64 Co 42/2026

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D. a soudců JUDr. Anny Grimové a Mgr. Davida Kotrbatého ve věci žalobce: Jméno žalobce , IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované ., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení částky 340 361 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město z 24. listopadu 2025, č. j. 36 C 274/2025-109

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 24 563 Kč k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku 1. Soud prvního stupně přezkoumávaným rozsudkem žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 340 361 Kč se specifikovaným zákonným úrokem z prodlení a náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 4 800 Kč (výrok I) a náhradu nákladů řízení ve výši 87 304 Kč (výrok II), v obou případech do tří dnů od právní moci rozsudku. Tím rozhodl o nároku žalobce na zaplacení dlužného nájemného za užívání nebytových prostor ve Skladové ulici v Plzni (dále nebytové prostory) žalovanou za měsíc květen, červen, červenec a 16 dní srpna 2024, které žalované vyúčtoval čtyřmi v žalobě označenými fakturami. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli 1. 3. 2024 smlouvu o nájmu, na základě které žalobce pronajal žalované nebytové prostory na dobu 5 let za účelem provozování autoservisu za nájemné ve výši 96 800 Kč měsíčně včetně DPH, splatné k 15. dni příslušného měsíce. Podle bodu 1.2 smlouvy je budova, kde se nebytové prostory nacházejí, zkolaudována pro prodej osobních automobilů a jejich servis, jak dokládá kolaudační rozhodnutí tvořící přílohu č. 1 smlouvy. Žalovaná ve smlouvě prohlásila, že si před jejím uzavřením smlouvy předmět nájmu prohlédla a v čl. 6.2 se zavázala předmět nájmu odevzdat pronajímateli v den, kdy nájem končí, a po skončení nájmu jej vyklidit a předat ve stavu, v jakém jej před tím převzala. V čl. 7.1 smlouvy bylo dohodnuto, že jakékoliv změny či dodatky smlouvy je možno činit písemně. Žalovaná se souhlasem žalobce užívala nebytové prostory už od ledna 2024, a protože nezaplatila nájemné za duben 2024, resp. zaplatila je až poté, co jí byla povinnost uložena rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město z 15. 1. 2025, č. j. 34 C 136/2024-75, žalobce nájemní smlouvu podle jejího čl.6.1 písm. c) dne 16. 5. 2024 vypověděl.

2. Soud prvního stupně po právní stránce uzavřel, že účastníci uzavřeli platnou nájemní smlouvou podle § § 2201 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o. z.), která uplynutím tříměsíční výpovědní doby ke dni 16. 8. 2024 zanikla. Až do této doby měla žalovaná právo prostory užívat a žalobce měl povinnost jí v tom nebránit. Žalobě proto vyhověl a žalobci přiznal dlužné nájemné za předmětné čtyři měsíce od 1. 5. do 16. 8. 2024 včetně úroku z prodlení od sjednaných lhůt splatnosti faktur podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a dále náklady spojenými s uplatněním pohledávky podle § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (1 200 Kč/faktura). O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšnému žalobci přiznal náhradu za zaplacený soudní poplatek a náklady právního zastoupení za 6 specifikovaných úkonů právní služby po 9 700 Kč podle § 7 a § 9 odst. 3 písm. e) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (AT), 6 režijních paušálů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT a 21 % DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř.

3. Jako nedůvodnou soud prvního stupně odmítl námitku žalované, že nájemní smlouva zanikla dohodou účastníků ke dni 16. 4. 2024, kdy nebytové prostory vyklidila a žalobci včetně klíčů předala. Žalovaná ani po poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. existenci této dohody neprokázala, neboť z důkazů, které k tomu navrhla, a to účastnických výpovědí a předávacího protokolu z 16. 4. 2024, to nelze dovodit. Žalobce v účastnické výpovědi existenci dohody popřel a jednatel žalované v ní zmiňoval pouze jakýsi telefonát mezi ním a žalobcem z března 2024, kde po něm požadoval ukončení nájemní smlouvy, na což měl žalobce reagovat tak, že mu v tom bránit nebude. Ukončení nájmu dohodou neprokazuje ani předávací protokol z 16. 4. 2024, z něhož nelze společnou vůli smluvních stran dovodit, navíc by k takové dohodě byla zapotřebí písemná forma. Žalovaná přitom netvrdila, že smluvní strany povinnost písemné formy později opustily, naopak její jednatel to výslovně popřel.

4. Soud prvního stupně poukázal dále na to, že ukončení nájemní smlouvy konkludentní dohodou účastníků ke dni 16. 4. 2024 neplyne ani z předchozího či pozdějšího chování žalované, která nejdřív namítala absolutní neplatnost nájemní smlouvy z důvodu chybějící kolaudace nebytových prostor jako autoservisu, v korespondenci vedené jejím právním zástupcem, ale ani v soudním řízení o zaplacení nájemného za duben 2024, se o existenci dohody nezmiňovala a dopisem z 19. 4. 2024 od nájemní smlouvy odstoupila. Žalovaná se sice snažila nájemní smlouvu ukončit písemnou dohodou, kterou při předání nebytových prostor žalobci předložila k podpisu, ten to ale odmítl a stejně tak to učinil jeho právní zástupce o cca dvě hodiny později dopisem adresovaným jejímu právnímu zástupci. Z těchto vnějších okolností tak podle soudu prvního stupně nelze dovodit, že vůle žalobce při podpisu předávacího protokolu směřovala k ukončení nájemního vztahu, ale jednalo se pouze o vůli převzít nebytové prostory za účelem jejich zajištění. Na tomto závěru nic nemění ani čl. 6.2 nájemní smlouvy, který upravuje povinnost žalované předat nebytové prostory k datu ukončení nájmu. Stejně tak žalovanou namítané rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2059/2018 není pro tuto věc případné, neboť v něm bylo postaveno na jisto, že před předáním nemovitosti došlo k řádnému ukončení smlouvy. V této věci sice žalobce nijak nezpochybňuje, že mu žalovaná prostory předala, to však neznamená, že tím došlo k ukončení nájemní smlouvy dohodou. Na adresu žalované soud prvního stupně podotkl, že pokud její vůle skutečně směřovala k ukončení nájemní smlouvy ať už odstoupením, výpovědí, dohodou či jiným způsobem, měla to také zákonu či smlouvě odpovídajícím způsobem vyjádřit, což neučinila. Jako nedůvodnou odmítl rovněž její námitku o rozporu nároku žalobce s dobrými mravy či zásadou poctivosti obchodního styku. Poukázal na to, že bezprostředně po naplnění výpovědního důvodu, kterým bylo nezaplacení nájemného za duben 2024 do 30 dní od jeho splatnosti, žalobce nájemní smlouvu vypověděl a dluh žalované dále nenavyšoval. To, že v době výpovědní lhůty nabízel nebytové prostory na internetových stránkách k pronájmu, nijak neprokazuje, že v rozhodném období je užívala třetí osoba. Naopak vyjádření nového nájemce Elsa Group, s.r.o. prokazuje, že nebytové prostory užíval až od poloviny září 2024.

5. Žalovaná se proti rozsudku odvolala a namítla nesprávné právní posouzení věci soudem prvního stupně, který při výkladu projevu vůle účastníků nezohlednil zásady ochrany její dobré víry a legitimního očekávání a posoudil věc přepjatě formalisticky. Nedostatečně se rovněž vypořádal se skutkovými okolnostmi, které objektivně svědčí o tom, že k ukončení nájemní smlouvy včetně její povinnosti platit nájemné došlo dohodou účastníků. Odkázala na § 545 a § 546 o. z., podle kterého právní jednání může být učiněno nejen výslovně, ale i konkludentně, jestliže z chování jednajícího lze bez důvodných pochybností dovodit jeho vůli. V jejím případě proto poté, co zjistila, že zřejmě nebude moci v pronajatých prostorách vykonávat podnikatelskou činnost, se žalobcem dohodla na ukončení smlouvy, a k tomu pak směřovaly všechny jejich kroky. Žalobce na vyklizení prostor poměrně spěchal, takže veškeré vybavení včetně hydraulických zvedáků na auta musela vystěhovat během víkendu. V souladu s jejich domluvou předmět nájmu kompletně vyklidila včetně odmontování měřiče energie a žalobci protokolárně dne 16. 4. 2024 předala a ten je od ní včetně klíčů převzal. Tím jí fakticky znemožnil další užívání. Při tomto předání měla připravenu k podpisu standardní dohodu o ukončení nájmu, žalobce ji ale odmítl podepsat bez právní konzultace a dokonce uváděl, že to není třeba a že stačí podepsat předávací protokol. Z toho je podle žalované zřejmé, že oba tehdy považovali jejich jednání za dohodu o ukončení nájemní smlouvy. Z chování obou plynula shodná vůle ukončit nájemní vztah v prostorách, kde ona nemohla vykonávat podnikatelskou činnost, se současnou snahou žalobce vyhnout se uplatnění sankcí za pronájem nevyhovujících prostor, a také jeho zájmem prostory co nejdříve pronajmout. I při absenci písemné formy se proto jednalo o platnou dohodu učiněnou v souladu s čl. 6.2 nájemní smlouvy, podle kterého nájem končí v den, kdy vrátí předmět nájmu. Výklad soudu prvního stupně, že toto ujednání upravovalo pouze její povinnost vrátit prostory ke dni skončení nájmu, považuje až za tendenční. V neposlední řadě žalovaná poukázala na to, že v souladu s jejich dohodou pak účastníci také postupovali, tedy žalobce začal na portále bazoš.cz inzerovat prostory k dalšímu pronájmu a umožnil v nich provádět stavební úpravy, a naopak ona od něj požadovala dobropisování faktury nájemného za duben 2024 a fakturu za květen 2024 mu vrátila.

6. Žalovaná dále v odvolání připustila, že její kroky směřující k ukončení nájemní smlouvy se sice mohly jevit jako chaotické, úkolem soudu však podle ní bylo rozkrýt, který z jí zvolených způsobů ukončení je platným a účinným. To se mu však nepodařilo a nakonec se přiklonil k tomu nejjednoduššímu, že nájemní smlouva zanikla výpovědí žalobce. Ze žádného důkazu přitom nevyplynulo, že nájemní vztah měl po předání prostor nadále pokračovat. Toto se poprvé objevilo až v dopise zástupce žalobce z 16. 4. 2024, kde jejímu předchozímu právnímu zástupci sdělil, že převzetí prostor neznamená souhlas žalobce s ukončením nájmu. O komunikaci mezi právními zástupci přitom nevěděla a její předchozí zástupce jí do dnešního dne nebyl schopen racionálně vysvětlit, proč v situaci, kdy věděl, že předmět nájmu je způsobilý k provozování její podnikatelské činnosti, v rozporu s jejími zájmy od nájemní smlouvy 19. 4. 2024 odstoupil. Soud prvního stupně měl proto zohlednit, že jednání ve věci skončení smlouvy probíhala ve dvou rovinách, a to jednak mezi účastníky, kteří se na všem shodli a více méně si vyšli vstříc. Zároveň však probíhala konfrontační komunikace mezi jejich zástupci, o které nevěděla, i když i tam bylo jednoznačně deklarováno, že na pokračování smlouvy nemá zájem a chce ji ukončit. I při krajně formalistickém výkladu tak lze dovodit její legitimní přesvědčení, že nájemní vztah byl ukončen a ze strany žalobce nebude další plnění požadováno. Požadavek žalobce na zaplacení nájemného za období, kdy již prostory neužívala a ani nemohla užívat, je také nepoctivý a v rozporu se zásadou spravedlivého rozhodování a s dobrými mravy by bylo, aby byla sankcionována za to, že žalobci vyšla vstříc. Z těchto důvodů žalovaná žádala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl a přiznal jí náhradu nákladů řízení, nebo aby jej zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

7. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení rozsudku. Stejně jako po celou dobu řízení trval na tom, že podpis předávacího protokolu z 16. 4. 2024 nevyjadřuje jeho vůli k ukončení nájemní smlouvy, jak dokládá to, že dohodu o skončení nájmu odmítl žalované podepsat a jeho zástupce hned poté sdělil zástupci žalované, že jeho krok směřoval pouze k zabezpečení nemovitosti. Samotné vyklizení prostor žalovanou bylo co do řádnosti sporné, neboť po odvozu hydraulického zvedáku mu zůstaly v podlaze kotvící šrouby a vyteklý olej, který znehodnotil podlahu. Odmontování plynoměru sice může svědčit o vůli žalované nájem ukončit, ale nic nevypovídá o vůli jeho, navíc žalovaná to provedla svévolně a přes jeho výslovný nesouhlas, čímž mu způsobila škodu na poplatku za opětovné osazení plynoměru. Tvrzení žalované o nekonfliktnosti a souladu vůle účastníků směřující k ukončení nájemní smlouvy je absurdní. Ve skutečnosti jednatel žalované na něj při předání prostor křičel, křivě ho obviňoval z absence kolaudace prostor k provozování autoservisu, nepokrytě mu vyhrožoval sankcí v řádu stovek tisíc korun, pokusil se mu podstrčit k podpisu dohodu o skončení nájmu, a nakonec mu hodil klíče na stůl a odešel. Takové hrubé jednání, kdy zůstal otevřený a nezabezpečený objekt, skutečně nelze považovat za konkludentní projev vůle stran.

8. Žalobce rovněž odmítl tvrzení žalované o dohodě, kterou jim měli zkazit jejich právní zástupci. Zdůraznil, že se svým právním zástupcem postupoval vždy ve shodě a dopisy adresované zástupce žalované vyvrací, že by kdy souhlasil s předčasným ukončením nájmu bez finančních i formálních podmínek. Pokud tehdejší právní zástupce žalované postupoval bez jejího vědomí či dokonce v rozporu s jejími zájmy, jde o odpovědnost advokáta vůči klientovi, která je v této věci bez významu. Jeho údajná motivace k uzavření dohody z důvodu chybějící kolaudace byla vyvrácena kolaudačním rozhodnutím, které žalovaná obdržela před pokusem o odstoupení od smlouvy. Pokud žalovaná odkazuje na bod 6.2 nájemní smlouvy upravující její povinnost odevzdat prostory v den, kdy nájem končí, opět se mýlí, neboť z hlediska logiky jde o vztah implikace, že skončení nájmu zakládá předávací povinnost nájemce, a nikoliv o vztah ekvivalence, že předání předmětu nájmu dokládá skončení nájmu. Jestliže proto soud prvního stupně uzavřel, že předáním prostor nájemní vztah nezanikl, nejde o výklad tendenční, ale jediný možný. I pokud by žalovaná prokázala existenci dohody o skončení nájmu, což se nestalo, jednalo by se o právní jednání neplatné z důvodu nedostatku sjednané formy, které se dovolal. Nejde přitom o žádný formalismus, ale o podstatu smluvního ujednání o formě právního jednání. Stejně tak námitka žalované o rozporu nároku s dobrými mravy byla v řízení vyvrácena, neboť bylo prokázáno, že nový nájemce začal prostory užívat až po uplynutí výpovědní doby. Až do té doby je žalovaná mohla užívat, což ze své vůle nečinila. Stejně tak pokud v předmětném období inzeroval prostory k pronájmu, nedokládá to jeho vůli k ukončení nájmu dohodou, ale jde o běžné jednání, které mu žádný právní předpis a smlouva nezakazovaly, neboť proces vyhledání nového nájemce nějakou dobu trvá.

9. Odvolací soud přezkoumal rozsudek podle § 212 a § 212a o. s. ř. včetně řízení, které mu předcházelo, vzal v úvahu argumenty žalované uvedené v odvolání a vyjádření žalobce a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Jádrem sporu je vyřešení otázky, zda nájemní vztah zanikl ke dni 16. 4. 2024 dohodou účastníků, jak tvrdí žalovaná, nebo se tak stalo až na základě výpovědi žalobce z 16. 5. 2024 ke dni 16. 8. 2024, jak tvrdí žalobce, a zda mu za takové situace vznikl nárok na nájemné za květen - 16. 8. 2024 v celkové výši 340 361 Kč (3 x 96 800 Kč + poměrná část srpna). Žalovaná po celou dobu řízení argumentovala tím, že nájemní smlouva byla ukončena ústní či konkludentní dohodou se žalobcem ke dni 16. 4. 2024, kdy mu nebytové prostory předala. Namítala rovněž rozpor nároku žalobce s dobrými mravy kvůli tomu, že prostory od té doby neužívala a žalobce je pronajal třetí osobě. S těmito námitkami žalované se soud prvního stupně řádně vypořádal. V souladu s § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. žalovanou poučil o její povinnosti tvrzení a důkazní a po provedení žalovanou označených důkazů správně uzavřel, že tvrzení o ukončení nájemní smlouvy dohodou mezi žalobcem a jejím jednatelem , jméno FO, neprokázala. Nesvědčí o tom ani účastnické výpovědi žalobce a jednatele žalované, ale ani protokol o předání prostor žalovanou žalobci z 16. 4. 2024. Stejně tak bylo v řízení vyvráceno tvrzení žalované, že žalobce v předmětné době prostory pronajal třetí osobě.

11. Odvolací soud odkazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, např. rozsudek z 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017 (uveřejněný pod č. 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí), podle které „je pro výklad právního jednání podle § 556 odst. 1 věty první o. z. určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího, která byla anebo musela být známa adresátovi, a kterou je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem, např. objektivním významem užitých slov. Soud proto v rámci výkladu právních jednání nejprve zkoumá, jaká byla tato skutečná vůle jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil. Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z.“. Rovněž v rozsudku ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016 Nejvyšší soud zdůraznil, že základním hlediskem pro výklad právního jednání podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 je u vícestranných jednání společný úmysl jednajících stran“.

12. V projednávané věci, kde účastníci interpretovali projev jejich vůle z 16. 4. 2024 odlišným způsobem, bylo třeba jej vyložit v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl učiněn, ale také s přihlédnutím k tomu, jak bylo toto vyjádření pochopeno druhou stranou. To, že zjevnou vůlí žalované bylo nájemní smlouvu uzavřenou na dobu určitou 5 let předčasně ukončit, v řízení nikdo, a to ani žalobce, nezpochybňoval. Pokud se však jedná o vůli žalobce, tedy zda k rovněž směřovala k uzavření dohody o předčasném skončení nájemní smlouvy, však nelze z ničeho dovodit. Způsob, jakým z pohledu žalobce proběhlo jednání se žalovanou z 16. 4. 2024 nesvědčí o shodné vůli účastníků jejich smluvní vztah ukončit. Stejně tak s přihlédnutím k okolnostem, které jednání předcházely, kdy se žalovaná nejdříve snažila zpochybnit platnost nájemní smlouvy, a které po něm následovaly, kdy od nájemní smlouvy 19. 4. 2024 odstoupila, nesvědčí nic o žalovanou tvrzené shodné vůli účastníků ukončit nájemní smlouvu dohodou. Při zohlednění všech okolností, mimo jiné těch, které popsal žalobce v rámci účastnické výpovědi, se tak nedá z ničeho dovodit žalovanou prosazovaný názor, že společným úmyslem účastníků řízení bylo k uvedenému datu, kdy nebytové prostory předala žalobci, jejich smluvní vztah ukončit ústní či konkludentní dohodou. Pokud by jejich společná vůle skutečně k něčemu takovému směřovala, a to v rozporu s nájemní smlouvou, kde si k tomu smluvili písemnou formu, v tom případě by skutečně nebyl důvod, aby žalovaná od smlouvy 19. 4. 2024 prostřednictvím jejího tehdejšího právního zástupce odstoupila.

13. Námitku žalované, v níž se distancovala od jednání jejího tehdejšího právního zástupce, nelze považovat za důvodnou, neboť jednání zastupujícího vybaveného v té době platnou plnou mocí je třeba považovat za jednání samotné žalované. Podle § 436 odst. 2 o. z. platí, že je-li zástupce v dobré víře nebo musel-li vědět o určité okolnosti, přihlíží se k tomu i u zastoupeného; to neplatí v případě, jedná-li se o okolnost, o které se zástupce dozvěděl před vznikem zastoupení. Z uvedeného tak vyplývá, že pokud tehdejší zástupce žalované od nájemní smlouvy odstoupil, mělo to stejný důsledek, jako kdyby to učinila žalovaná, neboť jde o důsledek plynoucí z povahy přímého zastoupení, kdy zástupce jedná jménem a na účet zastoupeného. Jestliže proto soud prvního stupně konstatoval, že „písemná korespondence zástupců stran neguje skutkovou verzi žalované o ústní dohodě o ukončení nájmu“, a zohlednil to v neprospěch žalované tak, že tím bylo vyvráceno její tvrzení o skončení smlouvy dohodou, nelze proti tomu nic namítat.

14. Závěr o ukončení smlouvy dohodou se nedá dovodit ani z toho, že žalobce v polovině května 2024 během výpovědní doby začal nabízet prostory k pronájmu. Je pochopitelné, že v době, kdy smlouvu vypověděl z důvodu nezaplacení nájemného za duben 2024 a předpokládal tak její ukončení, se snažil získat jiného zájemce. Z takového jednání však nelze dovozovat jeho vůli nájemní smlouvu předčasně ukončit, ale ani jeho nepoctivost či rozpor s dobrými mravy. Stejně tak námitka žalované o nepoctivosti žalobce, není důvodná, neboť bylo jednoznačně prokázáno, že žalobce pronajal prostory třetímu subjektu až v polovině září 2024.

15. V situaci, kdy nájemní smlouva nebyla řádně ukončena ke dni 16. 4. 2024, neboť žalovaná nic takového neprokázala, nájemní vztah a s ním spojená její povinnost platit nájemné podle § 2295 o. z. nadále trvala Samotné předání nebytových prostor či klíčů bez právního důvodu, tzn. bez ukončení smlouvy, totiž pronajímatele automaticky nezbavuje práva požadovat nájemné a nic takového nelze dovodit ani z čl. 6.2 nájemní smlouvy. Skutečnost, že žalovaná nevyužila svého práva užívat nebytové prostory po sjednanou dobu až do konce výpovědní lhůty, přestože jí v tom žalobce nebránil, pak rovněž není důvodem neplacení nájemného. V té souvislosti je možno odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu (viz letité, ale i v nových poměrech nadále aktuální rozhodnutí z 22. 7. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1416/2003), podle které „nájemní smlouva je smlouvou konsensuální a nikoli reálnou, a proto nelze dospět k závěru, že výkon práva pronajímatele na úhradu nájemného po dobu, kdy nájemce prostory neužíval, by byl v rozporu s dobrými mravy“. Odvolací soud proto uzavírá, že bez ohledu na to, zda žalovaná nebytové prostory po 16. 4. 2024 užívala či nikoli, je požadavek žalobce na zaplacení nájemného ve smluvené výši za předmětnou od 1. 5. do 16. 8. 2024, důvodný. Protože v právním posouzení věci soudem prvního stupně nespatřuje na rozdíl od žalované žádný přepjatý právní formalismus, ale pečlivé hodnocení důkazů jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, jehož výsledkem bylo správné a také spravedlivé rozhodnutí, přezkoumávaný rozsudek podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně správného výroku o nákladech řízení.

16. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšnému žalobci byla přiznána náhrada nákladů právního zastoupení v celkové výši 6 776 Kč zahrnující dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast při jednání) po 9 700 Kč, dva režijní paušály po 450 Kč a 21 % DPH ve výši 4 263 Kč.