64 CO 327/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Timma Šmehlíka a soudkyň JUDr. Jany Vyletové a JUDr. Anny Grimové ve věci žalobkyně: ; jméno jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti; žalovanému: ; jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátkou anonymizováno jméno příjmení příjmení sídlem adresa o výživné o odvolání žalobkyně do rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 2. 8. 2023, č. j. 15 C 41/2023-197 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 11. 9. 2023, č. j. 15 C 41/2023-207

I. Odvolání žalobkyně do výroku I rozsudku soudu prvního stupně soud odmítá.

II. Ve výroku II se rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se výživného za dobu od července 2023 do konce listopadu 2023 mění tak, že žalovaný je povinen za tuto dobu zaplatit žalobkyni výživné ve výši 25 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Ve zbývajícím rozsahu se výrok II rozsudku soudu prvního stupně potvrzuje.

IV. Výrok IV rozsudku soudu prvního stupně se potvrzuje.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

VI. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 22 795 Kč k rukám zástupkyně žalovaného do tří dnů od právní moci rozsudku.

VII. Výrok VI rozsudku soudu prvního stupně se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Chebu soudní poplatek za řízení před soudem prvního stupně ve výši 3 450 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost platit po dobu trvání manželství žalobkyni výživné ve výši 8 000 Kč měsíčně od února 2023 vždy do každého 10. dne v měsíci (výrok I) a zamítl žalobu na uložení povinnosti platit výživné ve výši 17 000 Kč měsíčně (výrok II). Zastavil řízení o žalobě na placení výživného ve výši 10 000 Kč měsíčně (výrok III) a zrušil předběžné opatření nařízené usnesením Okresního soudu v Chebu ze dne 16. 3. 2023, č. j. 15 C 41/2023-69 ve spojení s usnesením Krajského osudu v Plzni ze dne 25. 4. 2023, č. j. 11 Co 72/2023-89 (výrok IV). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok V). Doplňujícím usnesením uložil žalovanému povinnost zaplatit státu soudní poplatek za řízení ve výši 24 150 Kč (výrok VI). Vycházel ze zjištění, že účastníci jsou manželé a žalovaný opustil společnou domácnost v listopadu 2022. Výdaje obou účastníků na zajištění životních potřeb hodnotil jako výdaje obvyklé s výjimkou nákladů žalovaného na dojíždění do zaměstnání ve výši 4 000 Kč měsíčně. Hodnotil dobu poté, co žalovaný opustil společnou domácnost, tedy od prosince 2022. Příjem žalovaného za toto období tvořil příjem ze zaměstnání a výsluhový příspěvek, celkem 548 806 Kč. Z těchto příjmů žalovaný zaplatil společné dluhy účastníků v celkové částce 216 915 Kč, takže za dobu od prosince 2022 do června 2023 měl žalovaný k dispozici částku 331 891 Kč, což představuje 47 413 Kč měsíčně. Žalobkyně za stejnou dobu měla k dispozici částku 76 800 Kč (výběry z účtu žalovaného v listopadu a v lednu), a příjem z invalidního důchodu 130 593 Kč, celkem 207 393 Kč, což je měsíčně 29 627 Kč. Při respektování stejné životní úrovně stanovené v § 697 občanského zákoníku soud dovodil, že každý z účastníků by měl mít k dispozici 38 520 Kč. Žalobkyni by se tak mělo dostat od žalovaného měsíčně výživné ve výši 8 893 Kč. Proto soud uložil žalovanému povinnost platit žalobkyni výživné ve výši 8 000 Kč měsíčně. Připomněl, že na základě rozhodnutí o předběžném opatření zaplatil žalovaný žalobkyni od února do července 2023 výživné ve výši 150 000 Kč. Přeplatek 102 000 Kč bude žalobkyni postačovat na její výživu do doby vykonatelnosti rozsudku, a proto soud prvního stupně zrušil předběžnou úpravu výživného.

2. Rozsudek napadla včasným odvoláním žalobkyně. Její odvolání směřovalo do výroku I, II, IV a V. Soudu prvního stupně vytýkala, že zatímco přihlédl k výdajům žalovaného, zcela pominul její výdaje ve výši nejméně 10 000 Kč měsíčně. Tvoří je splátka úvěru ze dne 21. 2. 2023 ve výši 1 444 Kč měsíčně, zálohy na dodávku vody 1 000 Kč měsíčně, od dubna zvýšené na 1 450 Kč měsíčně, pojištění právní ochrany 559 Kč měsíčně, úrazové pojištění žalobkyně 1 005 Kč měsíčně, pojištění nemovitosti 1 506 Kč, inkaso 185 Kč, náklady za užívání mobilního telefonu 500 Kč měsíčně náklady s používáním motorového vozidla kolem 1 000 Kč měsíčně. Dále platila za léky za dobu od ledna do června 2023 celkem 6 755 Kč. Rozhodně nesouhlasila s tím, že by její příjem činil 29 627 Kč měsíčně. Nepopírala, že v prosinci vybrala z účtu 1 550 EUR a v lednu 2023 částku 1 650 EUR. Vysvětlovala, že žalovaný odešel ze společné domácnosti a ponechal ji - invalidní manželku zcela bez prostředků. Dovozovala, že její příjem činí pouze invalidní důchod ve výši 19 573 Kč měsíčně. Přitom příjem žalovaného je 78 336 Kč měsíčně a po odečtení úhrad úvěrů mu zůstává 50 952 Kč měsíčně. Na rozdíl od toho je třeba od příjmu žalobkyně odečíst částku 11 000 Kč měsíčně představující její výdaje- pak jí zůstává jen 7 900 Kč měsíčně. Navrhovala proto, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že bude žalovanému uložena povinnost platit žalobkyni výživné ve výši 25 000 Kč měsíčně a nahradil jí náklady řízení před soudy obou stupňů. Tento závěr podpořila i hlediskem dobrých mravů, kterým se chování žalovaného příčí, protože vztahy účastníků byly pěkné a žalovaný se odstěhoval z důvodu známosti s jinou ženou, se kterou se setkal na třídním srazu. Navíc zablokoval v lednu 2023 žalobkyni přístup i k bankovním účtům, ač si byl vědom toho, že žalobkyně dosud nemá přiznaný invalidní důchod.

3. Žalovaný ve svém vyjádření k odvolání žalobkyně uvedl, že závěry soudu jsou jasné a logické. Připomněl, že žalobkyně, ač byla uznána invalidou III. stupně, nikdy netvrdila žádné skutečnosti týkající se jejího zdravotního stavu. I když byla v pracovní neschopnosti, odletěla s dcerou v květnu 2022 do Turecka a v jejím běžném fungování se žádné zdravotní omezení neprojevovalo. Pouze uvedla, že není schopna sportovních výkonů a přenášení těžkých břemen. Podrobně vylíčil své stanovisko k chování žalobkyně ve vztahu s předchozím partnerem i ve vztahu se žalovaným, ve kterém nikdy neprokázala, že by žalovaný opustil společnou domácnost se žalobkyní, protože měl milenku. Výdaje v lékárně hodnotil jako výdaje typu„ zdraví a krása“ a pokud je soud nezohlednil, je jeho rozhodnutí správné. Navrhoval potvrzení napadeného rozsudku a žádal o přiznání práva na náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Odvolací soud přezkoumal výrok pod bodem II, III, IV a navazujících výroků od bodem V a VI., včetně předcházejícího řízení. Výrok I je výrokem, kterým bylo zčásti žalobě vyhověno. Odvolání žalobkyně do tohoto výroku proto odvolací soud odmítl jako subjektivně nepřípustné, protože tímto výrokem nebyla žalobkyni způsobena žádná újma (§ 218 písm. b) o. s. ř.). Ohledně ostatních napadených výroků odvolací soud přihlédl k důvodům uvedeným v odvolání žalobkyně i k vyjádření žalovaného a dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně není zcela věcně správné.

5. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, který doznal změny v odvolacím řízení jen potud, že manželství účastníků bylo rozvedeno. Rozsudek o rozvodu napadla žalobkyně odvoláním, jednání je nařízeno u odvolacího soudu na 9. 1. 2024. Žalovaný předložil odvolacímu soudu doklad o ukončení pracovního poměru ze zdravotních důvodů u zaměstnavatele v SRN k 30. 11. 2023, včetně lékařské zprávy o svém úrazu. Předložil i novou pracovní smlouvu uzavřenou 29. 11. 2023, podle které bude od 1. 12. 2023 pracovat jako údržbář. Podle platového výměru bude jeho příjem 25 510 Kč hrubé mzdy.

6. Soud prvního stupně správně vycházel z ustanovení § 697 občanského zákoníku, podle kterého, mají manželé vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. K závěrům pro hodnocení chování žalovaného jako jednání v rozporu s dobrými mravy, nedospěl ani odvolací soud. Pokud žalobkyně kladla důraz na to, že ji žalovaný opustil, ač byla invalidní, své zdravotní omezení v řízení nikterak neprokázala a je s podivem, že se o to ani nesnažila. Není omezena v pohybu a je schopna zajistit domácnost i saturovat potřeby své dcery z předchozího vztahu, včetně zájmových aktivit. Stejně tak neprokázala vztah žalovaného s jinou ženou. Ostatně porušení korektivu dobrých mravů by mělo význam pouze v případě, že by ten, kdo výživné přijímá, se choval v rozporu s dobrými mravy, a proto by jeho právu nemohla být poskytnuta soudní ochrana. Taková situace v daném případě nenastala. Pokud tedy soud prvního stupně vycházel z výše příjmů a výdajů účastníků, aniž by vnášel do svého rozhodování pohled na negativní chování některého z účastníků, je jeho postup správný. Správně také zjistil příjmy žalovaného, které do konce listopadu 2023 představoval výdělek spolu s výsluhovým příspěvkem 24 399 Kč, celkem v průměru 78 400 Kč. Soud prvního stupně správně odečetl výdaje, spočívající ve společných dluzích z úvěrů a dluhu vůči finančnímu úřadu za dodatečné odvedení daně. V té souvislosti odvolací soud připomíná, že sice žalobkyně namítala, že jde o dluh samotného žalovaného, ale nikdy nezpochybnila jeho tvrzení o tom, že existenci dodatečného výměru zavinila svým nepravdivým prohlášením. Toto dodatečné vyměření daně musel zaplatit žalovaný v rozhodném období a týkalo se společných prostředků. Proto byl výdaj zahrnut do plnění, které bylo třeba od příjmů žalovaného odečíst. Soudem prvního stupně zjištěný měsíční příjem žalovaného, který mu zůstal k dispozici po odečtení výdajů ve výši 47 413 Kč měsíčně, odvolací soud považuje za správný. Pokud pak příjem žalobkyně činil za tuto dobu 29 627 Kč, odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalovanému vznikla povinnost platit žalobkyni výživné ve výši 8 000 Kč měsíčně, jak bylo rozhodnuto výrokem I rozsudku soudu prvního stupně. Výhrady žalobkyně o výši výdajů, které vynakládá (pojištění, náklady na energie, poplatky za užívání mobilního telefonu, čerpání pohonných hmot) a nebyly soudem prvního stupně zohledněny, nepřijal ani soud odvolací. Jde o běžné výdaje, které musí vynakládat i žalovaný a do jeho výdajů také nebyly zahrnuty.

7. Na rozdíl od toho odvolací soud nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že příjem žalobkyně činil stále 29 627 Kč měsíčně. Je třeba dát za pravdu žalobkyni, že její příjem představoval invalidní důchod ve výši 19 593 Kč. Ten jí byl přiznán od 2. 11. 2022, vyplácen od dubna 2023 a v červnu 2023 obdržela doplatek ve výši 105 360 Kč. Od července 2023 již do jejího příjmu nebylo možné zahrnovat prostředky získané výběrem ze společného účtu účastníků v prosinci 2022 a lednu 2023. Tyto prostředky byly zohledněny v příjmu žalobkyně za dobu od prosince 2022 do června 2023. Od července však je třeba při úvaze o příjmu žalobkyně vycházet pouze z jejího invalidního důchodu ve výši 19 593 Kč měsíčně. Z takového zjištění pak vyplývá, že by každý z manželů měl mít od července 2023 k dispozici částku 33 500 Kč (47 413 + 19 593 = 67 006: 2). Proto odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žalovanému vzniká povinnost od července 2023 platit žalobkyni výživné ve výši 13 000 Kč měsíčně, a to až do listopadu 2023 včetně. Za tuto dobu pak by výživné představovalo 65 000 Kč (13 000 Kč x 5 měsíců), z toho 40 000 Kč (8 000 Kč x 5 měsíců) je již přiznána výrokem pod bodem I. rozsudku. Proto odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že za dobu od července 2023 do konce listopadu 2023 je žalobce povinen zaplatit žalobkyni výživné ještě ve výši 25 000 Kč.

8. V odvolacím řízení bylo z lékařské zprávy zjištěno, že od prosince 2023 příjem žalovaného poklesl z důvodu zhoršeného zdravotního stavu na základě úrazu z 19. 10. 2023, jehož důsledkem byla změna zaměstnavatele. Jeho příjem bude dosahovat částky kolem 20 000 Kč měsíčně. Odvolací soud proto povinnost platit další výživné, nežli to, o kterém je pravomocně rozhodnuto ve výroku I, žalovanému neukládal. Podle tohoto výroku trvá jeho povinnost platit žalobkyni po dobu manželství výživné ve výši 8 000 Kč měsíčně. Vzhledem k výši budoucího příjmu žalovaného nebyl proto důvod zabývat se výhradou žalobkyně, že od prosince 2024 přestane žalovaný platit splátky úvěru ve výši 1 844 Kč měsíčně na pořízení vozidla [příjmení] [jméno], který užívá.

9. Odvolací soud potvrdil výrok IV rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo zrušeno usnesení o nařízení předběžného opatření, protože důvody které k takovému rozhodnutí soudu prvního stupně vedly, považuje za správné.

10. Protože odvolací soud měnil rozsudek soudu prvního stupně, postupoval při rozhodování o povinnosti k náhradě nákladů řízení z ustanovení § 224 odst. 2 o. s. ř. Znovu proto rozhodl tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, protože žalovaný, ač měl větší úspěch v řízení, se tohoto práva vzdal. V odvolacím řízení soud vycházel z ustanovení § 142 odst. 2 a 146 odst. 2 první věta o. s. ř. Vzhledem k tomu, že již rozsudkem soudu prvního stupně byla vymezena výše příjmů a výdajů obou účastníků, soud neměl důvod vycházet z ustanovení § 142 odst. 3, podle kterého vy výše plnění závisela na úvaze soudu. Při stanovení výše úspěchu žalovaného ve věci vycházel z výše plnění, které požadovala žalobkyně žalobou ze dne 27. 1. 2023, to je 35 000 Kč měsíčně, a částky rozhodnutím odvolacího soudu přiznané. Přiznal proto žalovanému právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 60 % nákladů, odpovídající jeho úspěchu ve věci. Náklady představuje odměna advokáta za dva úkony právní služby po 14 300 Kč (vypočteno z tarifní hodnoty plnění ve výši 25 000 Kč měsíčně po dobu 5 roků), dva režijní paušály po 300 Kč, cestovné z [obec] do [obec] a zpět 1 598 Kč, náhrada za promeškaný čas 600 Kč, celkem spolu s náhradou za DPH 37 991,58 Kč Náklady ve výši 60 % činí 22 795 Kč.

11. Konečně odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem VI, tedy o povinnosti žalovaného platit státu soudní poplatek za řízení. Žalobkyně je podle § 11 odst. 2 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, osvobozena od placení soudního poplatku za řízení o určení výživného. Podle § 2 odst. 3 tohoto zákona je povinen zaplatit soudní poplatek za řízení žalovaný, protože nebyl od placení soudního poplatku osvobozen. Poplatková povinnost vznikla v poměrné výši podle výsledku řízení. Soud proto výši poplatku má vyměřit z toho, co bylo žalobkyni rozhodnutím soudu přiznáno. Výše poplatku je stanovena položkou 7 Sazebníku, který je přílohou zákona o soudních poplatcích, a to v daném případě ve výši 1% z částky přiznané, nejvýše 15 000 Kč. Z předmětu plnění, který přesahuje 50 000 Kč, by výše soudního poplatku mohla činit maximálně 15 000 Kč. Odvolací soud proto z takto stanoveného soudního poplatku uložil žalovanému povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši podle výsledku řízení, to je v rozsahu 23%, ve kterém měla žalobkyně úspěch, tedy 3 450 Kč. Podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak změnil výrok VI rozsudku soudu prvního stupně.