64 Co 112/2026

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Anny Grimové a Mgr Davida Kotrbatého žalobkyně: Anonymizováno Anonymizováno , a.s., IČO Anonymizováno sídlem Anonymizováno Anonymizováno / Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno zastoupená advokátem Anonymizováno . Ing Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno . Anonymizováno . sídlem Anonymizováno Anonymizováno / Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno proti žalovanému: Anonymizováno Anonymizováno , narozený dne Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno . Anonymizováno bytem Anonymizováno Anonymizováno / Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno t. č. ve Anonymizováno ve Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno o zaplacení částky 30 700 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19. 2. 2026, č. j. 12 C 3/2026–21 Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části výroku II., kterým byla zamítnuta žaloba co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 30 700 Kč od 4. 6. 2025 do zaplacení mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 30 700 Kč od 4. 6. 2025 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 3 058 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 2 392 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Rozsudkem označeným v záhlaví soud prvního stupně uložil výrokem I žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 30 700 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, žalobu zamítl co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 8 501,17 Kč a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 30 700 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení (výrok II), a dále výrokem III uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 903,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobkyně společnost , právnická osoba, jako úvěrující uzavřel s žalovaným jako úvěrovaným dne 4. 10. 2021 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 49 000 Kč. Ve smlouvě se žalovaný zavázal splatit úvěr včetně souhrnného poplatku ve výši 46 839 Kč v 21 měsíčních splátkách po 4 564 Kč. Žalovaný úvěr čerpal v plné výši. Za dobu trvání smlouvy žalovaný uhradil celkem částku 18 300 Kč. Následně byla pohledávka postoupena na žalobkyni. Soud prvního stupně po předchozí písemné výzvě žalobkyni ohledně nutnosti doplnit skutková tvrzení a označit důkazy k prokázání řádného a dostatečného zkoumání kredibility žalovaného shledal smlouvu o úvěru jako absolutně neplatné právní jednání s odůvodněním, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně řádného prověření úvěruschopnosti žalovaného. V této souvislosti odkázal na ust. § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na shora uvedené tedy žalobkyni přiznal právo na vydání bezdůvodného obohacení představující zbývající část neuhrazené jistiny úvěru ve výši 30 700 Kč, když od na čerpané jistiny ve výši 49 000 Kč, odečetl celkovou výši úhrad žalovaného ve výši 18 300 Kč. Lhůtu k plnění stanovil jako třídenní. Ve zbývající části žalobu bez podrobnějšího odůvodnění zamítl. Ohledně nákladů řízení soud první stupně postupoval ve smyslu ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy převážně úspěšné žalobkyni přiznal právo na částečnou náhradu nákladů řízení.

2. Proti části výroku II se žalobkyně včas odvolala, přičemž brojila toliko proti zamítnutí části žaloby v rozsahu, v němž jí soud první stupně nepřiznal právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 30 700 Kč od 4. 6. 2025 do zaplacení. Nerozporovala závěr nalézacího soudu o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nedostatečné zkoumání kredibility žalovaného před jejím uzavřením. Namítla však, že soud prvního stupně pochybil ve svém závěru, že se žalovaný dosud nedostal do prodlení, když nemožnost splnění dluhu nebyla z jeho strany tvrzena, natož jakkoliv prokázána. Nalézací soud nesprávně žalobkyni nepřiznal zákonný úrok z prodlení z přisouzené částky představující bezdůvodné obohacení. Bylo tedy namístě postupovat podle obecné úpravy bezdůvodného obohacení obsažené v občanském zákoníku a žalobkyni přiznat i nárok na zaplacení úroku z prodlení jdoucího ode dne následujícího po marném uplynutí lhůty stanovené ve výzvě k úhradě, která byla součástí oznámení o postoupení pohledávky ze dne 28. 4. 2025, jež byla žalovanému odeslána dne 22. 5. 2025. Žalovaný se tak dne 4. 6. 2025 dostal do prodlení. Dále žalobkyně akcentovala i závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025, ze kterých plyne, že v případě, že je v důsledku porušení povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele úvěrová smlouva shledána jako neplatná, je na poskytovateli úvěru, aby prokázal, že jistinu spotřebitelského úvěru spotřebiteli poskytl. Skutková zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodné obohacení, které získal na úkor poskytovatele na základě neplatné smlouvy, jsou však ve prospěch spotřebitele, a je to proto on jako dlužník, který je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený spotřebitele, a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky. S ohledem na shora uvedené, proto žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a přiznal ji právo i na zaplacení úroku z prodlení ze zbývající části nesplacené jistiny úvěru představující bezdůvodné obohacení od 4. 6. 2025 do zaplacení, a dále náklady odvolacího řízení.

3. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. v části výroku II dle ust. § 212 a § 212a o. s. ř., a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, vzal v úvahu argumenty žalobkyně uvedené v odvolání a dospěl k závěru, že její odvolání je důvodné.

5. Předně je třeba uvést, že v přezkoumávané věci soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým zjištěním ohledně uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru mezi právním předchůdcem žalobkyně jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným dne 4. 10. 2021, na základě níž žalovaný čerpal jistinu 49 000 Kč, oproti čemuž pak postupně splatil toliko částku 18 300 Kč. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně ohledně absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu nikoliv řádného zkoumání kredibility žalovaného ve smyslu ust. § 86 a ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud prvního stupně přiléhavě ve smyslu ust. § 153 odst. 1 o. s. ř. zjistil v dostatečném rozsahu skutkový stav věci, když v této souvislosti je třeba uvést, že tento je především výsledkem důkazní aktivity účastníků. Účastníci nesou břemeno tvrzení a břemeno důkazní a způsobem plnění svých procesních povinností zásadně předurčují skutkový závěr soudu. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že žalobkyně proti závěru soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu nedostatečného zkoumání kredibility žalované ve svém odvolání ani nebrojila. Nalézací soud rovněž správně uskutečnil úsudek o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy ex officio. Opačný závěr by byl ve zjevném rozporu s rozhodovací praxí Soudního dvora Evropské unie (SDEU), podle níž čl. 8 a 23 Směrnice o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby se z moci úřední zabýval tím, zda došlo k porušení přezkumní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této Směrnice, a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu – viz rozsudek SDEU z 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/18. Nad rámec shora uvedeného odvolací soud dále doplňuje, že závěry plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 byly v podstatě překonány nejnovější judikaturou SDEU, který ve svém rozhodnutí ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. C 755/2022 uzavřel, že Směrnice Parlamentu a Rady 2008/48/ ES ze dne 23. 8. 2008, o Smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Na základě shora prezentované judikatury SDEU je zřejmé, že již pouhý závěr soudu o tom, že poskytovatel úvěru řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka, vede k absolutní neplatnosti sjednané spotřebitelské smlouvy o úvěru.

6. Protože odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je pro nikoliv řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného jako spotřebitele neplatná, bylo namístě dále řešit, zda a do jaké míry se bezdůvodné obohacení na straně žalovaného stalo splatným. Hmotněprávní splatnost tohoto bezdůvodného obohacení je namístě posoudit podle speciální úpravy v ust. § 87 zák. o spotřebitelském úvěru. Ke splatnosti zároveň nedojde dříve, než na základě výzvy poskytovatele k plnění dle § 1958 odst. 2 obč. zák. – viz k tomu rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 3. 2025, č. j. 64 Co 29/2025-81. Až od tohoto okamžiku totiž po dlužníkovi lze spravedlivě žádat, aby jednal tak, aby se dluhu zbavil.

7. Odvolací soud považuje za nutné zdůraznit poměr speciality ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru k obecné úpravě bezdůvodného obohacení zakotvené v ust. § 2991 a ust. § 2993 obč. zák. K tomu je nutné jedním dechem doplnit, že pravidlo o době zakotvené v ust. § 87 zák. o spotřebitelském úvěru vyjadřuje odchylku od obecného pravidla pro splatnost pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení, avšak pouze pro případy, kdy možnostem spotřebitele jako dlužníka pohledávky neodpovídá její splnění bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele. Skutkové zjištění, že není v možnostech žalovaného jako spotřebitele dluh spočívající v povinnosti vydat bez věřitele bezdůvodného obohacení, které získal na úkor žalobkyně jako poskytovatele přijetím peněžních prostředků na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, prospívá právní postavení žalovaného, protože prodlužuje splatnost pohledávky. Je to proto žalovaný jako dlužník, který je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky. Takovéto rozdělení procesních břemen odpovídá povaze skutečností právně významných pro úsudek o možnostech žalovaného, které se zakládají na jeho subjektivních poměrech, jež jsou mu známy, avšak žalobkyně, jako věřitel, je zpravidla nezná, ani znát nemůže. Skutkové zjištění, že není přiměřené možnostem žalovaného, aby dluh spočívající v povinnosti vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení, které získal na úkor právního předchůdce žalobkyně jako poskytovatele spotřebitelského úvěru, splnil bez zbytečného odkladu poté, co žalobkyně jako věřitel jeho splnění požadovala, popř. ani v další době určené v její výzvě, musí vyplývat z výsledků provedeného dokazování, nebo jinak v řízení procesně přípustným způsobem vyjít najevo. Použití hmotněprávní normy u času plnění na vydání bezdůvodného obohacení, které žalovaný získal na úkor žalobkyně přijetím peněžních prostředků na základě smlouvy o úvěru neplatné v důsledku porušení povinností žalobkyně posoudit kredibilitu žalované tedy předpokládá skutkové zjištění, že není v možnostech žalovaného odpovídající dluh splnit bez zbytečného odkladu po výzvě žalobkyně, popř. v dalším čase ve výzvě určeném. Jestliže byl žalovaný po celou dobu řízení pasivní, a proto potřebná skutková zjištění z provedeného dokazování nevyplynula, je na místě použít podpůrnou právní úpravu od času plnění ve smyslu ust. § 2991 a násl. obč. zák. K tomu pak odvolací soud dále uvádí, že pravidla o době plnění podle zvláštní právní úpravy se uplatňují jen tam, kde věřitel vyzval ke splnění pohledávky na vydání takto získaného bezdůvodného obohacení a není přiměřené možnostem spotřebitele, aby uvedenou pohledávku splnil bez zbytečného odkladu po doručení této výzvy. Protože žalovaný neunesl své procesní břemeno tvrdit a prokazovat skutečnosti, které jsou součástí skutkové podstaty právní normy obsažené v ust. § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, kdy naproti tomu žalobkyně dostatečně tvrdila a prokázala, že žalovaného vyzvala ke splnění dluhu výzvou ze dne 28. 4. 2025, která byla odeslána žalovanému dne 22. 5. 2025, v důsledku čehož se nejpozději třetí den po odeslání dostala do sféry jeho dispozice, přičemž poskytnutá desetidenní lhůta marně uplynula dne 3. 6. 2025, je třeba danou právní věc posoudit podle obecné normy upravující bezdůvodné obohacení, tj. ust. § 2991 a ust. § 2993 obč. zák. Žalovaný byl tedy povinen splnit dluh nejpozději do 3. 6. 2025, a od 4. 6. 2025 se tak dostal do prodlení, a proto žalobkyni náleží ve smyslu ust. § 1970 obč. zák. z poskytnuté a dosud neuhrazené jistiny v celkové výši 30 700 Kč i úrok z prodlení, jehož výše je určena v souladu s ust. § 2 Nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění byla ohledně této povinnosti stanovena jako třídenní v souladu s ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., když žalovaným nebyly tvrzeny ani prokázány skutečnosti, které by odůvodňovaly stanovit splnění uložené povinnosti ve splátkách či delším časovém horizontu.

8. Nad rámec shora uvedeného odvolací soud doplňuje, že v ust. § 87 zák. o spotřebitelském úvěru použitý termín „určí“, nevede k úsudku, že výrok o povinnosti spotřebitele k plnění toto právo poskytovatele úvěru teprve konstituuje. Naopak je pravidlem, že rozhoduje-li soud o určovacím požadavku (typicky o určovací žalobě) právo nekonstituuje, ale deklaruje (shledává, zda a jaký právní vztah tu už je nebo není). Kdyby zákonodárce mínil vyjádřit v ust. § 87 odst. zák. o spotřebitelském úvěru konstitutivnost, použil by tedy jiný pojem. To, podle čeho má k „určení“ podle § 87 odst. 2 zák. o spotřebitelském úvěru dojít (podle možností dlužníka) rovněž nevede k závěru o konstitutivnosti výroku ze zákona, protože předmětná norma jen ustavuje kritéria, podle kterých má soud určení provést. Neřeší se v ní však, k jakému okamžiku se tato kritéria mají zkoumat (jestli k době vyhlášení rozsudku, k době vzniku „sporu“ o splatnost bezdůvodného obohacení poskytnutého na základě neplatné smlouvy o úvěru, nebo k době, kdy mělo být plněno podle výzvy k vydání bezdůvodného obohacení). Uvádí-li se v důvodové zprávě k tomuto ustanovení, že „pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení“, rozhodně nejde o popření právě uvedeného, neboť v případě, že sice byl již k plnění bezdůvodného obohacení vyzván, avšak v době výzvy není tohoto plnění zcela nebo zčásti schopen, prosadí se ust. § 87 odst. 2 zák. o spotřebitelském úvěru tak, že splatnost dluhu v části, v níž žalovaný spotřebitel není schopen plnit, navzdory výzvě dosud nenastala, což soud zohlední v meritorním výroku (v závislosti na tom, jestli žalovaný byl anebo nebyl třeba i zčásti schopen dluh plnit v době od výzvy do vyhlášení rozsudku). V této části je ust. § 87 odst. 2 zák. o spotřebitelském úvěru v poměru částečné speciality k obecnému ust. § 1958 odst. 2 o. z., podle něhož není-li ujednáno, má dlužník plnit bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění. Ani v případě bezdůvodného obohacení, k němuž došlo na straně dluhujícího spotřebitele, nelze popřít základní zásadu, že k úhradě bezdůvodného obohacení (nebo i dluhu z jiného právního důvodu) má zásadně dojít na základě výzvy věřitele, neboť i spotřebitel je dlužníkem. Ust. § 87 odst. 2 zák. o spotřebitelském úvěru poskytuje spotřebiteli jako slabší straně právního vztahu přiměřenou a zřejmě pochopitelnou ochranu tak, že jako slabší má povinnost plnit až ve chvíli, kdy je toho „schopen“. Takže ke splatnosti dluhu je třeba naplnění dvou podmínek, a to splatnosti na základě výzvy věřitele s tím, že dlužník na základě této výzvy má plnit až tehdy, když je toho po obdržení této výzvy schopen. Bylo by nepřípadné zcela opustit jednu ze základních zásad soukromého hmotného práva (splatnost na základě výzvy k plnění, není-li ujednáno jinak) jen proto, že dlužníkem je slabší strana právního vztahu, pokud této straně je její nevýhoda již dostatečně kompenzována výše popsaným ze zákona plynoucím způsobem. Právě uvedený úsudek se mutatis mutandis uplatní i v případech, že by ke splatnosti mělo docházet podle § 87 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru. Jde totiž o normy, které v principu směřují k nastolení v zásadě shodného výsledku, jímž je, aby spotřebitel z neplatné smlouvy o úvěru nebyl povinen plnit dříve, než je toho schopen.

9. Z výše uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku II změnil postupem podle ust. § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř.

10. Zároveň bylo potřeba opětovně rozhodnout o nákladech řízení před soudem prvního stupně za použití ust. § 224 odst. 1 a 2, ust. § 151 odst. 1 a ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně, která byla v řízení z větší části úspěšná, má právo na částečnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Žalobkyně byla při zohlednění přiznané části příslušenství žalovaného nároku úspěšná co do 87 % předmětu řízení, kdy po odečtení úspěchu žalovaného (13 %) tak má právo na 74 % účelně vynaložených nákladů řízení. Náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 228 Kč, tří úkonů právní služby po 700 Kč (tj. 2 100 Kč) dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., za přípravu a převzetí zastoupení, sepis žaloby a zaslání kvalifikované výzvy k plnění, tří režijních paušálů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 21% DPH ve smyslu ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 504 Kč. Celkem tak náklady řízení žalobkyně představuje částka 4 132 Kč, přičemž 74 % činí 3 058 Kč.

11. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto postupem podle ust. § 224 odst. 1 a 2, ust. § 151 odst. 1 a ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy úspěšné žalobkyni byla přiznána plná náhrada nákladů řízení. Náklady odvolacího řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč, jednoho úkonu právní služby po 700 Kč dle § 7 ve spojení s § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za podání odvolání, jednoho režijního paušálu po 450 Kč dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 21% DPH ve smyslu ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 242 Kč. Celkem tak náklady odvolacího řízení představuje částka 2 392 Kč.

12. Lhůty k plnění byly opětovně stanoveny jako třídenní v souladu s ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.