61 Co 58/2026

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudců Mgr. Jiřiny Hronkové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně, narozená dne Datum narození žalobkyně Anonymizováno sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného. Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zrušení společného nájemního práva k bytu o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 7. ledna 2026, č. j. 5 C 143/2024-126, Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části, tj. ve výrocích II a III, mění tak, že žalovaný je povinen vyklidit byt a vyklizený předat žalobkyni do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku, přičemž po tuto dobu má právo v bytě bydlet, a žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu za ztrátu nájemního práva ve výši 45 000 Kč, rovněž do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 7. ledna 2026, č. j. 5 C 143/2024-126, zrušil společné nájemní právo žalobkyně a žalovaného k bytu číslo hodnota o velikosti 3 + 1 s přísl., umístěnému v 1. podlaží domu č. p. adresa s tím, že výlučnou nájemkyní se stává žalobkyně (výrok I), žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku s tím, že po tuto dobu má právo v bytě bydlet (výrok II), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu za ztrátu nájemního práva ve výši 90 000 Kč, a to do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok III), a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady soudního řízení ve výši 2 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí ve věci (výrok IV).

2. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování měl za prokázané, že účastníci uzavřeli manželství dne 12. 7. 2008 a rozvedeni byli rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 23. 7. 2024, že předmětný byt byl pronajat žalobkyni již před uzavřením manželství a společné nájemní právo vzniklo až následkem uzavření manželství, že žalovaný byt od ledna 2020 fakticky neužívá, bydlí v chatě v podílovém spoluvlastnictví účastníků, která však nemá dokončené úpravy a postrádá odpovídající sociální zázemí a není způsobilá k celoročnímu obývání, že byt nadále výlučně užívá žalobkyně, že stanovisko pronajímatele k dalšímu užívání bytu je neutrální, že nezletilé děti účastníci nemají a že průměrné nájemné za byt 3 + 1 v Tachově činilo bez energií a služeb 13 800 Kč měsíčně. Po právní stránce věc posoudil dle § 768 o. z. a dospěl k závěru, že je spravedlivé zrušit společné nájemní právo k bytu žalovanému a určit jeho výlučnou nájemkyní žalobkyni, pro což svědčí zejména to, že byt žalobkyně výlučně užívá a žalovaný nikoliv, a tedy ponechání bytu žalobkyni odpovídá účelnému a stabilnímu využití bytu. Dále přihlédl i k tomu, že byt byl pronajat žalobkyni ještě před uzavřením manželství, tedy na její straně převažují zásluhy o získání nájemního titulu. Neutrální stanovisko pronajímatele pak eliminujeme riziko destabilizace nájemního vztahu, přičemž prvek ochrany nezletilých dětí zde nefiguruje. Jelikož bydlení v rekreační chatě nepředstavuje adekvátní alternativu k nájemnímu bytu s ohledem na to, že není po stavebnětechnické stránce způsobilá k celoročnímu bydlení a ani technické a hygienické podmínky materiálního pojetí bydlení v rekreačních objektech naplněny nejsou, považoval za přiměřené kombinovat peněžitou náhradu pro žalovaného se stanovením lhůty k vyklizení a předání bytu. Při určení peněžité náhrady vyšel z průměrného nájemného u bytů 3 + 1 v Tachově ve výši 13 800 Kč a po zohlednění obvyklých záloh na služby a energie uvažoval s celkovými měsíčními náklady na bydlení přibližně ve výši 15 000 Kč, proto jako peněžitou náhradu stanovil částku 90 000 Kč, která odpovídá zhruba šesti měsícům obvyklých nákladů na nájem, včetně záloh na služby, a plní funkci mostu k zajištění přechodného bydlení pro žalovaného. Současné vymezení šestiměsíční tolerance k vyklizení zajišťuje dle soudu prvního stupně žalovanému časový prostor nezbytný k nalezení adekvátního bydlení, aniž by současně nepřiměřeně omezovalo výlučné užívání bytu žalobkyní. Závěrem soud prvního stupně podotkl, že žalobkyně se k ústnímu jednání bez omluvy nedostavila a tím se připravila o dobrodiní poučení dle § 118a o. s. ř., proto vycházel ze zjištěného skutkového stavu a z dosud žalobkyní tvrzených skutečností a shodných tvrzení účastníků obsažených ve spise. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle úspěchu ve věci dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobkyni přiznal účelně vyložené náklady představované soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč.

3. Proti tomuto rozsudku, a to proti jeho výrokům II a III, podala si žalobkyně včasné odvolání, jelikož nesouhlasí s tím, že žalovanému byla stanovena šestiměsíční lhůta od právní moci rozsudku k vyklizení bytu a jí uložena povinnosti zaplatit mu za ztrátu nájemního práva peněžitou náhradu. Naopak žalobkyně souhlasí s tím, že došlo ke zrušení práva společného nájmu předmětného bytu účastníků a že výlučnou nájemkyní byla určena právě ona. Při stanovení šestiměsíční lhůty žalovanému k vyklizením bytu a přiznání mu peněžité náhrady ve výši 90 000 Kč vyšel dle žalobkyně soud prvního stupně z nesprávné úvahy, že žalovaný nemá reálnou možnost si zajistit jiné bydlení, a proto je třeba zohlednit náklady na bydlení nové. Zjištění ohledně odstěhování žalovaného z bytu v roce 2020 a bydlení na společné chatě účastníků jsou dle žalobkyně ve vzájemném rozporu s jeho závěrem, že chata není způsobilá k celoročnímu bydlení, který není podložen provedenými důkazy. Dle žalobkyně žalovaný od roku 2020 tráví značnou část času na zahradě a chatě a do bytu přicházel převážně jen tehdy, když potřeboval obsloužit běžné záležitosti, například vyprat, vyzvednout věci nebo řešit administrativu, což dle ní svědčí o tom, že bytovou potřebu měl dlouhodobě uspokojenu mimo předmětný byt a jeho argumentace potřebou delšího času a peněz k zajištění bydlení je tak nevěrohodná. Chata, ve které žalovaný dlouhodobě pobývá, je dle žalobkyně celoročně obyvatelná a žalovaný ji rovněž takto dlouhodobě užíval již od roku 2020. Není proto důvod přiznávat mu peněžitou náhradu určenou k zajištění bydlení, které si již dávno zajistil a které reálně užívá.

4. Důvodem, pro který se k jednání soudu prvního stupně nedostavila, byl nedostatek přístupových údajů k datové schránce a notifikace o doručovaných písemnostech, proto objektivně nemohla včas reagovat, uplatnit svá procesní práva a zpochybnit tvrzení žalovaného o údajném nedostatku bytových možností. Skutkový základ pro úvahu o bytové potřebě žalovaného a o přiměřené lhůtě k vyklizení nebyl však i tak spolehlivě zjištěn, soud prvního stupně převážně vyšel jen z tvrzení žalovaného o technickém stavu chaty a o jeho potřebě, času a peněz, aniž by tyto skutečnosti dokazováním ověřil, a bez opory v důkazech stanovil výši peněžité náhrady. Z důvodu, že žalobkyně neměla reálnou možnost účinně přednést rozhodné skutečnosti a uplatnit svá procesní práva, rozhodoval okresní soud bez toho, že by měl k dispozici ucelený obraz o skutečném způsobu bydlení žalovaného a o jeho reálných bytových možnostech, což je dle žalobkyně v rozporu s požadavkem na spravedlivý proces, neboť povinností soudu bylo zjistit skutkový stav potřebný pro rozhodnutí (postup soudu prvního stupně je dle ní v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

5. Následně ve svém odvolání žalobkyně podrobněji rozvedla své námitky stran toho, že chata ve spoluvlastnictví účastníků je způsobilá k celoročnímu bydlení, že žalovaný nejpozději od roku 2020 v předmětném bytě nebydlí a že jeho přítomnost v bytě se omezovala převážně na občasné návštěvy a na využití zázemí, kdy prokázání těchto svých tvrzení označila usnesení Policie České republiky ze dne 30. května 2025 o odložení věci a dále znalecký posudek realitní kanceláře RE/MAX předložený v řízení vedeném u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 10 C 307/2024. Znovu zopakovala, že soud prvního stupně ohledně nezpůsobilosti chaty k celoročnímu bydlení uzavřel bez spolehlivého skutkového podkladu, ačkoliv pro jeho rozhodnutí bylo podstatné, zda žalovaný má reálně zajištěnou bytovou alternativu a zda je jeho bytová potřeba objektivně saturována. Dle žalobkyně přitom alternativa v podobě rekreační stavby může být z hlediska § 768 o. z. relevantní, pokud objekt fakticky slouží k celoročnímu bydlení a umožňuje vedení domácnosti, čemuž odpovídá i judikatura Nejvyššího soudu s odkazem na jeho rozhodnutí ve věci sp. zn. 26 Cdo 2804/2000. Dále žalobkyně namítla, že § 768 o. z. dává soudu možnost, nikoliv však povinnost rozhodnout o způsobu náhrady za ztrátu práva, přičemž rozhodnutí o náhradě je podmíněno okolnostmi případu a je jen doplňkem rozhodnutí o tom, který z rozvedených manželů má dům nebo byt opustit. V té souvislosti odkázala žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2022, sp. zn. 26 Cdo 1040/2021, a ze dne 13. září 2022, sp. zn. 26 Cdo 705/2022, kdy v posledně citovaném rozhodnutí dovolací soud aproboval závěr odvolacího soudu, který nepřiznal žádnou náhradu manželovi vlastnícímu a pravidelně užívajícímu obyvatelný rodinný dům a současně uložil vyklizení bytu ve lhůtě patnácti dnů od právní moci rozsudku. Dle žalobkyně stejný princip dopadá i na nyní posuzovanou věc, neboť žalovaný dlouhodobě užívá chatu jako své bydlení, není proto důvod poskytnout mu dlouhou vyklizovací lhůtu a současně mu přiznávat peněžitou náhradu. Není tak v poměrech posuzované věci důvod založit majetkový transfer, pokud vyklizující manžel fakticky již řadu let bydlení mimo společnou domácnost má. Napadané výroky tak dle žalobkyně vedou k tomu, že žalovaný získá jak časový benefit šesti měsíců užívání bytu, tak jednorázový benefit 90 000 Kč, aniž by bylo prokázáno, že tyto prostředky skutečně potřebuje k zajištění střechy nad hlavou. Napadený výrok o přiznání peněžité náhrady je tak nesprávný a v rozporu s účelem zákona a judikaturou, vyklizovací lhůta je nepřiměřená, neboť žalovaný má bydlení zajištěno na chatě a v bytě dlouhodobě nebydlí, přičemž vede k neodůvodněnému prodloužení konfliktního soužití účastníků.

6. I pokud by odvolací soud ohledně výše peněžité náhrady uvažoval, pak dle žalobkyně částka přiznaná soudem prvního stupně nemůže obstát pro neprokázanost její výše a pro nepřezkoumatelnost úvahy soudu prvního stupně, který tuto výši stanovil z údaje o „průměrném“ měsíčním nájemném v Tachově, aniž by však měl pro určení výše takového průměrného měsíčního nájemného spolehlivý skutkový podklad, pokud nebyl zpracován znalecký posudek k určení výše obvyklého nájemného. I v případě, že by byl soudem použitý měsíční ekvivalent odpovídající tržní realitě, je stejně rozhodnutí dle žalobkyně vnitřně problematické tím, že žalovanému poskytuje dvojí kompenzaci za tutéž potřebu překlenout dobu k zajištění bydlení, kdy taková kumulace bez dostatečného odůvodnění je nepřiměřená a odporuje požadavku racionality soudní úvahy při aplikaci § 768 o. z. Při určení výše náhrady dále dle žalobkyně soud prvního stupně dostatečně nevysvětlil, proč zvolil právě období šesti měsíců a proč má být peněžitá náhrada spojena právě s takto dlouhou vyklizovací lhůtou. Případná argumentace soudu oddlužením žalobkyně rovněž není správná, neboť jednorázová peněžitá náhrada v takové situaci nemusí plnit svůj deklarovaný sociální účel. Dle žalobkyně měl soud prvního stupně zvolit takové uspořádání, které odstraní konfliktní soužití a současně nepřizná vyklizovanému manželovi neodůvodněné zvýhodnění, což se však nestalo.

7. Žalobkyně dále k prokázání svých tvrzení, vedle již výše označených důkazů, navrhla také vypracování znaleckého posudku z oboru stavebnictví se zaměřením na stavebnětechnický stav objektu chaty a jeho způsobilost k celoročnímu užívání, dále fotodokumentaci interiéru a exteriéru chaty a také výslech svědků z řad sousedů a dalších osob, které mohou věrohodně potvrdit dlouhodobé každodenní bydlení žalovaného v chatě a jeho faktické opuštění bytu. Dle názoru žalobkyně je uplatnění těchto důkazů přípustné, neboť jejich potřeba vyvstala teprve z odůvodnění napadeného rozsudku, v němž soud přisoudil tvrzení o nezpůsobilosti chaty k celoročnímu bydlení pro rozhodnutí určující význam, kdy současně neměla reálnou možnost na tento hodnotící rámec reagovat, neboť se jednání neúčastnila a nebyla tak účinně poučena o potřebě doplnění tvrzení a důkazů.

8. Žalobkyně tedy navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku II změnil tak, že žalovaný byt vyklidil a předal, a ve výroku III změnil tak, že žalobkyně není povinna žalovanému platit žádnou peněžitou náhradu za ztrátu práva, případně, aby napadený rozsudek v těchto výrocích zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

9. Žalovaný ve svém vyjádření k odvolání žalobkyně namítl, že odvolání žalobkyně je nedůvodné, skutečnosti v něm uvedené jsou nepravdivé a navržené důkazy jsou nepřípustné. Dle něj naopak soud prvního stupně rozhodl správně a v souladu se zákonem na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a své rozhodnutí přesvědčivě a podrobně odůvodnil. Jdeli o otázku nově navržených důkazů, ty jsou dle žalovaného nepřípustné, jelikož se žalobkyně měla a mohla jednání před soudem prvního stupně účastnit a důkazy navrhnout, neboť její tvrzení o důvodech, pro které se jednání soudu prvního stupně neúčastnila, jsou irelevantní a ničím nepodložená a nejsou způsobilá neúčast žalobkyně u jednání soudu prvního stupně omluvit. Tento závěr přitom žalovaný podrobně ve svém vyjádření k odvolání rozvedl. Žalovaný dále nesouhlasil s tím, že by chata, kterou žalobkyně zmiňuje, mohla být vnímána jako místo, kde žalovaný vede svou domácnost a kde má v úmyslu se zdržovat trvale s tím, že tvrzení o vyhovujícím a ekvivalentním místu pro bydlení bylo vyvráceno již během řízení před soudem prvního stupně. Setrval tedy na tom, že chata není vhodná k celoročnímu obývání, neboť v chatě chybí sociální zázemí, chata je rovněž v podílovém spoluvlastnictví účastníků s podílem o velikosti jedné poloviny, a pozemek, na kterém chata stojí, se nachází v zaniklém, ovšem dosud nevypořádaném společném jmění žalobkyně a žalovaného. Není tedy výlučným vlastníkem objektu, a to, zda jej bude či nebude užívat, nezáleží jen na něm, ale je stejnou měrou ovlivněno i žalobkyní jako spoluvlastníkem. Za takových okolností nelze dle žalovaného považovat chatu za plnohodnotnou bytovou náhradu pro žalovaného namísto bytu dosud užívaného účastníky. Pokud žalobkyně odkazovala na usnesení Policie České republiky o odložení věci, pak odborné vyjádření, posudek či stanovisko k hygienickým podmínkám pro užívání budov, jakož i ke stavebně-technickým požadavkům na budovy zcela jistě nepatří do kompetencí Policie České republiky, předložené usnesení je tedy pouze listinným důkazem, z něho žádná relevantní skutečnost neplyne. Vyjádření realitní kanceláře RE/MAX, kterým žalobkyně argumentuje, nelze považovat za znalecký posudek, neboť nemá jeho náležitosti a ani nebylo vypracováno zapsaným znalcem. Vypovídací hodnota ocenění dle tohoto vyjádření je tak dle žalovaného prakticky nulová.

10. Na rozdíl od žalobkyně má žalovaný za to, že soud prvního stupně si byl vědom toho, že § 768 o. z. dává soudu možnost a nikoli povinnost poskytnout náhradu za ztrátu práva tomu z bývalých manželů, který se má ze společného bytu vystěhovat, přičemž důvody svého rozhodnutí řádně vyložil. Soud přitom o přiznání náhrady uvažuje s ohledem na okolnosti daného případu. Mezi tyto okolnosti patří dle žalovaného i to, že od roku 2020, kdy začalo manželství účastníků procházet krizí, odcházel ze společného bytu, nikoliv proto, že chtěl bydlet jinde, ale proto, že se chtěl vyhnout dalším konfliktům s žalobkyní. Dále mezi tyto okolnosti patří i to, že od října 2023 do listopadu 2024 hradil nájem za společný byt, ačkoliv ho žalobkyně ze společného bytu vyhazovala. Rovněž obava žalobkyně ze společného soužití v bytě po dobu šesti měsíců je lichá, a to i z toho důvodu, že na začátku listopadu 2024 svévolně vyměnila ve společném bytu zámek a odmítla žalovanému do něj přístup. Rozporná jsou dále samotná vyjádření žalobkyně v tom směru, že žalovaný v předmětném bytě od léta 2020 nebydlí vůbec, a naproti tomu její tvrzení, že do března 2024 jejich rodinná domácnost fungovala standardně. Podle názoru žalovaného přitom okresní soud zcela jasně a srozumitelně odůvodnil, proč a v jaké výši žalovanému peněžitou náhradu přiznal s tím, že úvaha soudu prvního stupně je dle žalovaného zcela přiměřená a pohybuje se v mezích, které mu zákon poskytuje. Odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 26 Cdo 705/2022 je na případ účastníků nepřiléhavý, jelikož žalovaný není vlastníkem několika nemovitostí a rovněž nevlastní žádnou nemovitost vhodnou k obývání, je pouze podílovým spoluvlastníkem zahradní chaty, kterou spoluvlastní se žalobkyní, a chata není ani součástí pozemku, na kterém se nachází. Porovnávat zahradní chatu a rodinný dům rozdělený na dvě samostatné bytové jednotky je tak zcela nepřípadné. Ani rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 26 Cdo 1046/2021 nelze na nyní projednávanou věc dle žalovaného aplikovat, neboť ten s týkal otázky povinnosti vyklidit společné obydlí, kde měl jeden z bývalých manželů jen právo bydlení.

11. Žalovaný tedy navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

12. K vyjádření žalovaného podala žalobkyně ještě repliku, ve které uvedla, že smyslem jí navržených důkazů nebylo nahrazovat dřívější procesní (ne)aktivitu, nýbrž odstranit skutkovou nejistotu v otázce, která se pro napadené výroky II a III ukázala jako rozhodující až z odůvodnění napadeného rozsudku, totiž zda žalovaný má reálnou bytovou alternativu a zda skutečně potřebuje jak šestiměsíční lhůtu k vyklizení, tak souběžně i peněžitou náhradu za ztrátu práva společného nájmu. Tedy i při předpokladu formálně správného doručování předvolání k jednání žalobkyni zůstává podstatné, zda skutkový základ pro výroky II a III rozsudku soudu prvního stupně byl dostatečně objasněn a zda je namístě doplnění v odvolacím řízení. Argumentace odkazem na jiné řízení vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 10 C 307/2024 nemůže dle žalobkyně obstát. Žalobkyní navržené důkazy tedy míří k odstranění skutkových pochybností o tom, zda žalovaný dlouhodobě užívá zahradní chatu jako své faktické zázemí a zda jsou splněny podmínky pro přiznání tak rozsáhlé ochrany, kterou soud prvního stupně zvolil, ovšem na podkladě nedostatečně provedeného dokazování. Dle žalobkyně jde tedy o důkazy přípustné.

13. Dle žalobkyně její tvrzení v odvolání rozporná nejsou, neboť tvrzení, že žalovaný v bytě od ledna 2020 nebydlel bylo užito v materiálním smyslu, tedy že byt dlouhodobě nesloužil jako místo jeho každodenního života, obvyklého přenocování a uspokojování jeho bytových potřeb, na čemž dle žalobkyně nic nemění, že mezi účastníky po určitou dobu nadále existoval kontakt, společné aktivity nebo přechodné fungování některých prvků rodinného soužití s tím, že ani občasné návštěvy bytu za účelem vyzvednutí věcí, praní, administrativy nebo jiných provozních záležitostí nezakládají závěr, že žalovaný v bytě reálně bydlel, což ostatně potvrdil sám žalovaný i při jednání soudu dne 7. 1. 2026. Ve vztahu k zahradní chatě žalovaný v zásadě opakuje svoji dosavadní argumentaci. Dle přesvědčení žalobkyně je ale rozhodné to, zda žalovaný měl a má faktickou bytovou alternativu, v jakém rozsahu ji užívá a zda za takové situace obstojí závěr o nutnosti další šestiměsíční ochrany a souběžné peněžité kompenzace. Předložené usnesení Policie České republiky podle ní zachycuje faktický způsob užívání chaty žalovaným. Listina zpracovaná realitní kanceláří RE/MAX sice skutečně není znaleckým posudkem, ale může být hodnocena jako listinný důkaz. Spoluvlastnický režim chaty a nedokončené úpravy dle žalobkyně samy o sobě nevedou k závěru, že chata je pro posouzení bytových možností žalovaného bez významu. Naopak, je-li dlouhodobě užívána, je třeba tuto skutečnost promítnout i do úvahy o tom, zda bylo namístě přiznat žalovanému jak delší čas k vyklizení, tak i vysokou peněžitou náhradu. Stanovení výše náhrady na základě obecné informace z internetových portálů se neopírá o spolehlivý skutkový podklad. Vyjádření žalovaného dle žalobkyně také nevyvrací její námitky proti výši peněžité náhrady a proti šestiměsíční vyklizovací lhůtě, neboť v rozsudku soudu prvního stupně schází individualizované posouzení, proč žalovaný v konkrétních poměrech projednávané věci potřebuje vedle svého faktického zázemí mimo byt ještě šest měsíců další ochrany a současně částku odpovídající témuž přechodnému období. Vyjádření žalovaného ohledně průběhu řízení, jednání o mimosoudní dohodě a jejím neuzavření a procesní neaktivitě žalobkyně mohou dle žalobkyně přiblížit procesní historii, nikoliv ale nahradit vlastní úvahu o tom, zda žalovaný skutečně potřebuje další ochranu ve formě šestiměsíční lhůty k vyklizení bytu a peněžité náhrady ve výši 90 000 Kč. Judikatura byla žalobkyní označena pro její nosné právní závěry. Žalobkyně tedy setrvala na svém odvolacím návrhu.

14. Na podkladě včasného odvolání žalobkyně přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II a III a dále v závislém výroku IV o náhradě nákladů řízení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem dle § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání žalobkyně, vyjádření žalovaného k němu, replice žalobkyně k vyjádření žalovaného a poté, co dokazování při jednání dne 20. 4. 2025 doplnil, dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je zčásti důvodné.

15. Předně odvolací soud nesouhlasí s námitkou žalobkyně, že by soud prvního stupně porušil její právo na spravedlivý proces, pokud věc projednal a rozhodl při jednání dne 7. ledna 2026 v její nepřítomnosti, jelikož pro takový postup soudu prvního stupně byly všechny zákonné předpoklady uvedené v § 101 odst. 3 o. s. ř. splněny. Žalobkyně byla k tomuto jednání řádně a včas předvolána (předvolání bylo doručeno do její datové schránky dne 3. 11. 2025 a vzhledem k tomu, že nebylo ve lhůtě deseti dnů vyzvednuto, bylo doručeno fikcí dne 13. 11. 2025), přičemž se bez omluvy a žádosti o odročení jednání k tomuto jednání nedostavila. Námitky žalobkyně stran toho, že snad neměla mít k dispozici přístupové údaje do své datové schránky a neobdržela notifikaci ohledně doručovaných písemností do datové schránky, řádnost a včasnost předvolání žalobkyně k jednání soudu prvního stupně nijak nezpochybňují, neboť bylo jen na žalobkyni, jakým způsobem si obsluhu své datové schránky zajistí. Skutečnosti namítané žalobkyní jdou tedy pouze k její tíži a nemohou vést k závěru o pochybení soudu prvního stupně či dokonce porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces.

16. Pokud soud prvního stupně dne 7. 1. 2026 v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. konal jednání v nepřítomnosti žalobkyně, zbavila se svojí neúčastí u tohoto jednání žalobkyně, jak to správně uvádí v odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně, možnosti poučení dle § 118a o. s. ř. Soudu prvního stupně nelze proto důvodně vytýkat, že nepřítomné žalobkyni při jednání dne 7. 1. 2026 poučení dle § 118a o. s. ř. neposkytl. Řízení bylo s ohledem na soudem prvního stupně poskytnuté poučení při jednání dne 7. 1. 2026 dle § 119a ve spojení s § 205a o. s. ř. pro odvolací řízení koncentrováno, a tedy žalobkyně mohla nové důkazy k prokázání svých tvrzení v odvolacím řízení účinně označit jen za splnění podmínek uvedených v § 213 odst. 5 o. s. ř. za použití § 205a o. s. ř. s přihlédnutím k § 213b odst. 1 o. s. ř. (ani poučení odvolacího soudu dle § 118a o. s. ř. nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s § 205a nebo § 211a o. s. ř. nebo k uplatnění procesních práv, která za odvolacího řízení nejsou přípustná). Předpoklady dané v § 205a písm. d) o. s. ř. pro možnost doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů ale splněny nejsou právě s ohledem na to, že žalobkyni poučení dle § 118a o. s. ř. soudem prvního stupně poskytnuto být nemohlo, neboť se se k jednání soudu prvního stupně dne 7. 1. 2026 nedostavila. S ohledem na to je třeba považovat důkazy označené žalobkyní až v jejím odvolání, které všechny mohly být uplatněny již před soudem prvního stupně (nejde tedy o důkazy vzniklé až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně – viz § 205a písm. f) o. s. ř.), za nepřípustné, které nemohly být odvolacím soudem provedeny.

17. Odvolací soud proto dokazování doplnil jen ve vztahu ke skutečnostem, které nastaly až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (vedení dalšího insolvenčního řízení se žalobkyní a jeho výsledek), a obsahem inzerátů ohledně aktuálně nabízených pronájmů bytů v Tachově, kdy jde pouze o aktualizaci dříve zjišťovaných skutečností soudem prvního stupně. Nad rámec toho tedy odvolací soud další dokazováním neprováděl, a to ani důkazy navrženými žalobkyní a ani dalšími důkazy předloženými žalovaným, které se zčásti týkaly pouze otázky doručování písemností žalobkyni v jiném soudním řízení.

18. Doplněným dokazováním odvolací soud zjistil, že žalobkyně se znovu obrátila na insolvenční soud s insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení v oddlužení ze dne 23. ledna 2026, ve kterém mimo jiné uvedla výši svých příjmů za rok 2025 v přepočtu na české koruny celkem 510 000 Kč čistého a také popsala své náklady (pravidelné nutné výdaje ve výši přibližně 34 000 Kč měsíčně, z toho 9 200 Kč měsíčně za nájem bytu, 1 350 Kč měsíčně zálohy na elektřinu a cca 200 Kč měsíčně platby za odběr plynu, plus další výdaje). Tento insolvenční návrh žalobkyně byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 16. února 2026, č. j. KSPL 29 INS 1395/2026-A-6, zamítnut, přičemž toto usnesení nabylo právní moci dne 14. 3. 2026. V době rozhodování odvolacího soudu tedy insolvenční řízení se žalobkyní již neprobíhalo a bylo pravomocně ukončeno. Jde-li o obsah inzerce o pronájmech bytů v Tachově, pak z této inzerce odvolací soud zjistil, že výše inzerovaného nájemného se pohybuje v rozmezí od 10 000 Kč měsíčně až po 20 000 Kč měsíčně u bytů od velikosti 1 + KK až do velikosti 4 + 1 s tím, že v případě bytu o velikosti 3 + 1 v Trocnovské ulici, tedy v lokalitě, ve které se nachází rovněž byt dříve ve společném nájmu účastníků, bylo nájemné žádáno ve výši 13 500 Kč měsíčně, přičemž dále jsou požadovány poplatky za služby spojené s užíváním bytu a odebírané energie, v případě bytu v Trocnovské ulici ve výši celkem cca 8 300 Kč měsíčně).

19. Jinak odvolací soud při svém rozhodování vychází ze skutečností zjištěných soudem prvního stupně na podkladě jím řádně provedeného dokazování tak, jak byly uvedeny v odůvodnění jeho rozsudku.

20. Po zhodnocení výše vedených skutečností s přihlédnutím k námitkám žalobkyně uplatněným v jejím odvolání dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně správně rozhodoval ve smyslu § 768 o. z. o zrušení dosavadního (nájemního) práva toho z rozvedených manželů, na kterém lze spravedlivě žádat, aby byt opustil, a právu rozvedeného manžela, který má byt opustit, v něm (po stanovenou dobu) bydlet, respektive o náhradě, která by mu měla být druhým manželem poskytnuta. Soud prvního stupně přitom správně zjistil, že účastníci byli společnými nájemci bytu číslo hodnota o velikosti 3 + 1 s příslušenstvím v prvním podlaží domu č. p. adresa ulici v Anonymizováno, že právo společného nájmu bytu manželů vzniklo poté, co účastníci uzavřeli manželství dne 12. 7. 2008, kdy předchozí výlučnou nájemnicí tohoto bytu byla žalobkyně, že účastníci byli rozvedeni rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 23. 7. 2024 č. j. 19 C 180/2024-27, který nabyl právní moci dne 23. 7. 2024, přičemž se nedohodli na tom, kdo bude v bytě nadále bydlet. Soud prvního stupně byl tedy ve smyslu § 768 odst. 1 o. z. k návrhu kteréhokoliv z manželů oprávněn rozhodnout o dalším užívání bytu, což také učinil a výlučnou nájemkyní bytu po zohlednění stanoviska pronajímatele a faktického užívání bytu žalobkyní určil žalobkyni. Proti tomu ani žalobkyně a ani žalovaný žádné námitky nevznášejí a odvolání v tomto směru z jejich strany proti rozsudku soudu prvního stupně podáno nebylo.

21. Po přijetí tohoto rozhodnutí soud prvního stupně správně ve smyslu § 768 odst. 1, odst. 2 o. z. posuzoval, zda vůbec a jaká náhrada má být žalovanému v souvislosti s jeho povinností byt opustit žalobkyní poskytnuta, respektive po jakou dobu má právo v daném bytě ještě bydlet. Přitom soud prvního stupně správně hodnotil okolnosti užívání bytu oběma manželi a rovněž to, zda žalovaný má zajištěnu jinou možnost adekvátního bydlení. Soud prvního stupně správně uzavřel, že aktuálně (od podzimu roku 2024) předmětný byt užívá výhradně žalobkyně (jelikož žalovanému přístup do tohoto bytu výměnou zámku znemožnila), přičemž i v předchozí době od ledna 2020 předmětný byt převážně užívala žalobkyně, neboť žalovaný se po významnou dobu zdržoval v rekreační chatě č. e. 51 v katastrálním území adresa v rovnodílném spoluvlastnictví účastníků. Správnost závěru soudu prvního stupně, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky s podílem o velikosti jedné poloviny této nemovité věci (chaty), že jde o objekt rodinné rekreace s číslem evidenčním, že chata je postavena na pozemku ve společném jmění manželů účastníků a že rovněž další okolní pozemky obklopující tuto rekreační chatu a umožňující přístup k ní jsou v jejich společném jmění, nebyla účastníky zpochybňována, přičemž tyto skutečnosti byly prokázány rovněž výpisy z katastru nemovitostí, které byly k důkazu soudem prvního stupně provedeny.

22. Lze tedy přisvědčit žalovanému, že sám není výlučným vlastníkem žádné nemovité věci, která by mu uspokojení jeho bytových potřeb umožňovala, neboť objekt rodinné rekreace (chata), který k uspokojení svých bytových potřeb převážně užívá, je v podílovém spoluvlastnictví účastníků a je umístěn a obklopen pozemky v jejich společném jmění, které dosud nebylo vypořádáno. Ohledně užívání těchto nemovitých věcí není tedy žalovaný oprávněn rozhodovat sám, nýbrž jen spolu se žalobkyní, a tedy možnost užívání těchto nemovitých věcí není plně v jeho dispozici. Ačkoliv tedy aktuálně žalovaný tento objekt rodinné rekreace užívá, může tak činit jen se souhlasem žalobkyně (případně, pokud by zde byla neshoda mezi účastníky, po ingerenci soudu). Nelze tudíž tuto nemovitou věc (chatu s pozemky) považovat za srovnatelnou s rodinným domem sloužícím k bydlení, který byl ve výlučném vlastnictví bývalého manžela a který mu umožňoval po stránce faktické i právní nerušené bydlení, jak tomu bylo v žalobkyní namítané věci posuzované dovolacím soudem v řízení vedeném u něj pod sp. zn. 26 Cdo 705/2022.

23. Jde-li o tuto rekreační nemovitost (chatu), soud prvního stupně dále uzavřel, že stejnou kvalitu bydlení jako bydlení v nájemním bytě účastníku žalovanému neskýtá (nejde ani svou velikostí a vybavením o bytový prostor srovnatelný s bytem, který nyní užívá žalobkyně). Ani tento závěr soudu prvního stupně nepovažuje odvolací soud za nesprávný a nepřiměřený. Tomuto závěru mimo jiné odpovídá zápis v katastru nemovitostí ohledně zastavěné plochy chaty 17 m2 (byť je třeba přihlédnout k tomu, že podle vyjádření obou účastníků byla chata oproti původní výměře významně přistavěna) a její umístění v zahrádkářské osadě v okrajové části města. Chatu (fakticky) užívanou žalovaným nelze již s ohledem na tyto skutečnosti (charakteristiky) považovat za srovnatelný prostor k bydlení se standardním bytem o velikosti 3+1 a rozloze cca 70 m2 na tachovském sídlišti.

24. Podle názoru odvolacího soudu nelze soudu prvního stupně důvodně vytýkat ani to, že vyšel z tvrzení žalovaného o tom, že přístavba předmětné rekreační chaty nebyla dokončena (což ostatně sama žalobkyně připouští) a že aktuálně nedisponujeme (vnitřní) koupelnou a toaletou, je zde pouze suchý záchod venku, voda na pozemku, topení je na tuhá paliva, pokud odpovídající (odlišná) tvrzení žalobkyně scházela a pokud žalovaným uváděné charakteristiky běžně odpovídají zahradním chatám.

25. Otázka celoročního užívání takové chaty je pak do značné míry dána ochotou uživatele strpět nižší standardy a určité nepohodlí, a tedy sama o sobě žalovanou namítaná skutečnost, že žalovaný chatu k celoročnímu bydlení fakticky užívá (což ale žalovaný popírá), ještě nezpochybňuje závěr, že o srovnatelné bydlení s bytem nyní užívaným žalobkyní (z hlediska kvality bydlení) nejde (o samotné kvalitě bydlení totiž užívání chaty žalovaným nic nevypovídá).

26. Závěrem odvolacího soudu ve shodě se soudem prvního stupně tak je, že žalovaný nemá po stránce faktické i právní zajištěno srovnatelné bydlení, které skýtal byt dřív ve společném nájmu účastníků.

27. Nelze dále souhlasit s tím, že by žalovaný neměl v předmětném bytě, nyní užívaném žalobkyní, již žádné vlastní (osobní) věci, resp. alespoň věci v dosud nevypořádaném společném jmění manželů, je proto třeba vyjít z toho, že byt nebyl žalovaným vyklizen, a tuto skutečnost při stanovení lhůty k vyklizení bytu reflektovat. Aktuální (úplné) neužívání bytu žalovaným (s výjimkou případného uskladnění věcí) je způsobeno tím, že žalobkyně vyměnila zámek od bytu, a znemožnila tak žalovanému do bytu přístup, což není možné hodnotit v jeho neprospěch.

28. Podle názoru odvolacího soudu za shora popsané situace soud prvního stupně nepochybil, pokud se ve smyslu § 768 o. z. zabýval otázkou náhrady za ztrátu práva (společného) nájmu, které by se mělo žalovanému dostat, a tím, v jaké formě by se tak mělo stát. Okolnost, že se soud vždy zabývá otázkou náhrady za ztrátu práva (společného) nájmu, sice neznamená, jak to namítá žalobkyně, že by vždy (za jakýchkoliv) okolností musela být rozvedenému manželovi, jemuž soud zrušil právo nájmu, nějaká náhrada přiznána. Nicméně s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem této věci, jak jsou již shora popsány, spolu s přihlédnutím k poměrům obou bývalých manželů, má ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud za to, že je namístě žalovanému náhradu přiznat. Náhrada přitom může být ve formě zajištění náhradního bydlení nebo založením práva bydlení či v zákonem předpokládaných případech i ve formě práva odpovídajícího věcnému břemeni bydlení, a může jít i o náhradu finanční (v penězích).

29. Odvolací soud souhlasí s tím, že nebylo namístě žalovanému přiznávat náhradu ve formě náhrady bytové, kterou by mu měla žalobkyně zajistit. Bytové náhrady (tj. náhrada v podobě zajištění adekvátní možnosti bydlení) v současných společensko-ekonomických poměrech takřka ztratily význam, nadto žalovaný své bytové potřeby uspokojuje již delší dobu jinde (byť dle něj ne zcela uspokojivě) a lze očekávat, že stejným způsobem je bude uspokojovat i nadále, přičemž zajistit si jiné srovnatelné nájemní bydlení, pokud by o ně měl zájem, by byl zcela jistě schopen sám a jeho příjmové poměry by mu to umožňovaly (podle jeho vyjádření jeho čistý měsíční příjem dosahuje v českých korunách 63 000 Kč).

30. Do úvahy tak připadala náhrada v penězích. Rovněž dle názoru odvolacího soudu by se takové náhrady žalovanému mělo dostat, jelikož žalobkyni tím, že byla určena výlučnou nájemkyní bytu, vzniká majetková výhoda oproti žalovanému, kterou je namístě poskytnutím finanční náhrady kompenzovat, pokud současné bydlení žalovaného kvality bydlení v bytě užívaném žalobkyní nedosahuje. Vzhledem k tomu, že jde o náhradu za ztrátu pouze obligačního práva, nelze ale vycházet z hodnoty bytu, nýbrž lze tuto majetkovou výhodu žalobkyně spatřovat zejména v tom, že bude nadále své bytové potřeby uspokojovat ve standardním městském nájemním bytě (vlastníkem bytu je město adresa), kde je stanoveno nájemné nižší, než kolik činí nájemné tržní v daném místě a čase. Podle listinných důkazů předložených vlastníkem bytu v roce 2024 v měsíci listopadu 2024 činila výše plateb spojených s užíváním bytu (nájem a zálohy na služby) celkem částku 6 999 Kč a podle aktuálního insolvenčního návrhu žalobkyně činí náklady na bydlení celkem částku 10 750 Kč (jde jak o nájemné, tak zálohy na služby spojené s užíváním bytu a platby dalších energií), tedy odpovídají ani ne jedné polovině dle inzerce požadované výše nájemného spolu se zálohami na služby spojené s užíváním bytu a další energie v bytu obdobné velikosti v obdobné lokalitě. Pro rozhodnutí soudu v této věci je přitom takové srovnání dostatečné, neboť soud v dané věci neurčuje výši obvyklého nájemného v daném bytě či výši bezdůvodného obohacení, které některý z účastníků získal, proto není nutné vypracování znaleckého posudku za účelem zjištění obvyklého nájemného. Pro úvahu soudu ohledně adekvátní náhrady je tak informace z aktuální inzerce nájemních bytů v Tachově zcela dostatečná a lze na ní úvahu soudu založit, samozřejmě s tou korekcí, že nabídková cena nájemného nemusí být vždy cenou realizovanou, proto odvolací soud následně uvažuje s výší (jen) nájemného o něco nižší (cca o 10 %), tedy přibližně 12 000 Kč měsíčně.

31. Při určení výše peněžité náhrady je ale třeba na druhou stranu přihlédnout k tomu, že žalovaný za užívání rekreačního objektu (chaty se zahradou) v celém jeho rozsahu žalobkyni ničeho nehradí a žalobkyně toho po něm aktuálně ani nepožaduje, čímž je majetková výhoda žalobkyně daná užíváním bytu oproti žalovanému částečně kompenzována (s ohledem na kvalitativně lepší bydlení v bytě nikoli ale zcela).

32. Dle názoru odvolacího soudu není tak s ohledem na všechny konkrétní okolnosti této věci namístě výši přiznané náhrady odvíjet od výše šestiměsíčních nákladů na pronájem srovnatelného bytu v částce 90 000 Kč, jak to učinil soud prvního stupně (pokud s vysokou mírou pravděpodobnosti nelze očekávat, že by žalovaný nájemní vztah navázal), nýbrž je třeba uvažovat s přiměřeným vyvážením majetkové výhody žalobkyně oproti žalovanému užívajícímu kvalitativně horší prostor k bydlení, které lze kvantifikovat částkou 45 000 Kč, tedy jako kompenzaci zvýhodnění žalobkyně oproti žalovanému částkou 2 500 Kč měsíčně po dobu 18 měsíců (tato doba také odpovídá době zamezení přístupu žalovanému do bytu od začátku listopadu 2024 do doby rozhodnutí odvolacího soudu). Právě taková kompenzace (náhrada za ztrátu práva) je dle názoru odvolacího soudu přiměřená vyvážit újmu žalovaného vzniklou mu v souvislosti s jeho povinností byt opustit, kdy takovou náhradu může žalovaný použít i na zkvalitnění svého současného bydlení, včetně vybavení domácnosti, či na pokrytí nákladů na zajištění běžných životních potřeb v souvislosti s možností jen omezeného (nikoli plnohodnotného) užívání chaty, a respektuje rovněž smysl a účel právní úpravy. K zaplacení této náhrady stanovil odvolací soud žalobkyni lhůtu v trvání tří měsíců od právní moci rozsudku odvolacího soudu, kterou považuje s ohledem na příjmové poměry žalobkyně uvedené v jejím insolvenčním návrhu (v přepočtu na české koruny příjem 42 500 Kč čistého měsíčně) za adekvátní.

33. S ohledem na stanovení tří měsíční lhůty k zaplacení částky 45 000 Kč žalovanému jako náhrady za ztrátu bydlení je namístě stanovit rovněž lhůtu k vyklizení předmětného bytu v trvání tří měsíců, a nikoliv šesti měsíců od právní moci rozsudku, jak to stanovil soud prvního stupně. Tato lhůta je přitom dle názoru odvolacího soudu přiměřená i s přihlédnutím k tomu, že žalovaný fakticky předmětný byt k bydlení již neužívá, je třeba umožnit mu vyklizení jen jeho osobních věcí (věci ve společném jmění manželů dosud vypořádány nebyly) a jejich případné uskladnění na jiném vhodném místě, k čemuž případná peněžitá náhrada uvažovaná odvolacím soudem může rovněž sloužit. Po dobu, do které je povinen předmětný byt vyklidit, je dále žalovaný oprávněn předmětný byt užívat (jde přitom o dobu významně kratší, než jakou jako maximální § 768 odst. 2 o. z. stanoví).

34. Veden výše uvedenými úvahami tedy odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tím způsobem, že žalovanému uložil povinnost vyklidit byt a vyklizený předat žalobkyni do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku s tím, že po tuto dobu má právo v bytě bydlet, a žalobkyni současně uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu za ztrátu nájemního práva ve výši 45 000 Kč, a to rovněž do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

35. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, odst. 2 o. s. ř. za použití § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků právo na jejich náhradu nemá, neboť přihlédl k tomu, že v daném řízení jde o řízení tzv. judicium duplex, neboť zahájit je mohl kterýkoliv z bývalých manželů, přičemž v takovém řízení, nejsou-li zde mimořádné okolnosti (zvláštní důvody), které zde odvolací soud neshledal, je třeba zásadně úspěch obou účastníků považovat za jen částečný, jelikož žalobkyně sice zůstala výlučnou nájemkyní předmětného bytu, nicméně jí byla uložena povinnost k přiměřené náhradě žalovanému, kterému také zůstalo zachováno právo byt užívat (v bytě bydlet) po dobu tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku (k tomu srovnej obdobně např. stanovisko Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23). Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může se oprávněný domáhat svého práva návrhem na soudní výkon rozhodnutí či exekuci.