64 Co 277/2025

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Anny Grimové a Mgr. Davida Kotrbatého ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného , IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení částky 71 354 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 9. 1. 2025, č. j. 31 C 186/2024-106

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 10 721 Kč k rukám zástupce žalobkyně, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 71 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 71 354 Kč od 8. 2. 2024 do zaplacení (výrok I), dále povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 400 Kč jako náhradu nákladů spojených s vymáháním pohledávky (výrok II), a dále povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 45 361,40 Kč (výrok III). Vyšel ze zjištění, že mezi žalobkyní jako půjčitelem a žalovaným jako vypůjčitelem došlo k uzavření pěti smluv o výpůjčce, na jejichž základě bylo žalovanému ze strany žalobkyně zapůjčeno výčepní zařízení včetně příslušenství. Dne 14. 4. 2006 byla uzavřena smlouva o výpůjčce č. , hodnota, , na základě které bylo žalovanému předáno k dočasnému užívání výčepní zařízení dle výdajové karty, jež byla přílohou uvedené smlouvy o výpůjčce, přičemž hodnota výčepního zařízení dle čl. 2.1 smlouvy činila 73 561,13 Kč. Dne 5. 5. 2010 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o výpůjčce č. , hodnota, , na jejímž základě bylo žalovanému k dočasnému užívání předáno výčepní zařízení dle výdajové karty č. , hodnota, , jehož hodnota činila 14 920,83 Kč. Dne 10. 8. 2010 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o výpůjčce č. , hodnota, , na základě níž bylo žalovanému předáno výčepní zařízení dle výdajové karty č. , hodnota, v hodnotě 9 428,69 Kč. Dne 10. 8. 2010 byla dále mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o výpůjčce č. , hodnota, a žalovanému předáno výčepní zařízení dle výdajové karty č. , hodnota, v hodnotě 9 428,69 Kč. Poslední smlouva o výpůjčce č. , hodnota, byla mezi účastníky uzavřena dne 20. 4. 2011, přičemž na základě ní bylo žalovanému předáno žalobkyní k užívání výčepní zařízení dle výdajové karty č. , hodnota, v hodnotě 18 769,03 Kč. Z důvodu ukončení činnosti žalovaného v provozovnách specifikovaných ve smlouvách o výpůjčce žalobkyně odstoupila od všech shora citovaných smluv o výpůjčce dopisem ze dne 14. 12. 2022 a žalovaného v souladu s ujednáním obsaženým ve smlouvách vyzvala k vrácení předmětů výpůjček. U smlouvy ze dne 14. 4. 2006 č. , hodnota, (dále jen smlouva č. 1) byla v článku 4 odst. 4.16 ujednána pro případ nevrácení předmětu výpůjčky žalovaným ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy byl k vrácení vyzván, povinnost zaplatit žalobkyni hodnotu předmětu výpůjčky dle čl. 2 odst. 2.1 smlouvy při zohlednění doby jejího použití. Žalovaný žalobkyni nevrátil část předmětu výpůjčky, který užíval na základě shora citované smlouvy, a to mycí hlavu v hodnotě 379 Kč, tři zařízení Anta mini v hodnotě 13 601 Kč/kus, a tři naražeče MM v hodnotě 960 Kč/kus. Žalobkyně se pak domáhala s ohledem na dobu užívání shora specifikovaných věcí tvořící část nevráceného předmětu výpůjčky toliko uhrazení částky 22 031 Kč, která představuje 50 % jejich hodnoty sjednané v čl. 2 odst. 2.1 smlouvy. U smluv č. 2 až 5 byla v čl. 4 odst. 4.6 ujednána povinnost žalovaného chránit předměty výpůjčky před poškozením, zničením a ztrátou nebo odcizením, a dle čl. 4 odst. 4.10 byl žalovaný povinen vrátit žalobkyni předměty výpůjčky ke dni zániku smlouvy, kdy pro případ prodlení se splněním této povinnosti byla v čl. 4 bod 4.11 pro dobu delší než 60 dnů sjednána smluvní pokuta ve výši odpovídající ceně předmětu výpůjčky specifikované v čl. 2 bodu 2.

1. Splatnost smluvní pokuty byla sjednána v délce 5 dnů ode dne, kdy žalobkyni na její vyúčtování vzniklo právo, přičemž žalovaný je tak povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu v celkové výši 49 323 Kč. Žalovaný odmítl celkovou žalobou nárokovanou pohledávku ve výši 71 353 Kč uhradit s odůvodněním, že žalobkyně vypůjčené komponenty po celou dobu trvání výpůjčky nekontrolovala. Poté, co požádala žalobkyně o vrácení těchto věcí, žalovaný měl předměty výpůjčky připraveny k předání, nicméně žalobkyně si tyto nepřevzala z důvodu chybějících štítků, resp. neshodného výrobního čísla. Zároveň zpochybňuje i zůstatkovou hodnotu nevrácené části výčepního zařízení. Žalobkyně proto žalobou uplatnila nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 49 323 Kč a hodnoty nevrácené části předmětu výpůjčky na základě smlouvy o výpůjčce č. 1 ve výši 22 031 Kč, a to včetně zákonného úroku z prodlení a částky 2 400 Kč (2x 1 200 Kč) jako nákladů spojených s uplatněním pohledávky.

2. Soud prvního stupně při prvním jednání ve věci konaném dne 17. 10. 2024 poskytl žalobkyni i žalovanému poučení ve smyslu ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., přičemž nepřihlédl k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání ze strany žalovaného, který tyto soudu předložil až po uplynutí koncentrační lhůty dle § 118b o. s. ř. Následně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že mezi účastníky bylo platně uzavřeno pět smluv o výpůjčce dle ust. § 659 a n. obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013. U smlouvy č. 1 se žalovaný zavázal vrátit žalobkyni hodnotu výčepního zařízení dle bodu 4.16 ve spojení s bodem 2.1 smlouvy při zohlednění doby jeho použití. Pokud na základě smlouvy č. 1 žalobkyně uplatnila k zaplacení částku za nevrácené zařízení toliko ve výši 50 %, tedy v částce 22 031 Kč, pak oprávněnost tohoto nároku soud prvního stupně opřel vedle smlouvy o výpůjčce a výdajové karty i o dodací listy obsahující nevrácené položky dodané ve shodné specifikaci v letech 2016 až 2018 jiným vypůjčitelům, a zejména pak o inzerci výčepních zařízení, z nichž měl soud prvního stupně za prokázané ceny shodného případně obdobného výčepního zařízení v daném místě a čase, když zároveň dospěl k závěru, že se hodnota předmětného výčepního zařízení výrazným způsobem v průběhu času nesnižovala, ale naopak zůstala zachována. Pro nadbytečnost pak soud prvního stupně zamítl další důkazní návrhy žalobkyně k prokázání zůstatkové hodnoty nevrácené části výčepního zařízení, a to znaleckým posudkem, případně odborným vyjádřením a s odkazem na ust. § 136 o. s. ř. dospěl k závěru, že požadovaná cena ve výši 50 % hodnoty je v době uzavření smlouvy hodnotou přiměřenou. U smluv o výpůjčce č. 2 až 5 nalézací soud shledal smluvní pokutu dle ust. § 544 a n. obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013, jako platně, určitě a srozumitelně sjednanou, přičemž z obsahu ujednání vyplývá, že šlo o sankci za porušení povinnosti vymezené v předmětných smlouvách. V důsledku odstoupení žalobkyně od smluv o výpůjčce došlo k jejich zániku a žalobkyně tak žalovaného důvodně vyzvala k vrácení předmětu výpůjčky. Žalovaný však svoji povinnost nesplnil, předmětné výčepní zařízení, resp. jeho část specifikovanou shora, žalobkyni nevrátil a tomuto tak vznikla povinnost zaplatit ujednanou smluvní pokutu ve výši 22 031 Kč ve vztahu ke smlouvě č. 1, ve výši 11 696 Kč ve vztahu ke smlouvě č. 2, ve výši 9 429 Kč ve vztahu ke smlouvě č. 3, ve výši 9 429 Kč ve vztahu ke smlouvě č. 4 a ve výši 18 769 Kč ve vztahu ke smlouvě č. 5, tedy celkem částku 71 354 Kč. Ohledně nákladů spojených s uplatněním a vymáháním pohledávky ve výši 2 400 Kč (2 x 1 200 Kč) pak soud prvního stupně rozhodoval ve smyslu ust. § 3 Nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a zároveň žalobkyni přiznal plnou náhradu účelně vynaložených nákladů ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o. s. ř.

3. Žalovaný napadl rozsudek včasným odvoláním ve všech jeho výrocích. Namítl, že řada komponentů, jejichž vrácení se žalobkyně dožadovala, byla k převzetí nachystána, a přesto žalobkyní nebyla převzata. Dále žalovaný uvedl, že na příslušných výdajových kartách nebyla individuální specifikace jednotlivých komponentů, např. výrobním číslem apod., proto výhrada žalobkyně, že k předání nebyly nachystány komponenty, které žalovaný převzal, není prokazatelná. Další námitka žalovaného směřovala ke zjištění hodnoty jednotlivých komponentů výčepních zařízení, která již byla účetně odepsána. Žalovaný si je vědom toho, že i když je předmět účetně odepsán, má ještě určitou zůstatkovou hodnotu, avšak z provedeného dokazování nevyplynulo, proč by tato měla činit právě 50 % pořizovací ceny. Výčepní zařízení byla užívána od 14. 4. 2006 do 14. 12. 2022, tedy po dobu významně přesahující 10 let, což dle názoru žalovaného se muselo projevit na amortizaci jednotlivých komponentů, a tím pádem i na jejich hodnotě. V té souvislosti poukázal na nepřiléhavost postupu soudu prvního stupně ve smyslu ust. § 136 o. s. ř., když tato ustanovení možnost úvahy soudu zjištění výše nároku omezuje pouze na případy, kdy lze výši nároku zjistit s nepoměrnými obtížemi, nebo ji nelze zjistit vůbec. Navrhl proto zrušení rozsudku a vrácení soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Ve vyjádření k odvolání žalobkyně uvedla, že žalovaný poskytnutou lhůtu k doplnění svých skutkových tvrzení a důkazů dle poučení soudu prvního stupně včas nevyužil a v koncentrační lhůtě svá tvrzení nedoplnil a zejména ke svým tvrzením uvedeným při jednání dne 17. 10. 2024 včas neoznačil důkazy. Pokud žalovaný namítal, že hodnota výčepních zařízení ke dni ukončení smluv, případně ke dni jejich nevrácení není ve výši, kterou požaduje žalobkyně, pak tato tvrzení zůstala neprokázána. Rovněž nelze opomenout, že žalovaný v řízení neprokázal ani svá skutková tvrzení, že předmět výpůjčky měl připraven k vrácení žalobkyni. Zdůraznil, že odvolací řízení je ovládáno principem neúplné apelace a odvolací soud tedy může přezkoumávat skutková zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně, avšak pouze na základě předložených důkazů a tvrzených skutečností, které byly před soudem prvního stupně včas uplatněny. S ohledem na shora uvedené proto navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek v napadené části podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. včetně řízení, které mu předcházelo, vzal v úvahu argumenty žalovaného uvedené v odvolání i vyjádření žalobkyně, přičemž dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

6. V projednávané věci podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, se kterými se v tomto ohledu odvolací soud ztotožňuje, bylo mezi žalobkyní jako půjčitelem a žalovaným jako vypůjčitelem postupně uzavřeno pět smluv o půjče ve smyslu ust. § 659 a n. obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013, přičemž právní vztahy z těchto smluv ve smyslu ust. § 261 odst. 6 obch. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013, podléhají režimu občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, avšak pouze ohledně zvláštních ustanovení daných tímto právním předpisem, když ve všem, co zvláštní úpravou pro předmětný smluvní typ dáno není, platí obecná ustanovení obsažená pro obchodní závazkové vztahy v obchodním zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a to kogentní vždy a dispozitivní pokud smlouva nemá vlastní úpravu, která by měla přednost. Žalobkyně splnila svoji povinnost pro ni ze shora uvedených smluv vyplývajících a předala žalovanému výčepní zařízení specifikovaná ve výdajových kartách, které jsou její nedílnou součástí, když tato skutečnost byla mezi účastníky ostatně nesporná. U smlouvy č. 1 pak byl žalovaný na základě čl. 4 bodu 4.16 povinen v souvislosti v výzvou žalobkyně ze dne 14. 12. 2022 vydat této výčepní zařízení ve lhůtě 60 dnů, a protože z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaný žalobkyni vrátil předmět výpůjčky toliko částečně, dospěl soud prvního stupně ke správnému závěru, že žalobkyni vzniklo právo na uhrazení hodnoty části nevráceného výčepního zařízení stanovené dle odst. 2.1 s přihlédnutím k době jeho použití (opotřebení). V této souvislosti považuje odvolací soud za nutné uvést, že soud prvního stupně poněkud nepřiléhavě nárok posuzoval jako smluvní pokutu, když ve skutečnosti se jedná o závazek vyplývající ze smluvního ujednání účastníků ve smyslu ust. § 489 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013, který byl zakotven v předmětné smlouvě o výpůjčce. Ujednáním v bodě 4.16 smlouvy pak byl založen závazek vypůjčitele, z něhož vyplývá žalobkyni jako půjčiteli nárok na plnění pro případ porušení povinnosti žalovaného vrátit byť i část předmětu výpůjčky. Jak již judikoval Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 3053/2006, ani zákonná úprava odpovědnosti za škodu takové ujednání nevylučuje, resp. okolnost, že odpovědnostní vztahy se řídí zákonem, aniž by účastníci bez dalšího mohli odpovědnost předem vyloučit, omezit či naopak založit, nezpůsobuje neplatnost smluvního ujednání, jehož smyslem je vypořádat vztahy účastníků smlouvy o výpůjčce. Občanskoprávní odpovědnost za škodu při porušení smluvní povinnosti vrátit vypůjčenou věc by nastoupila teprve tehdy, pokud by smlouva neřešila důsledky tohoto porušení, a pokud by jím byla žalobkyni zároveň způsobená škoda. Soud prvního stupně pak v této souvislosti správně poučil žalobkyni o povinnosti prokázat oprávněnost svého nároku ohledně částky 22 031 Kč při zohlednění předpokládaného opotřebení nevráceného části předmětu výpůjčky a s tím související uplatnění 50 % hodnoty části předmětu výpůjčky (44 062 Kč). I zde soud prvního stupně řádně zjistil skutkový stav věci a provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, přičemž provedené důkazy zhodnotil v souladu s ust. § 132 o. s. ř., když vycházel z výdajových karet a dodacích listů z let 2013, 2016 a 2018 obsahující totožné součásti výčepního zařízení, a zejména pak z inzerce výčepních zařízení, z nichž rovněž přiléhavě dovodil, že hodnota výčepního zařízení se v průběhu času výrazným způsobem nesnížila, resp. naopak zůstala zachována. Přiléhavě pak rozhodl o zamítnutí dalších důkazních návrhů spočívajících ve vyžádání odborného vyjádření, případně zpracování znaleckého posudku za účelem určení hodnoty části nevráceného výčepního zařízení poskytnutého žalovanému na základě shora citované smlouvy, když tyto se již v kontextu shora uvedeného jevily jako nadbytečnými. Pouze pro doplnění odvolací soud dodává, že zkoumání splnění podmínky odstoupení od smlouvy č. 1 ze strany žalobkyně bylo s ohledem na smluvní ujednání v ní obsažené již irelevantní. U smluv o výpůjčce č. 2 až 5 již byl podmínkou pro uplatnění práva žalobkyně na vrácení předmětu výpůjčky, s ohledem na jejich sjednání na dobu neurčitou, zánik smluv ve smyslu odst. 4 bodu 4.

10. Tato podmínka pak byla splněna platným odstoupením žalobkyně od smluv dopisem ze dne 14. 12. 2022. Protože žalovaný ani v těchto případech žalobkyni část předmětů výpůjček nevrátil ve lhůtě 60 dnů ujednané v čl. 4 bodu 4.11 smluv o výpůjčce, vzniklo žalobkyni právo na vyúčtování smluvní pokuty v ceně odpovídající části nevrácených předmětů výpůjček dle odst. 2.1 smluvy konkretizovaných v jednotlivých výdajových kartách. I zde soud přiléhavě aplikoval ust. § 544 a n. obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2024, když smluvní pokuta byla platně a srozumitelně ujednána, přičemž její vyúčtování nelze vnímat ani v rozporu s dobrými mravy či v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, což žalovaný ostatně v rámci řízení ani nenamítal. Odvolací soud pak neshledal splněné ani podmínky pro případnou moderaci smluvní pokuty ve smyslu ust. § 301 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013, když v daném případě bylo namístě hodnotit jako kritéria hodnotu a význam zajišťované povinnosti. Z provedeného dokazování před soudem prvního stupně vyplynulo, že žalobkyni tvrzená část výčepního zařízení žalovaným na základě smluv č. 2 až 5 vrácena nebyla, přičemž hodnota se v průběhu doby neměnila, když smluvní pokuta v daném případě představuje právo žalobkyně jako věřitele na paušalizovanou náhradu vzniklé škody, která je zároveň limitem pro případné moderační právo soudu.

7. Ze shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

8. Žalobkyni bylo zároveň v souladu s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. přiznáno právo na plnou náhradu nákladů účelně vynaložených v rámci odvolacího řízení, když tyto sestávají ze dvou úkonů právní služby po 3 980 Kč dle § 7 ve spojení s § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., za vyjádření k odvolání a účast na jednání u odvolacího soudu, dvou režijních paušálů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 21 % DPH ve smyslu ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. Celkem tak náklady odvolacího řízení žalobkyně představuje částka 10 721 Kč. Lhůta k plnění byla stanovena jako třídenní v souladu s ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.