64 CO 148/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jany Vyletové a soudců JUDr. Anny Grimové a Mgr. Timma Šmehlíka ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupená advokátem Mgr. Ing. jméno příjmení sídlem adresa proti; žalované: ; anonymizována dvě slova právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupená advokátem Mgr. Bc. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 224 890 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 5. 5. 2022, č. j. 13 C 65/2018-331

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 238 433 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 26 055,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. V řízení zahájeném 10. 5. 2018 se žalobkyně domáhala přiznání částky 774 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 81 984,61 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, kterého se žalované dostalo užíváním nebytových prostor v nemovitosti na adrese [ulice a číslo] v [obec] (dále budova) k podnikání v období od 1. 9. 2015 do 30. 4. 2018. Výši bezdůvodného obohacení odpovídá podle ní částka 24 200 Kč měsíčně sjednaná jako nájemné včetně DPH v neplatné nájemní smlouvě z 1. 9. 2015, kterou za ni se žalovanou uzavřel její odvolaný jednatel.

2. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu z 14. 11. 2019, č. j. 13 C 65/2018-195 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 9. 6. 2020, č. j. 64 Co 83/2020-23 byla žalobkyni z uplatněného nároku pravomocně přiznána částka 549 510 Kč. Skutkový stav, na němž oba soudy založily své rozhodnutí, spočíval v tom, že v uvedeném období 32 měsíců žalovaná užívala 1. a 2. nadzemní podlaží budovy žalobkyně ke svému podnikání na základě nájemní smlouvy z 1. 9. 2015, kterou za žalobkyni uzavřel Ing. [jméno] [příjmení]. Ten však byl již před tím na valné hromadě dne 22. 8. 2013 z funkce jednatele společnosti odvolán, a proto za žalobkyni nemohl smlouvu uzavřít a ta je absolutně neplatná. O povinnosti žalované vyklidit nebytové prostory bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Chebu z 19. 10. 2017, č. j. 13 C 13/2017-63 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 21. 3. 2018, č. j. 25 Co 29/2018-94. Vzhledem k tomu, že žalovaná užívala nebytové prostory žalobkyně a nic jí za to neplatila, shledaly soudy obou stupňů požadavek žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající obvyklému nájemnému podle § 2991 odst. 1 o. z. důvodným s tím, že peněžité náhradě za něj odpovídá podle § 2999 o. z. částka 774 400 Kč (24 200 Kč x 32 měsíců), kterou žalovaná v řízení nezpochybňovala. Soud prvního stupně z toho důvodu žalobě zcela vyhověl a žalobkyni částku 774 400 Kč přiznal spolu s úrokem z prodlení vypočteným z jednotlivých měsíčních plateb od 1. 10. 2015 ke dni podání žaloby ve výši 81 984,61 Kč. Jako nedůvodnou posoudil s odkazem na § 1987 o. z. námitku započtení, kterou žalovaná vznesla v průběhu řízení, kdy proti pohledávce žalobkyně započetla pohledávku ve výši 224 890 Kč za bezpečnostní služby, jež žalobkyni poskytovala na základě jimi uzavřené smlouvy.

3. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. 6. 2020, č. j. 64 Co 83/2020-236 zrušil rozsudek okresního soudu v části týkající se částky 224 890 Kč a úroku z prodlení ve výši 81 984,61 Kč. Za předčasný označil tehdy závěr soudu prvního stupně o nezpůsobilosti pohledávky žalované namítané k započtení, jejíž existenci žalovaná prokazovala smlouvou o poskytování bezpečnostních služeb z 9. 9. 2013 ve znění dodatků z 30. 9. 2013 a z 1. 8. 2015, a uložil mu se jí zabývat. V případě, že smlouvu shledá neplatnou, měl nárok posoudit podle zásad o bezdůvodném obohacení s tím, že v takovém případě nelze ale vycházet z částky 100 000 Kč/měsíčn sjednané jako paušální odměna za bezpečnostní služby, ale je třeba poučit žalovanou o nutnosti doplnit tvrzení uvedením, jaké konkrétní bezpečností služby pro žalobkyni vykonala a označit k nim důkazy. Poučení na adresu žalobkyně pak mělo směřovat k prokázání jejího nároku na úrok z prodlení ve výši 81 984,61 Kč vypočtený od 2. 10. 2015, aniž bylo zřejmé, kdy žalovanou k plnění vyzvala a kdy se tak její pohledávky stala splatnou.

4. Po vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení zůstala předmětem sporu částka 224 890 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 38 026,30 Kč vypočtený za období od 21. 1. 2016 ke dni podání žaloby. V části týkající se úroku z prodlení ve výši 43 958,31 Kč za dobu od 2. 10. 2015 do 20. 1. 2016 vzala totiž žalobkyně žalobu se souhlasem žalované zpět, a řízení proto bylo usnesením z 10. 6. 2021, č. j. 13 C 65/2018-278 v této části zastaveno.

5. Na straně žalující došlo ke změně spočívající v tom, že místo původní [anonymizováno] [obec], [anonymizována dvě slova], která zanikla bez likvidace fúzí s [právnická osoba], bylo usnesením Okresního soudu v Chebu z 9. 12. 2020, č. j. 13 C 65/2018-250 rozhodnuto podle § 107 odst. 3 o. s. ř. o pokračování s [právnická osoba], [IČO] coby s novou žalobkyní.

6. V pořadí druhým, nyní přezkoumávaným, rozsudkem soud prvního stupně vyhověl požadavku žalobkyně i ve zbývající části a výrokem I žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 224 890 Kč s úrokem z prodlení ve výši 38 026,30 Kč a výrokem II žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 279 197,86 Kč. V podstatě celé další řízení soustředil na pohledávku žalované namítanou k započtení proti pohledávce žalobkyně. Žalovaná nárok na ni prokazovala smlouvou o poskytování bezpečnostních služeb ze dne 9. 9. 2013, v níž se zavázala zajišťovat prostřednictvím svých zaměstnanců nebo dalších osob pro žalobkyni podle jejích dispozic ostrahu budov, osob a majetku za pomoci vlastních prostředků a techniky, pultu centralizované ochrany a s podporou výjezdové skupiny, a to za odměnu ve výši 120 Kč/hod/osoba a 300 Kč/výjezd výjezdové skupiny, která je splatná do 14 dnů po jejím vyfakturování. Dodatkem č. 1 z 30. 9. 2013 byla smlouva změněna od 1. 10. 2013 v části týkající se odměny na paušální částku 100 000 Kč měsíčně. Dodatkem č. 2 z 1. 8. 2015 došlo ke změně smlouvy ohledně doby jejího trvání tak, že se uzavírá na dobu určitou do 31. 7. 2020.

7. Vzhledem k tomu, že tuto smlouvu podepsal za žalobkyni opět Ing. [jméno] [příjmení], který však byl už před tím na valné hromadě dne 22. 8. 2013 z funkce jednatele odvolán, soud prvního stupně stejně jako v případě smlouvy o nájmu nebytových prostor dovodil závěr o její absolutní neplatnosti, neboť byla podepsána subjektem, který k tomu nebyl oprávněn. Odkázal na své předchozí závěry, v rámci kterých odmítl obranu žalované, že při uzavření smlouvy byla v dobré víře v zápis v obchodním rejstříku žalobkyně, kde byl Ing. [příjmení] zapsán jako její jednatel. Poukázal na spisy vedené u něj pod sp. zn. [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka] a dále pod sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka], které dokládají, že žalovaná byla velmi dobře obeznámena se sporem probíhajícím mezi původními jednateli žalobkyně a také tom, že Ing. [příjmení] byl z funkce jednatele odvolán, a aktivně bránila vstupu druhého jednatele [příjmení] [jméno] [příjmení], Ph.D. a části zaměstnanců žalobkyně v přístupu do areálu v době, kdy mezi ním a Ing. [příjmení] probíhal boj o ovládnutí firmy. Kromě toho žalovaná o tom, že Ing. [příjmení] není jednatelem společnosti, věděla také z dopisu Ing. [anonymizováno] z 23. 9. 2013.

8. V souladu s pokynem odvolacího soudu pak soud prvního stupně při jednání dne 10. 6. 2021 seznámil účastníky se svým předběžným právním názorem, že smlouvu o poskytování bezpečnostních služeb včetně jejích dodatků považuje za absolutně neplatnou, a že pohledávku namítanou k započtení posoudí podle zásad bezdůvodného obohacení. Žalovanou proto vyzval podle § 118 odst. 1 a 3 o.s.ř., aby doplnila tvrzení ohledně toho, jaké konkrétní bezpečnostní služby pro žalobkyni vykonávala, tzn. o jaké úkony se jednalo, v jakém rozsahu, v jakém období a v jakém počtu osob, a k těmto tvrzením označila do měsíce důkazy. V situaci, kdy do konce lhůty žalovaná nic dalšího neuvedla a pouze dne 8. 7. a 9. 7. 2021 navrhla důkaz výslechem jí označených svědků a listinami - nabídkou bezpečnostních služeb firmy [právnická osoba] a svojí Knihou služeb, soud prvního stupně se ztotožnil se žalobkyní v tom, že žalovaná břemeno tvrzení o její pohledávce neunesla a navržené důkazy pro nadbytečnost zamítl s tím, že neví, co jimi mělo být prokazováno.

9. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobkyni jako úspěšné přiznal plnou náhradu nákladů za zaplacený soudní poplatek a náklady právního zastoupení v podrobně specifikované výši. Pouze v případě odvolacího řízení, které skončilo částečným zrušením jeho prvního rozsudku, žalobkyni přiznal 42 % jejích nákladů odpovídajících jejímu 71 % úspěchu a tedy 29 % úspěchu žalované. Celkem tak na náhradě nákladů řízení, a to včetně nákladů spojených s návrhem na nařízení předběžného opatření, žalobkyni přiznal 279 197,86 Kč.

10. Proti rozsudku se žalovaná včas odvolala a namítla nesprávně zjištěný skutkový stav soudem prvního stupně a jeho nesprávné právní posouzení věci. Poukázala na to, že její tvrzení o pohledávce namítané k započtení bylo zjevné již z předchozího stadia řízení, neboť od počátku uváděla, že pro žalobkyni provedla bezpečnostní služby, za které jí náleží částka 224 890 Kč, kterou započetla proti pohledávce žalobkyně, což prokazují její prohlášení z 3. 2. 2016, 29. 3. 2016, 10. 4. 2016, 16. 5. 2016 a 14. 6. 2016, kde jasně uvedla„ vzhledem ke skutečnosti, že jste v prodlení s úhradou faktur na základě smlouvy o poskytování bezpečnostních služeb uzavřené mezi společností [právnická osoba] a [právnická osoba], s. r. o., dne 9. 9. 2013“, a v prohlášení zmíněné faktury, nebylo podle ní třeba nic dalšího doplňovat. Rozsah provedených bezpečnostních služeb mohla prokázat„ Kniha služeb“ a navržení svědci, a to bývalý vedoucí zaměstnanec žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], její manažer Ing. [jméno] [příjmení], Ing. [příjmení] a bývalý majitel [právnická osoba] [jméno] [příjmení]. K prokázání obvyklé ceny těchto služeb předložila Nabídku bezpečnostních služeb firmy [právnická osoba] Není jí proto jasné, co ještě víc měla tvrdit a prokazovat, když samotná smlouva, na základě které žalobkyni bezpečností služby poskytla, již byla před tím k důkazu provedena, a v případě neplatnosti smlouvy prokazují její nárok navržené a předložené důkazy. Žalovaná se dále ohradila proti výši žalobkyni přiznaných nákladů řízení, které zahrnují tři údajné další porady s klientem, aniž by bylo zřejmé, zda k nim došlo a zda přesáhly jednu hodinu. První porada navíc koresponduje s podáním žaloby, proto je součástí tohoto úkonu. Nebylo podle ní rovněž zohledněno zpětvzetí žaloby žalobkyní v části týkající se úroku z prodlení, když podle nálezu Ústavního soudu z 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08„ je-li předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství (např. úroky z prodlení), je nutno při rozhodování o náhradě nákladů řízení podle § 142 o. s. ř. zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství“. Z těchto důvodů žalovaná žádala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

11. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku a s jeho odůvodněním se ztotožnila. Podle ní žalovaná pouze polemizuje s tím, zda doplnila tvrzení k pohledávce namítané k započtení. Přestože při jednání byla soudem prvního stupně kvalifikovaně poučena o tom, že její tvrzení o provádění bezpečnostních služeb považuje za nedostatečná a byla vyzvána k doplnění do stanovené lhůty s tím, že jinak bude rozhodnuto podle obsahu spisu, nic nedoplnila. Pokud nyní v odvolání uvádí, že neví, co víc měla tvrdit, nic takového při jednání nenamítla a poučení soudu v té době pro ni bylo srozumitelné. V podání ze dne 7. 7. 202, které sice nazvala jako„ Doplnění tvrzení a označení důkazů“, také nic dalšího neuvedla a pouze navrhla provedení důkazů. Za této situace soud prvního stupně v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1409/2000, podle kterého„ odpovědnost za obsah tvrzení nese vždy účastník a nelze ji přenášet na soud, a to, co je obsahem žalobních tvrzení, nikdy nedovozuje z provedených důkazů a ani nemůže provádět dokazování ohledně skutečností, které účastníci netvrdí“, tedy jednoduše proto, že nejprve se tvrdí, a pak se dokazuje, navržené důkazy zamítl. Podotkla na závěr, že Knihu služeb nezaložila do spisu žalovaná, ale učinil to Ing. [příjmení] a že zápisy o žalovanou zpochybňovaných poradách s klientem přesahující jednu hodinu jsou součástí spisu. Úroky z prodlení v žalobě kapitalizovala, stále se však jedná o příslušenství pohledávky, které nic nemění na jejím 100 % úspěchu v řízení.

12. Odvolací soud přezkoumal i tento druhý rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které mu předcházelo, podle § 212 a § 212a o. s. ř., a po doplnění dokazování o Knihu služeb žalované se zaměřením k období, za které úhradu bezpečnostních služeb požadovala, a nakonec dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné. Je třeba předeslat, že soud prvního stupně správně v rámci posouzení žalovanou tvrzené pohledávky ve výši 224 890 Kč namítané k započtení vzal v úvahu všechna relevantní fakta mající oporu v provedeném dokazování a správné je rovněž jeho právní posouzení věci, a to s níže uvedenou výjimkou týkající se náhrady nákladů řízení, která však na výsledku nic nemění.

13. Pokud jde o otázku platnosti smlouvy o poskytování bezpečnostních služeb ze dne 9. 9. 2013 ve znění dvou dodatků, odvolací soud se se soudem prvního stupně zcela ztotožňuje v tom, že se jedná o smlouvu absolutně neplatnou, z níž nelze nárok na zaplacení částky 100 000 Kč měsíčně představující paušální odměnu za bezpečnostní služby dovozovat. Tuto smlouvu podepsal Ing. [jméno] [příjmení], který však k tomu nebyl oprávněn, neboť byl už před tím na valné hromadě dne 22. 8. 2013 z funkce jednatele odvolán, což žalovaná velmi dobře věděla, protože se sporů vedených mezi tehdejšími dvěma jednateli žalobkyně aktivně účastnila na straně Ing. [příjmení], jak plyne ze všech soudem prvního stupně zmiňovaných u něj vedených spisů.

14. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že se v nich bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Soud prvního stupně zcela správně hodlal pohledávku žalované namítanou k započtení posoudit podle citovaného ustanovení a nakonec také správně uzavřel, že mu to žalovaná neumožnila, neboť ani po zákonném poučení, kterého se jí dostalo, neuvedla, co konkrétně pro žalobkyni v září a říjnu 2014 a v květen 2015 vykonala. Tuto dobu, za kterou žalovaná požadovala úhradu, si přitom sama vymezila v pěti„ prohlášeních o započtení“ z 3. 2. 2016, 29. 3. 2016, 10. 4. 2016, 16. 5. 2016 a 14. 6. 2016, kterými proti pohledávce žalobkyně plynoucí ze šesti faktur za nájemné z nebytových prostor a služby s tím spojené vztahující se k období od 1. 9. 2015 do 31. 5. 2016 v celkové výši 224 202 Kč (z toho 99 752 Kč za 9-12 2015 a po 24 890 Kč za 1-5/2016) započetla svoji pohledávku ze tří faktur - č. 101/ 2014 z 30. 9. 2014, č. 123/ 2014 z 30. 10. 2014 a č. 75/ 2015 z 31. 5. 2015 za poskytované bezpečnostní služby ve výši pokaždé 100 000 Kč Tyto tři faktury sice žalovaná ani v rámci uvedeného započtení a ostatně ani v průběhu řízení nepředložila, na výsledku to však nic nemění.

16. Pro posouzení nároku žalované na vydání bezdůvodného obohacení, kterého se podle tvrzení žalované žalobkyni dostalo v uvedených třech měsících roku 2014 a 2015 tím, že jí poskytla„ bezpečnostní služby“ bylo tedy rozhodující, aby žalovaná poskytla soudu informaci, o jakou konkrétní její činnost se jednalo. Se žalovanou nelze souhlasit v tom, že toto vše mělo být objasněno soudem provedením důkazu Knihou služeb a denního hlášení a výpověďmi svědků. Navíc nic takového z Knihy služeb nelze dovodit. Ve všech třech jejích výtiscích zachycujících období od 9. 9. 2013 do 3. 1. 2016 nelze přehlédnout, že na některých místech nenavazují dny, takže např. na období z roku 2013 následuje období z roku 2014, a poté opět pokračují zápisy z roku 2013, dále jsou na některých místech opravovány roky, chybí údaje o prováděných obchůzkách a záznamech kontrolních orgánů, ale zejména záznamy jsou evidentně psány stále stejnou rukou (přestože mají zachycovat dobu cca dvou let). I při odhlédnutí od toho, že Kniha služeb tak sama o sobě vzbuzuje pochybnosti o její hodnověrnosti, ve vztahu k předmětnému období září – říjen 2014 a květen 2015 z ní odvolací soud zjistil pouze to, že 8 v ní vyjmenovaných členů ostrahy mělo provádět ve dvou dvanáctihodinových směnách od pondělí do neděle činnosti označené jako„ monitorink osob a majetku, monitorink okresu a kraje či doprovod jednatele k jednání (většinou) v [obec]“. Při nejlepší vůli se z těchto záznamů nedá dovodit obohacení, kterého se uvedenými aktivitami mělo žalobkyni dostat, jehož hodnotu v ceně obvyklé by měla žalované vydat. Nelze přitom souhlasit se žalovanou, že všechno toto měli prokázat navržení svědci. Bez toho, aby žalovaná bezpečností služby jednoznačně specifikovala, tedy uvedla, co přesně pro žalobkyni vykonala, kdy se tak přesně stalo, kolik jejích zaměstnanců či pracovníků k tomuto úkolu bylo zapotřebí, kolik hodin jejich času si to vyžádalo, popř. jaké mzdové náklady na to vynaložila, apod., není možné, aby toto tvrzení bylo nahrazeno svědecky. Jestliže činnost žalované měla spočívat v tzv. rekogniskaci terénu okresu a kraje, dopravě Ing. [příjmení] k jednáním v [obec] či na jiná místa k různým jednáním, popř. v bránění jednateli žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] a části jejích zaměstnanců v přístupu do areálu, což jediné by se ze zápisů z Knihy služeb dalo dovodit, je možno uzavřít, že u žalobkyně tím nedošlo k žádnému, tedy ani k minimálnímu, bezdůvodnému obohacení. Nebylo proto ani zapotřebí zabývat se jeho obvyklou cenou. Pokud proto soud prvního stupně při absenci jakéhokoli tvrzení žalované jí označené a předložené důkazy neprovedl, o čemž žalovanou předem poučil, nelze jeho postupu nic vytknout.

17. Za popsané situace již nelze dále považovat závěr soudu prvního stupni vyjádřený v jeho předchozím rozsudku o nemožnosti jednostranného započtení pohledávky žalované ve výši 224 890 Kč proti pohledávce žalobkyně za předčasný, ale za jediný v úvahu přicházející. Odvolací soud z toho důvodů výrok I rozsudku soudu prvního stupně, kterým žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni i zbývající část z uplatněného nároku ve výši 224 890 Kč s úrokem z prodlení ve výši 38 026,30 Kč vypočteným z jednotlivých měsíčních plateb (tj. z částky 24 200 Kč) od 21. 1. 2016 ke dni podání žaloby jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

18. Pokud jde o náhradu nákladů řízení mezi účastníky v řízení před soudem prvního stupně a řízením odvolacím končícím částečným zrušením rozsudku soudu prvního stupně, je třeba souhlasit se žalovanou odkazující na ustálenou judikaturu a zohlednit částečný neúspěch žalobkyně v rozsahu 5 % vztahující se k částce 43 958,31 Kč, o kterou bylo původní řízení (vedené o 774 400 Kč s úrokem z prodlení 81 984 Kč, tj. o celkem 856 384 Kč) zastaveno v důsledku částečného zpětvzetí žaloby, tedy zaviněním žalobkyně. S ohledem na 95% úspěch žalobkyně a tedy 5 % úspěch žalované náleží žalobkyni za tuto fázi řízení podle § 142 odst. 2 ve spojení s § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. 90 % (rozdíl úspěchů) nákladů, které v řízení účelně vynaložila, a které vedle soudního poplatku ve výši 30 976 Kč zahrnují dále náhradu za: - 10 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, sepis žaloby, sepis vyjádření k odporu, účast při jednáních dne 28. 2. 2019, 2. 5. 2019, 20. 6. 2019 a 14. 11. 2019 u soudu prvního stupně a dne 9. 6. 2020 u soudu odvolacího a vyjádření k odvolání) vždy po 11 420 Kč (tarifní hodnotou věci je podle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (AT) částka 774 400 Kč) podle § 7, bod 5 a § 11 odst. 1 písm. a), d), g), k) AT - jeden úkon poloviční (návrh na nařízení předběžného opatření) ve výši 5 710 Kč podle § 11 odst. 2, písm. a) AT - 11 režijních paušálů po 300 Kč podle § 13 odst. 3 AT - cestovné zástupce žalobkyně k 4 jednáním z [obec] do [obec] a zpět osobním autem v celkové výši 11 563,36 Kč a k jednání z [obec] do [obec] a zpět ve výši 2 770,58 Kč - ztráta času cestami za 46 půlhodin po 100 Kč a - 21 % DPH ve výši 29 849 Kč (vypočtená z přiznaných náhrad) podle § 137 odst. 3 o. s. ř. Z celkové částky 202 968,60 Kč tak žalobkyni náleží za tuto fázi řízení 182 672 Kč odpovídající jejímu 90 % úspěchu.

19. Náklady řízení před soudem prvního stupně následujícím po částečném zrušení rozsudku, kde tarifní hodnotou zůstala částka 224 890 Kč, zahrnují: - 4 úkony právní služby (doplnění tvrzení žalobkyní z 12. 2. 2021, návrh na neprovedení důkazu z 7. 9. 2021 a účast na jednání dne 10. 6. 2021 a dne 21. 4. 2022) po 9 220 Kč - 4 režijní paušály po 300 Kč - cestovné k dvěma jednáním z [obec] do [obec] a zpět ve výši 2 770,58 a 3 232,91 Kč - náhrada za ztrátu času cestou za 20 půlhodin po 100 Kč a - 21 % DPH ve výši 9 677 Kč.

20. Protože žalobkyně byla v této fázi řízení zcela úspěšná, náleží jí za ni podle § 142 odst. 1 o. s. ř. celková částka 55 761 Kč.

21. Ve shodě se žalovanou odvolací soud za neúčelné považuje tři„ právní porady s klientem přesahující jednu hodinu“. Třebaže záznamy o nich jsou ve spise založeny, takže je zřejmé, že k nim došlo, nelze pominout, že tyto porady vždy předcházely úkonu, za který byla žalobkyni poskytnuta náhrada a je tak možno považovat je za jeho součást. Porada s klientem z 13. 8. 2018 zjevně souvisela s vyjádřením k odporu z 14. 8. 2018, porada s klientem z 29. 4. 2019 souvisela s jednáním konaným dne 2. 5. 2019 a poslední porada z 21. 3. 2022 souvisela s jednáním konaným 21. 4. 2022. Účastníku řízení samozřejmě nelze upírat právo projednávat libovolně dlouho strategii dalšího postupu v řízení se svým právním zástupcem, ale ne vždy, tedy jako je tomu v tomto případě, je možno takové porady považovat ve smyslu § 11 odst. 1, písm. c) AT za úkony účelné, za které by mu měla být poskytnuta náhrada.

22. Odvolací soud z uvedených důvodů nákladový výrok II rozsudku soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1, písm. a) o. s. ř. změnil a žalobkyni na náhradě nákladů řízení přiznal celkem 238 433 Kč (182 672 Kč + 55 761 Kč).

23. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobkyni jako zcela úspěšné byla přiznána plná náhrada nákladů zahrnující 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast při jednání dne 9. 8. 2022) po 9 220 Kč, 2 režijní paušály po 300 Kč, cestovné právního zástupce k jednání z [obec] do [obec] a zpět osobním autem ve výši 1 893,50 Kč, náhradu za ztrátu času cestou za 6 půlhodin po 100 Kč a 21 % DPH ve výši 4 522 Kč, tedy celkem 26 055,50 Kč.

24. Odvolací soud se neztotožňuje s názorem žalobkyně, která s odkazem na Nález Ústavního soudu z 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08 požadovala odměnu za jeden úkon právní služby ve výši 9 380 Kč s tím, že tarifní hodnotou věci je jistina a její kapitalizované příslušenství, tedy částka 262 916. V projednávané věci byla zpočátku tarifní hodnotou podle § 8 odst. 1 AT částka 774 400 Kč a později částka 224 890 Kč. Požadovaný úrok z prodlení je pouze příslušenstvím pohledávky a nikoli samostatným nárokem a není důvod o něj tarifní hodnotu navyšovat. Na tomto závěru přitom nic nemění to, že byl v řízení vyčíslen. Při určení tarifní hodnoty nelze vycházet ze žalobkyní zmíněného Nálezu Ústavního soudu, neboť ten se tarifní hodnotou nezabýval. V souladu s ním však bylo postupováno při posouzení úspěchu/neúspěchu účastníků v řízení.