61 CO 83/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudkyň JUDr. Vladimíry Ladmanové a Mgr. Jiřiny Hronkové v právní věci žalobců: a) jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa b) jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa oba zastoupeni advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovaným: 1. jméno příjmení bytem adresa 2. jméno příjmení bytem adresa oba zastoupeni advokátkou JUDr. Bc. jméno příjmení sídlem adresa o zrušení věcného břemene o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 29. 11. 2021, č. j. 7 C 239/2021-31

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným náklady odvolacího řízení ve výši 10 919, 30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejich zástupkyně.

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali zrušení některých práv žalovaných vyplývajících ze smlouvy o zřízení věcného břemene, a to konkrétně v rozsahu věcného břemene doživotního užívání pozemku p. [číslo] třetiny sklepa v domě [adresa], vše v k. ú. a obci [obec]. V odůvodnění uvedl, že žalovaní jsou dle smlouvy s předchozím vlastníkem nemovitostí z roku 1997 oprávněni k doživotnímu bydlení v uvedeném domě, a to v rozsahu bytu v přízemí včetně příslušenství, dále k užívání třetiny sklepa a doživotnímu užívání pozemku [parcelní číslo] (nyní [číslo]) tj. stavebního pozemku. Žalobci se domáhali zrušení části věcného břemene s tím, že žalovaní nechávají svého psa po uvedeném pozemku volně pohybovat, což je ohrožuje, zejména jejich malého syna. Na témže pozemku mají postavený kurník se slepicemi a a zaploceným výběhem a dále užívají sklepní prostory nad vymezený rámec. Pro zrušení věcného břemene ovšem nejsou podmínky ve smyslu § 1299 odst. 2 o. z., neboť změna poměrů v existujícím právním vztahu nesmí být zaměňována s porušením tohoto stavu v podobě rozšiřování oprávnění ze služebnosti. Žalobci tvrzené skutečnosti je možno posoudit jako výkon práva ze strany žalovaných, který přesahuje rámec a míru vzniklé služebnosti, a proti takovému jednání je třeba se bránit negatorní žalobou, nikoliv návrhem na zrušení služebnosti pro změnu poměrů. Kromě toho soud prvního stupně vytkl, že rozhodnutím o zrušení oprávnění užívat stavební pozemek by vznikl stav, podle něhož by žalovaní byli oprávněni užívat byt v přízemí domu, ale do domu by neměli právo cesty. Vytkl také, že zrušení služebnosti by bylo možné jen za náhradu, k tomu se ale žalobci nevyjádřili ani po poučení soudem. Soud tedy neshledal naplnění podmínek pro zrušení služebnosti, a to trvalou změnu poměrů ani existenci hrubého nepoměru mezi výhodou žalovaných a závazkem žalobců.

2. Ve včasném odvolání žalobci namítli, že dle jejich interpretace obsahu věcného břemene doživotního užívání jak bylo sjednáno, je s ním spojeno bydlení, tedy právo užívat cizí věc pro vlastní potřebu oprávněných i pro potřebu jejich domácnosti. Změní-li se tyto potřeby, nezakládá to právo na rozšíření služebnosti. Vlastní potřebou domácnosti žalovaných ale není chov psa ani slepic, s nímž žalovaní začali až po vzniku svého oprávnění ze smlouvy o věcném břemeni. Žalobci znovu popsali v odvolání chování psa, umístění kurníku se zaplocením i důsledky toho, že žalovaní užívají dvě části sklepa, tedy plochu výrazně větší, než jim dle smlouvy náleží. Vytkli, že se soud prvního stupně jejich tvrzeními nezabýval a neprovedl navržené důkazy, zcela nesprávně také hodnotil listinu o nabídce žalobců adresované žalovaným k vyřešení situace a nezabýval se tedy podstatnými skutečnostmi. Trvalá změna založená hrubým nepoměrem může vzniknout i změnou v chování účastníků, a to bylo v žalobě jasně skutkově vymezeno. Žalobci označili ke svým tvrzením i důkazy a také žádali soud, aby jim po svém poučení poskytl lhůtu k požadovanému doplnění tvrzení, to ale soud prvního stupně odmítl, aniž by k tomu sdělil důvody. Nepostupoval tedy v souladu s občanským soudním řádem a jeho postup byl nezákonný. V případě věcného břemene spočívajícího v právu doživotního užívání části domu může zákonem upravenou změnu představovat i přírůstek blízkých spolubydlících osob, který mu stěžuje bydlení a užívání. Proto žalobci v žalobě uvedli, že se jim narodil syn [jméno] a také další uživatelé domu očekávají přírůstek do rodiny. Trvalá změna poměrů tedy nastala, skutkové i právní závěry soudu prvního stupně jsou nesprávné a spekulace, že by žalovaní v případě zrušení věcného břemene neměli možnost cesty do domu, aby mohli užívat přízemní byt, nemá oporu v zákoně. Žádali, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Žalovaní se k odvolání žalobců vyjádřili a uvedli, že k procesnímu pochybení soudu prvního stupně nedošlo, neboť po poučení soudem o nutnosti doplnit podstatná tvrzení požádal zástupce žalobců o poskytnutí lhůty za účelem doplnění potřebné judikatury a vyjádření k tomu, proč nebyl současně s návrhem podán i návrh na náhradu za zrušení věcného břemene. Žalobci tedy neměli v úmyslu doplnit svá podstatná skutková tvrzení tak, aby žaloba mohla být úspěšná. Žalovaní dále poukázali na judikaturu Nejvyššího soudu ČR o významu hrubého nepoměru mezi výhodou oprávněného z věcného břemene a povinností povinného z věcného břemene, i na výklad pojmu trvalá změna v poměrech. Trvali na tom, že vlastnická práva žalobců nijak neomezují, hrubý nepoměr nevznikl a provádění dalších důkazů by bylo neúčelné, neboť všechny skutečnosti namítané žalobci nejsou trvalé. Dvě z nich již žalovaní vyřešili k přání žalobců a pro třetí vytknutou okolnost – užívání sklepa – navrhli vhodné řešení.

4. Odvolací soud napadený rozsudek přezkoumal včetně předchozího řízení a důkazů, z nichž vycházel soud prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné.

5. Mezi účastníky je nesporné, že smlouvou ze dne 14. 7. 1997 bylo zřízeno ve prospěch žalovaných věcné břemeno ze strany tehdejšího vlastníka nemovitostí. Došlo k tomu tedy za účinnosti zák. č. 40/1964 Sb. – občanský zákoník, ve znění účinném ke dni 31. 12. 1997. Vznik věcného břemene je proto třeba posoudit podle § 151n odst. 1, 2 uvedeného zákona, podle něhož věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet, nebo něco konat. Práva odpovídající věcným břemenům jsou spojena buď s vlastnictvím určité nemovitosti, nebo patří určité osobě. Věcná břemena spojená s vlastnictvím nemovitosti přecházejí s vlastnictvím věci na nabyvatele. Podle § 151o odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb. pak věcná břemena vznikají písemnou smlouvou a k nabytí práva odpovídajícího věcným břemenům byl nutný vklad do katastru nemovitostí. Mezi účastníky je rovněž nesporné a soud prvního stupně správně zjistil, že věcné břemeno vzniklo v přezkoumávané věci vkladem do katastru a po změně vlastnictví nemovitostí v roce 2018 jsou žalobci osobami povinnými z věcného břemene. Pokud jde o zánik nebo zrušení či omezení věcného břemene, původně byly tyto možnosti upraveny v § 151p zák. č. 40/1964 Sb., ovšem s použitím § 3028 o. z. bylo třeba při úvaze o zrušení či omezení věcného břemene postupovat dle nové právní úpravy, a to dle § 1299 odst. 2 o. z. Takto soud prvního stupně postupoval a je třeba uvést, že původně účinné ustanovení § 151p odst. 3 zák. č. 40/1964 Sb. obsahovalo pro zrušení věcného břemene obdobné podmínky jako úprava nynější a proto je pro rozhodnutí v této věci stále použitelná judikatura Nejvyššího soudu ČR, která se týká právních poměrů před 1. 1. 2014. Je třeba dodat, že dříve zřízené věcné břemeno je nyní služebností dle § 1257 o. z., a to konkrétně služebností bytu dle § 1297 o. z.

6. Pokud jde o posouzení podmínek, za nichž by mohlo být původně sjednané věcné břemeno omezeno, jak se toho žalobci domáhali, odkazuje odvolací soud zcela na odůvodnění napadeného rozsudku. Ten správně vyložil žalobní tvrzení uplatněná žalobci o tom, jaké skutečnosti je vedou k přesvědčení, že vznikl hrubý nepoměr mezi výhodou žalovaných a zatížením jejich nemovitostí. Žalobci v žalobě poukázali na volný pohyb psa žalovaných po společných prostorách domu a stavebním pozemku s tím, že je ohroženo jejich právo na klidné užívání tohoto majetku zejména s nově narozeným dítětem, na to, že žalovaní užívají sklepní prostory ve větším rozsahu než jim plyne z uzavřené smlouvy a konečně, že na stavebním pozemku mají – opět v rozporu se sjednaným rozsahem služebnosti – kurník se slepicemi a zaploceným výběhem.

7. Správně tedy soud prvního stupně uvedl, že všechna tato tvrzení, i pokud by byla prokázána, neodpovídají uplatněnému žalobnímu nároku na zrušení služebnosti v rozsahu doživotního užívání stavebního pozemku a třetiny sklepa. Ze žalobních tvrzení totiž vyplývá, že žalobci uplatňují svévolné rozšiřování rozsahu služebnosti žalovanými, nikoliv to, že došlo ke změně poměrů. Podle stále použitelné judikatury Nejvyššího soudu platí, že pokud oprávněný z věcného břemene vykonává právo v širším rozsahu, než mu věcné břemeno umožňuje, resp. toto břemeno svémocně rozšiřuje, může se oprávněný bránit negatorní žalobou podle § 126 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb. (podle nynější úpravy dle § 1042 o. z.), nejde však o změnu poměrů, která by měla za následek možnost zrušení věcného břemene. V této souvislosti odkazuje odvolací soud nejen na rozhodnutí citované v odůvodnění napadeného rozsudku, ale např. i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1043/2004. Obdobně lze odkázat i na rozsudek téhož soudu ze dne 6. 1. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2647/2004, v jehož smyslu nelze zcela vyloučit zrušení věcného břemene pro změnu v chování účastníků právního vztahu, zejména pokud by oprávněný překračoval meze přípustného výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni i poté, co byl tento rozsah určen soudním rozhodnutím, nebo poté, co již mu byla soudním rozhodnutím uložena povinnost zdržet se výkonu práva nad určitý rozsah. Nelze tedy vyloučit ani zrušení věcného břemene pro chování oprávněných, ale jen poté, co byly vyčerpány všechny možnosti, jak zabránit zásahům do práv povinné osoby. V přezkoumávané věci je ovšem zřejmé, že možnosti ochrany vlastnického práva ze strany osob povinných ze služebnosti, tj. ze strany žalobců, vyčerpány nebyly. Je tedy správný závěr soudu prvního stupně, že pokud žalobci uplatňují, že žalovaní rozšiřují svá oprávnění ze služebnosti chovem agresivního psa, větším rozsahem užívaného sklepa a záborem části stavebního pozemku pro chov slepic, je namístě domáhat se ochrany vlastnického práva negatorní žalobou, tedy uložením povinnosti žalovaným zdržet se rušení žalobců.

8. Odvolací soud také neshledal, že by v průběhu řízení došlo k procesní vadě, která by mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně při ústním jednání žalobce poučil, resp. seznámil je se svým předběžným závěrem tak, že i pokud by prokázali veškerá tvrzení uvedená v žalobě, nemohli by být úspěšní, neboť označené jednání žalovaných nenaplňuje podmínku hrubého nepoměru a také soud odkázal na aktuální judikaturu týkající se procesní možnosti využití negatorní žaloby v případech, kdy je oprávnění z věcného břemene překračováno. Poučil žalobce, že z tvrzeného skutkového stavu nelze dovodit možnost omezení věcného břemene a právní zástupce žalobců byl vyzván k doplnění rozhodných skutečností dle § 118a odst. 1, 2 o. s. ř. tak, aby z nich bylo možné dovodit trvalou změnu a hrubý nepoměr. Zástupce žalobců byl dále poučen, aby tvrdil skutečnosti odůvodňující peněžitou náhradu za zrušení věcného břemene. Poté soud prvního stupně vymezil rozsah sporných a nesporných skutečností, provedl listinné důkazy a rozhodl, že další navržené důkazy provádět nebude, a soudkyně účastníky na závěr poučila dle § 205a o. s. ř. Poté žalobci požádali prostřednictvím svého zástupce o poskytnutí lhůty k doplnění judikatury o intenzitě zásahů a lhůty k vysvětlení, proč nenavrhli peněžitou náhradu za omezení služebnosti. Protože důvod žádosti o poskytnutí lhůty nespočíval v doplnění tvrzení o trvalé změně poměrů nebo o hrubém nepoměru mezi zatížením nemovitosti žalobců a výhodou žalovaných, soud prvního stupně nepochybil, pokud lhůtu neposkytl.

9. Napadený rozsudek je tedy zcela správný a odvolací soud postupoval dle § 219 o. s. ř., tedy potvrdil výrok o zamítnutí žaloby i výrok o nákladech řízení účastníků, který správně vychází z § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaní byli ve věci zcela úspěšní.

10. Také v odvolacím řízení měli žalovaní úplný úspěch a náleží jim s použitím § 224 odst. 1 o. s. ř. náhrada nákladů účelně vynaložených ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Tyto náklady představuje částka za dva úkony právní pomoci advokáta dle § 9 odst. 3 písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb. při zastoupení dvou osob dle § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., tj. ve výši 4 000 Kč za jeden úkon, s připočtením dvou paušálních náhrad hotových výdajů dle §13 odst. 4 téhož předpisu po 300 Kč, jízdného k jednání odvolacího soudu ve výši 1 519,30 Kč a náhrady za čas promeškaný cestou (§ 14 odst. 1, 3) za osm půlhodin po 100 Kč, tj. celkem 10 919,30 Kč.