64 Co 158/2026

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D. a soudců JUDr. Anny Grimové a Mgr. Davida Kotrbatého ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného, Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno o zaplacení částky 201 365,19 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 4. 12. 2025, č. j. 8 C 25/2025-105 Rozsudek soudu prvního stupně se v části výroku II, kterým byla zamítnuta žaloba co do částky 72 848,19 Kč, s úrokem ve výši 32 874,33 Kč, s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 199 465,19 Kč od 18. 2. 2025 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 72 848,19 Kč od 28. 11. 2024 do zaplacení, zrušuje a řízení se zastavuje. Rozsudek soudu prvního stupně se ve zbývající části výroku II mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 19 292 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 19 292 Kč od 28. 11. 2024 do zaplacení, a to v pravidelných splátkách po 6 000 Kč měsíčně splatných vždy do každého 25. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, a to pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení některého z nich. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Rozsudkem označeným shora soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 109 225 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 109 225 Kč od 28. 11. 2024 do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 6 000 Kč pod ztrátou výhody splátek (výrok I), žalobu ve zbývající části zamítl (výrok II) a dále výrokem III žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako úvěrující uzavřela s žalovaným jako úvěrovaným dne 9. 12. 2012 smlouvu o revolvingovém úvěru č. hodnota, na základě které jí poskytl úvěrový rámec ve výši 15 000 Kč. V průběhu trvání úvěrového vztahu došlo na základě deseti dodatků uzavřených v období od 8. 2. 2023 do 5. 5. 2023 k postupnému navýšení úvěrového rámce až na částku 200 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr hradit v pravidelných měsíčních splátkách, a to včetně úroku ve výši 25,90 % ročně. Protože průběžně čerpaný úvěr nehradil řádně a včas, žalobkyně celý úvěr ke dni 13. 11. zesplatnila a vyzvala žalovaného k jeho úhradě do 27. 11. 2024. Soud prvního stupně shledal smlouvu o úvěru absolutně neplatnou z důvodu nikoliv řádného zkoumání kredibility žalovaného ve smyslu ust. § 86 a § 87 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Svůj závěr odůvodnil tím, že žalobkyně řádně nezkoumala, a ani neprověřovala příjmy ostatních členů domácnosti žalovaného a jeho fixní výdaje. V této souvislosti odkázal na skutečnost, že žalovaný měl v době uzavření úvěrové smlouvy ve znění pozdějších dodatků tři vyživovací povinnosti, kdy za situace, že úvěrový rámec překročil částku 200 000 Kč, mělo být poskytovatelem přistoupeno k detailnějšímu prověřování příjmů a výdajů celé domácnosti žalovaného. Na tento postup však žalobkyně rezignovala. Žalobkyni proto nalézací soud přiznal pouze právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 a n. obč. zák., které představuje část nesplacené jistiny, když od celkově čerpané částky 230 200 Kč odečetl platby žalovaného ve výši 120 975 Kč. Bezdůvodné obohacení tedy představuje částka 109 225 Kč. Vedle jistiny přiznal soud prvního stupně žalobkyni ve smyslu ust. § 1970 obč. zák. i zákonný úrok z prodlení. Plnění stanovil ve smyslu ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. ve splátkách. Ve zbývající části předmětu řízení žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodováno postupem dle ust. 142 odst. 2 o. s. ř., kdy převážně procesně úspěšnému žalovanému, který by jinak měl právo na částečnou náhradu nákladů řízení, žádné náklady nevznikly.

2. Žalobkyně se proti rozsudku soudu prvního stupně včas odvolala, když napadla výrok II a nákladový výrok III. Odkázala na skutková tvrzení uvedená v žalobě ve znění následných doplnění, a to zejména ohledně řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a procesu uzavření samotné smlouvy. Žalobkyně nebrojila proti právnímu závěru nalézacího soudu o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy. Namítla však, že soud prvního stupně učinil nesprávná skutková zjištění ohledně výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalovaného, když tento čerpal úvěr v období od 12. 12. 2022 do 26. 7. 2024 v celkové výši 230 400 Kč, přičemž uhradil toliko částku 101 883 Kč. V tomto kontextu odkázala na výpis čerpání, splátek a úhrad, který byl přílohou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Správná výše bezdůvodného obohacení tak činí 128 517 Kč a nikoliv 109 225 Kč, jak vypočetl soud prvního stupně. Žalobkyně zároveň vzala žalobu částečně zpět, a to co do částky 72 848,19 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 32 874,33 Kč, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 199 465,19 Kč od 18. 2. 2025 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 122,47 Kč, a dále úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 72 848,19 Kč od 18. 2. 2025 do zaplacení. S ohledem na shora uvedené proto navrhla, aby odvolací soud řízení v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby zastavil a část napadeného výroku II rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uloží povinnost zaplatit jí částku 19 292 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 28. 11. 2024 do zaplacení, a dále náklady řízení před soudy obou stupňů, in eventum aby rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

4. Odvolací soud nejprve reagoval na částečné zpětvzetí žaloby v rámci odvolacího řízení, přičemž postupoval podle ust. § 222a odst. 1 ve spojení s ust. § 96 odst. 1 a 2 o. s. ř., rozsudek soudu prvního stupně v části napadeného výroku II zrušil a řízení zastavil. Ve zbývající napadené části přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. včetně řízení, které mu předcházelo, vzal v úvahu argumenty žalobkyní uvedené v odvolání, a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

5. Soud prvního stupně věc správně posuzoval po právní stránce v režimu občanského zákoníku, a to dle ust. § 2395, a dále i podle zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na procesní obranu žalovaného, který rozporoval i samotné uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru, považuje odvolací soud za nutné uvést, že ve sporu o nárocích ze smlouvy o úvěru spočívá důkazní břemeno, že byla uzavřena smlouva o úvěru s konkrétním obsahem a osobou, a že podle ní bylo úvěrovanému plněno, na úvěrujícím (žalobkyni), který toto břemeno unese, pokud uvedené skutečnosti prokáže. Pokud jde o smlouvu o úvěru uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným, pak se jedná o smlouvu o spotřebitelském úvěru, která ve smyslu ust. § 104 zák. o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu, byť nedodržení písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy tak, jak má na mysli ust. § 582 odst. 1 obč. zák. V případě smlouvy o spotřebitelském úvěru by totiž sankce neplatnosti nepřiměřeně dopadla na spotřebitele, u něhož by došlo ke ztrátě výhody splátek, s níž by se mohla pojit obtížně řešitelná situace, kdy by již neměl prostředky z úvěru, které již zpravidla použil, a možnost bezprostředně splatit úvěr v plné výši. Bylo proto na žalobkyni, aby uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru (s jí tvrzeným obsahem), kterou k návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu doložila, v rámci důkazního řízení prokázala. S ohledem na důkazy provedené soudem prvního stupně, které byly v odvolacím řízení ještě doplněny o znalecký posudek č. č. účtu ze dne 22. 8. 2024 zpracovaného právnická osoba, dospěl odvolací soud k závěru o prokázání uzavření smlouvy o úvěru. Občanský zákoník v ust. § 561 odst. 1 větě prvé stanoví, že k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Ve větě třetí téhož ustanovení odkazuje na jiný právní předpis, který určuje, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat. Tímto jiným právním předpisem se míní Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru v elektronické transakce na vnitřním trhu, a dále zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce. Vedle úpravy písemného právního jednání s podpisem pak občanský zákoník v ust. § 562 odst. 1 stanoví, že písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Ust. § 562 odst. 1 obč. zák. je ve vztahu speciality vůči obecné úpravě písemností s podpisem uvedené v ust. § 561 odst. 1 větě první a třetí obč. zák., neboť upravuje případy, kdy lze elektronickými prostředky rovněž splnit písemnou formu, aniž by k písemnosti musel být připojen elektronický podpis ve smyslu zák. č. 297/2016 Sb. Vztah speciality lze dovodit již jazykovým výkladem. Alternativní postup k zajištění písemné formy podle ust. § 562 odst. 1 obč. zák. vyžaduje zachycení právního jednání v textových znacích a potenciální určitelnost jednající osoby alespoň na úrovni jednoznačného tvrzení. To znamená, že i když elektronický dokument není elektronicky podepsán podle ust. § 561 odst. 1 věty první a druhé obč. zák., jde o platné písemné právní jednání, pokud dokument v textových znacích zachycuje vůli jednajícího a je možné jednoznačně tvrdit, kdo jednajícím je. Při splnění těchto dvou kumulativních předpokladů se jedná o „zachování písemné formy“ v pojetí ust. § 561 obč. zák. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR i komentářové literatury se pak nevyžaduje, aby právní jednání učiněné v elektronické podobě, které splňuje požadavky v ust. § 562 odst. 1 obč. zák., bylo podepsáno při splnění podmínek citovaných shora. Písemná forma právního jednání učiněného elektronickými prostředky v elektronickém systému je zachována ve smyslu ust. § 562 odst. 1 a 2 obč. zák., jestliže byly místo dostatečně důvěryhodného elektronického podpisu podle ust. § 561 odst. 1 obč. zák. použity elektronické prostředky takových vlastností, které v době, kdy je právní jednání učiněno, umožnily zachycení obsahu právního jednání a určení osoby, která tato jednání činí (jednající osoby), a to se značnou úrovní důvěry. Určení obsahu právního jednání a jednající osoby musí být možné s dostatečnou spolehlivostí již na základě použitých elektronických prostředků. Žalobkyně pak k prokázání toho, že záznamy údajů o právních jednání v jejím elektronickém systému jsou spolehlivé, že se provádí systematicky a posloupně, a že jsou dále chráněny proti změnám, předložila shora citovaný znalecký posudek.

6. Odvolací soud se dále ztotožnil i s právním hodnocením soudu prvního stupně, který dovodil absolutní neplatnost úvěrové smlouvy v důsledku nedostatečného zkoumání kredibility žalovaného před jejím uzavřením. Žalobkyně ostatně svým odvoláním v tomto směru rozsudek soudu prvního stupně ani nezpochybňovala a nenapadala. Soud prvního stupně však na základě provedeného dokazování dospěl k nesprávným skutkovým závěrům ohledně výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalovaného. Ze žalobkyní doloženého výpisu čerpání, splátek a úhrad vyplynulo, že žalovanému byla postupně vyplacena v jednotlivých tranžích celková částka 230 400 Kč, kdy tento oproti tomu uhradil toliko částku 101 883 Kč. Ohledně spolehlivosti elektronického systému žalobkyně, v rámci kterého byl předmětný výpis vygenerován, odvolací soud opětovně odkazuje na znalecký posudek právnická osoba, na základě kterého pak došlo k naplnění zákonné domněnky zakotvené v ust. § 562 odst. 2 obč. zák. Správná výše bezdůvodného obohacení vzniklá na straně žalovaného tak namísto částky 109 225 Kč činí 128 517 Kč. Protože soud prvního stupně přiznal žalobkyni právo na vydání bezdůvodného obohacení toliko ve výši 109 225 Kč, bylo namístě rozsudek ve zbývající části napadené odvoláním změnit postupem podle ust. § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a žalobkyni přiznat právo i na vydání části bezdůvodného obohacení ve výši 19 292 Kč, a to včetně úroku z prodlení ve smyslu ust. § 1970 obč. zák., jehož výše je určena v souladu s ust. § 2 Nařízení vlády č. 351/2013 Sb. I tuto částku odvolací soud uložil žalovanému uhradit ve splátkách 6 000 Kč měsíčně, a to spolu s částí bezdůvodného obohacení ve výši 109 225 Kč přiznané již pravomocným výrokem I rozsudku soudu prvního stupně.

7. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů odvolací soud rozhodl podle ust. § 224 odst. 1 a 2 ve spojení s ust. § 146 odst. 1 písm. b) a § 142 odst. 2 o. s. ř. Po zohlednění změny části výroku II byla žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně procesně úspěšná přibližně v jedné polovině, a bylo tak namístě žádnému z účastníků náklady za tuto fázi řízení nepřiznat. V rámci řízení před odvolacím soudem bylo zohledněno, že žalobkyně vzala žalobu částečně zpět, a proto byl z větší části procesně úspěšný žalovaný, nicméně tomuto žádné náklady nevznikly, a proto nebylo právo na jejich náhradu přiznáno žádnému z účastníků. Proti tomuto rozsudku je přípustné podat dovolání za podmínek uvedených v ust. § 237 o. s. ř. Dovolání se podává u Nejvyššího soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, a to do dvou měsíců od doručení jeho písemného vyhotovení.