64 Co 566/2024

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Timma Šmehlíka a soudkyň JUDr. Jany Vyletové a JUDr. Anny Grimové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované ., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení částky 520 000 eur s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. 5. 2024, č. j. 34 C 232/2020-696

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 365 752 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Označeným rozsudkem (dále podle kontextu též jen „rozsudek“) soud prvního stupně vyhověl žalobě a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 520 000 eur s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 520 000 eur od 6. 8. 2020 do zaplacení, nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 2 350 817,58 Kč a zaplatit náhradu nákladů vzniklých v řízení státu ve výši 14 790,53 Kč.

2. V odůvodnění rozsudku uvedl, že po vrácení věci po zrušení předchozího rozhodnutí ve věcí samé odvolacím soudem doplnil dokazování stran výkladu ustanovení čl. II odst. 4 smlouvy o zprostředkování, avšak pouze důkazy navrženými účastníky do 30 dnů od přípravného jednání, tj. do 26. 7. 2021, a také podle § 118a odst. 1 věta třetí o. s. ř. důkazy navržené žalobkyní ke zpochybnění tvrzení žalované o obvyklé fotbalové praxi a zpochybnění věrohodnosti důkazů navřených žalobkyní, a to svědeckou výpovědí , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, a listinami uvedenými v odst. 19 odůvodnění rozsudku. Nepřihlédl k novým tvrzením žalované a k důkazním návrhům učiněným v podání ze dne 9. 2. 2024 na č. l. 544, neboť byly učiněny po lhůtě dle § 114c odst. 4 věty druhé o. s. ř. ve spojení s §118b odst. 1 věty první o. s. ř. Žalovaná o své procesní povinnosti k prokázání sporných tvrzení jak o společném úmyslu stran, tak o obvyklé praxi ve fotbalu poučena byla na přípravném jednání; tato výzva byla adresná a zcela přesná, a nejsou dány důvody k prolomení koncentrace řízení dle § 118b odst. 1 věty třetí o. s. ř. Žalovaná vychází z nesprávného předpokladu, že první rozsudek (soudu prvního stupně) byl založen na tom, že žalovaná o svém tvrzení neunesla důkazní břemeno. Je také rozdíl mezi tím, kdy je určité tvrzení prokázané, neprokázané, nebo vyvrácené. Oba rozsudky soudu prvního stupně jsou však založeny na zjištěném skutkovém stavu odpovídajícím tvrzení žalobkyně – žalovaná si s , jméno FO, sjednala třetí splátku provize zcela jednoznačně tak, že se jedná o odměnu za zprostředkování přestupu z , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, do , právnická osoba, . Tvrzení žalované tím bylo vyvráceno, neboť je neslučitelné se zjištěným skutkovým stavem.

3. K výkladu čl. II odst. 4 smlouvy o zprostředkování soud uzavřel, že ani po doplnění dokazování neshledal důvod k tomu, aby se odchýlil od závěrů uvedených v odst. 26 – 36 svého předchozího rozsudku. Společným úmyslem, Anonymizováno, , Anonymizováno, , jméno FO, a žalované, bylo ujednání, dle něhož třetí splátka provize dle čl. II odst. 4 smlouvy o zprostředkování přestupu je odměnou za zprostředkování přestupu hráče , Anonymizováno, , jméno FO, do klubu žalované, a to ve výši 10 % z přestupové částky vyplacené žalované jako odměna za přestup do dalšího klubu dle smlouvy o přestupu uzavřené mezi fotbalovými kluby. Zprostředkovatel přestup do klubu žalované zprostředkoval, poté hráč přestoupil do , Anonymizováno, , Anonymizováno, za 5 200 000 eur. Třetí splátka provize zprostředkovatele tudíž činí 520 000 eur. Protože je smluvní ujednání zcela jasné, nedávalo žádný smysl vyzývat žalobkyni, aby jinými důkazními prostředky prokazovala společný úmysl stran, když jej prokázala už samotnou smlouvou.

4. Tvrzení žalované, že smluvní strany dané ustanovení mínily jinak, než plyne z objektivního významu slov užitých ve smlouvě, byla zjištěními, která soud učinil, vyvrácena. Ze svědeckých výpovědí , Anonymizováno, , jméno FO, a , Anonymizováno, se podává, že úmyslem stran bylo sjednat třetí splátku provize za původní zprostředkování přestupu do klubu žalované a naproti tomu nebylo předmětem dohody stran, že by se , Anonymizováno, , jméno FO, podílel na přestupu hráče do dalšího klubu. Zhodnotil obsah emailu žalované z 16. 9. 2019 a dopisu jejího zástupce z 6. 8. 2020, v nichž je nárok na provizi dle čl. II odst. 4 smlouvy o zprostředkování odmítnut se zdůvodněním, že k přestupu hráče do , právnická osoba, došlo bez přispění pana , jméno FO, , který tak žalované neposkytl plnění, které mělo být předmětem smlouvy a základním předpokladem pro vyplacení sjednané provize, a tudíž mu žádný nárok, včetně provize dle čl. II odst. 4, ze smlouvy nevznikl. Takto vyjádřený důvod odmítnutí nároku žalobkyně odporuje tomu, co žalovaná nyní tvrdí ohledně úmyslu stran při uzavření smlouvy. Další rozpor v tvrzeních žalované shledal soud v jejím odkazu na obvyklou praxi, se kterou je v souladu taková podoba domluvy stran, že , Anonymizováno, , jméno FO, vzniknou další provizní nároky jen tehdy, pokud v době jejich splnění bude zastupovat hráče , jméno FO, podle smlouvy o zastupování. Vlastní chování žalobkyně je s tímto výkladem v rozporu, neboť druhou splátku provize , Anonymizováno, . , jméno FO, žalobkyně vyplatila v době, kdy již nebyl on, ani společnosti , Anonymizováno, , právnická osoba, . agentem tohoto hráče. Soud podrobně vysvětluje, proč nemá tvrzení žalované ohledně vůle smluvních stran za prokázáno ani výpověďmi , Anonymizováno, , , Anonymizováno, a , Anonymizováno, , hodnotí rozpory v jejich výpovědích a tvrzeních žalované a vysvětluje, v jaké části výpovědi těchto osob shledal nedůvěryhodnými a z jakých důvodů. Jejich výpovědi konfrontuje s výpovědí , Anonymizováno, , z níž plyne, že „procenta z dalšího přestupu“ byla běžnou praxí., právnická osoba, výpočtu výše provize dle čl. II odst. 4 smlouvy, resp. k posouzení otázky, zda z provize ve výši 520 000 eur mají být odečteny částky 5 786 eur a 5 388,90 eur, provedl výklad slov „nad již vyplacené částky“. Z doslovného výkladu daného smluvního ujednání plyne, že 10 % z přestupové částky by mělo být vyplaceno nad rámec již vyplacených částek. Z výpovědí slyšených osob (při zohlednění jejich věrohodnosti) s přihlédnutím k názorům sportovně právní literatury nelze vyloučit ani jednu z obou předestřených variant výkladu. Poukázal na § 266 odst. 4 ObchZ, dle něhož projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila, což byla žalovaná. I když návrh provizního schématu jako takového pocházel od , jméno FO, , jelikož za žalovanou smlouvu sepsala její právní zástupkyně, partnerka majitele paní , adresa, , která měla právní vzdělání a která text smlouvy převzala ze šablony ze smluv pro profesionální hráče, je patrné, že těchto výrazů v jednání použila poprvé žalovaná.

6. Obranu žalované, dle níž smlouva o zprostředkování mezi ní a , Anonymizováno, , jméno FO, zanikla v souvislosti s převodem činnosti fotbalového agenta obchodní společnost , Anonymizováno, , Anonymizováno, ., soud odmítl s odkazem na závěry svého prvního rozsudku, které odvolací soud akceptoval v odst. 6 zrušujícího usnesení. Toto tvrzení bylo poprvé žalovanou uvedeno na jednání dne 10. 12. 2021, proto k němu nelze podle § 118b odst. 1 věta třetí o. s. ř. přihlédnout.

7. Uzavřel, že žalovaná a , jméno FO, se dohodli, že třetí splátka provize bude zaplacena za zprostředkování přestupu , jméno FO, z , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, do , právnická osoba, . Z dokazování plyne, že obě smluvní strany to takto chtěly. Kdyby se jednalo o ujednání ve fotbalové obchodní praxi neobvyklé, nic by to na ujednání neměnilo; takové ujednání je však zcela obvyklé.

8. Rozsudek napadla, a to v celém rozsahu, žalovaná včasným odvoláním, v němž proti rozhodnutí i vůči postupu soudu prvního stupně vznesla řadu výhrad.

9. Rozsudek žalovaná považuje za nepřezkoumatelný. Odůvodnění nového (nyní přezkoumávaného) rozhodnutí soudu paušálním odkazem na odůvodnění předešlého (neexistujícího) zrušeného rozsudku vede k naprosté nesrozumitelnosti a vnitřní rozpornosti odůvodnění soudního rozhodnutí, není v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. a zatěžuje řízení podstatnými deficity v oblasti práva na spravedlivý proces. Pro žalovanou není vůbec zjevné, jakou část z odůvodnění zrušeného rozsudku vzal soud za podklad pro své nové rozhodnutí, a jakou nikoli.

10. Soud prvního stupně nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu, který obešel, respektive po předestření své výhrady k němu zcela ignoroval. Ze zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu jasně plyne, že pokud se žalobkyně domáhá v řízení žalovaného nároku poukazem na citované, nikoliv jednoznačné ustanovení zprostředkovatelské smlouvy, je na ní, aby prokázala, že jednala s tímto úmyslem a ten byl žalované znám. Soud prvního stupně důkazní břemeno ohledně výkladu smlouvy klade nepřípustně pouze na žalovanou (ačkoli je to právě žalobkyně, která se v řízení domáhá tvrzeného nároku); jeho názor je nesprávný, jde o vadu v procesu dokazování, která se promítá i do nesprávného právního posouzení. V rozporu s pokynem odvolacího soudu soud provedl výklad sporného ustanovení tak, že pouze odkázal na své závěry uvedené ve zrušeném rozsudku, ze kterých dovodil, že svědci , jméno FO, a , Anonymizováno, věrohodně vypověděli, že úmyslem stran bylo sjednat třetí splátku provize za původní zprostředkování přestupu do klubu žalované. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně pokyn doplnit v nezbytném rozsahu dokazování stran výkladu sporného ustanovení smlouvy v intencích § 266 obch. zák. a obvyklé praxe v oboru v době uzavření smlouvy, soud dokazování k prokázání těchto klíčových skutečností v nezbytném rozsahu neprovedl. Nerespektoval ani pokyn odvolacího soudu přihlédnout k tomu, zda v době, kdy byla smlouva uzavřena, bylo obvyklým či alespoň nikoliv výjimečným ve zprostředkovatelských smlouvách mezi agentem hráče a klubem sjednávat doložky, z nichž žalobkyně svůj nárok dovozuje.

11. Soud porušil poučovaní povinnosti a pravidla koncentrace řízení. V přípravném jednání sice určité poučení žalované poskytl, to však bylo zcela chybné a nekonkrétní. Zejména ale neodpovídalo tomu, ohledně jakých konkrétních sporných tvrzení žalovaná v řízení nesla důkazní břemeno. Nesprávně poučil žalovanou o povinnosti prokázat společný úmysl stran při uzavření smlouvy, což konstatoval odvolací soud ve zrušujícím rozhodnutí, a nerespektoval závazný pokyn odvolacího soudu, který mu uložil zabývat se tím, co žalovaná tvrdila o svém úmyslu při uzavření smlouvy a zda tento úmysl byl panu , jméno FO, znám. Při výkladu toho, zda úmysl té které strany byl druhé straně znám, mu odvolací soud nařídil vycházet i z obvyklé praxe v oboru. Řádného poučení tvrdit a prokázat tyto skutečnosti se žalované nedostalo od soudu prvního stupně ani v řízení, které následovalo pro zrušení jeho prvého rozsudku. Tímto nesprávným postupem upřel žalované právo a možnost doplňovat důkazy a unést důkazní břemeno ohledně své interpretační verze výkladu sporného čl. II odst. 4 smlouvy. Perfektního, konkrétního a adresného poučení podle ust. § 118a o. s. ř. je nutné, aby ve sporném řízení mohly nastat účinky koncentrace řízení („skutkový a důkazní stopstav“). Soud prvního stupně tak nesprávně aplikoval pravidla koncentrace řízení, pokud přihlédl pouze k těm tvrzením a důkazům, které žalovaná uvedla, resp. označila do 26. 7. 2021. Jelikož žalované neposkytl řádné poučení, nemohly vůbec nastat účinky koncentrace ve smyslu § 114c ve spojení s § 118b o. s. ř. Pokud by soud žalovanou řádně označené důkazy provedl, mohl být skutkový stav zjištěn jinak (správně), a jiné (na jinou skutkovou větu navázané), by bylo i právní posouzení věci. V přímém kontrastu s tím, jak naložil s důkazy žalované, soud prvního stupně provedl důkazy navržené žalobkyní po 26. 7. 2021, ačkoliv k tomu nebyly dány podmínky dle § 118b odst. 1 věta třetí o.s.ř. Z žádných procesních úkonů žalobkyně nevyplývá, že by tyto důkazy (zmíněné v odstavci 19 odůvodnění rozsudku), byly žalobkyní navrženy ke zpochybnění věrohodnosti důkazů žalované – výpovědi bývalých fotbalových agentů , Anonymizováno, a , Anonymizováno, , které navíc v době, kdy žalobkyně své důkazy navrhla, ještě nebyly soudem provedeny. Stejně tak mohl soud nahlížet na žalovanou navržený důkaz výpovědí svědka , jméno FO, . , jméno FO, , jako na důkaz sloužící k zpochybněné důkazních prostředků žalobkyně (zejména výpovědi svědků , jméno FO, , , Anonymizováno, a , Anonymizováno, ). V tomto postupu soudu, který umožnil provést po 26. 7. 2021 navržené důkazy žalobkyně jako výjimku z koncentrace (řízení) a naopak neprovedl žádný z důkazů navržených po tomto datu žalovanou, žalovaná spatřuje nerovný přístup k účastníkům řízení.

12. Soud prvního stupně nesprávně hodnotil provedené důkazy. Odvolací soud vyslovil závazný právní názor, že žaloba může být úspěšná pouze tehdy, bude-li prokázáno, že tvrzený úmysl pana , jméno FO, žalované byl či musel být znám v době uzavření smlouvy, a klauzule, dle níž agentovi náležela odměna – podíl z přestupové částky za přestup hráče do dalšího klubu, byla ve fotbalové praxi v době uzavření smlouvy obvyklá či alespoň nikoli výjimečná. Provize z dalšího přestupu, který pan , jméno FO, nezprostředkoval a ani již nebyl v době, kdy k němu došlo, agentem hráče, v rozporu se zákonnými ustanoveními obchodního zákoníku upravujícími smlouvu o zprostředkování, se závaznými předpisy FIFA i s obecnou fotbalovou praxí při placení provizí agentům. Klausule s nárokem uplatněným žalobkyní byly v době uzavření smlouvy zcela neobvyklé, resp. zcela výjimečné a je tomu tak dosud. Úmysl žalované neplatit agentovi provizi z dalšího přestupu hráče, který nezprostředkoval, byl v praxi běžný. Soud důkazy, zejména svědecké výpovědi, hodnotil účelově, tak, aby závěry z nich dovozované zapadaly do předem vytvořené koncepce, že žalobě má být vyhověno, části výpovědi svědků svědčící ve prospěch interpretační verze žalované soud buď zcela opomenul či je při hodnocení důkazů dezinterpretoval. Ze žádného důkazu provedeného v tomto řízení však dle žalované nevyplynulo, že by tvrzený úmysl pana , jméno FO, měl být žalované v době uzavření smlouvy znám. Žalovaná dále obsáhle uvádí, jak soud pochybil při hodnocení jednotlivých důkazů, a to jak výpovědí slyšených osob – svědků , jméno FO, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, a statuárního zástupce žalované pana , Anonymizováno, , tak písemných důkazů, zejména předložených předpisů FIFA a související judikatury FIFA a CAS a následné korespondence účastníků. Lze shrnout, že pokud jde o hodnocení důkazů žalobkyně soudu prvního stupně v podstatě vytýká předpojatost - že pominul zjištění (výpovědi či její části, předložené listiny), která prokazovala tvrzení žalované, a dovozoval závěry, které dle jeho názoru prokazovala tvrzení žalobkyně, ač se tyto z jednotlivých důkazů nepodávaly. Jako nepřípustné má závěry, které soud, navíc nesprávně, činí z listin, které sám po koncentraci řízení vyhledal. Tím, že si soud vytvořil vlastní výklad smlouvy, který vedl k důsledkům, jež smluvní strany, resp. žalovaná, nezamýšlely, dopouští se nepřípustné formy soudcovského dotváření práva a porušení principu autonomie vůle. Při zjišťování skutkového stavu postupoval svévolně a v extrémním rozporu se zákonem stanovenými pravidly a zásadami pro hodnocení důkazů; takový postup ve svém důsledku představuje zásah do práva žalované na spravedlivý proces ve smyslu č. 36 odst. 1 Listiny základnách práv a svobod.

13. Posuzovaná smlouva o zprostředkování je neplatná pro nemožnost plnění. Z dokazování vyplynula nejasnost, zda byl hráč , jméno FO, , kmenovým hráčem , Anonymizováno, či , Anonymizováno, , a tedy zda bylo vůbec objektivně možné poskytnout ve smlouvě uvedené plnění, tj. závazek pana , jméno FO, zprostředkovat přestup hráče z klubu , Anonymizováno, do klubu , právnická osoba, . Žalobkyně odůvodnila svůj nárok tvrzením, že pan , jméno FO, zprostředkoval pro žalovanou přestup hráče z určitého klubu, v daném případě z klubu , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , a bylo na ní, aby prokázala, že toto plnění uvedené ve smlouvě bylo objektivně možné. Dosud to z provedeného dokazování nevyplynulo. Nesouhlasí s názorem soudu, že pro posouzení toho, zda bylo žalované plnění poskytnuto, není podstatný nesprávný údaj o názvu klubu, z něhož hráč přestupuje; poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2387/2008. Smlouva je dále neplatná pro faktickou nemožnost plnění z důvodu, že k podpisu smlouvy došlo až po podpisu profesionální smlouvy mezi hráčem a žalovanou. Z pouhého připodepsání profesionální smlouvy agentem hráče, kterýžto postupu je podle přípisů FAČR povinný, nelze dovozovat, že pan , jméno FO, vykonal jakoukoliv zprostředkovatelskou činnost. S touto námitkou se soud nijak nevypořádal.

14. Z dokazování vyplynulo, že návrh provize, resp. provizní schéma vložil do Smlouvy pan , jméno FO, , což sám jako svědek vypověděl a vyplynulo i kontextu účastnické výpovědi statutárního zástupce žalované. Soud prvního stupně v rozporu se zjištěným skutkovým stavem a rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 6/2011 k aplikaci ust. § 266 odst. 4 ObchZ dospívá v odst. 85 odůvodnění rozsudku k překvapivému závěru, že výraz připouštějící různý výklad poprvé použila žalovaná, a proto je třeba jej vykládat k tíži žalované. Výklad „contra preferentem“ lze použít pouze podpůrně, nelze-li výklad projevu vůle provést dle subjektivního hlediska (§ 266 odst. 1 ObchZ) případně ani dle objektivního hlediska. Soud prvního stupně však řádný výklad, ač mu to uložil odvolací soud, v intencích § 266 ObchZ neprovedl.

15. Soud prvního stupně nepřihlédl ani k argumentaci žalované ohledně nejednoznačnosti mechanismu výpočtu nárokované provize, kdy žalovaná uváděla, že jsou možné tři různé výklady věty znějící: „zprostředkovateli náleží 10% z přestupní částky hráče do dalšího klubu nad již vyplacené částky zájemcem zprostředkovateli.“ Soud neurčitost toho výrazu nezjišťoval výkladem tohoto sporného ustanovení dle § 266 ods.t 1 ObchZ a v rozporu s pokynem odvolacího soudu ho v odst. 84 odůvodnění rozsudku vykládá jako zcela jasné (přesto, že z výpovědí , Anonymizováno, i , Anonymizováno, vyplynuly závěry zcela opačné). Intepretace mechanismu výpočtu (provize) dle čl. II odst. 4 smlouvy provedená soudem nevyplývá z dokazování ani z obsahu smlouvy.

16. Soud prvního stupně nepřihlédl k námitce žalované, dle níž i pokud by podle výkladu smlouvy měla náležet provize z dalšího přestupu i když by v této době nebyl již agentem hráče, s ohledem na okolnosti a (ne)plnění smlouvy i na další okolnosti nastalé po uzavření smlouvy je uplatnění tohoto nároku v příkrém rozporu se zásadou poctivosti obchodního styku a dobrých mravů. Žalobkyně vymáhá odměnu, která není vůbec nijak svázána s činností agenta, jehož činnost spočívala v pouhém připodepsání přestupní smlouvy, protože to bylo a stále je ve fotbalové praxi nutnou formalitou.

17. Posuzovaná zprostředkovatelská smlouva zanikla v souvislosti s převodem výkonu činnosti fotbalového agenta z pana , jméno FO, na jím ovládanou společnost , Anonymizováno, , právnická osoba, . Bylo prokázáno, že odměnu za zprostředkování přestupu hráče , jméno FO, účtovala žalované společnost , Anonymizováno, , právnická osoba, ., pan , jméno FO, žádnou odměnu za zprostředkování přestupu hráče nikdy žalované neúčtoval. Žalovaná v letech 2010 až 2014 uhradila společnosti , Anonymizováno, , právnická osoba, . všechny částky, jež jí v souvislosti s přestupem hráče vyfakturovala. To doložila samotná žalobkyně již v žalobě výpisem z bankovního účtu společnosti , Anonymizováno, , právnická osoba, . Společnost , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, byla ovládána panem , jméno FO, (jednatel a jediný společník), který na ni převedl výkon činnosti fotbalového agenta, kterou do doby převodu vykonával jako podnikatel - fyzická osoba. Podle pokynu odvolacího soudu soud prvního stupně v novém rozhodnutí posuzoval smlouvu o zprostředkování podle obchodního zákoníku, podle jehož ust. § 272 odst. 2 je možné písemnou smlouvu, pro níž není písemná forma stanovená zákonem, zrušit i ústně či konkludentním jednáním. Přesto se soud nezabýval skutečnostmi svědčícími závěru, že smlouva, z níž žalobkyně uplatňuje svůj nárok, zanikla. Zdůvodnění soudu (odst. 86 odůvodnění), že žalovaná své tvrzení o zrušení smlouvy uvedla po koncentraci řízení, vychází z nesprávné úvahy o rozložení důkazního břemene v řízení – existenci smlouvy musí prokázat žalobkyně, navíc skutečnosti svědčící právnímu závěru o zrušení smlouvy byly účastníky vesměs tvrzeny již před přípravným jednáním, dokonce je žalobkyně uvedla již v žalobě, případně vyplynuly z dokazování. Z tvrzení žalobkyně a výpovědi pana , jméno FO, lze dospět ke dvěma možným závěrům: buď se účastníci dohodli na tom, že bude ukončen smluvní vztah žalované s p. , jméno FO, a bude uzavřen nový smluvní vztah se společností , Anonymizováno, , právnická osoba, ., nebo pan , jméno FO, převedl své podnikání jako fyzické osoby (podnik) na společnost , Anonymizováno, , právnická osoba, ., a tento převod žalované oznámil.

18. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.

19. Žalobkyně navrhla potvrzení přezkoumávaného rozsudku. Soud prvního stupně nepochybil při plnění své poučovací povinnosti k žalované. Žalobkyně zároveň nesouhlasí s tím, že by soud prvního stupně z toho důvodu nedostatečně zjistil skutkový stav věci. Soud prvního stupně v intencích pokynů zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu provedl všechny podle pravidel koncentrace řízení přípustné důkazy, které žalovaná označila, zejména byly provedeny všechny důkazy, které žalovaná označila v podání z 23. 7. 2021. Soud prvního stupně nepochybil, pokud žalovanou znovu podle ust. § 118a o. s. ř. nevyzýval k prokázání svých tvrzení; v této souvislosti žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Co 1290/2021. Žalobkyně cituje z protokolu o přípravném jednání k vyvrácení námitky žalované, že byla nesprávně poučena o povinnosti prokazovat společný úmysl smluvních stran; k tomu ji soud prvního stupně ve skutečnosti nevyzýval. Není pravdou, že by poučení žalované bylo neurčité, neúplné či zmatené, jak žalovaná uvádí. Poučení soudu bylo v souladu s ust. § 118a o. s. ř., žalovaná mu rozuměla, věděla, k čemu směřuje, což je patrné z jejích následných vyjádření a procesních návrhů ve věci. Akcentuje, že oběma rozsudky soud prvního stupně rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, nikoliv podle objektivního důkazního břemene – tvrzení žalované bylo vyvráceno. Již jen proto postup dle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. nepřicházel v úvahu.

20. Kritizuje žalovanou, že v polemice s hodnocením důkazů soudem prvního stupně se snaží z provedených důkazů vyvodit závěry, které svědčí pro jí předestřenou verzi, přičemž záměrně opomíjí objektivní zjištění, která z důkazů vyplynula a na základě kterých soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci. Podává rozsáhle zhodnocení posouzení provedených důkazů žalovanou, které konfrontuje s vlastními úvahami o tom, které skutečnosti plynoucí z provedených výpovědí přehlíží.

21. Námitka žalované, že smlouva o zprostředkování měla zaniknout v souvislosti s údajným převodem činnosti pana , jméno FO, na společnost , Anonymizováno, , právnická osoba, . byla odmítnuta nejen v přezkoumávaném rozsudku, ale již i v prvém rozsudku soudu prvního stupně v kasačním rozhodnutí soudu odvolacího. Žalovaná své tvrzení o zániku smlouvy o zprostředkování učinila až po koncentraci řízení na jednání konaném dne 10. 12. 2021 a v řízení je neprokázala. Skutečnost, že pan , jméno FO, po uzavření smlouvy o zprostředkování, začal vykonávat činnost fotbalového agenta prostřednictvím společnosti , Anonymizováno, , právnická osoba, . nemá na smlouvu o zprostředkování a povinností z ní vzniklé žádný vliv. , jméno FO, jako jednatel , Anonymizováno, , právnická osoba, . neuzavíral žádné smluvní vztahy, kterými by nahrazoval dosavadní vztahy, kterých byl účasten jako fyzická osoba. Poukazuje na to, že žalovaná svá tvrzení ohledně smlouvy o zprostředkování významně měnila: nejprve měla být neplatná, poté neúčinná a následně měla zaniknout.

22. Žalobkyně se ztotožňuje s jazykovým výkladem smlouvy o zprostředkování (odst. 31, 32 odůvodnění rozsudku) i se závěrem, že tento odpovídá skutečné vůli smluvních stran. Jazykový výklad smlouvy jinou interpretaci nepřipouští. Soud smlouvu přes její výkladovou nespornost podrobil výkladu dle § 266 ObchZ. Připomíná dopisy předsedy představenstva žalované a zástupce žalované z 19. 9. 2019 a z 6. 8. 2020, ve kterých žalovaná jednoznačně odmítá úhradu požadované provize proto, že pan , jméno FO, smlouvu o zprostředkování nikdy nesplnil, neboť se na přestupu hráče do klubu , právnická osoba, nijak nepodílel, tedy příchod hráče nezprostředkoval. Toto stanovisko žalované z doby před podáním žaloby se následně v řízení ukázalo nepravdivým, ovšem dokládá nekonzistentnost a rozpory v tvrzeních žalované. Následné chování smluvních stran, kdy žalovaná uhradila panu , jméno FO, provizi dle čl. II odst. 3 smlouvy, jako jedno z kritérií výkladu vůle, jednoznačně prokazuje výklad čl. II odst. 4 smlouvy zastávaný žalobkyní.

23. V posuzované věci se žalobkyně jako právní nástupce , jméno FO, . , jméno FO, domáhá zaplacení žalované 520 000 EUR s úrokem z prodlení 8,25 % ročně od 6. 8. 2020 do zaplacení jakožto neuhrazené části odměny (provize) , jméno FO, . , jméno FO, , na kterou mu proti žalované vznikl nárok dle čl. II odst. 4 (nedatované, písemné) smlouvy o zprostředkování, kterou s žalovanou uzavřel v roce 2009. Tuto pohledávku , jméno FO, . , jméno FO, následně postoupil žalobkyni smlouvu o postoupení pohledávky z 2. 3. 2020. Předmětem smlouvy (dále též podle kontextu jen smlouva nebo smlouva o zprostředkování) byl závazek , jméno FO, . , jméno FO, zprostředkovat přestup hráče fotbalu , jméno FO, , nar. , datum, , fotbalového hráče z klubu , Anonymizováno, , Anonymizováno, do klubu , právnická osoba, a žalovaná se zavázala zaplatit , jméno FO, . , jméno FO, provizi. , jméno FO, . , jméno FO, přestup , jméno FO, , jehož fotbalovým agentem v té době byl, zprostředkoval v červnu roku 2009 a od 1. 9. 2009 byl P. , jméno FO, registrován u , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, jako hráč , právnická osoba, . Provize za zprostředkování přestupu měla být zaplacena ve třech splátkách. Žalovaná zaplatila první dvě společnosti , Anonymizováno, , právnická osoba, ., jejíž jediným jednatelem byl a je , jméno FO, . , jméno FO, , přičemž od 18. 8. 2009 do 23. 5. 2013 byl , jméno FO, . , jméno FO, též jediným společníkem této společnosti. Třetí splátka provize byla sjednána ve výši 10 % z přestupní částky hráče do dalšího klubu, nad již na základě smlouvy vyplacené částky. Dne 16. 8. 2019 hráč přestoupil z klubu žalované do klubu , Anonymizováno, za přestupovou částku 5 200 000 euro.

24. Žalovaná vznesla proti uplatněnému nároku vícero námitek, svou obranu v průběhu řízení doplňovala o nové skutečnosti a svá tvrzení i argumentaci také měnila. Namítala, že smlouva o zprostředkování nebyla , jméno FO, . , jméno FO, nikdy splněna, neboť nevyvinul žádnou zprostředkovatelskou činnost ani ve vztahu k přestupu hráče do klubu žalované, ani z něj do , Anonymizováno, . Poukázala na ust. § 647 ObchZ, podle kterého zprostředkovateli nevzniká právo na provizi, jestliže smlouva s třetí osobou byla uzavřena bez jeho součinnosti. Ujednání o provizi je neplatné pro neurčitost, smluvní ujednání jsou v rozporu s dobrými mravy a požadavek na úhradu provize za přestup, na jehož zprostředkování s , jméno FO, . , jméno FO, nepodílel, přičemž přestup hráče do , Anonymizováno, zprostředkoval jiný agent, který za to dostal zaplaceno, je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Při přípravném jednání žalovaná uvedla, že čl. II odst. 4 smlouvy je třeba vykládá tak, že zprostředkovateli by nárok na provizi 10% z přestupové částky vznikl pouze tehdy, pokud by se zasloužil o další přestup. Výklad tohoto článku předkládaný žalobkyní je v rozporu s běžnou přestupní praxí ve fotbale a také v rozporu s předpisy FIFA - jejími pravidly pro přestupy hráčů. V dalším průběhu řízení namítla neplatnost pro nemožnost plnění, protože je v ní uvedeno, že , jméno FO, . , jméno FO, měl zprostředkovat přestup z , Anonymizováno, do , právnická osoba, , nicméně hráč byl v dané době členem , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, . Splnění smlouvy bylo nemožné také proto, že k jejímu podpisu došlo až poté, co se , jméno FO, stal hráčem klubu žalované. Nelze prostředkovat smlouvu, k jejímuž uzavření došlo již dříve. Při jednání, které se před soudem prvního stupně konalo 10. 12. 2021 žalovaná namítla nedostatek aktivní legitimace žalobkyně, protože smlouva o zprostředkování „pozbyla účinnosti a zanikla“, což má vyplývat z vyjádření samotné žalobkyně, která uvedla, že „žalovaná plnila faktury nikoli , jméno FO, , ale společnosti , Anonymizováno, , právnická osoba, .“, která se také namísto , jméno FO, . , jméno FO, stala fotbalovým agentem hráče , jméno FO, (k čemu předložila smlouvy mezi hráčem a touto společností). Následně tuto námitku doplnila o argumentaci, dle níž po vzniku , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, buď došlo k převodu práv a povinností ze smlouvy z pana , jméno FO, na společnost , Anonymizováno, , právnická osoba, ., nebo ke zrušení smlouvy a následnému uzavření ad hoc smluv mezi společností , Anonymizováno, , právnická osoba, ., a žalovanou.

25. Přezkoumávané rozhodnutí je v pořadí již druhým rozsudkem, kterým ve věci soud prvního stupně rozhodl. Ponejprv vyhověl žalobě rozsudkem z 3. 2. 2023, č.j. 34 C 232/2020-412 (nikoliv rozsudkem z 21. 2. 2022, č. j. 34 C 207/2017-627, jak je uvedeno v bodě 1 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně), který byl zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 8. 2023, č.j. 25 Co 113/2023-483 (a nikoliv ze dne 1. 9. 2022, č. j. 25 Co 127/2022-663 – jak soud rovněž nesprávně uvedl v bodě 8 odůvodnění rozhodnutí). Odvolací soud, obsazen tehdy jiným senátem než je tomu nyní, se ve svém kasačním rozhodnutí vymezil proti tomu, jak se soud prvního stupně v prvém rozsudku vypořádal s výkladem článku II bodu 4 smlouvy o zprostředkování; pochybil, pokud nepřihlédl k námitkám žalované a nezkoumal, zda skutečně bylo úmyslem při uzavírání smlouvy, aby zprostředkovatel obdržel odměnu podílem z přestupové částky za přestup, který již nezprostředkuje (ani nebude v té době agentem hráče a již nebude ani v platnosti smlouva mezi hráčem a klubem, kterou zprostředkoval), a tento úmysl musel nebo mohl být druhé smluvní straně znám. Nesouhlasil také s názorem soudu prvního stupně, že není namístě zkoumat obecnou obchodní praxi. Pokud účastníci o ne zcela jednoznačně určitém (avšak nikoliv zjevně neplatném) ujednání ve smlouvě tvrdí (každý) něco jiného, je nutno uvedené ustanovení jako sporné vyložit dle ust. § 266 ObchZ.

26. Dále uvedl, že posouzení toho, zda úmysl jednající strany byl druhé straně znám nebo jí musel být znám, je zde zřejmá vazba na to, co bylo v dané době v oboru obvyklé, tj. z čeho tak ten či onen účastník smlouvy mohl při přijetí sporného projevu vůle vycházet. Zjištění obvyklé praxe v oboru se proto jeví jako podstatné. Také poučení, jehož se účastníkům v řízení dostalo, kdy soud poučoval žalovanou o tom, že její povinností je tvrdit a prokázat, že bylo společným úmyslem stran, neměl odvolací soud za správné; potřeba prokazovat shodný úmyslu stran z ust. § 266 ObchZ nevyplývá. Soud měl vést účastníky k tomu, aby tvrdili a prokázali, jaký byl při uzavření smlouvy jejich skutečný úmysl, a zda tento byl druhé straně znám. Jestliže neprovedl důkazy, které k tomu účastníci označili, zatížil řízení vadou, která vedla odvolací soud ke zrušení prvého rozsudku soudu prvního stupně.

27. Odvolací soud předně nemá rozsudek soudu prvního stupně za nepřezkoumatelný, s níže uvedenou výjimkou, neshledal ani odvolatelkou vytýkaná pochybení v procesním postupu soudu prvního stupně. Požadavek na přezkoumatelnost rozhodnutí je významný především z pohledu účastníka řízení a jeho zájmu na tom, aby mohl náležitě formulovat své výhrady vůči rozhodnutí soudu, s nímž nesouhlasí, tedy též vůči důvodům, které k takovému rozhodnutí vedly. Namítaný „paušální odkaz“ na závěry prvého zrušeného rozsudku, ovšem s dovětkem, z něhož je zřejmé, že tyto závěry platí pouze tehdy, pokud není to které zjištění či právní posouzení vyloženo odchylně, navíc také doplněn řadou konkrétních odkazů v dalším textu odůvodnění, sice do jisté míry snižují přehlednost rozhodnutí, ovšem „nepřehlednost“ odůvodnění rozsudek nepřezkoumatelným nečiní (viz např. rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 1805/2018 či rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 3066/2005, které odkaz na závěry uvedené v předchozích rozhodnutích nemá samy o sobě za odporující požadavkům ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.). I takové rozhodnutí prvoinstančního soudu, které nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2543/2011). Obsáhlé, a především s jednotlivými závěry soudu prvního stupně detailně polemizující odvolání žalované, jakož ji její další podání/přednesy během odvolacího řízení, její výhradu, že není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil, spolehlivě vyvracejí. Žalovaná ve skutečnosti nemá pochybnosti o tom, k jakým zjištěním stran právně významných skutečností soud dospěl a jakými právními závěry své rozhodnutí odůvodnil. To, že žalovaná s rozhodující většinou zjištění a úvah soudu prvního stupně nesouhlasí, neznamená, že tyto účastníci i odvolací soud nejsou sto přezkoumat. Vadou nepřezkoumatelnosti, která by byla důvodem pro kasaci rozhodnutí dle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř., rozsudek netrpí.

28. Námitku žalované, že nebyla řádně v souladu s ust. § 118a o. s. ř. vyzvána k prokázání svého právně významného tvrzení, že jejím skutečným úmyslem při uzavření smlouvy nebylo založit nárok žalobkyně na provizi z dalšího přestupu hráče od žalované a že tento úmysl musel být druhé smluvní straně znám, odvolací soud za opodstatněnou nemá.

29. Soud prvního stupně ve věci nařídil přípravné jednání dle § 114c o.s.ř., jehož se obě strany zúčastnily. Při něm ve shodě s ust. § 114c odst. 3 písm. b) o.s.ř. poté, co stranám zastoupeným advokáty sdělil, že provede výklad čl. II odst. 4 smlouvy podle § 266 OchZ, a poté, co žalovaná uvedla, že toto ujednání vykládá tak, že nárok z něj by , jméno FO, . , jméno FO, vznikl, pokud by byl v době přestupu hráče , jméno FO, do , Anonymizováno, jeho agentem a o přestup by se přičinil, a tento výklad odpovídá obchodní praxi ve fotbale, žalovanou poučil, že je „třeba, aby svá tvrzení v tomto směru pokud možno co nejobšírněji rozvedla a označila všechny důkazní návrhy k tomu, že právě toto bylo úmyslem jednajících osob, resp. smluvních stran, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran.“ Dále ji vyzval, aby tvrdila a prokázala „obchodní zvyklosti v odvětví“ a že byla „, Anonymizováno, a , Anonymizováno, – , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , zakázána praxe, kdy by agentovi (hráče) vznikl nárok na jeho provizi z dalšího přestupu. Konečně strany poučil, že nesplnění povinnosti tvrzení a neprokázání tvrzeních skutečností, k jejichž vylíčení/označení byly soudem vyzvány, může mít za následek neúspěch ve věci. Poskytnuté výzvy soudu byly dostatečně určité v tom směru, aby účastníkům bylo zřejmé, jaké skutečnosti jimi mají být prokázány/tvrzeny, stejně tak dostatečné je poučení o následcích spojených s tím, pokud účastníci tyto své procesní „povinnosti“ nesplní. To, že v protokolu o přípravném jednání není odkaz na ust. § 118a o. s. ř. nemá na dostatečnost výzvy žádný vliv.

30. Je pravdou, že odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení, neměl soudem podanou výzvu za odpovídající okruhu právně významných skutečností pro výklad projevu vůle dle ust. § 266 ObchZ, které v tomto směru vyložil odlišně než soud prvního stupně, který vycházel z potřeby zjištění společné vůle smluvních stran. Proto také zcela jednoznačně vyslovil, že pro výklad předmětného ustanovení každý z účastníků, tedy i žalovaná (viz odst. 14 odůvodnění zrušujícího rozhodnutí), nese důkazní břemeno o tom, co tvrdí, že bylo jeho vůlí při uzavírání smlouvy, a že tento jeho úmysl byl nebo musel být druhé straně znám. Žalované (stejně jako žalobkyni), se tím dostalo jasného poučení, která svá tvrzení k otázce jimi předestřeného výkladu smlouvy musí prokázat, mají-li být v řízení úspěšné. Není proto pochybením soudu prvního stupně, že tyto výzvy a s nimi spojená poučení v dalším průběhu řízení otrocky nezopakoval. Pokud jde o obchodní zvyklosti, kterých se žalovaná dovolává, odvolací soud v kasačním rozhodnutí neměl výtky k výzvě, kterou v tomto směru soud prvního stupně provedl při přípravném jednání (viz předchozí odstavec), ale k tomu, že je soud prvního stupně náležitě nezjistil.

31. Odvolací soud ale nesouhlasí se soudem prvního stupně v tom, že po zrušení jeho prvního rozsudku nebylo možné provést důkazy k prokázání jejího úmyslu při uzavření smlouvy, a toho, že žalobkyni byl nebo musel být znám, které žalovaná označila po uplynutí lhůty poskytnuté jí k tomu při přípravném jednání. Obecně platí, jak uvedl soud prvního stupně, že zrušení prvostupňového rozsudku bez dalšího neruší koncentraci řízení nastalou po přípravném či prvním jednání ve věci dle § 118b odst. 1 věta první či druhá o. s. ř. Žalované je však třeba dát za pravdu, pokud připomíná, i s přiléhavým odkazem na odborný komentář občanského soudního řádu autorů Svoboda, Smolík, Levý, Doležílek a kol, 3. vydání, C.H.Beck, 2023, že toto pravidlo se neuplatní ve vztahu ke skutkovým závěrům, které nadřízený soud pokládá za nesprávné nebo za předčasné ani vůči okolnostem, jež nadřízený soud narozdíl od soudu nižší instance pokládá za podle hmotného práva relevantní a k jejichž vylíčení a prokázání pro nesprávný hmotněprávní názor soudu nižšího stupně účastníci nebyli podle § 118a o. s. ř. vyzvání, resp. byli vyzváni způsobem, který odvolací soud shledal nesprávným (neúplným, neurčitým). V poměrech věci jde právě o důkazy, navržené žalovanou k prokázání jejího úmyslu při uzavření smlouvy včetně skutečností, které mají prokázat, že žalobkyni její úmysl byl/musel být znám, tedy zvyklosti a pravidla platná ve fotbalovém prostřední k odměnám za zprostředkování přestupu hráčů. Odvolací soud proto sdělil stranám při jednání konaném 17. 12. 2024, že má za přípustné i důkazy navržené účastníky po 26. 7. 2021 a že z toho důvodu odvolací soud doplní dokazování o žalovanou navrženou a soudem prvního stupně neprovedenou svědeckou výpověď , jméno FO, . , jméno FO, , některé žalovanou předložené listiny - Pravidla FIFA účinná od 1. 1. 2008, rozhodnutí sportovní arbitráže z 16. 11. 2010 a rozhodnutí z 19. 5. 2009 (č. l. 549, 568 a 572). Současně stranám zpřístupnil svůj názor vycházející z předběžného hodnocení dosud provedených důkazů, že žalobkyně prokázala, že účastníci uzavřeli smlouvu, z níž vyplývá právo žalobkyně na provizi ve výši 10 % z přestupní částky z dalšího přestupu hráče, a naopak zatím nemá za prokázané tvrzení žalované, že její skutečná vůle byla jiná, než jak je projev vůle účastníků zachycen v uzavřené písemné zprostředkovatelské smlouvě, a že její úmysl musel být v době uzavření smlouvy žalobkyni znám. Pro odstranění všech pochybností žalované znovu poskytl poučení o následcích nesplnění této výzvy dle § 118a o.s.ř.

32. Svědek , tituly před jménem, , právnická osoba, , stávající generální sekretář FAČR, uvedl, že v minulosti měl v různých fotbalových klubech (zmínil kluby „, Anonymizováno, “ a „, Anonymizováno, “) na starosti přestupy hráčů a spolupráci s jejich agenty. V době kolem roku 2009 bylo běžné, že se provize stanovily procentním podílem z přestupové částky, což pak bylo následně zakázáno na určité období a nyní je to zase povoleno. Bylo také docela běžné, že část provize byla vázána na následný příjem za prodej hráče, neboť se přivedení hráče bralo jako společný projekt agenta a klubu, kteří jsou vedeni společnou snahou vydělat z následného zhodnocení hráče. Také to vedlo k úspoře pro klub na provizi při hráčově příchodu. Popsaný formát odměny agenta se týkal zejména mladých hráčů, u nichž se v době jejich příchodu do klubu nevědělo, jaká bude jejich budoucí výkonnost; někdy se také k okamžiku příchodu mladého hráče nevyplácela žádná provize. Vysvětlil, že praxe také nebyla ve všech klubech stejná. Větší kluby, jejichž teamy hrály evropské soutěže, se více než kluby menší podřizovaly pravidlům FIFA. Popsal, že v důsledku změny agenta hráče (po příchodu do klubu) se může stát, že při jeho následném přestupu se klub může dostat do situace, kdy by platil provize dvěma agentům; tomu se on snažil zabránit – ve smlouvě by vázal provizi agenta, který hráče přivedl, na jeho budoucím přestupu, tím, že agent bude hráče v době jeho odchodu stále zastupovat. Nezná případ, kdy by se provize vyplácela agentovi, který hráče do klubu přivedl, 10 let po jeho příchodu, ale zažil, že se tak stalo v případě odchodu po pěti letech; bylo to tak ve smlouvě a klub s tím počítal.

33. Z obsahu žalovanou předložených Pravidel FIFA (FIFA Regulations) odvolací soud zjistil, že byla přijata výkonným výborem FIFA 29. 10. 2007, „v platnost“ vstoupila 1. 1. 2008 s tím, že nově zavedená ustanovení budu (národní) asociace uplatňovat nejpozději od 31. 12. 2029 (vyjma kapitoly III, která se však zprostředkovatelských provizí agentů netýká). Pravidly se řídí činnost hráčského agenta, který hráče seznamuje s kluby za účelem sjednání „pracovní smlouvy“, čímž je třeba rozumět profesionální smlouvu mezi hráčem a fotbalovým klubem, v němž má působit, bez ohledu na to, zda jde o pracovněprávní vztah dle českých předpisů. Zavedení a vymáhání předpisů se ukládá národním asociacím ve lhůtě 2 let „od data účinnosti.“ V článku 19 regulují pravidla zastupování hráče nebo klubu hráčským agentem – vyžaduje se písemná smlouva, která muže mít platnost pouze na dva roky, její prodloužení je možné pouze písemně a nejvýše o dva roky a nesmí být prolongována automaticky. Článek 20, který primárně upravuje odměnu, která náleží agentovi od hráče za jeho zastupování, v odst. 5 stanoví, že hráčský agent, který je smluvním partnerem klubu, bude za své služby odměňován předem stanoveným paušálem. Podle článek 29 nesmí klub vyplatit agentovi „žádnou kompenzační platbu, včetně náhrady za přestup... která je splatná v souvislosti s přestupem hráče mezi kluby“, což zahrnuje „vlastnictví jakéhokoliv podílu na jakékoliv úhradě přestupu nebo budoucí hodnotě přestupujícího hráče.“ Dále je v pravidlech deklarována povinnost dodržovat stanovy a další přepisy FIFA a rozhodnutí jejích orgánů a možnost uložit hráčským agentům sankce za jejich porušení, ty jsou v pravidlech vyjmenovány a mají povahu trestů udělených agentům orgány členských asociací případně Disciplinární komisí FIFA.

34. Z rozhodnutí rozhodčího soudu pro sportovní záležitosti CAS spisové značky 2008/A/1665, z 19. 5. 2029, odvolací soud zjistil, že bylo vydáno v řízení, v němž byl uplatněn peněžitý nárok hráčského agenta na odškodnění proti žalovanému italskému fotbalovému klubu , Anonymizováno, , zdůvodněněn tím, že klub v rozporu se smlouvu s agentem převedl hráče bez agentovi „intervence“. Z obsahu rozhodnutí plyne, že žalující agent v roce 1999 zprostředkoval přestup hráče do klubu , Anonymizováno, z chilského klubu a v roce 2000 se agent s žalovaným klubem dohodli, že klub zaplatí agentovi z budoucího převodu hráče 10% z přestupní částky, pokud tato přesáhne v dohodě uvedenou výši; dohoda nebyla časově omezená. Rozhodčí soud posoudil věc podle pravidel FIFA o hráčských agentech z roku 2001 – z jejich článku 12 podle něj smlouva mezi agentem a klubem je časově omezena na dobu dvou let, a protože tato doba uplynula předtím, než došlo k přestupu hráče z klubu, nemůže se agent domáhat vůči klubu žádného nároku z porušení jejich dohody.

35. Rozhodnutí samosoudce (rozhodce) výboru pro status hráčů ze 16. 11. 2010 (na č.l. 818), se týká nároku, kterého se hráčský agent domáhal vůči fotbalovému klubu se smlouvy, kterou agent, jím zastupovaný hráč a klub, v němž hráč působil, uzavřeli v roce 2002 (rozhodnutí je anonymizováno, nelze z něj zjistit klub ani zemi/země, v nichž se posuzovaná jednání odehrála). V roce 2006 hráč přestoupil do nového klubu a agent se s odkazem na dohodu z roku 2002 domáhal po klubu s nímž měl dohodu uzavřenu, provize 30% z přestupní částky. Spor byl rozhodován podle pravidel z roku 2001. Rozhodce žalobu zamítl, neboť podle pravidel z roku 2001 je hráčský agent, který je smluvním partnerem klubu, odměňován předem dohodnutým paušálem a rozhodce FIFA nemůže přiznat nárok 30% z přestupní částky, neboť jej „nelze spojovat s činností hráčského agenta popsanou a stanovenou v předpisech.“36. Odvolací soud neprovedl k důkazu další dvě žalovanou předložená rozhodnutí Sportovního arbitrážního soudu (CAS) sp. zn. 2006/A/1019 a sp. zn. 2013/A/3104, neboť v nich se řešila otázka, zda má agent na provizi právo, i když „pracovní smlouva“ mezi klubem a hráčem byla uzavřena bez jeho přičinění; tato otázka, ani její řešení rozhodčím soudem, není pro výklad předmětného ustanovení smlouvy mezi , jméno FO, . , jméno FO, a žalovanou podstatná.

37. S ohledem na obsah předchozích rozhodnutí soudů obou stupňů jakož i vymezení odvolacích důvodů žalovanou odvolací soud pouze pro přehlednost shrnuje, že ve shodě se soudem prvního stupně má za prokázané, že , jméno FO, . , jméno FO, , jakožto zprostředkovatel a žalovaná jakožto zájemce uzavřeli písemnou smlouvu o zprostředkování ve znění předloženém žalobkyní, která není datována a která byla pravděpodobně uzavřena 1. 7. 2009 nebo krátce po tomto datu. , jméno FO, . , jméno FO, se v ní žalované zavázal zprostředkovat přestup hráče , jméno FO, z klubu , Anonymizováno, , Anonymizováno, do , právnická osoba, , a žalovaná se za to zavázala zaplatit zprostředkovateli provizi dle čl. II odst. 1 smlouvy (čl. I odst. 1). Závazek zprostředkovatele bude podle čl. I odst. 2 splněn okamžikem registrace hráče za klub , právnická osoba, u , Anonymizováno, . Účastníci se dohodli, že smlouva se řídí českým právem a byla vypracována právničkou , adresa, , jíž byl její sepis zadán žalovanou (podrobněji v odst. 28 prvého rozsudku soudu prvního stupně). Dne 1.7. 2009 žalovaná s panem , jméno FO, uzavřela písemnou smlouvu, v níž se s ním dohodla na podmínkách, za nichž bude působit v klubu žalované jako její profesionální hráč, a ke dni 1. 9. 2009 byl , Anonymizováno, zaregistrován jako profesionální hráč žalované u , Anonymizováno, . Tím byl závazek zprostředkovatele , jméno FO, . , jméno FO, vymezený v čl. I smlouvy o zprostředkování splněn.

38. Po právní stránce byla smlouva mezi , jméno FO, . , jméno FO, a žalovanou správně kvalifikována jako smlouva o zprostředkování dle § 642 a násl. OchZ, z jehož dispozitivního ustanovení § 644 plyne, že zprostředkovateli vzniká nárok na provizi, je-li uzavřena smlouva, jež je předmětem zprostředkování.

39. Závěr soudu prvního stupně, který již ve svém prvém rozsudku vzal za vyvrácenou námitku žalované, že se , jméno FO, . , jméno FO, na zprostředkování přestupu hráče , Anonymizováno, do klubu žalované nijak nepodílel, byl shledán správným již v předchozím rozhodnutí odvolacího soudu (viz odst. 6 jeho odůvodnění). Ani z později provedených důkazů nelze dospět k jinému skutkovému závěru. Statutární zástupce žalované pan , Anonymizováno, ve své účastnické výpovědi před soudem prvního stupně potvrdil, že , jméno FO, . , jméno FO, přestup hráče , jméno FO, do klubu žalované zprostředkoval a žalovaná již také v odvolání proti rozsudku tuto svou námitku neopakuje. Lze proto uzavřít, že , jméno FO, . , jméno FO, splnil svůj závazek ze smlouvy o zprostředkování a právo na provizi za zprostředkování hráče do klubu , právnická osoba, mu vzniklo.

40. Provize, která , jméno FO, . , jméno FO, náleží za splnění jeho povinnosti zprostředkovatele je v čl. II smlouvy o zprostředkování rozdělena do tří dílčích plnění, přičemž vznik nároku dle čl. II odst. 1 je vázán jen na splnění závazku zprostředkovatele, jež je definováno v čl. I odst. 2 smlouvy, zatímco k tomu, aby zprostředkovali vznikl nárok na plnění dohodnutá v čl. II odst. 3 a 4, musí nastat další okolnosti, které jsou po právní stránce odkládacími podmínkami vzniku těchto dílčích nároků ve smyslu § 36 odst. 1,2 obč. zák. č. 40/1964 Sb. Provize ve výši 150 000 Kč (bez DPH) byla splatná do 30 dnů od registrace , jméno FO, jako hráče , právnická osoba, , a to na základě faktury, vystavené zprostředkovatelem. Žalované byla vyúčtována k úhradě fakturou společnosti , Anonymizováno, , právnická osoba, . z 13. 10. 2009, vystavenou v měně euro (5 786 eur) a byla žalovanou této společnosti zaplacena ve třech splátkách provedených v roce 2010. V čl. II odst. 3 smlouvy o zprostředkování byla sjednána další část provize, na kterou , jméno FO, . , jméno FO, vznikl nárok tím, že hráč , jméno FO, nastoupí za klub žalované v nejvyšší české fotbalové soutěži ke třem utkáním, ve kterých odehraje více než 45 minut, a to do 30 dnů od splnění této podmínky. Také tuto část provize, poté co byla splněna výše zmíněná podmínka, vyúčtovala žalované společnost , Anonymizováno, , právnická osoba, , a to fakturou z 16. 4. 2016, vystavenou na částku 5 462,69 eur, z níž žalovaná dne 4. 6. 2014 zaplatila společnosti , Anonymizováno, , Anonymizováno, částku 5 388,90 eur.

41. Dle čl. II odst. 4 smlouvy o zprostředkování byla třetí část provize náležející , jméno FO, . , jméno FO, sjednána takto: Zprostředkovateli náleží 10% z přestupní částky hráče do dalšího klubu nad již vyplacené částky zájemcem zprostředkovateli.

42. Dne 16. 8. 2019 přestoupil hráč , jméno FO, z klubu žalované do fotbalového klubu , Anonymizováno, , a to za částku 5 200 000 EUR, kterou se zavázal tento klub zaplatit žalované (viz odst. 31 odůvodnění rozsudku a odst. 51 prvého rozsudku soudu prvního stupně).

43. Poté co se , jméno FO, . , jméno FO, neúspěšně domáhal provize dle čl. II odst. 4 smlouvy (respektive nejprve sdělení přestupové částky, aby mohla být stanovena její výše), postoupil tuto svou pohledávku písemnou smlouvou o postoupení pohledávky žalobkyni, o čemž byla žalovaná vyrozuměna předžalobní výzvou z 23. 7. 2020. Tou byla současně žalované dána lhůta k zaplacení provize ve výši 520 000 eur do 5.8. 2020. Žalovaná úhradu odmítla a dosud ji neprovedla.

44. Takto soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav nedoznal změny ani v odvolacím řízení.

45. Pokud jde o námitku nedostatku aktivní legitimace žalobkyně, na níž žalovaná v průběhu odvolacího řízení svou argumentaci v podstatě soustředila, odvolací soud nemá důvodu se odchýlit od závěru, který k ní přijal ve svém předchozím rozhodnutí (v odst. 6 odůvodnění kasačního usnesení). Ani v dalším průběhu řízení nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by zavdávala důvod jej revidovat. S žalovanou lze souhlasit pouze potud, že vzhledem k obchodněprávní povaze smlouvy o zprostředkování postačovala pro její novaci (včetně zrušení) dohoda účastníků přijatá v libovolné formě (ústně, konkludentně). Také správně připomíná, že soud prvního stupně neshledal tuto námitku opodstatněnou ze dvou důvodů (viz výše odst. 17). S oběma důvody, na kterých soud prvního stupně své posouzení námitky založil, odvolací soud souhlasí.

46. Výše v odst. 31 odůvodnění tohoto rozsudku odvolací soud vyložil, že kasace prvoinstančního rozsudku odvolacím soudem obecně neruší účinky koncentrace řízení, které v něm nastaly podle ust. § 118b odst. 4 o.s.ř. Tento princip se v případě tvrzení žalované, že smlouva o zprostředkování po vzniku společnosti , Anonymizováno, , právnická osoba, . zanikla nebo byla nahrazena smlouvou mezi žalovanou a společností , Anonymizováno, , právnická osoba, ., která žalovaná do řízení vnesla až poté, co v něm nastaly účinky obecné koncentrace pro možnost tvrdit nové právně významné skutečnosti a předkládat nové důkazy dle §114c odst. 5, § 118b odst. 1 o.s.ř., plně uplatní. S žalovanou nelze souhlasit v tom, že na toto tvrzení koncentrace řízení nedopadá, neboť důkazní břemeno existence smlouvy nese žalobkyně. Žalobkyně byla povinna tvrdit a prokázat, že smlouva, která je právním důvodem vzniku jejího nároku, byla platně uzavřena a stala se účinnou. Pokud se žalovaná brání tím, že toto právní jednání následně zaniklo v důsledku skutečnosti, se kterou objektivní právo takový právní následek spojuje, je na ní, aby takovou skutečnost procesně přípustným postupem tvrdila a v případě její spornosti také prokázala. To se v přezkoumávané věci nestalo, neboť tvrzení žalované bylo uplatněno opožděně, aniž by pro takový postup byla dána některá ze zákonných výjimek uvedených ust. § 118b o.s.ř. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud k tomuto tvrzení nepřihlédl.

47. Stejně tak nesprávným je názor žalované, že zánik smlouvy o zprostředkování byl v řízení zjištěn z tvrzení a důkazů, které v řízení řádně a včas uvedla/navrhla žalobkyně. Obecně nelze vyloučit, že strana, která k určité rozhodné skutečnosti, jež je na prospěch protistraně, nenese břemeno tvrzení a důkazu, takovou skutečnost svým procesními úkony do řízení vnese a prokáže. V posuzované věci se tak nestalo. Argumentace žalované spočívá především na zjištění, že prvé dvě části provize nepožadoval zaplatit , jméno FO, . , jméno FO, , ale jím vlastněná (spoluvlastněná) obchodní společnost , Anonymizováno, , právnická osoba, ., která se také namísto , jméno FO, . , jméno FO, stala hráčským agentem , jméno FO, . Žádná s těchto skutečností k zániku smlouvy o zprostředkování nevede a není ani důkazem existence právního jednání, v jehož důsledku by smlouva o zprostředkování zanikla či práva z ní , jméno FO, . , jméno FO, vzniklá přešla na společnosti , Anonymizováno, , právnická osoba, . Totéž platí ve vztahu k žalovanou odkazovaným částem svědecké výpovědi , jméno FO, . , Anonymizováno, (viz např. její vyjádření ze 4. 3. 2025), v níž , jméno FO, . , jméno FO, skutečně uvedl, že důvodem založení společnosti , Anonymizováno, , právnická osoba, . bylo, aby tato vyvíjela činnost hráčského agenta namísto něj jako fyzické osoby. Soud prvního stupně již v odst. 66 svého prvého rozsudku vysvětlil, že ke změně věřitele provizního nároku ze smlouvy (z , jméno FO, . , jméno FO, na , Anonymizováno, , právnická osoba, .) by mohlo dojít buď uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky či jejím vkladem do základního kapitálu , Anonymizováno, , právnická osoba, ., což ovšem obligatorně vyžaduje jednání v písemné formě, ve druhém případě spolu s rozhodnutím soudu, jenž vede ohledně , Anonymizováno, , právnická osoba, . veřejný rejstřík. Odvolací soud dodává, že by se tako mohlo stát i v důsledku prodeje či vkladu podniku , jméno FO, . , jméno FO, jako podnikatele fyzické osoby do společnosti , Anonymizováno, , právnická osoba, .; opět by byla vyžadována písemná forma, případně rozhodnutí soudu. Taková právní jednání nenastala (nebyla tvrzena a nebyla zjištěna). Pokud jde o novaci smlouvy dohodou jejích účastníků případně účastníků a společnosti , Anonymizováno, , právnická osoba, ., takové právní jednání ke své platnosti sice písemnou formu nevyžadovalo, nicméně v řízení nebylo zjištěno, že by k němu došlo. Tvrdí-li žalovaná, že shora uvedené skutečnosti vedou nutně k jednomu z jí předestřených obsahů právních jednání mezi žalovanou, , jméno FO, . , jméno FO, a , Anonymizováno, , právnická osoba, ., tedy buď došlo ke zrušení stávající smlouvy o zprostředkování a nahrazení novou smlouvu s , Anonymizováno, , právnická osoba, ., nebo , jméno FO, . , jméno FO, své podnikání „převedl“ na , Anonymizováno, , právnická osoba, . a žalované to oznámil, pominula ještě možnost třetí, která na rozdíl od předchozích dvou je v souladu se zjištěními, která soud mohl v řízení učinit: blíže neupřesněný záměr , jméno FO, . , jméno FO, převést své podnikání na , Anonymizováno, , právnická osoba, . nebyl ve vztahu k nároků z posuzované smlouvy uskutečněn, , Anonymizováno, , právnická osoba, . se nestala věřitelem jakéhokoliv nároku z ní a objektivně nebyla oprávněna provize po žalované požadovat jí vystavenými fakturami.

48. Pro posouzení opodstatněnosti žaloby je stěžejní výklad ujednání o provizi obsažený v čl. II odst. 4 odst. 2 smlouvy o zprostředkování. Soud prvního stupně jej provedl, vázán pokynem podle předchozího rozhodnutí odvolacího soudu, předmětné ustanovení vyložil v souladu s kritérii stanovenými pro výklad projevu vůle v ust. § 266 ObchZ, které také aplikoval na skutkový stav zjištěný z jím provedených důkazů, a zhodnotil je v souladu s ust. § 132 o. s. ř. Závěr, k němuž dospěl, má odvolací soud za správný. Skutečnosti, které následně vyšly najevo z dokazování doplněného odvolacím soudem správnost závěrů soudu prvního stupně ještě utvrzují.

49. Pokud jde o jazykovou intepretaci smlouvy, odvolací soud bez jakýchkoliv pochybností přitakává závěru, že tato je zcela ve shodě s tím, co o úmyslu stran tvrdí žalobkyně; tedy, že se v ní (v čl. I) zprostředkovatel , Anonymizováno, zavázal žalované zprostředkovat přestup hráče , Anonymizováno, . , jméno FO, do fotbalového klubu žalované a za splnění tohoto závazku (a žádného jiného) mu náležela provize určená v čl. II smlouvy. Odůvodnění tohoto závěru, provedené především v odst. 31 až 34 odůvodnění, je výstižné, přesvědčivé, úvahy soudu jsou logické, prosté vnitřních rozporů a především vycházejí z textu smlouvy, jakožto důkazního prostředku, v němž je projev vůle jejích kontrahentů zaznamenám, a který je vyložen lingvisticky korektně, bez jakékoliv manipulace s významem použitých slov, větných celků i celého textu. Soud také logicky a přesvědčivě vyložil, proč má z obsahu smlouvy za nepochybné, že jsou všechny složky provize (dle čl. II odst. 1, 3 i 4) odměnou zprostředkovatele za splnění jeho závazku vymezeného v čl. I smlouvy přesto, že je v čl. I odst. 2 dvě v důsledku nedůslednosti autora textu odkaz toliko na čl. II odst. 1 (viz odst. 33 a 34 odůvodnění rozsudku).

50. Jak správně připomněl soud prvního stupně každé právní jednání, podléhá výkladu, i když se z hlediska jazykového jeví jednoznačně jasným. (viz přiléhavý odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu z 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, podobně i v sp. zn. 23 Cdo 4861/2017 či v sp. zn. 23 Cdo 505/2018.). Ze systematiky ust. § 266 ObchZ ( jež je v podstatě totožná s členěním ust . §556, § 557 o. z.) vyplývá že (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání je skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. (subjektivní kritérium) Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil a nelze ji zaměňovat s tím, co o ní kontrahent ex post, typicky v soudním řízení, tvrdí. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje, aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl, anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), jíž je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov) – odlišuje-li se od něj. Nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle druhého odstavce § 266 ObchZ a projev vůle jednajícího vyloží podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které je projev vůle určen (objektivní kritérium). Výrazy použité v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim v tomto styku přikládá. Při výkladu vůle (subjektivním i objektivním) se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí.

51. Soud prvního stupně smlouvu vykládal v souladu s uvedenými požadavky zákona, jak je nejen ve zmíněných rozhodnutích vykládá Nejvyšší soud.

52. Tvrzení žalobkyně, že úmysl , jméno FO, . , jméno FO, byl totožný s tím, jak byl ve smlouvě účastníky použitými slovy vyjádřen, je, jak uzavřel soud prvního stupně, prokázán především samotným textem smlouvy o zprostředkování (a podpůrně i výpovědí , jméno FO, . , jméno FO, , byť je třeba vzít v úvahu objektivně nižší důkazní sílu jeho výpovědi jakožto původního věřitele pohledávky, jejíž existence závisí na tom, že soud bude mít jím podporovaný výklad smlouvy za správný a také svědka , Anonymizováno, ). Žádné jiné důkazy, které soud v řízení provedl, toto zjištění nevyvracejí.

53. Žalovaná tvrdí, že její skutečný úmysl byl jiný – neměla v úmyslu poskytnout zprostředkovateli plnění z přestupní částky dalšího přestupu hráče z jejího klubu, pokud by jej znovu nezprostředkoval. Aby soud mohl dospět k závěru, že je smlouvu možné vyložit v souladu s výkladem žalované, muselo by být prokázáno, žea) žalovaná takový úmysl objektivně měla, přesto, že nechala vyhotovit a , jméno FO, . , jméno FO, předložila smlouvu ve znění, jenž je s tímto výkladem v rozporu, ab) především to, že , jméno FO, ., , jméno FO, byl tento její úmysl nekorespondující s objektivním výkladem uzavírané smlouvy znám (nebo znám být musel), a s tímto vědomím smlouvu uzavřel.

54. Žádnou z obou uvedených skutečností odvolací soud, a to ani po doplněném dokazování, za prokázánu nemá.

55. Pokud jde o skutečnou vůli žalobkyně při uzavření smlouvy, soud prvního stupně velmi detailně především v odstavcích 38 až 61 odůvodnění rozsudku, vyložil, proč má tvrzení žalované za vyvrácené. Vůči jeho úvahám odvolací soud nemá zádních výhrad. Soud ve shodě s provedenými důkazy uvádí konkrétní zjištění, která jej vedou k závěru, že toto tvrzení žalobkyně bylo vyvráceno, tyto hodnotí jednotlivě i ve vzájemných souvislostech ,přičemž v souladu principem volného hodnocení důkazů přihlíží i k tomu, že jednotlivá tvrzení žalobkyně v řízení uvedená si protiřečí, případně je následně vyvrátí výpověď jejího statutárního zástupce , Anonymizováno, . Žalobkyně především nedokázala uvěřitelně vysvětlit, proč by, navíc poté, co již byl , Anonymizováno, , jméno FO, jejím hráčem, vypracovala a podepsala smlouvu v předloženém znění, pokud její údajný skutečný úmysl byl diametrálně odlišný od toho, co se z obsahu smlouvy objektivně podává. I odvolací soud má za významné to, že prvotní reakce žalované na požadavek na úhradu provize byla zcela jiná, než jakou by bylo možno očekávat od toho, kdo smlouvu uzavíral s úmyslem jakoukoliv provizi z následného přestupu neplatit.

56. Odvolací soud pak má za stejně podstatné, že i pokud by úmysl žalobkyně byl takový, jak tvrdí, pak v řízení nebylo prokázáno, že by žalované takový úmysl byl či musel být znám. Přímý důkaz, z něhož by bylo možné usoudit, že byl pan , jméno FO, konfrontován s informací o skutečné vůli žalobkyně, protivící se podepsanému textu, předložen nebyl. Žalobkyně se snažila to, že , jméno FO, . , jméno FO, muselo být jasné, že z následného přestupu hráče mu nebude poskytnuta žádná provizi, nebude-li v té době jeho agentem, odůvodnit tím, že vzhledem ke zvyklostem panujícím v této době ve fotbalovém prostředí toto muselo být zřejmé každému fotbalovému agentovi. Takové tvrzení měl odvolací soud za právně významné a proto, narozdíl od soudu prvního stupně měl za potřebné provést i důkazy, které mohou přispět k tomu, jaká byla praxe stran agentských provizí. Soud prvního stupně ovšem správně upozornil na to, že i kdyby bylo v rozhodné době obvyklé mezi agenty a kluby sjednávat pouze takové smlouvy o zprostředkování s obsahem vylučujícím vázat část provize za zprostředkování příchodu hráče do klubu podílem na plnění, které klub následně obdrží při jeho odchodu, pak to samo osobě nebránilo závěru, že se v posuzované smlouvě účastníci od této zvyklosti odchýlili – účastníci smluvních vztahů mohou uzavírat i smlouvy, které obvyklé nejsou. Žalovaná, pokud by nesnesla jiné důkazy, by musela prokázat, že míra nepřípustnosti sjednané provize byla v daném místě i čase taková, že by nikdo v postavení žalované a , jméno FO, . , jméno FO, nemohl vážně vyjednat a uzavřít smlouvu, obsahující způsob určení provize popsaný v čl. II odst, 4.

57. Odvolací soud i ohledně posouzení vědomosti , jméno FO, , , jméno FO, o tvrzeném úmyslu žalované I odkazuje na odpovídající část odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, především jeho odst. 63 až 80. Za rozhodující důkaz toho, že v rozhodné době nebyla praxe, kdy je část provize agenta, který především mladého hráče do klubu přivedl, závislá na budoucím příjmu klubu z jeho obchodu, pouze zcela výjimečnou, má odvolací soudu výpověď , tituly před jménem, , Anonymizováno, , jméno FO, . Tento zkušený fotbalový činovník, jehož výpověď navrhla žalovaná, pro odvolací soud zcela věrohodně vypověděl, že k takovým případům docházelo, že on sám je zažil a co dělal proto, aby se v případě, kdy původní agent hráče, který jej do klubu „přivedl“, při odchodu hráče z klubu již jeho agentem nebyl, nedostal do situace v jaké se ocitla žalovaná, tedy, že platby utržené za prodej hráče bude vyplácet jeho stávajícímu i bývalému agentu. Vyjádřil se i k tomu, že zákaz podílu agentů na budoucích přestupech hráčů, který vyplynul z důkazů provedených pravidel FIFA i z žalovanou předložených rozhodnutí sportovní arbitráže (námitku žalobkyně, že rozhodnutí vycházejí z předchozích regulí FIFA nemá odvolací soud za významnou, neboť z rozhodnutí je zřejmé, že i předchozí úprava byla obdobná), se jednak v čase měnil, jednak nebyl v českém fotbalovém prostředí důsledně dodržován. Odvolací soud, opět ve shodě se soudem prvního stupně připomíná, že i případné porušení pravidel FIFA či FAČR nemají dopad na platnost soukromoprávního jednání neodporujícího obecně závazným právním předpisům; důsledky jejich porušení se projeví pouze ve vnitřních vztazích těchto spolků a jejich členů, případně v tom, že „orgány“ spolku (FIFA, FAČR, případně rozhodci, kteří soud povinni vnitřní pravidla FIFA respektovat), poskytnou nároku jenž je s těmito pravidly v rozporu, požadovanou ochranu. Lze tak uzavřít, že i s ohledem na nikoliv jednoznačnou praxi ohledně obsahu provizních ujednání v předmětné době, nelze mít za prokázané, že , jméno FO, . , jméno FO, při uzavření smlouvy musel vědět, že úmyslem žalované nemohlo být zavázat se k výplatě části provize za zprostředkování příchodu hráče , jméno FO, do jejího klubu jako podílu na tom, co utrží z jeho dalšího přestupu.Odvolací soud souhlasí i s tím, jak se soud prvního stupně vypořádal se způsobem určení výše provize dle čl. II odst. 4 smlouvy, tedy zda částka odpovídající 10% z „přestupní částky“ má či nemá být ponížena o 300 000 Kč, na které měl , jméno FO, . , jméno FO, nárok dle čl. II odst. 1 a 3 smlouvy. I v této případě se odvolacímu soudu jeví ujednání vykládaného z hlediska svého vyjádření dostatečně určité a jednoznačné. Výraz „nad již vyplacené částky zájemcem“ v podstatě vylučuje to, že by skutečným úmyslem jednajících osob bylo provizi vypočtenou z platby za odchozí předstup hráče o „předchozí“ provize ponížit. Pokud tomu tak mělo být, pak i právní laik by zvolil formulaci jinou, natož právní profesionál zběhlý v právních vtazích ve sportovním prostředí. V podrobnostech odvolací soud odkazuje na odst. 81 až 84 odůvodnění rozsudku.

58. Odvolací soud souhlasí i s tím, jak se soud prvního stupně vypořádal se způsobem určení výše provize dle čl. II odst. 4 smlouvy, tedy zda částka odpovídající 10% z „přestupní částky“ má či nemá být ponížena o 300 000 Kč, na které měl , jméno FO, . , jméno FO, nárok dle čl. II odst. 1 a 3 smlouvy. I v této otázce se odvolacímu soudu jeví toto ujednání z hlediska svého slovního vyjádření dostatečně určité a jednoznačné. Výraz „nad již vyplacené částky zájemcem“ v podstatě vylučuje to, že by skutečným úmyslem jednajících osob bylo provizi vypočtenou z platby za odchozí předstup hráče o „předchozí“ provize ponížit. Pokud tomu tak mělo být, pak i právní laik by zvolil formulaci jinou, natož právní profesionál zběhlý v právních vtazích ve sportovním prostředí. V podrobnostech odvolací soud odkazuje na odst. 81 až 84 odůvodnění rozsudku.

59. S výkladem čl. II odst. 4 smlouvy v otázce určení výše v něm upravené provize přímo souvisí další odvolací námitka žalované, v níž vytýká nesprávnou aplikaci výkladového pravidla „contra preferentem“ dle § 266 odst. 4 ObchZ. Odvolací soud nemá závěr soudu, že autorem vykládaného ustanovení čl. II odst. 4 smlouvy je žalovaná, za odporující jeho zjištění, že návrh provizního schématu pocházel od , jméno FO, . , jméno FO, . Předmětem výkladu není provizní schéma, nýbrž projev vůle účastníků zachycený ve smlouvě, jenž je vyjádřen výrazy, které formulovala právnička žalované. To platí i pro její článek II odst.

4. Úvaha soudu prvního stupně se tak nijak neprotiví závěrům rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 6/2011, neboť jak návrh celé smlouvy, tak formulaci článku II odst. 4, tedy „výraz“, který dle žalované připouští různý výklad, použila žalovaná jako první. Není také pravdou, že by soud prvního stupně pominul toliko subsidiární roli tohoto výkladového pravidla. Z odstavců 81 až 85 odůvodnění rozsudku je zcela nepochybné, že na toto pravidlo poukázal pouze na podporu svého závěru o výkladu výrazu „nad rámec vyplacené částky“, který vyložil podle ust. § 266 odst. 1 - 3 ObchZ tak, jak je uvedeno v předchozím odstavci.

60. I s námitkou nemravnosti uplatněného nároku a s namítaným rozporem (jeho uplatnění) se zásadami poctivého obchodní styku, se soud prvního stupně, vzdor tvrzení odvolatelky, vypořádal, byť v přezkoumávaném rozsudku odkazem na své první meritorní rozhodnutí. , adresa, mravy soukromé právo skrze ustálenou judikaturu vrcholných soudů vymezuje jako „souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních“ (rozhodnutí Nejvyššího soud Rc 5/2001). Jednání dobrým mravům se příčící, které ust. § 39 obč. zák. č. 40/1964 sankcionuje absolutní neplatností, je pak takové chování subjektu právních vztahů, které „hrubě uráží veřejné mínění, mravy společnosti i soudce.“ Odvolací soud není názoru, že by na účastníky zvoleném mechanismu určení provize, jejíž dvě složky jsou závislé na úspěšném rozvoji kariéry hráče, bylo cokoli, co by uráželo či vyvolalo dojem konfliktu s mravními zásadami, které jsou rozhodující částí společnosti respektovány a chráněny. Opět lze poukázat na výpověď , tituly před jménem, , jméno FO, , který jako osoba znalá fotbalového prostředí vypověděl, že zvolený přístup nebyl v předmětné době především u mladých hráčů neobvyklý a oběma stranám, klubu i agentovi, nabízel schéma win-win; agent se spokojí s nižší odměnou s vidinou jejího dodatečného (třeba i podstatného) navýšení, bude-li se kariéra hráče, jehož klubu opatřil, úspěšně rozvíjet. Současně ovšem nese riziko, že to tak nedopadne, a žádné další plnění již mu poskytnuto nebude. I z výpovědí osob, jejichž slyšení v tomto řízení navrhla žalovaná, se podává, že pozdější vynikající hráčská kariéra , Anonymizováno, , jméno FO, se v době jeho přestupu do klubu žalované rozhodně nemohla pokládat za samozřejmou. Také klub může mít z přijatého způsobu provize prospěch; jeho náklady při získání hráče jsou nižší, a bude-li v budoucnu povinen poskytnout zprostředkovateli dodatečné plnění, stane se tak až v okamžiku, kdy z „prodeje“ hráče utrží další příjem, jehož část pak zprostředkovateli zaplatí. Rozpor s dobrými mravy v takové dohodě odvolací soud neshledal.

61. Rozhodně není nic nemravného na tom, že , jméno FO, zprostředkoval přestup hráče do klubu, ve kterém hráč hrát chtěl. Soud není vybaven odbornými znalostmi z fotbalového prostředí, přesto je názoru, že hráči nikoliv ojediněle přestupují do klubů, v nichž hrát chtějí. Jestliže je se zprostředkováním i hráčem chtěného přestupu spojené angažmá zprostředkovatele, které autonomně jednající účastníci smlouvy – podnikatelé, honorují dohodnutou provizí, pak ani těmito okolnostmi není odvolací soud pobouřen. Jak již bylo mnohokrát vysvětleno, žalobkyní požadovaná provize není odměnou, „která není nikterak svázána s činností agenta“, jak znovu v bodě 129 svého odvolání tvrdí žalovaná, ale odměnou (částí odměny) za splnění závazku zprostředkovatele vymezeného v čl. I smlouvy o zprostředkování.

62. Ve vztahu k výhradě nepoctivosti požadavku , jméno FO, . , jméno FO, či žalobkyně na úhradu požadované provize odvolací soud odkazuje na odst. 61 a 62 odůvodnění prvého rozsudku soudu prvního stupně, které má za dostatečné.

63. K neplatnosti smlouvy pro počáteční nemožnost plnění: tato obrana žalované je ryze účelová. , jméno FO, byl v době od 14. 8. 2000 do 31. 8. 2009 hráč klubu , Anonymizováno, a , jméno FO, . , jméno FO, v souladu se smlouvou zprostředkoval přestup hráče z tohoto do klubu žalované. V klubu , Anonymizováno, hráč hostoval. Tyto skutečnosti prokazuje k důkazu provedený, mezinárodní hráčský pas z 15. 2. 2012, což soud prvního stupně odůvodnil v odst. 47 svého prvého rozsudku. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že i kdyby hráč , Anonymizováno, z hlediska regulí fotbalových svazů nebyl hráčem klubu , Anonymizováno, , nebylo by splnění závazku zajistit jeho přestup, t.j. umožnit žalované uzavřít s hráčem smlouvu, na základě které se stane jejím hráčem a bude jako hráč , právnická osoba, zaregistrován u , Anonymizováno, , plněním, které je fakticky nebo v důsledku právní překážky neuskutečnitelné ve smyslu ust. § 37 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších přepisů. Účel smlouvy, který jejím uzavřením žalovaná sledovala, bylo získání hráče do svého klubu a jeho řádná registrace, a mohl být naplněn, i pokud by hráč přestoupil z jiného klubu, než jak účastníci při uzavření smlouvy předpokládali. To platí tím spíše, že v době podpisu smlouvy o zprostředkování žalovaná již zprostředkovávanou smlouvu s hráčem uzavřela, jak v řízení opakovaně zdůrazňuje. V podrobnostech lze opět odkázat na vyčerpávající odůvodnění prvého rozsudku soudu prvního stupně, konkrétně odst. 63,64 a i odst. 55 nyní přezkoumávaného rozsudku (k námitce nemožnosti hostování nezletilého hráče).

64. Pokud jde o výhradu, že nelze splnit závazek zprostředkovat uzavření smlouvy, která již byla uzavřená, odvolací soud odkazuje na odstavce 56, 57 prvého rozsudku soudu prvního stupně, v němž se s ní dostatečně vypořádal.

65. Veden sdělenými úvahami odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně výroku o povinnosti žalované nahradit žalobkyni náklady řízení, kterou jí soud prvního stupně uložil v souladu s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. podle procesního úspěchu účastníků, přičemž náklady žalobkyně, které žalované uložil nahradit, řádně vymezil a výší náhrady správně vypočetl; žalovaná se vůči způsobu jejího výpočtu nijak nevymezila, proto odvolací soud odkazuje na odst. 89 až 94 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Potvrdil rovněž výrok o povinnosti žalobkyně nahradit náklady vzniklé v řízení státu, který je odůvodněn v odst. 95 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

66. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. I v odvolacím řízení byla žalobkyně plně úspěšná, proto má právo na náhradu nákladů, které v něm účelně vynaložila k uplatnění svého práva. Jsou tvořeny odměnou zástupce žalobkyně za šest úkonů právní služby (viz dále), šesti režijními paušály zástupce žalobkyně - tři ve výši po 300 Kč, za úkony právní služby poskytnuté před 1. 1. 2025 a tři ve výši po 450 Kč za úkony pozdější, cestovné za použití osobního automobilu k přepravě zástupce žalobkyně na dvě jednání před odvolacím soudem, obou případech na trase , adresa, a zpět, a to za přepravu k jednání dne 17. 12. 2024 ve výši 1 386 Kč a za přepravu k jednání dne 11. 3. 2025 ve výši 1 398,60 Kč a náhrady DPH ve výši 63 477,67 Kč, jíž je zástupce žalobkyně plátcem, což soudu doložil. Odměna za jednotlivé úkony právní služby poskytnuté žalobkyni v odvolacím řízení je stanovena podle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif) z tarifní hodnoty ve výši 520 000 EUR a na české koruny je přepočtena v souladu s ust. § 8 odst. 1 advokátního tarifu měnovým kurzem ČNB ke dni započetí každého úkonu, následovně: za vyjádření k odvolání z 1. 10. 2024 odměna ve výši 49 580 Kč, za vyjádření z 3. 12. 2024 k dalšímu doplnění odvolání odměna ve výši 49 580 Kč, za účast na jednání před soudem dne 17. 12. 2024 odměna ve výši 49 540 Kč, za vyjádření ve věci samé z 6. 3. 2025 (reakce na podání žalované) odměna ve výši 49 540 Kč a za účast na jednání před soudem dne 13. 3. 2025, přesahující dvě hodiny odměna ve výši dvakrát, 49 500 Kč. Celkem činí odměna zástupce žalobkyně 297 240 Kč a náklady žalobkyně pak v součtu 365 752 Kč.