64 CO 53/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Timma Šmehlíka a soudkyň JUDr. Anny Grimové a JUDr. Jany Vyletové ve věci žalobkyně: právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovaným: 1. jméno příjmení , narozený dne datum 2. jméno příjmení , narozená dne datum oba bytem adresa oba zastoupeni advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 314 234 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 3. 10.2022, č. j. 10 C 227/2021-84

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 18 910 Kč k rukám zástupce žalovaných do tří dnů od právní moci rozsudku. Soud prvního stupně přezkoumávaným rozsudkem zamítl žalobu o zaplacení částky 314 234 Kč s úrokem z prodlení od 1. 7. 2018 do zaplacení (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení ve výši 77 084,02 Kč (výrok II). Rozhodl tím o požadavku žalobkyně na zaplacení zbývající části ceny díla, které měla pro žalované provést na základě smlouvy uzavřené v ústní formě. Dílem byla rekonstrukce bytů žalovaných č. 1 až 9 ve [anonymizována dvě slova] [číslo] Cenu díla žalobkyně po jeho řádném dokončení a předání vyúčtovala žalovaným fakturou [číslo] ze dne 15. 6. 2018 ve výši 634 234 Kč se splatností dne 30. 6. 2018. Na tuto pohledávku pak žalobkyně započetla ke dni 30. 6. 2018 pohledávku žalovaných z nájemní smlouvy ze dne 1. 11. 2017, na základě které jí žalovaní pronajali pozemky ve [anonymizováno] se specifikovanými objekty, včetně objektu, kde byla provedena předmětná rekonstrukce, za nájemné ve výši 40 000 Kč měsíčně, z níž za dobu od prosince 2017 do července 2018 dlužila na nájemném 320 000 Kč. Po započtení vzájemných pohledávek tak k zaplacení zbyla předmětná částka 314 234 Kč. Po provedeném dokazování soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně kromě faktury [číslo] ze dne 15. 6. 2018 na částku 634 234 Kč splatnou 30. 6. 2018 a listiny o zápočtu pohledávky na pohledávku žalovaných ve výši 320 000 Kč ke dni 30. 6. 2018, žádný důkaz prokazující existenci smlouvy o dílo mezi ní a žalovanými a existenci jejího nároku na zaplacení ceny díla nepředložila. Z toho, že žalovaní téměř okamžitě po obdržení faktury e-mailem ze dne 17. 6. 2018 nárok žalobkyně odmítli, dovodil, že nejpozději od tohoto dne musela žalobkyně vědět, že žalovaní její nárok na zaplacení ceny prací provedených ať již na základě smlouvy o dílo nebo bezesmluvně neuznávají. Pro počátek běhu promlčecí lhůty k uplatnění nároku je v obou případech podle § 621 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.) rozhodující vědomost žalobkyně o tom, že plnění poskytla, a o osobě povinné k jeho vydání. S odkazem na § 619 o. z. ve spojení s § 629 odst. 1 o. z. proto uzavřel, že promlčecí lhůta k uplatnění nároku u soudu začala žalobkyni běžet dne 18. 6. 2018 a k jejímu marnému uplynutí došlo po třech letech, tedy dne 18. 6. 2021. Nic na tom podle něj nemění žalobkyní ve faktuře [číslo] uvedená splatnost dne 30. 6. 2018. Za situace, že žaloba byla podána dne 29. 6. 2021 po uplynutí promlčecí lhůty, tak s ohledem na žalovanými v souladu s § 610 odst. 1 o. z. vznesenou námitku promlčení, nelze žalobkyni podle § 609 o. z. předmětný nárok přiznat, a to ani v případě, že by jej prokázala. Z toho důvodu žalobkyní navržené výslechy svědků, kteří měli potvrdit uzavření smlouvy o dílo a jeho předání žalovaným, zamítl kvůli nadbytečnosti. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšným žalovaným přiznal náhradu nákladů za osm úkonů právní služby (tzn. čtyři pro každého z nich) spočívající v převzetí zastoupení, sepisu vyjádření k žalobě a účasti při dvou jednáních) po 7 664 Kč podle § 7 a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu (AT) při tarifní hodnotě věci ve výši 314 234 Kč, čtyři režijní paušály po 300 Kč podle § 13 odst. 4 AT, cestovné k jednáním osobním autem ve výši 1 259,26 Kč, náhradu za ztrátu času cestou za 4 půlhodiny po 100 Kč podle § 14 AT a 21 % DPH ve výši 13 391,96 Kč. Proti rozsudku se žalobkyně včas odvolala. Namítla nesprávné právní posouzení věci soudem prvního stupně, pokud žalobu zamítl s ohledem na žalovanými vznesenou námitku promlčení poté, co ve shodě s nimi uzavřel, že žaloba byla podána po uplynutí promlčecí lhůty. Soud prvního stupně přitom přehlédl, že e-mail žalovaných ze dne 17. 6. 2018, v němž zaplacení její faktury odmítli, nebyl opatřen digitálním podpisem, takže je zde pochybnost, zda se jedná o skutečný projev vůle žalovaných. Vzhledem k tomu, že lhůta k plnění ceny díla nebyla sjednána, nastala splatnost závazku podle § 1958 odst. 2 o. z. dne 30. 6. 2018, jak je uvedeno ve faktuře ze dne 15. 6. 2018, v níž žalovaným k plnění poskytla delší než zákonem stanovenou lhůtu. Právo na zaplacení ceny díla proto podle § 619 odst. 1 o. z. mohla uplatnit poprvé u soudu až dne 1. 7. 2018, neboť pokud by tak učinila v době mezi 17. 6. a 30. 6. 2018, jednalo by se o předčasně podanou žalobu. Až dnem 1. 7. 2018 proto začala plynout tříletá promlčecí lhůta k uplatnění nároku, jak podle ní plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 554/2020, takže v době podání žaloby její nárok nebyl ještě promlčen. Z těchto důvodů žalobkyně žádala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. Žalovaní navrhli potvrzení rozsudku a s jeho odůvodněním se ztotožnili. Podle nich soud prvního stupně začátek běhu promlčecí doby správně posoudil a žalobu zamítl s ohledem na jimi vznesenou námitku promlčení pohledávky žalobkyně, která je navíc zcela nedůvodná. Poukázali na to, že podle staré právní úpravy vycházející z § 391 odst. 1 obchodního zákoníku, tak i podle platné právní úpravy, a rovněž podle judikatury Nejvyššího soudu vyjádřené např. v rozhodnutí ze dne ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009 či ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 554/2020, na které sama žalobkyně odkázala, tak v situaci, kdy nebyla doba splatnosti závazku sjednána a ani určena právním předpisem, což bylo v řízení nesporné, začala promlčecí lhůta plynout již dne 16. 6. 2018, kdy mohla žalobkyně právo uplatnit poprvé. Pokud by se měl běh promlčecí lhůty posuzovat podle splatnosti faktury [číslo] došlo by tím k jejímu zcela bezdůvodnému prodloužení, neboť nejprve by se promlčovalo právo vyvolat splatnost dluhu a teprve následně by běžela„ klasická“ tříletá promlčecí lhůta pro uplatnění peněžitého plnění plus libovolná doba určená věřitelem pro dobrovolnou platbu. To samé pak platí i v případě, kdy by k uzavření smlouvy nedošlo, tedy nárok z bezdůvodného obohacení za poskytnuté plnění by mohl být požadován poprvé od 16. 6. 2018 a tohoto dne by také začala běžet promlčecí lhůta. Odvolací soud přezkoumal rozsudek podle § 212 a § 212a o. s. ř. včetně řízení, které mu předcházelo, učinil tak se souhlasem účastníků bez nařízení odvolacího jednání, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není opodstatněné. Jak plyne z obsahu spisu, žalobkyně v řízení zahájeném dne 29. 6. 2021 požadovala proti žalovaným zaplacení částky 314 234 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že se žalovanými uzavřela v ústní formě na základě jejich objednávky smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla rekonstrukce devíti bytů ve vlastnictví žalovaných ve [anonymizováno]. Po řádném a včasném dokončení díla žalovaným vyúčtovala jeho cenu fakturou [číslo] ze dne 15. 6. 2018 ve výši 634 234 Kč se splatností dne 30. 6. 2018. V průběhu řízení pak žalobkyně k existenci smlouvy o dílo doplnila, že předmět a cena byly specifikovány v její cenové nabídce ze dne 1. 10. 2017 (ke 3 bytům) a ze dne 30. 10. 2017 (ke zbývajícím 6 bytům), kterou žalovaní téhož dne za přítomnosti [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] odsouhlasili. Zároveň tehdy spolu dohodli termín dokončení a předání díla do 30. 6. 2018. Dokončené dílo pak žalovaným předala dne 15. 6. 2018, což žalobkyni měli potvrdit opět za přítomnosti jmenovaných tří osob a dále [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Podrobný výčet veškerých prací, které v bytech realizovala, žalobkyně uvedla v soupise, jenž spolu s emailovou korespondencí účastníků a také vzhledem k tomu, že žalovaní jí k realizaci díla předali dlažbu a 3 plynové kotle, podle ní prokazuje uzavření smlouvy o dílo a oprávněnost jejího požadavku na zaplacení vyfakturované ceny. V žalobě žalobkyně dále uvedla, že vzhledem k pohledávce žalovaných z nájemní smlouvy ze dne 1. 11. 2017, z níž žalovaným na nájemném dlužila za dobu od prosince 2017 do července 2018 částku 320 000 Kč, provedla ke dni 30. 6. 2018 započtení vzájemných pohledávek tak, že na pohledávku z faktury [číslo] ze dne 15. 6. 2018 započetla pohledávku žalovaných na nájemné. K úhradě zbývá částka 314 234 Kč, k jejímuž zaplacení žalované naposled marně vyzvala dne 21. 5. 2021. Žalovaní od začátku řízení nárok odmítali jako neoprávněný s tím, že u žalobkyně žádnou rekonstrukci bytů ve [anonymizováno] neobjednali, a pokud tam žalobkyně nějaké práce prováděla, stalo se tak bez jejich souhlasu, jednalo se o činnost devastační a oni museli vynaložit značné prostředky, aby nemovitosti uvedli alespoň částečně do provozuschopného stavu. Jediným závazkovým vztahem, který spolu uzavřeli, byla nájemní smlouva ze dne 1. 11. 2017, z níž jim žalobkyně dosud dluží jen na nájemném 320 000 Kč. Navíc prostřednictvím jejího jednatele [jméno] [příjmení] a bez jejich souhlasu uzavírala podnájemní smlouvy s třetími osobami, od kterých inkasovala platby, a ve prospěch jiné své nemovitosti odčerpávala z jejich objektu vodu. To vše se stalo důvodem, pro který nájemní smlouvu se žalobkyní s okamžitou platností dopisem ze dne 18. 7. 2018 ukončili a v řízení vedeném u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 7 C 210/2021 se proti ní domáhají zaplacení vodného a stočného a nájemného za červenec 2018. V neposlední řadě žalovaní namítli promlčení pohledávky žalobkyně, neboť pokud měla podle jejího tvrzení práce provést do 15. 6. 2018, tak by byl její nárok na zaplacení, a to bez ohledu na jeho neoprávněnost, ke dni podání žaloby promlčen. Soud prvního stupně dal žalovaným v podstatě za pravdu, pouze s tím rozdílem, že promlčecí lhůta začala plynout ode dne 18. 6. 2016, tj. ode dne následujícího po doručení dopisu žalovaných žalobkyni, kterým její nárok odmítli. V každém případě však k uplatnění nároku u soudu došlo po uplynutí promlčecí lhůty. Na uvedeném právním závěru soudu prvního stupně, s výjimkou níže uvedenou, nelze shledat nic nesprávného. Argumentaci žalobkyně prosazující, že začátek běhu promlčecí lhůty se váže až k okamžiku splatnosti faktury dne 30. 6. 2018, kterou žalovaným vyúčtovala cenu provedených prací, nelze přisvědčit. Bez ohledu na důkazy ať již soudem prvního stupně provedené nebo ty, které žalobkyně navrhla k prokázání tvrzení o uzavření smlouvy o dílo mezi ní a žalovanými, z níž dovozovala nárok na zaplacení předmětné částky, lze jen na základě jiných jejích tvrzení dospět k závěru, že žalobu skutečně podala až po uplynutí promlčecí lhůty. Podle § 619 odst. 1 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. V případě peněžitých dluhů je sice počátek běhu promlčecí lhůty navázán na okamžik splatnosti dluhu, což ale nelze vykládat tak, jak se žalobkyně mylně domnívá, tedy že se za tento okamžik považuje teprve zesplatnění dluhu na základě její faktury (výzvy k zaplacení) ke dni 30. 6. 2018. Naopak podle dlouhodobě zastávané judikatury plynoucí mimo jiné z oběma stranami citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, tzn. také z žalobkyní akcentovaného rozsudku ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 554/2020 (který zjevně nepochopila), kde byl posuzován začátek běhu promlčecí lhůty k uplatnění nároku na vrácení půjčky, ale lze jej vztáhnout i na projednávanou věc,„ se za okamžik rozhodný pro počátek běhu promlčecí lhůty považuje den bezprostředně následující po dni, ve kterém dluh vznikl; nikoliv den, kdy došlo ke splatnosti dluhu.“ Tento závěry pak byl Nejvyšším soudem následně mnohokrát opakován a upřesňován v dalších jeho rozhodnutích. Je tak zřejmé, že za rozhodný okamžik pro začátek běhu promlčecí lhůty nelze považoval den 17. 6. 2018, kdy žalovaní nárok žalobkyně odmítli, jak soud prvního stupně uzavřel, ale den 15. 6. 2018, kdy podle samotného tvrzení žalobkyně bylo dílo řádně provedeno (v případě uzavření smlouvy podle § 2586 odst. 1 o. z.), popř. kdy bylo plnění poskytnuto (v případě bezesmluvního plnění a vzniku nároku podle § 2991 o. z.) a žalovanými za přítomnosti navržených svědků převzato. Pro obě tyto situace tedy platí, že žaloba na zaplacení předmětné částky byla dne 29. 6. 2021 podána opožděně až po uplynutí tříleté promlčecí lhůty, neboť ta marně uplynula ke dni 16. 6. 2021. Výtka žalobkyně, že se soud prvního stupně nezabýval otázkou, zda je dopis žalovaných ze dne 17. 6. 2018 skutečně projevem jejich vůle, pokud nebyl opatřen uznávaným podpisem, je za této situace zcela bezpředmětná. Vzhledem k žalovanými vznesené námitce promlčení soud prvního stupně správně žalobu zamítl, když další dokazování považoval za nadbytečné. Odvolací soud z toho důvodu podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil včetně správného výroku o nákladech řízení. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšným žalovaným byla přiznána náhrada právního zastoupení za dva úkony právní služby (2x sepis vyjádření k odvolání) po 7 664 Kč podle § 7 bod 6 ve spojení s § 12 odst. 4 AT, jeden režijní paušál ve výši 300 Kč a náhrada za DPH ve výši 3 282 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř.