61 CO 4/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudkyň Mgr. Jiřiny Hronkové a JUDr. Vladimíry Ladmanové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená anonymizováno údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení , anonymizováno sídlem adresa o ochranu rušené držby o odvolání žalované proti usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 27. 10. 2021, č. j. 8 C 249/2021-115

I. Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku I mění tak, že žaloba o uložení povinnosti žalovanému zdržet se veškerých jednání, jimiž by omezoval žalobkyni v držbě stavby ubytovacího zařízení bez č. p./č. e., postavené na pozemku st. parc. [číslo] zapsané na [list vlastnictví] u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, [stát. instituce], pro obec a k. ú. [obec], včetně jejich součástí a příslušenství, a obnovit předešlý stav držby žalobkyně, zejména zdržet se vnikání do této stavby, zdržet se omezování přístupu žalobkyně do této stavby a zdržet se sjednávání jakýchkoliv práv třetích osob k této stavbě, se zamítá.

II. Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku IV potvrzuje.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 15 881,18 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného.

1. Napadeným usnesením soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zdržet se veškerých jednání, jimiž by omezoval žalobkyni v držbě stavby ubytovacího zařízení bez č. p./č. e, postavené na pozemku st. parc. [číslo] zapsaném na [list vlastnictví] u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, [stát. instituce], pro obec a [katastrální uzemí], včetně jejích součástí a příslušenství a obnovit předešlý stav držby žalobkyně, zejména zdržet se vnikání do této stavby, zdržet se omezování přístupu žalobkyně do této stavby a zdržet se sjednávání jakýchkoliv práv třetích osob k této stavbě (výrok I), žalobu, aby žalovanému byla pro nemožnost plnění uložena povinnost odstoupit od smluv, jimiž byla případně žalovaným sjednána jakákoliv práva třetích osob ke stavbě uvedené ve výroku I, která by mohla mít za následek omezení žalobkyně v držbě této stavby, zamítl (výrok II), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit státu na účet [název soudu] soudní poplatek ve výši 5 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok IV). Rozhodnutí odůvodnil tím, že v řízení bylo prokázáno svémocné rušení poslední pokojné držby žalobkyně ze strany žalovaného, když nelze jako relevantní námitku uznat poukaz na vlastnické právo a tomu odpovídající oprávnění žalovaného, protože taková petitorní námitka neopravňuje žalovaného k rušení žalobkyniny držby nemovité věci způsobem, který zákon neaprobuje. V řízení byla prokázána mezi účastníky nesporná skutečnost, že žalovaný se stal vydražitelem nemovitostí a je tak evidován ve veřejném seznamu jako výlučný vlastník. Doposud však nemovitosti nebyly žalobkyní jakožto bývalým zapsaným vlastníkem žalovanému předány, neboť žalobkyně považuje dražbu za neplatnou a za účelem ochrany či obnovy svého vlastnického práva již učinila i konkrétní právní kroky. Žalobkyně tak stále předmětnou nemovitost drží, fakticky ji hodlá i nadále ovládat. V tomto ohledu soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně je posledním pokojným držitelem předmětné nemovitosti.

2. Proti tomuto usnesení, podal žalovaný včasné odvolání a namítá, že dle § 55 odst. 2 zákona o veřejných dražbách je bývalý vlastník nemovitosti (žalobkyně) povinen na základě předložení potvrzení o vlastnictví a doložení totožnosti vydražitele bez zbytečného odkladu předat předmět dražby vydražiteli. Pokus o předání stavby jako předmětu dražby proběhl dne 24. 8. 2021, nicméně žalobkyně jako bývalý vlastník nemovitosti nesplnila svou zákonnou povinnost vyplývající z citovaného ustanovení zákona o veřejných dražbách a stavbu žalovanému nepředala. Od této chvíle tedy žalobkyně jednala vědomě protiprávně, jelikož neměla žádný právní titul k užívání stavby a naopak neumožňovala žalovanému jako jedinému právoplatnému vlastníku stavby její nerušené užívání. Absence právního titulu k užívání stavby si je žalobkyně dobře vědoma, dokonce v žalobě žalovanému doporučila řešit situaci podáním žaloby na vyklizení nemovitosti. V dané situaci je tak žaloba na ochranu rušené držby nedůvodným zneužitím institutu žaloby z rušené držby a obstrukčním jednáním žalobkyně. Námitku zneužití institutu žaloby z rušené držby žalovaný uplatnil ve vyjádření ze dne 27. 10. 2021, ale soud prvního stupně se s touto námitkou v odůvodnění napadeného usnesení nijak nevypořádal. Teorií je zneužití práva definováno jako„ chování zdánlivě dovolené, jímž má být dosaženo výsledku nedovoleného“. Žalobkyně si je v posuzovaném případě jednoznačně vědoma svého protiprávního jednání, které nemůže skončit jinak, než vyklizením stavby na základě pravomocného rozsudku o vyklizení nemovitosti. Přesto se pokusila žalobou ve věci prodloužit aktuální protiprávní stav, ačkoliv jí je jasné, že tento stav bude trvat pouze omezenou dobu. Podat žalobu na ochranu držby je jistě právem každého právního subjektu, nicméně je nutné řídit se všeobecně platným korektivem o zneužití práva, které nepožívá právní ochrany. Žalovaný je přesvědčen, že právě podání žaloby ve věci takovým zneužitím práva je. Dále žalovaný odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3216/14 ze dne 17. 12. 2015) a Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 674/2018 ze dne 27. 3. 2018) a uvádí, že si je vědom velmi omezené možnosti argumentace v případě žalob na ochranu držby, kdy soud zkoumá pouze existenci držby, jejího svémocného rušení a uplynutí prekluzivních lhůt k podání žaloby, nicméně korektiv zjevného zneužití práva je v takto argumentačně úzkém institutu nutné uplatňovat se zvláštním zřetelem a soudy by k němu měly přihlédnout. Dále se žalovaný ohrazuje proti soudem prvního stupně stanovené povinnost zdržet se sjednání jakýchkoliv práv třetích osob ke stavbě, když tento zákaz považuje za absolutně neproporční a bezdůvodný. Žalobkyně dle tvrzení v žalobě využívá pouze část stavby pro své účely, ostatní prostory jsou pronajímány nájemníkům. Neexistuje žádný důvod, proč právoplatnému vlastníkovi stavby zapsanému v katastru nemovitostí bránit v možnosti uzavřít například k nově uvolněným prostorám ve stavbě nájemní smlouvu. Takto by žalovanému vznikla naprosto bezdůvodně škoda na ušlém nájemném a žalobkyně by sjednáním takových smluv nebyla ve své dočasné držbě nijak omezena. Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud změnil napadeného usnesení a žalobu zamítl.

3. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalovaného uvádí, že předmětná stavba slouží primárně jako ubytovací zařízení a pokud žalovaný argumentuje, že mu vzniká škoda ve formě ušlého zisku z nájemného, nezbývá než konstatovat, že stavba reálně jako ubytovací zařízení neslouží již nejméně 20 let. K námitce údajného zneužití práva uvádí, že využívá pouze zákonem dovolené a předpokládané prostředky, na rozdíl od žalovaného, který svémocně ruší držbu a svémocí provedl vyklizení prostor v držení žalobkyně, tedy se dopustil zákonem nedovolené svémoci. Ačkoliv je usnesení prvoinstančního soudu vykonatelné doručením žalovanému, tedy ode dne 30. 10. 2021, ten dosud předešlý pokojný stav držby žalobkyně neobnovil. Žalovaný nadále vybírá nájemné od nájemců jednotlivých pronajatých prostor a nadále ponechává v platnosti nájemní smlouvu, kterou uzavřel na svémocně vyklizené prostory s nájemcem, jehož totožnost není žalobkyni známa a který tyto prostory nadále využívá, aniž by nad jeho konáním měla žalobkyně jakoukoliv kontrolu. Ačkoliv prvoinstanční soud výslovně nevyhověl návrhu žalobkyně, aby žalovanému byla uložena povinnost odstoupit od již uzavřených smluv zakládajících práva třetích osob k nemovitosti pro nemožnost plnění, reálně není ze strany žalovaného možný žádný jiný postup, má-li dodržet soudem uloženou povinnost zdržet se veškerých jednání, jimiž by omezoval žalobkyni v držbě stavby a obnovit předešlý stav držby žalobkyně. Jelikož žalovaný zůstává nečinný, pokračuje ve svém jednání v rušení držby. K argumentaci žalovaného o nepředání nemovitosti v souladu s ust. § 55 odst. 2 zákona o veřejných dražbách žalobkyně uvádí, že provedenou dražbu považuje za neplatnou a zápis žalobce v katastru nemovitostí coby vlastníka nemovitosti považuje za rozporný se skutečným stavem. Možnost uplatňovat svoji další obranu měla až po provedení dražby, což také činí, když jednak pokračuje ve vedení žaloby na vyslovení nepřípustnosti prodeje zástavy spojené s žalobou na určení neplatnosti smlouvy o úvěru a podala žalobu na určení neplatnosti dražby. Jsou zcela namístě její obavy, aby v případě reálného předání stavby žalovaný nezpůsobil na jejím majetku značné škody. Na jednání žalobkyně, kdy nepředala žalovanému nemovitost, nelze nahlížet jako na protiprávní, naopak je lze vyložit jako jednání směřující k uplatnění institutu svémoci ve smyslu § 14 odst. 1 o. z. K námitce o neproporčním zákazu sjednávání práv třetích osob by odvolací soud neměl jako k dříve neuplatněné skutečnosti přihlížet. Žalobkyně od počátku projevuje vůli nadále držet nemovitost a nakládat s ní jako s vlastní, uplatňuje tedy držbu vlastnického práva k nemovitosti a odhlédne-li se od dočasného svémocného zmocnění držby žalovaným, žalovanému nebyla nemovitost předána a není možné, aby pronajal něco, co nemá ve své fyzické dispozici. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení potvrdil.

4. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení dle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné.

5. Dle § 55 odst. 2 zákona o veřejných dražbách jde-li o nemovitost, je bývalý vlastník povinen na základě předložených potvrzení o vlastnictví a doložení totožnosti vydražitele bez zbytečného odkladu předat předmět dražby vydražiteli. Dražebník je povinen na místě sepsat protokol o předání předmětu dražby; v protokolu uvede kromě označení bývalého vlastníka a dražebníka vydražitele a předmětu dražby zejména podrobný popis stavu, v němž se předmět dražby včetně příslušenství nacházel při předání práv a závazků na předmětu dražbu váznoucích. Dle odst. 3 téhož ustanovení protokol o předání předmětu dražby podepíší bývalý vlastník, vydražitel a dražebník. Jedno vyhotovení protokolu obdrží bývalý vlastník a 2 vyhotovení obdrží vydražitel.

6. V projednávané věci nabyl žalovaný vlastnictví k výše uvedené nemovité věci v rámci nedobrovolné dražby jejím vydražením a bylo mu vydáno i potvrzení o nabytí vlastnictví ve smyslu § 54 zákona č. 26/2000 Sb., kdy jako přechod vlastnictví k předmětu dražby je uveden datum 12. 8. 2021. Žalobkyně následně jako bývalý vlastník nesplnila svou zákonnou povinnost vyplývající z citovaného ustanovení zákona o veřejných dražbách, když předmět dražby (stavbu) žalovanému nepředala, ale tato skutečnost nemá na přechod vlastnictví žádný dopad, neboť předáním předmětu dražby pouze vydražiteli začne svědčit domněnka řádné, poctivé a pravé držby (§ 994 o. z.).

7. Pokud se žalovaný ve vztahu k nájemníkům, kteří na základě řádně uzavřených nájemních smluv užívají část předmětné nemovitosti, chová jako vlastník, nelze mu v tomto jeho jednání žádným způsobem bránit, když základním právem vlastníka je brát si ze svého vlastnictví užitky a vzhledem k tomu, že předmět dražby je již od zaplacení ceny dosažené vydražením ve vlastnictví vydražitele (žalovaného), není rozumného důvodu odpírat žalovanému užitky a přírůstky věci nezávisle na tom, zdali předmět dražby převzal, nebo je v prodlení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21 Cdo 3618/2010 a contrario).

8. Žalobkyně pozbyla vlastnictví k předmětné nemovitosti, z tohoto důvodu již nemůže uplatňovat žádná práva ve vztahu k nájemníkům, když v jejím případě se maximálně jedná o držbu jen části nemovitosti, a to prostor, které přímo sama užívala, ale touto částí nemohou být prostory, které jsou v užívání (držení) třetích osob na základě jejich nájemního práva. Nelze tak za vypuzování z držby žalobkyně považovat jednání žalovaného, který prostřednictvím svého zmocněnce jednal s nájemníky o uzavírání nových nájemních smluv a přijímá od nájemníků nájemné, neboť k takovému jednání je žalovaný oprávněn jako vlastník věci. Je také chybná úvaha žalobkyně, že pokud žalovanému nebyla nemovitost předána, není možné, aby pronajal něco, co nemá ve své fyzické dispozici. Naopak je to žalobkyně, kdo se nemůže chovat jako vlastník, když vlastnické právo pozbyla, proto do vztahu mezi žalovaným jako vlastníkem nemovitosti a třetími osobami, které jsou nájemníky, zasahovat nemůže.

9. Pokud se jedná o prostory v nemovitosti, které užívala samotná žalobkyně, v žalobních tvrzeních uvádí, že tyto prostory byly žalovaným pronajaty třetí osobě, následně bylo vyřezáno potrubí k topení, odpojen záchod, vyházeno vybavení z těchto prostor, přičemž stavební úpravy prováděli 2 muži s tím, jeden z mužů žalobkyni sdělil, že prostory jim pronajal zmocněnec žalovaného pan [příjmení] a veškeré stavební úpravy provádí s jeho souhlasem. Ve vyjádření k odvolání pak žalobkyně uvádí, že tyto prostory užívá nájemce, jehož totožnost jí není známa.

10. Jak již bylo řečeno výše, žalovaný jako vlastník nemovitosti je oprávněn s ní disponovat, tj. i k nemovité věci uzavírat nájemní smlouvy, a v tomto směru žalovanému nelze cokoliv vytýkat, když samotným uzavřením nájemní smlouvy s novým nájemcem i k prostorám žalobkyní dobrovolně nevyklizeným (a žalovanou jako nevlastníkem užívaným bez právního důvodu) do držby těchto prostor žalobkyní fakticky nijak nezasáhl. K zásahu do držby žalobkyní užívaných prostor, a to přímo k vypuzení z držby užívaných prostor, došlo až výše uvedeným jednáním nového nájemce. Žaloba z rušené držby ale slouží k ochraně držitele práva vůči tomu, kdo jeho držbu ruší, neboť dle § 1007 odst. 1 o. z. byl-li držitel z držby vypuzen, může se na vypuditeli domáhat, aby se zdržel dalšího vypuzení a obnovil původní stav. Jelikož v projednávané věci držba žalobkyně byla rušena (žalobkyně byla z držby vypuzena) nikoliv samotným žalovaným, ale třetími osobami, kterým byly předmětné prostory žalovaným pronajaty, a žaloba musí směřovat proti faktickému rušiteli držby, odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný není ve věci pasivně legitimován. Za tohoto stavu je nadbytečné zjišťovat další podmínky, za nichž by bylo možno žalobě vyhovět (§ 176 - § 180 o. s. ř.).

11. S ohledem na výše uvedené odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně dle § 220 změnil tak, že žalobu zamítl a jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil pouze výrok o povinnosti žalobkyně zaplatit státu soudní poplatek.

12. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšnému žalovanému byla přiznána plná náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.

13. Za řízení před soudem prvního stupně přísluší žalovanému náklady na zastoupení, které spočívají v odměně zástupce za dva úkony právní služby po 1 500 Kč dle § 7, § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., dva režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 4 citované vyhlášky a 21% DPH ve výši 756 Kč, celkem 4 356 Kč Náklady za řízení před odvolacím soudem činí soudní poplatek ve výši 5 000 Kč a náklady na zastoupení, a to odměna zástupce za 2 úkony právní služby (podání odvolání a zastoupení při jednání odvolacího soudu) po 1 500 Kč, 2 režijní paušály po 300 Kč, náhrada za promeškaný čas cestou k jednání soudu a zpět 6 x 100 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., částka ve výši 882 Kč odpovídající 21% sazbě DPH a dále cestovní výdaje ve výši 1 443,18, celkem náklady odvolacího řízení činí 11 525,18 Kč. Za řízení před soudy obou stupňů tak náklady činí 15 881,18 Kč. Pokud žalovaný požadoval též v rámci nákladů i odměnu zástupce za úkon spočívající v doplnění závěrečného návrhu, tyto náklady nebyly žalovanému přiznány, když se nejedná o účelně vynaložený náklad, neboť zástupce žalovaného, který se jednání soudu osobně účastnil, měl možnost přednést závěrečný návrh a ze strany soudu již žádné doplnění nebylo požadováno.