19 C 91/2025

Plný text

Okresní soud v Domažlicích rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Foltýnem, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného o 181 107,57 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení částky 181 107,57 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za období od , datum, do , datum, ve výši 254 062,98 Kč, kapitalizovaného úroku za období od , datum, do , datum, ve výši 542 435,81 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 181 107,57 Kč od , datum, do zaplacení a úroku ve výši 18 % ročně z částky 181 107,57 Kč od , datum, do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 1 350 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala toho, aby byl žalovaný povinen jí zaplatit částky specifikované v první výroku tohoto rozsudku, a to s odůvodněním, že jde o dluh, který žalovanému vznikl u právní předchůdkyně žalobkyně v souvislosti se zřízenou služební kreditní kartou, respektive z titulu smlouvy o služební kreditní kartě ze dne , datum, .

2. Žalovaný ve vyjádření k návrhu (žalobě), označeném nepřesně jako „odpor“ (elektronický platební rozkaz v dané věci s ohledem na skutkové okolnosti věci vydán nebyl), vznesl námitku promlčení, současně připomněl, že inkriminovaná smlouva obsahovala neplatnou rozhodčí doložku, v důsledku čehož byl neplatným rovněž v minulosti vydaný rozhodčí nález.

3. Žalobkyně při nařízeném jednání vyjádřila přesvědčení, že žalovaným vznesená námitka promlčení není důvodná, neboť k promlčení uplatněného práva vůbec nedošlo, soud proto jednání odročil s tím, že poskytl žalobkyni lhůtu k doplnění žaloby o argumentaci, proč není jí uplatněný nárok promlčen.

4. V poskytnuté lhůtě žalobkyně v prvé řadě poukázala na skutečnost, že žalovaný uzavřel předmětnou smlouvu v postavení podnikatele, podle žalobkyně tak nešlo o spotřebitelskou smlouvu (nebyl-li by žalovaný v době uzavření smlouvy podnikatelem, nemohla by mu být podle žalobkyně vydána služební karta). Jde-li pak o žalovaným vznesenou námitku promlčení, žalobkyně odkázala na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 996/18 a nálezu sp. zn. I. ÚS 1091/19. Žalobkyně přitom zdůraznila, že předchozí exekuce (na výkon ve věci vydaného rozhodčího nálezu) byla zahájena dne , datum, , tedy před rozhodným datem uváděným v odkazovaných nálezech Ústavního soudu (přičemž nová žaloba byla podána bez zbytečného odkladu po skončení této exekuce), žalovaným vznesená námitka tudíž podle žalobkyně nemůže být důvodná, pročež by žalobě mělo být v plném rozsahu vyhověno.

5. Žalovaný v replice k doplnění žaloby vyjádřil přesvědčení, že žalobkyně neunáší důkazní břemeno ohledně tvrzení o stavění promlčecí lhůty, přičemž podle žalovaného přehlíží nejen skutečnost, že daná rozhodčí doložka byla absolutně neplatná (v důsledku čehož nemohlo mít ani dané rozhodčí řízení vliv na otázku promlčení), ale rovněž fakt, že exekuce nemá žádný vliv na běh promlčení (neboť podle ustanovení § 112 občanského zákoníku z roku 1964 se promlčení staví pouze tehdy, pokud je právo uplatněno u orgánu, který má pravomoc o něm rozhodnout, což soudní exekutor není). Žalobkyní uplatněné právo je tudíž podle žalovaného promlčeno, a proto navrhl, aby soud žalobu zamítl.

6. Na základě argumentace obou stran dal soud žalující straně možnost vysvětlit, proč přikročila k podání žaloby až dne , datum, a případně předložit argumentaci, podle které neběžela promlčecí lhůta (doba) v průběhu dané exekuce. Současně soud vyzval žalovaného – pro posouzení otázky, zda žalovaným vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy –, aby uvedl, proč v minulosti neuhradil předmětnou jistinu.

7. Žalobkyně ve svém vyjádření zdůraznila, že žalobu (návrh) podala obratem poté, co byla předchozí exekuce usnesením ze dne , datum, zastavena. Jde-li o přerušení běhu promlčecí doby, žalobkyně opětovně odkázala na shora uvedené nálezy Ústavního soudu.

8. Žalovaný v reakci na výzvu soudu uvedl, že byl s právní předchůdkyní žalobkyně dohodnut na odkladu splátek, bankovní instituce však tuto dohodu porušila a dva dny po jejím uzavření předmětnou smlouvu vypověděla. Žalovaný se údajně i poté snažil dohodnout na splátkách, což však nebylo věřitelem akceptováno, v důsledku čehož byl žalovaný zapsán do registru dlužníků, což mu v posledku znemožnilo generovat příjem a svůj dluh, který v mezidobí narostl z původní částky cca 180 000 Kč na více než milion Kč, jakkoli splácet. Ve zbývající části vyjádření žalovaného – zjevně zpracovaného za pomoci „umělé inteligence“ – žalovaný opětovně vyjádřil přesvědčení, že uplatněný nárok je promlčen a jeho námitka dobrým mravům neodporuje (žalovaný naopak poukazuje na nemravné jednání původního věřitele a jeho právních nástupců).

9. V replice k vyjádření žalovaného konečně žalobkyně vyjadřuje pochybnost nad tvrzeními žalovaného o uzavřené (a následně porušené) dohodě o splátkách (o této dohodě nemá žádné informace), přičemž zdůrazňuje, že nemravným je jednání žalovaného, jenž si zapůjčil finanční prostředky, které nevrátil, přičemž v závěru připomíná, že předmětná smlouvy byla uzavřena v režimu obchodního zákoníku.

10. Na základě oběma stranami předložené argumentace, obsahu spisu a analýzy příslušné právní úpravy a judikatury vrcholných soudů dospěl podepsaný soud k závěru, že žalovaným vznesená námitka promlčení je důvodná.

11. Rozhodčí nález, který byl v dané věci původně vydán, se opíral o neplatnou rozhodčí doložku, na základě nyní konstantní judikatury je proto třeba na tento rozhodčí nález hledět jako na rozhodčí nález, který nebyl způsobilým exekučním titulem, kterým by bylo právo pravomocně přiznáno ve smyslu ustanovení § 112 občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013, z obdobného důvodu od jeho vydání není možno počítat běh desetileté promlčení doby podle ustanovení § 408 obchodního zákoníku (taktéž platného do , datum, ).

12. Oproti mínění žalobkyně se přitom podepsaný soud domnívá, že exekuční řízení není řízením, v něm se právo uplatňuje, nýbrž jde o řízení o výkon již utvrzeného práva (soudní exekutor „toliko“ provádí výkon rozhodnutí orgánu, jenž měl pravomoc o tomto právu rozhodnout, soudní exekutor o tomto právu nerozhoduje, právo se tak u něj neuplatňuje); ustanovení § 112 poslední věty občanského zákoníku, platného do , datum, , proto na dobu trvání exekuce nedopadá, jinými slovy: po dobu trvání exekuce nedošlo bez dalšího k přerušení běhu zákonné promlčecí doby (lhůty). Skutečnost, že v letech 2011-2025 probíhala exekuce, tak nemohla prodloužit běh promlčení, které započalo nejpozději po skončení rozhodčího řízení v roce 2011.

13. Na posledně uvedené skutečnosti nic nemění závěry žalobkyní dovolávaných nálezů Ústavního soudu, podle kterých Ústavní soud nikterak neřešil otázku běhu promlčení v rámci exekučního řízení, pouze stanovil, že – cum grano salis – je třeba chránit věřitele, který v dobré víře zahájil rozhodčí (a následně exekuční) řízení na základě tehdy obecně akceptovatelné praxe. Jinak řečeno, Ústavní soud v těchto nálezech akcentoval ochranu legitimního očekávání věřitele, tyto závěry se však podle mínění podepsaného soudu nikterak nevztahují na žalobkyni (či její právní předchůdce), tedy na subjekty, které i dlouhé roky po publikaci klíčového rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010) setrvávali v exekučním řízení, ve kterém měl být vymožen zjevně neúčinný exekuční titul. Ochrana legitimního očekávání žalobkyně je tak za této situace podle názoru podepsaného soudu pojmově vyloučena.

14. Podepsaný soud má tedy za to, že závěry nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 996/18 a I. ÚS 1091/19 v kontextu projednávané věci nejsou žalobkyni jakkoli příznivé.

15. Je tak možno uzavřít, že žalobkyni nejpříznivější dostupný výklad práva vede k závěru, že žalobou uplatněné právo bylo podle ustanovení § 408 obchodního zákoníku promlčeno nejpozději v roce 2021.

16. Žalovaný vznesená námitka promlčení je tak námitkou důvodnou, přičemž soud neshledal v jednání žalovaného takové okolnosti, jež by mohly vést k závěru, že jím vznesená námitka promlčení odporuje dobrým mravům. Ostatně platí, že žalovaným tvrzené skutečnosti (dohoda o splátkách s původním věřitelem) již v zásadě není možno pro časový odstup prokazovat, pročež je v posledku správné, že o právu žalobkyně již soud nemůže rozhodovat, neboť právě i z důvodu možné důkazní nouze žalované strany je namístě považovat nárok žalobkyně (v důsledku důvodně vznesené námitky promlčení) za zaniklý.

17. Soud proto žalobu v plném rozsahu zamítl.

18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu tak, že přiznal žalovanému, jenž byl v řízení zcela úspěšný, právo na náhradu nákladů řízení ve výši 1 350 Kč, tedy nákladů stanovených v souladu s ustanovením § 151 odst. 3 občanského soudního řádu ve spojení s ustanovením § 2 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, které soud vyložil v souladu se závěry přijatými Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 18. 11. 2025 sp. zn. 28 Cdo 2638/2025.