64 Co 376/2025

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D. a soudců JUDr. Anny Grimové a Mgr. Davida Kotrbatého ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 209 281,52 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 20. 5. 2025, č. j. 12 C 72/2025-36

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalované úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 209 281,52 Kč od 5. 12. 2024 do zaplacení, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 7 190 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku IV potvrzuje.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Rozsudkem označeným v záhlaví soud prvního stupně uložil výrokem I žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 209 281,52 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, ohledně úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 209 281,52 Kč od 5. 12. 2024 do zaplacení výrokem II žalobu zamítl, výrokem III uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 6 854,98 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku a výrokem IV rozhodl o vrácení části zaplaceného soudního poplatku ve výši 254 Kč žalobkyni. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako úvěrující uzavřela s žalovaným jako úvěrovaným dne 26. 9. 2023 smlouvu o úvěru č. , IBAN, , na základě níž byl žalovanému poskytnut bezúčelový úvěr ve výši 260 000 Kč. Ve smlouvě se žalovaný zavázal splatit úvěr v 36 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 9 100 Kč, počínaje dnem 13. 10. 2023. Žalovaný úvěr v plné výši čerpal dne 29. 9. 2023 na svůj běžný účet č. , č. účtu, . Za dobu trvání smlouvy žalovaný uhradil celkem částku 50 718,48 Kč. Protože úvěr nehradil řádně a včas, byl tento ke dni 19. 12. 2023 zesplatněn, přičemž žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě celkové částky 714 561,31 Kč do 27. 12. 2023. Po opakovaných písemných výzvách soudu prvního stupně k doplnění skutkových tvrzení ohledně řádného prověření kredibility žalovaného před uzavřením smlouvy a doložení důkazů k jejich prokázání, vzala žalobkyně žalobu částečně zpět. Nalézací soud následně řízení v rozsahu návrhu o zaplacení částky 30 845,16 Kč, částky 500 Kč a odpovídající části příslušenství představující úrok ve výši 12,90 % ročně a zákonný úrok z prodlení zastavil. Po provedeném dokazování shledal smlouvu o úvěru jako absolutně neplatné právní jednání s odůvodněním, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně řádného prověření úvěruschopnosti žalovaného. V této souvislosti odkázal na ust. § 86 a § 87 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalobkyni tak za použití ust. § 2991 a n. obč. zák. přiznal právo na vydání zbývající neuhrazené části jistiny úvěru představující bezdůvodné obohacení, když od načerpané částky odečetl celkovou výši úhrad žalovaného. Lhůtu k plnění stanovil jako třídenní spolu s ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. Ve zbývající části představující úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 209 281,52 Kč od 5. 12. 2024 do zaplacení zamítl s odůvodněním, že žalobkyně jako poskytovatel úroku má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených plnění. Ohledně nákladů řízení soud prvního stupně postupoval ve smyslu ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy převážně úspěšné žalobkyni přiznal právo na částečnou náhradu nákladů řízení v rozsahu 73,94 %. Výrok IV ohledně vrácení části soudního poplatku odůvodnil odkazem na ust. § 10 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, kdy k částečnému zpětvzetí žaloby došlo před zahájením jednání, resp. rozhodnutím ve věci.

2. Žalobkyně se proti výroku II, III a IV včas odvolala. Nerozporovala názor nalézacího soudu o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nedostatečné zkoumání kredibility žalovaného před jejím uzavřením. Namítla však, že soud prvního stupně pochybil ve svém závěru, když jí nebylo přiznáno právo i na zaplacení úroku z prodlení z přisouzené jistiny. Odkázala na speciální povahu ust. § 87 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru, kdy určení možnosti spotřebitele splnit věřiteli dluh prodlužuje splatnost pohledávky, a tím prospívá jeho postavení. Jde tedy o skutečnosti, kterých se spotřebitel má dovolat jako pro sebe příznivých a přinášejících mu výhodu. Postupem soudu prvního stupně tedy byla zkrácena na svých právech, přičemž v případě, že žalovaný byl v řízení zcela pasivní a neprokázal tak schopnost splácet dlužnou částku, bylo namístě postupovat podle obecné úpravy bezdůvodného obohacení obsažené v občanském zákoníku, když ochrana spotřebitele má své hranice. Žalovaný nesplnil svou povinnost tvrzení a důkazní ohledně prokázání skutečností o svých možnostech splatit požadovanou částku, ale i přesto žalobkyni nebyl přiznán nárok na zákonný úrok z prodlení z přiznané jistiny, když soud prvního stupně nepřiléhavě automaticky presumoval na schopnost žalovaného bezdůvodné obohacení vrátit. S ohledem na shora uvedené proto navrhla, aby odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a žalobkyni přiznal i právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení ze zbývající části nesplacené jistiny úvěru od 5. 12. 2024 do zaplacení. Výroky III a IV rozsudku soudu prvního stupně shledala žalobkyně s ohledem na stručné odůvodnění jako nepřezkoumatelné, když dále doplnila, že za podání žaloby uhradila soudní poplatek ve výši 9 626 Kč a nikoliv pouze ve výši 8 371 Kč, jak nesprávně v odůvodnění rozsudku uvádí soud prvního stupně, kdy tato částka by odpovídala soudnímu poplatku ve výši 4 % z jistiny po částečném zpětvzetí žaloby. V takovém případě by však soud prvního stupně měl žalobkyni správně vrátit rozdíl nikoliv toliko ve výši 254 Kč, ale v částce 1 254 Kč. Navrhla proto, aby odvolací soud změnil i výroky III a IV tak, že žalovanému bude uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 8 372 Kč a zároveň této bude vrácena část zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 254 Kč a budou jí rovněž přiznány náklady odvolacího řízení.

3. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výroku II, III a IV, dle ust. § 212 a § 212a o. s. ř., a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, vzal v úvahu argumenty žalobkyně uvedené v odvolání a dospěl k závěru, že její odvolání je důvodné toliko částečně.

5. Předně je třeba uvést, že v poměrech přezkoumávané věci soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým zjištěním ohledně uzavření smlouvy o bezúčelovém spotřebitelském úvěru mezi žalobkyní jako úvěrující a žalovaným jako úvěrovaným dne 26. 9. 2023, na základě níž žalovaný čerpal od žalobkyně částku 260 000 Kč, oproti čemuž pak postupně splatil toliko částku 50 718,48 Kč. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně ohledně absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu nikoliv řádného zkoumání kredibility žalovaného ve smyslu ust. § 86 a ust. § 87 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud prvního stupně přiléhavě ve smyslu ust. § 153 odst. 1 o. s. ř. zjistil v dostatečném rozsahu skutkový stav věci, který je především výsledkem důkazní aktivity účastníků. Účastníci nesou břemeno tvrzení a břemeno důkazní a způsobem plnění svých procesních povinností zásadně předurčují skutkový závěr soudu. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že žalobkyně proti závěru soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu nedostatečného zkoumání kredibility žalovaného ve svém odvolání ani nebrojila, naopak na opakované písemné výzvy soudu reagovala částečným zpětvzetím žaloby, když nadále se domáhá toliko vydání bezdůvodného obohacení, které představuje nesplacená část jistiny úvěru a úrok z prodlení požadovaný ode dne následujícím po marném uplynutí lhůty k zaplacení. Nalézací soud rovněž správně uskutečnil úsudek o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy ex officio. Opačný závěr by byl ve zjevném rozporu s rozhodovací praxí Evropského soudního dvora, podle níž č. l. 8 a 23 Směrnice o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby se z moci úřední zabýval tím, zda došlo k porušení přezkumu povinnosti věřitele stanovené v č. l. 8 této Směrnice, a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu – viz. rozsudek ESD z 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/18. Nad rámec shora uvedeného odvolací soud dále doplňuje, že závěry plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 byly překonány nejnovější judikaturou ESD, který ve svém rozhodnutí ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. C 755/2022 uzavřel, že Směrnice Parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 8. 2008 o Smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Na základě shora prezentované judikatury ESD je zřejmé, že již pouhý závěr soudu o tom, že poskytovatel úvěru řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka, vede k absolutní neplatnosti sjednané spotřebitelské smlouvy o úvěru.

6. Protože odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je pro nikoliv řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného jako spotřebitele neplatná, bylo namístě dále řešit, zda a do jaké míry se bezdůvodné obohacení na straně žalovaného stalo splatným. Hmotněprávní splatnost tohoto bezdůvodného obohacení je namístě posoudit podle speciální úpravy v ust. § 87 zák. o spotřebitelském úvěru. Ke splatnosti zároveň nedojde dříve, než na základě výzvy poskytovatele k plnění dle § 1958 odst. 2 obč. zák. – viz k tomu rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 3. 2025, č. j. 64 Co 29/2025-81. Až od tohoto okamžiku totiž po dlužníkovi lze spravedlivě žádat, aby jednal tak, aby se dluhu zbavil.

7. Odvolací soud považuje za nutné zdůraznit, že ust. § 87 zák. o spotřebitelském úvěru je v poměru speciality k obecné úpravě bezdůvodného obohacení zakotvené v ust. § 2991 a ust. § 2993 obč. zák. K tomuto dále uvádí, že pravidlo o době zakotvené v ust. § 87 zák. o spotřebitelském úvěru vyjadřuje odchylku od obecného pravidla pro splatnost pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení, avšak pouze pro případy, kdy možnostem spotřebitele jako dlužníka pohledávky neodpovídá její splnění bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele. Skutkové zjištění, že není v možnostech žalovaného jako spotřebitele dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodného obohacení, které získal na úkor žalobkyně jako poskytovatele přijetím peněžních prostředků na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, prospívá právnímu postavení žalovaného, protože prodlužuje splatnost pohledávky. Je to proto žalovaný jako dlužník, který je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzení navrhnout důkazní prostředky. Takové rozložení procesních břemen odpovídá povaze skutečností právně významných pro úsudek o možnostech žalovaného, které se zakládají na jeho subjektivních poměrech, jež jsou mu známy, avšak žalobkyně, jako věřitel je zpravidla nezná, a ani znát nemůže. Skutkové zjištění, že není přiměřené možnostem žalovaného, aby dluh spočívající v povinnosti vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení, které získala na její úkor jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, splnil bez zbytečného odkladu poté, co žalobkyně jako věřitel jeho splnění požadovala, popř. ani v další době určené v její výzvě, musí vyplývat z výsledků provedeného dokazování, nebo jinak v řízení procesně přípustným způsobem vyjít najevo. Soud pak nemůže bez podkladu ve zjištěném skutkovém stavu hodnotit možnosti žalovaného jako spotřebitele splnit předmětný dluh na základě vlastních domněnek, nebo je odvozovat od doby plnění ujednaného v neplatné smlouvě o spotřebitelském úvěru. Použití hmotněprávní normy u času plnění na vydání bezdůvodného obohacení, které žalovaný získal na úkor žalobkyně přijetím peněžních prostředků na základě smlouvy o úvěru neplatné v důsledku porušení povinnosti žalobkyně posoudit kredibilitu žalovaného, tedy předpokládá skutkové zjištění, že není v možnostech žalovaného odpovídající dluh splnit bez zbytečného odkladu po výzvě žalobkyně, popř. v dalším čase ve výzvě určeném. Jestliže byl žalovaný po celou dobu řízení pasivní, a proto potřebná nezbytná skutková zjištění z provedeného dokazování nevyplynula, je namístě použít podpůrnou právní úpravu o času plnění ve smyslu ust. § 2991 a. n. obč. zák. K tomu pak odvolací soud dále uvádí, že pravidla o době plnění zakotvené v ust. § 87 zák. o spotřebitelském úvěru vyjadřují odchylku od obecného pravidla pro splatnost pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení, avšak pouze pro případy, když možnostem spotřebitele jako dlužníka pohledávky neodpovídá její splnění bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele tak, jak je uvedeno shora. Pravidla o době plnění podle zvláštní právní úpravy se uplatňují jen tam, kde věřitel vyzval ke splnění pohledávky na vydání takto získaného bezdůvodného obohacení a není přiměřené možnostem spotřebitele, aby uvedenou pohledávku splnil bez zbytečného odkladu po doručení této výzvy. Protože žalovaný neunesl své procesní břemeno tvrdit a prokazovat skutečnosti, kterou jsou součástí skutkové podstaty právní normy obsažené v ust. § 87 odst. 1 věta třetí zák. o spotřebitelském úvěru, kdy naproti tomu žalobkyně dostatečně tvrdila a prokázala, že žalovaného vyzvala ke splnění dluhu výzvou 25. 11. 2024, ve které byla stanovena lhůta k úhradě do 4. 12. 2024, je třeba danou právní věc posoudit podle obecné normy upravující bezdůvodné obohacení, tj. ust. § 2991 a ust. § 2993 obč. zák. Žalovaný tedy byl povinen splnit dluh nejpozději do 4. 12. 2024. Ode dne 5. 12. 2024 se tak dostal do prodlení, a proto žalobkyni náleží ve smyslu ust. § 1970 obč. zák. z poskytnuté a dosud neuhrazené dlužné jistiny v celkové výši 209 281,52 Kč i úrok z prodlení, jehož výše je určena v souladu s ust. § 2 Nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění pak byla ohledně této povinnosti stanovena jako třídenní v souladu s ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., když žalovaným nebyly tvrzeny ani prokázány skutečnosti, které by odůvodňovaly stanovit splnění uložené povinnosti ve splátkách či delším časovém horizontu.

8. V ustanovení, Anonymizováno, § 87 zák., Anonymizováno, o spotřebitelském úvěru použitý termín „určí“, nevede k úsudku, že výrok o povinnosti spotřebitele k plnění toto právo poskytovatele úvěru teprve konstituuje. Naopak je pravidlem, že rozhoduje-li soud o určovacím požadavku (typicky o určovací žalobě) právo nekonstituuje, ale deklaruje (shledává, zda a jaký právní vztah tu už je nebo není). Kdyby zákonodárce mínil vyjádřit v ust. § 87 odst. zák. o spotřebitelském úvěru konstitutivnost, použil by tedy jiný pojem. To, podle čeho má k „určení“ podle § 87 odst. 2 zák. o spotřebitelském úvěru dojít (podle možností dlužníka) rovněž nevede k závěru o konstitutivnosti výroku ze zákona, protože předmětná norma jen ustavuje kritéria, podle kterých má soud určení provést. Neřeší se v ní však, k jakému okamžiku se tato kritéria mají zkoumat (jestli k době vyhlášení rozsudku, k době vzniku „sporu“ o splatnost bezdůvodného obohacení poskytnutého na základě neplatné smlouvy o úvěru, nebo k době, kdy mělo být plněno podle výzvy k vydání bezdůvodného obohacení). Uvádí-li se v důvodové zprávě k tomuto ustanovení, že „pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení“, rozhodně nejde o popření právě uvedeného, neboť v případě, že sice byl již k plnění bezdůvodného obohacení vyzván, avšak v době výzvy není tohoto plnění zcela nebo zčásti schopen, prosadí se ust. § 87 odst. 2 zák. o spotřebitelském úvěru tak, že splatnost dluhu v části, v níž žalovaný spotřebitel není schopen plnit, navzdory výzvě dosud nenastala, což soud zohlední v meritorním výroku (v závislosti na tom, jestli žalovaný byl anebo nebyl třeba i zčásti schopen dluh plnit v době od výzvy do vyhlášení rozsudku). V této části je ust. § 87 odst. 2 zák. o spotřebitelském úvěru v poměru částečné speciality k obecnému ust. § 1958 odst. 2 o. z., podle něhož není-li ujednáno, má dlužník plnit bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění. Ani v případě bezdůvodného obohacení, k němuž došlo na straně dluhujícího spotřebitele, nelze popřít základní zásadu, že k úhradě bezdůvodného obohacení (nebo i dluhu z jiného právního důvodu) má zásadně dojít na základě výzvy věřitele, neboť i spotřebitel je dlužníkem. Ust. § 87 odst. 2 zák. o spotřebitelském úvěru poskytuje spotřebiteli jako slabší straně právního vztahu přiměřenou a zřejmě pochopitelnou ochranu tak, že jako slabší má povinnost plnit až ve chvíli, kdy je toho „schopen“. Takže ke splatnosti dluhu je třeba naplnění dvou podmínek, a to splatnosti na základě výzvy věřitele s tím, že dlužník na základě této výzvy má plnit až tehdy, když je toho po obdržení této výzvy schopen. Bylo by nepřípadné zcela opustit jednu ze základních zásad soukromého hmotného práva (splatnost na základě výzvy k plnění, není-li ujednáno jinak) jen proto, že dlužníkem je slabší strana právního vztahu, pokud této straně je její nevýhoda již dostatečně kompenzována výše popsaným ze zákona plynoucím způsobem. Právě uvedený úsudek se mutatis mutandis uplatní i v případech, že by ke splatnosti mělo docházet podle § 87 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru. Jde totiž o normy, které v principu směřují k nastolení v zásadě shodného výsledku, jímž je, aby spotřebitel z neplatné smlouvy o úvěru nebyl povinen plnit dříve, než je toho schopen.

9. Z výše uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II změnil postupem podle ust. § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř.

10. Naproti tomu odvolání proti výroku IV, kterým byla žalobkyni vrácena část zaplaceného soudního poplatku ve výši 254 Kč, odvolací soud důvodným neshledal. V této souvislosti odkazuje na ust. § 6a odst. 3 věta třetí a čtvrtá zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ze kterého vyplývá, že bylo-li zčásti zastaveno řízení před prvním jednáním, sníží současně soud poplatek o odpovídající část. Pokud byl poplatek již zaplacen, vrátí soud vzniklý přeplatek poplatníkovi. Toto ustanovení však nelze vykládat izolovaně, ale v kontextu s ust. § 10 odst. 3 zák. o soudních poplatcích, kde se uvádí, že soud vrátí z účtu soudu i zaplacený poplatek za řízení, který je splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti, snížený o 20 %, nejméně však o 1 000 Kč, bylo-li řízení zastaveno před prvním jednáním. Obdobně vrátí soud poplatníkovi přeplatek na poplatku (odpovídající část poplatku) vzniklý podle § 6a odst. 3, bylo-li řízení zastaveno jen zčásti. Soud prvního stupně proto správně rozhodl o vrácení části soudního poplatku sníženého o 20 %, nejméně však o 1 000 Kč tak, jako v daném případě, kdy částku 1 254 Kč představující část zaplaceného soudního poplatku určeného k vrácení v souvislosti s částečným zpětvzetím žaloby, snížil o částku 1 000 Kč, a žalobkyni vrátil toliko částku 254 Kč, když větu třetí vyložil správně s odkazem na ust. § 6a odst. 3 zák. o soudních poplatcích. Rovněž správně zohlednil, že k částečnému zastavení řízení došlo předtím, než bylo vydáno rozhodnutí o věci samé.

11. S ohledem na shora uvedené důvody proto odvolací soud výrok IV rozsudku soudu prvního stupně podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

12. Zároveň bylo potřeba opětovně rozhodnout o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a to za použití ust. § 224 odst. 1 a 2, ust. § 151 odst. 3, ust. § 142 odst. 2 ve spojení s ust. § 146 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně, která byl v řízení z větší části úspěšná, kdy k částečnému zastavení řízení došlo jejím zaviněním, když žalobu vzala částečně zpět poté, co nebyla k opakované výzvě soudu prvního stupně schopna prokázat dostatečné zkoumání kredibility žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru, má právo na částečnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Žalobkyně byla i při zohlednění přiznané části příslušenství žalovaného nároku úspěšná co do 85 % předmětu řízení. Po odečtení úspěchu žalovaného (15 %), tak má právo na 70 % nákladů řízení. Náklady řízení žalobkyně, jež nebyla v řízení zastoupena zástupcem podle ust. § 137 odst. 2 o. s. ř., a která nedoložila výši hotových výdajů, náleží paušální náhrada podle ust. § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. v celkové výši 900 Kč (3 x 300 Kč), část zaplaceného soudního poplatku ve výši 9 372 Kč, když dle odvolacího soudu je účelně vynaloženým nákladem žalobkyně i částku 1 000 Kč, o kterou byla snížena část vráceného zaplaceného soudního poplatku soudem prvního stupně postupem dle ust. § 10 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Celkem tak náklady řízení žalobkyně před soudem prvního stupně představuje částka 10 272 Kč. 70 % z této částky činí 7 190 Kč. Lhůta k plnění byla opětovně stanovena jako třídenní v souladu s ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

13. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodováno postupem podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobkyně byla se svým odvoláním úspěšná toliko částečně, a proto žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na jejich náhradu.