64 Co 129/2025

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Vyletové a soudců Mgr. Davida Kotrbatého a JUDr. Anny Grimové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně bytem Adresa žalované A o 222 920,15 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaných do rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 21.11.2023, č. j. 4 C 366/2024-50,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacíhořízení ve výši 750 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 209 837,35 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 3. 4. 2024 do zaplacení, částku 5 360,78 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % rozsudku. Uložil jim i povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 9 818 Kč, lhůtu splnění uložené povinnosti stanovil ve splátkách po 5 000 Kč měsíčně splatných do každého 15. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, a to pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení některé z nich. Soud vycházel ze zjištění, že mezi účastníky byla , datum, uzavřena smlouva o úvěru, konsolidace půjček, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovaným úvěr ve výši 394 000 Kč. Oni se zavázali jej splácet v měsíčních splátkách po 11 195,15 Kč s úrokem 17,7 % ročně, celkem 558 376,88 Kč. Žalovaní se ocitli v prodlení s úhradou splátek úvěru, a proto žalobkyně pohledávku zesplatnila k , datum, . Nesplacená jistina činila 209 837,35 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok 5 360,78 Kč a kapitalizovaný úrok z prodlení 1 137,02 Kč a zaplacení smluvních poplatků 6 585 Kč. Soud prvního stupně hodnotil smlouvu podle § 2395 občanského zákoníku jako smlouvu o úvěru. Její platnost dovodil i ze splnění podmínek uvedených v § 86 odst. l zákona č. 257/2016 SB., o spotřebitelském úvěru, protože žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně zhodnotila úvěruschopnost žalovaných poskytnuté peněžní prostředky vrátit žalobkyni. Žalobkyně k prověření úvěru schopnosti žalovaných použila matematický model, podle kterého dovodila, že je v možnostech žalovaných poskytnutý úvěr splácet. Žalovaní naopak byli ti, kdo porušili své smluvní povinnosti, a po předchozím pravidelném splácení úvěru v době přesahující 2 roky v celkové splacené částce 263 263,08 Kč přestali s úhradami svých závazků a jednali na radu osoby, která jim za úplatu slíbila vyřízení insolvence. Navíc , datum, žádali o poskytnutí dalšího úvěru, tedy v době, kdy již závazky ze smlouvy o úvěru neplnili.

2. Rozsudek napadli včasným odvoláním žalovaní. Nesouhlasili se závěrem soudu prvního stupně, který svůj závěr o tom, že žalobkyně řádně splnila svou povinnost prověřit s odbornou péčí úvěruschopnost dlužníka, postavil pouze na tom, že příslušné dokumenty jsou verifikovány žalovanými. V té souvislosti odkazovali na rozhodnutí Ústavního soudu, který takový postup hodnotil jako rozporný s dobrými mravy. Setrvali na názoru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy a odkazovali i na sdělení v Úředním sdělení , Anonymizováno, ze dne , datum, o způsobu hodnocení schopnosti klienta splácet a odolat zvýšené zátěži. Dále odkazovali i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , jehož závěry nejsou v souladu s Rozsudkem soudního dvora z , Anonymizováno, , podle kterého zajišťování odpovědného jednání věřitelů a předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování spotřebitelských úvěrů zásadním způsobem přispívá k řádnému fungování trhu spotřebitelských úvěrů. Účely jsou nezávislé na situaci nebo chování konkrétního spotřebitele, není jich dosaženo samotným úplným splněním úvěrové smlouvy, kterou spotřebitel uzavřel. Za nepochybně klíčovou považoval i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jaký mi jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a ty porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi. Vytýkali žalobkyni, že si neověřila skutečnou výši plateb za bydlení žalovaných, které v sobě zahrnují též výdaje za služby s bydlením spojené, další výdaje spojené s uspokojováním svých životních potřeb. Soud prvního stupně proto správně za takového stavu v citovaném rozhodnutí Tdo 238/2019 konstatoval neplatnost všech tří úvěrových smluv. V daném případě náklady na bydlení nebyly abstrahovány ani z bankovního účtu ani doloženy doklady za platby energií, vodné apod. Částka životního minima 3 700 Kč nebyla nijak podrobena skutečné komparaci s reálnými výdaji, kdy dle věku a doložené osobní situace muselo být věřiteli zřejmé, že spotřebitelé jsou osoby staršího věku, u nichž je reálné očekávat další výdaje za léky a zdravotnické pomůcky či dopravu k lékařům. Navíc žalobkyně nepředložila důkaz o provedení lustrací v interních a externích databázích, neověřila, že příjmem 2. žalované je invalidní důchod, i když jí žalovaná potvrzení o příjmu invalidního důchodu předložila. Tato pochybení považují za alarmující. Navíc nelze dovodit, že by žalovaní se úmyslně chovali proti smluvním podmínkám, s nimiž nebyli seznámeni ani prostřednictvím osobního sdělení na pobočce přítomného zástupce žalobkyně. Žalobkyně při uzavírání smlouvy věděla o tom, že žalovaní splácí další úvěry jsou ve finanční tísni, protože úvěr byl poskytnut za účelem poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Vzhledem k neplatnosti úvěrové smlouvy je třeba znovu posoudit i počátek běhu úroku z prodlení. Navrhovali, aby odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, zaplacená částka byla započtena na úhradu jistiny a zbývající část jistiny by žalovaní spláceli v měsíčních plátkách po 2 000 Kč podle jejich současných možností.

3. Žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání žalovaných uvedla, že žalovaní v žádosti o úvěru čestně prohlásili, že uvedli veškeré příjmy a výdaje, které jsou jim známy. Nyní se jeví jejich jednání jako zcela účelové a nepoctivé a nemělo by tak požívat právní ochrany. Pokud nyní vyčíslují výdaje, které mají, je nepochybné, že tyto výdaje jim byly známy i při žádosti o poskytnutí úvěru. Zákon nevede k závěru, o povinnosti žalobkyně zkoumat stav obydlí žadatelů o úvěr přes veřejné portály a tyto informace používat při stanovení nákladů na bydlení žadatele.

4. Žalovaní přesto svoji nemovitost úspěšně prodali, za cenu, které jim umožnila koupit nemovitost jinou. To značně zpochybňuje tvrzení žalovaných. Odkazovala na rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 39 Co 391/2024, podle kterého na úvěrových společnostech nelze požadovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž míru přiměřenou. Řadu výdajů lze zjistit jen od spotřebitele a v podstatě je nemožné jejich výši jakkoli dokumentárně ověřit. Má-li být zkoumána výdajová strana před poskytnutím úvěru, pak nezanedbatelná řada výdajů může být zbytná, které spotřebitel omezí z důvodu nového výdaje, to je úhrady splátky úvěru. Poctivý spotřebitel pak upřednostní závazek splatit úvěr před zbytnými výdaje. Žalobkyně nesouhlasila s tím, že by žalovaní spláceli dluh ve splátkách nižších, než bylo stanovenou soudem prvního stupně. Žalovaní očividně již od prodeje diskutovaného rodinného domu má finanční prostředky, ze kterých mohou hradit pohledávku žalobkyně. Uhradili i soudní poplatek za odvolací řízení. Navrhovala potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a požadovala právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně předcházejícího řízení, přihlédl k důvodům uvedeným v odvolání žalovaných i vyjádření žalobkyně a dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné. O odvolání rozhodl se souhlasem účastníků bez jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř.).

6. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, který nedoznal změny ani v odvolacím řízení a odvolací soud z něho vycházel. Peněžní prostředky byly poskytnuty žalovaným na základě úvěrové smlouvy ze dne , datum, ve výši 394 000 Kč s úrokem ve výši 17,7 % ročně a žalovaní se zavázali je splácet v měsíčních splátkách po 11 195,15 Kč. Nelze přehlédnout, že šlo o smlouvu, která konsolidovala předchozí dluhy žalovaných tak, že částka 42 541 Kč byla použita na zaplacení dluhu druhé žalované u společnosti , právnická osoba, , částka 145 422,34 Kč na úhradu dluhu u žalobkyně, částka 59 1996 Kč na úhradu dluhu druhé žalované u společnosti , právnická osoba, , a částka 91 910 Kč na splnění dluhu prvního žalovaného u žalobkyně podle smlouvy o úvěru Flexikredit. Pouze zbývající část 56 380 Kč byla poukázána na běžný účet žalovaných. Předcházelo jednání účastníků o uzavření smlouvy o konsolidaci z , datum, , podle které byl žalovaným poskytnut úvěr ve výši 546 000 Kč, z toho část ve výši 283 004,70 Kč byla použita na splnění dluhu z předcházející smlouvy mezi účastníky a zbývající část jistiny úvěru ve výši 262 995,30 Kč byla vyplacena na běžný účet účastníkům. Dopisem ze dne (bez data) odeslaným žalobkyni , datum, žalovaní sdělují, že v době sjednání smluv nedokázali správně vyhodnotit svoje možnosti ani podmínky smluv. Kvůli opakovaně poskytovaným bankovním i nebankovním úvěrům celkové splátky zcela přesahují jejich možnosti a dostali se do dluhové pasti. Poukazují na svůj věk a na to, že žalobkyně nepřihlédla k nutnosti čerpání i nevýhodných nebankovních úvěrů žalovanými. Uhrazení závazku se nevyhýbají, ale požadují individuální dohodu o řešení situace tak, aby celkový dluh byl sloučen, všechny dosavadní dluhy byly započteny na jistiny a zbývající část by spláceli v měsíčních 7. Soud prvního stupně správně posuzovat splnění podmínek uvedených v ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Podle tohoto ustanovení věřitel posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele i nebo i z jích zdrojů. Žalobkyně správně posuzovala úvěruschopnost žalovaných z porovnání příjmů a výdajů a způsobu plnění dosavadních dluhů. Nešlo totiž o poskytnutí úvěru žalovaným v prvním případě, ale snahu zkonsolidovat dluhy žalovaných do jediné smlouvy tak, aby se jejich situace stala přijatelnější a výhodnější dostat se ze stávajících podmínek, kdy získávali nevýhodné úvěry i od jiných nebankovních institucí. Žalobkyně tak znala situaci žalovaných a znala i jejich věk z předchozích jednání. Dostatečně si ověřovala tvrzení žalovaných o výši jejich příjmů a výdaje posuzovala podle tvrzení žalovaných. To, že žalovaní neuvedli všechny výdaje, např. úhradu výživného za syna a další, to, že v mezidobí došlo ke zvýšení cen energií, nelze klást k tíži žalobkyně, ale tato skutečnost jde na vrub žalovaných, kteří se snažili peněžní prostředky získat a zkonsolidovat svoji majetkovou situaci. Výklad tohoto ustanovení nemůže vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěru. Nelze očekávat hlubší systematické až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací, včetně předložených dokladů. Obecné pokyny k posouzení úvěruschopnosti vydané Evropským orgánem pro bankovnictví z roku , Anonymizováno, , zaměřující se do 6 oblastí, žalobkyně splnila. Výsledkem zkoumání věřitele je to, zda tu nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. I pokud by takové pochybnosti vznikly, podstatná je jejich intenzita. Účelem této úpravy není řízení podnikatelského rizika poskytovatelů úvěrů ze strany soudu. Výsledkem činnosti žalobkyně rozhodně není závěr, že by posuzování úvěruschopnosti žalovaných zanedbala a poskytla žalovaným úvěr ke konsolidaci dosavadních dluhů za situace, kdy by bylo zřejmé, že žalovaní dluh nemohou splnit. Ostatně žalovaní také dluh po dobu více jak 2 let řádně spláceli a k tomu, že přestali dluh plnit, je vedla snaha řešit svoji složitou situaci v insolvenčním řízení. Takové řízení dosud zahájeno nebylo. Odkazy žalovaných na jednotlivá rozhodnutí vyšších soudů neobsahují popis obsahu úvěrových smluv a posuzování úvěruschopnosti spotřebitelů v daných případech. Nelze proto z nich bez dalšího vycházet.

8. Jestliže tedy soud prvního stupně dospěl k závěru, že posouzení úvěruschopnosti žalovaných ze strany žalobkyně, která se snažila pomoci žalovaným v řešení jejich situaci konsolidací dosavadních dluhů, je v souladu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a nevzbuzuje také pochybnosti, že by bylo zřejmé, že dluh nemohou splnit, odvolací soud s tímto závěrem souhlasí. Úvěrová smlouva tak byla uzavřena platně a žalovaným vznikla povinnost dluh ze smlouvy splnit. K jeho výši nebyly vzneseny žádné výhrady.

9. Soud prvního stupně vyšel žalovaným vstříc a lhůtu ke splnění uložené povinnosti povolil žalovaným s ohledem na výši dluhu a jejich osobní a majetkové poměry splátky ve výši 5 000 Kč měsíčně. Své rozhodnutí také pečlivě zdůvodnil. Ostatně žalovaní navrhovali v dopise ze srpna 2024 splátky ve výši 4 000 Kč. Pokud nyní tvrdí, že jejich schopnost dluh splácet může být splněna ve splátkách jen ve výši 2 000 Kč, odvolací soud jejich návrh neakceptoval. Žalobkyně s takovou výši splátek nesouhlasila. Při takové výši splátek by žalovaní dluh plnili téměř 10 let. Výhoda splátek v takové výši by pro žalobkyni představovala velmi rizikové řešení s ohledem na věk žalovaných a návratnost peněžních prostředků, které žalovaným poskytla. Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné podle § 219 o. s. ř potvrdil.

10. Rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení vychází z ustanovení § 224 odst. l ve vztahu k § 142 odst. l o. s. ř. V odvolacím řízení úspěšné žalobkyni vzniklo právo na náhradu nákladů řízení, které představuje odměna nezastoupeného účastníka za jeden právní úkon ve výši 300 Kč a režijní paušál 450 Kč, celkem 750 Kč.