64 CO 32/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Timma Šmehlíka a soudkyň JUDr. Jany Vyletové a JUDr. Anny Grimové ve věci žalobkyně: jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa zastoupená advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o nahrazení projevu vůle o odvolání žalobkyně do rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 25. 11. 2022, č. j. 6 C 231/2022-33

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 6 776 Kč k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalované k uzavření darovací smlouvy se žalobkyní k daru spoluvlastnického podílu o velikosti ½ ve vztahu k celku k jednotce [číslo] – bytu v budově č. ú. [anonymizováno], část [územní celek], postavené na pozemku parc. [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 160 m2 a pozemku parc. [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 160 m2 spolu se souvisejícím spoluvlastnickým podílem o velikosti [číslo] ve vztahu k celku na společných částech výše uvedených budov č. ú. [anonymizováno] a [anonymizováno], část [územní celek] a pozemku parc. č. st. [anonymizováno] a parc. č. st. [anonymizováno] v k. ú. [obec], okres [okres] zapsané na listu vlastnictví [číslo] pro k. ú. a [územní celek] u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, [stát. instituce] (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 10 164 Kč (výrok II). Hlavním důvodem zamítnutí žaloby podle soud prvního stupně je důvodná námitka promlčení nároku žalobkyně na převod vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu označené nemovitosti. Její nárok soud posuzoval podle občanského zákoníku č. 40/19674 Sb. a dovodil, že tříletá promlčecí doba počíná běžet od dosažení zletilosti žalobkyně a žalobkyně v této lhůtě svůj nárok u soudu neuplatnila. Vznesení námitky promlčení nepovažoval za nemravné, i když přihlédl k tvrzení žalobkyně, že se o svém právu dozvěděla později a právo u soudu nemohla dříve uplatnit. Právo žalobkyně vycházelo ze smlouvy o vypořádání společného jmění žalované a jejího manžela, otce žalobkyně, uzavřené v roce 2002, ve které se žalovaná zavázala, že po dosažení zletilosti obou dětí na ně převede majetkový podíl na nemovitostech specifikovaných v čl. III odst. 1 písm. a) smlouvy. Toto ujednání soud prvního stupně neposuzoval jako smlouvu o smlouvě budoucí, protože se rodiče žalobkyně nedohodli na podstatných náležitostech budoucí smlouvy o způsobu převodu spoluvlastnického podílu. Dalším důvodem neúspěchu žalobkyně podle soudu prvního stupně byl nedostatek důkazu o totožnosti nemovitosti uvedené ve smlouvě a požadované v rozsudečném návrhu. Konečně pak dovodil, že se sporu musí účastni všichni účastníci smlouvy, tedy i otec žalobkyně, kterého žalobkyně jako účastníka řízení neoznačila.

2. Proti rozsudku podala včas odvolání žalobkyně. Nesouhlasila s právním závěrem soudu prvního stupně o promlčení nároku žalobkyně. Počátek běhu promlčecí doby nenastal zletilostí žalobkyně, tj. k [datum], protože smlouva neurčuje, kdy po nabytí zletilosti má dojít k převodu vlastnického práva. Splnění povinnosti žalované bylo vázáno na dohodu stran. Protože žalovaná dobrovolně smlouvu neuzavřela, měla plnit po výzvě žalobkyně, což bylo 19. 4. 2022 s termínem do 31. 5. 2022. Promlčecí lhůta tak začala běžet teprve od 1. 6. 2022. Vytýkala soudu prvního stupně, že neprovedl označené důkazy k prokázání tvrzení o projevu vůle smluvních stran a okolnostech uzavření dohody o majetkovém vypořádání rodičů. Rozhodnutí považovala za nepřezkoumatelné, protože soud prvního stupně neučinil závěr o tom, pro nelze postupovat podle § 3 občanského zákoníku při posuzování námitky promlčení nároku žalobkyně vznesené žalovanou. K výhradám soudu prvního stupně o totožnosti nemovitosti namítala, že v řízení navrhla, aby prohlášení vlastníka budovy vyžádal o katastrálního úřadu soud. Důkaz označila. Se závěrem soudu prvního stupně o okruhu účastníků řízení nesouhlasil. Není důvod, aby byl účastníkem i otec žalobkyně, které sice dohodou uzavře, ale není povinen k uzavření smlouvy a není ve věci pasivně legitimován. Navrhovala zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení nebo jeho změnu.

3. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání žalobkyně uvedla, že se o stejnou nemovitost označenou ve smlouvě a v rozsudečném návrhu nejedná, protože došlo ke změně spoluvlastnických podílů ve vztahu k celku. K obsahu smlouvy o majetkovém vypořádání rodičů žalobkyně namítl neplatnost ujednání o převodu spoluvlastnického podílu k nemovitosti, protože je zde uvedeno, že spoluvlastnický podíl žalovaná převede, z čehož nelze dovozovat, že by se mělo jednat o převod práva bezúplatný. Souhlasil se soudem prvního stupně o promlčení práva žalobkyně, a to i v případě, že by promlčecí doba začala běžet až po dosažení zletilosti bratra žalobkyně, což bylo [datum]. Navíc považuje za vysoce nepravděpodobné, že by žalobkyně o existenci závazku ze smlouvy dozvěděla teprve před nedávnou dobou a že by se její otec dotazoval na splnění dohody po dvaceti létech po jejím podpisu. Navrhovala potvrzení napadeného rozsudku.

4. Odvolací soud podle § 212 a § 212a odst. 1, 3 a 5 občanského soudního řádu přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, včetně předcházejícího řízení, přihlédl k důvodům uvedeným v odvolání žalobkyně i ve vyjádření žalované, a dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný, i když na základě odlišných právní závěrů odvolacího soudu.

5. Předmětem sporu je výklad ujednání článku IV bod 2 smlouvy o majetkovém vypořádání rodičů žalobkyně uzavřené v roce 2022, podle které žalovaná se zavázala, že poté, co obě děti dosáhnou 18. roku věku, převede na ně majetkový podíl na nemovitostech specifikovaných v čl. III odst. 1 písm. a) smlouvy. V článku III se smluvní strany dohody, že se žalovaná stává výlučným vlastníkem ideálního podílu [číslo] domu [číslo] postaveného na pozemku parc. [číslo] ideálního podílu [číslo] domu [číslo] postaveného na pozemku parc. [číslo] téhož ideálního podílu pozemků pč. st. [anonymizováno] o výměře 160 m2 (zastavená plocha) a pč. st. [anonymizováno] o výměře 160 m2, vše v obci a k. ú. [obec], okres [okres]. Protože smlouva byla uzavřena v roce 2002, odvolací soud sdílí názor soudu prvního stupně o tom, že práva a povinnosti vzniklá z této smlouvy, stejně jako běh lhůt, je třeba posuzovat podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., platného v době uzavření smlouvy.

6. Podle obsahu výše uvedeného ujednání článku IV bod 2 smlouvy odvolací soud dovodil, že je třeba právní vztah posoudit jako smlouvu ve prospěch třetího podle § 50 občanského zákoníku. Podle tohoto ustanovení mohou účastníci uzavřít smlouvu ve prospěch třetí osoby. Není-li účastníky dohodnuto jinak, je tato osoba ze smlouvy oprávněna okamžikem, kdy s ní projeví souhlas. Dlužník má proti ní tytéž námitky jako proti tomu, s kým smlouvu uzavřel. Dokud třetí osoba nedá souhlas, platí smlouva jen mezi těmi, kdo ji uzavřeli. Právo na plnění má účastník, který plnění ve prospěch třetí osoby vyhradí, nebylo-li dohodnuto jinak.

7. Smlouva ve prospěch třetího není samostatným zvláštním typem smlouvy, ve prospěch třetí osoby lze sjednat smlouvu libovolného typu stejně jako smlouvu nepojmenovanou. V přezkoumávané věci se je takovou smlouvou smlouva o smlouvě budoucí, se závazkem žalované uzavřít jako dárce (v budoucnu) smlouvu darovací. I smlouvu o smlouvě budoucí lze uzavřít ve prospěch třetí osoby (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 824/2005). Přirozeným očekáváním stran smlouvy o smlouvě budoucí je, že uzavřou do dohodnuté doby smlouvu, na jejichž podstatných náležitostech se dohodly. Soud prvního stupně uvedl, že ujednání smluvních stran nemůže být smlouvou o smlouvě budoucí, protože se rodiče žalobkyně nedohodli na podstatných náležitostech smlouvy o způsobu převodu označeného spoluvlastnického podílu k nemovitosti. Z obsahu celé smlouvy (podle rozsahu rozdělení věcí mezi smluvní strany) je zcela zřejmé, že žalovaná získala do výlučného vlastnictví„ byt“, který bude nadále s dětmi užívat a poté, co nabydou zletilosti,„ byt“, za který otec žalobkyně náhradu odpovídající rovným podílům účastníků neobdržel, daruje dětem. Převod vlastnického práva na základě kupní smlouvy je zcela vyloučen pro absenci kupní ceny i smyslu smlouvy. Pokud je ve smlouvě uvedeno, že smlouva bude uzavřena„ poté, co obě děti dosáhnou 18. roku věku“, nelze tuto formulaci považovat natolik za neurčitou, že by založila absolutní neplatnost smlouvy podle § 39 občanského zákoníku. A to proto, že stanovovala jen počátek běhu lhůty, avšak nikoli její konec. Z celkových okolností případu je totiž zřejmé, že smluvními stranami dohodnutá a definovaná lhůta byla v době uzavření smlouvy srozumitelná, jasná a přijatelná oběma smluvním stranám, o čemž vypovídá i to, že teprve poté, co nastala tato dohodnutá podmínka, se oprávněná osoba domáhala uzavření budoucí smlouvy (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2095/14).

8. Závazkový vztah vzniklý na základě smlouvy váže jen účastníky této smlouvy, a jde-li o osobu třetí, též tuto osobu, jakmile ke smlouvě přistoupí (§ 50 občanského zákoníku). Protože žalobkyně právo ze smlouvy neodmítla a ke smlouvě přistoupila, je oprávněna jen ona domáhat se splnění závazku ze smlouvy o budoucí smlouvě, a to proti ze smlouvy povinné žalované. Při posouzení aktivní i pasivní věcné legitimace již nikdo další být účastníkem řízení nemůže, neboť účastníky darovací smlouvy, k jejímuž uzavření směřující vůle žalované má být rozhodnutím nahrazen, jsou žalovaná (dárce) a žalobkyně (obdarovaná). Vzhledem k tomuto určení okruhu účastníků řízení nepovažuje odvolací soud závěr soudu prvního stupně za správný.

9. Námitku žalované o nedostatku určení totožnosti převáděné nemovitosti odvolací soud vyřešil akceptací stanoviska žalobkyně, že nemovitost (bytovou jednotku) označenou v rozsudečném návrhu podle současných údajů v katastru nemovitosti lze totožnit údaji určující nemovitost ve smlouvě o majetkovém vypořádání i na základě údaje z katastru nemovitostí, podle kterých bytovou jednotku získala do výlučného vlastnictví žalobkyně právě na základě dohody o majetkovém vypořádání. Dále nebylo nutné se touto námitkou zabývat vzhledem k právnímu závěru, který byl základem rozhodnutí odvolacího soudu, uvedeného dále.

10. Podstatným pro posouzení nároku žalobkyně byla námitka promlčení jejího nároku vznesená žalovanou. Podle § 50a odst. 2 občanského zákoníku nedojde-li v dohodnuté době k uzavření smlouvy, lze se do jednoho roku domáhat u soudu, aby prohlášení vůle bylo nahrazeno soudním rozhodnutím. Odvolací soud souhlasí s tím, že jde o lhůtu promlčecí, neboť zákon v souvislosti s ní nestanoví, že nedostatek využití této lhůty je sankcionován zánikem práva (viz § 583 obč. zák.) Roční promlčecí doba začala běžet od doby, kdy obě děti (žalobkyně a její bratr) nabyly zletilosti, to je od [datum], protože bratr žalobkyně, který je mladší se narodil [datum] Roční lhůta tak uplynula [datum]. V této lhůtě své právo žalobkyně u soudu neuplatnila a nebylo zjištěno, že by toto právo uplatnil otec žalobkyně, jemuž toto právo svědčilo do doby, než žalobkyně ke smlouvě přistoupila. Dokud totiž žalobkyně (třetí osoba) nedala souhlas se smlouvou, platila smlouva mezi těmi, kdo ji uzavřeli, a právo ze smlouvy svědčilo tomu, kdo plnění ve prospěch třetího vyhradil, to je otec žalobkyně (§ 50a odst. 2 obč. zák.). Došlo tak k marnému uplynutí promlčení doby a námitku promlčení odvolací soud shledal za důvodnou, byť na základě jiných právních závěrů, nežli soud prvního stupně.

11. Ani odvolací soud neshledal okolnosti, ze kterých by bylo možné dovodit, že námitka promlčení odporuje dobrým mravům, a proto by ní nepřihlížel. Za takové okolnosti žalobkyně považovala především to, že v době uzavření smlouvy o majetkovém vypořádání rodičů byla nezletilá (bylo jí 9 let), o jejím obsahu nic nevěděla, a matka, se kterou žila ve společné domácnosti, jí takové informace nesdělila. Svojí nečinností tak zmařila uplatnění práva u soudu. Při jednání odvolacího soudu doplnila, že ona i bratr žili společně s matkou, s otcem se nestýkali. Rozvod rodičů byl komplikovaný, otec respektoval přání dětí, že se s ním stýkat nechtějí. S otcem navázala kontakt teprve před 3 roky a tehdy se jí ptal, co se stalo s bytem, zda už jej získali. Žalovaná žalobkyni sdělila, že do bytu investovala své peníze a necítí povinnost byt převést na děti. Tyto okolnosti nevedou odvolací soud k závěru, že by neměl přihlížet ke vznesené námitce promlčení nároku žalobkyně pro její nemravnost. Ve svých rozhodnutích Nejvyšší soud uvedl, že uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, v nichž by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné plynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Taková situace podle názoru odvolacího soudu nenastala. Odvolací soud hodnotil okolnosti, za kterých byla námitka promlčení uplatněna podle tvrzení žalobkyně uvedeného výše. V tomto případě nebylo prokázáno, že by žalobkyně o svém právu na převod podílu na nemovitosti v pozici třetího ze smlouvy věděla, nicméně toto právo mohl bez dalšího uplatnit účastník samotné smlouvy, její otec. Nelze tak dovodit, že pokud žalovaná neinformovala žalobkyni o obsahu dohody o majetkovém vypořádání, využila dané situace s úmyslem žalobkyni právo nepřiznat. Informaci měl žalobkyni podat především její otec, který plnění ve prospěch žalobkyně sjednal, a mohl toto právo vymáhat do okamžiku, kdy žalobkyně ke smlouvě přistoupila. Vzhledem k tomuto závěru ani odvolací soud neshledal důvod k provádění dalších důkazů ke tvrzením žalobkyně. Rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení.

12. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 ve vztahu k § 142 odst. 1 o. s. ř. Okolnosti, za kterých žalobkyně své právo u soudu uplatnila, a které jsou popsány výše, neodůvodňují postup, na jehož základě by právo na náhradu nákladů odvolacího řízení mělo být žalované odňato (§ 150 o. s. ř.) Náklady žalované představuje odměna advokáta za dva úkony právní služby po 2 500 Kč, dva režijní paušály po 300 Kč a náhrada za daň z přidané hodnoty.