64 CO 19/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jany Vyletové a soudců Mgr. Timma Šmehlíka a JUDr. Anny Grimové ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení , příjmení sídlem adresa proti; žalované: ; země - stát. instituce , IČO sídlem adresa o zaplacení částky ve výši 24 495,40 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. 11. 2021, č. j. 31 C 26/2021.

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Označeným rozsudkem soud prvního stupně v celém rozsahu zamítl žalobu o zaplacení 24 495,40 Kč s úrokem z prodlení a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč. V odůvodnění uvedl, že se neztotožnil se žalobkyní v tom, že exekuční soud, pokud zastavil exekuci pro neplatnost rozhodčí smlouvy, neměl pověření pro vedení exekuce ze stejného důvodu vůbec vydávat. Exekuční soud byl při vydání pověření povinen zkoumat exekuční titul a to z hlediska jeho formální a materiální vykonatelnosti, nepřezkoumával věcnou správnost exekučního titulu a nepřihlížel k vadám nalézacího řízení. V exekučním řízení je soud oprávněn přezkoumávat pravomoc orgánu, který exekuční titul vydal. Pokud soud tyto hlediska přezkoumal, neshledal je v rozporu se zákonem a ani v rozporu s judikaturou známou mu ke dni rozhodování, pověření vydal. V daném případě bylo exekuční řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci rozhodce, avšak ne z důvodu neplatnosti rozhodčí smlouvy pro netransparentnost výběru rozhodce, nýbrž důvodu neplatnosti samotné úvěrové smlouvy, která byla s rozhodčí smlouvou propojena. Důsledkem neplatnosti úvěrové smlouvy je nedostatek pravomoci rozhodce a tím pádem nezpůsobilost exekučního titulu. Došlo-li tedy až postupem času k vývoji judikatury tak, že původně nařízená exekuce byla následně zastavena, není možné v tomto spatřovat nesprávný úřední postup soudu při vydání pověření k provedení exekuce tak, jak tvrdí žalobkyně. Je to právě žalobkyně, která neplatnou úvěrovou smlouvu s povinnou uzavřela spolu se smlouvou rozhodčí; obě jsou smlouvy formulářové, vypracované a předložené žalobkyní. Byla to žalobkyně, které dle této rozhodčí smlouvy požádala rozhodce o vydání rozhodčího nálezu a následně dne 7. 11. 2014 podala návrh na pověření soudního exekutora. Následně to byla žalobkyně, která podala odvolání proti usnesení zdejšího soudu ze dne 30. 10. 2018, kterým byla exekuce zastavena, a tvrdila, že pravomoc rozhodce byla dána, že samotná neplatnost smlouvy o úvěru nemá vliv na platnost rozhodčí doložky. A je to stejná žalobkyně, která se nyní domáhá po státu nároku na náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu s tvrzením, že exekuční titul nebyl od samého počátku způsobilým exekučním titulem. Takovémuto jednání na straně žalobkyně není možno poskytovat žádnou ochranu, tedy ani přiznávat jakékoliv nároky na náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu.

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Soudu prvního stupně vytkla, že jeho úvahy vůbec nesměřují k podstatě uplatněného nároku. Vůbec se nevypořádal s námitkou, dle níž exekuční soud při pověření soudního exekutora podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2907/2016 zkoumá, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc. Žalobkyně, tehdy v postavení oprávněného, věřila, že soud postupoval správně, pokud vydal exekutorovi pověření. Jelikož tomu tak nebylo, vznikla jí v důsledku zastavení exekuce škoda. Požadavek na její náhradu nijak neodporuje dobrým mravům. Stát nemá výjimku z odpovědnosti za svůj řádný postup, odpovídá objektivně bez ohledu na zavinění, viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3106/2012. Jestliže z rozhodnutí o zastavení exekuce se závazně podává, že rozhodce neměl nikdy pravomoc vydat rozhodčí nález, neexistoval nikdy formálně a materiálně vykonatelný exekuční titul a úřední postup soudu při pověření exekutora byl nutně objektivně nesprávný. Není vůbec podstatné, co soud při pověření exekutora činil nebo nečinil, co mohl seznat, neboť ani pečlivý postup není liberačním důvodem. Rozhodčí nález byl nevykonatelný ex tunc, a není důležité, proč to exekuční soud při pověřování exekutora nerozpoznal. Významné není ani to, zda to poznat mohl. Není správná úvaha soudu prvního stupně, dle níž až postupem času došlo k vývoji judikatury tak, že původně nařízená exekuce byla následně zastavena, a proto není možné v pověření k provedení exekuce spatřovat nesprávný úřední postup. Taková úvaha by měla místo tehdy, pokud by se řešilo zavinění, což není případ objektivní odpovědnosti. Žalobkyně jako oprávněná právem věřila ve správnost postupu exekučního soudu v tomto konkrétním řízení a měla plné právo očekávat, že byl v souladu se zákonem. Proto se i pochopitelně bránila v řízení o zastavení exekuce. Závěry soudu prvního stupně o tom, že si žalobkyně měla sama provést jakousi vnitřní supervizi postupu exekučního soudu a vlastně za vše sama odpovídá, neobstojí. Exekuční soud si mohl a měl připojit rozhodčí spis a s ním mohl za pomoci kritérií schválených vyššími soudy seznat, že úvěrová smlouva je neplatná. Navrhla, aby odvolací soud přezkoumávaný rozsudek změnil a žalobě v celém rozsahu vyhověl.

3. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla pouze to, že navrhuje potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, který zcela správně věc po skutkové a i právní stránce posoudil a odůvodnění jím vydaného rozsudku je kvalitní a přesvědčivé. Odvolání žalobkyně dle názoru žalované neuvádí takové argumenty, které by byly způsobilé přivodit změnu nebo zrušení napadeného rozsudku.

4. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. Odvolání žalobkyně není důvodné.

5. V posuzované věci se žalobkyně proti státu domáhá náhrady škody, která jí ve výši 24 495,40 Kč měla vzniknout tím, že byla v exekučním řízení vedeném před [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] uznána povinnou nahradit náklady řízení [jméno] [příjmení], která se úspěšně domohla zastavení exekuce, kterou proti ní žalobkyně jako oprávněná vedla. Stát za škodu odpovídá podle § 13 zák. č. 82/1998 Sb., neboť ji dle žalobkyně způsobil nesprávným úředním postupem [název soudu], jestliže tento soud pověřil soudního exekutora vedením exekuce na základě exekučního titulu, jenž byl následně shledán nevykonatelným.

6. Soud prvního stupně náležitě a v potřebném rozsahu zjistil skutkový stav. Jeho skutkové závěry vycházejí z tvrzení účastníků, které jsou v podstatě shodná, a z písemných důkazů, které si navzájem neodporují. Jeho skutkové závěry ostatně ani v odvolacím řízení nejsou účastníky řízení zpochybňovány. Postačí proto shrnout, že žalobkyně jako oprávněná dne 7. 11. 2014 podala exekuční návrh na nařízení exekuce k vymožení své peněžité pohledávky za povinnou, a to podle rozhodčího nálezu, vydaného pod č. j. [číslo jednací] rozhodcem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] Okresní soud Plzeň-město pověřil vedením exekuce soudního exekutora [anonymizováno] [jméno] [příjmení] dne [datum rozhodnutí] (č. j. [číslo jednací]). V průběhu řízení došlo ke spojení s další exekucí vedenou žalobkyní proti [jméno] [příjmení] na základě rozhodčího nálezu rozhodce [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] [anonymizováno] [číslo] – 7 (oba tyto rozhodčí nálezy budou dále uváděny jako exekuční titul). Dříve než došlo k vymožení pohledávky žalobkyně, podala povinná 25. 6. 2018 návrh na zastavení exekuce. Exekuci žádala zastavit z důvodu podle ust. § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Dle povinné, rozhodce neměl pravomoc k vydání rozhodčího nálezu, protože jak rozhodčí smlouva, tak smlouva o úvěru, která je s rozhodčí smlouvou spojena, se příčí dobrým mravům a jsou absolutně neplatné podle ust. § 39 zák. č. 40/1964 Sb. Žalobkyně jako oprávněná se zastavením exekuce nesouhlasila, proto soudní exekutor předložil návrh povinné Okresnímu soudu Plzeň-město, který mu usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] vyhověl a exekuci zastavil. Žalobkyni také uložil povinnost zaplatit povinné [jméno] [příjmení] náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce ve výši 12 785 Kč. Žalobkyně proti tomuto rozhodnutí podala odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 7. 2. 2019, č. j. 13 Co 295/2018 – 101, jímž rozhodnutí prvoinstančního soudu ve výrocích o zastavení exekuce a o nákladech řízení mezi účastníky potvrdil a žalobkyni uložil povinnost zaplatit povinné náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 12 710,40 Kč. Žalobkyně prokázala, že svou povinnost uhradit [jméno] [příjmení] náklady řízení v celkové výši nyní požadovaných 24 495,40 Kč splnila. Prokázáno bylo i to, že před podáním žaloby žalobkyně požádala žalovanou o odškodnění a její žádosti nebylo vyhověno.

7. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí, jímž potvrdil zastavení exekuce vůči povinné [jméno] [příjmení], uvedl, že samotná rozhodčí smlouva, na jejímž základě byl rozhodce určen, není po formální stránce s ohledem na její obsah v rozporu se zákonem ani judikaturou vyšších soudů. S ohledem na obsahovou propojenost rozhodčí smlouvy se smlouvou o úvěru, je nutno hodnotit obě smlouvy z hlediska principu ochrany spotřebitele jako jeden celek. Smlouvy byly uzavřeny společně, k uzavření jedné z nich bez druhé by nedošlo. Obě smlouvy jsou absolutně neplatné, neboť obsah smlouvy o úvěru, která je právním důvodem vzniku vynucované povinnosti, je neplatná pro rozpor s dobrými mravy, jimž se příčí zejména s ohledem na výši úrokové sazby a na nepřiměřená ujednání o smluvních pokutách. Rozhodce tak neměl pravomoc k vydání exekučního titulu a vedení exekuce k vymožení povinností v něm uložených je nepřípustné ve smyslu ust. § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

8. Podle ust. § 1 zákona č. 82/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen OdpŠk) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 13 odst. 1 věta první téhož zákona odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem dle §13 OdpŠk se rozumí takové porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, které nevede k vydání rozhodnutí. Žalobkyně za deliktní jednání státu označila vydání pověření soudnímu exekutorovi dle § 43a exekučního řádu (e. ř.), které soudním rozhodnutím není (§ 43a odst. 5 e. ř), současně jde o výsledek úřední činnosti soudu jakožto státního orgánu, za který (škodu jím způsobenou) stát odpovídá podle § 3 odst. 1 písm. a) OdpŠk. Odpovědnost státu za takto způsobenou škodu je objektivní, to znamená, že není podstatné, zda státu lze přičíst zavinění za to, že ke škodě došlo. Stát se rovněž nemůže odpovědnosti zprostit poukazem na existenci jej vyvinujících důvodů (§ 2 OdpŠk).

9. Podle ustanovení § 43a odst. 3, 6 e. ř. soud vydá pověření k vedení exekuce, jsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vedení exekuce, jinak exekutorovi uloží návrh zamítnout.

10. S žalobkyní lze souhlasit v tom, že exekuční soud je povinen před vydáním pověření zkoumat vykonatelnost exekučního titulu, včetně toho, zda byl vydán k tomu oprávněným orgánem v mezích jeho pravomoci. Činí tak bez nařízení jednání, pouze na základě listin předložených mu prostřednictvím soudního exekutora oprávněným. Jelikož pověření není soudním rozhodnutím a také se nedoručuje účastníkům řízení, nemůže povinný proti vydání pověření nikterak přímo brojit. Veškeré námitky proti nařízení a vedení exekuce povinný uplatňuje v návrhu na zastavení exekuce, a to včetně námitky nevykonatelnosti exekučního titulu z důvodu nedostatku pravomoci rozhodce. To určuje i rozsah skutečností, které exekuční soud v té které fázi exekučního řízení zkoumá. Odvolací soud se neztotožňuje s názorem, dle něhož princip objektivní odpovědnosti státu za škodu vzniklou nesprávným úředním postupem znamená, že již jen proto, že exekuční titul byl (následně) shledán od počátku nevykonatelným pro nedostatek pravomoci rozhodce, je pověření soudního exekutora nesprávným úředním postupem bez dalšího. Před vydáním pověření je exekuční soudu povinen prověřit především formální náležitosti exekučního návrhu. Zjišťuje, zda je exekuční návrh v souladu s exekučním titulem (zda oprávněný nežádá více, než je mu přiznáno), zda je titul opatřen doložkami osvědčujícími jeho formální vykonatelnost a zda je vykonatelný i materiálně, tj. zda určitě a srozumitelně stanoví obsah a rozsah vymáhaných práv a povinností. V rámci přezkumu formální vykonatelnosti vzhledem k tomu, že pravomoc rozhodce je dána (soukromoprávní) dohodou účastníků exekučního řízení (či jejich právních předchůdců), posuzuje i to, zda oprávněný listinami připojenými k návrhu prokázal uzavření rozhodčí smlouvy, která pravomoc rozhodce zakládá. Z úřední povinnosti zkoumá i její platnost, a to z hlediska kritérií daných od 11. 5. 2011 již sjednocenou judikaturou Nejvyššího soudu Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že exekuční soud v posuzované věci nepochybil, pokud na základě obsahu exekučního návrhu a listin předložených žalobkyní pověřil soudního exekutora vedením exekuce. Žalobkyně k návrhu na řízení exekuce připojila rozhodčí nálezy i rozhodčí smlouvu. Tou byla pravomoc rozhodce (tvrzená žalobkyní) osvědčena v míře, která je pro vydání pověření postačující. K zastavení exekuce nedošlo pro neplatnost vlastní rozhodčí smlouvy, nýbrž s ohledem na obsah s ní spojené smlouvy o úvěru, kterou ale žalobkyně k exekučnímu návrhu nepřipojila, tedy v důsledku okolností, které se z exekučního návrhu a jeho příloh nepodávaly. Spatřuje-li žalobkyně ve vydání pověření za těchto okolností nesprávný úřední postup, pak v podstatě vytýká exekučnímu soudu to, že poté, co ověřil správnost jejího tvrzení o pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu obsahem právě žalobkyní předložených listin, sám nezjišťoval, zda nejsou dány další (z rozhodčí smlouvy nevyplývající) právně významné skutečností, které by byly způsobilé správnost tvrzení žalobkyně uvedených v exekučním návrhu vyvrátit. To ovšem úlohou exekučního soudu při posuzování návrhu na nařízení exekuce ani v případech, kdy je exekučním titulem rozhodčí nález, není. I v řízení, v němž bylo exekučnímu návrhu správně vyhověno, mohou být následně zjištěny skutečnosti, z nichž se ukáže, že rozhodčí nález od počátku vykonatelný nebyl. Nemusí se jednat jen o obsah úvěrové smlouvy (či okolnosti jejího uzavření), pro který je shledána neplatnou i smlouva rozhodčí. Mohou jimi být jakékoliv jiné skutkové okolnosti, z nichž vyjde najevo, že k založení pravomoci rozhodce nedošlo (např. podpis povinného na rozhodčí smlouvě se ukáže jako falsum a podobně). Takové skutečnosti logicky nemohou být zjištěny před vydáním pověření. Exekuční soud se takovými okolnostmi, které nejsou zřejmé z exekučního návrhu či z listin k němu připojených, bude zabývat až tehdy, kdy budou do řízení vneseny. Bude se tak dít zpravidla proto, že je povinný uplatní v návrhu na zastavení exekuce (jak se také v posuzované věci stalo), nebo je exekuční soud výjimečně zjistí jiným způsobem, a z tohoto důvodu o zastavení exekuce i bez návrhu rozhodne sám z úřední povinnosti (§ 55 odst. 5 e. ř.). Proto dle názoru odvolacího soudu exekuční soud, který v posuzované věci řádně posoudil exekuční návrh oprávněné, včetně zhodnocení pravomoci rozhodce, nejednal v rozporu s právními předpisy. Vydání pověření soudnímu exekutorovi tak nelze mít vzhledem k uvedeným okolnostem za nesprávný úřední postup ve smyslu ust. § 13 OdpŠk přesto, že exekuce byla následně k návrhu povinné zastavena.

11. Odvisle od výše uvedeného nemá odvolací soud žalobu za opodstatněnou i proto, že žalobkyně neprokázala jeden z předpokladů odpovědnosti státu za žalobkyni vzniklou újmu, jímž je příčinná souvislost mezi deliktním jednáním státu a nastalou škodou (viz i žalobkyní zmíněný judikát sp. zn. 28 Cdo 3106/2012). Žalobkyně požaduje odškodnit výdaj, jenž musela vynaložit na splnění povinnosti nahradit povinné náklady, které jí vznikly v řízení o zastavení exekuce. Tato povinnost jí byla uložena proto, že exekuční soud vzhledem k výsledku řízení o návrhu povinné na zastavení exekuce (byl plně úspěšný) a vhledem k důvodu, pro který byla exekuce zastavena, dovodil, že za zastavení exekuce odpovídá žalobkyně (oprávněná). Povinnost účastníka řízení nahradit jinému účastníku náklady řízení je ryze procesní povahy, vzniká až rozhodnutím soudu o nákladech řízení. V případě řízení o návrhu na zastavení exekuce, stíhá tato povinnosti toho, kdo z procesního hlediska zastavení exekuce zavinil (§ 89 e. ř.), respektive komu je nutno přičíst právní skutečnost, pro kterou byla exekuce zastavena. V případě zastavení exekuce pro nevykonatelnost exekučního titulu je účastníkem, který zavinil zastavení exekuce oprávněný, neboť to by on, kdo výkon nezpůsobilého titulu navrhl. Vydání pověření soudnímu exekutorovi, kterým bylo exekučnímu návrhu oprávněné vyhověno, právně relevantní příčinou vzniku povinnosti k náhradě nákladů řízení není. Žalobkyni jeho vydáním (i kdyby bylo důsledkem nesprávného úředního postupu pro pochybení exekučního soudu) žádná újma nevznikla. Příčinou vzniku povinnosti žalobkyně nahradit žalované náklady řízení bylo to, že podala exekuční návrh, jímž se domáhala exekuce na základě nezpůsobilého titulu a že po té, co soud tomuto návrhu vyhověl, na požadavku na provedení exekuce setrvala, a to dokonce i poté, co povinná podala návrh na její zastavení. Zcela nepřípadná je výtka žalobkyně, dle níž po ní soud prvního stupně požaduje, aby znala právo lépe než exekuční soud, který vydáním pověření nerespektoval tehdy již ustálenou judikaturu. Pokud žalobkyně zahájila exekuční řízení na základě nezpůsobilého exekučního titulu, přičemž tento stav byl dán ex tunc, a již v době podání návrhu žalobkyni muselo být zřejmé, že bude-li návrhu vyhověno (i proto, že v návrhu pominula skutečnosti a důkazy, které by umožnily exekučnímu soudu nedostatek pravomoci rozhodce zjistit), nese riziko, že na nepřípustnost vedení exekuce poukáže povinná, což se také stalo. To platí tím spíše, že žalobkyně je profesionálem, a poskytování spotřebitelských úvěrů a vymáhání těch, které nebyly řádně placeny, je hlavním předmětem jejího podnikání. V posuzované věci navíc povinná zastavení exekuce navrhla až s několikaletým časovým odstupem. Žalobkyně mohla kdykoliv před 25. 6. 2018, kdy povinná zastavení exekuce navrhla, škodě zabránit jednoduše tím, že by návrh na zastavení exekuce podala sama. Dokonce i po podání návrhu ji mohla přinejmenším snížit, pokud by se zastavením exekuce souhlasila. Jestliže tak neučinila, nemůže se po státu domáhat odškodnění za následek, který byl vyvolán tímto jejím procesním postupem.

12. Dovolává-li se žalobkyně právního závěru vysloveného Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1635/2015, dle něhož usnesení o nařízení exekuce a pověření exekutora jejím provedením, které bylo následně odvolacím soudu zrušeno či změněno (podle úpravy účinné před 1. 1. 2013), je titulem pro odpovědnost státu dle § 8 odst. 2 OdpŠk (nyní vzhledem právní povaze pověření dle § 13 téhož zákona), pomíjí, že Nejvyšší soud se v něm zabýval existencí příčinné souvislosti mezi postupem soudu a škodou vzniklé povinnému, neboť do jeho majetkové sféry omezení nastalá již nařízením exekuce přímo zasahují. Majetku oprávněného se vydání pověření soudnímu exekutorovi nedotkne nijak.

13. Veden sdělenými důvody proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně, které shledal věcně správným, podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně správného rozhodnutí o nákladech řízení.

14. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně nebyla ani v odvolacím řízení úspěšná a žalované v něm žádné náklady nevznikly.