64 Co 457/2024

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jany Vyletové a soudců JUDr. Anny Grimové a Mgr. Timma Šmehlíka ve věci žalobkyně: Anonymizováno s Anonymizováno Anonymizováno . Anonymizováno ., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 o zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 14. března 2024, č. j. 10 C 125/2022-56 Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 15 246 Kč k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Soud prvního stupně označeným rozsudkem zamítl žalobu o zaplacení částky 1 000 000 Kč s 11,75 % úrokem z prodlení od 1. 4. 2022 do zaplacení a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 114 851 Kč. Tím rozhodl o požadavku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty sjednané ve smlouvě o administrativní a ekonomické činnosti (dále také smlouva), ve které se žalovaná zavázala „dodržovat důvěrnost informací, se kterými přijde do styku při výkonu činnosti u žalobkyně a nevynášet je mimo kancelář či počítačovou síť, a ústně či písemně, či kopie poskytovat jiným stranám“. Žalovaná měla tuto povinnost porušit podle žalobkyně tím, že do spisu vedeného Okresním soudem v Sokolově pod sp. zn. 40 Nc 28044/2021 (14 P a Nc 57/2021) založila listinu obsahující emailovou komunikaci mezi tehdejším jednatelem žalobkyně , jméno FO, (dále také jednatel) a pracovníkem , jméno FO, ze dne 14. a 15. 12. 2020, dále listinu s podklady pro výplatu pracovníků žalobkyně a listinu, ve které jednatel oznamuje žalované potřebu rozepsání nákladů.

2. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že účastníci řízení uzavřeli platnou smlouvu. Nestalo se tak sice dne 12. 12. 2017, jak je v její dolní části uvedeno, ale k jejímu uzavření došlo dne 14. 1. 2020, kdy ji žalovaná podepsala na poště. Jako nedůvodnou odmítl námitku žalovaná o neplatnosti smlouvy s ohledem na nedostatek její svobodné vůle k uzavření, neboť přes poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. neprokázala, že smlouvu podepsala v důsledku fyzického a psychického násilí ze strany manžela (jednatele), který jí vyhrožoval, že jí vezme jejich nezletilé dítě, popř. že na něj nebude platit výživné. Další námitka žalované, že po uzavření smlouvy dne 14. 1. 2020 již žádné práce pro žalobkyni nevykonávala a že s jednatelem už v té době nežila, je pak pro posouzení platnosti smlouvy irelevantní.

3. Nárok žalobkyně na smluvní pokutu ve výši 1 000 000 Kč soud prvního stupně posoudil podle § 2048 občanského zákoníku (o. z.). Poukázal na to, že žalobkyně ani po poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neprokázala, že listiny, které žalovaná založila do opatrovnického spisu obsahovaly důvěrné informace, když navíc ani není zřejmé, o jaké informace ve smyslu čl. II, bod 1 smlouvy se mělo jednat. Nelze přitom souhlasit s jednatelem žalobkyně, který uvedl, že se jednalo o „veškeré informace“. Žalovanou předložené listiny pocházející z informačního systému žalobkyně tak nelze podle soudu prvního stupně považovat za důvěrné, tedy informace jedinečné, citlivé či zvlášť ceněné, jako by tomu bylo v případě know-how žalobkyně, technologických postupů, přihlašovacích hesel, apod. Kromě toho listinu obsahující komunikaci jednatele s pracovníkem , jméno FO, vynesl z informačního systému žalobkyně sám jednatel, když ji přeposlal na soukromou emailovou adresu žalované. Za důvěrnou ji tedy ani on nepovažoval. Stejně tak nelze za důvěrnou považovat listinu bez data, razítka a podpisu osoby, která ji vyhotovila, obsahující příjmy pracovníků žalobkyně či OSVČ za nespecifikované období, když obdobné informace lze získat na stránkách jako je např. Jobs.cz a Práce.cz. Email zaslaný jednatelem žalované s pokynem k rozepsání nákladů nemůže být s ohledem na jeho protiprávní obsah považován za důvěrnou informaci. Podle soudu prvního stupně není podstatné, jak tyto listiny vnímala žalobkyně a zda je považovala za důvěrné, ale podstatné je pouze to, zda skutečně měly charakter důvěrnosti, což žalobkyně ani netvrdila. Soud prvního stupně poukázal dále na to, že pokud by žalobkyně uvedené listiny skutečně považovala za důvěrné, podléhaly by zvláštnímu režimu zabezpečení před jejich vynášením. Tyto listiny, které žalovaná předložila orgánu státní moci za účelem ochrany práv jejího dítěte, nijak nesouvisely s podnikáním žalobkyně, a pokud by neposkytla, mohl si je soud sám vyžádat. Poškozeným se tak mohl cítit pouze jednatel, neboť listiny vyvracely jeho tvrzení o nedostatečném příjmu a pracovní nezpůsobilosti. Zájmy žalobkyně však tím nebyly poškozeny a ani nebyly zneužity její informace. Na základě těchto úvah soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná povinnost, k níž se zavázala pod sankcí smluvní pokuty, neporušila, a proto není požadavek žalobkyně na zaplacení částky 1 000 000 Kč důvodný. Vzhledem k tomuto závěru se již nezabýval otázkou, zda smluvní pokuta je v rozporu s dobrými mravy a ani návrhem žalované na její moderaci s ohledem na její nepřiměřenost.

4. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalované přiznal účelně vynaložené náklady právního zastoupení za 7 jím specifikovaných úkonů právní služby po 12 300 Kč (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě, účast při jednání dne 21. 9. 2023, dne 18. 12. 2023 a dne 14. 3. 2024, které přesáhlo 2 hodiny, a podání ze dne 6. 10. 2023) podle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (AT), 7 režijních paušálů po 300 Kč podle § 13 AT, cestovné k jednáním a náhrad za ztrátu času celkem ve výši 6 718 Kč a 21 % DPH ve výši 19 933 Kč.

5. Žalobkyně se proti rozsudku včas odvolala a namítla nesprávné skutkové zjištění a nesprávné právní posouzení věci soudem prvního stupně. Zopakovala argumenty o porušení povinnosti důvěrnosti žalovanou tím, že v opatrovnickém řízení předložila, tedy vynesla mimo kancelář, listinu obsahující e-mailovou komunikaci mezi jednatelem a jejím pracovníkem a podklady pro výplatu pracovníků. Názor soudu prvního stupně, že se nejednalo o informace důvěrné, je přitom v rozporu s obsahem smlouvy, která za důvěrné prohlásila všechny informace související se správou nemovitostí společnostmi skupiny OptimCare. Jednatel přitom zaslal žalované kopii komunikace mezi ním a zmíněným pracovníkem jako své spolupracovnici s tím, že ji nesmí dále šířit. Stejně tak podklad pro odměny spolupracujících osob podléhá definici důvěrnosti a nic na tom nemění absence data, podpisu, razítka a období, kterého se mělo týkat. Žádným důkazem také nebylo prokázáno, že stejné informace bylo možno získat na internetových stránkách nabízejících práci. Přestože sama žalovaná potvrdila, že informace o příjmech považuje každý zaměstnavatel za citlivé, soud prvního stupně shledal, že citlivé nebyly, neboť v opačném případě by si je chránila. Už ale neuvedl, jakým způsobem měla žalované zabránit v neoprávněném nakládání s nimi, kromě jejího zákazu pod sankcí smluvní pokuty. I pokud by tedy byl podle žalobkyně správný názor soudu prvního stupně, že důvěrnost informací nechránila, což ale popírá, nemohlo to žalovanou zprostit povinnosti důvěrnost dodržovat. Opačný výklad by vedl k absurdnímu závěru, že např. zloděj, který odcizil nezamknuté kolo, se ničeho špatného nedopustil. Žalobkyně také popřela, že by k informacím měl přístup každý její spolupracovník. K e-mailu s korespondencí měl přístup jedině jednatel, adresát e-mailu a žalovaná. Tabulku odměn měl k dispozici jen jednatel a žalovaná se k ní dostala neoprávněným okopírováním, jak potvrdila ve své výpovědi. Navíc z její výpovědi vyplynulo, že má ještě další listiny, takže je zřejmé, že se tohoto jednání dopustila vědomě a úmyslně. Žádný z jejich zaměstnanců, orgánů a spolupracujících osob se přitom nikdy takto nezachoval. Pokud soud prvního stupně porušení důvěrnosti vyloučil tím, že soud si listiny mohl vyžádat, jde podle ní o čistou fabulaci, která je v rozporu s odůvodněním rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 28. 6. 2022, č. j. 40 Nc 28044/2021-423 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 11Co 187/2022-558, kde tyto listiny nejsou uvedeny mezi ostatními důkazy, soudy z nich tedy skutkové závěry nečinily a žalovaná je předložila zbytečně. V zájmu dítěte by žalovaná postupovala jen pokud by listiny navrhla k důkazu a soud si je vyžádal, ale tím, že je sama, jen porušila důvěrnost.

6. V neposlední řadě žalobkyně namítla nesprávnost výroku rozsudku o nákladech řízení, které neměly být žalované přiznány, neboť bylo v řízení prokázáno, že spolu platně uzavřely smlouvu zakazující žalované určité jednání pod sankcí pokuty, a že se jej žalovaná přesto dopustila. Žalobkyně také poukázala na neúčelnost úkonu spočívajícího v nařízení třetího jednání, při kterém byla žalovaná vyslechnuta vzhledem k její neúčasti při druhém jednání. Navíc z rozsudku neplyne, nakolik bylo nezbytné tento důkaz provádět. Není podle ní také důvod přiznávat žalované náhradu za vyjádření k žalobě dvakrát. Z těchto důvodů žalobkyně žádala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a jejímu požadavku na smluvní pokutu vyhověl. V opačném případě by podle ní vznikl nebezpečný precedent vylučující možnost účinně chránit povinnosti vyplývající z GDPR smluvenou sankcí.

7. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku. Také ona zopakovala, že zmíněné listiny předložila v opatrovnickém řízení za účelem ochrany práv jejího dítěte, informace v nich obsažené ani žalobkyně nepovažovala za důvěrné a nijak je nechránila. Podle ní se jedná pouze o šikanu ze strany jednatele, tedy jejího bývalého manžela, který v té době neplatil na své dítě výživné. Požadavek žalobkyně na smluvní pokutu tak podle ní odporuje dobrým mravům, neboť vychází z bezpráví, jehož podstatou je antedatovaná smlouva uzavřená v době, kdy již pro žalobkyni nepracovala a stejně jako ona věděla, že ani pracovat nebude.

8. Odvolací soud přezkoumal rozsudek podle § 212 a § 212a o. s. ř., včetně řízení, které mu předcházelo, přihlédl k odvolání žalobkyně a vyjádření žalované a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav v dostatečném rozsahu a rovněž s jeho právními závěry se odvolací soud ztotožňuje. Účastníci jako dva podnikatelské subjekty uzavřeli smlouvu o ekonomické a obchodní činnosti, ve které se žalovaná zavázala vykonávat pro žalobkyni a skupinu společností , Anonymizováno, specifikované práce. Žalobkyně se naproti tomu zavázala platit žalované odměnu v dohodnuté hodinové výši, tedy při 174 odpracovaných hodinách za měsíc částku 34 800 Kč. Jak soud prvního stupně správně konstatoval, k uzavření smlouvy došlo dne 14. 1. 2020, kdy ji žalovaná podepsala na poště s ověřením podpisu. Je zřejmé, že v té době ještě žalovaná podnikala v předmětu Realitní činnost, správa a údržba nemovitostí, neboť k výmazu tohoto předmětu podnikání došlo teprve ke dni 2. 3. 2020, jak plyne z údajů vedených v živnostenském rejstříku.

10. Námitku žalované o neplatnosti smlouvy, kterou odůvodňovala tím, že nebyla uzavřena svobodně a vážně (z její strany) a také proto, že ji podepsala pod nátlakem jednatele , jméno FO, , nepovažuje ani odvolací soud za důvodnou.

11. Podle § 552 o. z. platí, že o právní jednání nejde, nebyla-li zjevně projevena vážná vůle.

12. V případě nedostatku vážnosti vůle žalované při uzavření smlouvy by právní jednání nemělo žádnou právní relevanci a jednalo by se o právní jednání zdánlivé. O takovou situaci se však v projednávané věci nejedná, neboť z okolností, za kterých byla smlouva podepsána, tedy tak, jak je žalovaná popisovala v rámci své výpovědi, nebylo seznatelné, že svoji navenek projevenou vůli vyjádřenou podpisem smlouvy nemyslí vážně. Odvolací soud odkazuje na pro tuto věc případný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 28/96, podle kterého „nejsou-li zde takové okolnosti (svědčící o nevážnost vůle jednajícího), resp. nebyly-li zjištěny, nejde o nedostatek vážnosti vůle, i kdyby jednající podle svého vnitřního rozhodnutí nechtěl úkon učinit, protože k vnitřní výhradě se při posuzování platnosti právního úkonu z hlediska vážnosti vůle nepřihlíží“. Je tak možno uzavřít, že jakékoliv vnitřní výhrady žalované ke smlouvě při jejím uzavření, pokud by skutečně existovaly, nelze v projednávané věci zohlednit.

13. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

14. Podle § 586 odst. o. z. je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné.

15. Podle § 587 odst. 1 o. z. kdo byl k právnímu jednání přinucen hrozbou tělesného nebo duševního násilí vyvolávající vzhledem k významu a pravděpodobnosti hrozícího nebezpečí i k osobním vlastnostem toho, jemuž bylo vyhrožováno, jeho důvodnou obavu, má právo namítnout neplatnost právního jednání.

16. V projednávané věci žádné skutečnosti odůvodňující absolutní neplatnost smlouvy z hlediska rozporu s dobrými mravy z obsahu spisu neplynou a ostatně ani žalovanou nebyly tvrzeny. Pokud se jedná o tvrzení žalované, že smlouvu měla podepsat pod nátlakem jednatele, jednalo by se podle shora citovaného ustanovení o neplatnost relativní, kterou by musela namítnout. Bez ohledu na to, že žalovaná k tomu nepředložila žádný důkaz, nelze také pominout, že neplatnost smlouvy poprvé namítla až v tomto řízení. Odvolací soud tak ve shodě se soudem prvního stupně uzavírá, že smlouva je platným právním ujednáním zavazujícím obě smluvní strany.

17. Podle § 2048 odst. 1 věty první o. z. platí, že ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda.

18. Podle komentářové literatury k § 2028 o. z. (viz např Hulmák a kol. Občanský zákoník V, Velké komentáře, Praha: C. H. Beck, 2014, ale také Švestka a kol., Občanský zákoník. Komentář, Svazek V, Wolters Kluwer Praha 2021) a rovněž podle právní praxe (viz např. letité, ale nadále i v současných právních poměrech aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4281/2011) je smyslem a účelem smluvní pokuty utvrzení splnění povinnosti, která je obsahem závazku. Je proto nezbytné přesné a určité označení povinnosti, jejíž nesplnění má za následek vznik smluvní pokuty, protože pokud by nebyla konkrétní povinnost určena, nelze posoudit přiměřenost smluvní pokuty ve vztahu k porušení dané povinnosti. Podle judikatury Nevyššího soudu ujednání smluvní pokuty pro porušení „jakékoliv smluvní povinnosti“ je pro svoji neurčitost neplatné. Na druhé straně ale nelze považovat za neurčité každé ujednání, v němž není utvrzovaná povinnost individualizována, pokud je výkladem vůle stran možné určit povinnosti, na které je smluvní pokuta vázána (viz např. rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 493/2011, NS 32 Odo 441/2003, NS 33 ICdo 116/2018).

19. V projednávané věci se žalovaná ve smlouvě ze dne 14. 1. 2020 zavázala vykonávat ekonomickou a administrativní činnost pro žalobkyni a dalších 18 ve smlouvě specifikovaných společností skupiny OptimCare. Podle čl. II nazvaného „Utajení informací“, bod 1 „pracovník přichází při této spolupráci do styku informačním systémem, který je prezentován na stránkách klientů, a je propojený s účetnictvím a tabulkami přehledů výstupů pro klienty z účetnictví a další dat souvisejících se správou nemovitostí a s dalšími informacemi o společnostech skupiny OptimCare a jejích klientech, postupech a know-how. Veškeré tyto programy, data, postupy, včetně ústních informací, účetní data, všechny digitálně uložené informace (soubory na firemní síti či Google dokumenty na Google disku), firemní hesla a přístupy (např. na server, Google disk), hesla a přístupy do bank klientů i OptimCare, písemné materiály, audiovizuální záznamy a další, jsou majetkem skupiny OptimCare, jsou důvěrné a nesmějí být vynášeny mimo kancelář či počítačovou síť, a to ani ústně či písemně, či kopie poskytovány jiným stranám“. Podle bodu 4 „každé jedno porušení této povinnosti stíhá jednorázová smluvní pokuta 1 000 000 Kč, kterou pracovník zaplatí se společnosti ve skupině OptimCare, jejíž práva byla porušením povinnosti dotčena. Taková společnost je současně s uplatněním nároku na smluvní pokutu oprávněná domáhat se i náhrady újmy“.

20. Citované vymezení povinností sice blíže nekonkretizovalo, co všechno bylo žalované zakázáno vynášet mimo kancelář či počítačovou sítí společnosti, jak ale správně poznamenal soud prvního stupně, rozhodně se nejednalo o všechny informace, jako např. i vánoční přání, jak uvedl jednatel v rámci výpovědi. Z ujednání smluvních stran lze však výkladem podle § 555 a násl. o. z. dovodit, že úmyslem stran bylo sjednání povinnosti žalované, tedy jinými slovy, bylo jí zakázáno vynášet důvěrné informace o společnostech OptimCare a jejich klientech, které by byly způsobilé je ohrozit či jiným způsobem poškodit. Každé porušení této povinnosti bylo utvrzeno smluvní pokutou ve výši 1 000 000 Kč. Třebaže tedy jednotlivé povinnosti nebyly smlouvou blíže konkretizovány, tedy individuálně určeny, tak v situaci, kdy tvořily identifikovatelný celek, jednalo se podle odvolacího soudu o platné ujednání o smluvní pokutě.

21. Pokud se jedná o mezi účastníky spornou otázkou, zda žalovaná tuto smluvní povinnost utvrzenou smluvní pokutou (která jednoznačně plnila funkci sankční, tedy měla za cíl žalovanou za porušení smluvní povinnosti „potrestat“) porušila či nikoli, i tu soud prvního stupně zodpověděl správně. Žalobkyně spatřovala porušení smluvní povinnosti v tom, že žalovaná v řízení vedeném u Okresního soudu v Sokolově ve věci úpravy poměrů nezletilého Štěpána Štrunce, narozeného 10. 5. 2018, dítěte rodičů , Jméno zainteresované osoby 0/0, a , jméno FO, pro dobu před a po rozvodu manželství předložila korespondenci mezi , jméno FO, a pracovníkem , jméno FO, ze dne 14. a 15. 12. 2020, kde první z nich vytýká tomu druhému nedostatky v jeho práci žádá o nápravu a reakci druhého z nich, a dále nedatovaný přehled zaměstnanců, resp. spolupracujících osob, žalobkyně k jejich výplatě za 12 měsíců blíže neoznačeného roku. V případě e-mailu ze dne 1. 6. 2019 ohledně vytvoření nákladů, který zaslal jednatel na služební adresu žalované, v jehož předložení žalobkyně rovněž původně spatřovala porušení smluvní povinnosti žalovanou, v odvolání se již o něm nezmiňovala, navíc z data jeho odeslání je zřejmé, že k němu došlo před uzavřením smlouvy. Z toho důvodu jej odvolací soud pominul. V případě dalších dvou zmíněných listin, nelze je ani podle odvolacího soudu považovat za důvěrné informace skupin společností OptimCare a jejich klientů, tedy takové, které by byly způsobilé tyto společnosti ohrozit či jiným způsobem žalobkyni poškodit. Opačný závěr, tedy v čem měla spočívat ona důvěrnost listin způsobilá ji ohrozit, žalobkyně nejenže neprokázala, ale ani netvrdila. Z nijak zásadní komunikace mezi nadřízeným a podřízeným subjektem, stejně tak jako z přehledu o údajných výplatách cca 20 osob za 12 měsíců blíže neuvedeného roku, kde jsou navíc údaje o částkách přiřazených určitým jménům zároveň zpochybněna označením „true“ či „false“ tak nelze dovodit zásadní význam pro žalobkyni. Pokud je tedy žalovaná předložila v opatrovnickém řízení, nijak tím neporušila smluvní pokutou utvrzenou povinnost, ke které se ve smlouvě zavázala. Závěr soudu prvního stupně, že za popsaného stavu žalobkyni nevznikl nárok na smluvní pokutu je proto správný.

22. Odvolací soud neshledal pochybení soudu prvního stupně ani v části, týkající se výroku o nákladech řízení. Mimořádné okolnosti odůvodňující použití § 150 o. s. ř. v projednávané věci neexistují. Přestože soudy obou stupňů označily smlouvu jako platné právní ujednání zavazující obě strany, nelze z toho dovozovat závěr, který žalobkyně činí, tedy že za této situace neměly být náklady řízení žádnému z účastníků přiznány. Pro projednávanou věc je významný z hlediska rozhodnutí o nákladech řízení pouze výsledek řízení, proto v situaci, kdy úspěšná byla žalovaná, neboť žaloba směřující proti ní byla zamítnuta, soud prvního stupně jí správně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal náhradu nákladů, které účelně vynaložila na právní zastoupení. Jejich výši rovněž správně určil. Žalované tak náleží náhrada za každé ze tří jednání, tedy včetně třetího konaného dne 14. 3. 2024 přesahujícího dvě hodiny, při kterém byl proveden její účastnický výslech, neboť z obsahu spisu neplyne, že měl být proveden při druhém jednání. Stejně tak vyjádření ze dne 6. 10. 2023 (č. l. 38), k němuž byly obě strany vyzvány při prvním jednání dne 21. 9. 2023, je třeba považovat za úkon účelně vynaložený.

23. Odvolací soud z uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný včetně správného výroku o nákladech řízení podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

24. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a 2, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. žalované byla přiznána náhrada za jeden úkon právní služby (účast právního zástupce při jednání) ve výši 12 300 Kč a jeden režijní paušál ve výši 300 Kč. Po navýšení o 21 % DPH ve výši 2 646 Kč tak celkové náklady odvolacího řízení činí 15 246 Kč.