61 Co 42/2026

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudců Mgr. Jiřiny Hronkové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobce: Jméno žalobce , IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o 24 044 Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě o 99 803 Kč o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 2. 12. 2025, č. j. 9 C 287/2024-117 Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I potvrzuje v tom rozsahu, v jakém byla žalované uložena povinnost ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci částku 23 657 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 1 345 Kč od 1. 4. 2022 do zaplacení, z částky 1 345 Kč od 3. 5. 2022 do zaplacení a z částky 1 345 Kč od 1. 6. 2022 do zaplacení, ve výši 15 % ročně z částky 1 345 Kč od 1. 7. 2022 do zaplacení, z částky 1 345 Kč od 2. 8. 2022 do zaplacení, z částky 1 345 Kč od 1. 7. 2023 do zaplacení, z částky 1 345 Kč od 1. 8. 2023 do zaplacení, z částky 1 345 Kč od 1. 9. 2023 do zaplacení, z částky 1 345 Kč od 3. 10. 2023 do zaplacení, z částky 1 345 Kč od 1. 11. 2023 do zaplacení a z částky 1 345 Kč od 1. 12. 2023 do zaplacení, ve výši 14,75 % ročně z částky 1 345 Kč od 3. 1. 2024 do zaplacení a ve výši 8,5% ročně z částky 7 517 Kč od 18. 4. 2025 do zaplacení, a ve zbývajícím rozsahu se v tomto výroku mění tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 387 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 18. 4. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení vždy z částky 1 345 Kč ve výši 11,75 % ročně za dobu od 1. 5. 2022 do 2. 5. 2022, ve výši 15 % ročně za den 1. 8. 2022 a za dobu od 1. 10. 2023 do 2. 10. 2023 a ve výši 14,75 % ročně za dobu od 1. 1. 2024 do 2. 1. 2024. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku IV potvrzuje v tom rozsahu, v jakém byl zamítnut vzájemný návrh žalované na zaplacení částky 90 550 Kč, a ve zbývajícím rozsahu se v tomto výroku mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované částku 5 900 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě před soudy obou stupňů ve výši 20 576,50 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o vzájemném návrhu před soudy obou stupňů ve výši 36 279,40 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

1. Okresní soud , adresa, -sever rozsudkem ze dne 2. 12. 2025, č. j. 9 C 287/2024-117, žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 24 044 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % z částky 7 904 Kč od 18. 4. 2025 do zaplacení a dále s úrokem z prodlení vždy z částky 1 345 Kč ve výši 11,75 % od 1. 4. 2022 do zaplacení, od 1. 5. 2022 do zaplacení a od 1. 6. 2022 do zaplacení, ve výši 15 % od 1. 7. 2022 do zaplacení, od 1. 8. 2022 do zaplacení, od 1. 7. 2023 do zaplacení, od 1. 8. 2023 do zaplacení, od 1. 9. 2023 do zaplacení, od 1. 10. 2023 do zaplacení, od 1. 11. 2023 do zaplacení a od 1. 12. 2023 do zaplacení a ve výši 14,75 % od 1. 1. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,5 % z částky 7 904 Kč od 1. 9. 2021 do 17. 4. 2025 (výrok II), žalobci uložil povinnost zaplatit žalované částku 3 353 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III), zamítl vzájemný návrh, kterým se žalovaná domáhala na žalobci zaplacení částky 96 450 Kč (výrok IV), a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě ve výši 25 101,50 Kč a o vzájemné žalobě ve výši 29 515,50 Kč, obojí do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce (výroky V a VI).

2. Proti tomuto rozsudku, a to proti jeho výrokům I, IV, V a VI, podala si žalovaná včasné odvolání z důvodů uvedených v § 205 odst. 2 písm. c), d), e) a g) o. s. ř., neboť dle ní napadený rozsudek soudu prvního stupně trpí vadami skutkovými i právními, současně také není dostatečně odůvodněn ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř., a je tudíž nepřezkoumatelný.

3. Jde-li o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 24 044 Kč, pak dle žalované žalobce neunesl břemeno tvrzení a důkazní o tvrzeném dluhu na příspěvcích ve výši 16 140 Kč, neboť dlouhodobě vedl evidenci plateb nepřehledně a netransparentně, včetně nevysvětlených jednostranných interních operací, jimiž se snažil svůj nárok odůvodnit. Soud prvního stupně však s ohledem na svůj závěr, že při prováděných platbách nebylo konkretizováno, na který dluh měla která platba směrovat, fakticky přenesl celé důkazní břemeno na žalovanou, ačkoli je to žalobce, kdo vybírá platby, vede účetnictví a evidenci předpisů a plateb, provádí alokace a případné zápočty. Závěr soudu prvního stupně ohledně existence nedoplatku na příspěvcích je tak dle žalované předčasný a neobstojí, neboť nepřehlednost a netransparentnost vedení evidence by měla být spojena s procesním rizikem žalobce a nikoli žalované. Nebyl-li žalobce schopen srozumitelně a přezkoumatelně doložit vznik a strukturu tvrzeného dluhu, nemohla se dle svého přesvědčení dostat ani do prodlení se splněním svého závazku, neboť nebylo objektivně zřejmé, co má plnit.

4. V případě nedoplatku z vyúčtování služeb za rok 2020 ve výši 7 904 Kč nebyla dle žalované prokázána jeho splatnost na základě řádného a včas doručeného vyúčtování. Dle žalované je povinností žalobce prokázat řádnost provedeného vyúčtování a také jeho doručení, k němuž musí dojít ještě před podáním žaloby. Žalobce ovšem v době podání žaloby řádným doručeným vyúčtováním za rok 2020 nedisponoval, tudíž uplatnil plnění, které ještě nebylo splatné, a proto by měla být žaloba zamítnuta.

5. Žalovaná dále nesouhlasila ani se závěrem soudu prvního stupně, že neunesla důkazní břemeno ohledně plateb realizovaných přes SIPO, neboť by to měl být žalobce, který by měl být schopen přesvědčivě doložit, jaká plnění byla přijata, jak byla spárována s předpisy, a proč navzdory přijatým plněním vznikl právě nedoplatek uplatněný žalobou. Opětovně dle ní žalobce nezajistil transparentnost vedení evidence, a proto dle ní nelze z jeho interní alokace automaticky vycházet jako ze spolehlivého podkladu pro rozhodnutí soudu.

6. Jde-li o vzájemný návrh žalované a její požadavek na zaplacení pokut dle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. v souvislosti s vyúčtováním služeb spojených s užíváním bytu za roky 2020 a 2021, pak dle žalované v případě vyúčtování za rok 2020 soud prvního stupně nesprávně uzavřel o zavinění žalované. Jádrem sporu o vyúčtování služeb za rok 2020 není ale pasivita žalované, ale dlouhodobá nečinnost žalobce, který ani po zjištění neúčinného doručení tohoto vyúčtování neučinil žádné kroky k nápravě. Ačkoli tedy soud prvního stupně správně uzavřel, že vyúčtování za rok 2020 nebylo tehdejšímu vlastníku bytu (otci žalované) řádně doručeno, nesprávně uzavřel, že za prodlení s vyúčtováním, respektive jeho doručením, může ona. V době doručování ještě opatrovníkem svého otce nebyla, a tedy nemohla ovlivnit, zda se tehdejší vlastník s vyúčtováním seznámí. Dle žalované měl žalobce v případě nepřevzetí zásilky a jejího vrácení postupovat tak, aby splnil svou zákonnou povinnost vyúčtování příjemci služeb doručit, přičemž nečinnost žalobce se nemůže obrátit proti ní. Za zavinění druhé strany ve smyslu § 13 zákona č. 67/2013 Sb. nelze dle žalované považovat to, že příjemce služeb byl hospitalizován a objektivně nemohl přebírat poštu, zavinění nelze dovodit ani z toho, že neinformovala žalobce o hospitalizaci otce v době, kdy ještě nebyla jeho opatrovníkem. Vyloučení pokuty pro zavinění druhé strany má být přitom výjimkou, která musí být v řízení prokázána, zde ovšem prokázána nebyla. Žalobce dle žalované také nebyl schopen poté, co se ujala funkce opatrovníka vyjasnit a narovnat situaci ohledně plateb spojených s užíváním předmětného bytu. Sama také nevěděla a ani vědět nemohla, že vyúčtování služeb za rok 2020 nebylo doručeno, jednala přitom aktivně a v dobré víře, když žádala správce o aktuální stav evidence. Soud prvního stupně však k těmto skutečnostem nepřihlédl a zcela pominul, že žalobci nic nebránilo v tom, aby jí vyúčtování za rok 2020 řádně doručil poté, co byl informován o tom, že se stala opatrovnicí vlastníka jednotky. Žalobce tedy dle žalované nepostupoval v souladu s § 7 zákona č. 67/2013 Sb., potřebné kroky k naplnění své zákonné povinnosti neučinil, přičemž tato jeho nečinnost nemůže být přičítána jí a kvalifikována jako „zavinění druhé strany“ ve smyslu § 13 zákona č. 67/2013 Sb.

7. V případě vyúčtování služeb za rok 2020 považuje žalovaná závěry soudu prvního stupně za nesprávné i v otázce promlčení nároku na pokutu. I pokud by byl správný závěr v tom směru, že pokuta je za období po dni 30. 4. 2024 promlčena, nic to nemění na tom, že se domáhala pokuty i za dobu před tímto datem. Současně je dle žalované vnitřně rozporný závěr soudu prvního stupně, pokud uzavírá ohledně promlčení nároku na pokutu, nicméně současně uzavírá, že vyúčtování je platné a že z něj vznikl splatný dluh. Nebylo-li vyúčtování řádně doručeno příjemci služeb, jeho splatnost ale nastat nemohla, a tudíž nemohl vzniknout ani nárok na úhradu nedoplatku.

8. Jde-li o vyúčtování služeb za rok 2021, pak dle názoru žalované nebylo prokázáno jeho doručení žalované, kdy žalobce neunesl důkazní břemeno k tomu, že se vyúčtování dostalo do její dispoziční sféry. S ohledem na to, že vyúčtování bylo zasíláno obyčejnou poštou, nelze u takového doručení najít žádný objektivní důkaz o odeslání a už vůbec ne o doručení, a nelze tak ani uplatnit fikci doručení. Nesprávným je dle žalované rovněž závěr soudu prvního stupně ohledně doručení tohoto vyúčtování prostřednictvím e-mailové komunikace, neboť ani zde nebylo prokázáno, že by se vyúčtování dostalo do její dispoziční sféry, a současně nebyl prokázán ani její výslovný souhlas s elektronickým doručováním vyúčtování. Žalobci přitom nic nebránilo v tom, aby jí vyúčtování za rok 2021 řádně doručil alespoň následně. Žalobce tedy byl dle žalované v prodlení se splněním této své povinnosti a nárok na požadovanou pokutu jí vznikl.

9. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích změnil tak, že žalobu žalobce o zaplacení částky 24 044 Kč s příslušenstvím zamítne, uloží mu povinnost zaplatit žalované částku 96 450 Kč a také mu uloží povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů.

10. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání žalované namítl, že se žalovaná mýlí v tom, který z účastníků nese důkazní břemeno k prokázání určitých skutečností. Je to žalovaná, která nesla důkazní břemeno k prokázání svého tvrzení o zaplacení příspěvků na správu domu podle § 1180 odst. 1 o. z. Ve vztahu k tomu je namítaná nepřehlednost evidence dlužných plateb na straně správce podružná. Jde-li o doručení vyúčtování služeb za rok 2020, pak žalovaná uspěla se svojí argumentací v tom směru, že k řádnému doručení v roce 2021 nedošlo. S tímto závěrem soudu žalobce nesouhlasí s ohledem na to, že doručení bylo v daném případě zmařeno porušením povinnosti adresáta podle stanov nahlásit kontaktní adresu pro případ, že jednotku neužívá, či přinejhorším bylo zmařeno náhodou (hospitalizací) na straně adresáta, jemuž má být tato náhoda přičtena k tíži. Nicméně v každém případě bylo prokázáno, že toto vyúčtování bylo doručeno zástupkyni žalované dne 18. 12. 2024, tudíž v době rozhodování soudu prvního stupně bylo v každém případě splatné. Vzhledem k tomu, že soud rozhoduje podle § 154 odst. 1 o. s. ř. podle skutkového stavu ke dni vydání rozhodnutí, pak skutečnost, že ke splatnosti této části žalobního nároku došlo dle závěru soudu prvního stupně až v průběhu řízení, přiznání nároku nebrání. K námitce zaúčtování plateb poukázal žalobce na to, že neurčí-li dlužník, na který dluh plní, pak § 1933 o. z. právní povinnost věřiteli informovat dlužníka o „alokaci“ plateb dle tohoto zákonného ustanovení neukládá. Je to dlužník, který má možnost včasným a výslovným určením, na který dluh plní (nejpozději k okamžiku vlastního plnění), plněný dluh určit. Žalované se pak dle přesvědčení žalobce dostalo podrobného vysvětlení, jakým způsobem bylo s platbami naloženo.

11. Jde-li o otázku doručení vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu za rok 2020, pak se dle žalobce žalovaná nyní snaží zprostit své odpovědnosti následně ustanoveného opatrovníka svého právního předchůdce za to, že se o úhradu dluhu na vyúčtování nestarala, opětovné doručení vyúčtování po obdržení informace od správce o existenci nedoplatku po získání svého opatrovnictví nepožadovala a informaci o hospitalizaci svého otce, jež měla zmařit doručení vyúčtování v dubnu 2021, žalobci zamlčela, přičemž se současně snaží dovodit povinnosti, které žalobci uloženy nejsou. Dle přesvědčení žalobce nelze jej trestat za překážky v doručování na straně jeho členů. Nenahlásí-li tedy člen jinou adresu pro doručování anebo nepožádá-li o doručování e-mailem, pak žalobce nemá jiný zdroj informací pro doručování, než je adresa bydliště evidovaná v katastru nemovitostí, resp. adresa, na kterou členovi bylo doručováno doposud Žalobce také nemá možnost, nesdělí-li mu člen takovou informaci, dozvědět se o dobrovolných ani nedobrovolných hospitalizacích, dovolených, dlouhodobých zahraničních pobytech či jiných obdobných důvodech, pro které členové nejsou schopni či ochotni přijímat korespondenci na své adrese evidované v členské evidenci společenství vlastníků. Žalobce tedy neměl v poměrech posuzované věci důvod pochybovat o účincích doručení vyúčtování za rok 2020 na přelomu dubna a května 2021 pouze na základě nevyzvednutí zásilky adresátem v úložní době. Žalobce je tak přesvědčen, že vyúčtování za této situace do dispoziční sféry právního předchůdce žalované došlo, a tedy mu bylo doručeno s tím, že oproti rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 26 Cdo 441/2012, na které odkazuje soud prvního stupně, je zde podstatný rozdíl v tom, že stanovy žalobce ukládají členovi společenství oznamovací povinnost k nahlášení kontaktních údajů v případě, že jednotku neužívá. Dle žalobce by bylo v rozporu s dobrými mravy, aby členovi společenství, na jehož straně došlo ke zmaření doručení vyúčtování, který následně toto zmaření doručení společenství zamlčí a o opětovné doručení vyúčtování nepožádá, o úhradu nedoplatku se nestará, ač o něm ví, bylo přiznáno právo na pokutu dle zákona č. 67/2013 Sb. Ačkoli žalovaná ještě nebyla ustanovena opatrovníkem svého otce, musela dle přesvědčení žalobce s ohledem na provedené důkazy vědět již k 22. 3. 2021, tedy před doručováním vyúčtování, o důvodech, které zpravidla vedou k omezení svéprávnosti. Nic jí tedy nebránilo v tom, aby v zájmu ochrany majetku svého otce žalobci potřebné skutečnosti včas oznámila. Správný je dle žalobce rovněž závěr soudu prvního stupně ohledně promlčení části nároku na pokutu za vyúčtování za rok 2020 za období od 1. 5. 2024 do 18. 12. 2024, kdy na tomto závěru soudu prvního stupně není dle žalobce nic vnitřně rozporného ani nepřezkoumatelného.

12. Jde-li o odeslání a doručení vyúčtování služeb za rok 2021, má žalobce za to, že v dané věci bylo prokázáno odeslání vyúčtování žalované a s ohledem na to platí zákonná domněnka doby dojití podle § 573 o. z. třetí pracovní den po odeslání, kterou žalovaná nevyvrátila. Pokud jde o doručení e-mailem z 23. 8. 2022, pak tato skutečnost nebyla pro rozhodnutí soudu rozhodná, nicméně ani tak odvolací námitky žalované důvodné nejsou, neboť datová zpráva se do dispozice žalované dostala, přičemž námitka žalované ohledně absence výslovného ujednání o e-mailové komunikaci je nemravná za situace, kdy sama žalovaná takovou e-mailovou komunikaci iniciovala, a to z té e-mailové adresy, na kterou byla zpráva zaslána. Je tudíž rovněž nemravné dovolávat se neúčinnosti použití údajně manželovy e-mailové adresy.

13. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud ve výrocích I, IV, V a VI rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

14. K vyjádření žalobce podala žalovaná ještě repliku. Dle ní vyjádření nepřináší do věci žádné nové rozhodné skutečnosti, nýbrž opakuje dosavadní argumentaci žalobce, a to způsobem, který místy zastírá vnitřní rozpory jeho procesního postoje. Dle žalované podstatou věci je, že žalobce neprokázal řádné doručení vyúčtování služeb za rok 2020, přesto z tohoto vyúčtování dovozoval peněžitý nárok, současně neunesl důkazní břemeno ohledně řádného doručení vyúčtování za rok 2021 a po celou dobu vedl evidenci plateb a předpisů nepřehledně a netransparentně, ačkoli žalovaná opakovaně žádala vysvětlení, jak měl tvrzený dluh vzniknout. Dle žalované se tedy žalobce snaží svou dlouhodobou pasivitu a netransparentnost převést na žalovanou. Znovu zopakovala, že její námitkou je to, že žalobce vedl evidenci plateb nepřehledně a netransparentně a opakovaně jí neposkytl srozumitelné vysvětlení, jak byly přijaté platby spárovány, prováděl interní přesuny a započtení bez včasného a kontrolovatelného vysvětlení a konkrétní strukturu tvrzeného dluhu začal objasňovat až dodatečně v průběhu řízení. Ačkoli žalovaná vysvětlení požadovala, ve skutečnosti byla fakticky odbyta. Nelze tak dle ní připustit, aby žalobce těžil z vlastní netransparentnosti a aby důkazní nouze vyvolaná způsobem vedení jeho evidence byla přenesena k tíži žalované. Pro správnou aplikaci § 1933 o. z. je dle žalované třeba, aby bylo spolehlivě zjištěno, jaké konkrétní dluhy v jednotlivých okamžicích existovaly, které z nich byly splatné dříve, jaké konkrétní platby žalobce přijal a jak přesně byly žalobcem k těmto dluhům přiřazeny, v tom ovšem evidence žalobce postrádala srozumitelnost. Dle žalované tudíž závěr o existenci dluhu na příspěvcích ve výši 16 140 Kč není stále dostatečně přesvědčivý. Objektivní nejistota žalované vyplývala z netransparentního nakládání mj. s platbami převyšujícími běžnou měsíční povinnost a z absence řádně doručeného vyúčtování, bez něhož nebylo možné tvrzený dluh přezkoumat.

15. Jde-li o nedoplatek z vyúčtování služeb za rok 2020, znovu žalovaná setrvala na svých tvrzeních v tom směru, že žalobce neprokázal, že by při podání žaloby disponoval splatnou pohledávkou z vyúčtování služeb za rok 2020. Dle přesvědčení žalované nelze žalovat pohledávku, která není splatná, a soud se měl otázkou splatnosti pohledávky ke dni podání žaloby zabývat. V dané věci teprve dodatečně byla vytvořena zákonná podmínka splatnosti vyúčtování, která při podání žaloby nebyla splněna. Takový postup nelze dle žalované legitimizovat ani odkazem na § 154 odst. 1 o. s. ř.

16. Dle přesvědčení žalované hospitalizace tehdejšího vlastníka nemůže jí být přičítána k tíži a nemůže být posuzována jako její zavinění s tím, že jakmile byla ustanovena opatrovnicí, začala situaci řešit, žalobce měl možnost vyúčtování řádně doručit, což však neučinil. Nelze tudíž dle ní uzavřít, že by prodlení s vyúčtováním (jeho doručením) bylo zaviněno žalovanou. I pokud by byl správný závěr soudu prvního stupně o promlčení nároku na pokutu za dobu po 30. 4. 2024, mělo tedy být o nároku na pokutu rozhodnuto nejméně za dobu před 1. 5. 2024 v její prospěch.

17. Žalovaná nesouhlasila ani se závěry žalobce ohledně doručení vyúčtování za rok 2021, neboť dle ní nebylo prokázáno odeslání konkrétní zásilky poštou a ani k doručení prostřednictvím e-mailu z 23. 8. 2021 nedošlo, neboť její požadavek na doručení vyúčtování v e-mailové komunikaci nelze vykládat jako souhlas s elektronickým doručováním vyúčtování ani jako pokyn, aby bylo doručeno e-mailem. Rovněž nebylo prokázáno, že se s obsahem e-mailu mohla reálně seznámit. Dle žalované přitom žalobce směšuje dvě odlišné situace, tedy běžnou operativní e-mailovou komunikaci mezi stranami a formální doručování vyúčtování. Žalovaná je tak přesvědčena, že k řádnému doručení vyúčtování za rok 2021 nedošlo. I pokud by ale dospěl odvolací soud k závěru, že e-mail z 23. 8. 2022 byl způsobilý vyvolat účinky doručení, nevede to bez dalšího k zamítnutí celého nároku na pokutu za rok 2021, neboť žalobce by byl v takovém případě v prodlení nejméně od 1. 5. 2022 do 23. 8. 2022 a za toto období by žalované pokuta náležela.

18. Závěrem k věci samé žalovaná namítla, že nebyla schopna získat od žalobce srozumitelnou informaci o tom, jaké přesně dluhy žalobce tvrdí, z jakých titulů vznikly, jak byly zaúčtovány jednotlivé platby ve prospěch žalobce, proč nebyla vyúčtování řádně doručena a jak bylo naloženo s přeplatky, proto je naopak třeba v jednání žalobce spatřovat rozpor s dobrými mravy, pokud se jí odpovídajícího vysvětlení nedostalo.

19. Dále se ještě žalovaná vyjádřila k náhradě nákladů řízení, neboť má za to, že i pokud by napadený rozsudek zůstal zcela nebo zčásti v platnosti, jsou dle ní splněny předpoklady pro to, aby jí povinnost k náhradě nákladů řízení nebyla ukládána, případně alespoň veškeré náklady žalobce nelze považovat za účelně vynaložené. Není přitom dle žalované spravedlivé, aby žalobce získal plný nákladový prospěch ze sporu, který byl ve značné míře vyvolán jeho vlastní netransparentností, pasivitou při doručování vyúčtování a neschopností srozumitelně objasnit stav evidence a strukturu tvrzených dluhů ještě před podáním žaloby. Obdobné dle ní platí i ve vztahu k nákladům řízení o vzájemném návrhu, neboť zde byl spor zásadně ovlivněn tím, že žalobce nepostupoval transparentně při doručování vyúčtování. Žalovaná proto setrvala na podaném odvolání, navrhla změnu napadeného rozsudku, příp. jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a výslovně současně navrhla, aby při rozhodování o náhradě nákladů řízení zohlednil odvolací soud postup žalobce před zahájením řízení i v jeho průběhu a aplikoval § 150 o. s. ř., příp. alespoň promítl tyto okolnosti do posouzení účelnosti nákladů podle § 142 o. s. ř.

20. Na podkladě včasného odvolání žalované přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem dle § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání žalované, vyjádření žalobce k němu a replice žalované k vyjádření žalobce, a poté, co ve věci konal jednání, při kterém zopakoval dokazování provedené před soudem prvního stupně listinnými důkazy a dále dokazování doplnil dvěma listinnými důkazy předloženými v řízení před soudem prvního stupně, avšak soudem prvního stupně neprovedenými, dospěl k závěru, že odvolání žalované je jen zčásti důvodné.

21. Předně odvolací soud uvádí, že nesouhlasí s námitkou žalované, že by rozsudek soudu prvního stupně byl nepřezkoumatelný, ať již pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů, naopak dle názoru odvolacího soudu rozsudek soudu prvního stupně je plně přezkoumatelný a jeho odůvodnění odpovídá § 157 odst. 2 o. s. ř., proto na ně také na tomto místě odvolací soud pro stručnost odkazuje.

22. Soud prvního stupně také provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci s tím, že na podkladě takto provedeného dokazování přijal v zásadě správná skutková zjištění, ze kterých v převážném rozsahu může vycházet i odvolací soud. Pokud tedy odvolací soud dokazování provedené před soudem prvního stupně listinnými důkazy zopakoval a doplnil (vyjádřením žalované k předžalobní výzvě žalobce a zprávou společnosti , právnická osoba, ., ze dne 1. 12. 2025), pak zejména z toho důvodu, aby mohl reagovat na odvolací námitky žalované.

23. Jde-li o pohledávku žalobce uplatněnou žalobou, pak ve vztahu k nesení břemene tvrzení a důkazního je třeba přisvědčit žalobci i soudu prvního stupně v tom směru, že žalobce tížilo břemeno tvrzení a důkazní k prokázání toho, že žalovaná, resp. její právní předchůdce , právnická osoba, , jméno FO, byli členy společenství vlastníků jednotek (žalobce), že žalovaná je právní nástupkyní , právnická osoba, , jméno FO, a v jaké výši stíhala je povinnost k hrazení příspěvků na správu domu a pozemku v žalovaném období (tedy v měsících březnu až červenci 2022 a červnu až prosinci 2023). Ve vztahu k neuhrazení těchto příspěvků v žalovaném období pak postačovalo tvrzení žalobce, a naopak bylo na žalované, namítala-li, že povinnost k úhradě těchto příspěvků na správu domu a pozemku byla splněna, aby své tvrzení prokázala. Ve vztahu k nedoplatku vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu za rok 2020 žalobce tížilo břemeno tvrzení a důkazní k prokázání tohoto nedoplatku (dluhu) a jeho splatnosti, k jeho neuhrazení opětovně postačovalo tvrzení žalobce. Žalovanou stíhalo břemeno tvrzení a důkazní k prokázání toho, že takový dluh byl uhrazen.

24. Odvolací soud dále souhlasí s tím závěrem soudu prvního stupně, že žalobcem bylo prokázáno, že až do své smrti dne 17. 6. 2023 byl členem žalobce , právnická osoba, , jméno FO, , narozený , datum, , neboť byl vlastníkem bytové jednotky č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, vymezené v budově bytového domu č. p. , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, a , Anonymizováno, v části obce , adresa, , v katastrálním území , adresa, a obci , adresa, , se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu a pozemku, a že po jeho smrti je členkou žalobce žalovaná, která dědictvím předmětnou bytovou jednotku nabyla a v rozhodném období ji i nadále vlastnila. Současně žalobce prokázal, že povinností nejprve právního předchůdce žalované a následně žalované bylo v roce 2022 i 2023 hradit příspěvky na správu domu a pozemku (viz také § 1180 o. z.) v měsíční výši 1 345 Kč, které byly podle stanov žalobce splatné vždy do posledního dne kalendářního měsíce, za který se hradí. Na žalovanou jako jedinou dědičku po zůstaviteli , právnická osoba, , jméno FO, (zjištěno z usnesení Okresního soudu Plzeň – město ze dne 19. 3. 2024, č. j. 29 D 997/2023-85), tedy jeho univerzální právní nástupkyni, přitom přešla dle § 1701 o. z. povinnost uhradit příspěvky na správu domu a pozemku nezaplacené za jeho života (přešel na ni tento dluh), stejně tak jako povinnost uhradit vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu za rok 2020 (i tento dluh na ni přešel), která , právnická osoba, , jméno FO, jako člena společenství vlastníků jednotek rovněž tížila (viz také § 1181 o. z., zákon č. 67/2013 Sb. v rozhodném znění). V tomto směru ostatně žádné námitky v odvolání ze strany žalované vznášeny nejsou25. Jde-li o příspěvky na správu domu a pozemku, pak dle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně správně uzavřel, že se žalované nepodařilo v daném sporu prokázat, že úhrada těch příspěvků na správu domu a pozemku, jejichž úhrada byla žalobcem v tomto řízení požadována, byla zaplacena.

26. Žalovaná namítla a také prokázala (vybranými pohyby na účtu , právnická osoba, , jméno FO, ), že na platby na soustředěné inkaso plateb obyvatelstva (dále také jen SIPO) byla bankou jejího právního předchůdce v období od 12. 2. 2021 do 14. 2. 2022 inkasována částka celkem 40 299 Kč, tedy částka vyšší, než kolik činily pravidelné měsíční platby na úhradu příspěvků na správu domu a pozemku a na zálohy na služby spojené s užíváním bytu (celkem 36 023 Kč). Nicméně z evidence žalobce (evidence předpisu a plateb od ledna 2018) vyplynulo (bylo jí prokázáno), že z těchto plateb na soustředěné inkaso plateb obyvatelstva byla žalobcem inkasována v každém z měsíců února 2021 až února 2022 vždy pouze částka 2 771 Kč, tedy částka odpovídající měsíčnímu příspěvku na správu domu a pozemku a záloze na služby spojené s užíváním bytu, zbylá inkasovaná částka nebyla podle tvrzení a evidence žalobce inkasována žalobcem. Žalovaná potom ale neprokázala, že by nad rámec částek 2 771 Kč měsíčně byla žalobcem z plateb soustředěného inkasa plateb obyvatelstva další částka inkasována, neboť nepředložila platební rozpisy SIPO, ze kterých by taková skutečnost vyplývala (resp. ze kterých by vyplývalo, jaké veškeré platby byly inkasovány). Pouze z vybraných pohybů na účtu , právnická osoba, , jméno FO, tudíž nelze považovat za prokázané, že by nad rámec částky 36 023 Kč, evidované žalobcem, byla žalobcem inkasována ještě další částka 4 276 Kč. Závěr soudu prvního stupně v tomto ohledu je tedy správný, přičemž žalovaná ani ve svém odvolání s žádnou novou argumentací nepřichází, jen se zpochybněním transparentnosti a správnosti evidence žalobce, což ale odvolací soud za důvodné nepovažuje, neboť evidence žalobce naopak dle názoru odvolacího soudu představuje hodnověrný podklad k prokázání uhrazených plateb a jejich zaúčtování žalobcem (jeho správnost ve vztahu k tomu, jaké platby byly uhrazeny, provedeným dokazováním zpochybněna nebyla).

27. Pokud byla žalovanou namítána platba ze strany jejího právního předchůdce ve výši 3 157 Kč dne 8. 1. 2021, nejde o platbu na účet žalobce, nýbrž na účet České pošty, s. p. (viz potvrzení o provedení transakce předložené žalovanou), tudíž ani prostřednictvím této platby úhrada ve prospěch žalobce prokázána nebyla (zřejmě šlo o platbu na SIPO, ze které byla v lednu 2021 podle evidence žalobce inkasována částka 2 771 Kč a také řádně zaúčtována).

28. Jde-li o žalovanou předložený důkaz o vybraných pohybech na účtu jejího právního předchůdce za období od 15. 12. 2020 do 15. 3. 2022 v celkové výši 16 500 Kč, které představovaly platby ve prospěch žalobce, pak z evidence žalobce provedené k důkazu vyplynulo, že veškeré tyto platby byly žalobcem skutečně přijaty a započteny (ve smyslu zaúčtování), ovšem na jiné platby než na úhradu příspěvků na správu domu a pozemku za žalované období (lze přitom přisvědčit žalobci, že o způsobu zaúčtování nebyl pro nastoupení účinků splnění dluhu povinen dlužníka informovat).

29. V případě těchto plateb bylo však třeba posoudit, zda zaúčtování provedené žalobcem je správné. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že s ohledem na to, že tyto platby byly právním předchůdcem žalované zasílány na účet č. , č. účtu, s variabilním symbolem , var. symbol, , je třeba tyto platby primárně považovat za platby určené na úhradu služeb spojených s užíváním předmětného bytu, jelikož byly zasílány právě na účet, na který jsou zálohy za služby spojené s užíváním bytu a rovněž nedoplatky vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu hrazeny, zatímco příspěvky na správu domu a pozemku jsou hrazeny sice se stejným variabilním symbolem nicméně na účet jiného čísla , č. účtu, . Zaslání těchto plateb na číslo účtu určeného pro úhradu služeb spojených s užíváním bytu je třeba dle názoru odvolacího soudu považovat za určení ze strany právního předchůdce žalované, na jaký jeho dluh mají být tyto platby určeny v tom směru, že jde o dluhy na službách spojených s užíváním bytu. Žádné další určení ale platby právního předchůdce žalované neobsahují, neboť variabilní symbol rozlišujícím faktorem není (je stejný pro zálohy na služby spojené s užíváním bytu, nedoplatky vyúčtování služeb a příspěvky na správu domu a pozemku, jak vyplynulo z provedených důkazů o pokynech k jejich úhradě). Bylo proto třeba dále postupovat dle § 1933 odst. 1 o. z. a podle pravidel v něm obsažených určit, na jaký dluh mělo být takto poskytnuté plnění započteno (ve smyslu zaúčtováno). S ohledem na to, že sám žalobce prováděl zaúčtování těchto plateb vždy na jistinu dluhu a nikoli na jeho příslušenství, postupuje ve prospěch žalované takto rovněž odvolací soud (vychází tedy ze zavedené praxe), tedy uvažuje se zaslanými platbami jako s úhradami jistiny dluhu a nikoli jeho příslušenství.

30. Vzhledem k tomu, že nebylo tvrzeno, že by právní předchůdce žalované byl o zaplacení některého z dluhů na službách spojených s užíváním bytu žalobcem upomenut, přičemž veškeré dluhy na službách spojených s užíváním bytu je třeba považovat za stejně zajištěné, je třeba při určení dluhu, který byl platbou právního předchůdce žalované splněn, vyjít z jeho splatnosti, a tedy vyjít z toho, že hrazen těmito platbami byl dluh na službách nejdříve splatný. Ke dni 15. 12. 2020, kdy byla uhrazena první platba ve výši 3 500 Kč, byly splatné a neuhrazené zálohy na služby spojené s užíváním bytu za měsíce leden, duben, červen, srpen a září 2020 v celkové výši 7 130 Kč a nedoplatek vyúčtování služeb za rok 2019 ve výši 617 Kč splatný dne 31. 8. 2020. Částka 3 500 Kč uhrazená dne 15. 12. 2020 měla tedy být dle názoru odvolacího soudu použita na úhradu záloh na služby spojené s užíváním bytu za měsíce leden ve výši 1 426 Kč, duben ve výši 1 426 Kč a dále část zálohy za měsíc červen 2020 ve výši 648 Kč. Ke dni 15. 1. 2021, kdy byla zaplacena další platba ve výši 1 000 Kč, byla navíc splatnou také záloha na služby spojené s užíváním bytu za měsíc prosinec 2020 ve výši 1 426 Kč. Částka 1 000 Kč měla tak být započtena na zbytek neuhrazené zálohy za měsíc červen 2020 ve výši 778 Kč a dále v částce 222 Kč na zálohu za měsíc srpen 2020 a na nedoplatek vyúčtování služeb za rok 2019, které byly splatné stejného dne (31. 8. 2020). Částku 222 Kč tak bylo třeba započítat poměrně podle jejich výše na oba tyto dluhy, tedy na zaplacení nedoplatku vyúčtování služeb za rok 2019 mělo být použito 67 Kč a na zaplacení zálohy na služby za měsíc srpen 155 Kč. Ke dni 15. 4. 2021, kdy byla uhrazena další částka 1 000 Kč, zůstávala neuhrazena část zálohy za měsíc srpen 2020 ve výši 1 271 Kč a část nedoplatku vyúčtování služeb za rok 2019 ve výši 550 Kč, a dále zálohy na služby spojené s užíváním bytu za měsíce září a prosinec 2020. Částku 1 000 Kč tak bylo třeba opětovně započítat poměrně podle jejich výše na dluh na záloze na služby spojené s užíváním bytu za měsíc srpen 2020 a nedoplatek vyúčtování služeb za rok 2019, tedy na zaplacení nedoplatku vyúčtování za rok 2019 mělo být použito 302 Kč a na zaplacení nedoplatku zálohy na služby za měsíc srpen 2020 698 Kč. Celkem tedy mělo být z plateb provedených plateb do 15. 4. 2021 započteno na zálohy na služby spojené s užíváním bytu za rok 2020 5 131 Kč a 369 Kč na vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu za rok 2019, který byl doplacen (zbytek ve výši 248 Kč) z částky 1 000 Kč zaplacené dne 15. 5. 2021.

31. Z částky 1000 Kč zaplacené dne 15. 5. 2021, jakož i dalších plateb po tomto datu, nebylo ale možné provést úhradu zbývajících záloh na služby spojené z užíváním bytu za rok 2020 ve výši 3 425 Kč (573 Kč zbytek zálohy za měsíc srpen 2020 a 2 x 1 426 Kč zálohy na měsíce září a prosinec 2020), neboť ke dni 30. 4. 2021 bylo provedeno vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu za rok 2020, povinnost k hrazení záloh k tomuto datu zanikla, a tudíž další platby na zálohy na služby spojené s užíváním bytu nebylo již možné použít. Stejně nebylo ale možné započíst tyto platby na nedoplatek vyúčtování služeb za rok 2020, neboť ten sice na základě vyúčtování provedeného v dubnu 2021 vznikl, nicméně se nestal splatným ani ke dni 31. 8. 2021, jak bylo žalobcem uvažováno. Doručení vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu za rok 2020 právnímu předchůdci žalované v dubnu 2021 za účinné skutečně považovat nelze, jak to správně uzavřel soud prvního stupně, jelikož do dispozice právního předchůdce žalované zásilka obsahující toto vyúčtování skutečně nedošla. Dle názoru odvolacího soudu na rozdíl od názoru žalobce nelze k jinému závěru dospět ani s přihlédnutím k tomu, že žalobci nebyla skutečnost nepřítomnosti právního předchůdce žalované oznámena a jiná adresa pro doručování písemností mu nebyla sdělena, neboť ani tak nelze dovodit, že by k účinnému doručení (dojití do dispozice) právního předchůdce žalované došlo. V poměrech posuzované věci bylo totiž jednoznačně prokázáno (zprávami příslušných zdravotnických zařízení), že právní předchůdce žalované se v době doručování (v měsíci dubnu a květnu 2021) v místě svého bydliště nezdržoval z důvodu své hospitalizace ve zdravotnických zařízeních, přičemž prokázáno bylo i to, že již v té době byl jeho zdravotní stav takový, že nebyl schopen v této záležitosti právně jednat. Za takové situace nelze v neprospěch právního předchůdce žalované dovodit, že by v důsledku neoznámení jeho hospitalizace mohlo doručení provedené žalobcem být považováno za řádné a vést ke splatnosti vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu.

32. Na druhou stranu již na tomto místě odvolací soud uvádí, že nelze tuto skutečnost klást ani k tíži žalobce v tom směru, jak namítá žalovaná, tedy že žalobce měl poté, co mu byla nevyzvednutá zásilka s vyúčtováním služeb za rok 2020 vrácena zpět, činit aktivní kroky k dalšímu doručení tohoto vyúčtování, neboť taková povinnost žalobce nestíhala. Žalobci nebylo známo, neboť mu to nebylo nikým oznámeno, že právní předchůdce žalované je hospitalizován ve zdravotnickém zařízení, zásilka, která jím byla zaslána, byla na adrese bydliště právního předchůdce žalované uložena a v úložní době nebyla vyzvednuta (jak bylo zjištěno z nedoručené zásilky provedené k důkazu). Žalobce tedy na podkladě jemu známých tehdejších informací (subjektivně) důvodně vycházel z toho, že k doručení zásilky s vyúčtováním služeb za rok 2020 došlo, neboť se do dispozice právního předchůdce žalované dostala a ten si ji pouze nevyzvedl. Ani poté, co byla žalovaná jmenována opatrovníkem svého právního předchůdce, žalobci nesdělila, že se její právní předchůdce v předchozí době v místě svého bydliště nezdržoval, a také jej nepožádala o zaslání právnímu předchůdci zasílaných písemností (vyúčtování za rok 2020), a proto žalobce neměl důvod tak činit sám, neboť stále (subjektivně) důvodně předpokládal, že k doručení již došlo, byť se tak ve skutečnosti nestalo. Žalované přitom na její žádost výši dluhu, který u právního předchůdce žalované eviduje, správce domu sdělil (viz samotné tvrzení žalované, obsah emailové korespondence se správcem domu, obsah evidence předpisu a plateb s dluhem 14 870 Kč, obsah usnesení o pozůstalosti), včetně toho, o jaký dluh se jedná, tedy že jde rovněž o dluh na vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu za rok 2020, aniž by na to tehdy žalovaná reagovala žádostí o zaslání takového vyúčtování (zjištěno zejména z emailové korespondence žalované se správcem domu ze srpna 2022).

33. Pokud byl žalobce žalovanou o zaslání vyúčtování služeb za rok 2020 požádán v roce 2024, bylo této žádosti vyhověno a zástupkyni žalované bylo toto vyúčtování doručeno, čímž došlo také k naplnění předpokladu jeho splatnosti, jak soud prvního stupně správně dovodil. Tato splatnost nicméně nastala až v roce 2025, tudíž platby zasílané v roce 2021 a 2022 nemohly být správně na tento nesplatný dluh zaúčtovány. Objektivně tak zaúčtování těchto plateb žalobcem zčásti na dluh z vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu za rok 2020 není správné, nicméně žádné jiné závěry v neprospěch žalobce z této skutečnosti dovozovat nelze, neboť úplné informace žalobci z důvodu informačního deficitu ze strany právního předchůdce žalované a žalované známy nebyly.

34. Ke dni 15. 5. 2025 byl uhrazen veškerý v té době splatný dluh na službách spojených s užíváním bytu a žádný další zde po dobu hrazení splátek právním předchůdcem žalované do 15. 3. 2022 nevznikl, proto mohl žalobce částku 10 752 Kč použít na úhradu (jiného) splatného dluhu na příspěvcích na správu domu a pozemku za rok 2019 (za měsíce červenec, srpen a říjen ve výši celkem 4 035 Kč) a dále na úhradu dluhu na příspěvcích na správu domu a pozemku za rok 2020 (za měsíce leden, duben, červen, srpen a částečně za září celkem ve výši 6 717 Kč, kdy část příspěvku za měsíc září ve výši 8 Kč a celý příspěvek za měsíc prosinec stále nebyly uhrazeny).

35. Výše uvedený závěr tedy znamená, že platby příspěvků na správu domu a pozemku, které byly žalobcem v tomto řízení požadovány po žalované zaplatit, za měsíce březen až červenec 2022 a za měsíce červen až prosince 2023 celkem ve výši 16 140 Kč platbami namítanými žalovanou zaplaceny nebyly, a žalovaná je tak povinna je žalobci zaplatit. Závěr soudu prvního stupně v tomto směru je tedy správný, byť na rozdíl od odvolacího soudu považoval zaúčtování částky 16 500 Kč provedené žalobcem, resp. správcem domu za správné.

36. Vzhledem k tomu, že platby příspěvku na správu domu a pozemku byly splatné podle stanov žalobce vždy do posledního dne v měsíci, za který se platí (viz § 1958 odst. 1 o. z.), nastalo prodlení dlužníka (viz § 1968 o. z.), nedošlo-li k jejich zaplacení, vždy prvním dnem následujícího měsíce s výjimkou měsíců, kdy poslední den v měsíci připadl na sobotu, neděli nebo svátek, kdy došlo k posunu posledního dne splatnosti na nejblíže následující pracovní den (viz § 607 o. z.), a k prodlení dlužníka došlo až od následujícího dne. To se v poměrech posuzované věci týká příspěvků za měsíc duben 2022, kdy 30. duben připadl na sobotu, tedy příspěvek se stal splatným 2. května 2022 a prodlení nastalo 3. května 2022, za měsíc červenec 2022, kdy 31. červenec připadl na neděli, příspěvek se tak stal splatným 1. srpna 2022 a prodlení nastalo dne 2. srpna 2022, za měsíc září 2023, kdy 30. září 2023 připadlo na sobotu, splatnost příspěvku tak nastala v pondělí 2. října 2023 a k prodlení došlo od 3. října 2023 a za měsíc prosinec 2023, kdy 31. prosinec 2023 připadl na neděli, příspěvek se stal splatným 2. ledna 2024 a prodlení nastalo dne 3. ledna 2024.

37. Roční výše žalobcem požadovaného a soudem prvního stupně přiznaného úroku z prodlení, který žalobci náleží dle § 1970 o. z, odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb., jak to správně zdůvodnil již soud prvního stupně.

38. Odvolací soud ve vztahu k úroku z prodlení neshledává důvodnou námitku žalované, že by žalobci neměl být přiznán z důvodu netransparentního vedení evidence předpisů a plateb a nevysvětlení struktury dluhu žalované. Z předložené e-mailové korespondence žalované a správce domu ze srpna 2022 vyplývá, že správcem domu bylo na požadavky žalované reagováno ještě před podáním žaloby, situace jí byla vysvětlována, včetně toho, na jaké dluhy byly jí namítané platby započteny, stejně bylo postupovány i v případě předžalobní výzvy, a tedy dle názoru odvolacího soudu žalovaná informačním deficitem netrpěla, přesto však na své argumentaci setrvávala, včetně otázky vrácení plnění z dohody o provedení práce uzavřené s jejím právním předchůdcem, které se však nyní posuzované platby netýkaly (maximálně je možné, že žalobcem byl na úhradu tohoto dluhu použit přeplatek vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu za rok 2021 ve výši 2 387 Kč, povinnost k jeho zaplacení žalované byla ale uložena žalobci nyní již pravomocným výrokem III rozsudku soudu prvního stupně). Požadavek žalobce na zaplacení úroku z prodlení tak není ani v rozporu s dobrými mravy. Není tedy dle názoru odvolacího soudu žádný důvod, aby žalobci rovněž úrok z prodlení přiznán nebyl.

39. Jde-li o vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu za rok 2020, které bylo k důkazu provedeno, pak odvolací soud vychází z toho, že žádné konkrétní námitky ze strany žalované ohledně (ne)správnosti vyúčtování nákladů na jednotlivé služby vzneseny nebyly, tudíž vychází z toho, že v tomto ohledu je vyúčtování provedeno řádně (formální náležitosti obsahuje a materiální správnost výše nákladů relevantně zpochybněna není), a tedy tento náklad činí 21 204 Kč. Jde-li o zaplacené zálohy na služby spojené s užíváním bytu, které bylo třeba do vyúčtování zahrnout, pak s ohledem na výše uvedený závěr odvolacího soudu je třeba za zaplacené zálohy považovat částku 13 687 Kč (6 x 1 426 Kč řádně zaplacených záloh za šest měsíců roku 2020 a dále částku 5 131 Kč, která měla být na další zálohy zaúčtována z mimořádných plateb právního předchůdce žalované), a tedy dluh na vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu za rok 2020 činí správně 7 517 Kč (21 204 Kč – 13 687 Kč) a nikoli ve vyúčtování uvažovaných 12 183 Kč.

40. S ohledem na to, že důvod změny dluhu na vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu za rok 2020 spočívá jen v jiném způsobu zaúčtování mimořádných plateb právního předchůdce žalované, než jak je provedl žalobce, který dostatečným způsobem nezohlednil to, na který účet byly platby právním předchůdcem žalované zasílány, nepovažuje odvolací soud tuto skutečnost za důvod, která by ovlivnila jeho níže uvedenou úvahu o tom, že žalované právo na pokutu v souvislosti s tímto vyúčtováním ve smyslu § 13 zákona č. 67/2013 Sb. nenáleží, jelikož žalobce, byť jiným způsobem, veškeré platby zaslané právním předchůdcem žalované započetl, a bylo by tak nepřiměřenou tvrdostí jen z tohoto důvodu považovat zákonné předpoklady pro přiznání pokuty za splněné.

41. Na rozdíl od soudu prvního stupně má tedy odvolací soud za to, že žalobci bylo možné na vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu za rok 2020 přiznat jen částku 7 517 Kč a nikoli žalobcem požadovaných 7 904 Kč, tedy pro částku 387 Kč s příslušenstvím bylo třeba žalobu zamítnout.

42. Pokud jde o soudem prvního stupně přiznaný úrok z prodlení z částky 7 904 Kč od 18. 4. 2025 do zaplacení, pak ve výši 12 % ročně nebylo možné z dluhu na vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu za rok 2020 žalobci úrok z prodlení přiznat, neboť žalobce na úroku z prodlení z titulu tohoto nároku žádal přiznat jen 8,5 % ročně, přičemž tímto návrhem byl soud vázán a překročit jej nemohl (viz § 153 odst. 2 o. s. ř.), odvolací soud proto přiznal žalobci z částky 7 517 Kč úrok z prodlení od 18. 4. 2025, jak správně soud prvního stupně vypočetl datum prodlení žalované, ovšem jen ve výši 8,5 % ročně, jak bylo žalobcem požadováno, byť je to méně, než na kolik by měl ze zákona nárok. Odvolací soud k tomu dále poznamenává, že vzhledem k tomu, že žalobce 12% úrok z prodlení ročně přiznaný soudem prvního stupně nepožadoval, nebylo třeba žalobu v rozdílu úroku z prodlení přiznaného soudem prvního stupně zamítat.

43. Platí dále, že pro soud je rozhodující stav v době vydání jeho rozhodnutí (viz § 154 odst. 1 o. s. ř.), tudíž postačuje, pokud se vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu za rok 2020 stalo splatným před vydáním rozsudku soudu prvního stupně, byť se tak stalo až po podání žaloby. Ani námitky žalované s opačným závěrem tedy správné nejsou a vliv na možnost žalobě vyhovět nemají.

44. Celkem tak na základě výše uvedených úvah odvolacího soudu bylo namístě přiznat žalobci vůči žalované částku 23 657 Kč s úrokem z prodlení tak, jak byl výše odvolacím soudem vymezen a je uveden ve výroku I tohoto rozsudku odvolacího soudu, a v tomto rozsahu tedy rozsudek soudu prvního stupně dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdit, a naopak ve vztahu k částce 387 Kč s úrokem z prodlení a co do části úroku z prodlení vymezené ve výroku I rozsudku odvolacího soudu bylo namístě žalobu zamítnout a v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnit.

45. Jde-li o vzájemný návrh žalované na zaplacení pokuty z důvodu nesplnění povinnosti žalobcem k řádnému vyhotovení a zejména řádnému doručení vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu za roky 2020 a 2021, odvolací soud uvádí, že se převážně ztotožňuje se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, jak už výše také naznačeno.

46. Odvolací soud přitom souhlasí s tím, že žalobce včas přistoupil k provedení vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu za rok 2020 prostřednictvím správce domu, přistoupil rovněž v zákonem stanovené lhůtě k jeho doručování právnímu předchůdci žalované (viz § 7 zákona č. 67/2013 Sb.), nicméně k jeho doručení nedošlo v důsledku událostí, které není možné přičítat k tíži žalobci, neboť o nich nevěděl. Na rozdíl od žalované má odvolací soud za to, že žalobci nelze přičítat k tíži ani nedostatek v jeho aktivitě stran dalšího doručování vyúčtování, jak odvolacím soudem již shora zdůvodněno. Žalobci tedy nelze vytýkat, že by z důvodů jeho pochybení došlo k nedoručení vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu za rok 2020, a tudíž nelze považovat ani za oprávněný požadavek žalované na zaplacení pokuty ve smyslu § 13 zákona č. 67/2013 Sb.

47. Takový požadavek žalované je totiž zcela evidentně zneužitím práva (viz § 6 až § 8 o. z.) a také odporuje smyslu zákonné úpravy § 13 zákona č. 67/2013 Sb., kterou je postihnout nečinnost či liknavost povinného subjektu s provedením vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu (k tomu srovnej také § 2 o. z.). Nečinnost ani liknavost na straně žalobce však shledat nelze, neboť žalobce vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu včas vyhotovil a k nedoručení vyúčtování právnímu předchůdci žalované došlo z důvodu skutečností, které žalobci známy nebyly a ani mu být známy nemohly a které nijak nemohl ovlivnit. Byť tedy objektivně v roce 2021 k doručení vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu za rok 2020 právnímu předchůdci žalované nedošlo z důvodu jeho hospitalizace ve zdravotnickém zařízení, nelze tuto skutečnost rozhodně přičítat k tíži žalobce, kterému známa nebyla a nebyla mu ani později včas oznámena ze strany žalované jako jmenovaného opatrovníka jejího právního předchůdce. Zatímco tedy žalované jako jmenované opatrovnici jejího právního předchůdce byly skutečnosti stran jeho hospitalizace i duševního stavu známy, žalobci známy nebyly, přičemž žalovaná by nyní nepřípustně z této skutečnosti nepoctivě těžila. Dle názoru odvolacího soudu tudíž skutečně není namístě žalované pokutu za prodlení s řádným doručením vyúčtování za rok 2020 přiznat, jak to uzavřel již soud prvního stupně, neboť by to vůči žalobci nebylo spravedlivé (naopak přiznání pokuty by bylo v rozporu s principy obecně vnímané spravedlnosti).

48. Ačkoli tedy zavinění přímo žalované na včasném nedoručení vyúčtování za rok 2020 (v dubnu 2021) shledat nelze a s ohledem na zdravotní stav jejího právního předchůdce nelze ani u něj o zavinění, které by mu bylo možné přičítat, v té době hovořit, nelze je shledat ani na straně žalobce. Poté, co byla žalovaná jmenována opatrovníkem svého právního předchůdce a s žalobcem, respektive správcem domu řešila otázku dluhů svého právního předchůdce, jí však již nic objektivně nebránilo v tom, pokud vyúčtování služeb za rok 2020 neměla k dispozici, aby o jeho doručení požádala, k čemuž ale přistoupila až v roce 2024, přičemž této žádosti žalované bylo vyhověno a vyúčtování za rok 2020 bylo zástupkyni žalované doručeno. Prodlení s doručením vyúčtování tak skutečně žalobci k tíži klást nelze.

49. Jde-li o promlčení nároku na pokutu v souvislosti s vyúčtováním služeb spojených s užíváním bytu za rok 2020, tím se odvolací soud již blíže nezabýval s ohledem na jeho závěr o tom, že takový nárok žalované vůbec nevznikl.

50. Pokud jde o pokutu za včasné nedoručení vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu za rok 2021, zde odvolací soud sdílí závěry soudu prvního stupně v tom ohledu, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že k odeslání tohoto vyúčtování na adresu žalované jako tehdejšího hmotněprávního opatrovníka jejího právního předchůdce včas došlo, nicméně dle názoru odvolacího soudu nebylo prokázáno, že by došlo k doručení zásilky obsahující toto vyúčtování žalované, resp. že by se do dispozice žalované tato zásilka dostala, která tuto skutečnost popřela a popírala ji již v roce 2022 v rámci komunikace se správcem domu v srpnu toho roku. Vzhledem k tomu, že § 573 o. z. stanoví pouze domněnku doby dojití zásilky, nikoli domněnku jejího dojití, je možné toto ustanovení občanského zákoníku aplikovat pouze v případě, že je prokázáno, že příslušná zásilka doručena byla a není jen znám konkrétní datum jejího doručení. Nelze je však aplikovat na případ, kdy doručení zásilky prokázáno není a je prokázáno pouze její odeslání. Pokud tedy žalobce (resp. správce domu z jeho pověření) zvolil k doručení vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu za rok 2021 obyčejnou poštovní zásilku, u které není nyní schopen prokázat, že do dispozice žalované jako hmotněprávního opatrovníka jejího právního předchůdce došla, musí nést z toho nepříznivý následek spočívající v závěru o tom, že se mu prokázání doručení vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu poštou v dubnu 2022 nezdařilo.

51. Nicméně odvolací soud vychází z toho, že k doručení vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu za rok 2021 došlo v srpnu 2022 prostřednictvím e-mailové komunikace mezi správcem domu a žalovanou, neboť k její e-mailové žádosti s tvrzením, že vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu za rok 2021 jí doručeno nebylo, bylo jí na e-mailovou adresu, ze které bylo žalovanou se správcem domu komunikováno, vyúčtování odesláno a serverem příjemce byla tato zpráva převzata, jak bylo zprávou , jméno FO, (za společnost , jméno FO, , právnická osoba, ., správce emailového serveru společnosti , právnická osoba, .) ze dne 1. 8. 2025 prokázáno. Ačkoli žalovaná namítá, že se doručování dělo na adresu, která nebyla její e-mailovou adresou, a rovněž namítá, že o doručování na e-mailovou adresu podle stanov žalobce nepožádala, považuje odvolací soud tuto argumentaci žalované za nepřípadnou a zcela účelovou. Pokud sama žalovaná se správcem domu komunikovala z určité e-mailové adresy, ze které žádala o poskytnutí informací ohledně stavu předpisu a plateb a současně namítala, že jí nebylo vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu za rok 2021 doručeno, považuje odvolací soud za adekvátní, pokud správce domu dovodil, že žalovaná právě na tuto adresu žádá informace poskytnout a vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu za rok 2021 doručit. Dle názoru odvolacího soudu lze tak předpoklady uvedené v čl. 16.2. stanov žalobce, které byly také k důkazu provedeny, považovat v tomto konkrétním případě za naplněné, byť dle námitek žalované neodpovídá její požadavek formalizované žádosti. Dle názoru odvolacího soudu je totiž třeba upřednostnit smysl a účel určitého jednání i určitého ujednání a vykládat je racionálním způsobem a nikoli způsobem stojícím mimo potřeby praktického života. Dle názoru odvolacího soudu je tak třeba vyjít z toho, že dne 23. 8. 2022 byla odeslána ze strany správce domu na e-mailovou adresu, ze které žalovaná komunikovala, zpráva obsahující jako přílohu vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu za rok 2021. S ohledem na to, že přesnou dobu doručení emailu nebylo možné zjistit, jak to bylo prokázáno zprávami společnosti , právnická osoba, ., je třeba vyjít z čl. 16.2. stanov žalobce, podle kterých se v pochybnostech e-mail považuje za doručený třetím dnem po přijetí na poštovní server zajišťující správu elektronické pošty adresáta, tedy v této věci dne 23. 8. 2022, a tudíž za doručený je třeba s ohledem na toto ustanovení stanov žalobce považovat tento e-mail dne 26. 8. 2022.

52. Za dobu od 1. 5. 2022 do 26. 8. 2022 tedy na rozdíl od soudu prvního stupně dle názoru odvolacího soudu pokuta za nesplnění včasného doručení vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu za rok 2021 dle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. v rozhodném znění náleží, tedy za 118 dnů po 50 Kč, celkem tedy ve výši 5 900 Kč. Ve zbývajícím rozsahu je však požadavek žalované na zaplacení pokuty opět nedůvodný.

53. Odvolací soud tedy v případě vzájemného návrhu žalované rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku IV jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. v tom rozsahu, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 90 550 Kč, a ve zbývajícím rozsahu jej v tomto výroku podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalované částku 5 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

54. S ohledem na to, že odvolací soud zčásti změnil rozsudek soudu prvního stupně, musel v souladu s § 224 odst. 2 o. s. ř. rozhodnout o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

55. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 2, 3 o. s. ř. pro odvolací řízení užitých dle § 224 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud nesdílí názor žalované, že by v dané věci mělo být postupováno podle § 150 o. s. ř. a převážně úspěšnému žalobci právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznáno. Dle názoru odvolacího soudu zde nejsou přítomny důvody zvláštního zřetele hodné, které by takový výjimečný postup ospravedlňovaly. Žalovaná sice namítá, že důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení by mělo být netransparentní vedení evidence žalobcem, respektive správcem domu, a nevysvětlení celé situace žalované před podáním žaloby, případně splatnost vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu za rok 2020 nastalá až v průběhu řízení před soudem prvního stupně, nicméně dle názoru odvolacího soudu ani jedna z takto namítaných skutečností důvodem pro aplikaci § 150 o. s. ř. není. Jak to uvedl odvolací soud již výše, dle jeho přesvědčení byla žalovaná ještě před podáním žaloby žalobcem dostatečně informována o tom, jaké nároky vůči ní vznáší, informačním deficitem tedy netrpěla. Nadto ani za situace, kdy žalobce v průběhu řízení před soudem prvního stupně předložil evidenci předpisu a plateb vztahujících se k bytu nyní ve vlastnictví žalované počínaje již rokem 2018, přesto žalovaná svoji argumentaci a postoj v daném řízení nezměnila, stále nehodlala žalobci ničeho uhradit, respektive na smírné vyřešení věci nepřistoupila, a naopak trvala na svém vzájemném návrhu na zaplacení pokut ve výši několika násobně převyšující žalobou uplatněnou částku. Byl to tedy dle názoru odvolacího soudu spíše postoj samotné žalované, který ke vzniku nákladů v tomto řízení vedl, přičemž žalovaná mohla své platební povinnosti k náhradě nákladů řízení zabránit, pokud by využila souhlasu žalobce s uzavřením smíru. Ani sama o sobě skutečnost, že splatnost vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu za rok 2020 nastala až v průběhu řízení před soudem prvního stupně důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobci není, jelikož ani poté žalovaná na nastalou splatnost nereagovala a svůj dluh vůči žalobci neuhradila. V poměrech posuzované věci tím spíše, že zde existují specifické okolnosti, které vyústily v závěr, že přes subjektivně správný postup žalobce při doručování vyúčtování služeb za rok 2020 k jeho řádnému doručení právnímu předchůdci žalované v dubnu 2021 nedošlo. Tato skutečnost je tak zohledněna odvolacím soudem pouze v rámci vyčíslení úspěchu a neúspěchu účastníků ve sporu.

56. Stejně jako soud prvního stupně odvolací soud náhradu nákladů řízení vyčíslil samostatně ve vztahu k žalobě i ke vzájemnému návrhu žalované.

57. Jde-li o řízení před soudem prvního stupně, pak v případě žaloby je třeba za předmět řízení považovat nejen jistinu žalobcem uplatněných pohledávek, ale rovněž jejich příslušenství, což v poměrech posuzované věci znamená, že neúspěch žalobce nespočívá jen v poměrně nepatrné části, jak uvažoval soud prvního stupně. Podle rozhodnutí odvolacího soudu žalobce nakonec neuspěl jednak s částí svého nároku v jistině dluhu ve výši 387 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 18. 4. 2025 do zaplacení, dále se svým požadavkem na zaplacení úroku z prodlení za celkem 7 dnů v případě prodlení s platbami příspěvku na správu domu a pozemku ve výši 1 345 Kč a rovněž neuspěl se svým požadavkem na zaplacení úroku z prodlení z částky 7 904 Kč ve výši 8,5 % ročně za dobu od 1. 9. 2021 do 17. 4. 2025. Zohlednil-li odvolací soud výši nepřiznané jistiny a úroku z prodlení ku přiznané jistině a přiznanému úroku z prodlení běžícímu ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně, představuje úspěch žalobce o jeho žalobě cca 91 % předmětu sporu a jeho neúspěch a úspěch žalované cca 9 % předmětu sporu (včetně úroku z prodlení předmět řízení představuje částku cca 33 000 Kč, úspěch žalované částku cca 3 000 Kč a úspěch žalobce částku cca 30 000 Kč). Žalobci tak náleží na náhradě nákladů řízení o žalobě před soudem prvního stupně 82 % účelně vynaložených nákladů.

58. V případě vzájemného návrhu žalované představuje úspěch žalované částka 9 253 Kč přiznaná jí soudem prvního stupně a soudem odvolacím a úspěch žalobce částka 90 550 Kč. Úspěch žalované tak představuje po zaokrouhlení 9,3 % předmětu řízení o vzájemném návrhu a úspěch žalobce po zaokrouhlení 90,7 % předmětu řízení o vzájemném návrhu, žalobci tedy náleží právo na náhradu nákladů řízení o vzájemném návrhu žalované před soudem prvního stupně v rozsahu 81,4 %.

59. Za účelně vynaložené náklady řízení před soudem prvního stupně na straně žalobce je třeba považovat jednak zaplacený soudní poplatek za řízení před soudem prvního stupně o žalobě a dále náklady zastoupení žalobce advokátem. Náklady zastoupení žalobce advokátem je však třeba rozlišit na samostatné úkony právní služby týkající se pouze žaloby či pouze vzájemného návrhu žalované a dále na společné úkony právní služby týkající se žaloby i vzájemného návrhu žalované. Společné úkony právní služby nelze tedy hodnotit jako úkony samostatné ve vztahu k žalobě i k vzájemnému návrhu žalované, jak to činil při určení odměny soud prvního stupně. V případě samostatných úkonů právní služby je třeba vycházet z tarifní hodnoty věci u žaloby ve výši 24 044 Kč a u vzájemného návrhu žalované ve výši 99 803 Kč, při společných úkonech právní služby pak v souladu s § 12 odst. 3 advokátního tarifu uvažovat s tarifní hodnotou představující součet tarifních hodnot obou spojených věcí, tedy ve výši 123 847 Kč.

60. Výši odměny v případě společných úkonů právní služby týkajících se žaloby i vzájemného návrhu je dále třeba ve vztahu k žalobě a vzájemnému návrhu rozdělit v poměru výše tarifních hodnot řízení o žalobě a o vzájemném návrhu žalované, tedy v poměru 80 % ve vztahu ke vzájemnému návrhu žalované a 20 % ve vztahu k žalobě. Pro úkony právní služby týkající se pouze žaloby činí odměna zástupce žalobce dle § 7 advokátního tarifu částku 2 100 Kč za každý poskytnutý úkon právní služby, pro úkony právní služby týkajícího se jen vzájemného návrhu žalované částku 5 100 Kč. V případě společných úkonů právní služby celková odměna činí částku 6 060 Kč, ze které částka 4 848 Kč připadá na odměnu ve vztahu ke vzájemnému návrhu žalované a částka 1 212 Kč ve vztahu k žalobě.

61. Zástupcem žalobce byly poskytnuty celkem 4 úkony právní služby vztahující se toliko k žalobě (příprava a převzetí zastoupení, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem, návrh na vydání elektronického platebního rozkazu a účast u jednání soudu prvního stupně dne 8. 4. 2025 - § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu), za které tedy celkem náleží odměna zástupce žalobce ve výši 8 400 Kč. K těmto úkonům právní služby náleží dále zástupci žalobce náhrada jeho hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč ve vztahu k prvním 3 úkonům právní služby učiněným do 31. 12. 2024 a ve výši 450 Kč ve vztahu k úkonu právní služby účasti na jednání soudu prvního stupně dne 8. 4. 2025. Celkem tedy odměna a náhrada hotových výdajů za tyto samostatné úkony právní služby týkající se pouze žaloby činí 9 750 Kč.

62. V případě společných úkonů právní služby týkajících se žaloby i vzájemného návrhu, jde o odměnu za 4 úkony právní služby v podobě vyjádření k doplnění procesní obrany žalované a k vzájemnému návrhu ze dne 9. 5. 2025, účast u jednání soudu prvního stupně dne 10. 7. 2025 přesahující 2 hodiny, účast u jednání soudu prvního stupně dne 2. 12. 2025 (§ 11 odst. 1 písm. d), g) advokátního tarifu), za které za každý z nich náleží zástupci žalobce odměna ve výši 1 212 Kč, celkem tedy částka 4 848 Kč a dále náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši její ½ (pro účely náhrady hotových výdajů zástupce žalobce nemá význam výše tarifní hodnoty věci, proto je náhrada nákladů řízení přiznávána v poměru ½ při 2 spojených věcech), tedy ve výši 4 x 225 Kč, celkem tedy 900 Kč.

63. Celkem tedy odměna a náhrada hotových výdajů zástupce žalobce před soudem prvního stupně ve vztahu k žalobě činí 15 498 Kč, s připočtením náhrady za DPH ve výši 3 255 Kč činí celkové náklady zastoupení žalobce advokátem v řízení o žalobě před soudem prvního stupně částku 18 753 Kč a s připočtením částky 962 Kč na zaplaceném soudním poplatku pak částku 19 715 Kč. 82 % z této částky jako rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem žalobce v řízení před soudem prvního stupně pak představuje částku po zaokrouhlení 16 166 Kč.

64. Jde-li o náklady řízení o vzájemném návrhu žalované před soudem prvního stupně, zde jde pouze o náklady zastoupení žalobce advokátem. Celkem byly poskytnuty 4 společné úkony při zastupování v řízení o žalobě i vzájemném návrhu, jak jsou vymezeny již shora, za které náleží celkem odměna zástupci žalobce ve výši 19 392 Kč (4 x 4 848 Kč) a dále náhrada hotových výdajů stejně jako v řízení o žalobě ve výši 900 Kč. Vedle toho byl poskytnut 1 samostatný úkon právní služby týkající se jen vzájemného návrhu-doplnění důkazních návrhů ze strany žalobce k výzvě soudu prvního stupně. Na rozdíl od žalobce i soudu prvního stupně má odvolací soud za to, že toto podání žalobce ze dne 6. 8. 2025 je třeba honorovat jen ½ mimosmluvní odměny, neboť právě to odpovídá složitosti tohoto úkonu reagujícího v podstatně jen na otázku doručování vyúčtování služeb (viz § 11 odst. 1, odst. 3 advokátního tarifu). Za tento úkon právní služby tak náleží zástupci žalobce odměna ve výši 2 550 Kč a náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč. S připočtením náhrady za DPH z částky 23 292 Kč ve výši 4 891,30 Kč celkové náklady zastoupení žalobce v řízení o vzájemném návrhu žalované činí 28 183,30 Kč. Při rozdílu úspěchu a neúspěchu žalobce v řízení o vzájemném návrhu žalované ve výši 81,4 %, náleží žalobci za řízení o vzájemném návrhu před soudem prvního stupně náhrada nákladů řízení ve výši 22 941,20 Kč.

65. Jde-li o řízení před odvolacím soudem, zde v případě žaloby uvažuje odvolací soud tak, že neúspěch žalobce představuje již jen neúspěch v poměrně nepatrné části (jde o neúspěch jen co do částky 387 Kč s úrokem z prodlení od 18. 4. 2025 do zaplacení a úrok z prodlení za 7 dnů prodlení se zaplacením částky 1 345 Kč, tedy necelá dvě procenta předmětu řízení o žalobě před odvolacím soudem), a tudíž mu podle § 142 odst. 3 o. s. ř. náleží právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení o jím podané žalobě. V případě vzájemného návrhu žalované je úspěch žalované 6,1 % a úspěch žalobce 93,9 %, žalobci tak náleží dle § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu nákladů odvolacího řízení o vzájemném návrhu žalované v rozsahu 87,8 %.

66. Všechny tři úkony právní služby poskytnuté v rámci odvolacího řízení byly úkony společnými, a to vyjádření k odvolání, účast u jednání odvolacího soudu a účast u vyhlášení rozsudku před odvolacím soudem - § 11 odst. 1 písm. k), g), odst. 2 písm. f) advokátního tarifu. Za první 2 úkony právní služby náleží odměna v plné výši, za poslední z úkonů právní služby ve výši ½ mimosmluvní odměny. Výše mimosmluvní odměny zástupce žalobce při součtu tarifních hodnot řízení o žalobě a vzájemném návrhu žalované v odvolacím řízení (120 494 Kč) činí dle § 7 advokátního tarifu částku 5 940 Kč, ze které na vzájemný návrh žalované připadá 80 % a na žalobu 20 %, tedy odměna na 1 úkon právní služby poskytnutý v odvolacím řízení v řízení o žalobě činí 1 188 Kč a na 1 úkon právní služby v odvolacím řízení v řízení o vzájemném návrhu činí 4 752 Kč, v případě odměny ve výši jedené poloviny pak částky 594 Kč a 2 376 Kč. Náhradu hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu je třeba opět rozdělit rovným dílem, a tedy ve vztahu k řízení o žalobě uvažovat s částkou 3 x 225 Kč, tedy 675 Kč, stejně jako ve vztahu k řízení o vzájemném návrhu.

67. Celkem tedy náklady zastoupení žalobce v rozsahu odměny a náhrady hotových výdajů o žalobě v odvolacím řízení činí 3 645 Kč a spolu s připočtením náhrady za DPH částku 4 410,50 Kč a náklady právního zastoupení žalobce v odvolacím řízení v řízení o vzájemném návrhu žalované pak částku 12 555 Kč a s připočtením náhrady za DPH částku 15 191,60 Kč. V případě náhrady nákladů odvolacího řízení zástupce žalobce v řízení o vzájemném návrhu žalované je pak s ohledem na rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem žalobce třeba přiznat mu po zaokrouhlení částku 13 338,20 Kč.

68. Celkem tedy náklady řízení žalobce o žalobě před soudy obou stupňů činí částku 20 576,50 Kč a o vzájemném návrhu žalované částku 36 279,40 Kč.

69. Odvolací soud proto uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů o žalobě částku 20 576,50 Kč a o vzájemném návrhu částku 36 279,40 Kč, a to v běžné lhůtě 3 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., § 149 odst. 1 o. s. ř.).

70. Závěrem odvolací soud ještě k otázce dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu uvádí, že dle jeho názoru dovolání proti tomuto rozsudku přípustné není, jelikož uplatněny byly ze strany žalobce i žalované nároky se samostatným skutkovým základem, které ani v jednom případě nepřesáhly částku 50 000 Kč (jistiny). Za nároky se samostatným skutkovým základem je třeba považovat jednak požadavek žalobce na zaplacení příspěvku na správu domu a pozemku a jednak požadavek na zaplacení nedoplatku vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu za rok 2020 a v případě vzájemného návrhu žalované každý jednotlivý požadavek na pokutu spojený s odlišným vyúčtováním služeb spojených s užíváním bytu za rok 2020 a 2021 (požadavky na zaplacení přeplatku z vyúčtování služeb za roky 2021 a 2022 předmětem odvolacího řízení již nebyly). Pokud by byl tento závěr odvolacího soudu nesprávný, mohou účastníci přes poskytnuté poučení o nepřípustnosti dovolání podat dovolání ve lhůtě 3 měsíců od doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni (viz § 240 odst. 3 o. s. ř.).