64 Co 12/2025

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Timma Šmehlíka a soudců JUDr. Anny Grimové a Mgr. Davida Kotrbatého ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený opatrovníkem Jméno opatrovníka sídlem Adresa opatrovníka o zaplacení 210 798 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. 9. 2024, č. j. 12 C 50/2024-87

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. a III. potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 13 830 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně advokátky , Jméno advokátky, .

1. Shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 105 199 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 105 199 Kč od 24. 6. 2023 do zaplacení (výrok I.), ve zbývající části předmětu řízení žalobu zamítl (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že dne 19. 10. 2022 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o zápůjčce prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, a to e-mailovou komunikací mezi žalobkyní a žalovaným a verifikační platbou žalobkyně. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 150 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto vrátit v 60 měsíčních splátkách po 7 959 Kč. Zapůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 60,31 % ročně. Žalovaný zaplatil částku 44 801 Kč. Žalobkyně se původně v žalobě domáhala zaplacení částky 164 858,82 Kč sestávající z nesplacené jistiny úvěru ke dni zesplatnění a úroku přirostlého k jistině ke dni zesplatnění, smluvní pokuty ve výši 998 Kč, smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 166 358,82 Kč za období od 24. 6. 2023 do 13. 7. 2023, tj. ve výši 3 327 Kč, smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 164 858,82 Kč od 14. 7. 2023 do zaplacení, kterou kapitalizovala ke dni 19. 3. 2024 v částce 41 215,20 Kč, tedy smluvní pokuty v celkové výši 44 542,20 Kč, dále náhrady hotových výdajů ve výši 400 Kč vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného se splátkami úvěru, úroku ve výši 60,31 % ročně z částky 147 679,29 Kč od 24. 6. 2023 do 17. 7. 2023 kapitalizovaného v částce 5 718,72 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 147 679,29 Kč od 18. 7. 2023 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 24. 6. 2023 dosáhne částky 573 048 Kč, dále úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 167 756 Kč od 24. 6. 2023 do 13. 7. 2023 kapitalizovaného v částce 1 378,80 Kč a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 166 256 Kč od 14. 7. 2023 do zaplacení. Podáním ze dne 1. 7. 2024 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, a to v části původně požadovaného úroku ve výši 50,62 % ročně, včetně úroku přirostlého k jistině úvěru, a dále co do smluvní pokuty ve výši 44 542,20 Kč, přičemž soud prvního stupně v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby řízení zastavil. Nadále tak zůstala předmětem řízení částka 150 680 Kč s příslušenstvím, které představuje zákonný úrok z prodlení a úrok ve výši 9,69 % ročně. Soud prvního stupně shledal uvedenou smlouvu jako absolutně neplatnou ve smyslu ust. § 588 občanského zákoníku, když její obsah shledal v rozporu s dobrými mravy. Hlavním důvodem byla sjednaná úroková sazba ve výši 60,31 % ročně s odkazem na celkovou RPSN ve výši 80,44 %. Dovodil, že sazba jednoznačně vybočuje z mezí nastavených judikaturou Nejvyššího soudu ČR. Nárok žalobkyně tedy posoudil dle předpisů o bezdůvodném obohacení a přiznal této právo na zaplacení dosud neuhrazené části poskytnuté jistiny úvěru ve výši 105 199 Kč včetně úroku z prodlení.

2. Proti výroku I. a III. rozsudku podal včasné odvolání žalovaný prostřednictvím soudem ustanoveného opatrovníka. Namítl, že soud prvního stupně učinil nesprávný skutkový závěr o tom, že se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, když nebylo prokázáno, že úvěrová smlouva byla uzavřena. Dále žalovaný argumentoval tím, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by žalobkyně skutečně žalovanému vyplatila jistinu úvěru ve výši 150 000 Kč, když předložené listinné důkazy byly vyhotoveny žalobkyní a nenesou podpis ani jiné technické ověření ze strany žalovaného. S ohledem na shora uvedené žalovaný navrhl, aby odvolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne a žalovanému přizná právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

3. Žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání žalovaného odkázala na skutečnost, že jistina úvěru ve výši 150 000 Kč byla v částce 2 274 použita na úhradu závazku žalovaného z předchozí smlouvy o úvěru a zbylá část ve výši 147 720 Kč byla vyplacena žalovanému na jeho běžný účet. Ohledně procesu uzavření smlouvy odkázala na skutková tvrzení obsažená v žalobě ve znění jejího doplnění ze dne 1. 7. 2024. Výplatu jistiny úvěru pak prokazuje zejména výpis z jejího běžného účtu a skutečnost, že žalovaný na svůj závazek vůči žalobkyni částečně plnil. V neposlední řadě odkázala na skutečnost, že žalovaný otázkou čerpání jistiny úvěru v průběhu řízení před soudem prvního stupně žádným způsobem nezpochybňoval a činí tak až v rámci podaného odvolání, v důsledku čehož jí byla odňata možnost být soudem prvního stupně případně poučena ve smyslu ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu odvoláním napadeném, včetně předcházejícího řízení, přihlédl k důvodům uvedeným v odvolání žalované i k vyjádření žalobkyně a dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je v napadené části věcně správný.

5. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, který nedoznal změny ani v odvolacím řízení a odvolací soud z něho vycházel. Posuzovanou smlouvou o úvěru (nikoliv smlouvou o zápůjčce, jak ji nesprávně kvalifikoval soud prvního stupně) bylo sjednáno, že žalobkyně poskytne žalovanému částku 150 000 Kč a žalovaný vyplacené peněžní prostředky vrátí žalobkyni spolu s úrokem ve výši 60,31 % ročně. Na základě této smlouvy pak žalovaný získal peněžní prostředky v celkové výši 150 000 Kč, přičemž část jistiny ve výši 2 247 Kč byla použita k refinancování předcházejícího úvěru žalovaného u žalobkyně a zbývající část ve výši 147 726 Kč byla žalobkyní vyplacena žalovanému na jeho běžný účet. Odvolací soud má ve shodě se soudem prvního stupně z doložených důkazů za prokázané poskytnutí jistiny úvěru žalovanému způsobem popsaným shora. Z výpisu z běžného účtu žalobkyně č. , č. účtu, vyplynulo, že část jistiny ve výši 2 247 Kč byla dne 20. 10. 2022 skutečně použita na refinancování předchozího úvěru žalovaného a zbylá částka 147 726 Kč byla téhož dne vyplacena na běžný účet žalovaného č. , č. účtu, . Na totožný účet pak byla žalovanému opakovaně zasílána i mzda od jeho zaměstnavatele, což vyplývá z výpisu k danému účtu, který žalovaný poskytl žalobkyni za účelem posouzení jeho kredibility před uzavřením úvěrové smlouvy. Odvolací soud rovněž nemá žádné pochybnosti o tom, že smlouvu o úvěru s žalobkyní uzavřel právě žalovaný, neboť k uzavření smlouvy došlo prostřednictvím SMS zprávy s kódem, který odpovídá variabilnímu symbolu, se kterým žalobkyně zaslala žalovanému verifikační platbu ve výši 1 Kč, jejíž úhrady se již nedomáhala. Následně žalobkyně zaslala žalovanému oznámení o schválení úvěru a jeho uzavření ve znění dodatku na e-mail žalovaného. Totožnost žalovaného byla ověřena rovněž i z doložené kopie průkazu o povolení k trvalému pobytu občana EU na území ČR, když nelze pominout ani skutečnost, že žalovaný již v minulosti s žalobkyní uzavřel další smlouvu o úvěru, na jehož konsolidaci byla část jistiny předmětného úvěru použita, kdy žalobkyně disponovala i potvrzením zaměstnavatele žalovaného o výši jeho příjmu, kdy tento zde byl identifikován jménem a příjmením, datem narození, rodným číslem a adresou tehdejšího bydliště.

6. Nad rámec shora uvedeného odvolací soud doplňuje, že výši úroku shledal jako transparentně sjednanou. Žalobkyně splnila v této souvislosti informační povinnost vůči žalovanému, která jí ze zákona o spotřebitelském úvěru plyne. Shodně jako soud prvního stupně odvolací soud považuje dohodnutou výši úroku za nepřiměřenou. Nejvyšší soud ČR již ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 234/2005 hodnotil jako nepřiměřený úrok zpravidla ten, který je ujednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů či půjček. Úrok ve výši 60,31 % ročně je nutné hodnotit jako úrok v rozporu s dobrými mravy, protože jeho výše několikanásobně překračuje úrokovou míru obvyklou v době uzavření smlouvy. Podle databáze ČNB činila úroková sazba u spotřebitelských úvěrů se splatností nad 1 rok do 5 let včetně 9,69 % ročně. Tuto sazbu v daném případě sjednaný úrok převyšuje více než 6x.

7. I za účinnosti nového občanského zákoníku a zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., který na posuzovanou smlouvu rovněž dopadá, lze aplikovat judikatorní závěry, podle nichž případná neplatnost ujednání o úrocích (jejich výši) ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy jako celku. Odvolací soud zdůrazňuje, že neplatné sjednání výše úroku neznamená, že úvěrovaný nemá povinnost platit žádné úroky, protože by se nejednalo o úvěr, a bylo by to zcela v rozporu s vůlí stran, kterou projevily k uzavření posuzované smlouvy. Lze tedy uzavřít, že jen nepřiměřeně vysoký úrok nevede sám o sobě k neplatnosti celé úvěrové smlouvy. Dospěl-li odvolací soud i přes shora uvedené shodně se soudem prvního stupně k tomu, že přezkoumávaná smlouva o úvěru je neplatná jako celek, je tomu tak proto, že ujednání o výši úroku je třeba zkoumat v souvislostech s dalším obsahem smlouvy. Smlouva byla uzavřena adhezním způsobem. Žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah však nemohl reálně nijak ovlivnit. Významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran pak vytváří především ustanovení smlouvy o „přirůstání úroků běžících do zesplatnění“, a konstrukce tzv. „nové jistiny“, která však sama o sobě není žádnou jistinou úvěru, protože nejde jen o nesplacenou část žalobkyní poskytnutých peněžních prostředků, ale zároveň i její odměnu spolu s ujednáním o právu žalobkyně požadovat předčasné splacení celého úvěru v důsledku kvalifikovaného prodlení žalovaného. Tato ujednání také nesplňují požadavek na jasnost a srozumitelnost veškerých sdělení vůči spotřebiteli podle ust. § 1811 obč. zák. Stěží lze předpokládat, že uvedené formulace budou srozumitelné průměrnému spotřebiteli, a že on bude schopen posoudit důsledky takového ujednání na obsah jeho povinností. Anatocismus, tj. ujednání o právu požadovat úrok z úroku, není ujednáním obecně zakázaným, zejména ve smlouvách, jejichž účastníkem je spotřebitel, avšak jeho sjednání nesmí vytvářet nepřiměřenou nerovnováhu v právech smluvních stran v jeho neprospěch. Odvolací soud rovněž přihlédl i ke kumulaci smluvních pokut, kterými je žalovaný ve smlouvě sankcionován pro případ porušení téže povinnosti. Tyto jsou pak navíc stanoveny na samotné horní hranici zákonné přípustnosti určené v ust. § 132 zákona o spotřebitelském úvěru. V této souvislosti je pak již nepodstatné, že žalobkyně vzala žalobu ohledně části smluvního úroku v průběhu řízení zpět.

8. Zhodnotil-li uvedené okolnosti odvolací soud v jejich souhrnu, dospěl stejně jako soud prvního stupně k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se zjevně příčí dobrým mravům ve smyslu ust. § 580 ve spojení s ust. § 588 obč. zák. Odvolací soud respektuje zásadu smluvní volnosti a autonomie vůle jako základní principy, na kterých je soukromé právo postaveno. Ani respekt k těmto zásadám ale nemůže vést k akceptaci takového obsahu spotřebitelské smlouvy, který v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností vyvíjí jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy objektivně v slabším postavení, a jíž i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Smlouvu s takovým obsahem je nutno považovat za absolutně neplatnou.

9. Je-li smlouva, na jejímž základě žalobkyně poskytla předmětné peněžní prostředky žalovanému neplatná, může se domáhat toliko jejich vrácení jako bezdůvodného obohacení, protože jde o plnění bez právního důvodu. Žalobkyně tedy má právo požadovat nevrácenou část poskytnutých peněžních prostředků ve smyslu ust. § 2991 a n. obč. zák. a úrok z prodlení v souladu s ust. § 1970 obč. zák. ve výši určené právní úpravou, protože žalovaný byl k jejich vrácení vyzván a se splněním své povinnosti je v prodlení. V tomto rozsahu soud prvního stupně žalobě při zohlednění jejího částečného zpětvzetí odvoláním napadeným výrokem I. přezkoumávaného rozsudku vyhověl, a proto je jeho rozhodnutí věcně správné a odvolací soud jej včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (III.) podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

10. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodováno podle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalobkyně, která byla v odvolacím řízení úspěšná, má vůči žalovanému právo na jejich náhradu. Tyto sestávají ze 2 úkonů právní služby po 5 340 (při tarifní hodnotě 105 199 Kč) dle § 7 ve spojení s § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za písemné vyjádření k odvolání žalovaného ze dne 23. 12. 2024 a účast na jednání u odvolacího soudu dne 11. 2. 2024, 2 režijních paušálů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300 Kč a 450 Kč, když úkon právní služby spočívající v účasti na jednání u odvolacího soudu byl učiněn zástupcem žalobkyně až po nabytí účinnosti novely advokátního tarifu zák. č. 258/2024 Sb., kterou došlo k navýšení režijního paušálu z původní částky 300 Kč na částku 450 Kč, a dále 21% DPH ve smyslu ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 2 400 Kč. Lhůta k plnění byla stanovena jako třídenní v souladu s ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.