64 Co 215/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Timma Šmehlíka a soudkyň JUDr. Jany Vyletové a JUDr. Anny Grimové ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované společnosti 1/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 1/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 1/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 1/0 o zaplacení 1 327 688,44 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 8. 3. 2023, č. j. 13 C 97/2022-139 Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I mění tak, že se žaloba o zaplacení 1 327 688,44 Kč s příslušenstvím zamítá. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 169 497 Kč k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci rozsudku. Označeným rozsudkem soud prvního stupně vyhověl žalobě a žalované uložil zaplatit žalobkyni 1 327 688,44 Kč s úrokem z prodlení (výrok I) a také povinnost k zaplacení náhrady nákladů řízení ve výši 209 919,54 Kč (výrok II). Podle odůvodnění rozhodnutí je mezi účastníky nesporné, že dne 31. 12. 2020 uzavřela korporace , právnická osoba, se žalovanou kupní smlouvou k movitým věcem specifikovaným v jejích přílohách s kupní cenou ve výši 3 785 771,08 Kč s DPH. Předcházela jí smlouva o nájmu podniku, kterou uzavřela , Anonymizováno, , právnická osoba, . se žalovanou dnem 6. 12. 2010. Dne 30. 6. 2021 žalovaná uhradila část kupní ceny ve výši 2 015 185,71 Kč. S ohledem na ustanovení bodu 27. 1. smlouvy o nájmu podniku, které zakazuje postoupení pohledávky bez předchozího písemného souhlasu žalované, se zabýval aktivní legitimací žalobkyně. Žalobkyně se domáhá plnění z kupní smlouvy, kde žádné takové ujednání není, proto pohledávku z kupní smlouvy bylo možné postoupit na třetí osobu bez předchozího písemného souhlasu žalované. Kupní smlouva není pouhým naplněním článku 24. 4. smlouvy o nájmu podniku, ale jde o nový závazkový vztah mezi původními smluvními stranami, tj. , Anonymizováno, , právnická osoba, . a žalovanou. Kupní smlouvou došlo k jinému ujednání kupní ceny, než bylo stanoveno v předmětném článku smlouvy o nájmu podniku. Článek 24. 4. takový postup umožňoval („…pokud se smluvní strany nedohodnou jinak…). , Anonymizováno, , právnická osoba, . tedy byla oprávněna postoupit svoji pohledávku z kupní smlouvy na třetí osobu bez předchozího písemného souhlasu žalované. Dále se zabýval tím, zda došlo k zániku pohledávky žalobkyně jednostranným započtením provedeným žalovanou dne 30. 6. 2021. Pakliže v dané věci je na jedné straně nezpochybňovaný nárok žalobkyně a na druhé strany zpochybněný uplatněný nárok žalované, přičemž s ohledem na vyjádření a návrhy žalované je zjevné, že k jeho prokázání by bylo nutno vést rozsáhlejší dokazování, pak soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl k závěru, že pohledávka žalované (pasivní pohledávka) je pohledávkou sice uplatnitelnou u soudu ve smyslu ustanovení § 1987 odst. 1 občanského zákoníku (o. z.), avšak ve smyslu ustanovení § 1987 odst. 2 o. z. nezpůsobilou k započtení, a to i s přihlédnutím k tomu, že mimo jiné ani její výši s ohledem na zjištěný skutkový stav není možno považovat za určitou, tato nebyla náležitě prokázána (doložena). Rozhodné jsou okolnosti k okamžiku provedení jednostranného zápočtu, a to včetně vyčíslení a doložení požadovaného nároku. S ohledem mimo jiné na to, jakým způsobem byla částečně tvrzená pohledávka vyčíslena žalovanou žalobkyni, nelze dospět k závěru, že by pohledávka žalované k okamžiku započtení byla k započtení způsobilá. Pohledávka žalované je neurčitá. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání. Soudu prvního stupně vytkla nesprávné posouzení aktivní legitimace žalobkyně. Žalobkyně k žalobě aktivně legitimována není, postoupení pohledávky zakazovala nájemní smlouva, kterou žalovaná uzavřela s předchůdcem žalobkyně , Anonymizováno, , právnická osoba, . Ujednání této smlouvy dle článku 24 bod 4 není kupní smlouvou nahrazeno. Kupní smlouva představuje pouze způsob převodu vlastnictví, smluvní strany se ohledně zákazu postoupení pohledávek nedohodly odchylně proti smlouvě o nájmu podniku. Nesprávný je i závěr soudu prvního stupně o nezpůsobilosti žalovanou k započtení namítnutých pohledávek ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. Se soudem prvního stupně nelze souhlasit, přinejmenším pokud jde o pohledávku na zaplacení smluvní pokuty. Neurčitost pohledávky ve smyslu uvedeného ustanovení nemůže způsobit záměna smluvní pokuty za úrok z prodlení, to je pouze formální pochybení v podobě špatného označení nároku, a ani chyba ve výpočtu její výše. To platí tím spíše, že tato pohledávka byla po opravě výpočtu nižší. Navrhla změnu přezkoumávaného rozsudku a zamítnutí žaloby. Žalobkyně ve vyjádření souhlasila s rozsudkem soudu prvního stupně. Soud se řádně vypořádal s tím, proč některé navržené důkazy neprovedl. Právním titulem nároku žalobkyně je kupní smlouva jako samostatné a na smlouvě o nájmu nezávislé právní jednání. Kupní smlouva neobsahuje zákaz postoupení pohledávek. Žalobkyně také odkázala na své výhrady vůči započtení i oběma započítávaným pohledávkám, které jsou nezpůsobilé k započtení ve smyslu závěrů Nejvyššího soudu dle rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 684/2020. V průběhu odvolacího řízení žalovaná svá tvrzení doplnila a uvedla, že „z opatrnosti“ přihlásila do likvidace bývalého nájemce žalované (, právnická osoba, ) pohledávky, které byly předmětem jejího jednostranného započtení, a ty následně (znovu) započetla proti pohledávce žalobkyně, k čemuž předložila oznámení o započtení vzájemných pohledávek z 24. 8. 2023. Na základě tohoto hmotněprávního úkonu vznesla nově v řízení na svou obranu námitku započtení. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. V posuzované věci se žalobkyně proti žalované domáhá zaplacení pohledávky z neuhrazené části kupní ceny, kterou jako postupník nabyla od jejího původního věřitele – společnosti , právnická osoba, Pohledávka původního věřitele vznikla z kupní smlouvy, kterou v právním postavení prodávajícího uzavřel s žalovanou jako prodávající dne 31. 12. 2020, a které předmětem byl prodej movitých věcí tvořících zásoby zboží, materiál určený ke zpracování a náhradní díly a další druhově určené věci, které se spotřebovávají nebo zpracovávají v souvislosti s provozem podniku (závodu žalované), který měl předchůdce žalobkyně od žalované v nájmu na základě smlouvy o nájmu podniku z 6. 12. 2010, nebo které slouží k odbytu tohoto podniku. Kupní cena byla dohodnuta ve výši 3 128 736,43 Kč (bez DPH, včetně DPH 3 785 771,08 Kč) a žalovaná z ní nezaplatila v řízení uplatněnou část. Žalobkyně pohledávku nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávky z 18. 5. 2022 Jak soud první stupně správně uvedl, skutkový stav mezi účastníky byl v podstatě nesporný v tom smyslu, že došlo k právním jednáním tvrzených žalobkyní (smlouva o nájmu podniku, kupní smlouva, oznámení o provedení zápočtu) stejně jako to, že movité věci, které byly předmětem prodeje, byly žalované odevzdány a že žalovaná v tvrzeném rozsahu dohodnutou kupní cenu nezaplatila. Obrana žalované byla dvojí: kvůli zákazu postoupení pohledávek dle čl. 27 smlouvy o nájmu podniku, kterou se řídí i nárok na zaplacení kupní ceny za uskutečněný prodej movitých věcí, se žalobkyně nemohla stát věřitelem uplatněné pohledávky, pohledávka , právnická osoba, zanikla jednostranným započtením pohledávek žalované, provedeným dne 30. 6. 2021, respektive, pokud by soud tuto obranu neuznal důvodnou, v důsledku jednostranného započtení žalované ze dne 28. 3. 2023. , právnická osoba, s ust. § 213 odst. 3 o. s. ř. odvolací soud zopakoval důkaz kupní smlouvou s přílohami a smlouvou o nájmu podniku, kterou uzavřela žalovaná s nájemcem , právnická osoba, (tehdy pod obchodní firmou , Anonymizováno, , právnická osoba, .). V článku 24.4 nájemní smlouvy její účastníci dohodli, že ke dni skončení nájmu přechází na pronajímatele (žalovanou) vlastnické právo ke zboží na skladě k materiálu určenému ke zpracování, k náhradním dílům a jiným věcem určeným podle druhu, které se spotřebovávají nebo zpracovávají v souvislosti s provozem podniku, nebo které slouží k odbytu (tedy shodě, jak byl vymezen předmět kupní smlouvy). Kupní cena za takto vymezený soubor movitých věcí, který bude výslovně specifikován a určen v zápise o předání a převzetí podniku, sepsaného dle smlouvy podle stavu ke dni skončení nájmu, bude stanovena ve výši 100 % pořizovací hodnoty, pokud se smluvní strany nedohodnou jinak. Dále účastníci určili platební podmínky úhrady kupní ceny a dohodli, že o předání a převzetí věcí bude sepsán předávací protokol na základě inventarizace převáděného majetku ke dni předcházejícímu dni skončení nájmu. V článku 27 smluvní strany sjednaly zákaz postoupit pohledávky vyplývající z nájemní smlouvy, ať už nájemce nebo pronajímatele, bez předchozího písemného souhlasu druhé smluvní strany s tím, že postoupení bez souhlasu by odporovalo dohodě smluvních stran ve smyslu § 525 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (ObčZ). Z obsahu kupní smlouvy z 31. 12. 2020 vedle vymezení jejího předmětu a kupní ceny, jak je uvedeno v předchozím odstavci, odvolací soud zjistil, že v ní strany odkazují na svá práva a povinnosti plynoucí z čl. 24.4. smlouvy o nájmu podniku, a to nejen v preambuli kupní smlouvy, ale i v čl. II odst. 1 při vymezení způsobu určení výše kupní ceny a v čl. IV odst. 2, ve kterém uvádějí, že vlastnické právo k předmětu prodeje přejde na žalovanou „v souladu s čl. 24. 4. smlouvy o nájmu podniku ke dni skončení nájmu závodu žalované a ke stejnému okamžiku bude předmět prodeje žalované odevzdán, o čemž sepíší předávací protokol. Ze zápisu o předání závodu odvolací soud zjistil, že byl vyhotoven dne 31. 12. 2020, žalovaná a , právnická osoba, , označení jako pronajímatel a nájemce závodu v něm potvrzují předání závodu pronajatého dle smlouvy o nájmu podniku žalované a jeho přílohou jsou mimo jiné i soupisy drobného hmotného majetku, zásob – sklad materiálu, zásob – sklad uhlí, které se shodují se soupisy, které jsou přílohami kupní smlouvy z téhož dne. Z faktury č. , hodnota, , vystavené , právnická osoba, dne 14. 1. 2021 plyne, že jí byla žalované vyúčtována k úhradě částka 3 785 771,08 Kč jako kupní cena dle kupní smlouvy (bez bližšího označení ale jako den uskutečnění zdanitelného plnění je uvedeno datum 31. 12. 2020), přičemž celková částka je členěna v souladu s přílohami kupní smlouvy z 31. 12. 2020. Odvolací soud provedl důkaz i listinami, které byly žalovanou nově předloženy až v odvolacím řízení, neboť měly prokázat skutečnosti, které nastaly až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (§ 205a písm. f) o. s. ř.). Vzhledem dále uvedenému právnímu názoru stran platnosti postoupení pohledávky žalobkyni z nich nezjistil žádné skutečnosti, které by byly pro rozhodnutí věci právně významné. Soud prvního stupně se s ohledem na obranu žalované správně nejprve zabýval otázkou aktivní legitimace žalobkyně. Pokud si na ni ale odpověděl kladně, neboť dovodil, že mezi předchůdcem žalobkyně a žalovanou vznikla dne 31. 12. 2020 nová kupní smlouva, kterou nelze mít za pouhé „naplnění“ čl. 24. 4. smlouvy o nájmu podniku (dále též jen čl. 24.4.), a která dohodu o zákazu postoupení pohledávek neobsahuje, odvolací soud tento jeho závěr za správný nemá. Podle ustanovení § 3027 odst. 3 o. z. se s ohledem na dobu uzavření smlouvy o nájmu podniku řídí právní poměry z ní vzniklé dosavadními právními předpisy, tedy především obchodním zákoníkem č. 513/1991 Sb. a subsidiárně (podle § 1 odst. 2 věta prvá obch. zák.) ustanoveními občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (ObčZ), a to, pokud jde o postoupení pohledávek, ust. § 524 a násl. Podle ust. § 525 odst. 2 ObčZ nelze postoupit pohledávku, jestliže by její postoupení odporovalo dohodě s dlužníkem. Důsledek porušení zákazu postoupení dle § 525 odst. 2 ObčZ je absolutní neplatnost postupní smlouvy (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 7882/2005. Odvolací soud proto zkoumal, zda právní jednání z 31. 12. 2020, označené jako „kupní smlouva“, je skutečně novým právním vztahem, nebo, jak nasvědčuje její obsah i další zjištěné skutečnosti, jde jen o dílčí novaci (dohodu o změně) kupní smlouvy, jejíž obsah byl dohodnut již ve smlouvě o nájmu podniku (čl. 24.4.), která byla právním jednáním účastníků 31. 12. 2020 pouze doplněna (konkretizace předmětu prodeje) a částečně změněna – způsob určení výše kupní ceny. V případě pouhé novace by součástí kupní ceny jako tzv. vedlejší ujednání (pacta adiecta, accidentalia negotii) zůstal i čl. čl. 27 smlouvy o nájmu, který postoupení pohledávek bez souhlasu dlužníka zakázal. Dle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně nadhodnotil význam formálního označení právního jednání účastníků z 31. 12. 2020, tj. „Kupní smlouva“, aniž by se zabýval skutečnou vůli účastníků, jak ji lze zjistit ze všech (listinných) důkazů, v nichž byla zachycena a které měl k dispozici. Odvolací soud, který zopakoval důkaz listinami sepsanými o rozhodných právních jednáních, přičemž jejich obsah hodnotil v jejich vzájemné souvislosti tak, aby je podle jejich obsahu vyložil v souladu se skutečnou vůlí jejich účastníků, jak mu ukládají ust. § 35 odst. 2, 3 ObčZ, respektive § 555, §556 o. z., a také všeobecně přijímané názory právní nauky i četná judikatura vrcholných soudů (například rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4861/2017, 33 Cdo 1850/2017 či 29 Cdo 61/2017). Odvolací soud předně dovodil, že již ujednání čl. 24.4. smlouvy o nájmu podniku je svým obsahem kupní smlouvou, v níž je dostatečně určitě vymezen jak předmět prodeje, tak způsob určení kupní ceny. Odkládací podmínkou účinnosti kupní smlouvy je skončení nájemního vztahu k závodu žalované. Strany smlouvy o nájmu podniku se tedy již při jejím uzavření dohodly na prodeji movitých věcí, které budou patřit nájemci závodu a které jsou fakticky ekonomicky využitelné pouze při jeho provozu, pronajímateli, a to k okamžiku, kdy nájem skončí a nájemce závod již nadále provozovat nebude. Z toho je zřejmé, že původně neměly v úmyslu sjednávat novou kupní smlouvu až při skončení nájmu závodu. Pokud soud prvního stupně zdůrazňuje, že čl. 24. 4. připouští, že se strany „dohodnou jinak“, pak odvolací soud k tomu poznamenává, že smluvní strany se vždy mohou „dohodnout jinak“ (a není proto třeba toto předem sjednávat), a že z obsahu článku 24. 4. plyne, že se tento dovětek vztahuje právě pouze k odlišnému určení kupní ceny, (viz text uvedeného ustanovení smlouvy o nájmu podniku). V kontextu této dohody je třeba také vyložit „kupní smlouvu“, v níž se strany skutečně, a to u dvou položek (zásoby materiálu – nikoliv uhlí, a drobného hmotného majetku), při skončení nájmu a předávání závodu od původního způsobu určení kupní ceny odchýlily (snížily ji oproti pořizovací ceně), což také výslovně v textu „kupní smlouvy“ uvedly. Pokud by strany chtěly uzavřít „novou“ kupní smlouvu, nebyl důvod tuto odchylku od původní dohody zmiňovat. Tato okolnost také napovídá tomu, že další obsah kupní smlouvy dle čl. 24. 4. strany naopak nijak měnit nechtěly. Poukazuje-li žalobkyně na podporu svého hodnocení „kupní smlouvy“ z 31. 12. 2020 jakožto samostatného (nového) závazkového vztahu na to, že předmět prodeje nebyl určen v zápise o předání závodu, jak čl. 24. 4. předpokládal, má odvolací soud za to, že účastníci článek 24. 4. v tomto směru naplnili právě specifikací předmětu prodeje v přílohách „kupní smlouvy“ (které jsou navíc s částí přílohy zápisu o předání závodu totožné). Opět jde toliko o dílčí změnu ve vymezení obsahu smlouvy oproti čl. 24. 4., nikoliv o projev vůle uzavřít smlouvu novou. Navíc jde o změnu odpovídající zažité praxi – předávací protokol typicky toliko prokazuje splnění povinnosti (prodávajícího) ze smlouvy vzniklé, nikoliv určuje její obsah. Dalším důvodem, který odvolací soud vedl k závěru, že „kupní smlouva“ je dohodou o změně původního ujednání, je i to, že pokud by se jednalo o smlouvu novou, pak by závazek (stejných) účastníků z čl. 24. 4. převést movité věci sloužící k provozu podniku na žalovanou zůstal nevypořádán, přičemž nepřijal argument žalobkyně, že účastníci osud tohoto závazku neřešili. Nelze najít žádný rozumný důvod, pro který by účastníci chtěli při skončení nájmu závodu sjednávat novou kupní smlouvu na majetkový převod, který již byl předmětem jejich k tomuto okamžiku trvajícího právního poměru, aniž by se dohodli na tom, že s tímto právním vztahem naloží (například dohodou o jeho zrušení). Z těchto důvodů proto odvolací soud odlišně od soudu prvního stupně uzavírá, že právní jednání z 31. 12. 2020 je ve skutečnosti dohodou o změně kupní smlouvy dohodnuté již v čl. 24. 4. smlouvy o nájmu podniku, jejíž součástí byla také dohoda o zákazu postoupení pohledávek bez souhlasu dlužníka dle čl.

27. Smlouva o postoupení pohledávky ze dne 18. 5. 2022 byla uzavřena v rozporu s tímto zákazem, je proto absolutně neplatná a žalobkyně stran pohledávky, která je předmětem přezkoumávané věci, do právního postavení jejího věřitele nevstoupila. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobkyně není věřitelkou žalované pohledávky a tudíž jí nesvědčí aktivní věcná legitimace, nezabýval se již tím, zda tato pohledávka zanikla v důsledku započtení provedeného žalovanou některým z jí označených právních jednání. Veden sdělenými důvody odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně dle ust. 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl. Jelikož odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, v souladu s ust. § 224 odst. 2 rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. V řízení byla plně úspěšná žalovaná, která tak má podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění nebo bránění svého práva. V řízení před soudem prvního stupně takové náklady žalované tvoří odměna zástupce žalované (advokáta) za 4 úkony právní služby po 13 620 Kč, 4 režijní paušály advokáta po 300 Kč, obojí navýšené o DPH. V řízení před odvolacím soudem má žalovaná právo na náhradu odměny za 2 úkony právní služby ve stejné výši (účelným nákladem řízení není náhrad odměny požadovaná žalovanou za „zápočet pohledávek“), 2 režijní paušály, cestovné za jízdu osobním automobilem k jednání před odvolacím soudem ve výši 1 097 Kč, náhrada času promeškaného advokátem žalované během přepravy k jednání ve výši 600 Kč, DPH a také soudní poplatek zaplacený žalovanou za odvolání ve výši 66 384,50 Kč, kterýžto výdaj sice žalovaná ve vyúčtování nákladů řízení (podání ze 7. 9. 2023 neuvedla), odvolací soud jej ale zjistil z obsahu spisu. Celkem činí náklady řízení žalované, na jejichž náhradu má proti žalobkyni právo, 169 497 Kč.