61 Co 4/2025

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudců Mgr. Jiřiny Hronkové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně, narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně, Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno zastoupená advokátem Anonymizováno. Anonymizováno Anonymizováno sídlem Anonymizováno Anonymizováno/4 Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o 1 000 000 Kč o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 15. 10. 2024, č. j. 7 C 333/2020-239, ve znění usnesení Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 12. 11. 2024, č j. 7 C 333/2020-243, Rozsudek soudu prvního stupně se výroku I, pokud jím byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 100 000 Kč, potvrzuje, a ve zbývající části se mění tak, že se žaloba o zaplacení částky 900 000 Kč zamítá. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy všech tří stupňů vzniklých do dne vydání rozsudku soudu prvního stupně částku 154 818 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení ve výši 23 162 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem ze dne 15. 10. 2024, č. j. 7 C 333/2020-239, žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 000 000 Kč (výrok I) a náhradu nákladů řízení ve výši 340 316,85 Kč, tu do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok II), a žalobkyni uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu Plzeň-sever doplatek soudního poplatku ve výši 10 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III). Usnesením ze dne 12. 11. 2024, č. j. 7 C 333/2020-243, dále okresní soud výše uvedený rozsudek ve výroku I opravil tak, že se chybně uvedený text ve znění: „žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 000 000 Kč nahrazuje takto: „žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 000 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku“, a dále tímto usnesením zrušil výrok III výše uvedeného rozsudku podle § 12 odst. 1 zákona o soudních poplatcích.

2. Rozhodnutí o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 1 000 000 Kč odůvodnil soud prvního stupně tím, že žalovaný porušil sdělením soudu ze dne 5. 8. 2020 prostřednictvím své zástupkyně povinnost mlčenlivosti, resp. zachování důvěrnosti informací převzatou jím smluvně v čl. 6 smlouvy o provedení mediace ze dne 2. 6. 2020, přičemž pro případ takového porušení jeho povinnosti byla v této smlouvě platně sjednána smluvní pokuta ve výši 1 000 000 Kč, kterou je povinen žalovaný žalobkyni zaplatit, kdy současně důvody pro žalovaným navrženou moderaci smluvní pokuty podle § 2051 o. z. neshledal za naplněné.

3. Proti tomuto rozsudku podal si žalovaný včasné odvolání z důvodů uvedených v § 205 odst. 2 písm. d), e) a g) o. s. ř. Předně nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že by jeho úmyslem bylo porušit smluvní ujednání o povinnosti mlčenlivosti, kdy pro tento svůj závěr obsáhle argumentoval a v té souvislosti rovněž namítl, že nebyl soudem prvního stupně vyzván ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. k prokázání svého tvrzení o tom, že jeho tehdejší zástupkyně podala zprávu soudu dne 5. 8. 2000 bez jeho vědomí a souhlasu a že tak překročila svoje oprávnění zástupkyně. Z toho důvodu rovněž navrhl další důkazy k prokázání tohoto svého tvrzení, byť k otázce platnosti ujednání o smluvní pokutě a své pasivní legitimaci uvedl, že s ohledem na závěry Nejvyššího soudu, které v této věci přijal, je nucen akceptovat, že ujednání o smluvní pokutě je platné a že je v tomto řízení pasivně legitimován. Dle žalovaného nicméně Nejvyšší soud ve svém zrušovacím usnesení nepřijal závěr o tom, že má být žalobě zcela vyhověno, a rovněž neposoudil námitku žalovaného, že poskytnutím nepravdivých a zkreslených zpráv soudu nelze porušit povinnost mlčenlivosti. S touto námitkou se dle žalovaného soud prvního stupně vůbec nevypořádal, ačkoli sama žalobkyně informace obsažené v podání ze dne 5. 8. 2020 označila za nepravdivé a zkreslené. Podáním takových informací nemohl však dle svého názoru žalovaný povinnost mlčenlivosti porušit, a tudíž nelze ani podání takových informací sankcionovat smluvní pokutou.

4. Zásadní výhrady měl dále žalovaný k tomu, jakým způsobem soud prvního stupně posoudil podmínky pro moderaci výše smluvní pokuty. V té souvislosti připomněl, že při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty musí soud posuzovat, jakým způsobem a za jakých okolností nastalo konkrétní porušení smluvní povinnosti a v jaké míře se dotklo zájmů věřitele, zde žalobkyně. Soud prvního stupně při své úvaze, kterou moderaci smluvní pokuty odmítl, poukázal na návaznost výše smluvní pokuty na hodnotu a význam zajišťované povinnosti, prokázaný úmysl žalovaného smluvní ujednání o povinnosti mlčenlivosti porušit a na to, že se žalovaný nikterak nevymezil proti jednání své právní zástupkyně až do změny právního zastoupení. Závěr soudu prvního stupně o jeho prokázaném úmyslu je dle žalovaného nesprávný, který nelze učinit bez výslechu tituly před jménem jméno FO, který včas navrhl. Neprovedením výslechu tituly před jménem jméno FO bylo dle žalovaného porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zejména pokud soud prvního stupně řádně nevyložil, z jakého důvodu tento důkaz neprovedl. Dále dle žalovaného soud prvního stupně vůbec nezkoumal a neposuzoval, v jaké míře se porušení povinnosti dotklo zájmů žalobkyně, přičemž nesprávně přiměřenost ujednání o smluvní pokutě zkoumal jen v obecné rovině, namísto ve vztahu ke konkrétnímu žalovanému nároku. K podání zprávy soudu došlo dle žalovaného bez jeho vědomí a souhlasu, kdy autorka této zprávy tituly před jménem jméno FO nesprávně vycházela z toho, že podáním zprávy povinnost mlčenlivosti neporušuje, a tedy jeho úmysl porušit povinnost mlčenlivosti tak zcela absentuje. Dle žalovaného se dále podání zprávy nedotklo zájmů žalobkyně a ani se těchto zájmů dotknout nemohlo, neboť uvedené sdělení bylo absolutně nezpůsobilé poškodit zájmy žalobkyně a nebylo nikterak způsobilé přivodit žalobkyni horší výsledek v řízení o vypořádání SJM. I pokud by totiž byly informace uvedené ve zprávě tituly před jménem jméno FO pravdivé, nezakládalo by to právo žalovaného na disparitu podílů v řízení o vypořádání SJM a nevedlo by to ke snížení vypořádacího podílu žalobkyně. Podání takové zprávy bylo dle žalovaného naprosto hloupé, ale zároveň zcela jalové ve vztahu k výsledku řízení o vypořádání SJM. Navíc návrhy na vypořádání SJM učiněné žalovaným před zahájením mediace, ale i návrhy učiněné žalobkyní byly součástí soudního spisu. Podáním namítané zprávy o průběhu mediace se tedy nezmenšil a ani nemohl zmenšit vypořádací podíl žalobkyně z vypořádání SJM. Pokud si někdo podáním takové zprávy uškodil, byl to on sám. S ohledem na to je požadavek na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 000 000 Kč dle žalovaného zjevně nepřiměřený.

5. Ve vztahu k náhradě nákladů řízení žalovaný namítl, že tři vyjádření žalobkyně nelze dle jeho mínění považovat za účelně učiněné úkony právního zastupování.

6. Žalovaný tedy navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, eventuálně aby rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zcela zamítne, eventuálně tak, že žalovanému uloží povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 100 000 Kč a ve zbytku žalobu zamítne, v obou těchto případech uloží žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení žalovanému.

7. Žalobkyně ve svém obsáhlém vyjádření k odvolání žalovaného předně poukázala na to, že sám žalovaný v rámci svého odvolání svoji pasivní věcnou legitimaci ve sporu nezpochybňuje, a tudíž se dle ní jako zcela nadbytečná jeví jeho snaha prokázat, že dne 5. 8. 2020 předložila soudu vyjádření o průběhu mediace jeho bývalá zástupkyně bez jeho vědomí, souhlasu a pokynu. Dle žalobkyně by se tak odvolací soud otázkou určení autora vyjádření o průběhu mediace ze dne 5. 8. 2020 neměl vůbec zabývat. Závěry dovozované žalovaným z e-mailové korespondence, na kterou ve svém odvolání poukazuje, nejsou dle ní správné, a to s ohledem na to, že předkládá pouze tu korespondenci, o níž se domnívá, že vypovídá v jeho prospěch a jednotlivá tvrzení neuvádí v úplné citaci, ale naopak jsou v mnohém vytržena z kontextu, přičemž tuto svoji argumentaci podrobně ve svém vyjádření k odvolání rozebrala. Dle žalobkyně tedy nebylo prokázáno, že by zprávu ze dne 5. 8. 2020 podala tehdejší zástupkyně žalovaného tituly před jménem jméno FO bez jeho vědomí a bez jeho pokynu, kdy v té souvislosti poukázala i na vývoj argumentace žalovaného a také na to, že se v případě podání ze dne 5. 8. 2020 nemohlo jednat o exces, kterého by se tehdejší zástupkyně žalovaného v rámci zastupování žalovaného dopustila. Za rozporuplná a diskutabilní označila žalobkyně rovněž tvrzení žalovaného o jeho bezmezné důvěře k zástupkyni, nicméně dle ní v každém případě žalovaný svým pasivním přístupem k jednání své zástupkyně beze zbytku naplnil smysl § 446 o. z. V té souvislosti poukázala také na rozpory v předkládané e-mailové korespondenci a vyjádřila podezření, že s předkládanými důkazy bylo manipulováno.

8. K otázce přiměřenosti smluvní pokuty žalobkyně nejprve obsáhle citovala z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, a v reflexi na takto citované závěry uvedla, že v projednávané věci žalovaný vědomě a úmyslně porušil svoji jednoznačně převzatou, simplicitní a samozřejmou povinnost nevyzradit informace sdělené v průběhu mediace či v souvislosti s ní, tyto informace lstivě zkreslil a použil cíleně v úmyslu poškodit žalobkyni v probíhajícím soudním řízení, v rámci kterého byla mediace iniciována, v přesvědčení, že porušením své povinnosti získává pro sebe výhodu/prospěch. Informace vyzradil a svoji povinnost porušil tím nejhorším myslitelným způsobem, tedy vyjádřením k nalézacímu soudu za současného vytváření konstantního psychologického nátlaku na žalobkyni, kdy řízení, kde žalovaný informace vyzradil, je řízením, které ve své hodnotě dosahuje částek v řádů vyšších desítek milionů korun českých, je pro žalobkyni a žalovaného zcela zásadní, neboť jeho předmětem je vypořádání veškerého majetku, který za svůj život nashromáždili. Žalovaný tedy svým jednáním žalobkyni poškodil a způsobil jí psychické i finanční utrpení.

9. Funkce sjednané smluvní pokuty přitom dle žalobkyně byla především preventivní (nátlaková), přičemž i z dalších podání žalovaného byla zjevná snaha o dehonestaci žalobkyně a jeho trvající záměr permanentně vytvářet psychický nátlak na její osobu. Porušení důvěrnosti jednání a ochrany soukromí účastníků mediace je pak dle žalobkyně natolik závažným excesem a hrubým zásahem do práv na soukromí, že smluvní pokuta vůbec nepočítala s možností odstupňování výše smluvní pokuty podle nějakých předem daných kritérií. S ohledem na to, že věřitel může požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda, je dle žalobkyně lichá argumentace žalovaného v tom směru, že u žalobkyně k finanční újmě nedošlo, a míří také mimo primární smysl preventivní funkce sjednané smluvní pokuty, jíž je z pohledu žalobkyně nejen zachování vážnosti a důvěrnosti mediačního řízení, ale především ochrana práva na soukromí účastníků řízení. Smluvní pokuta je tedy dle žalobkyně v mediačním řízení sankcí za porušení sjednaného závazku jako takového. Vedle materiální újmy je třeba se dle žalobkyně zabývat i újmou nemateriální. Jako účastník smlouvy, jehož zájmy byly zveřejněním důvěrných informací zasaženy, byla a je vystavena dlouhodobému psychickému tlaku s dopadem na její celkový zdravotní stav, kdy vzhledem k dodržování závazku mlčenlivosti se navíc sama nemohla tomuto psychickému nátlaku účinně bránit. Je legitimním očekáváním žalobkyně, že její nemajetková újma bude adekvátně sanována, i když ani smluvní pokuta zaplacená v plné výši nebude znamenat to nejcennější a nejdůležitější, což by byl návrat do původního zdravotního stavu. Porušení povinnosti mlčenlivosti chápe žalobkyně rovněž jako zásah do svých přirozených práv, jimiž jsou mimo jiné zdraví, vážnost a soukromí, které nemají svoji tržní cenu, a proto škoda na nich způsobená je nezpůsobilá ke kvantifikace objektivním způsobem.

10. Nelze přitom dle žalobkyně dovodit, že by sjednaná smluvní pokuta měla mít také funkci paušalizační, neboť z podstaty věci nemohou v průběhu mediačního řízení vzniknout žádné škody, a proto účelem ujednání smluvní pokuty nebyla a ani nemohla být paušalizace jakýchkoliv škod, a nelze proto optikou paušalizační funkce na přiměřenost smluvní pokuty nahlížet. Nezbytné je pak dle žalobkyně rovněž zvážit, jaká výše smluvní pokuty představuje citelnou majetkovou sankci pro žalovaného, a to i ve srovnání s jeho příjmovými a majetkovými poměry, které žalobkyně ve svém odvolání nastínila. Jde-li o možnou finanční újmu žalobkyně v rámci vypořádání zaniklého SJM, pak žalobkyně poukázala na to, že její obava nebyla rozptýlena ani v průběhu řízení o vypořádání společného jmění manželů, neboť se soud prvního stupně nezmínil o tom, zda bude či nebude brát v úvahu podání žalovaného ze dne 5. 8. 2020 s tím, že masa vypořádávaného zaniklého SJM ve finančním vyjádření činí cca 55 000 000 Kč a případné snížení podílu žalobkyně i jen o 10 % by znamenalo její finanční újmu cca 5 500 000 Kč.

11. Dále se žalobkyně vyjádřila k otázce pravdivosti či nepravdivosti sdělených informací s tím, že ověření není možné bez konfrontace s informací pravdivou, která je však předmětem mlčenlivosti. Dále žalobkyně namítla, že některé důkazy byly žalovaným nyní předloženy až po zákonné koncentraci řízení a ve vztahu k namítanému výslechu tituly před jménem jméno FO uvedla, že žalovaný v žádném ze svých podání nesdělil soudu, jaké další zásadní informace by tituly před jménem jméno FO mohla soudu sdělit, její výpověď by nemohla stejně zvrátit pasivní legitimaci žalovaného, kterou nadto žalovaný nyní již akceptuje.

12. Žalobkyně tedy nesouhlasila ani se snížením smluvní pokuty na částku 100 000 Kč a nesouhlasila ani s požadavkem žalobce na přiznání náhrady nákladů řízení, a proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

13. Na podkladě včasného odvolání žalovaného přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem dle § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání žalovaného a vyjádření žalobkyně k němu, a poté co při jednání dne 17. 2. 2024 dokazování provedené před soudem prvního stupně v potřebném rozsahu zopakoval a doplnil (s ohledem na změnu stanoviska žalobkyně stran možnosti listinné důkazy předkládané žalovaným v rámci tohoto odvolacího řízení provést, provedl odvolací soud i tyto důkazy, aniž by bylo nutné možnost jejich provedení podrobněji rozebírat), dospěl k závěru, že žalobkyni nárok na zaplacení smluvní pokuty vznikl, ale je namístě přistoupit k moderaci smluvní pokuty, jak bylo žalovaným eventuálně navrhováno.

14. Jde-li o průběh řízení předcházejícího vydání napadeného rozsudku, pak odvolací soud jen stručně uvádí, že Okresní soud Plzeň-sever rozhodoval v této věci o žalobě a vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 000 000 Kč sjednané ve smlouvě o provedení mediace ze dne 2. 6. 2020 a že svým rozsudkem ze dne 13. 7. 2022, č. j. 7 C 333/2020-83, žalobu i vzájemný návrh žalovaného zamítl. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali si tehdy včasná odvolání žalobkyně i žalovaný, nicméně žalovaný vzal své odvolání následně zpět, a proto odvolací řízení o tomto jeho odvolání, které směřovalo proti zamítnutí jeho vzájemného návrhu, bylo, nyní již pravomocně, zastaveno. Žalobkyně na svém odvolání setrvala a odvolací soud svým rozsudkem ze dne 1. 2. 2023, č. j. 61 Co 3/2023-133, rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí její žaloby potvrdil. Žalobkyně si však proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala včasné dovolání, přičemž dovolací soud svým rozsudkem ze dne 16. 4. 2024, č. j. 33 Cdo 1815/2023-190, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 6. 2024, č. j. 33 Cdo 1815/2023-213, rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích týkajících se zamítnutí žaloby žalobkyně, náhrady nákladů řízení a soudního poplatku zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

15. Dovolací soud ve svém rozhodnutí aproboval závěr odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě sjednané v čl. 6 smlouvy o provedení mediace ze dne 2. 6. 2020 je platné a že výrazem „třetí osoba“, který je v něm užit, mínili účastníci i soud. Za nesprávné však označil vyhodnocení obsahu sdělení soudu ze dne 5. 8. 2020 odvolacím soudem jako pouhého sdělení subjektivního názoru žalovaného coby účastníka řízení, které nemůže být považováno za šíření informací ve smyslu uzavřené smlouvy o provedení mediace, resp. jako sdělení, které neobsahuje informace takového charakteru, jaká mají na zřeteli příslušná smluvní ujednání, neboť to podle Nejvyššího soudu neodpovídá tomu, co si strany v dohodě sjednaly. Dle Nejvyššího soudu je třeba respektovat smluvní autonomii stran a to, že účastníci byli srozuměni s tím, že zajistí důvěrnost (veškerých) informací o průběhu mediace a že onou „třetí stranou“ se v daném případě rozumí i soud. Zpráva ze dne 5. 8. 2020 dále kromě sdělení výsledku mediace obsahovala podle Nejvyššího soudu i informace o jejím průběhu, zejména konkrétní návrhy na vypořádání zaniklého společného jmění manželů učiněné žalovaným během mediace a reakce žalobkyně na ně, včetně subjektivního hodnocení reakcí žalobkyně žalovaným, a návrhy na vypořádání zaniklého společného jmění manželů učiněné žalobkyní během mediace. Sjednána přitom byla dle Nejvyššího soudu důvěrnost veškerých informací sdělených nebo zpřístupněných v průběhu mediace nebo v přímé souvislosti s ní a účastníci se zavázali také zajistit důvěrnost informací poskytnutých ostatními účastníky. Závěr odvolacího soudu, že sdělení soudu ze dne 5. 8. 2020 informace podléhající důvěrnosti neobsahuje, proto označil za nesprávný.

16. S ohledem na to, že ve smyslu § 243g odst. 1 věta první o. s. ř. je právní názor dovolacího soudu závazný jak pro soud prvního stupně, tak pro soud odvolací, vychází nadále ve svých úvahách odvolací soud z toho, že v čl. 6 smlouvy o provedení mediace ze dne 2. 6. 2020 byl platně sjednán závazek účastníků ohledně jejich mlčenlivosti, resp. jejich závazek zajistit důvěrnost informací poskytnutých ostatními účastníky v průběhu mediace, a to rovněž ve vztahu k soudu, který vedl řízení o vypořádání společného jmění manželů účastníků, v němž byla mediace nařízena (usnesením Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 30. 3. 2020, č. j. 4 C 261/2019-44), a že sdělení soudu ze dne 5. 8. 2020, v němž žalobkyně spatřuje porušení povinnosti mlčenlivosti, resp. závazku zajistit důvěrnost informací ze strany žalovaného, informace podléhající převzatému závazku (důvěrnosti) obsahuje, a tudíž sdělením takových informací k porušení platně sjednaného závazku ze strany žalovaného, který je utvrzen platně sjednanou smluvní pokutou dle § 2048 o. z., došlo.

17. Nelze přitom souhlasit s námitkou žalovaného, že by závěr Nejvyššího soudu v jeho zrušovacím rozsudku v tom směru, že není správný závěr odvolacího soudu, že sdělení žalovaného soudu ze dne 5. 8. 2020 informace podléhající převzatému závazku stran jejich důvěrnosti neobsahovalo, v sobě nezahrnoval rovněž posouzení toho, zda je porušením povinnosti mlčenlivosti sjednané v mediační dohodě sdělení zkreslených či nepravdivých informací, jelikož právě tato otázka byla k řešení žalobkyní v jejím dovoláním dovolacímu soudu předložena, neboť rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí podané žaloby stálo také na tom, že porušením povinnosti mlčenlivosti sjednané v mediační dohodě sdělení zkreslených či nepravdivých informací, resp. lží, třetí osobě není. Pokud tedy Nejvyšší soud uzavřel, že závěr odvolacího soudu, že informace uváděné ve sdělení soudu ze dne 5. 8. 2020 povinnosti mlčenlivosti (závazku důvěrnosti informací) nepodléhají, není správný, implicitně zahrnoval tento jeho závěr i posouzení této otázky.

18. Vedle toho je možné k této námitce žalovaného doplnit, že žalobkyně sice skutečně ve svých podáních v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů účastníků opakovaně označila informace obsažené ve zprávě ze dne 5. 8. 2020 za nepravdivé a hrubě zavádějící, zkreslené, nepodložené a zcela irelevantní pro dané řízení (viz její podání ze dne 21. 9. 2020 a ze dne 12. 3. 2021 provedené odvolacím soudem k důkazu), přesto ale šlo v každém případě o informace týkající se průběhu a výsledku mediace, byť vylíčené ze subjektivního pohledu žalovaného.

19. Odvolací soud dále setrvává rovněž na svém závěru, který přijal již ve svém předchozím rozhodnutí v tom ohledu, že žalovaný je v dané věci pasivně věcně legitimován, a nikoli jeho tehdejší zástupkyně a autorka zprávy, neboť tehdejší zástupkyní žalovaného podaná zpráva není excesem advokáta, nevybočuje z jeho závazku chránit zájmy klienta a žalovaný se zprávou své zástupkyně minimálně včas neprojevil nesouhlas dle § 446 o. z., což znamená, že žalovaný je textem e-mailové zprávy vázán a nese za něj zodpovědnost. Ostatně žalovaný otázku svojí pasivní věcné legitimace v nyní podaném odvolání již nezpochybňuje.

20. Jen na okraj proto odvolací soud dodává, že ani dokazováním doplněným před odvolacím soudem výslechem tehdejší zástupkyně žalovaného tituly před jménem jméno FO a e-mailovou korespondencí v souvislosti s podáním zprávy soudu ze dne 5. 8. 2020 ohledně průběhu a výsledku mediace nebyl tento závěr nikterak zpochybněn, naopak těmito důkazy bylo potvrzeno, že žalovaný byl ohledně podání této zprávy soudu svojí zástupkyní informován (byť jen krátce před jejím odesláním soudu), podání této zprávy odpovídalo již předtím vyjadřovanému záměru žalovaného soud s výsledkem a průběhem mediace seznámit (viz jeho emailová korespondence se žalobkyní ve dnech 1. 8. 2020 až 3. 8. 2020), přičemž žalovaný ve smyslu § 446 o. z. bez zbytečného odkladu poté, co se o tomto jednání své zástupkyně dozvěděl, svůj nesouhlas soudu ani žalobkyni s tímto jednáním neoznámil. Jeho vyjádření v podání ze dne 18. 11. 2020, že o tomto podání zástupkyně nevěděl, neodpovídá tomu, že mu bylo jeho zástupkyní 5. 8. 2020 zasláno, nadto se ani v tomto podání od obsahu zprávy ze dne 5. 8. 2020 nedistancoval, naopak se znovu k neochotě žalobkyně se mediace účastnit, což dle něj předurčovalo její výsledek, vyjadřoval. Ani případná úprava reakce žalovaného na předžalobní výzvu žalobkyně v této věci po konzultaci s jeho zástupkyní na tomto závěru nic nemění, neboť do dispozice žalobkyně byla žalovaným doručena již „upravená“ verze. Platí tedy, že i případné překročení zástupčího oprávnění zástupkyní žalovaného při podání zprávy ze dne 5. 8. 2020, pokud by k němu došlo, žalovaný schválil; o exces při zastoupení žalovaného, jak už bylo v předchozích rozhodnutích zdůvodněno, nešlo, přičemž z okolností nešlo poznat, že by tehdejší zástupkyně žalovaného své zástupčí oprávnění při vyhotovení podání soudu ze dne 5. 8. 2020 zjevně překročila (viz také plná moc udělená žalovaným tituly před jménem jméno FO ze dne 2. 5. 2019).

21. Je tak třeba v poměrech posuzované věci trvat na tom, že žalovaný prostřednictvím zprávy (sdělení) soudu ze dne 5. 8. 2020 svůj závazek ohledně povinnosti mlčenlivosti, resp. důvěrnosti informací převzatý ve smlouvě o provedení mediace porušil a že takové porušení je sankcionováno platně sjednanou smluvní pokutou ve smyslu § 2048 o. z. ve výši 1 000 000 Kč, které se může žalobkyně vůči žalovanému domáhat. Až potud je tedy třeba považovat napadený rozsudek soudu prvního stupně za správný jak v otázce zjištění skutkového stavu věci, tak i jeho právního posouzení, a proto na jeho odůvodnění odvolací soud v podrobnostech odkazuje.

22. Dle názoru odvolacího soudu však za správný nelze již považovat závěr soudu prvního stupně, že zde nejsou splněny předpoklady dle § 2051 o. z. pro moderaci (snížení) smluvní pokuty. Předně je třeba uvést, že žalovaný se včas moderace (snížení) smluvní pokuty dovolal a navrhl, aby byla moderována na částku 100 000 Kč. Soud prvního stupně sice v souladu s aktuální judikaturou podle odůvodnění svého rozsudku nezkoumal nepřiměřenost samotného ujednání o smluvní pokutě, nýbrž nepřiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu, zabýval se posouzením funkce stranami sjednané smluvní pokuty a také konkrétními okolnostmi existujícími nejen v době sjednávání smluvní pokuty, ale také při porušení smluvní povinnosti a později (kdy správně vyšel ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022), ovšem jeho závěr o tom, že žalobkyní uplatněný nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 000 000 Kč není nepřiměřený, není dle názoru odvolacího soudu správný.

23. Soud prvního stupně, ačkoli se měl podle svého prohlášení touto otázkou zabývat, konkrétně neuvedl, jakou funkci stranami sjednaná smluvní pokuta plnila, a také náležitě nezhodnotil veškeré konkrétní okolnosti existující zde nejen v době sjednávání smluvní pokuty, ale také při porušení smluvní povinnosti a později.

24. Dle názoru odvolacího soudu tak soud prvního stupně nepřihlédl k tomu, že ujednání o povinnosti mlčenlivosti, resp. důvěrnosti informací a o smluvní pokutě nebyla začleněna do smlouvy o provedení mediace k návrhu některého z účastníků tohoto řízení, nýbrž představovala součást smlouvy o provedení mediace předložené jim mediátorkou. Alespoň žádný z účastníků nic jiného netvrdil, přičemž z výpovědi svědkyně tituly před jménem jméno FO provedené odvolacím soudem vyplynulo, že smlouva o provedení mediace byla skutečně předložena mediátorkou, což vyplývá ostatně i ze samotného vyhotovení smlouvy o provedení mediace a také z e-mailové komunikace ze dne 27. 5. 2020 mezi mediátorkou a žalobkyní, která původně uzavřít mediátorkou předloženou smlouvu o provedení mediace odmítala, a emailové korespondence mezi mediátorkou a žalovaným ze dne 22. 10. 2022 a mezi mediátorkou a žalobkyní ze dne 15. 8. 2022, kde je vysvětlován obsah povinnosti mlčenlivosti a mediátorkou je také uváděno, že „tuto pasáž“ se všemi klienty dopodrobna probírá.

25. Z procesu uzavření smlouvy o provedení mediace tak nevyplynulo, že by některý z účastníků měl zvýšený zájem na začlenění povinnosti mlčenlivosti, resp. ochrany důvěrnosti informací a závazku k zaplacení smluvní pokuty do této smlouvy. Nicméně je na druhou stranu pravdou, že oba účastníci v tomto znění smlouvu o provedení mediace uzavřeli, a tedy závazek k povinnosti mlčenlivosti, resp. důvěrnosti informací utvrzený smluvní pokutou na sebe převzali.

26. Dále nelze aprobovat závěr soudu prvního stupně, že by hodnota a význam smluvní pokutou zajišťované povinnosti byly dány hodnotou majetku v řádech desítek milionů korun, který je předmětem sporu o vypořádání SJM v rámci řízení před Okresním soudem Plzeň-sever pod sp. zn. 4 C 261/2019. Je sice pravdou, že mediace byla účastníkům nařízena právě v řízení o vypořádání jejich společného jmění manželů, že předmětem mediace mělo být řešení vypořádání jejich společného jmění manželů v hodnotě desítek milionů korun (jak to vyplývá z žaloby i návrhu žalovaného ze dne 5. 12. 2019 a dalších podání účastníků v řízení o vypořádání SJM), nicméně závěr soudu prvního stupně v tom směru, že by hodnota zajišťované povinnosti měla (přímou) souvislost s hodnotou vypořádávaného majetku v rámci vypořádání SJM účastníků, je značně zjednodušený.

27. Povinnost mlčenlivosti účastníků ohledně informací, o kterých se dozvěděli v rámci mediace, resp. ohledně jejich důvěrnosti byla formulována velice široce, a to ve vztahu ke všem třetím osobám. Lze si tak sice představit, že zneužití určité informace získané v rámci mediace, mohlo vést i k určité majetkové újmě některého z účastníků, ovšem v řadě případů tomu tak naopak být nemuselo (nemohlo). Celkový rozsah vypořádávaného majetku ve společném jmění manželů účastníků tak sám o sobě hodnotu zajišťované povinnosti nepředstavuje a o jejím významu vypovídá jen omezeně a zprostředkovaně.

28. Posuzované konkrétní porušení smluvní povinnosti žalovaným, které spočívalo ve sdělení informací ohledně průběhu a výsledku mediace soudu rozhodujícímu o vypořádání společného jmění manželů účastníků, nebylo pak vůbec způsobilé majetkové poměry žalobkyně ohrozit a majetkovou újmu jí způsobit. Obsahem sdělení žalovaného ze dne 5. 8. 2020 totiž nebyly žádné informace, které by jakkoliv mohly ovlivnit úvahu soudu ohledně rozsahu vypořádávaného SJM účastníků či ohledně jejich podílu na něm. Žalovaný v této zprávě sice soudu prvního stupně sdělil, že k ukončení mediace došlo na návrh žalobkyně, že žalobkyni učinil 3 různé návrhy na vypořádání SJM účastníků, z nichž ani jeden žalobkyně nepřijala, podle něj i podle jím zprostředkovaného názoru mediátorky z nerelevantních důvodů, a že naopak návrh žalobkyně jím akceptován nebyl z důvodu obrovského rozdílu ve výměře rozdělovaných pozemků a s ohledem na její požadavek na duplicitní zařazení některých pozemků do vypořádání, neuvedl zde však žádné nové informace, které by v rámci mediace získal, které by mohly rozsah či způsob vypořádání SJM účastníků ovlivnit. Ani sdělení žalovaného v tom směru, že k ukončení mediace a neuzavření dohody o vypořádání SJM účastníků došlo pro (nedůvodně) odmítavý postoj žalobkyně, není způsobilé jakkoliv ovlivnit úvahu soudu ohledně podílů účastníků na vypořádávaném SJM, neboť nejde o zákonem ani judikaturou vymezené kritérium, které by při stanovení podílů na vypořádávaném majetku mohlo být zohledněno. Ostatně v této zprávě není ani nikterak argumentováno v tom směru, že by průběh a výsledek mediace měl mít vliv na vypořádání SJM účastníků či velikost jejich vypořádacích podílů. Taková úvaha tedy soudu rozhodujícímu o vypořádání SJM žalovaným předestřena nebyla (byla sdělována žalovaným pouze žalobkyni v e-mailové komunikaci ze dne 1. 8. a 3. 8. 2020), a tedy takovou úvahou (nepředestřenou) nemohl být soud vůbec ovlivněn. S ohledem na skutečnost, že neúspěšná jednání o vypořádání SJM účastníků probíhala již před zahájením mediace (viz obsah podání účastníků v řízení o vypořádání SJM i emailové korespondence ze dne 1. 3. 2020 a dopisu žalobkyně zástupkyni žalovaného ze dne 16. 9. 2019) a rovněž poté a že již v době předcházející zahájení mediace byla vina na nedosažení dohody shledávána každým z účastníků vždy na straně druhého účastníka, stejně tak jako později, dále s ohledem na krátkou dobu trvání mediace (jen cca 4 měsíce od vydání usnesení o jejím nařízení) s přihlédnutím k celkové délce probíhajícího řízení o vypořádání SJM účastníků (již více jak 5 let), které dosud skončeno nebylo, není dle názoru odvolacího soudu sdělení žalovaného, i pokud by k němu mohlo být soudem v řízení o vypořádání společného jmění manželů přihlédnuto, způsobilé ovlivnit ani rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení o vypořádání jejich společného jmění. Prostřednictvím sdělení informací zprávou ze dne 5. 8. 2020 tak ve skutečnosti (objektivně) žádná majetková újma žalobkyni nehrozila a nehrozí, jak to žalovaný správně namítá ve svém odvolání.

29. Ani (subjektivní) obavu či nejistotu žalobkyně stran toho, že by jí tato zpráva přece jen mohla majetkovou újmu v souvislosti s vypořádáním společného jmění způsobit, nelze přeceňovat. Připomenout je v té souvislosti třeba, že žalobkyně byla v době podání této zprávy a je i nadále zastoupena advokátem, který jistě žalobkyni vysvětlil, že informace uvedené ve zprávě žalovaného ze dne 5. 8. 2020 nejsou ve skutečnosti způsobilé výsledek vypořádání SJM účastníků ovlivnit. Ani soud v průběhu řízení o vypořádání SJM nedal najevo, že by pro něj ve vztahu k vypořádání SJM účastníků či pro řešení jiných otázek měla zpráva podaná dne 5. 8. 2020 žalovaným jakýkoliv význam. Pokud žalobkyně namítá, že výslovně soud neuvedl, že tato zpráva na jeho rozhodování žádný vliv nemá, z čehož má vyplývat její nejistota, je třeba tuto námitku odmítnout, neboť je třeba vyjít z toho, že soud při jednání dne 2. 2. 2022 jednoznačně vymezil, jaké skutečnosti pro vypořádání SJM účastníků za rozhodné považuje, mezi než ale informace podané žalovaným nezahrnul, z čehož (implicitně) plyne, že zpráva žalovaného ze dne 5. 8. 2020 a informace v ní obsažené vliv na rozhodnutí soudu nemají. Ačkoli tedy žalovaný mohl mít mylnou představu, že informace o průběhu a výsledku mediačního řízení mohou rozhodnutí soudu ohledně velikosti vypořádacích podílů či jinak ovlivnit, ve skutečnosti tomu tak není a žalobkyně by si s ohledem na výše uvedené měla být vědoma opaku. Sama se ostatně v souvislosti s touto zprávou na soud rozhodující o vypořádání společného jmění obrátila, žalovaným sdělené informace označila za nepravdivé či zkreslené a vyzvala soud, aby k nim nepřihlížel. Pokud tedy žalobkyně podle svého prohlášení stále subjektivně nejistotu ohledně důsledků podané zprávy žalovaným ze dne 5. 8. 2020 pociťuje, není tento její pocit ničím objektivním podložen.

30. V tomto konkrétním případě porušení povinnosti žalovaným nelze tedy hodnotu a význam zajišťované povinnosti poměřovat hodnotou vypořádávaného SJM účastníků, případně žalobkyní namítanou hodnotou možného snížení vypořádacího podílu žalobkyně.

31. Soud prvního stupně dále při své úvaze akcentoval to, že žalovaný porušil svoji povinnost z mediační dohody úmyslně, kdy tuto skutečnost žalovaný v rámci svého odvolání zpochybnil a ve vztahu k tomu také odvolací soud dokazování doplnil. Na podkladě odvolacím soudem provedeného dokazování lze sice žalovanému přisvědčit, že v prvním e-mailu žalobkyni ze dne 1. 8. 2020 odkazuje skutečně na sdělení mediátorky, o kterém měl za to, že bude podáno, včetně sdělení o tom, který z účastníků dle mediátorky neúspěch mediace způsobil, ovšem druhý e-mail žalobkyni ze dne 3. 8. 2020, který navazuje na sdělení žalobkyně ohledně povinnosti mlčenlivosti mediátorky, již spíše odpovídá tomu, že žalovaný chtěl soudu svůj názor na průběh a výsledek mediace sdělit a měl (nesprávně) za to, že „bude pro soud dostačující, aby o něj opřel i další svá tvrzení“. To skutečně spíše nasvědčuje tomu, že žalovaný chtěl soud ohledně průběhu a výsledku mediace informovat. Zpráva ze dne 5. 8. 2020 nebyla sice podána přímo žalovaným, nýbrž jeho zástupkyní, ovšem ještě před jejím odesláním soudu byla odeslána (byť s určitými chybami) žalovanému, aniž by však bylo prokázáno, že by žalovaný v mezičase, který byl velmi krátký (jen 9 minut), na tuto zprávu reagoval. Žalovaný tedy byl o této zprávě v každém případě, i pokud nebyl její obsah před jejím vyhotovením s ním jeho zástupkyní probírán, jak tituly před jménem jméno FO vypověděla (na takovou konzultaci si nevzpomínala, resp. uvedla, že zřejmě její obsah s žalovaným neprobírala, posléze uvedla, že se s ním na obsahu zprávy nedomlouvala, ale 100% si jistá není), informován, a to i podle výpovědi svědkyně tituly před jménem jméno FO, která odeslání zprávy na vědomí žalovanému potvrdila, a bez zbytečného odkladu nezakročil proti ní tím, že by vyjádřil svůj nesouhlas s tímto sdělením. Dle názoru odvolacího soudu lze tudíž uvažovat minimálně o srozumění žalovaného s podáním této zprávy. S ohledem na ostatní výše uvedené skutečnosti stran obsahu této zprávy, okolností jejího podání a možnosti výsledek řízení o vypořádání SJM účastníků ovlivnit, ovšem ani tato skutečnost sama o sobě nepostačuje k závěru, že by nebylo možné k moderaci požadované smluvní pokuty přistoupit, respektive že by nešlo v poměrech konkrétní věci o smluvní pokutu nepřiměřenou.

32. Z výpovědi svědkyně tituly před jménem jméno FO také vyplynulo, že sama podání této zprávy žádný větší význam nepřikládala a že byla přesvědčena, že jejím prostřednictvím k porušení povinnosti mlčenlivosti sjednané ve smlouvě o provedení mediace nedochází.

33. Pokud bylo žalobkyní namítáno způsobení jí nemajetkové újmy v souvislosti s psychickým utrpením, zásahem do jejího soukromí a vážnosti, dopadu do jejího zdravotního stavu z důvodu dlouhodobého psychického tlaku, pak dle názoru odvolacího soudu nelze souhlasit se žalobkyní, že by jí v příčinné souvislosti právě se zprávou (sdělením soudu) ze dne 5. 8. 2020 taková újma způsobena byla a že by tedy byla významnou pro úvahu ohledně možnosti požadovanou smluvní pokutu moderovat.

34. Dle názoru odvolacího soudu nebyly prostřednictvím zprávy ze dne 5. 8. 2020 sděleny informace týkající se soukromí žalobkyně (nesouvisející s vypořádáním SJM účastníků) a nebylo jí ani nijak zasaženo do soukromého (včetně rodinného) života žalobkyně. V případě sdělených informací (týkajících se vypořádání SJM účastníků) je třeba zohlednit, že šlo o informace podané ohledně průběhu a výsledku mediace v řízení, ve kterém byla tato mediace nařízena, ve vztahu k soudu prvního stupně, který byl s otázkou vypořádání SJM účastníků seznámen, seznámen byl rovněž s tím, že účastníci se neúspěšně snaží dohodnout na vypořádání SJM, přičemž s ohledem na rozdílné názory stran tohoto vypořádání dohody nedosáhli.

35. Je sice pravdou, že v této zprávě je žalovaným právě žalobkyně vylíčena jako osoba, která uzavření dohody o vypořádání SJM zmařila z důvodu svých nepřiměřených požadavků, což může skutečně žalobkyně určitým způsobem úkorně vnímat a považovat za „očernění“ v očích soudu, sama ale využila nejbližší příležitosti k tomu, aby se proti takovému sdělení ze strany žalovaného ohradila, označila je za nepravdivé, zkreslené a takové, k němuž by v rámci řízení o vypořádání SJM účastníků nemělo být přihlíženo. Tedy sama, byť na rozdíl od žalovaného neuváděla svoji verzi ohledně průběhu a výsledku mediace a důvodu jejího ukončení, využila možnosti obsah sdělení žalovaného popřít. Soud prvního stupně tak již od září roku 2020 je seznámen s tím, že informace uváděné žalovaným v jeho zprávě ze dne 5. 8. 2020 nejsou dle žalobkyně pravdivé, jsou hrubě zkreslené a nemělo by k nim být přihlíženo. Nelze tedy očekávat, že by z této zprávy vyvozoval jakékoli závěry, byť jen k osobě žalobkyně, a že by prostřednictvím této zprávy byla, byť jen v očích soudu, snížena vážnost žalobkyně.

36. Pokud jde o žalobkyní naznačované zhoršení jejího zdravotního stavu, pak jakkoliv odvolací soud nezpochybňuje s ohledem na omluvu žalobkyně z jednání odvolacího soudu, že aktuálně je její zdravotní stav zhoršen, nelze dle názoru odvolacího soudu v žádném případě uvažovat s tím, že by aktuální zhoršení zdravotního stavu žalobkyně bylo v příčinné souvislosti s podáním zprávy žalovaným ohledně průběhu a výsledku mediace v roce 2020. V té souvislosti je třeba přihlédnout k tomu, že účastníci vedou již od roku 2019 řízení o vypořádání SJM, které dosud nebylo skončeno, v rámci kterého dosud nedosáhli úplné dohody o vypořádání, přičemž právě vedení takového řízení, v němž je skutečně rozhodováno o celoživotně vytvořeném majetku účastníků, může být pro žalobkyni (a ostatně i žalovaného) stresující, tedy zdrojem jejich psychické nepohody. Nelze ovšem uvažovat tak, že by právě zpráva podaná žalovaným dne 5. 8. 2020 byla jediným či podstatným důvodem psychického tlaku na žalobkyni, jak ve svém vyjádření k odvolání žalovaného uvádí. V kontextu probíhajících řízení a účastníky řešených otázek, o kterých opakovaně v různé formě komunikují, je naopak třeba podání zprávy ze dne 5. 8. 2020 považovat spíše jen za marginální událost, která sama o sobě zásadní dopad do psychické pohody žalobkyně mít nemohla, ovšem přece jen mohla okamžité roztrpčení žalobkyně nad jednáním žalovaného vyvolat. Dle přesvědčení odvolacího soudu nicméně nebyla žalobkyni namítanou zprávou ze dne 5. 8. 2020 způsobena závažná nemajetková újma, jak to žalobkyně nyní uvádí.

37. S přihlédnutím ke shora uvedeným konkrétním okolnostem je tedy třeba přiměřenost požadované smluvní pokuty hodnotit, a to ve vztahu k funkci, jakou měla smluvní pokuta v dané věci plnit. Ve shodě se žalobkyní má odvolací soud za to, že hlavní funkcí sjednané smluvní pokuty byla funkce preventivní (nátlaková) a také funkce sankční, byť funkci náhradovou (paušalizační) nelze zcela (pro všechny případy) vyloučit, nicméně v poměrech tohoto konkrétního porušení povinnosti žalovaným skutečně tuto roli neplní, jak to žalobkyně sama uvádí. S přihlédnutím ke všem výše uvedeným okolnostem, i když měla plnit funkci preventivní a sankční, je třeba dle názoru odvolacího soudu považovat žalobkyní požadovanou smluvní pokutu ve výši 1 000 000 Kč za porušení povinnosti žalovaným zprávou soudu ze dne 5. 8. 2020 za nepochybně nepřiměřenou vzhledem k jejím zájmům, které byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny (zejména důvěrnost mediačního řízení a také ochrana soukromí účastníků), a tedy nespravedlivou, neboť porušení povinnosti mlčenlivosti, resp. důvěrnosti informací z mediačního řízení žalovaným se s ohledem na obsah vyzrazených skutečností (nadto žalobkyní zpochybněných co do jejich pravdivosti) a osobu, které vyzrazeny byly (soudu, který o vypořádání společného jmění manželů účastníků rozhoduje, který je reprezentován profesionálním soudcem se všemi jeho povinnostmi při rozhodování), nebylo způsobilé se majetkové sféry žalobkyně dotknout vůbec a osobnostní sféry žalobkyně zcela minimálním způsobem. Za přiměřenou všem zjištěným skutečnostem shledává odvolací soud ve shodě s žalovaným smluvní pokutu ve výši 100 000 Kč, která dle názoru odvolacího soudu dostatečně odráží hodnotu a význam zajišťované povinnosti a možný dopad jejího porušení ze strany žalovaného do sféry žalobkyně a představuje stále ještě citelnou sankci i pro žalovaného, byť jde o osobu majetnou. Dle názoru odvolacího soudu na rozdíl od žalobkyně tedy i smluvní pokuta ve výši 100 000 Kč dostatečně zohledňuje její preventivní funkci a je pro žalovaného stále dostatečně citelnou sankcí za porušení jeho povinnosti. Odvolací soud proto ve smyslu § 2051 o. z. na návrh žalovaného žalobkyní požadovanou smluvní pokutu snížil právě na částku 100 000 Kč.

38. Veden výše uvedenými úvahami tedy odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, pokud jím byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 100 000 Kč, jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil a ve zbývajícím rozsahu jej podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 900 000 Kč zamítl.

39. Odvolací soud dále v souladu s § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. rozhodoval o náhradě nákladů řízení před soudy všech tří stupňů, a to nejen o náhradě nákladů řízení o žalobě podané žalobkyní, nýbrž i o náhradě nákladů řízení o vzájemném návrhu žalovaného, neboť předchozí rozhodnutí o náhradě nákladů řízení o žalobě i o vzájemném návrhu žalovaného bylo rozhodnutím dovolacího soudu zrušeno.

40. Jde-li o řízení o vzájemném návrhu žalovaného, v něm je třeba považovat žalobkyni za plně úspěšnou ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř., jelikož vzájemný návrh žalovaného byl pravomocně zamítnut. Pokud jde o řízení o žalobě žalobkyně, i v něm odvolací soud žalobkyni podle § 142 odst. 3 o. s. ř. přiznal právo na plnou náhradu nákladů řízení, jelikož v základu nároku shledal požadavek žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty důvodný a k návrhu žalovaného jej pouze ve smyslu § 2051 o. z. na podkladě své úvahy z důvodu jeho nepřiměřenosti snížil na částku 100 000 Kč. Odvolací soud přitom akceptoval argumentaci žalobkyně, že by nebylo spravedlivé, pokud by za situace, kdy k porušení povinnosti ze strany žalovaného došlo a žalobkyni nárok na zaplacení smluvní pokuty vznikl, nebylo jí přiznáno právo na náhradu nákladů řízení jen proto, že soud k návrhu žalovaného nepřiměřeně vysoký nárok žalobkyně snížil. Přisvědčil v té souvislosti tomu, že pokud by žalobkyni nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, vedlo by takové rozhodnutí k tomu, že by žalobkyně nesla podstatně vyšší náklady spojené s tímto řízením, než kolik činil přiznaný nárok na zaplacení smluvní pokuty, přičemž takový výsledek by nebylo možné z pohledu obecné spravedlnosti považovat za správný. Nicméně v případě žaloby je třeba podle odvolacího soudu vyjít z toho, že žalobkyně byla úspěšná jen v rozsahu částky 100 000 Kč, tudíž právě z částky 100 000 Kč jako předmětu řízení, v němž žalobkyně uspěla, bylo třeba náhradu nákladů řízení žalobkyně určit. Jiná úvaha by naopak nebyla z pohledu obecné spravedlnosti správná ve vztahu k žalovanému, který uspěl se svým návrhem na moderaci smluvní pokuty. V případě společných úkonů právní služby zástupce žalobkyně v rámci řízení o žalobě i o vzájemném návrhu bylo dále třeba podle § 12 odst. 3 advokátního tarifu považovat za tarifní hodnotu věci součet tarifních hodnot vzájemného návrhu a žaloby, tedy částku 1 100 000 Kč.

41. Při stanovení náhrady nákladů řízení vyšel dále odvolací soud z vyúčtování této náhrady provedené žalobkyní v řízení před soudem prvního stupně a v řízení před soudem odvolacím.

42. Náklady řízení na straně žalobkyně do dne rozhodnutí soudu prvního stupně, které je nyní odvolacím soudem přezkoumáváno, spočívaly jednak v zaplacených soudních poplatcích za řízení v prvním stupni, první odvolací řízení a řízení dovolací. V případě zaplacených soudních poplatků přiznal odvolací soud žalobkyni náhradu nákladů řízení v té výši, v jaké se vztahovaly k částce 100 000 Kč, tedy ve výši 5 000 Kč za řízení před soudem prvního stupně, ve výši 5 000 Kč za první odvolací řízení a ve výši 7 000 Kč za řízení před dovolacím soudem, celkem tedy ve výši 17 000 Kč.

43. Další náklady řízení žalobkyně v tomto období představují náklady jejího zastoupení advokátem. Jejím zástupcem byly nejprve poskytnuty dle § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu 3 úkony právní služby v řízení před soudem prvního stupně, které se týkaly pouze uplatněné žaloby (předžalobní výzva, příprava a převzetí zastoupení a sepis návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu), za které náleží zástupci žalobkyně odměna z tarifní hodnoty 100 000 Kč dle § 8 odst. 1 za použití § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen advokátní tarif) ve výši 5 100 Kč na každý z nich a náhrada jeho hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč na každý z nich, celkem tedy částka 16 200 Kč. Dále byly zástupcem žalobkyně poskytnuty dle § 11 odst. 1 písm. d), g) advokátního tarifu čtyři úkony právní služby (vyjádření žalobkyně ze dne 14. 9. 2021, účast na jednání soudu prvního stupně dne 23. 3. 2022 a 13. 7. 2022, vyjádření žalobkyně ze dne 16. 6. 2022), za které mu náleží odměna v plné výši z tarifní hodnoty 1 100 000, neboť šlo o společné úkony právní služby týkající se žaloby i vzájemného návrhu žalovaného, a dále dva úkony právní služby dle § 11 odst. 2 písm. a), g), odst. 3 advokátního tarifu (účast u jednání soudu prvního stupně dne 24. 9. 2021, které však ve věci samé nebylo zahájeno, a tudíž šlo svojí povahou jen o přípravu jednání, a vyjádření žalobkyně ze dne 26. 4. 2022, neboť toto podání obsahovalo jenom stručný návrh důkazů ve věci, a tudíž svým rozsahem a složitostí nenaplňovalo parametry podání ve věci samé, za které by náležela odměna v plné výši), za které mu náleží odměna ze stejné tarifní hodnoty, nicméně jen ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny (snížením odměny za dva úkony právní služby reagoval odvolací soud na námitku žalovaného v jeho odvolání ohledně nesprávného vyúčtování náhrady nákladů řízení; jinak ale musel všechna tři vyjádření žalobkyně v rámci prvního řízení před soudem prvního stupně považovat za účelně vynaložené úkony právní služby, neboť jimi vždy bylo reagováno na konkrétní procesní situaci v řízení). Odměna zástupce žalobkyně za tyto úkony právní služby činí dle § 8 odst. 1 za použití § 7 advokátního tarifu v plné výši 12 700 Kč na jeden úkon právní služby a ve výši ½ 6 350 Kč na jeden úkon právní služby. Rovněž v případě těchto úkonů právní služby náleží zástupci žalobkyně náhrada jeho hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč na každý z nich. Celkem tedy odměna a náhrada hotových výdajů za těchto 6 úkonů právní služby činí 65 300 Kč. V prvním odvolacím řízení, v řízení o dovolání žalobkyně a v následném řízení před soudem prvního stupně byly zástupcem žalobkyně poskytnuty úkony právní služby opět již pouze ve vztahu k žalobě, kdy v rámci těchto řízení byly poskytnuty zástupcem žalobkyně 4 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 písm. k), d), g) advokátního tarifu (sepis odvolání a jeho doplnění, které odvolací soud považuje pouze ze jeden úkon právní služby, neboť nic nebránilo zástupci žalobkyně, aby odvolání sepsal v plném rozsahu v jednom podání, sepis dovolání žalobkyně a účast u jednání odvolacího soudu dne 1. 2. 2023 a soudu prvního stupně dne 15. 10. 2024). Za tyto čtyři úkony právní služby náleží zástupci žalobkyně odměna dle § 8 odst. 1 za použití § 7 advokátního tarifu ve výši 5 100 Kč na jeden úkon právní služby a dále náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč na jeden úkon právní služby, celkem tedy částka 21 600 Kč.

44. Vedle toho náleží zástupci žalobkyně také náhrada za ztrátu času za cesty k jednáním soudu prvního stupně a soudu odvolacího ve výši dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu ve výši 5 x 600 Kč, celkem tedy 3 000 Kč, a rovněž náhrada cestovného dle § 13 odst. 1, 5 advokátního tarifu za použití § 157 a násl. zákona č. 262/2006 Sb. v celkové výši 7 799,20 Kč (odvolacím soudem uvažováno s počtem najetých kilometrů 204 při cestách k okresnímu soudu a 205 km při cestě k odvolacímu soudu, a to po porovnání ujeté trasy ve vyhledávači mapy.cz, a dále s průměrnou spotřebou pro kombinovaný provoz vozidla užitého zástupcem žalobkyně 7,2 l/100 km a palivem - benzín automobilový 95, cenu pohonné hmoty pak odvolací soud určil podle příslušných vyhlášek č. 589/2020 Sb., 511/2021 Sb., 467/2022 Sb. a 398/2023 Sb.).

45. Celkem tedy bez náhrady za DPH činí náhrada nákladů zastoupení žalobkyně advokátem do doby vyhlášení nyní přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně částku 113 899,20 Kč a s připočtením 21% náhrady za DPH pak částku 137 818 Kč.

46. S připočtením náhrady za zaplacené soudní poplatky ve výši 17 000 Kč tedy celková náhrada nákladů řízení žalobkyně do doby vyhlášení nyní přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně činí 154 818 Kč. Odvolací soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy všech tří stupňů vzniklých do doby vyhlášení nyní přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně právě ve výši 154 818 Kč, a to v běžné lhůtě 3 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně, neboť s ohledem na majetkovou situaci žalovaného neshledal důvod pro stanovení lhůty jiné (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., § 148 odst. 1 o. s. ř.).

47. O nákladech tohoto odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. za použití § 142 odst. 3 o. s. ř. a žalobkyni veden stejnou úvahou přiznal rovněž náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení, kdy ovšem opět vycházel z tarifní hodnoty věci 100 000 Kč pro určení výše náhrady nákladů řízení žalobkyně. V tomto odvolacím řízení byly zástupcem žalobkyně poskytnuty 3 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 písm. d), g) advokátního tarifu v podobě sepisu vyjádření k odvolání a účasti u jednání odvolacího soudu přesahující 2 hodiny, za které náleží zástupci žalobkyně odměna dle § 8 odst. 1 za použití § 7 advokátního tarifu ve výši 5 100 Kč na jeden úkon právní služby, a dále mu náleží náhrada jeho hotových výdajů dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 450 Kč na jeden úkon právní služby. Zástupci žalobkyně rovněž náleží náhrada za čas zmeškaný cestou k jednání odvolacího soudu dle ust. § 14 odst. 1 písm. a) odst. 3 advokátního tarifu ve výši celkem 900 Kč a náhrada cestovních výdajů za cestu k jednání odvolacího soudu ve výši celkem 1 592 Kč určená dle ust. § 13 odst. 1, 5 advokátního tarifu za použití § 157 a násl. zákona č. 262/2006 Sb. a vyhlášky č. 475/2024 Sb., kdy vycházeno bylo ze 190 najetých kilometrů uvedených zástupcem žalobkyně (základní náhrada tak činí 190 x 5,80 Kč, tedy 1 102 Kč, a náhrada za spotřebovaného pohonné hmoty 7,2 x 1,9 x 35,80, tedy 490 Kč). Celková výše nákladů žalobkyně v tomto odvolacím řízení tedy činí částku 19 142 Kč a s připočtením náhrady za DPH částku 23 162 Kč. Odvolací soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení částku 23 162 Kč, a to opět v běžné lhůtě 3 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně. Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni.