61 CO 92/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudkyň JUDr. Vladimíry Ladmanové a Mgr. Jiřiny Hronkové ve věci žalobců: a) jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa b) jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa oba zastoupeni advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizována dvě slova . sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o náhradu škody o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 24. 1. 2023, č. j. 11 C 158/2022-62

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části, tj. ve výrocích I a III potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náklady odvolacího řízení ve výši 10 730,28 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalovanému uložil zaplatit žalobcům částku 13 460 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), do částky 13 365 Kč žalobu zamítl (výrok II) a žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok III).

2. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaný dne 15. 1. 2022 při řízení osobního vozidla Honda [jméno] v [ulice] ulici v [obec] najel na psa žalobců – [anonymizováno] jménem [jméno] a toho usmrtil, což nebylo mezi účastníky sporné. Nevzal ale za prokázané, že žalovaný by psa žalobců přejel ze škodolibosti nebo úmyslně, když svědek [příjmení] [jméno] viděl dopravní nehodu z větší vzdálenosti a pokud jde o svědkyni [jméno] [příjmení], jež událost měla vidět z okna domu v mezipatře, o věrohodnosti její výpovědi měl pochybnosti, když zohlednil, že s žalovaným má dlouhodobé spory. Odpovědnost žalovaného posoudil jako objektivní odpovědnost provozovatele vozidla dle § 2927 o. z. s tím, že žalovaný nevynaložil veškeré úsilí, jež na něm lze požadovat k odvrácení škody, když si byl vědom toho, že v okolí jeho stojícího automobilu se pohybují 2 psi žalobce a přesto se rozjel bez toho, aby měl situaci před svým vozidlem pod kontrolou, případně aby jednoznačně viděl, že psi se pohybují mimo dráhu, kterou se jeho automobil pohyboval. Nebyl-li si jistý, kde se psi žalobce nacházejí, mohl z vozu vystoupit a situaci si ověřit. Také žalovaný porušil povinnost uvedenou v § 47 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, když z místa dopravní nehody ujel a nepřivolal k nehodě policistu ani nenabídl žalobci pomoc například tím, že by jej odvezl se psem k veterinárnímu ošetření. Žalobcům vznikla škoda vynaložená za veterinární ošetření psa ve výši 6 277 Kč, dále se jedná o cestovní výdaje nejméně ve výši 548 Kč za 2 cesty žalobců z [obec] do [obec] a zpět za účelem veterinárního ošetření psa osobním automobilem Renault Clio a důvodným shledal i požadavek žalobců na náhradu nemajetkové újmy ve výši 10 000 Kč dle § 2971 o. z., když vzal za prokázané, že došlo k usmrcení 13 leté feny, na níž byli žalobci zvyklí, a jejím usmrcením jim byla způsobena újma, kterou důvodně pociťují jako osobní neštěstí. Důvodným ale neshledal nárok žalobců na náhradu škody ve výši 10 000 Kč za věc zvláštní obliby ve smyslu § 2969 odst. 2 o. z., když neměl za prokázané, že žalovaný psa žalobců usmrtil ze svévole nebo škodolibosti. Celkovou částku ve výši 16 825 Kč, na níž by dle závěru soudu prvního stupně žalobci měli nárok, snížil o 20 % s odkazem na § 2918 o. z., když ke vzniku škody přispěl i a) žalobce tím, že neměl psa v rozporu s obecně závaznou vyhláškou obce na vodítku a míru spoluzavinění stanovil i po zohlednění chování žalovaného po vzniku dopravní nehody, kdy se žalovaný žalobci neomluvil, ani mu nenabídl pomoc. Ve zbývajícím rozsahu jako nedůvodnou žalobu zamítl a s ohledem na částečný úspěch obou stran o nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř.

3. Proti výroku I a závislému výroku III podal žalovaný včasné odvolání a namítl, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že žalobce venčil psy na veřejném prostranství a na místní komunikaci a v rozporu s místní vyhláškou je neměl na vodítku, přičemž žalovaný přijel k místu bydliště, zastavil na několik minut, přičemž neopustil vozidlo a pouze převzal od družky okénkem vozidla nějaké věci a následně pokračoval v jízdě a krátce po rozjetí vozidla přejel psa žalobců, volně se pohybujícího před vozidlem na místní komunikaci. Z popsaného skutkového děje je zřejmé, že škodu a následnou nemajetkovou újmy si žalobce způsobil sám, když kromě porušení místní vyhlášky viděl žalovaného přijet s vozidlem, ale přesto psa nechal volně pohybovat přímo před vozidlem, nijak jej neodvolal ani nepřipoutal, ačkoliv na to měl prokazatelně dostatek času, čímž způsobil přejetí psa vozidlem žalovaného po jeho rozjetí. Jednalo se také o psa drobné rasy, který nachází-li se přímo před vozidlem, nemůže být objektivně z vozidla viditelný. Bylo také prokázáno, že žalovaný z vozidla vůbec nevystupoval, pouze jej zastavil, převzal nějaké věci a následně pokračoval v jízdě, což potvrdil i žalobce. Jinak je správný závěr soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno ničeho, že by žalovaný psa žalobců usmrtil úmyslně, ze svévole nebo škodolibosti. Jednalo se tak o nešťastnou náhodu, které mohl a měl zabránit žalobce. Soud prvního stupně zcela nepřiléhavě zavinění žalobce hodnotil toliko snížením nároku o pouhých 20 % a takovýto postup rozhodně neodpovídá míře zavinění žalobce na vzniklé škodě. Zohlednil-li soud prvního stupně chování žalovaného po nehodě, kdy dle soudu se neomluvil ani nenabídl žalobci pomoc, za tento skutkový závěr nemá oporu v provedeném dokazování, když jak svědek [jméno] i svědkyně [příjmení], jejíž výpověď soud prvního stupně přiléhavě hodnotil jako nevěrohodnou, vypověděli, že žalobce po přejetí psa na žalovaného křičel, následně psa vzal a odešel, a proto žalovanému nelze rozhodně přičítat k tíži, že se mu neomluvil a ani nenabídl pomoc, když zjevně k tomuto s ohledem na chování žalobce neměl příležitost. Navrhl proto změnu napadeného rozsudku tak, aby žaloba byla v plném rozsahu zamítnuta.

4. Žalobci ve vyjádření k odvolání namítli, že v odvolání se vyskytuje řada nepřesností, když nikdo ze svědků netvrdil, že by se psi v době nehody pohybovali volně na komunikaci, naopak bylo prokázáno, že v době nehody držel žalobce mladšího ze psů v náručí a fenka [jméno], na kterou bylo spolehnutí a byla perfektně vycvičená, vzorně seděla na kraji u obrubníku, jež bylo oběma účastníky označeno za místo nehody. Podle zákresu žalovaného to bylo asi 4 m od jeho vozidla, podle svědka [jméno] to bylo asi 8 m od místa, kde s vozidlem stál žalovaný. Není tak možné, pokud byl žalovaný střízlivý, neužil žádné návykové látky a nemá povinnost nosit dioptrické brýle, aby neviděl sedícího psa před obrubníkem minimálně 4 m před svým vozidlem. Z úředního záznamu policie vyplynulo, že dopravní nehodě předcházela zřejmě hádka mezi žalovaným a jeho přítelkyní, kdy ona mu něco hodila do auta a on vztekle odjel a oba byli znatelně rozrušení. Jelikož fenka vzorně seděla u obrubníku, žalobce neměl o ni obavu, neboť nepředpokládal tak prudký odjezd žalovaného a současně předpokládal, že vyjede do silnice směrem od obrubníku a nebude najíždět svým vozidlem k obrubníku, navíc fenka seděla v zorném úhlu žalovaného a byla dobře vidět. Žalovaný z místa nehody ujel až poté, kdy mu žalobce vyhrožoval, že zavolá policií. Vzhledem k prudkému chování žalovaného měl žalobce podezření, že žalovaný je pod vlivem omamných a psychotropních látek a nechtěl se pravděpodobně podrobit žádnému testu. V průběhu řízení také bylo potvrzeno i samotným žalovaným, že nesnášel psy žalobců a vyhrožoval jim usmrcením. Dále poukázali na odpovědnost žalovaného jako provozovatele vozidla i na jeho povinnosti jako řidiče, kdy dle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, řidič je povinen dbát zvýšené opatrnosti mj. i vůči zvířatům. K nehodě došlo v obytné zóně, kde nejvyšší povolená rychlost je 20 km/hod. a parkovat lze pouze na místech vyhrazených k parkování, což v daném případě žalovaný nečinil. Komise pro projednávání přestupků uznala žalobce sice vinným za přestupek proti pořádku ve veřejné správě, především na základě svědectví pana [jméno] [jméno], který před komisí tvrdil, že před dopravní nehodou psi žalobce volně pobíhali po ulici a vbíhali i do vozovky, ale přestupková komise nezkoumala, kde se pan [jméno] v době nehody nacházel a zda mohl místo dopravní nehody vidět, naopak svědek před soudem upřesnil, že v den nehody psi volně pobíhat po vozovce neviděl a ani vzhledem k místu, kde se nacházel, na místo vidět nemohl. S důvody, proč soud prvního stupně výpověď svědkyně [příjmení] vyhodnotil jako nevěrohodnou, žalobci nesouhlasí, skutečnost, že má s žalovaným dlouhodobé spory sama o sobě je nedostatečná. Je třeba přihlédnout k tomu, že žalovaný fenku přejel předním i zadním kolem, což vyplývá ze zprávy veterinární kliniky. Na místo nebyla volána policie, když žalovaný urychleně z místa nehody odjel, takže policie nezajistila stopy z místa činu, kde byla krvavá stopa u obrubníku vidět několik dnů a ani vzdálenost od místa, kde vozidlo žalovaného před nehodou parkovalo, a to činilo minimálně 4 m. Navrhli, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

5. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

6. Se skutkovým zjištěním jakož i s právním posouzením věci soudem prvního stupně se odvolací soud ztotožňuje, když skutková zjištění soud prvního stupně učinil po řádném zhodnocení všech provedených důkazů v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů dle § 132 o. s. ř., tudíž odvolací soud nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění, než z jakých vycházel soud prvního stupně, přičemž s ohledem na řádné, logické zhodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně pro opakování důkazů v odvolacím řízení ani nebyl důvod.

7. V projednávané věci je nesporné, že žalobce přejel svým vozidlem fenku [anonymizováno] ve vlastnictví žalobců, nesporné rovněž bylo, že fenku žalobce neměl na vodítku, sporné bylo, jakým způsobem k přejetí fenky došlo a na jakém místě ve vozovce se tak stalo.

8. Shledává-li žalovaný zavinění na vzniku škodní události na straně a) žalobce v tom, že ten nechal fenku volně pohybovat na veřejném prostranství, závěr o volném pohybu fenky na komunikaci v okamžiku dopravní nehody z provedených důkazů nevyplývá, když svědek [příjmení] [jméno] před soudem prvního stupně potvrdil, že samotný průběh dopravní nehody neviděl a rovněž ani žalovaný jak ve své výpovědi před přestupovou komisí [územní celek], tak ani před soudem prvního stupně neuváděl, že by mu pes před automobil vběhl, zaznamenal jen, že vozidlo nadskočilo a uslyšel zvířecí sténání a před soudem prvního stupně uváděl, že pes pravděpodobně byl před jeho autem, před jeho koly. V tomto směru je ale výpověď žalovaného v rozporu s výpovědí a) žalobce, který shodně jak ve správním řízení, tak i před soudem prvního stupně uváděl, že pes seděl těsně u obrubníku oddělujícího vozovku od zatravněné plochy, ale místo bylo ve vzdálenosti několika metrů před vozidlem žalovaného.

9. Za situace, kdy mezi účastníky byla shoda na určení místa, kde stálo zaparkované vozidlo žalovaného (žalovaný místo označil na náčrtu provedeném při jednání soudu prvního stupně a to odpovídá tomu, jak místo označili žalobci na předložené fotodokumentaci místa nehody), byla mezi nimi i shoda, že k přejetí fenky došlo u kraje vozovky přímo u obrubníku (což žalovaný uvedl ve správním řízení) a také byla mezi nimi shoda na tom, že a) žalobce s druhým psem seděl v blízké vzdálenosti několika metrů od nehody na trávníku, potom výpověď a) žalobce je i dle názoru odvolacího soudu zcela věrohodná. Odporuje totiž logice i obecné zkušenosti, že by majitel psa nechal psa sedět na vozovce bezprostředně před stojícím motorovým vozidlem, jehož řidič vozidlo po zaparkování neopustil a majitel by přesto psa k sobě nepřivolal nebo jiným způsobem preventivně nezakročil, jak tvrdí žalovaný. Kromě toho shodně jako a) žalobce místo, kde došlo k dopravní nehodě, označil ve své výpovědi před soudem prvního stupně i svědek [příjmení] [jméno], byť ten jen s určitou mírou pravděpodobnosti.

10. Dává-li soud prvního stupně žalovanému k tíži, že z místa dopravní nehody ujel, je sice třeba uvést, že chování žalovaného po nehodě nemá vliv na samotný vznik jeho odpovědnosti za vzniklou újmu, se soudem prvního stupně lze ale souhlasit v tom směru, že žalovaný bez ohledu na reakci a) žalobce tak činit neměl. Jednání žalovaného po dopravní nehodě neomlouvá případná bezprostřední negativní reakce a) žalobce, neboť ta je jednak zcela pochopitelná, když žalobce reagoval na přejetí svého psa, ale především měl-li žalovaný za to, že dopravní nehodu nezavinil, a naopak ji zavinil a) žalobce, přičemž účastníci se po nehodě na odpovědnosti za vznik škody nedohodli, žalovaný neměl z místa nehody ujíždět, ale měl přivolat PČR, jež by potom ohledala místo nehody, zajistila stopy z místa činu a situaci zdokumentovala. Neučinil-li tak ani a) žalobce, tomu to ale nelze vyčítat, neboť ten logicky musel prioritně řešit veterinární ošetření fenky, která následkům zranění utrpěným při nehodě podlehla až později.

11. Odvolací soud se ztotožňuje i s právním posouzením věci soudem prvního stupně, když žalovaný za vzniklou škodu odpovídá jako provozovatel vozidla dle § 2927 odst. 1 o. z. a škodu činí nejen náklady vynaložené na léčení přejeté fenky a v souvislosti s poskytnutím veterinárního ošetření i vynaložené cestovní náklady, přičemž ohledně výše těchto nároků odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, ale ztotožňuje se i se závěrem soudu prvního stupně, pokud žalobcům přiznal náhradu nemajetkové újmy dle § 2971 o. z. Soud prvního stupně sice neučinil závěr, že žalovaný fenku žalobců přejel úmyslně, ale s ohledem na učiněná skutková zjištění lze uzavřít, že žalovaný porušil z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost řidiče motorového vozidla vyplývající z § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, neboť se plně nevěnoval řízení vozidla a nesledoval dostatečně situaci v provozu na pozemních komunikacích, když po rozjetí svého stojícího motorového vozidla přejel psa sedícího sice ve vozovce, ale u jejího kraje (u obrubníku pásu zeleně přiléhajícímu ke komunikaci), přičemž v době rozjetí vozidla pes seděl několik metrů před vozidlem. Výši náhrady nemajetkové újmy stanovené soudem prvního stupně odvolací soud rovněž považuje za přiměřenou, adekvátní újmě, která byla žalobcům způsobena a kterou logicky důvodně pociťují jako osobní neštěstí, které jinak nelze odčinit. Rovněž soudem prvního stupně posouzená míra spoluzavinění a) žalobce v důsledku porušení obecně závazné městské vyhlášky zakazující volný pohybu psů na veřejném prostranství v rozsahu 20 % je s ohledem na učiněná skutková zjištění zcela přiměřená.

12. S ohledem na výše uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláním jako věcně správný potvrdil.

13. V odvolacím řízení byli žalobci plně úspěšní, odvolací soud jim proto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 2 o. s. ř. přiznal náhradu účelně vynaložených nákladů, které spočívají v nákladech na zastoupení, a to v odměně zástupce žalobců za 3 úkony právní služby (za poradu s klienty dne 6. 4. 2023, za sepis vyjádření k odvolání a za zastoupení při jednání odvolacího soudu) po 2 656 Kč při zastoupení 2 osob dle § 7 ve spojení s § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), když se jedná o společné úkony, takže základní odměna za zastoupení každého z žalobců ve výši 1 660 Kč se snižuje o 20 %, dále náklady tvoří 3 režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a konečně náklady tvoří i částka ve výši 1 862,28 Kč odpovídající 21% sazbě DPH.