64 Co 164/2026

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D. a soudců JUDr. Anny Grimové a Mgr. Davida Kotrbatého ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného , IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného o zaplacení částky 181 107,57 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 10. 2. 2026, č. j. 19 C 91/2025-57 Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Shora označeným rozsudkem soudu prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku 181 107,57 Kč s příslušenstvím, které představuje smluvní úrok a zákonný úrok z prodlení (výrok I), a dále uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 1 350 Kč (výrok II). Vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobkyně společnost , právnická osoba, . uzavřel jako věřitel s žalovaným jako dlužníkem, a to fyzickou osobou podnikatelem identifikovanou IČO a sídlem, dne 31. 5. 2007 smlouvu o služební kreditní kartě. Smlouva obsahovala neplatnou rozhodčí doložku, v důsledku čehož byl vydán rozhodčí nález, který byl následně podkladem pro vedení exekuce jako „nezpůsobilý“ exekuční titul. Po pravomocném zastavení exekuce dne 14. 3. 2025 se žalobkyně domáhala svého nároku prostřednictvím návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu prvního stupně dne 2. 4. 2025. Nalézací soud shledal námitku promlčení uplatněné pohledávky vznesenou žalovaným v rámci procesní obrany jako důvodnou. V této souvislosti odkázal na § 112 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013, dle kterého nelze na rozhodčí nález jako nezpůsobilý exekuční titul nazírat optikou, jakoby právo bylo pravomocně přiznáno, když z obdobného důvodu není možno počítat běh desetileté objektivní promlčecí lhůty ve smyslu ust. § 408 obch. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013, od jeho vydání. Dále argumentoval tím, že exekuce není řízením, v němž se právo uplatňuje, nýbrž jde o řízení o výkon rozhodnutí již potvrzeného práva, a proto ust. § 112 věty poslední obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013, na dobu trvání exekuce nedopadá, když po danou dobu nedošlo bez dalšího k přerušení běhu zákonné promlčecí lhůty. Skutečnost, že exekuční řízení probíhalo v letech 2011 až 2025 tak nemohla prodloužit běh promlčení, jež započalo plynout nejpozději po skončení rozhodčího řízení v roce 2011. Na shora uvedeném pak ničeho nemění ani závěr žalobkyní naříkaných nálezů Ústavního soudu ČR – viz např. II. ÚS 996/18 či I. ÚS. 1091/19, v rámci kterých nebyla Ústavním soudem řešena otázka běhu promlčecí lhůty v průběhu exekučního řízení, když byla toliko akcentována ochrana legitimního očekávání věřitele. Nadto nelze pominout, že žalobkyně jako oprávněná po delší dobu po vydání přelomového rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 pokračovala v zahájeném exekučním řízení, jehož podkladem byl zjevně nezpůsobilý exekuční titul. Ochrana legitimního očekávání je tak v této souvislosti pojmově vyloučena. Dle pro žalobkyni nejpříznivějšího výkladu nelze dospět k jinému závěru, než že ve smyslu ust. § 408 obch. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013, došlo k promlčení nároku žalobkyně nejpozději v roce 2021. Soud prvního stupně zároveň neshledal okolnosti, jež by mohly vést k závěru, že námitka promlčení vznesená žalovaným odporuje dobrým mravům. Žalovaným tvrzené skutečnosti o dohodě o splátkách s původním věřitelem nelze pro časový odstup v zásadě prokazovat, přičemž právě z důvodu možné důkazní nouze je namístě považovat nárok žalobkyně v důsledku vznesené námitky promlčení za zaniklý. O nákladech řízení bylo rozhodováno ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 151 odst. 3 o. s. ř.

2. Proti rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Namítla, že nelze souhlasit se závěry soudu prvního stupně, že exekuční řízení není řízením, v němž se právo uplatňuje, nýbrž jde o výkon rozhodnutí již utvrzeného práva ve smyslu ust. § 112 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013, v důsledku čehož nedošlo k přerušení běhu zákonné promlčecí lhůty. V této souvislosti odkázala na charakter smlouvy o služební kreditní kartě, jež žalovaný uzavřel jako podnikatel, a jedná se o tzv. absolutní obchod. Rovněž není pravdou, že by žalovaným zmiňovaný nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 996/18 neřešil otázku běhu promlčení v rámci exekučního řízení, když z tohoto naopak bez dalšího plyne, že podal-li po pravomocném zastavení exekuce věřitel žalobu a uplatnil tak právo přiznané formálně nezrušeným rozhodčím nálezem bez zbytečného odkladu (tj. do 30 dnů), promlčení nenastalo. Rovněž Nejvyšší soud ČR ve svých rozsudcích sp. zn. 23 ICdo 19/2015 či sp. zn. 29 ICdo 41/2014 dospěl k závěru, že i v případě rozhodčího řízení zahájeného na základě neplatné rozhodčí doložky se promlčecí lhůta po dobu rozhodčího řízení přerušuje, když k jejímu stavení dochází i v navazujícím exekučním řízení, byť je vedeno na základě nezpůsobilého rozhodčího nálezu. V citovaných rozhodnutích je podrobně vyloženo ust. § 403 odst. 1 obch. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013, když Nejvyšší soud se odklání od gramatického výkladu, a naopak aplikuje analogii s ust. § 112 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013 s odkazem na § 14 odst. 1 zák. o rozhodčím řízení. Proti uvedené argumentaci pak Ústavní soud ČR neměl ve svých rozhodnutích žádné výhrady. Žalobkyně se rovněž vymezila proti názoru soudu prvního stupně, že o jejím právu již nelze rozhodovat z důvodu možné důkazní nouze, což by ve svém důsledku vedlo k porušení rovnosti stran v řízení před soudem. Soud prvního stupně nezohlednil, že veškerá doposud vedená řízení byla iniciována v důsledku prodlení žalovaného se splněním jeho závazku. S ohledem na shora uvedené žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

3. Žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobkyně setrval na důvodnosti vznesené námitky promlčení, když akcentoval, že exekuční řízení není řízením o uplatnění práva, a nemá tak vliv na stavení promlčecí doby. Na tom nic nemění ani závěr o tom, že se jedná o tzv. absolutní obchod. Ust. § 403 obch. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013, se vztahuje na rozhodčí řízení, nikoliv na exekuci. Dále doplnil, že žalobkyně nepředložila kompletní výpisy z účtu, neprokázala výši dluhu ani splatnost či postoupení pohledávky. Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ust. § 212 a § 212a o. s. ř., včetně řízení, které mu předcházelo, vzal v úvahu argumenty žalobkyně uvedené v odvolání i vyjádření žalovaného, přičemž dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. V přezkoumávané věci soud prvního stupně řádně zjistil skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí a nepochybil při vytváření skutkových závěrů. Za chybu při vytváření skutkového závěru by bylo možno považovat, pokud by nalézací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z dokazování či z tvrzení stran nevyplynuly a nevyšly při řízení najevo ani jinak, pokud by opomenul hodnotit skutečnosti vyplývající z dokazování nebo by neprovedl důvodně navrhované důkazy. Chybným by byl i postup soudu prvního stupně, kdyby se v jeho hodnocení důkazu objevil logický rozpor, či by byly důkazy hodnoceny zjevně nepřiměřeně, nebo by nebyla dodržena pravidla vytyčená v ust. § 132 až 135 o. s. ř. Těchto chyb se však soud prvního stupně důsledně vyvaroval. Naznal, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností , právnická osoba, . jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem byla dne 31. 5. 2007 uzavřena smlouva o úvěru, a to ve smyslu ust. § 497 obch. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013. K tomu odvolací soud doplňuje, že žalovaný smlouvu uzavřel v postavení podnikatele, a tudíž se nejedná o spotřebitelskou smlouvu. Lze přisvědčit právnímu hodnocení žalobkyně, že se jedná o tzv. absolutní obchod ve smyslu ust. § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013. Nedílnou součástí úvěrové smlouvy byly i Podmínky ke služebním kartám, kde byla v čl. XVII sjednána rozhodčí doložka. V ní bylo mimo jiné ujednáno, že majetkové spory vzniknuvší z předmětné smlouvy budou rozhodovány s konečnou platností v rozhodčím řízení, a to jedním rozhodcem jmenovaným správcem ze seznamu rozhodců vedeného Společností pro rozhodčí řízení a.s. podle Jednacího řádu pro rozhodčí řízení Společnosti. S ohledem na ustálenou judikaturu, a to zejména usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11. 5. 2011 (byť v daném případě byla řešena platnost rozhodčí smlouvy vyplývající ze spotřebitelské smlouvy) je namístě shledat rozhodčí doložku jako neplatně sjednanou, a to s ohledem na netransparentní určení osoby rozhodce. Z provedeného dokazování dále vyplynulo, že splatnost pohledávky nastala ke dni 24. 3. 2009, když původní věřitel s ohledem na prodlení žalovaného s úhradou závazku od smlouvy odstoupil dopisem ze dne 9. 3. 2009 s účinností ke dni 19. 3. 2009. Splatnost vyplývá ze zesplatňujícího výpisu ze dne 24. 3. 2009. Na základě rozhodčí žaloby ze dne 25. 11. 2009 rozhodce , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, vydal dne 10. 3. 2010 rozhodčí nález sp. zn. K/2009/08735, který nabyl právní moci a vykonatelnosti dne 27. 5. 2010. Rozhodčím nálezem byla žalovanému uložena povinnost zaplatit společnosti , právnická osoba, . jako žalobkyni částku 225 442,88 Kč s příslušenstvím a náklady rozhodčího řízení ve výši 56 251,45 Kč. Dne 14. 2. 2011 žalobkyně podala exekuční návrh. Usnesením Okresního soudu v Domažlicích ze dne 21. 2. 2011, č. j. 7 EXE 784/2011-10 byla nařízena exekuce k vymožení shora uvedené pohledávky, když exekučním titulem byl shora specifikovaný rozhodčí nález vydaným rozhodcem , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla vymáhaná pohledávka postoupena s účinností ke dni 12. 9. 2016 na žalobkyni. Tato v rámci vyjádření ze dne 7. 3. 2025 souhlasila se zastavením exekuce. Exekuce byla pravomocně zastavena ke dni 14. 3. 2025. Návrh žalobkyně na vydání elektronického platebního rozkazu byl soudu prvního stupně doručen dne 2. 4. 2025. Žalovaný v řízení před nalézacím soudem vznesl námitku promlčení.

6. Pokud jde o počátek běhu promlčecí lhůty, pak tento je třeba důsledně vázat na dobu splatnosti pohledávky. Ta v daném případě nastala ve smyslu ust. § 392 odst. 1 obch. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013, dne 24. 3. 2009, přičemž délka subjektivní promlčecí lhůty dle ust. § 397 obch. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013, je čtyřletá. Odvolací soud nepřehlédl, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR zahájení rozhodčího řízení staví běh promlčecí doby i tehdy, je-li rozhodčí doložka neplatná, a že bylo-li takové rozhodčí řízení zahájeno před 11. 5. 2011, kdy bylo vydáno shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ohledně neplatnosti rozhodčích nálezů pro netransparentní sjednání osoby rozhodce v rámci rozhodčí doložky, může se tento účinek promítnout i do navazujícího exekučního řízení vedeného na základě rozhodčího nálezu vydaného na podkladě neplatné rozhodčí doložky – k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 2/2023, sp. zn. 23 ICdo 19/2015 či usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 70/2022. Avšak ani závěry obsažené v rozhodnutích citovaných jak žalobkyní v rámci jí uplatněného odvolání či judikatury specifikované shora, nevedou bez dalšího k závěru, že nárok žalobkyně promlčen není. Vedle ustanovení upravujících stavení běhu promlčecí doby je totiž třeba aplikovat i ust. § 408 odst. 1 obch. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013, podle něhož promlčecí doba skončí nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala běžet poprvé. Toto ustanovení zakládá objektivní maximální hranici promlčení. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR se ohledně výkladu institutu promlčení sjednotila na závěru, že ust. § 408 odst. 1 obch. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013, je namístě vztáhnout rovněž na pohledávky, které byly pravomocně přiznány v soudním nebo rozhodčím řízením, tj. pohledávky vymahatelné. V daném případě nelze pominout, že rozhodčí nález byl nezpůsobilým exekučním titulem. Jinými slovy i tyto pohledávky se promlčují za 10 let ode dne, kdy promlčecí lhůta počala běžet poprvé bez ohledu na to, zda před jejím marným uplynutím byl podán exekuční návrh (případně návrh na výkon rozhodnutí) u soudu či jiného příslušného orgánu. Jak již judikoval Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení sp. zn. 20 Cdo 1858/2025, zákaz uplatnění námitky promlčení v soudním (rozhodčím) řízením zahájeném před uplynutím uvedené doby zakotvený v ust. § 408 odst. 1 obch. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013, tudíž nemá za následek stavení promlčecí doby po dobu exekučního řízení; takový následek stanoví v případě navržení výkonu rozhodnutí pro pravomocně přiznané právo ust. § 112 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013, které však vzhledem ke komplexní úpravě promlčení v obchodním zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, nelze ve smyslu ust. § 1 odst. 2 obch. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013, použít pro obchodní závazkové vztahy. K námitce promlčení uplatněné v exekučním řízení se nepřihlíží, jestliže lhůta 10 let ode dne, kdy promlčecí doba počala běžet poprvé, uplynula až v průběhu tohoto řízení. Ust. § 408 odst. 1 obch. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013, tak vymezuje nepřekročitelnou délku promlčecí doby (10 let ode dne, kdy počala běžet poprvé), a to, aniž by s tím, že před jejím uplynutím byla pohledávka uplatněna v soudním nebo rozhodčím řízení, spojovalo jakékoliv následky pro její běh – k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1912/2021 či sp. zn. 20 Cdo 2748/2020.

7. V posuzované věci proto desetiletá objektivní promlčecí lhůta počala běžet dne 25. 3. 2009 a marně uplynula dne 25. 3. 2019. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR zahájení exekučního řízení samo o sobě běh této desetileté lhůty nestaví ani nepřerušuje. Jeho význam spočívá pouze v tom, že byla-li exekuce zahájena před uplynutím desetileté lhůty, nelze v daném exekučním řízení úspěšně uplatnit námitku promlčení, jestliže tato lhůta uplyne až v jeho průběhu. Tento závěr vyplývá mimo jiné i ze shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1858/2025. Z uvedeného rozhodnutí dále plyne, že exekuce zahájená dne 14. 2. 2011 mohla mít význam toliko pro posouzení promlčení „uvnitř“ tohoto exekučního řízení, nikoliv pro zachování možnosti uplatnit pohledávku novou žalobou i po uplynutí desetileté objektivní lhůty. Na tomto závěru ničeho nemění ani skutečnost, že exekuční řízení bylo pravomocně zastaveno až dne 14. 3. 2025 a žaloba (návrh na vydání EPR) byla žalobkyní uplatněna u soudu již dne 2. 4. 2025. V době podání návrhu byla totiž objektivní desetiletá promlčecí lhůta podle ust. § 408 odst. 1 obch. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013, již více než 6 let uplynulá. Ani včasné zahájení exekučního řízení tento následek neodvrací, neboť nevede ke stavení ani k založení nového běhu této objektivní promlčecí lhůty. V této souvislosti lze odkázat i na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3657/2022, kde Nejvyšší soud uvádí, že uplatní-li věřitel včas své právo u soudu, měla tato skutečnost za následek, že promlčecí doba (po dobu tohoto řízení) „přestala běžet“, avšak pouze po dobu deseti let ode dne, kdy začala promlčecí doba běžet poprvé; potom působí pouze „zákaz“ uplatnit námitku promlčení (§ 408 odst. 1 obch. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013). Z toho tedy plyne, že ke stavení promlčecí doby ve smyslu ust. § 402 obch. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013, dochází v takovém případě pouze po dobu deseti let ode dne, kdy počala promlčecí lhůta prvně běžet. Toliko v této době je možné realizovat pohledávku v jiném řízení, v němž se uplatní zákaz uplatnění námitky promlčení podle ust. § 408 odst. 1 věty třetí obch. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013.

8. Odvolací soud proto uzavírá, že bez ohledu na účinky rozhodčího a následně i exekučního řízení na běh čtyřleté promlčecí doby, uplynula objektivní desetiletá promlčecí lhůta dne 25. 3. 2019, a to ve smyslu ust. § 408 odst. 1 obch. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013. Byla-li žaloba podána až dne 2. 4. 2025 a žalovaný vznesl námitku promlčení, je tato námitka důvodná.

9. Bera v úvahu závěry uvedené shora se pak odvolací soud dále zabýval otázkou, zda žalovaným vznesená námitka promlčení není případně v rozporu s dobrými mravy tak, jak argumentovala žalobkyně. V této souvislosti je třeba odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího soudu ČR i Ústavního soudu ČR, kdy např. z nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 3358/20 vyplývá, že promlčení je zákonným institutem přispívajícím k jistotě v právních vztazích a jeho namítnutí dobrým mravům zásadně neodporuje. Výjimkou jsou situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil, a vůči němuž by zánik nároku byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem uplatněného práva, a to z důvodů, pro které své právo včas neuplatnil. Rovněž je třeba zdůraznit, že případná pasivita žalovaného bez dalšího nemůže představovat důvod, pro který by bylo možno ochranu práva v podobě řádně vznesené námitky promlčení odepřít, kdy za rozporné s dobrými mravy nelze považovat jednání dlužníka (v daném případě žalovaného), který své závazky nesplácí – k tomu viz např. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 996/18. Pro doplnění je pak možno odkázat i na usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1860/2011, ze kterého plyne, že okolnosti na straně dlužníka by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principů právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoliv z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku. Odvolací soud pak neshledal žádné okolnosti bránící žalující straně v řádném a včasném uplatnění práva, a to tím spíše, kdy tato exekuční řízení vedla po delší dobu, a to i přes vědomost existence usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11. 5. 2011. V této souvislosti odvolací soud nepřehlédl, že oprávněná i její předchůdkyně jako profesionálové museli vědět o existenci usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11. 5. 2011, z něhož plyne nezpůsobilost exekučního titulu. Přesto zvolili řešení, kdy dále exekuci vůči povinnému vedli, přestože si museli či měli být vědomi toho, že exekuce není uskutečňována po právu.

10. Veden shora sdělenými důvody proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně nákladového výroku II.

11. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 224 odst. 1 a 2 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy procesně úspěšný žalovaný by měl právo na náhradu nákladů, přičemž odvolací soud zohlednil, že žalovanému žádné náklady nevznikly.