64 Co 304/2025

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D. a soudců JUDr. Anny Grimové a Mgr. Davida Kotrbatého ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno sídlem Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno zastoupená hostující advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o zaplacení částky 29 240,64 EUR s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech z 8. 1. 2025, č. j. 6 C 249/2022-253

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 11 520,08 EUR s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 1. 1. 2021 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Ve zbývající části výroku I, kterým byla zamítnuta žaloba v částce 17 720,56 EUR s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 1. 1. 2021 do zaplacení, se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 69 660 Kč k rukám zástupkyně žalované do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice náhradu na nákladů řízení ve výši 2 400 Kč, z toho částku 1 500 Kč na účet Okresního soudu v Klatovech a částku 900 Kč na účet Krajského soudu v Plzni, do tří dnů od právní moci rozsudku.

V. Žalovaná je povinna zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 1 600 Kč, z toho částku 1 000 Kč na účet Okresního soudu v Klatovech a částku 600 Kč na účet Krajského soudu v Plzni, do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Soud prvního stupně v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu o zaplacení částky 29 240,64 EUR s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 1. 1. 2021 do zaplacení (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení, a to žalované ve výši 164 877,90 Kč (výrok II) a České republice – Okresnímu soudu v Klatovech ve výši 2 500 Kč (výrok III), v obou případech do tří dnů od právní moci rozsudku. Rozhodl tím o nároku žalobkyně na úhradu smluvních pokut za porušení povinnosti žalovanou zaplatit jí kupní cenu vozidel.

2. Pravomoc (mezinárodní příslušnost) rozhodnout spor mezi účastníky soud prvního stupně dovodil z prorogační doložky obsažené ve všeobecných obchodních podmínkách (VOP) tvořících součást kupní smlouvy, kde se účastníci v souladu s čl. 25 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 z 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech („nařízení Brusel I bis“) dohodli na mezinárodní příslušnosti českých soudů (Okresního soud v Klatovech nebo Krajského soudu v Plzni v závislosti na jejich věcné příslušnosti).

3. Soud prvního stupně po obsáhlém dokazování zahrnujícím účastníky předložené listinné důkazy – mimo jiné kupní smlouvu z 2. 4. 2019 (podle německého originálu „Bestellung/Contract V-191882“), jejíž součástí byly Všeobecné obchodní podmínky (dále VOP) upravující platební a dodací podmínky, odpovědnost, prodlení, odstoupení od smlouvy a smluvní pokuty, dále emailovou komunikaci vedenou mezi zaměstnankyní žalobkyně , jméno FO, (tehdy , Anonymizováno, ) a zaměstnancem žalované , jméno FO, z období od 14. 5. 2019 do 29. 7. 2019, jejich svědecké výpovědi a svědeckou výpověď vedoucího prodeje žalobkyně , jméno FO, po skutkové stránce uzavřel, že žalobkyně - česká obchodní společnost se v kupní smlouvě zavázala dodat žalované – německé obchodní společnosti, celkem 6 osobních vozidel, z toho 2 specifikovaná vozidla , Anonymizováno, , Anonymizováno, a 4 vozidla , jméno FO, , jméno FO, , Anonymizováno, , Anonymizováno, (dále vozidla , jméno FO, , jméno FO, ) ve výši 11 440 EUR/vozidlo. V emailové komunikaci se pak žalovaná 14. 5. 2019 dotazovala žalobkyně, kdy dorazí 4 vozidla , jméno FO, , jméno FO, a vozidlo , Anonymizováno, , Anonymizováno, , na což žalobkyně sdělila, že , Anonymizováno, , Anonymizováno, jí bude dodán 17.5. a vozidla , jméno FO, , jméno FO, budou dodána v 27. kalendářním týdnu, neboť „musí stát a dodavatel jim to neřekl“. Žalovaná na to reagovala tak, že s , jméno FO, to trvá příliš dlouho, vozidla stárnou a přestávají odpovídat ceně, proto buď jí žalobkyně vyjde s cenou vstříc, anebo pro ně nemá využití. Po týdnu požádala o úpravu jejich ceny s tím, že jinak je stornuje, na což jí žalobkyně sdělila, že dříve je doručit nemůže a nabídla jí poukaz na příští nákup 3 × 200 EUR za vzniklé problémy. V reakci na to žalovaná trvala na tom, že buď žalobkyně cenu přiměřeně sníží nebo vozidla stornuje, a žalobkyni připomněla, že loni jí rovněž nedodala včas , Anonymizováno, , a že se na ni nemůže spoléhat. Žalobkyně jí sdělila, že je ji líto, ale čeká na vozidla stejně jako ona. Den poté 4. 6. 2019 žalovaná žalobkyni oznámila, že stornuje 4 vozidla , jméno FO, , jméno FO, , neboť žalobkyně není schopná je podle dohody dodat a o měsíc později jí žalobkyně oznámila, že vozidla byla odložena na 32. kalendářní týden. Na další její sdělení žalovaná reagovala tak, že vozidla neodebere, jak to již několikrát sdělila. Žalobkyně pak 26.7. 2019 žalované oznámila, že 4 vozy , jméno FO, s uvedením jejich , jméno FO, kódů jsou pro ni připraveny a zaslala jí faktury č. , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, a č. , Anonymizováno, , kterými vyúčtovala jejich kupní cenu ve výši 11 440 EUR/vozidlo se splatností 31. 7. 2019. Žalovaná v reakci na to žalobkyni oznámila, že u ní žádné otevřené objednávky nemá, neboť , Anonymizováno, jí byly dodány a zaplaceny a , jméno FO, stornovala. Konverzace mezi zaměstnanci účastníků končí 29. 7. 2019 výzvou žalobkyně k zaplacení faktur, aby mohla vozidla dodat. Poté, co žalovaná úhradu neprovedla, žalobkyně fakturou z 16. 8. 2019 žalované vyúčtovala smluvní pokutu ve výši 9 152 EUR odpovídající 20 % z kupní ceny vozidel se splatností 30. 8. 2019 a o více než rok později dopisem z 12. 10. 2020 odstoupila od kupní smlouvy v části týkající vozidel , jméno FO, , jméno FO, odstoupila. Ty samá vozidla pak žalobkyně od 19. 8. 2019 nabízela na svém internetovém prodejním portálu. Žalobkyně poté žalovanou vyzvala k úhradě smluvní pokuty ve výši 0,1 % z kupní ceny vozidel za 439 dní prodlení žalované s úhradou od 31.7. 2019 do 12. 10. 2020 ve výši 5 022,16 EUR/vozidlo.

4. Po právní stránce proto soud prvního stupně nárok žalobkyně posoudil s ohledem na účastníky ve , Anonymizováno, sjednané volbě práva podle německého občanského zákoníku (Bürgerliches Gesetzbuch), dále „BGB“ a německého obchodního zákoníku (Handelsgesetzbuch) dále „HGB“. Uvedl, že účastníci uzavřeli kupní smlouvu podle § 433 a násl. BGB, pro kterou vzhledem k tomu, že se jednalo o obchod mezi podnikateli, platí také § 373 a násl. HGB. Ve shodě se žalovanou posoudil ujednání VOP o dodací lhůtě v délce 30 dnů od odeslání sdělení připravenosti předmětu koupě ve spojení se zákazem žalované odstoupit od smlouvy před uplynutím jednoho roku od uzavření smlouvy jako nepřiměřeně znevýhodňující žalovanou, a proto podle § 307 odst. 1 věty první BGB, ale rovněž podle § 307 odst. 2 bodu 2 BGB, neplatné. Poukázal na to, že žalobkyně byla oprávněna odstoupit od kupní smlouvy při prodlení žalované s převzetím vozidel a při prodlení s úhradou zálohy nebo doplatku kupní ceny delší než 5 dnů, zatímco žalovaná nemohla od smlouvy odstoupit dříve než po uplynutí jednoho roku v případě nesplnění povinnosti žalobkyní dodat vozidla. Žalovaná tak rok od uzavření smlouvy žila v nejistotě, zda jí předmět koupě bude dodán či nikoli, zatímco žalobkyně jako prodávající mohla žalovanou po dobu jednoho roku „napínat“, kdy či zda vůbec jí odešle sdělení o připravenosti. Smluvní pokuty byly rovněž ujednány pouze ve prospěch žalobkyně a v rozporu s § 339 BGB práva žalované nebyla smluvní pokutou zajištěna. Žalovaná tak byla povinna odebrat vozidla a zaplatit kupní cenu se značným časovým odstupem, přestože v mezidobí vozidlo, bylo-li vyrobeno v době uzavření smlouvy, na své hodnotě nezanedbatelně ztratilo. VOP tak podle soudu prvního stupně představují výrazné vychýlení rovnováhy práv a povinností smluvních partnerů v neprospěch žalované a nepřiměřené znevýhodnění žalobkyně, která je v nich pánem závazku. V té souvislosti poukázal na mezi účastníky zavedenou obchodní praxi, kterou dovodil z korespondence účastníků k vozidlům , Anonymizováno, , Anonymizováno, , jež byla žalované dodána před zaplacením kupní ceny.

5. Soud prvního stupně proto s odkazem na zjištěný skutkový stav, z něhož podle něj plyne, že žalobkyně dodání vozidel , jméno FO, , jméno FO, oddalovala tak, že z ohlášeného 27. kalendářního týdne je přesunula na 32. týden, který rovněž nesplnila, přestože jí žalovaná upozorňovala na stárnutí vozidel a varovala, že pokud jí je včas nedodá, že je stornuje, uzavřel, že žalovaná 4. 6. 2019 od kupní smlouvy v souladu s § 323 BGB ve spojení s § 271 odst. 1 BGB odstoupila. Přes žalovanou použitý výraz „stornovat“ (stornieren), který BGB ani HGB nezná, bylo podle něj z okolností zřejmé, že žalovaná od kupní smlouvy po více než 2 měsících od jejího uzavření odstupuje v části týkající se 4 vozidel , jméno FO, , jméno FO, . Ostatně tak to chápali i zaměstnanci žalobkyně , jméno FO, a , jméno FO, , jak potvrdili ve svědecké výpovědi, a dokládá to také následné chování žalobkyně, která pak na svém internetovém prodejním portálu vozidla zařadila do nabídky a prodala je třetímu subjektu, jak potvrdil její vedoucí prodeje.

6. Jako nedůvodnou soud prvního stupně odmítl námitku žalobkyně, že v případě vozidel , jméno FO, , jméno FO, se jednalo o vozidla ve výrobě, kde na rozdíl od skladových vozů, kterými byly , Anonymizováno, , Anonymizováno, , platí jiná pravidla. , jméno FO, kódu v kupní smlouvě u vozidel , jméno FO, , jméno FO, sice podle něj může být určitým indikátorem, ale nelze z toho usuzovat, že šlo o vozidla ve výrobě. Poukázal na to, že pokud by žalovaná při uzavření smlouvy věděla, že kupuje vozidla ve výrobě, na které bude muset čekat řádově měsíce, těžko by se v polovině května 2019 dotazovala, kdy jí budou konečně dodána. Tomu pak odpovídalo i chování žalobkyně, která žalované za vzniklé problémy nabízela slevové vouchery na další nákup. Vysvětlení žalobkyně, že se jednalo o proklientský přístup, jak potvrzovala svědkyně , jméno FO, , proto neobstojí. Stejně tak to, že žalobkyně žalované sdělila, že „vozidla musí stát“ a budou dodána v 27. kalendářním týdnu, podle soudu prvního stupně dokládá, že v té době už byla vozidla vyrobena, ale z nějakého důvodu, který se ani výpovědí svědkyně , jméno FO, nepodařilo ozřejmit, zatím nemohou být dodána. Naopak emailovou korespondencí a výpovědi svědka , jméno FO, bylo prokázáno, že se se zdržením dodání vozidel , jméno FO, , jméno FO, nepočítalo.

7. Na základě těchto úvah soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně neměla právní základ pro to, aby po odstoupení žalované od kupní smlouvy 4. 6. 2019 žalované fakturovala 26. 7. 2019 vozidla , jméno FO, , jméno FO, a posléze z důvodu údajného prodlení s úhradou kupní ceny požadovala zaplacení smluvních pokut. Žalobkyně také ryze účelově nechala narůstat smluvní pokutu až do října 2020, kdy teprve sama od smlouvy odstoupila, až do výše téměř 64 % kupní ceny vozidel, přestože mohla od smlouvy odstoupit hned po překročení pětidenního, resp. třídenního, prodlení žalované s úhradou kupní ceny. Kromě toho za totéž porušení smluvní povinnosti uplatňuje v rozporu judikaturou Spolkového soudního dvora dvě smluvní pokuty, a to jednorázovou ve výši 20 % z kupní ceny z ceny vozidel a ve výši 0,1 % denně. Požadavek žalobkyně na jejich zaplacení je tak podle rozporný se zásadami poctivého obchodního styku a dobrými mravy podle § 138 BGB. S ohledem na tento závěr soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl a otázkou moderace smluvní pokuty podle § 242 BGB se již nezabýval.

8. Na závěr soud prvního stupně ještě podotkl, že výsledek řízení by nebyl jiný ani při posouzení VOP jako platných. Poukázal na to, že pokud žalobkyně žalované oznámila připravenost plnit a fakturovala kupní cenu se splatností 31. 7. 2019, byla povinna vozidla žalované dodat v případě, že by je žalovaná uhradila, do konce srpna 2019. Toho však žalobkyně nebyla schopna, jak prokazují nákladní listy , Anonymizováno, , podle kterých jí byla vozidla postupně dodána až 4. 9. 2019, 17. 9. 2019, 24. 9. 2019 a 1. 10. 2019. Jako lichý soud prvního stupně odmítl argument žalobkyně, že kupní cenu účtovala zálohovými fakturami splatnými podle VOP do 5 dnů. Poukázal na to, že jedinou zmínkou o „záloze“, je český tučně psaný text „Záloha – není daňový doklad!“, jinak faktury žádný údaj o zálohové platbě neobsahují, naopak je jimi účtována plná kupní cena s tím, že platby předem, tj. zálohy (Vorauszahlungen) jsou ve výši 0,00 EUR. Kromě toho pokud podle oddílu VOP Platební podmínky, bod 2 „prodávající může podle svého uvážení, zejména u stálých zákazníků, umožnit zaplacení kupní ceny až po dodání předmětu koupě“, byla podle § 433 BGB kupní cena splatná nejpozději při předání vozidel a fakturace jednorázové smluvní pokuty tak byla předčasná.

9. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalované přiznal jejich plnou náhradu zahrnující náklady právního zastoupení ve výši 164 877,90 Kč za 9 úkonů právní služby (příprava a převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě, vyjádření z 2. 11. 2023, 4. 9. 2024 a 6. 1. 2025 a účast na 4 soudních jednáních) podle tarifní hodnoty vypočtené podle § 6 odst. 1 ve spojení s § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (AT) ke dni, v němž byl každý z úkonů učiněn. U 5 úkonů právní služby (vyjádření z 2. 11. 2023 a z 4. 9. 2024 a účast na 3 soudních jednáních) navýšil mimosmluvní odměnu na dvojnásobek podle § 12 odst. 1 AT, neboť při nich bylo zapotřebí použití německého práva. Dále žalobkyni přiznal 9 režijních paušálů podle § 13 odst. 4 AT, cestovné advokáta ke 4 jednáním z , Anonymizováno, do , Anonymizováno, a zpět osobním vozidlem v celkové výši 2 917,90 Kč a náhradu za ztrátu času cestami k jednání za 16 půlhodin podle § 14 AT. O nákladech řízení vzniklých státu zaplacením tlumočného ve výši 2 500 Kč rozhodl podle § 148 odst. 1 o. s. ř. a povinnost k jejich úhradě uložil neúspěšné žalobkyni.

10. Žalobkyně se proti rozsudku včas odvolala a namítla nesprávné skutkové zjištění soudu prvního stupně, které neodpovídá provedeným důkazům, a nesprávné posouzení věci. Zdůraznila, že rozhodnutí uzavřít kupní smlouvu za podmínek stanovených ve VOP učinila žalovaná svobodně s vědomím podnikatelského rizika, nesouhlasí proto s tím, že VOP jsou pro ni nepřiměřeně znevýhodňující, a proto neplatné. Právo od smlouvy odstoupit měly přitom obě smluvní strany, v případě prodávajícího to bylo z důvodu porušení povinnosti kupujícím spočívajícím v prodlení s úhradou zálohy nebo doplatku kupní ceny delší 5 dnů, v případě kupující to bylo v situaci, kdy z jakéhokoli důvodu nedojde k dodání předmětu koupě do jednoho roku od uzavření smlouvy. Počátek běhu 30denní lhůty k dodání vozidla se pak odvíjí od okamžiku sdělení o jeho připravenosti a úhradě kupní ceny, tedy závisí na obou stranách. Tyto lhůty a jejich délka jsou naprosto běžné vzhledem k tomu, kolik času je objektivně třeba k převodu peněz na bankovní účet a kolik času je nutno k výrobě (převozu a dalších souvisejících operací) vozidla. Pokud soud prvního stupně nepřiměřenost spatřoval v tom, že prodávající může po dobu jednoho roku kupujícího „napínat“ a že kupující musí po tu dobu vázat prostředky na úhradu ceny, jedná se o standardní postup, kterým se řídí prodeje nových neskladových vozů. Přesnější okamžik nemůže být určen, neboť u vozidel, u kterých se čeká na jejich výrobu, není známo, kdy k tomu dojde. U takových vozů je přitom i u spotřebitelů běžné mnohaměsíční až několikaleté čekání.

11. Žalobkyně v odvolání poukázala na § 307 BGB a v něm uvedené spojení „Treu und Glauben“, které soud prvního stupně nesprávně přeložil jako „dobrá víra“, místo správného „dobré mravy“, a z toho důvodu nesprávně interpretoval rozsudek Spolkového soudního dvora 31.8. 2017, sp. zn. VII ZR 308/16, čímž zpochybnil svoji schopnost aplikovat německé právo. I pokud by ale byly VOP neplatné a okamžik plnění by tak měl být podle § 271 odst. 1 BGB stanoven podle okolností případu, jak soud prvního stupně nesprávně dovodil, nesouhlasí s tím, že „žalovaná předpokládala, že vozidla jsou skladem, a proto lhůta k jejich dodání měla být mnohem kratší než u vozidel nově vyráběných“. Žalovaná tento svůj předpoklad ničím neprokázala, a z toho, že se o vozidla začala zajímat až měsíc a půl po uzavření smlouvy, je zřejmé, že věděla, že o skladová vozidla nejde. Že nešlo o skladová vozidla, neboť ve smlouvě chyběla čísla , jméno FO, , potvrdila svědkyně , jméno FO, a svědek , jméno FO, a plyne to také z výpovědi svědka , jméno FO, , který uvedl, že o změnu VOP nežádal. Platily proto VOP uvedené v kupní smlouvě a nikoli žalovanou „vybájené podmínky dodání“. Připravenost vozidel k odběru pak žalované sdělila několik dní poté, co se o ní sama dozvěděla, což bylo extrémně rychle po cca 4 měsících od uzavření smlouvy, jak plyne z „osvědčenia o evidencii“ – část II (technický preukaz) z 2. 8. 2019 k jednomu z nich a z 19. 8. 2019 u ostatních vozidel. Platnost osvědčenia byla v souladu s vyhláškou č. 133/2018 Z. z. omezena do 1. 9. 2019 a do 18. 9. 2019 právě z důvodu plánovaného převozu vozidel do ciziny, a krátce před jeho vydáním a po uhrazení ceny se stala vlastníkem vozidel a mohla je dodat.

12. Žalobkyně dále namítla, že soud prvního stupně neodlišil dobu dodání a možnost odstoupení a oba instituty se v bodech 42 a 43 rozsudku „slévají“. Podle § 323 BGB je přitom možnost odstoupení vázána a/na porušení smlouvy (tedy muselo by dojít k prodlení) a b/na poskytnutí přiměřené lhůty k dodatečnému plnění, za kterou se považuje 6 týdnů, navíc musí jít o určitou a jednoznačnou výzvu k plnění. Nesplnění jedné z těchto podmínek, popř. poskytnutí lhůty před splatností závazku, podle judikatury německých soudů nemá žádné účinky. Závěr soudu prvního stupně, že „žalovaná platně odstoupila od smlouvy po více než 2 měsících od jejího uzavření“ je proto v rozporu se zákonnou úpravou a rovněž s praxí německých prodejců vozidel. Podle VOP Dodací podmínky bod 6 sice platilo, že „není-li sjednáno něco jiného, dochází k předání předmětu koupě na dodací adrese kupujícího“, k tomu však v tomto případě nemohlo dojít, neboť vzhledem k tomu, že žalovaná kupní cenu nezaplatila, lhůta pro dodání vůbec nezačala plynout. V reáliích tohoto případu navíc neměla povinnost vozidla dodat v situaci, kdy jí žalovaná 10.7. 2019 sdělila, že vozidla nepřevezme a od smlouvy se pokusila odstoupit, jak potvrdil svědek , jméno FO, .

13. Žalobkyně v odvolání rovněž odmítla, že jednorázovou smluvní pokutu účtovala předčasně v době, kdy ještě nenastala splatnost kupní ceny vozidel. Protože se vznik nároku neváže na fakturu, ale na porušení smluvní povinnosti, je irelevantní otázka, zda faktury z 26. 7. 2019, byly zálohovými či nikoli. Nárok na smluvní pokutu jí proto vznikl ať už při posouzení faktur jako zálohových, splatných podle VOP do 5 dnů po přijetí, tak při jejím posouzení jako konečných splatných do 3 dnů po přijetí sdělení o připravenosti. VOP sice nevylučovaly, že „prodávající může podle svého uvážení zejména u stálých zákazníků umožnit zaplacení kupní ceny (doplatku) až po dodání předmětu koupě“, ale pokud se tak v minulosti v jednom případě stalo, nelze z toho dovozovat žalobkyní tvrzenou obchodní praxi. Pouze to dokládá, že strany v minulosti bez problémů VOP dodržovaly. Podle žalobkyně není rovněž na místě pozastavovat se nad údajným souběhem smluvní pokuty a paušální náhrady škody, za kterou soud prvního stupně, navíc bez vysvětlení, považoval jednorázovou smluvní pokutu. I v případě, že by se o takový souběh jednalo, což vylučuje, není to důvodem pro nepřiznání smluvní pokuty ve výši 0,1 % z kupní ceny za každý den prodlení. Jestliže se soudu prvního stupně zdála smluvní pokuta nepřiměřená, jak v rozsudku naznačuje, měl využít svého moderačního práva a nikoli ji nepřiznat. Ze všech těchto důvodů žalobkyně žádala, aby odvolací soud rozsudek změnil a jejímu požadavku na zaplacení částky 29 240,64 EUR s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 1. 1. 2021 do zaplacení vyhověl a přiznal jí náhradu nákladů řízení.

14. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku. Soud prvního stupně podle ní správně posoudil ujednání VOP o dodací lhůtě a zákazu odstoupení kupujícího od smlouvy před uplynutím lhůty jednoho roku od uzavření smlouvy za nepřiměřeně znevýhodňující, a proto neplatné. Nepřehlédl rovněž nevyvážené postavení smluvních stran a výraznou jednostrannost VOP ve prospěch prodávajícího včetně ujednání o smluvní pokutě. Nepřesný překlad spojení „Treu und Glauben“, kterým se žalobkyně pokouší zpochybnit kompetence ke správné aplikaci německého právního řádu, nemá žádný vliv na jinak správnou interpretaci relevantních ustanovení. Soud prvního stupně proto správně uzavřel, že dodací lhůta nebyla ve VOP formulována dostatečně určitě, započetí jejího běhu bylo výhradně na vůli žalobkyně, a pokud by připravenost neoznámila, nedostala by se vůbec do prodlení s plněním závazku, a že smluvní pokuty byly ujednány jen ve prospěch žalobkyně, přitom její práva smluvní pokutou zajištěna nebyla. Vzorové obchodní podmínky německých asociací, které mají doporučující charakter a slouží jako vodítko pro správnou formulaci a vyváženost, ukazují, že v případech, kdy není známo, kdy bude vozidlo vyrobeno, bývá sjednán nezávazný termín plnění a kupující má při jeho nedodržení možnost od smlouvy v přiměřené době odstoupit. Nenechávají tedy kupujícího v právní nejistotě po dobu jednoho roku, jako tomu bylo v tomto případě. Emailovou komunikací mezi účastníky a svědeckými výpověďmi jejich zaměstnanců bylo rovněž prokázáno, že vozidla byla vyrobena již v dubnu 2019 a že obě strany počítaly s jejich dodáním v řádu několika týdnů. Při posouzení přiměřenosti lhůty k plnění podle § 271 odst. 1 BGB a § 323 BGB je proto třeba zohlednit, že žalobkyně jí 15. 5. 2019 sdělila, že bude moci plnit ve 27. kalendářním týdnu (od 1. 7. do 6. 7. 2019), což bylo pro ni příliš pozdě, nicméně ani tuto lhůtu nebyla schopna dodržet a 4. 7. 2019 ji posunula na 32. kalendářní týden (od 5. 8. do 11. 08. 2019), ale ani ten nebyla schopen splnit, jak se ukázalo, neboť vozidla měla k dispozici teprve v září, resp. v říjnu 2019. Vzhledem k prodlení žalobkyně s dodáním vozidel, jí proto dala najevo, že požaduje bezodkladné plnění, jinak odstoupí od smlouvy, a alternativně uplatnila nárok na slevu z kupní ceny. Protože jí žalobkyně slevu poskytnout odmítla, resp. nabídla jen minimální slevový poukaz na další nákup, od smlouvy platně 4. 6. 2019 odstoupila. Její postup byl v souladu s rozsudkem BGH VIII ZR 49/15 z 13. 7. 2016, podle kterého není třeba, aby ve výzvě k plnění byla stanovena přesná lhůta nebo časový termín, ale stačí, pokud je z ní zřejmé, že dlužník má na plnění jen omezený časový úsek a že věřitel již další časovou prodlevu nebude akceptovat.

15. Žalovaná dále poukázala na mezi účastníky ustálenou praxi vzhledem k jejich dlouhodobé obchodní spolupráci, kdy žalobkyně (prostřednictvím třetí osoby) jí nejprve dodala vozidla na adrese jejího sídla (, Anonymizováno, , Anonymizováno, , , Anonymizováno, ) bez příslušných dokladů, neboť v té době je mnohdy neměla ani k dispozici, a teprve poté, co doklady disponovala, jí dala pokyn k úhradě kupní ceny. Tak tomu bylo v případě dvou vozidel , Anonymizováno, , Anonymizováno, dodaných na základě stejné kupní smlouvy, kdy první jí bylo dodáno 16. 4. 2019, jak plyne z mezinárodního nákladního listu č. , hodnota, , a kupní cena byla zaplacena 24. 4. 2019, druhé jí bylo dodáno 16. 5. 2019, jak plyne z mezinárodního nákladního listu č. , hodnota, , a kupní cena uhrazena 27. 5. 2019 poté, co ji žalobkyně informovala, že má k dispozici doklady. „Zálohové“ faktury, správně však „pro forma“ faktury jí přitom žalobkyně vystavila i na vozidla , Anonymizováno, , Anonymizováno, , pak ale bez dalšího jí vozidla dodala, a teprve v den dodání vozidel vystavila skutečnou fakturu. Tato obchodní praxe probíhala i v případě jiných obchodů mezi účastníky a koresponduje s VOP, bod 2 platebních podmínek, podle kterého dojde ke splatnosti kupní ceny až v okamžiku dodání vozidel prodávajícím v sídle kupujícího. Žalobkyně přitom sama přiznává, že v tomto případě požadovala úhradu kupní ceny předem, neboť se obávala, že vozidla v místě dodání neodebere. Tím se záměrně odchýlila od VOP a ustálené obchodní praxe stran. Cílem jejího jednání proto nebylo zajištění platby před dodáním zboží, ale dosáhnout splatnosti kupní ceny, a tím i splatnosti smluvní pokuty.

16. Podle žalované proto žalobkyni nárok na smluvní pokutu nepřísluší hned z několika důvodů. Odkázala na § 226 BGB, podle kterého je takový výkon práva nepřípustný, neboť jeho účelem je jen způsobit škodu druhé straně. Závěr soudu prvního stupně o nedovolenosti dvojího sankcionování porušení jedné smluvní povinnosti je v souladu s § 340 odst. 2 BGB, který v nedovoluje souběžné uplatnění smluvní pokuty a náhrady škody, o kterou se jedná v případě jednorázové pokuty. I kdyby ale šlo o typické smluvní pokuty, není jejich kumulace přípustná, protože odporuje zákazu nepřiměřenosti smluvní pokuty ve smyslu § 242 BGB a jako ujednání VOP podléhá kontrole podle § 307 BGB, podle kterého je kumulace pokut nepřiměřeně znevýhodňující.

17. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a o. s. ř. včetně řízení, které mu předcházelo, vzal v úvahu argumenty žalobkyně uvedené v odvolání a vyjádření žalované a po zopakování části listinných důkazů a provedení důkazu listinami předloženými žalobkyní i žalovanou, po zopakování výslechu svědka , jméno FO, v souladu s § 213 o. s. ř. a po doplnění tvrzení žalobkyní, že vozidla , jméno FO, , jméno FO, prodala 5. 9. 2019, 19. 9. 2019 26. 9. 2019 a 3. 10. 2019, jakož i po naplnění poučení podle § 118a odst. 1-3 o. s. ř., dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je jen zčásti důvodné.

18. Účastníci řízení ve VOP provedli volbu rozhodného práva v souladu s čl. 3, bod 1 nařízení Řím I tak, že jejich případný spor ohledně výkladu nebo plnění záruk z kupní smlouvy má být posouzen podle práva Spolkové republiky Německo. Soud prvního stupně proto správně při posouzení nároku žalobkyně na smluvní pokuty vycházel z BGD a HGB, jeho skutková zjištění plynou z provedených důkazů a odvolací soud na ně pro stručnost odkazuje (viz usneseni Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011).

19. Podle českého překladu (viz slovníky.lingea.cz) § 307 odst. 1 BGB platí, že ustanovení ve všeobecných obchodních podmínkách jsou neplatná, pokud v rozporu s požadavky dobré víry (Treu und Glauben) nepřiměřeně znevýhodňují smluvního partnera uživatele [těchto podmínek]. Nepřiměřené znevýhodnění může vyplývat i z toho, že ustanovení není jasné a srozumitelné (požadavek transparentnosti). Podle odst. 2 v pochybnostech se má za to, že nepřiměřené znevýhodnění existuje, pokud ustanovení 1/ není v souladu se základními zásadami zákonné úpravy, od které se odchyluje, nebo 2/ omezuje podstatná práva nebo povinnosti vyplývající z povahy smlouvy tak, že je ohroženo dosažení účelu smlouvy.

20. Pokud se jedná o účastníky zmiňovaný německý právní pojem „Treu und Glauben“, tak nejen podle shora uvedeného slovníku, ale i řady dalších, do češtiny se překládá nejčastěji jako dobrá víra, poctivost, zásada poctivého obchodního styku, ale také jako dobré mravy. V českém právním řádu tedy nejvíce odpovídá zásadě poctivého jednání a zákazu zneužití práva.

21. Podle § 308 bod 1 BGB pak platí, že ve všeobecných obchodních podmínkách je neplatným zvláště takové ustanovení, kterým si uživatel vyhrazuje právo na nepřiměřeně dlouhé nebo nikoli dostatečně určité lhůty pro přijetí nebo odmítnutí nabídky nebo pro poskytnutí plnění.

22. Podle § 309 bod 6 BGB je neplatné i tehdy, lze-li se od zákonných ustanovení odchýlit, neplatným ustanovení, kterým je uživateli přislíbeno zaplacení smluvní pokuty v případě nepřijetí nebo pozdního přijetí plnění, prodlení s platbou nebo v případě, že druhá smluvní strana odstoupí od smlouvy.

23. Podle § 310 odst. 1 BGB se ustanovení § 308 bodu 1, 2 až 9 a § 309 BGB nepoužijí na všeobecné obchodní podmínky, jichž je užito vůči podnikateli, právnické osobě veřejného práva nebo zvláštnímu veřejnoprávnímu fondu. Ustanovení § 307 odst. 1 a 2 BGB se však použije i v těch případech, pokud to vede k neplatnosti smluvních ujednání uvedených v § 308 bodu 1, 2 až 9 a § 309 BGB.

24. V projednávané věci se ve VOP oddíl Platební podmínky, bod 1 účastníci dohodli, že „prodávající je oprávněn platit zálohy nebo úhrady ve splátkách před dodáním na základě písemné dohody nebo vystavení zálohové faktury; není-li sjednána zvláštní dohoda ohledně splatnosti, je záloha splatná do 5 dnů po uzavření smlouvy nebo přijetí zálohové faktury“. Podle bodu 2 „není-li sjednáno jinak, je kupní cena splatná 3 dny po přijetí sdělení o připravení (např. na e-mailovou adresu kupujícího), nejpozději při předání předmětu koupě. Prodávající není povinen předat předmět koupě před úhradou kupní ceny v celé výši. Prodávající může podle svého uvážení zejména u stálých zákazníků umožnit zaplacení kupní ceny (doplatku) až po dodání předmětu koupě; v takových případech je kupní cena (doplatek ceny) splatná 3 dny po převzetí předmětu koupě, nejpozději 3 dny po zaslání faktury na e-mailovou adresu kupujícího“. Podle oddílu Dodací podmínky, bod 1věta druhá „dodací lhůta předmětu koupě začíná běžet odesláním sdělení o připravení předmětu koupě a úhradě kupní ceny a činí (nejdéle) 30 dnů. Prodávající si vyhrazuje předčasné dodání, tj. zejména u stálých zákazníků, před úhradou kupní ceny. Začátek sjednané nebo uvedené dodací lhůty předpokládá včasné a řádné splnění závazků ze strany kupujícího“. Podle bodu 5 „prodávající dodá vozidlo kupujícímu včetně všech dokumentů uvedených ve smlouvě nebo dostupných podle typu vozidla (vozy skladem a na objednávku, atd). Prodávající zašle tyto dokumenty na adresu uvedenou kupujícímu nejpozději do 20 dnů po zaplacení celé kupní ceny“. Podle oddílu Odpovědnost, prodlení, úroky z prodlení, odstoupení od smlouvy, bod 3 věta první „kupující zaplatí smluvní pokutu ve výši 0,1 % z kupní ceny za každý den prodlení s úhradou zálohy nebo doplatku kupní ceny nebo přepravného, a jednorázová smluvní pokuta ve výši 20 % z kupní ceny vozidla bez DPH v případě, že prodlení kupujícího s úhradou zálohy nebo doplatku kupní ceny nebo přepravného překročí 20 dnů“. Podle bodu 5 věta první „smluvní pokuta bude uhrazena vedle způsobené škody a nepodléhá soudnímu krácení“. Podle bodu 8 „v případě, že nebudou hlavní závazky smluvních stran (tj. úhrada kupní ceny, dodání předmětu koupě) splněny do jednoho roku od uzavření smlouvy, je dotčená strana oprávněna od kupní smlouvy odstoupit. Jiné důvody odstoupení od smlouvy jsou vyloučeny, nejsou-li výslovně sjednány“.

25. Soud prvního stupně se sice správně zabýval otázkou platnosti citovaných VOP z hlediska § 307 BGB, kde je stanovena generální klauzule pro jejich neplatnost v důsledku nepřiměřeného znevýhodnění, ale s jeho právním posouzením, podle kterého jsou VOP nepřiměřeně znevýhodňující pro žalovanou, a proto podle § 308 bod 1 BGB neplatná, se odvolací soud neztotožňuje. V rámci svých úvah totiž soud prvního stupně pominul, že účastníci řízení uzavřeli kupní smlouvu jako podnikatelé v rámci obchodní činnosti, a žádný z nich neměl postavení spotřebitele ani postavení slabší strany, jak prohlásili v posledním oddíle VOP bod 1. Pokud si tedy sjednali dodací a platební podmínky a následky nesplnění povinnosti jedním z nich, nelze v rámci jejich smluvní volnosti, a to ani při posouzení podle německého právního řádu a z pohledu judikatury německých soudů, na kterou žalovaná odkazovala, dovozovat nepřiměřenost ujednání v neprospěch žalované odporující zásadě poctivého jednání a zákazu zneužití práva. Ujednaná povinnost k platbě předem (na základě zálohové faktury) přitom sama o sobě ve vztazích mezi podnikateli (dokonce ani ve vztazích mezi podnikatelem a spotřebitelem) nevede k úsudku o nepřiměřenosti dohody o splatnosti kupní ceny a ani k závěru o nepřiměřenosti smlouvy jako celku.

26. V době uzavření kupní smlouvy se v případě vozidel , Anonymizováno, , Anonymizováno, jednalo o vozidla skladová, jak plyne z jejich přesné specifikace včetně čísla , jméno FO, uvedeného ve smlouvě, oproti tomu vozidla , jméno FO, , jméno FO, měla být teprve vyrobena v blíže smlouvou neurčeném termínu (viz i výpověď sv. , jméno FO, , dříve , Anonymizováno, a , jméno FO, ). Žalovaná byla, resp. měla být, srozuměna s tím, že k tomu může dojít během období až jednoho roku, proto názor soudu prvního stupně o jakémsi jejím napínání není případný. Ostatně stejně tak byla po tuto dobu „napínána“ žalobkyně výrobcem vozidel (viz výpověď svědkyně , jméno FO, ). Pokud tedy žalovaná zamýšlela koupit od žalobkyně vozidla , jméno FO, , jméno FO, skladová, nic jí nebránilo svůj požadavek ve smlouvě vyjádřit a uvést tedy alespoň přibližný termín dodání, jak o tom ostatně hovořil , jméno FO, v rámci doplňující svědecké výpovědi. Jestliže nic takového neučinila, resp. nová tvrzení o tom, že se tak stalo, s nimiž přišla v odvolacím řízení, v rámci obrany do doby koncentrace řízení neuvedla a neprokázala, nelze to napravovat námitkami o nepřiměřenosti smluvních ujednání. Nic na tom nemění ani emailová komunikace účastníků z května 2019 a listinné důkazy svědčící o tom, že vozidla , jméno FO, , jméno FO, byla skutečně v květnu 2019, tedy cca měsíc po uzavření smlouvy, vyrobena. Bez ohledu na v řízení neobjasněný, a pro posouzení irelevantní, důvod, proč vozidla „musela stát“ u výrobce, bylo prokázáno, že žalobkyně je tehdy neměla od výrobce k dispozici, a proto je nemohla žalované dodat. Žádosti žalované o jejich urychlené dodání tak skutečně svědčí spíše o její snaze dosáhnout u žalobkyně slevy z ceny vozidel, jak se jí to podařilo rok před tím v případě vozidel , jméno FO, , Anonymizováno, . Počátek běhu 30denní lhůty k dodání vozidel se tak odvíjel od sdělení žalobkyně o jejich připravenosti a úhradě kupní ceny žalovanou, kdy se tak stane, záviselo na tom, kdy žalovaná úhradu provede a kdy žalobkyně bude mít vozidla k dispozici, což mohlo trvat po dobu zmíněného jednoho roku. Přestože ujednání o smluvních pokutách skutečně podle VOP tížilo pouze žalovanou a nikoliv žalobkyni, které tedy žádná sankce za nesplnění povinnosti dodat do této doby vozidla, nehrozila, nelze z toho dovozovat závěr o nevyváženosti VOP zakládajících jejich neplatnost. I v případě, že VOP byly vůči žalované v tomto směru přísnější, podle odvolacího soudu je nejedná o znevýhodnění nepřiměřené a odporující zásadě poctivého jednání a zákazu zneužití práva, zakládající neplatnost VOP mezi podnikateli.

27. Odvolací soud tak nesdílí úvahy soudu prvního stupně, kterými zdůvodňoval nepřiměřenost ujednání obsažených ve VOP. Ty přitom upravovaly platební podmínky tak, že kupní cena byla splatná 3 dny po převzetí sdělení o připravenosti, nejpozději při předání předmětu koupě. Pokud v nich bylo uvedeno, že „prodávající může však podle svého uvážení zejména u stálých zákazníků umožnit zaplacení kupní ceny“, nelze to vykládat způsobem žalovanou prosazovaným, tedy že žalobkyně byla oprávněna požadovat zaplacení kupní ceny až poté, co jí vozidla dodá. Stejně tak je totiž ve VOP vyjádřeno, že žalobkyně není povinna předat vozidla před úhradou kupní ceny v celé výši. V rámci výkladu ujednání o platebních podmínkách a po doplnění dokazování je tak zřejmé, že žalobkyně byla oprávněna k vystavení faktury, jedno zda zálohové či konečné, neboť existence jiné dohody nebyla žádnými důkazy prokázána, a kupní cena se tak stala splatná do 3, nejpozději do 5 dnů od jejího přijetí. Žalovaná ani v odvolacím řízení dodatečně doloženými důkazy neprokázala, že praxe účastníků nebo praxe v oboru byla v tomto směru opačná, tedy že žalobkyně byla oprávněna vystavit fakturu po předání vozidla. Z listin dodaných žalobkyní (čl. 328-426 spisu) plyne, že žalobkyně vystavovala zálohové faktury i vůči jiným svým zákazníkům ze SRN (, Anonymizováno, , Anonymizováno, ) a k proplácení těchto faktur docházelo. Z ojedinělého postupu účastníků v případě vozidel , Anonymizováno, , Anonymizováno, nelze ustálenou jinou obchodní praxi a jiný postup oproti VOP dovozovat. Okolnost, že někteří čeští případně němečtí dodavatelé aut po žalované požadovali kupní cenu k zaplacení až po dodání vozidel (, Anonymizováno, , , Anonymizováno, , viz čl. 452 – 476 spisu) a dříve vystavené faktury byly vystavovány jen „pro forma“ (a nezakládaly tak povinnost k placení), nevede k úsudku, že účastníci shora popsaným ujednáním ve VOP nesměřovali k tomu, že by fakturace vystavovaná žalobkyní neměla být výzvou k plnění, ale jen „pro forma“ fakturou. Takový výklad by byl v rozporu s gramatickým textem ujednání, jakož i s tím, co uvedla sv. , jméno FO, a sv. , jméno FO, , a soud k němu nemá důvod přistupovat (z výpovědi svědka , jméno FO, o tom, že se mělo jednat o jen o „pro forma faktury“ soud nemůže bez dalšího vycházet, neboť je synem jednatele a společníka žalované). Výše uvedené přitom bylo předmětem poučení ze strany odvolacího soudu, odvolací soud naplnil svoji povinnost ke zjišťování úmyslu jednajících ve smyslu § 157 a § 133 BGB a zabýval se úmyslem jednajících, jde-li o splatnost kupní ceny na základě fakturace. Není tedy důvod nerespektovat zásadu „pacta sunt servanda“, tedy že uzavřené dohody jsou pro strany závazné a musí být plněny; tato zásada platí napříč právními řády, včetně německého.

28. Odvolací soud proto uzavírá, že pokud žalovaná nesplnila povinnost, k níž se v kupní smlouvě ve znění VOP zavázala, tedy kupní cenu vozidel neuhradila ve lhůtě její splatnosti do 31. 7. 2019, a její prodlení s úhradou překročilo 20 dnů, vznikla jí povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 20 % z kupní ceny vozidel. V situaci, že kupní cenu nezaplatila, považuje odvolací soud požadavek žalobkyně na tuto jednorázovou smluvní pokutu, která u každého ze čtyř vozidel činí 2 288 EUR, tedy celkem částku 9 152 EUR, za oprávněný. Moderovat by jej bylo možno pouze ve výjimečných případech a za výjimečných okolností, které však odvolací soud nenalezl; to se v obecné rovině týká i ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,1% za každý den prodlení, avšak s tím, že v okamžiku, kdy žalobkyně vozidla prodala třetí osobě, nemohla již splnit povinnost dodat vozidla žalované. Smluvní pokuta je proto v tomto případě akceptovatelná pouze do doby, než došlo k prodeji vozidel třetí osobě a požadavek žalobkyně na smluvní pokutu až do období jejího odstoupení od smlouvy není důvodný. Nárok na smluvní pokutu přitom začal běžet dnem následujícím po splatnosti kupní ceny, tj. od 1. 8. 2019 (a nikoli od žalobkyní požadovaného dne 31. 7. 2019). Žalobkyně ovšem od smlouvy odstoupila až po více než roce od uzavření kupní smlouvy, když po prodeji předmětných ve individuálně specifikovaných vozidel již nemohla vůči žalované povinnost splnit. Za důvodný proto odvolací soud považuje nárok žalobkyně na smluvní pokutu do doby prodeje vozidel, což představuje v případě vozidla prodaného 5. 9. 2019 36 dní, u vozidla prodaného 19. 9. 2019 50 dní, u vozidla prodaného 26. 9. 2019 57 dní a u vozidla prodaného 3. 10. 2019 64 dní (viz tvrzení žalobkyně, kdy vodila třetím osobám prodala). Za tuto dobu 207 dní prodlení s úhradou kupní ceny všech 4 vozidel odpovídá smluvní pokutě částka 2 368,08 EUR. Žalovanou namítanou výtku kumulace dvou smluvních pokut odvolací soud nepovažuje za důvodnou, neboť ani německý řád nic takového nezakazuje; závazek ke smluvní pokutě je třeba vyhodnotit jako celek, 20% smluvní pokuta z kupní ceny a smluvní pokuta odpovídající 36,5% z kupní ceny ročně pro případ dlouhodobějšího prodlení se zaplacením kupní ceny sjednaná mezi podnikateli není zcela zjevně nepřiměřená a s ohledem na existenci zásady pacta sunt servanda neopravňuje soud k zásahu ve smyslu § 343 a ani § 307 až 310 BGB, jakož ani k zásahu podle § 348 a § 242 HGB ani podle jiného ustanovení. Smluvní pokuty byly sjednány určitým a platným způsobem. V situaci, kdy žalovaná povinnost, kterou zajišťovaly, porušila, tzn. kupní cenu vozidel nezaplatila ve lhůtě její splatnosti, vznikl žalobkyni nárok na jejich zaplacení. Argumentuje-li žalovaná tím, že lhůta žalobkyně k dodání aut byla nepřiměřeně dlouhá, pomíjí, že předmětná auta byla v době podpisu kupní smlouvy žalobkyně neměla k dispozici, neboť byla u výrobce a termín jejich zpřístupnění žalobkyni objektivně nebyl znám a mohl se pohybovat třeba v řádech vyšších měsíců (viz výpověď sv. , jméno FO, a sv. , jméno FO, ). Roční lhůta k plnění na straně žalobkyně tedy nebyla zjevně nepřiměřenou ve smyslu § 308 BGB a nebyla pro žalobkyni nepřiměřeně zvýhodňující podle § 307 odst. 1 BGB.

29. Jde-li o námitku, žalované, že zaslání sdělení o připravenosti aut k převzetí bylo zcela na libovůli žalobkyně a že žalobkyně zálohovou fakturu vystavila ještě předním, než měla auta k dispozici, je třeba uvést, že k uskutečnění zálohové fakturace žalobkyně přistoupila obratem poté, co sama obdržela fakturu od výrobce, šlo o „přefakturaci“ potom, co výrobce žalobkyni sdělil, že vozidla jsou připravena k dodání žalobkyni (viz výpověď sv. , jméno FO, ). Zálohová faktura tedy nebyla vystavena předčasně a ani svévolně. Ani ujednaná roční dodací lhůta nebyla libovůlí žalobkyně, ale vycházela z reality dodavatelsko-odběratelských vztahů, viz předchozí odstavec. Během řízení nevyšlo najevo, že by žalobkyně zneužila možnosti odložit dodání vozidel. Žalovanou uvedená judikatura, na kterou odkazuje (BGH NJW 2022) na výše uvedeném ničeho nemění. Smluvní ujednání, která ponechávají přesné určení doby plnění budoucím okolnostem, jsou přípustná, pokud odpovídají objektivní situaci na trhu a nevyjadřují libovůli jedné strany, tedy nejsou ani nepřiměřeně neurčitá ani jednostranně výhodná. Za nepřípustná je třeba považovat pouze taková ujednání, která umožňují prodávajícímu neomezeně posouvat termín nebo měnit závazek bez objektivních kritérií, typicky tzv. blanketové změnové klauzule či neurčité dodací lhůty, jež fakticky zakládají libovůli jednoho subjektu. Oproti tomu v situaci, kdy dodavatel nemůže objektivně určit přesné datum dodání, protože zboží (např. vozidla) ještě není vyrobeno, je akceptovatelná delší a rámcově formulovaná dodací lhůta, pokud odráží reálné výrobní a logistické poměry a není zjevně zneužitelná. Takové ujednání není výrazem libovůle, ale zachycením skutečné neurčitosti výroby, a tudíž nevede k nepřiměřené výhodě prodávajícího; právě naopak – odpovídá situacím, které německá judikatura považuje za přípustné, neboť flexibilita vyplývá z povahy podnikatelského vztahu, nikoli z jednostranné moci prodávajícího určovat plnění podle vlastního uvážení. Proto sjednání roční dodací lhůty u vozidel ve výrobě nelze klást prodávajícímu podnikateli (zde žalobkyni) k tíži. Odstoupila-li tedy žalovaná od kupní smlouvy s výše uvedenými argumenty, nejednala po právu a k účinkům odstoupení nedošlo. Takže i nadále byla smlouvou vázána, včetně případných sankcí a porušení jejích povinností.

30. Odvolací soud proto výrok I rozsudku prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil a žalobkyní přiznal smluvní pokuty v celkové výši 11 520,08 EUR spolu s úrokem z prodlení od žalobkyní požadovaného dne souvisejícího 1. 1. 2021 s výzvou k úhradě do zaplacení. Ve zbývající části výrok I rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba ohledně částky 17 720,56 EUR s příslušným zákonným úrokem z prodlení, jej jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

31. O nákladech řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. a úspěšnější žalované bylo přiznáno 20 % (rozdíl mezi jejím 60 % úspěchem a 40 % neúspěchem) účelně vynaložených nákladů právního zastoupení. Před soudem prvního stupně se jedná o náklady řízení ve výši 164 878 Kč, na kterých nemá odvolací soud co měnit, z nichž 20 % odpovídá částce 32 976 Kč.

32. Před soudem odvolacím se jedná o náhradu za 10 úkonů právní služby (další porada s klientem přesahující jednu hodinu 5. 5. 2025 ve výši 22 440 Kč a 15. 12. 2025 ve výši 22 360 Kč, vyjádření k odvolání z 13. 5. 2025 ve výši 22 440 Kč, jednání u odvolacího soudu 2. 9. 2025 ve výši 11 180 Kč, 9. 12. 2025 přesahující 2 hodiny ve výši 22 360 Kč a 13. 1. 2026 ve výši 11 140 Kč, vyjádření z 8. 9. 2025 ve výši 22 360 Kč, z 3. 12. 2025 ve výši 22 280 Kč a z 19. 12. 2025 ve výši 22 360 Kč) podle § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1, písm. c, d, g, k AT, vypočtené z tarifní hodnoty předmětu řízení v české měně podle kurzu České národní banky platného pro nákup valut v době započetí úkonu právní služby. V případě úkonů právní služby spočívajících v další poradě s klientem přesahující jednu hodinu a sepisu uvedených vyjádření byla mimosmluvní odměna navýšena na dvojnásobek podle § 12 odst. 1 AT vzhledem k použití německého práva. Tento důvod však odpadá u úkonů spočívajících v účasti při odvolacím jednání, které se konalo v českém jazyce. Dále se jedná o 10 režijních paušálů po 450 Kč podle 13 odst. 3 AT. Z celkových žalované vzniklých nákladů odvolacího řízení ve výši 183 420 Kč odpovídá uvedeným 20 % částka 36 684 Kč.

33. O náhradě nákladů řízení vzniklých státu zaplacením tlumočného v celkové výši 4 000 Kč, z toho před soudem prvního stupně ve výši 2 500 Kč a před soudem odvolacím ve výši 1 500 Kč, bylo rozhodnuto podle § 148 o. s. ř. Oběma účastníkům byla uložena povinnost zaplatit je ve výši odpovídající jejich neúspěchu v řízení, tedy v případě žalobkyně 60 %, tj. částku 2 400 Kč, a v případě žalované 40 %, tj. částku 1 600 Kč.