31 C 26/2021

Plný text

Okresní soud Plzeň - město rozhodl samosoudkyní Mgr. Monikou Mlíčkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky ve výši 24 495,40 Kč s přísl.

I. Žaloba o zaplacení částky 24 495,40 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 5. 11. 2020 do zaplacení se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 900 Kč a to ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným zdejšímu soudu dne 27. 1. 2021 se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 24 495,40 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 5. 11. 2020 do zaplacení, jakož i náhradu nákladů řízení. Žaloba je odůvodněna tím, že žalobkyni vznikla nesprávným úředním postupem Okresního soudu [okres], který dne 29. 12. 2014 pod č. j. [číslo jednací] vydal pověření k vedení exekuce pro soudního exekutora, majetková újma, kterou uplatnila prostřednictvím svého právního zástupce u žalovaného dne 4. 5. 2020. Žalovaná ke dni podání žaloby tuto žádost nevyřešila, pouze potvrdila přijetí uplatnění nároku. Žalobkyně uvedla, že rozhodčím nálezem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ze dne 10. 12. 2013 pod č. j. [číslo jednací], který nabyl právní moci a vykonatelnosti, bylo žalobkyni přiznáno proti [jméno] [příjmení], narozené [datum], bytem [adresa] (dále také jen povinná). Žalobkyně následně podala exekuční návrh k soudnímu exekutorovi [anonymizováno] [jméno] [příjmení], Exekutorský úřad [okres] se sídlem [adresa], aby na základě rozhodčího nálezu byla vedena exekuce proti povinné a pověřen byl soudní exekutor. Okresní soud [okres] pak svým shora uvedeným pověřením podle § 43a exekučního řádu vydal a pověřil soudního exekutora vedením exekuce na základě daného nebo citovaného rozhodčího nálezu. Povinná [jméno] [příjmení] následně podala návrh na zastavení exekuce, kdy o tomto návrhu rozhodl Okresní soud [okres] usnesením ze dne 30. 10. 2018 pod č. j. [číslo jednací] tak, že exekuci zastavil. K odvolání žalobkyně rozhodl [název soudu] svým usnesením ze dne 7. 2. 2019 pod č. j. [číslo jednací] tak, že zastavení exekuce potvrdil. Na základě rozhodnutí soudu obou dvou stupňů bylo žalobkyni uloženo uhradit povinnému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 24 495,40 Kč sestávající se z částky 11 785 Kč jako náhrada nákladů řízení, kterou byla povinna žalobkyně uhradit na základě usnesení Okresního soudu [okres] ze dne 30. 10. 2018 pod č. j. [číslo jednací] a částka 12 710,40 Kč, kterou byla povinna žalobkyně uhradit na základě usnesení [název soudu] ze dne 7. 2. 2019 pod č. j. [číslo jednací]. Žalobkyně tyto náklady uhradila dne 19. 3. 2019 tím, že je poslala na účet právního zástupce povinného. Žalobkyně uvedla, že tato újma vznikla v přímé souvislosti s nesprávným úředním postupem, a to pověřením k vedení exekuce, kdy Okresní soud [okres] následně sám v usnesení o zastavení exekuce rozhodl o tom, že exekuci zastavuje pro tvrzenou neplatnost rozhodčí smlouvy, což je věc, kterou měl exekuční soud povinnost posoudit a mohl posoudit již při pověřování soudního exekutora k vedení exekuce a pověření k vedení exekuce neměl vydat. Naopak měl dát pokyn soudnímu exekutorovi, aby exekuční návrh zamítl. Ten samý soud, který vydal pověření k vedení exekuce, pak exekuci zastavil, aniž by se změnily skutkové okolnosti. Šlo pouze o jiné právní posouzení. Na rozhodnutí o zastavení exekuce je tedy nezbytné nahlížet jako na rozhodnutí, kterým byl konstatován nesprávný úřední postup při pověřování k vedení exekuce. Žalobkyně uvedla, že využila svého práva a obrátila se svým exekučním návrhem na soudního exekutora, který pak měl povinnost do 15 dnů požádat soud o pověření a soud měl do 15 dnů pověření vydat, případně dát soudnímu exekutorovi pokyn k zamítnutí exekučního návrhu. Pověření či pokyn soudu jsou pro exekutora závazné. Žalobkyně tedy plným právem jednala s důvěrou v postup exekučního soudu, kdy je zcela nelogické, aby na žalobkyni byly v rámci posouzení existence a vykonatelnosti exekučního titulu kladeny vyšší nároky než na soud, když zhodnocení exekučního titulu je výlučným právem a zároveň i povinností soudu. V daném případě byl tedy nezákonně pověřen soudní exekutor vedením exekuce a stejný soud, který pověření vydal, ji později pro nezákonnost při nezměněném stavu věci zastavil z důvodu shledání vady exekučního titulu. Žalobkyně pak poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne 27. 6. 2017, podle něhož má Česká republika odpovídat povinné, proti které byla nezákonně nařízena exekuce. Z toho tedy žalobkyně dovodila, že tak musí ČR odpovídat i oprávněné, když soud nesprávným úředním postupem pověřil soudního exekutora vedením exekuce. Žalobkyně poukázala na to, že již od roku 2011 je sjednocena judikatura k rozhodčím doložkám a zastavení exekuce. Poukázala na usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 5. 2011 pod sp. zn. [spisová značka] zveřejněné ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako [spisová značka]. Podle některých názorů je judikatura sjednocena až od roku 2013. Žalobkyně poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013 pod sp. zn. [spisová značka] a uvedla, že exekučnímu soudu měla být tato judikatura známa. Ve vztahu k rozsahu náhrady újmy pak žalobkyně poukázala na nález Ústavního soudu pod sp. zn. [ústavní nález] ze dne 4. 1. 2017 a dále pak na judikát [číslo] ze sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek [číslo] pod sp. zn. [spisová značka] z 10. 5. 2016. Žalobkyně se tak domáhá v souvislosti s nesprávným úředním postupem náhrady majetkové újmy spočívající v nákladech povinné v celkové výši 24 495,40 Kč, když vedle této dlužné částky požaduje rovněž zákonný úrok z prodlení od 5. 11. 2020, tedy kdy 4. 11. 2020 uplynula 6 měsíční lhůta od uplatnění nároku u žalované.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že žalobou uplatněný nárok neuznala. Žalovaná učinila nesporné, že u ní žalobkyně dne 4. 5. 2020 uplatnila z důvodů v žalobě popsaných nárok na náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. ve výši 24 495,40 Kč, kdy žalovaná konstatovala, že v postupu Okresního soudu [okres] nelze shledat nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Pokud se žalobkyně domáhá náhrady škody, která jí měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem Okresního soudu [okres] v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] spočívajícím v nesprávném posouzení rozhodčího nálezu, který byl předložen jako exekuční titul pro vydání rozhodnutí o nařízení exekuce na majetek povinné, pak žalovaná konstatovala, že v postupu Okresního soudu [okres] nelze shledat nesprávný úřední postup podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., kdy okresní soud při posuzování exekučního návrhu postupoval zcela v souladu s právními předpisy, jakož i v souladu s ustálenou judikaturou soudu. Exekuční soudy byly povinny při nařizování exekuce zkoumat exekuční titul z hlediska jeho formální a materiální vykonatelnosti. Žalovaná se však domnívá, že exekuční soudy i nadále nejsou povinny přezkoumávat správnost exekučního titulu, zejména jeho obsah a nejsou povinny opravovat jeho nedostatky při jeho vydání. Z odůvodnění rozhodnutí pak vyplývá, že exekuce byla zastavena z toho důvodu, že ve smlouvě uzavřené žalovanou jsou sjednány úroky zjevně zcela v rozporu s dobrými mravy. Má za to, že rozhodčí nález splňoval veškeré podmínky materiální a formální vykonatelnosti, byl vydán osobou k tomu pravomocnou a nelze přičítat odpovědnost Okresnímu soudu [okres], respektive státu za to, že ujednání o úrokové sazbě uzavřené mezi stranami rozhodčího nálezu bylo v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná navrhla, aby žaloba byla zamítnuta.

3. V replice k vyjádření žalované pak žalobkyně uvedla, že za situace, kdy exekuční soud dospěl k závěru, že rozhodčí smlouva je absolutně neplatná, tak logicky nemohl být rozhodčí nález nikdy formálně ani materiálně vykonatelný. Pokud tedy soud na toto rezignoval a pouze formálně pověřil exekutora, aniž by ověřil, zda jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady, když ten samý soud následně shledal, že rozhodčí nález nikdy nebyl formálně a materiálně vykonatelný pro absolutní neplatnost rozhodčí smlouvy, dopustil se tím objektivně zcela jednoznačně nesprávného úředního postupu. Žalobkyně poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. [spisová značka] ze dne 27. 6. 2017, neztotožnila se se závěrem žalované, že důvodem pro zastavení exekuce byly úroky v úvěrové smlouvě, ale exekuce byla zastavena proto, že byla dovozena od počátku absence vykonatelného exekučního titulu.

4. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav.

5. Z exekučního návrhu ze dne 7.11.2014 má soud za prokázané, že oprávněná požádala o pověření soudního exekutora [anonymizováno] [jméno] [příjmení] provedením exekuce proti povinné [jméno] [příjmení] podle § 43a odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu podle vykonatelného rozhodčího nálezu č. [číslo jednací] ze dne 10.12.2013 vydaného [anonymizováno] [jméno] [příjmení].

6. Z pověření soudního exekutora vydaného Okresním soudem [okres] dne 29.12.2014 pod č.j. [číslo jednací] má soud za prokázané, že tento soud pověřil ve věci oprávněné [právnická osoba] proti povinné [jméno] [příjmení] podle § 43a odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu podle vykonatelného rozhodčího nálezu č. [číslo jednací] ze dne 10.12.2013 vydaného [anonymizováno] [jméno] [příjmení] soudního exekutora [anonymizováno] [jméno] [příjmení].

7. Z vyrozumění o zahájení exekuce ze dne 21. 1. 2015 vydaného [anonymizováno] [jméno] [příjmení], Exekutorský úřad [okres] pod č. j. [číslo jednací] má soud za prokázané, že tento exekutor vydal vyrozumění o zahájení exekuce ve věci oprávněného, a to [právnická osoba] a povinné [jméno] [příjmení].

8. Z usnesení zdejšího soudu ze dne 30. 10. 2018 pod č. j. [číslo jednací] má soud za prokázané, že zdejší soud o návrhu povinné na zastavení exekuce v řízení mezi oprávněnou, a to [právnická osoba] (v tomto řízení žalobkyně) proti povinné [jméno] [příjmení] rozhodl tak, že exekuce vedená pověřeným soudním exekutorem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], Exekutorský úřad [okres] pod sp. zn. [spisová značka] se zastavuje. Oprávněné byla pod výrokem II. uložena povinnost zaplatit povinné náhradu nákladů exekučního řízení ve výši 11 785 Kč k rukám zástupce povinné [příjmení] [jméno] [příjmení] a dále pak pod výrokem III. byla oprávněné uložena povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi [anonymizováno] [jméno] [příjmení] náhradu nákladů exekuce. Z odůvodnění tohoto usnesení má pak soud za zjištěné, že Okresní soud [okres] pověřil mimo jiné dne 29. 12. 2014 [anonymizováno] [jméno] [příjmení] provedením exekuce proti povinné podle vykonatelného rozhodčího nálezu rozhodce [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ze dne 10. 12. 2013, [číslo jednací] [anonymizováno] [číslo] [rok], k vymožení pohledávky oprávněné za povinnou ve výši 82 546 Kč s příslušenstvím, smluvní pokuty ve výši 5 023,29 Kč a ve výši 0,15 % za každý den prodlení z příslušných částek, včetně nákladů původního řízení ve výši 19 685,60 Kč a pověřený soudní exekutor vedl exekuci pod sp. zn. [spisová značka]. Soud prvního stupně exekuci zastavil k návrhu povinné, když dospěl k závěru, že exekuční titul (rozhodčí nález rozhodce [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ze dne 10. 12. 2013, [číslo jednací] [anonymizováno] [číslo] 2013) byl vydán rozhodcem, který k tomu neměl pravomoc. Soud prvního stupně konstatoval, že v případě rozhodčího spisu rozhodce [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a rozhodčího nálezu sp. zn. [anonymizována dvě slova] [číslo] [rok] vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že oprávněná a povinná uzavřely smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] dne 25. 10. 2012, kterou byla sjednaná celková výše spotřebitelského úvěru částkou 30 000 Kč, výpůjční úroková sazba úvěru 99,24 % p. a., předpokládaná výše RPSN spotřebitelského úvěru 99,23 %, celková splatná částka úvěru činila 90 912 Kč, uvedenou smlouvou byl sjednán i revolvingový úvěr ve výši revolvingu 14 901 Kč s úrokovou sazbou 88,30 % p. a. a RPSN revolvingu 89,26 %, celková splatná částka v případě poskytnutí revolvingu činila 44 091 Kč. V den sepisu návrhu na uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru byla mezi účastníky sjednána i rozhodčí smlouva, v níž se smluvní strany dohodly, že spory vzniklé z uvedené úvěrové smlouvy budou rozhodovány v prvním stupni, kterýmkoliv z dohodnutých rozhodců uvedených v bodě 3.3. rozhodčí smlouvy, kde pod body 1. – 10. bylo vyjmenováno deset osob rozhodců, pod bodem 4. i rozhodce [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě nebyla splněna podmínka platnosti sjednané rozhodčí smlouvy, kterou je transparentní výběr nestranného rozhodce. Soud prvního stupně uvedl, že z jeho činnosti je mu známo, že rozhodčí smlouva ve stejném znění a s uvedením týchž rozhodců byla uzavírána i s dalšími klienty oprávněné, tedy byla uzavírána jako smlouva formulářová bez možnosti, anebo s výrazně sníženou možností, povinného ovlivnit seznam případných rozhodců, a tedy bez toho, aby obě smluvní strany jako sobě rovné sjednaly osobu nestranného rozhodce, kterého fakticky vybírala pouze oprávněná. Takové ujednání shledal soud prvního stupně v rozporu s ust. § 1813 občanského zákoníku významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, a to s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. [spisová značka]. Dále soud prvního stupně konstatoval, že skutečnost, že oprávněná ve všech případech využívá služeb stejných osob jako rozhodců, posiluje pochybnost o jejich nestrannosti jako rozhodců pro možnost vzniku finanční či jiné závislosti rozhodce na oprávněné a vytvoření klientelistických vazeb mezi oprávněnou a potencionálním rozhodcem, které vylučují nezávislost rozhodce k projednání příslušných sporů, přičemž pochybnost o nestrannosti vybraného rozhodce [anonymizováno] [jméno] [příjmení] posiluje v daném případě i postup tohoto rozhodce v konkrétní věci jimi rozhodované, kdy zcela vyhověli žalobě oprávněné, přestože nárok oprávněné zahrnoval v rámci celkové požadované částky též zaplacení úroků z úvěru dle úvěrových smluv ve výši 99,24 % p. a., popř. RPSN ve vši 99,23 % ačkoliv takovéto úroky a RPSN výrazně přesahují obvyklou míru úrokové sazby a RPSN poskytované bankami. Proto dohoda účastníků o takto vysokých úrocích či RPSN, se jeví i přes vyšší míru rizikovosti nebankovních úvěrů jako ujednání nemravné, kdy věřitel mohl zneužít postavení spotřebitele k prosazení podmínek příčící se zásadám dobrých mravů a vytvářejících výraznou nevýhodnost v neprospěch povinného jako spotřebitele. Na základě uvedených skutečností dospěl soud prvního stupně k závěru, že není namístě stroze aplikovat princip smluvní volnosti stran, neboť zmíněné jednání poskytovatele úvěru vůči povinné jako spotřebiteli je takové povahy, že mu nelze pro jeho nekalost poskytnout právní ochranu ve formě provedení exekuce podle vydaných rozhodčích nálezů. Rozhodčí smlouvy je nutno posoudit jako absolutně neplatné i z důvodu jejich rozporu s požadavky směrnice Rady č. 93/13 EHS a znění zákona o rozhodčím řízení ve vztahu ke spotřebitelským smlouvám je třeba vykládat i v souladu s judikaturou soudního dvora Evropské unie (odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka]). Předmětné rozhodčí nálezy nejsou způsobilými exekučními tituly ve smyslu ust. § 40 odst. 1 písm. c) e. ř., neboť v důsledku neplatných rozhodčích smluv byly vydány rozhodci, kteří k tomu neměli pravomoc, a proto soud prvního stupně shledal důvod pro zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

9. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně (oprávněná) obsáhlé odvolání, v něž namítala, že námitka povinné strany ohledně tvrzené ekonomické závislosti rozhodce či rozhodců by mohla předpokládat toliko podjatost rozhodce, že námitku podjatosti nelze zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí, že povinná, která je osobou svéprávnou, od počátku řízení věděla, že uzavřela samostatnou rozhodčí smlouvu, ve které bylo uvedeno deset (resp. třináct) ad hoc rozhodců, byla seznámena s tím, že jeden z těchto rozhodců bude povolán k rozhodnutí o sporu ze smlouvy o úvěru vzniklém, že v daném případ byla uzavřena samostatní rozhodčí smlouva a pokud se nevztahuje důvod neplatnosti smlouvy na rozhodčí doložku, pak neplatnost samostatné smlouvy nemá vliv na platnost rozhodčí doložky, tedy neplatnost smlouvy o úvěru nezpůsobí neplatnost rozhodčí smlouvy. Dále oprávněná poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka], v němž dovolací soud konstatoval, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat, zda smlouva o spotřebitelském úvěru, resp. rozhodčí smlouva, neobsahuje ujednání, které by způsobilo významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele, obdobně uvedl i v usnesení sp. zn. [spisová značka], a k nemožnosti věcného přezkumu exekučního titulu se vyjádřil Nejvyšší soud i v rozhodnutí sp. zn. [spisová značka] a navrhla změnu napadeného usnesení tak, že nebude exekuce zastavena. Při jednání před odvolacím soudem pak oprávněná poukázala na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, stejně jako na rozhodnutí Ústavního soudu, nadále byla přesvědčena, že nelze provádět věcný přezkum exekučního titulu.

10. Z usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 2. 2019 pod č. j. [číslo jednací] má soud za prokázané, že odvolací soud pod výrokem I. tohoto usnesení potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. a II., ve výroku III. tak napadené usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že ponechal povinnost oprávněné zaplatit soudnímu exekutorovi [anonymizováno] [jméno] [příjmení] náklady exekuce. Zároveň však soudnímu exekutorovi [anonymizováno] [jméno] [příjmení] uložil vrátit povinné dosud vymožené náklady exekuce ve výši 99 886 Kč. Dále pak pod výrokem III. uložil oprávněné, tedy žalobkyni povinnost zaplatit povinné náklady odvolacího řízení ve výši 12 710,40 Kč, a to k rukám právního zástupce povinné. Z tohoto usnesení má dále soud za zjištěné, že soud po doplnění dokazování spisem rozhodce [anonymizováno] [jméno] [příjmení] dospěl k závěru, že pokud soud prvního stupně zastavil exekuční řízení dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. z důvodu neexistence způsobilého exekučního titulu, pro dovozenou neplatnost rozhodčí smlouvy, neboť byly vydány rozhodci, kteří k jejich vydání neměli pravomoc, pak s tímto závěrem odvolací soud v podstatě souhlasil. Odvolací soud uvedl, že v exekučním řízení soud zásadně nepřezkoumává věcnou správnost exekučního titulu a nepřihlíží k vadám nalézacího řízení, neboť exekuční řízení je ze své podstaty určeno pro faktický výkon rozhodnutí, ale v exekučním řízení je soud oprávněn přezkoumávat pravomoc orgánu, který exekuční titul vydal, přičemž otázku pravomoci rozhodce lze zkoumat v kterémkoliv stádiu exekučního řízení (srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka]). I když v exekučním řízení soud sice zásadně nepřezkoumává věcnou správnost exekučního titulu, avšak jde-li o spory, v nichž jednou ze stran je spotřebitel, není vyloučeno, aby soud přezkoumal obsah a proces uzavírání smluv včetně pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu jakožto exekučního titulu, což je i v souladu s judikaturou Evropského soudního dvora vztahující se k výkonu směrnice Rady 93/13 EHS z 5. 5. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (viz rozsudek [anonymizována tři slova] proti [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [číslo]) a také v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR viz výše citované rozhodnutí sp. zn. [spisová značka] a dále i sp. zn. [spisová značka], případně [spisová značka]. Z této judikatury Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že v případě exekuce rozhodčích nálezů vydaných ve sporu se spotřebitelem je povinností soudu zkoumat platnost rozhodčí smlouvy nejen z hlediska transparentnosti výběru osoby rozhodce a respektování procesních pravidel, ale je třeba posoudit i další okolnosti, za kterých k uzavření rozhodčí smlouvy došlo, zejména je třeba zabývat se i tím, zda tyto okolnosti nejsou v rozporu s dobrými mravy. Je třeba tak zabývat se i souladem smlouvy o úvěru a jejich jednotlivých ujednání se zákonem, respektive dobrými mravy, jak také správně činil soud prvého stupně. Odvolací soud tak vycházel z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. [ústavní nález], který je ve smyslu článku 89 odst. 2 Ústavy České republiky pro obecné soudy závazný, a z něhož vyplývá, že důvod, pro který nelze nařídit exekuci na podkladě rozhodčího nálezu, může spočívat i v tom, že ačkoliv určení rozhodce v rozhodčí doložce netrpí ústavněprávním deficitem, je pro rozpor s dobrými mravy neplatná smlouva o úvěru, do níž je rozhodčí doložka vtělena. A i když má odvolací soud za to - na rozdíl od soudu prvního stupně, že z formálního hlediska samotná rozhodčí smlouva, na jejímž základě byl určen rozhodce [anonymizováno] [jméno] [příjmení], který vydal výše uvedený rozhodčí nález, s ohledem na její obsah není v rozporu se zákonem, i když rozhodčí smlouva stejně jako smlouva o úvěru byla uzavřena jako formulářová, tedy předem připravená oprávněnou, nezpůsobuje to jejich neplatnost, takže z tohoto pohledu rozhodčí smlouva netrpí ústavněprávním deficitem, přesto shledal odvolací soud shodně se soudem prvého stupně nedostatek pravomoci rozhodce k vydání uvedeného rozhodčího nálezu, tento nedostatek je způsoben tím, že rozhodčí smlouva byla uzavřena výhradně pro rozhodování sporu ze smlouvy o revolvingovém úvěru, přičemž smlouva o revolvingovém úvěru uzavřená mezi účastníky jsou pro rozpor s dobrými mravy ve vztahu k ujednání o úrocích a RPSN absolutně neplatným právním jednáním. Odvolací soud tak s odkazem na nález Ústavního soudu ČR ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. [ústavní nález] konstatuje, že důvod, pro který nelze nařídit exekuci na podkladě rozhodčího nálezu může spočívat i v tom, že ačkoliv rozhodčí smlouva upravující způsob určení rozhodce netrpí ústavně právním deficitem, je pro rozpor s dobrými mravy neplatná smlouva o úvěru, ze které práva a povinnosti, o nichž má být rozhodcem rozhodováno, kdy odvolací soud je na rozdíl od oprávněné toho přesvědčení, že lze tento závěr vztáhnout i na situace, kdy je rozhodčí smlouva uzavřena samostatně a nikoliv tedy jen jako součást smluvních podmínek úvěrových smluv, ale nepochybně v souvislosti s konkrétní smlouvou o úvěru, která má takzvaný spotřebitelský charakter, a to zejména pak, je-li uzavření rozhodčí smlouvy vázáno na konkrétní úvěrovou smlouvu tak, jak je tomu v dané věci a je tedy zřejmé, že pokud by spotřebitel neakceptoval rozhodčí smlouvu, oprávněná by úvěr neposkytla. Je nutno zdůraznit, že z pohledu závěrů ústavního soudu v citovaném ústavním nálezu se nejedná o věcný přezkum rozhodčího nálezu, ale že pro závěr o platnosti úvěrové smlouvy, potažmo rozhodčí smlouvy a dání pravomoci rozhodce je třeba zkoumat okolnosti, za nichž byla úvěrová smlouva uzavřena, a to dle limitů judikovaných Nejvyšším soudem ČR ve vztahu ke smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky a při zohlednění všech konkrétních okolností, za nichž byla úvěrová smlouva uzavřena. Odvolací soud tedy, přestože má za to, že samotná rozhodčí smlouva, na jejímž základě byl určen rozhodce, který ve věci rozhodoval, po formální stránce s ohledem na její obsah není v rozporu se zákonem ani judikaturou vyšších soudů, dospěl k závěru, že s ohledem na obsahovou propojenost a souvislost smlouvy o úvěru s rozhodčí smlouvou, kdy je nutno hodnotit obě předmětné smlouvy z hlediska principu ochrany spotřebitele jako jeden celek, je důsledkem neplatnosti úvěrové smlouvy, také neplatnost rozhodčí smlouvy, která se má vztahovat k dluhu vzniklého z nedodržení podmínek neplatné smlouvy o úvěru, neboť v opačném případě by nebylo možno dostát zákonným požadavkům ochrany spotřebitele. Uzavření rozhodčí smlouvy bylo na uzavření úvěrové smlouvy vázáno, obě smlouvy byly předem připraveny oprávněnou, a pokud by spotřebitel neakceptoval současně obě smlouvy, oprávněná by mu úvěr neposkytla. Tedy neplatnost úvěrové smlouvy ve svém důsledku způsobuje tudíž nedostatek pravomoci rozhodce pro rozhodování sporu z neplatné smlouvy a v důsledku nedostatku pravomoci rozhodce je tak jím vydaný rozhodčí nález nezpůsobilým exekučním titulem. Uvedený závěr je i ve shodě s judikaturou Nejvyššího soudu ČR, na níž oprávněná sama poukazovala (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. [spisová značka], jakož i další usnesení sp. zn. [spisová značka]) a z ní vyplývá, že k vyloučení konkrétní osoby rozhodce z projednávání a rozhodnutí o věci nemůže postačovat jen tvrzení, že je jednou ze stran smlouvy opakovaně a dlouhodobě jako možný rozhodce navrhován a zákon o rozhodčím řízení a jím předznamenanou ochranu v předjímaném občanskoprávním řízení nelze obcházet v představě, že lze ochranu nalézt v následném řízení exekučním, a pakliže se tak má stát, pak jen tehdy, je-li nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných, především ústavněprávních, tj. měl-li by být vykonán rozhodčí nález, který je svým obsahem v kolizi se základními principy demokratického právního řádu. A právě o takovou situaci, tedy že by v daném případě měly být vykonány rozhodčí nálezy, které svým obsahem jsou v kolizi se základními principy demokratického právního řádu, pokud jde o sjednané úročení úvěru, které hraničí s lichevním jednáním, se jedná v posuzované věci. Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvého stupně, jímž shledal návrh povinné na zastavení exekuce pro nepřípustnost jejího dalšího vedení ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. důvodným a exekuci zastavil, podle § 219 o. s. ř. jako rozhodnutí věcně správné a zákonné potvrdil.

11. Ze shodných tvrzení účastníků má soud za prokázané, že dovolání ve věci podáno nebylo.

12. Z výpisu z Komerční banky má soud za prokázané, že žalobkyně dne 19. 3. 2019 uhradila částku 24 495,40 Kč, když tvrzení žalobkyně, že tato částka byla uhrazena na účet právního zástupce povinné, nebylo nikým zpochybňováno.

13. Ze žádosti o náhradu majetkové újmy ze dne 4. 5. 2020 má soud za prokázané, že žalobkyně uplatnila svůj nárok na náhradu majetkové újmy za nesprávný úřední postup u žalované, a to dne 4. 5. 2020, a to majetkové újmy, která je předmětem tohoto řízení. Z výpisu z datové schránky má soud za prokázané, že tato žádost byla žalované doručena 4. 5. 2020. Z potvrzení žalované ze dne 5. 5. 2020 má soud za prokázané, že žalovaná potvrdila žalobkyni přijetí této žádosti o náhradu majetkové újmy.

14. Ze stanoviska žalované ze dne 10. 3. 2021 adresované právnímu zástupci žalobkyně má soud za prokázané, že žalovaná náhradu žalobkyně na zaplacení majetkové újmy odmítla.

15. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené8a) lhůtě.

16. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

17. Podle § 43a odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve znění účinném do 31.12.2014 Sb., exekutor, kterému došel exekuční návrh, požádá exekuční soud nejpozději do 15 dnů ode dne doručení návrhu o pověření a nařízení exekuce (dále jen„ pověření“). Neobsahuje-li návrh oprávněného všechny náležitosti nebo je nesrozumitelný nebo neurčitý, běží tato lhůta až ode dne doručení opraveného nebo doplněného návrhu, popřípadě exekučního titulu exekutorovi. Doručením žádosti o pověření soudu se do rejstříku zahájených exekucí elektronicky zapíší údaje podle § 35b odst. 1 písm. a) a c) až g).

18. Podle § 43a odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve znění účinném do 31.12.2014 Sb., v žádosti o pověření musí být označen exekutor, který žádost podle odstavce 1 podal, s uvedením jeho sídla. Žádost musí být datována a musí dále zejména obsahovat jméno, popřípadě jména, příjmení a bydliště účastníků nebo obchodní firmu nebo název, sídlo a identifikační číslo a přesné označení exekučního titulu. Součástí žádosti o pověření jsou i údaje podle § 35b odst. 1 písm. a) a c) až g). Společně se žádostí exekutor soudu zašle exekuční návrh a všechny listiny, které k návrhu připojil. Žádost včetně všech listin, které se soudu zasílají společně s ní, musí být podána na elektronickém formuláři prostřednictvím veřejné datové sítě a elektronické aplikace určené k podání takové žádosti; není-li to technicky možné, mohou být žádost i listiny zaslány prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky, případně v listinné podobě.

19. Podle § 43a odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve znění účinném do 31.12.2014 Sb., soud vydá pověření do 15 dnů, jestliže jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady.

20. Podle § 43a odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve znění účinném do 31.12.2014 Sb., pověření není soudním rozhodnutím a nedoručuje se účastníkům řízení.

21. Podle § 43a odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve znění účinném do 31.12.2014 Sb.) Jestliže nejsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro vedení exekuce, soud udělí exekutorovi pokyn, aby exekuční návrh částečně nebo úplně odmítl nebo zamítl nebo aby exekuční řízení zastavil. Tímto pokynem je exekutor vázán.

22. Po zhodnocení provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. V řízení se žalobkyně domáhá náhrady škody po státu z důvodu nesprávného úředního postupu. V řízení bylo prokázáno, že na základě exekučního návrhu žalobkyně ze dne 7.11.2014, požádal exekutor o pověření a nařízení exekuce a to v souladu s ust. § 43a odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. Soud v souladu s uts. § 43a odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., vydal dne 29.12.2014 pod č.j. [číslo jednací] pověření pro soudního exekutora k provedení požadované exekuce, když exekuční návrh a žádost o pověření splňoval veškeré zákonné předpoklady dle ust. § 43a odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb. Následně pak usnesením ze dne 30.10.2018 pod č.j, [číslo jednací] exekuci zastavil a to z důvodu, že exekuční titul nebyl vydán rozhodcem, který by k touto měl pravomoc z důvodu neplatné rozhodčí smlouvy způsobenou netransparentností určení rozhodce, usnesení o zastavení exekuce bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 7.2.2019 pod č.j. [číslo jednací] s odůvodněním, že nebyla dána pravomoc rozhodce pro vydání rozhodčího nálezu nikoli však z důvodů, že by samotná rozhodčí smlouva byla pro její obsah v rozporu se zákonem či judikaturou, avšak z důvodu jejího propojení se samotnou smlouvou o úvěru, kdy je nutno hodnotit obě smlouvy z hlediska principu ochrany spotřebitele jako jeden celek, kdy v důsledku neplatnosti smlouvy o úvěru je nutno dovodit rovněž neplatnost rozhodčí smlouvy. Tedy neplatnost samotné úvěrové smlouvy způsobuje v daném případě nedostatek pravomoci rozhodce pro rozhodování sporu z neplatné smlouvy a v důsledku nedostatku pravomoci rozhodce je tak jím vydaný rozhodčí nález nezpůsobilým exekučním titulem.

23. Pokud žalobkyně poukazuje na skutečnost, že exekuční soud, který exekuci zastavoval a tuto zastavoval pro neplatnost rozhodčí smlouvy, takto by právě ten samý soud, který neměl pověření pro vedení exekuce ze stejného důvodu vůbec vydávat, naopak měl dát pokyn soudnímu exekutorovi, aby exekuční návrh zamítl, když právě v tomto spatřuje žalobkyně nesprávný úřední postup. S tímto závěrem se soud neztotožňuje. Soud byl při vydání pověření povinen zkoumat exekuční titul a to z hlediska jeho formální a materiální vykonatelnosti, soud nepřezkoumával věcnou správnost exekučního titulu a nepřihlížel k vadám nalézacího řízení. V exekučním řízení je však soud oprávněn přezkoumávat pravomoc orgánu, který exekuční titul vydal. Pokud soud tyto hlediska přezkoumal, neshledal je v rozporu se zákonem a ani v rozporu s judikaturou známou mu ke dni rozhodování, pověření vydal.

24. Pokud soud v daném řízení posuzuje, zda je na straně žalované možno dovodit odpovědnost škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, pak soud uvádí, že je mu známo usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. [spisová značka] ze dne 11.5.2011, které se považuje za rozhodný okamžik pro dovození sjednoceného přístupu rozhodovací praxe k neplatnosti rozhodčích doložek, kdy je absolutní neplatnost rozhodčích doložek dovozována s odvoláním na § 39 zák. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31.12.2013. Tento názor pak přijala i následná judikatura a též Ústavní soud svým nálezem sp. zn. [ústavní nález] ze dne 4. 6. 2019, kde mimo jiné konstatoval, že rozhodčí smlouva, která neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc nebo konkrétní způsob jeho určení, je pro obcházení zákona smlouvou absolutně neplatnou a jedním z důsledků této neplatnosti pak je, že rozhodčí nález na jejím základě vydaný není způsobilým exekučním titulem a pokud byla exekuce zahájena, je nutno ji v každé fázi zastavit. Dále Ústavní soud v citovaném nálezu potvrdil, že usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne 11. 5. 2011, je považováno za rozhodný okamžik pro dovození sjednoceného přístupu rozhodovací praxe k neplatnosti rozhodčích doložek a uvedl, že protiústavní postup (zneužití práva) lze přičítat pouze těm poskytovatelům úvěrů, kteří rozhodčí žaloby podali vědomě po tomto datu. V daném případě bylo exekuční řízení zastavováno pro nedostatek pravomoci rozhodce, avšak ne z důvodu neplatnosti rozhodčí smlouvy pro netransparentnost výběru rozhodce, avšak z důvodu neplatnosti samotné úvěrové smlouvy, která byla s rozhodčí smlouvou propojena tak, že bylo nezbytné obě smlouvy z hlediska principu ochrany spotřebitele posuzovat jako jeden celek, a v důsledku neplatnosti úvěrové smlouvy způsobující nedostatek pravomoci rozhodce a tím pádem nezpůsobilý exekuční titul. (srovnej nález Ústavního soudu ČR ze dne 11.12.2014 pod sp.zn. [ústavní nález]). Došlo-li tedy až postupem času k vývoji judikatury tak, že původně nařízená exekuce byla následně zastavena, není možné v tomto spatřovat nesprávný úřední postup soudu při vydání pověření k provedení exekuce tak, jak tvrdí žalobkyně.

25. Soud poukazuje dále na to, že je to právě žalobkyně, která neplatnou úvěrovou smlouvu [číslo] se žalovanou dne 25.10.2012 uzavřela, stejně jako téhož dne uzavřela smlouvu rozhodčí rovněž pod [číslo] když se jednalo o formulářové smlouvy, vypracované a předložené žalobkyní. Byla to žalobkyně, které dle této rozhodčí smlouvy požádala rozhodce o vydání rozhodčího nálezu a následně dne 7.11.2014 podala návrh na pověření soudního exekutora. Následně to byla žalobkyně, která podala odvolání proti usnesení zdejšího soudu ze dne 30.10.2018, kterým byla exekuce zastavena, kdy uváděla a tvrdila, že pravomoc rozhodce byla dána, že samotná neplatnost smlouvy o úvěru nemá vliv na platnost rozhodčí doložky, poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, podle kterých není exekuční soud oprávněn přezkoumávat věcně exekuční titul a domáhala se i nadále vedení dané exekuce. A je to stejná žalobkyně, která se nyní domáhá po státu nároku na náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu s tvrzením, že exekuční titul nebyl od samého počátku způsobilým exekučním titulem. Soud má za to, že takovémuto jednání na straně žalobkyně není možno poskytovat žádnou ochranu, tedy ani přiznávat jakékoliv nároky na náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu a proto soud žalobu zamítl tak, jak je pod výrokem I. tohoto rozsudku uvedeno.

26. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalovaná, která byla ve věci zcela úspěšná, má právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení. Náklady řízení spočívají v paušální náhradě účastníka v souladu s ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. ve výši dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. za tři úkony spočívající v písemném vyjádření, v přípravě na účast při jednání, a v účasti při jednání (3 x 300 Kč), tedy ve výši 900 Kč. Celkem tedy náklady řízení představují částku 900 Kč.

27. O lhůtách ke splnění veškerých povinností z tohoto rozsudku soud rozhodoval podle § 160 odst. 1 o. s. ř. a stanovil pro splnění povinnosti třídenní lhůtu.