64 Co 197/2026

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Anny Grimové a Mgr. Davida Kotrbatého ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně A., IČO IČO žalobkyně A sídlem Adresa žalobkyně A zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 48 300 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 27. 3. 2026, č. j. 8 C 3/2026-13 Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II a IV potvrzuje. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 30 000 Kč od 9. 9. 2025 do zaplacení (výrok I), žalobu ve zbývající části zamítl (výrok II), uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu Plzeň-sever doplatek soudního poplatku ve výši 483 Kč (výrok III), a dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 276,56 Kč (výrok IV).

2. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyně se po žalovaném domáhá zaplacení částky 48 300 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost právnická osoba. a žalovaný uzavřeli dne 16. 4. 2025 smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo hodnota, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal vedle této částky zaplatit i poplatek a úrok, a to nejpozději do 16. 5. 2025. Žalovaná částka sestává z jistiny ve výši 30 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 10 800 Kč, úroku ve výši 900 Kč a smluvní pokuty ve výši 6 600 Kč. Žalobkyně je aktivně legitimována na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 24. 7. 2025. Výše uvedené skutečnosti měl soud prvního stupně za prokázané. Nicméně konstatoval, že úroková sazba v předmětné úvěrové smlouvě byla sjednána ve výši 36,5 % ročně a RPSN dosahuje enormní výše 5 395,58 %. Úvěr byl splatný do 30 dnů (16. 5. 2025) v jedné splátce ve výši 41 700 Kč. Pro případ prodlení se splácením byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % za každý den prodlení z nesplacené jistiny.

3. Za výše uvedených okolností soud prvního stupně uzavřel, že žalovanému byla poskytnuta částka 30 000 Kč, naproti tomu měl vrátit kromě této částky i poplatek ve výši 10 800 Kč a úrok 900 Kč. Celá tato částka přitom nepředstavuje nic jiného než úroky, tedy úplatu za poskytnutí peněz, které mnohonásobně přesahují úrok poskytovaný bankovními institucemi v daném místě a čase, což je dle § 588 občanského zákoníku neplatným jednání, a to pro rozpor s dobrými mravy. V době uzavření smlouvy, tedy v dubnu 2025, totiž činila podle databáze ČNB ARAD úroková sazba 8,15 % ročně. Bylo by možné akceptovat maximálně trojnásobek. Za takových okolností je proto celá smlouva absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy a žalobkyni tak náleží pouze právo na vydání bezdůvodného obohacení, a to se zákonným úrokem z prodlení na základě předžalobní výzvy, která se dostala do dispozice žalovanému třetí den po jejím odeslání, tedy dne 1. 9. 2027, s tím, že tomuto byla poskytnuta lhůta k plnění v délce 7 dnů, žalovaný se tedy dostal do prodlení dnem 9. 9. 2025.

4. Zamítavou část rozsudku (výrok II) a dále výrok IV o nákladech řízení napadla žalobkyně včasným odvoláním s tím, že nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že úvěrová smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Právní předchůdkyně žalobkyně totiž poskytovala úvěry v relativně nízkých částkách, většinou do 15 000 Kč, s krátkou dobou splatnosti, většinou do 1 měsíce, které slouží k překlenutí přechodného nedostatku finančních prostředků (tzv. mikroúvěry). Poplatek za poskytnutí úvěru přitom slouží k pokrytí veškerých nákladů spojených s administrací a poskytováním úvěrů, zejména nákladů na ověření úvěruschopnosti klientů. Současně musí poplatek žalobci jako podnikatelskému subjektu rovněž zajistit přiměřený zisk. Přiměřenost poplatku, který je svou povahou úrokem za poskytnutí úvěru, nelze posuzovat podle úrokových sazeb, které jsou standardně vyžadovány u spotřebitelských úvěrů poskytovaných ve vyšších částkách, v řádech desítek tisíc korun, a to na podstatně delší dobu. V přezkoumávané věci je úrok sjednán a také požadován nikoliv z poskytnutých peněžních prostředků, nýbrž za konkrétní časové období, které je relativně krátké, třicetidenní, je vyjádřen pevnou částkou. Jinými slovy v případě prodlení dlužníka s plněním závazků úrok nebude narůstat v čase tak, jak je tomu při poskytování úvěrů u bank. Proto podle názoru žalobkyně je namístě žalobě zcela vyhovět, když smlouva ve svém komplexu není nemravná.

5. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ust. § 212 a § 212a. o. s. ř. v rozsahu podaného odvolání a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

6. Odvolací soud dává žalobkyni za pravdu, že v daném případě a bez dalšího neobstojí závěr soudu prvního stupně o tom, že úvěrová smlouva jako celek je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. V daném případě totiž bylo předmětem smluvního vztahu poskytnutí tzv. mikroúvěru, čehož si žalovaný musel být vědom. Úvěr byl žalovanému poskytnut v relativně nižší částce (30 000 Kč) na krátkou dobu (cca 1 měsíc). Kromě smluvní pokuty nebyl ničím zajištěn. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 30 000 Kč a žalovaný měl vrátit 41 700 Kč včetně poplatku za sjednání úvěru i zisku předchůdkyně žalobkyně. Takové ujednání nelze považovat za výrazně znevýhodňující spotřebitele a nemravné. Výše smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně jako jediný institut zajišťující pohledávku žalobkyně nelze pokládat za nesouladný s ust. § 122 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru, mimo jiné i s přihnutím k tomu, že úrok byl sjednán a rovněž i požadován za relativně krátké období 30 dnů. Z obsahu smlouvy rovněž nelze dovodit, že by právní předchůdkyně žalobkyně zneužila obtíží žalovaného k prosazení vlastních zájmů. Žalovaný byl v řízení nečinný a ke svým smluvním povinnostem se nehlásil. Odvolací soud proto nesdílí názor soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy z důvodu zřejmého rozporu s dobrými mravy.

7. Nelze však přehlédnout, že podle § 86 zák. č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaný z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Pokud poskytovatel úvěru výše uvedenou povinnost nesplní, je smlouva dle § 87 odst. 1 zákona , o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná.

9. Z Editace profilu klienta, jenž měl poskytovatel úvěru k dispozici, odvolací soud zjistil, že žalovaný uvedl jako svůj čistý měsíční příjem částku 37 000 Kč, náklady na bydlení ve výši 20 000 Kč a ostatní náklady v částce 600 Kč. Jako čistý měsíční příjem domácnosti pak deklaroval v rozporu se shora uvedeným ve stejném dokumentu částku 34 290 Kč. Již jen z těchto údajů vyplývá, že tyto jsou nevěrohodné, když spolu nekorelují čisté měsíční příjmy domácnosti, přičemž náklady ve výši 600 Kč se jeví s ohledem na obvyklé běžné výdaje jako zcela nereálné. Rovněž z výpisu z účtu žalovaného, který žalobkyně doložila k návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, vyplynulo, že měsíční zůstatek na jeho účtu byl v řádu stokorun, když žalovaný v krátkém časovém období několika měsíců před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru uzavřel další smlouvy o úvěru. Přesto je v Editaci profilu klienta - žalovaného uvedeno, že žádné další úvěry nemá. Bylo tedy záležitostí právní předchůdkyně žalobkyně, aby zkoumala, zda žalovaný je skutečně schopen plnit své závazky z nyní posuzované smlouvy o úvěru. Jestliže se však s těmito skutečnostmi nevyrovnala, nelze mít zkoumání úvěruschopnosti bez dalšího za řádné. Je tedy namístě dospět k závěru, že kredibilita vskutku řádně zkoumána nebyla, a že je třeba v souladu s ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru konstatovat, že smlouva o úvěru je neplatná a v souladu se soudem prvního stupně uzavřít, že žalobkyně má právo pouze na zaplacení bezdůvodného obohacení spočívajícího v poskytnuté částce 30 000 Kč, včetně úroku z prodlení splatného na základě výzvy žalobkyně (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

10. Žalobkyně přitom byla v rámci předvolání k jednání odvolacího soudu upozorněna na svoji povinnost prokázat řádné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Na to reagovala svým vyjádřením ze dne 3. 8. 2026, z něhož plyne, že úvěruschopnost žalovaného byla podle jejího názoru zkoumána dostatečně, když byly zjišťovány výhradně nezbytné a přiměřené informace při zohlednění, že žalovanému byl poskytnut úvěr pouze ve výši 30 000 Kč. Při posouzení schopnosti splatit krátkodobý úvěr je třeba vycházet pouze ze závazků žadatele o úvěr, které má za povinnost platit jen do doby splatnosti požadovaného úvěru. Jestliže žadatel o úvěr uvedl právní předchůdkyni žalobkyně v omyl, mohl se dopustit trestného činu úvěrového podvodu. S uvedenými argumenty se však odvolací soud neztotožňuje. Z ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru totiž vyplývá, že úvěruschopnost má být posuzována důkladně a důsledně. Věnovala-li by právní předchůdkyně žalobkyně náležitou pozornost příjmům a zejména výdajům žalovaného (viz přehled výše), musela by získat racionální pochybnost o schopnostech žalovaného jak krátkodobě, tak i dlouhodobě se vyrovnávat s množstvím finančních povinností, které jej v době poskytnutí úvěru zatěžovaly. Jestliže toto vyhodnocení právní předchůdkyně žalobkyně neprovedla a z tohoto důvodu se ani důsledně nezabývala finanční situací žalovaného (alespoň na základě výsledků provedeného dokazování), není namístě uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně naplnila svoji povinnost podle ust. § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru ohledně řádného zkoumání úvěruschopnosti, což má za následek absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Proto odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyně má právo pouze na vydání bezdůvodného obohacení včetně zákonného úroku z prodlení.

11. Jde-li o odvoláním napadený výrok IV o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolací soud odkazuje na správné závěry soudu prvního stupně.

12. S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II a IV podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

13. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodováno podle ust. § 224 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť v odvolacím řízení byl úspěšný žalovaný, kterému v něm však žádné náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku je přípustné podat dovolání za podmínek uvedených v ust. § 237 o. s. ř. O přípustnosti dovolání je oprávněn rozhodovat pouze dovolací soud. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, a to do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku.