64 Co 384/2025

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D. a soudců JUDr. Anny Grimové a Mgr. Davida Kotrbatého ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně . sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 426 730,86 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově z 26. 3. 2025, č. j. 23 C 61/2025-20

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 389 586,15 Kč s úrokem z prodlení ve výši 67 967,74 Kč a dále ve výši 14,75 % ročně od 13. 12. 2024 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Ve zbývající části výroku I, kterým byla zamítnuta žaloba o částku 37 144,71 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 13. 12. 2024 do zaplacení a o úrok ve výši 26 425,59 Kč a dále ve výši 5,9 % ročně z částky 426 730,86 Kč od 13. 12. 2024 do zaplacení, se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 61 976 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Soud prvního stupně výrokem I přezkoumávaného rozsudku zamítl žalobu o zaplacení částky 521 124,19 Kč s úrokem ve výši 5,9 % ročně z částky 426 730,86 Kč od 13. 12. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 426 730,86 Kč od 13. 12. 2024 do zaplacení a výrokem II rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že je žádnému z účastníků nepřiznal.

2. Vyšel ze zjištění, že žalobce uzavřel se žalovaným 24. 11. 2021 smlouvu o hotovostním úvěru reg. č. , Anonymizováno, , na jejímž základě měl žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši 490 000 Kč na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, . Žalovaný se zavázal vrátit úvěr spolu s úrokem ve výši 5,9 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách po 6 417,47 Kč do 20. 11. 2029. Protože žalovaný nehradil splátky řádně a včas, žalobce 12. 12. 2024 od smlouvy odstoupil, vyčíslil dlužnou jistinu na 426 730,86 Kč s příslušenstvím a žalovaného před podáním žaloby vyzval k jejímu zaplacení.

3. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil žalobní nárok podle § 2395 a násl. občanského zákoníku (o. z.) s tím, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru. Za neprokázané však považoval tvrzení žalobce, že peněžní prostředky ve výši 490 000 Kč žalovanému skutečně poskytl. Jediným důkazem, který k tomu žalobce označil, byla listina – interní evidence žalobce, z níž není zřejmé, kdy, kým a na základě jakých údajů byla vyhotovena tak, aby nezakládala pochyby o jejím původu, správnosti a integritě obsahu. Poukázal na to, že tato listina označená jako „Historie úvěru: , Anonymizováno, “ svým obsahem a grafickým zpracováním neodpovídá výpisu z účtu a postrádá údaje, které výpis z bankovního účtu běžně obsahuje, jako je název a číslo výpisu, jméno a kontaktní údaje osoby, pro kterou je účet veden, název a kompletní číslo účtu, IBAN, BIC/SWIFT, atp. Pozastavil se nad tím, že pokud peněžní prostředky měly být žalovanému poukázány na žalobcem vedený bankovní účet, nebylo nic jednoduššího, než k tomu předložit výpis z účtu. V situaci, kdy se žalobce z jednání omluvil, nemohl být podle § 118a odst. 3 o. s. ř. poučen o nutnosti označit důkaz k prokázání tvrzení o poskytnutí částky 490 000 Kč žalovanému, a z toho důvodu jeho žalobu pro neunesení důkazního břemene jako nedůvodnou zamítl. S ohledem na tento závěr se již nezabýval otázkou prověření úvěruschopnosti žalovaného podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ke které nebyl žalobcem označen žádný důkaz, a ani otázkou bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a s přihlédnutím k tomu, že procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.

4. Žalobce se proti rozsudku včas odvolal a namítl neúplné zjištění skutkového stavu soudem prvního stupně, který nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům, a nesprávné právní posouzení věci. Za nesprávný označil především názor soudu prvního stupně o jeho neunesení důkazního břemene k tvrzení o poskytnutí peněžních prostředků žalovanému na základě smlouvy o hotovostním úvěru reg. č. , Anonymizováno, , Anonymizováno, z 24. 11. 2021. Tímto důkazem je historický výpis úvěrové pohledávky označený jako „Historie úvěru č. , Anonymizováno, “, který obsahuje údaj o výši čerpané částky úvěru a také detailní přehled splátek, které žalovaný prováděl bezmála dva roky. Z tohoto přehledně vedeného historického výpisu zachycujícího všechny podstatné informace lze tak jednoznačně určit nejen o jakou listinu se jedná, ale i co je jejím obsahem a kdo a kdy ji vyhotovil. Vysvětloval dále, že banky neevidují své úvěrové pohledávky na běžných účtech klientů (s výjimkou kontokorentního úvěru – povoleného přečerpaní), ale evidují je na speciálních vnitřních účtech úvěrových pohledávek, jejichž odrazem jsou právě historické výpisy, ze kterých je patrné poskytnutí úvěru a jeho splácení. Žádný zákon přitom bance neukládá, aby generovala ještě nějaký speciální doklad o čerpání finančních prostředků. Stává se sice, že různě graficky zpracované historické výpisy úvěrových pohledávek některých bank nejsou přehledné a často se jedná jen o nepřehledný soubor čísel a transakčních kódů bez relevantní vypovídající hodnoty. V minulosti také zaznamenal výtky soudů k takovým historickým výpisům, kterým se on snaží předejít tím způsobem, že jeho historický výpis úvěrové pohledávky je stručný, graficky jednoduchý, přehledný a srozumitelný. Je z něj zřejmé, kdy přesně, v jakých částkách a kým konkrétně byl úvěr čerpán (poskytnut) a splácen, a na druhé straně neobsahuje žádné rozpory, časové nesrovnalosti apod. Žalobce v té souvislosti odkázal na § 562 odst. 2 o. z. a zdůraznil, že v jím předloženém historickém výpisu je posloupnost a integrita rozhodně dána. Poukázal na odbornou literaturu (JANOUŠEK, Michal. § 562 [Písemná forma právního jednání učiněného elektronickými prostředky] a komentářovou literaturu k § 562 o. z. (LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1804, marg. č. 28.) a také citoval z rozhodnutí Nejvyššího soudu z 22.1.2013, sp. zn. 32 Cdo 2795/2012, podle kterého „věřitelé pohledávek ze smluv o úvěru dokládají v žalobě tvrzenou výši pohledávky výpisy z úvěrového účtu, neboť je nadbytečné opisovat výši úroku a úroku z prodlení z tohoto účtu, a soud zpravidla tuto skutečnost akceptuje, je-li výpis z účtu přehledný“.

5. Popření důkazní hodnoty historického výpisu soudem prvního stupně tak podle žalobce ve své podstatě popírá systém poskytování úvěrů bankovních domů v České republice. Nemá jinou možnost, jak evidovat plnění z úvěrové smlouvy než právě zřízením vnitřního úvěrového účtu ve své interní evidenci, kde jsou zachyceny všechny pohyby vztahující se k úvěrové smlouvě. Žalobce rovněž zmínil jeho ochrany legitimního očekávání, neboť je běžnou praxí soudů přisuzovat obdobným historickým výpisům váhu důkazu. Soud prvního stupně však místo toho zvolil formalistický přístup a ani nezohlednil, že žalovaný dva roky poskytnutý úvěr hradil, tedy logicky mu úvěr musel být poskytnut. Dopustil se rovněž procesního pochybení zakládajícího nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí pro nedostatek důvodů. To, že on se neúčastnil nařízeného jednání a nemohl tak být poučen podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., nemůže být vykládáno tak, že soud může hodnotit důkazy proti jeho zájmům užitím volné úvahy způsobem, který hraničí s libovůlí, jak má na mysli judikatura Ústavního soudu, podle které jedním z principů, představujícím součást práva na řádný proces (č. l. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit.

6. Z těchto důvodů žalobce v odvolání žádal, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a přiznal mu žalovanou částku a náhradu nákladů řízení, neboť unesl nejen břemeno tvrzení, ale i tomu odpovídající břemeno důkazní, když tvrdil a prokázal, že jako věřitel podle § 2395 a násl. o. z. uzavřel se žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu poskytl částku 490 000 Kč, kterou mu žalovaný se smluvním úrokem nevrátil., popř. aby rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil, k jednání u odvolacího soudu se nedostavil a zůstal stejně jako po celou dobu řízení před soudem prvního stupně nečinný.

8. Odvolací soud přezkoumal rozsudek podle § 212, § 212a o. s. ř. při jednání, k němuž se žádný z účastníků nedostavil, a po zopakování důkazu smlouvou o hotovostním úvěru z 24. 11. 2021 a historickým výpisem úvěrové pohledávky dospěl k závěru, že odvolání žalobce je zčásti důvodné.

9. Předně je třeba konstatovat, že přestože to soud prvního stupně v rozsudku nevyjádřil, je zřejmé, že v situaci, kdy žalobce je zahraniční právnickou osobou, dovodil pravomoc českého soudu (mezinárodní příslušnost) k projednání věci z čl. 7 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech a za rozhodné právo považoval právní řád České republiky.

10. Z obsahu spisu plyne, že v řízení zahájeném 16. 12. 2024 uplatnil žalobce proti žalovanému nárok ze smlouvy o úvěru, kterou se žalovaným uzavřel 24. 11. 2021, a na jejímž základě mu poskytl za dohodnutých podmínek úvěr ve výši 490 000 Kč. Soud prvního stupně nařídil jednání, k němuž se žádný z účastníků nedostavil a po provedení důkazů tvořících přílohu návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu žalobu jako nedůvodnou zamítl s tím, že žalobce neprokázal, že žalovanému tvrzené peněžní prostředky poskytl. S tímto zjištěním a právním posouzením se odvolací soud neztotožňuje. Podotýká k tomu, že „odvolací soud může důkaz listinou hodnotit jinak a dojít i k jiným skutkovým závěrům, než soud prvního stupně, aniž jej znovu provedl při odvolacím jednání“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2001, sp. zn. 26 Cdo 451/2000).

11. Podle § 562 odst. 2 o. z. má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

12. Při posouzení dopadů odcitovaného ustanovení na posuzovanou věc odvolací soud vycházel z následujícího: Poskytnutí peněz na základě smlouvy o úvěru je právním jednáním. Stejně tak je právním jednáním splácení úvěru nebo uplatnění sankcí pro případ prodlení se splátkami, případně vyúčtování poplatků souvisejících s vedením úvěrového účtu ze strany banky. Taková nebo obdobná právní jednání lze jistě zaznamenávat i v rámci elektronického systému banky. Proto ust. § 562 odst. 2 věta první o. z. je aplikovatelné při dokládání vývoje úvěrového účtu poskytovatele úvěru vůči dlužníku. Ze záznamu musí být (stejně jako u kteréhokoliv jiného právního jednání) plynout to, kdo jej činí a čeho se týká. Z obsahu záznamu („Úvěrové historie“) a z jeho struktury tedy musí být jasné, že jde o dokument vypracovaný elektronickým systémem žalující banky. Nemusí být podepsán nebo jinak verifikován konkrétním člověkem, protože byl vyhotoven automatizovaně a jeho vyhotovitelem není konkrétní člověk. Navíc jej do spisu zakládá přímo banka, takže je zřejmé, že jde o záznam, který právě ona nechala vyhotovit a jako takový jej nejpozději žalobou stvrzuje. Z dokumentu rovněž musí být zjevné, jaká konkrétní právní jednání zaznamenává, typicky půjde o datum a výši plateb nebo splátek, případně bankou předepsaných sankcí nebo poplatků. Těmto kritériím přitom záznam o úvěrové historii (čl. 42 až 43 spisu) vyhovuje, protože jej do spisu vložila žalobkyně, která je bankou, s tím, že jde o její záznam a jsou v něm zaznamenány chronologicky, komplexně a srozumitelně změny na interním úvěrovém účtu žalované vedeném žalobkyní, včetně data, kdy ke změně došlo a o identifikaci a dopadech této změny (uvedení částky splátky, vyčíslení výše úroků apod.).

13. Požadavek soudu prvního stupně, aby záznam o úvěrové historii byl doplněn o údaj, na základě jakých konkrétních primárních zdrojů byl vyhotoven, neodpovídá smyslu § 562 odst. 2 věta první o. z.. Při takovém přístupu by totiž žalující banka byla i při pasivitě žalovaného povinna předkládat nejen tento záznam, ale i označit a zřejmě i dodat primární doklady o tom, že záznam odpovídá skutečnosti. Smyslem ust. § 562 odst. 2 věta první o. z. je však nastolení domněnky spolehlivosti (pravdivosti) samotného záznamu, a to bez dalšího. Záznam údajů o úvěrové historii je však třeba opatřit časem, kdy byl pořízen. Je tomu tak proto, aby v případě pozdějších pochybností o jeho správnosti a úplnosti bylo možné ověřit i stav automatizovaného systému, jenž záznam vyhotovil, k termínu jejího pořízení. Tuto náležitost ovšem záznam obsahoval (uvedeno v něm „historie dne 27.9. 2024“).

14. Záznam o úvěrové historii je veden systematicky, jestliže z něho plyne, že je komplexní a úplný, tedy zachycuje, jaké částky, kdy a na co byly bankou i dlužníkem poskytnuty, případně splaceny. Totéž se týká i bankou účtovaných sankcí a vedlejších plateb. Nestačí, jde-li jen o úhrnný přehled o tom, co a v jakém (např. měsíčním nebo ročním období) v součtu poskytnuto, splaceno nebo vyúčtováno. Takový souhrnný záznam totiž není dokumentem o na sebe navazujících právních jednáních, ale jen jejich sumářem, který však podle dikce § 562 odst. 2 věta první OZ neobstojí. – Tomuto kritériu přitom žalující bankou předložený záznam vyhovuje, protože jsou v něm zaneseny veškeré položky zaznamenávající vývoj úvěrového účtu.

15. Záznam o úvěrové historii je veden posloupně, jestliže jsou do něho údaje o jednotlivých právních jednáních (o poskytnutí peněz, o splátkách, u bankou účtovaných sankcích apod.) vkládány průběžně a chronologicky, bez zbytečného odkladu poté, co k danému právnímu jednání došlo. – Tak tomu bylo v i žalobkyní předloženém záznamu, takže vyhovuje i tomuto kritériu.

16. Záznam o úvěrové historii musí být ve smyslu § 562 odst. 2 o. z. chráněn i proti změnám, pokud již vložený údaj o právním jednání z něho nelze vyjmout nebo pozměnit tak, aby z něho nebylo zřejmé, co bylo původně zaznamenáno. Při posouzení, zda záznam naplňuje i tento předpoklad, je nezbytné, aby žalobce soudu poskytl jasné vyjádření, že dokument (úvěrovou historii) předkládá jako doklad vyhovující § 562 odst. 2 věta prvá o. z.. K tomu může dojít nejen tak, že podle výslovného sdělení žalobce má jít po doklad podle tohoto ustanovení, ale i tím, že z identifikace tohoto dokladu v žalobě nebo z dokladu samotného (třeba z jeho hlavičky) je nepochybné, že se jedná o důkazní prostředek podle § 562 odst. 2 o.z.. Například je-li dokument dodaný žalující bankou, která úvěr poskytla, označen jako „Historie úvěru“ (jak tomu bylo v posuzovaném případě) a je z něho bez pochyb, že se vztahuje k úvěru, z něhož je žalováno, je z takového kontextu jednoznačné (v posuzované věci to plyne přímo z textu žaloby, v němž se na tento dokument odkazuje s tím, že je přiložen), že se jedná o takový důkazní prostředek. Termín „úvěrová historie“ totiž v sobě obsahuje sdělení, že je uceleným, pravdivým a úplným (tedy nepozměněným) dokladem o pohybech na úvěrovém účtu žalovaného spotřebitele. Je-li žalobcem banka jakožto instituce, jež úvěr poskytla, soud zásadně nemá při mlčení žalovaného důvod pochybovat, že záznamy uvedené v úvěrové historii byly zpracovány automatizovaným systémem banky, do něhož se věrně, průběžně a nezvratně zaznamenaly veškeré pohyby na úvěrovém účtu, a tedy že se jedná o elektronický záznam, který byl prováděn systematicky, posloupně a je chráněn proti změnám. Je tomu tak mimo jiné i proto, že banky podléhají důslednému státnímu dohledu. V projednávaném případě tedy bylo přiléhavé uzavřít, že i toto kritérium podle § 562 odst. 2 o. z. bylo naplněno.

17. Úsudek o systematickém a posloupném vedení záznamů o „historii úvěru“ ze strany banky, jakož i o tom, že záznam je chráněn proti dodatečné změně, soud činí na základě výše uvedeného a s přihlédnutím k dalšímu obsahu spisu, formální struktuře záznamu a případně i k tomu, co je mu ohledně záznamů žalobce známo z úřední činnosti (z obdobných sporů). Opačný závěr by vedl k tomu, že ust. § 562 odst. 2 věta první o. z. by prakticky bylo vyloučeno z aplikace, protože měl-li by soud i při mlčení žalovaného ve všech sporech o zaplacení úvěru činit zcela jednoznačný úsudek o vlastnostech elektronického systému provádějícího záznamy, šlo by o záležitost vyžadující si nákladné a časově náročné odborné posouzení podle § 127 o. s. ř. Nemá-li soud důvodnou pochybnost o naplnění kritérií podle § 562 odst. 2 věta prvá o. z. (takovou důvodnou pochybnost soud prvního stupně neprezentoval a ani neplyne z listinného obsahu spisu), soud záznam posoudí jako listinu, která má důkazní sílu „spolehlivosti“ ve smyslu § 562 odst. 2 o. z. Tak tomu má být v i posuzovaném případě. Bylo na žalované, aby vyvinula procesní aktivitu, jež by mohla vést ke zpochybnění či vyvrácení takové míry důkazu. Žalovaná ovšem spolehlivost záznamu nezpochybnila, během řízení byla zcela pasivní.

18. Jde-li o důkaz o poskytnutí peněz ze strany žalobkyně, soud prvního stupně došel k závěru, že „k prokázání poskytnutí peněžních prostředků ve výši 490 000 Kč žalobkyně označila (a soudu předložila) pouze jediný důkaz, a sice listinu, jejímž obsahem byla interní evidence žalobkyně o poskytnutí tvrzených peněžních prostředků žalovanému… Osamocená interní evidence žalobkyně, navíc bez jakékoliv bližší specifikace, např. kým a na základě jakých údajů byla vyhotovena, tak aby nebyly založeny pochyby o jejím původu, správnosti a integritě jejího obsahu, neposkytuje dostatečný podklad k tomu, aby soud mohl učinit závěr, že žalobkyní tvrzené peněžní prostředky byly žalovanému skutečně poskytnuty.“ Soud prvního stupně tedy došel k úsudku, že určitá právní skutečnost, která byla zaznamenána v dokumentu podle § 562 odst. 2 věta prvá o. z., musí být prokazována nikoliv tímto záznamem, ale primárním důkazním prostředkem (typicky výpisem z účtu žalovaného dlužníka nebo dokladem o odeslání peněz na jeho účet). Tento názor odvolací soud nepokládá za správný. Ust. § 562 odst. 2 věta první o.z. předpokládá, že v něm uvedený záznam (zde záznam úvěrové historie ze strany banky) nastoluje domněnku spolehlivosti veškerých v něm popsaných právních jednání. Tato dikce vychází z logického úsudku, že záznam o právních jednáních tvoří celek, který jako takový buď obstojí nebo nikoliv. Je sice pravda, že některá v něm zaznamenaná právní jednání mají vyšší stupeň důležitosti (zde samotný fakt poskytnutí peněz na základě smlouvy o úvěru), to však nevede k závěru, že by tato právní jednání musela být prokazována nadvakrát (jednak samotným záznamem, jednak přímým důkazem o existenci této vybrané skutečnosti). Z právě napsaného též plyne, že jestliže z iniciativy dlužníka (žalovaného) dojde k úspěšnému zpochybnění jedné ze skutečností uvedených v záznamu podle § 562 odst. 2 věta první o.z., domněnka správnosti záznamu jako celku zásadně nadále neobstojí ve vztahu k žádné ze skutečností, jež jsou v něm uvedeny.

19. Z právě uvedeného se podává, že systematicky a postupně prováděné záznamy údajů uvedených v Historickém výpisu , Anonymizováno, z 27. 9. 2024 vedenému v elektronickém systému žalobce tedy prokazují nejen žalobcovo tvrzení, že peněžní prostředky ve výši 490 000 Kč žalovanému 24. 11. 2021, kdy byl úvěrový účet otevřen, poskytl, ale prokazují i to, že v době od 20. 1. 2022 do 20. 6. 2023 žalovaný postupně žalobci uhradil formou 17 splátek celkem 100 413,85 Kč. Podle odvolacího soudu se přitom nejedná pouze o jakousi interní listinu žalobce bez důkazní hodnoty, jak soud prvního stupně dovodil, ale o důkaz prokazující poskytnutí úvěrových prostředků žalovanému, a to v přímé časové návaznosti na uzavření smlouvy o úvěru, a také jeho postupné splácení.

20. Nelze sice přehlédnout soudem prvního stupně naznačenou nesrovnalost mezi zněním smlouvy o úvěru, kde se žalobce zavázal poskytnout úvěr ve výši 490 00 Kč formou bezhotovostního převodu peněžních prostředků na „klientův“ účet , Anonymizováno, číslo , č. účtu, s tím, že účelová část úvěru ve výši 239 938,50 Kč bude následně přeposlána na splacení jeho dluhu u , právnická osoba, . Stejně tak lze souhlasit se soudem prvního stupně v tom, že v takovém případě nebylo nic jednoduššího než prokázat poskytnutí peněžních prostředků oním výpisem z účtu , Anonymizováno, . V tomto směru však odvolací soud považuje vysvětlení žalobce k tomu, že nemá jinou možnost, jak evidovat plnění z úvěrové smlouvy než zřízením vnitřního úvěrového účtu ve své interní evidenci, v níž jsou zachyceny veškeré pohyby vztahující se k úvěrové smlouvě, za logické a přesvědčivé. Přestože se tedy znění smlouvy v tomto směru liší od zmíněné praxe žalobce (ostatně i záhlaví smlouvy hovořící o hotovostním poskytnutí úvěru je v rozporu s tím, že peněžní prostředky byly poskytnuty bezhotovostně), odvolací soud ve shodě se žalobcem uzavírá, že tvrzení o poskytnutí částky 490 000 Kč prokazuje opakovaně zmiňovaný historický výpis.

21. Pokud se jedná o otázku prověření úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy, kterou se soud prvního stupně nezabýval s ohledem na nesprávný názor, že žalobce tvrzení o poskytnutí úvěrovaných prostředků neprokázal, a pouze k tomu podotkl, že žalobce žádný důkaz k tomu tvrzení nepředložil, je třeba s tím souhlasit. Přestože žalobce v žalobě (návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) obšírně popisuje, že při posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr čerpal z informací získaných z bankovních i nebankovních registrů klientských informací a jiných podobných registrů a databází, a podle konkrétní situace žalovaného podle jím doložených skutečností, žádný důkaz k tomu nenabídl a ani v žalobě se o něm nezmiňuje. Zda skutečně a jakým způsobem žalobce před uzavřením smlouvy o úvěru prověřil úvěruschopnost žalovaného, a zda se tak stalo řádným způsobem podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tak zůstalo pouze v rovině tvrzení žalobce bez toho, že bylo prokázáno. V situaci, kdy žalobce tvrzení o řádném prověření úvěruschopnosti žalovaného neprokázal, je třeba smlouvu o úvěru hodnotit jako absolutně neplatnou podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

22. Žalobce má proto podle 2991 a násl. o. z. nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení, kterého se žalovanému plněním na základě neplatné smlouvy dostalo. Touto otázkou se sice soud prvního stupně rovněž již nezabýval, odvolací soud však nepovažuje za hospodárné rozsudek z toho důvodu rušit a vracet k dalšímu řízení. Skutečnost, jaká částka byla žalovanému poskytnuta a jaká částka jím byla vrácena, a o jakou částku se tedy žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně obohatil, plyne jednoznačně z historického výpisu. Pokud tedy bylo prokázáno, že žalovaný z částky 490 000 Kč žalobci formou splátek uhradil 100 413,85 Kč, k zaplacení zbývá částka 389 586,15 Kč. Odvolací soud z toho důvodu podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. výrok I rozsudku soudu prvního stupně změnil a žalobci spolu s částkou 389 586,15 Kč přiznal zákonný úrok z prodlení kapitalizovaný ve výši 67 967,74 Kč za dobu od 6. 2. 2024 (ode dne následujícího poté, co se žalovaný dostal do prodlení) ke dni sepisu žaloby, a dále ve výši 14,75 % ročně od 13. 12. 2024 do zaplacení. Přiznání úroku z prodlení je v souladu s § 1970 o. z. a jeho výše je v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

23. Ve zbývající části vztahující se k jistině ve výši 37 144 Kč, úroku kapitalizovanému ve výši 26 425,59 Kč a dále požadovanému ve výši 5,9 % ročně z jistiny až do zaplacení (na který žalobci nevniklo právo s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy), a zbývající část úroku z prodlení, odvolací soud výrok I rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žaloba zamítnuta, jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

24. K tomu, že k prodlení žalované jako spotřebitelky dluhující z nesplácené smlouvy o úvěru v zásadě dochází již na základě výzvy žalobkyně k plnění a že tato povinnost nevzniká až rozhodnutím soudu s tím, že není na místě přiznat úrok z prodlení, protože až rozsudek konstituuje povinnost žalované plnit, odvolací soud dospěl na základě následujícího výkladu ust. § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen „SpotřÚ“).

25. Podle § 87 odst. 2 SpořÚ je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

26. V odcitovaném ustanovení použitý termín „určí“, nevede k úsudku, že jde o deklaratorní výrok. Naopak je pravidlem, že rozhoduje-li soud o určovacím požadavku (typicky o určovací žalobě) právo nekonstituuje, ale deklaruje (shledává, zda a jaký právní vztah tu už je nebo není). Kdyby zákonodárce mínil vyjádřit v ust. § 87 odst. 2 SpořÚ konstitutivnost, použil by tedy jiný pojem. To, podle čeho má k „určení“ podle § 87 odst. 2 SpořÚ dojít (podle možností dlužníka) rovněž nevede k závěru o konstitutivnosti výroku ze zákona, protože předmětná norma jen ustavuje kritéria, podle kterých má soud určení provést. Neřeší se v ní však, k jakému okamžiku se tato kritéria mají zkoumat (jestli k době vyhlášení rozsudku, k době vzniku „sporu“ o splatnost bezdůvodného obohacení poskytnutého na základě neplatné smlouvy o úvěru, nebo k době, kdy mělo být plněno podle výzvy k vydání bezdůvodného obohacení). Uvádí-li se v důvodové zprávě k tomuto ustanovení, že „pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení“, rozhodně nejde o popření právě uvedeného, neboť v případě, že sice byl již k plnění bezdůvodného obohacení vyzván, avšak v době výzvy není tohoto plnění zcela nebo zčásti schopen, prosadí se ust. § 87 odst. 2 SpotřÚ tak, že splatnost dluhu v části, v níž žalovaný spotřebitel není schopen plnit, navzdory výzvě dosud nenastala, což soud zohlední v meritorním výroku (v závislosti na tom, jestli žalovaný byl anebo nebyl třeba i zčásti schopen dluh plnit v době od výzvy do vyhlášení rozsudku). V této části je ust. § 87 odst. 2 SpotřÚ v poměru částečné speciality k obecnému ust. § 1958 odst. 2 o. z., podle něhož není-li ujednáno, má dlužník plnit bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění. Ani v případě bezdůvodného obohacení, k němuž došlo na straně dluhujícího spotřebitele, nelze popřít základní zásadu, že k úhradě bezdůvodného obohacení (nebo i dluhu z jiného právního důvodu) má zásadně dojít na základě výzvy věřitele, neboť i spotřebitel je dlužníkem. Ust. § 87 odst. 2 SpořÚ poskytuje spotřebiteli jako slabší straně právního vztahu přiměřenou a zřejmě pochopitelnou ochranu tak, že jako slabší má povinnost plnit až ve chvíli, kdy je toho „schopen“. Takže ke splatnosti dluhu je třeba naplnění dvou podmínek, a to splatnosti na základě výzvy věřitele s tím, že dlužník na základě této výzvy má plnit až tehdy, když je toho po obdržení této výzvy schopen. Bylo by nepřípadné zcela opustit jednu ze základních zásad soukromého hmotného práva (splatnost na základě výzvy k plnění, není-li ujednáno jinak) jen proto, že dlužníkem je slabší strana právního vztahu, pokud této straně je její nevýhoda již dostatečně kompenzována výše popsaným ze zákona plynoucím způsobem. Právě uvedený úsudek se mutatis mutandis uplatní i v případech, že by ke splatnosti mělo docházet podle § 87 odst. 1 věta druhá SpořÚ. Jde totiž o normy, které v principu směřují k nastolení v zásadě shodného výsledku, jímž je, aby spotřebitel z neplatné smlouvy o úvěru nebyl povinen plnit dříve, než je toho schopen.

27. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. Protože žalobce byl s žalobním nárokem, který ke dni rozhodnutí odvolacího soudu představuje částku 574 729 Kč včetně příslušenství (jistina 426 730 Kč, úrok 15 316 Kč, úrok z prodlení 38 290 Kč), úspěšný v částce 492 510 Kč vyčíslené ke stejnému dni (jistina 389 586 Kč, úrok z prodlení 34 957 Kč), činí jeho úspěch 85 % a úspěch žalovaného 15 % z předmětu sporu. Žalobci jako úspěšnějšímu tak bylo přiznáno 70 % nákladů řízení, které mu v řízení vznikly a zahrnují soudní poplatek zaplacený za první stupeň řízení ve výši 17 070 Kč a za řízení odvolací ve výši 21 337 Kč, a dále náklady právního zastoupení za tři úkony právní služby před soudem prvního stupně (převzetí zastoupení, sepis žaloby, předžalobní výzva) a za jeden úkon v odvolacím řízení (sepis odvolání) po 10 020 Kč podle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu (AT), k tomu čtyři režijní paušály, z toho tři po 300 Kč a jeden (odvolání) ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT, a 21 % DPH z přiznaných náhrad ve výši 8 700 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. Z celkových nákladů řízení ve výši 88 537 Kč byla tedy žalobci přiznána částka 61 976 Kč odpovídající uvedeným 70 %.