34 C 232/2020

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Tomášem Kamenickým ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení částky 520 000 eur s přísl.

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 520 000 eur se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 520 000 eur od 6. 8. 2020 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2 350 817,58 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

III. Žalovaná je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu Plzeň-město náhradu nákladů řízení ve výši 14 790,53 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Soud v dané věci rozhodoval poprvé rozsudkem ze dne datum, č. j. Anonymizováno Anonymizováno/Anonymizováno-Anonymizováno, na který, pokud jde o skutkové přednesy účastníků, učiněná skutková zjištění, důkazy, o nichž jsou skutková zjištění opřena, jejich hodnocení, odůvodnění neprovedení dalších důkazů, závěr o skutkovém vztahu a právním posouzení věci, není-li níže uvedeno jinak, pro stručnost odkazuje (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, a ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 29 Odo 22/2002).

2. Zrušený rozsudek stran právního posouzení projevu vůle vycházel z toho, že i když je § 266 odst. 1 obch. zák. formulován tak, že dopadá na jednostranná adresovaná právní jednání, použije se i na právní jednání vícestranná (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, a ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1850/2017).

3. Jeho použití na vícestranná právní jednání však má - na rozdíl od jeho použití na jednostranná adresovaná právní jednání - své specifikum. Jelikož uzavření smlouvy spočívá v souhlasné vůli smluvních stran, všechny strany smlouvy je třeba považovat za právně jednající, přičemž neexistuje strana, které by právní jednání bylo adresováno, a tudíž by jí tento úmysl musel být znám, nebo by o něm musela vědět. Vícestranné právní jednání je tak v souladu s tímto ustanovením třeba vykládat podle společného úmyslu stran.

4. Opačnou optikou by šlo na věc nahlížet pouze tehdy, pokud by spornou otázkou bylo, zda došlo ke kontraktaci, tj. zda jedna strana učinila nabídku a druhá její přijetí. Má-li být právní jednání vykládáno po obsahové stránce, tj. jaká práva a povinnosti si strany ujednaly, je třeba právní jednání vykládat podle společného úmyslu stran (tím jsou například zcela explicitně odůvodněny rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ze dne 28. 3. 2022, sp. zn. 22 Cdo 381/2022, ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1767/2019, a z poslední doby viz např. rozsudek ze dne 21. 3. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1062/2023).

5. I kdyby jedna ze stran prokázala pouze svůj úmysl a nikoli též úmysl druhé smluvní strany, není ani jasné, co by z toho pro výklad právního jednání mělo vlastně plynout, protože takový průkaz by zahrnoval též situace, jež jsou při výkladu právního jednání irelevantní, např. jednala-li jedna smluvní strana ve vztahu k druhé v mentální rezervaci, k jejímu skutečnému úmyslu by přihlédnout nešlo, i kdyby jej prokázala.

6. Zrušený rozsudek dále vycházel i z Nejvyšším soudem aprobované teorie dělení důkazního břemene (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010, ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, pořadové číslo 98/2013 Sb. NS, ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 29 Cdo 4022/2018, ze dne 27. 7., 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021, a ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 21 Cdo 2976/2023). Podle modernizované Rosenbergovy teorie analýzy norem ten, jehož procesnímu návrhu nelze vyhovět bez použití určité právní normy, nese důkazní břemeno o všech znacích skutkové podstaty této právní normy, tzn., že žalobce prokazuje naplnění všech znaků skutkové podstaty právních norem, o něž se opírá jeho procesní nárok, a žalovaný, nepopírá-li pravdivost žalobních tvrzení, prokazuje všechny skutkové znaky protinorem, tj. norem, které vylučují vznik, způsobují zánik nebo dočasnou či trvalou neprosaditelnost žalobcem uplatněného nároku.

7. Z uplatnění této teorie logicky plyne, že žalobce a žalovaný - s řídkou výjimkou řízení, v nichž právní posouzení spočívá v použití norem s relativně neurčitou hypotézou zakládající diskreční oprávnění soudu, a v nichž zároveň mají či mohou mít účastníci vzájemné postavení žalobců, tzv. iudicium duplex - nemohou oba nést důkazní břemeno o znacích skutkové podstaty téže normy, protože žádná právní norma nemůže žalobcův procesní nárok zakládat a současně vylučovat. To platí i tehdy, je-li výjimka stanovena v jedné větě legislativního textu a je od základního pravidla oddělena středníkem nebo slovy „ledaže“ nebo jiným obdobným způsobem, protože současná procesní teorie připouští, aby norma a protinorma byly stanoveny i v jedné větě (tzv. teorie větné stavby), a to stanovením tzv. minimální skutkové podstaty a výjimkové skutkové podstaty.

8. První rozsudek byl ve výroku o věci samé a dále v závislých výrocích zrušen usnesením Krajského soudu v Anonymizováno ze datum, a věc byla vrácena k dalšímu řízení.

9. Zrušení prvního rozsudku je postaveno na názoru, dle něhož zdejší soud prý pominul základní princip výkladu projevu vůle dle § 266 odst. 1 obch. zák., a že „jestliže účastníci toto ustanovení [čl. II bodu 4 smlouvy] vykládají diametrálně odlišně [...], nutno uvedené ustanovení jako sporné vyložit dle ust. § 266 obch. zák.,“ a tudíž „je proto namístě zkoumat, zda úmysl toho kterého jednajícího byl druhé straně znám nebo jí být znám musel. O tom oba nesou důkazní břemeno,“ že „není namístě poučení, že je třeba prokazovat shodný úmysl stran za stavu, kdy každá o svém úmyslu tvrdí něco jiného a především to z citovaného ustanovení § 266 obch. zák. nevyplývá.“ Dle názoru odvolacího soudu zdejší soud pochybil, „pokud nepřihlédl k námitkám žalovaného a nezkoumal, zda skutečně bylo jeho úmyslem při uzavírání smlouvy, aby zprostředkovatel obdržel odměnu podílem z přestupové částky za přestup, který již nezprostředkuje (ani nebude v té době Anonymizováno Anonymizováno a již nebude ani v platnosti smlouva mezi hráčem a klubem, kterou zprostředkoval), a tento jeho úmysl musel nebo mohl být druhé straně znám.“ V případě, kdy oba účastníci vykládají sporné ustanovení odlišně, nutno vycházet při posouzení toho, zda druhému účastníku mohl či měl být úmysl protistrany znám, i z obvyklé praxe v oboru.

10. Žalobkyně v dalším řízení dezinterpretovala odůvodnění usnesení Krajského soudu, z něhož prý plyne, že sporné ustanovení čl. II odst. 4 smlouvy o zprostředkování se má vykládat tak, že tato provize nepředstavuje odměnu za zajištění přestupu hráče z klubu Anonymizováno do klubu žalované, ale za zajištění přestupu z klubu žalované do dalšího klubu, když ve skutečnosti dle odvolacího soudu tato otázka měla být předmětem dalšího dokazování, a dále se nově začala dovolávat nařízení Anonymizováno o agentech hráčů z roku 2008 (jakož i řady rozhodnutí Arbitrážního soudu pro sport), z jehož čl. 20 plyne, že hráčský agent, se kterým klub uzavřel smlouvu je odměňován za své služby zaplacením paušální částky, která byla dohodnuta předem, a dále čl. 29 odst. 2, který výslovně zakazoval hráčským agentům sjednávat si s kluby, resp. přijímat od klubů v souvislosti s přestupem hráče, jakoukoli jinou odměnu, než tu uvedenou v kapitole IV nařízení. Dle názoru žalované dále čl. 29 odst. 1 daného nařízení výslovně zakazoval, aby agenti uzavírali s kluby dohody, které by agentovi poskytovaly podíl na jakékoli přestupové kompenzaci, nebo budoucí přestupové hodnotě hráče, což dovozovala ze slov „dlužník – klub (tj. klub, do něhož hráč přestupuje) nesmí agentovi hráče vyplatit zcela nebo z části jakoukoli kompenzační platbu včetně kompenzace za přestup, tréninkovou kompenzaci nebo solidární příspěvek, která se platí v souvislosti s přestupem hráče mezi kluby, a to ani za účelem vyrovnání částky, kterou agentovi hráče dluží klub, jehož je věřitelem. To zahrnuje, avšak nikoli výhradně, vlastnictví jakéhokoli podílu na jakékoli přestupové kompenzaci nebo budoucí přestupové hodnotě hráče.“ 11. Z tohoto zákazu dovozovala, že sell-on fee klauzule ve smlouvách mezi klubem a agentem, na základě kterých by agentovi měla náležet od klubu odměna jako podíl na budoucí přestupové hodnotě hráče, byly a stále jsou v rozporu se závaznými předpisy Anonymizováno, a tedy i s obvyklou praxí ve fotbale. Vůle žalované při uzavření smlouvy byla proto taková, že žalovaná byla ochotna domluvit se s panem jméno FO ve smlouvě dopředu na další částce navázané na další přestup hráče, kterou by panu jméno FO zaplatila v budoucnu, pokud by pan jméno FO tento další přestup hráče z klubu žalované do dalšího klubu pro žalovanou zprostředkoval.

12. Čl. 19 nařízení Anonymizováno o hráčských agentech z roku 2008 navíc omezoval možnost sjednání smluvního vztahu mezi agentem a klubem na dobu dvou let, taková smlouva může být prodloužena na další maximálně dvouleté období novou písemnou dohodou a nesmí být prodloužena mlčky. Nároky agenta na plnění závazku z takto zaniklé smlouvy shledal Arbitrážní soud pro sport jako obecně nepřípustné. Jelikož smlouva mezi panem jméno FO a žalovanou byla uzavřena dne datum, a byla uzavřena na dobu max. 2 let, zanikla nejpozději ke dni datum. Jelikož po dobu platnosti smlouvy pan jméno FO pro žalovanou další přestup hráče nezprostředkoval, právo na úhradu částky uvedené v čl. II odst. 4 smlouvy mu tak nevzniklo.

13. Žalovaná z toho důvodu vycházela při podpisu smlouvy zcela pochopitelně z předpokladu, že panu jméno FO vznikne právo na zaplacení další částky vázané na další přestup hráče pouze tehdy, pokud pan jméno FO v době platnosti smlouvy pro žalovanou tento další přestup zprostředkuje. Případná majetková (sell-on fee) práva navázaná na přestup hráče (pokud by agentovi náležela) by navíc zanikla nejpozději s ukončením zprostředkované smlouvy, již hráč uzavřel s klubem, do něhož díky činnosti agenta přestoupil. Profesionální smlouva hráče ze dne datum zanikla již v roce 2012, když dne datum byla uzavřena smlouva nová.

14. Žalobkyně v dalším řízení s těmito novými tvrzeními žalované polemizovala. Pravidla nařízení Anonymizováno o hráčských agentech měla být dle jeho čl. 40 vynucována až od 31. 12. 2009, tedy po uzavření smlouvy. Tato nařízení se zjevně neaplikují ani nyní. Čl. 29 nařízení navíc žádný zákaz, jak tvrdí žalovaná, neobsahuje, říká jen to, že když hráč přestoupí ze stávajícího klubu do nového klubu, nesmí nový klub zaplatit agentovi žádné kompenzační platby, tréninkové kompenzace anebo platby solidarity související s transferem, a to ani jako zápočet dlužné částky, na kterou má agent nárok od stávajícího klubu. Toto ustanovení neuvádí vůbec nic o smluvním vztahu mezi agentem a stávajícím klubem, či platebních a jiných smluvních povinnostech, které si mezi sebou sjednali. Odměna sjednaná procentem z přestupní částky, nikoli paušální částkou, se uplatňuje až do současné doby i přes to, že by tato praxe měla být zakázána nařízením Anonymizováno.

15. Žalovaná si v rámci svých vyjádření protiřečí, pokud uvádí, že dle obvyklé praxe bylo zakázáno sjednávat sell-on fee klauzule, avšak na druhé straně uvádí, že byla ochotna se domluvit s panem jméno FO na další částce za přestup hráče formou podílu na přestupové částce v případě, že by tento přestup pan jméno FO zprostředkoval. jméno FO navíc neměl se žalovanou uzavřenou žádnou smlouvu, na základě které by ji zastupoval v souladu s čl. 19 nařízení Anonymizováno o hráčských agentech z roku 2008, jejíž účinnost by měla být omezena dobou trvání na dva roky, neboť žalovaná účelově zaměňuje smlouvu o zastupování a smlouvu o zprostředkování. jméno FO ve vztahu se žalovanou nevystupoval jako její zástupce či jako její agent ve smyslu daného nařízení.

16. Odměna dle čl. II odst. 4 smlouvy o zprostředkování nebyla navázána na účinnost první profesionální smlouvy, kterou mezi sebou žalovaná a hráč uzavřeli. Tato podmínka není totiž součástí smluvního ujednání a žalovaná si tuto podmínku pouze libovolně dotváří. Žalovaná se svými výklady ve skutečnosti snaží doplnit obsah smlouvy o zprostředkování o další v ní neuvedené povinnosti zprostředkovatele a podmínky, na kterých se strany nikdy nedomluvily.

17. Navíc všechny žalovanou vznesené výtky proti oprávněnosti požadavku na úhradu provize dle čl. II odst. 4 smlouvy o zprostředkování platily i v době, kdy žalovaná uhradila zprostředkovateli provizi dle čl. II odst. 3 smlouvy o zprostředkování: uplynula doba dvou let od uzavření smlouvy o zprostředkování, pan jméno FO se k naplnění této podmínky nijak nepřičinil a v době jejího splnění nebyl agentem hráče a žalovaná přesto provizi dle čl. II odst. 3 smlouvy o zprostředkování uhradila. Jaká byla vůle žalované je z této následné praxe zcela zjevné.

18. Předseda představenstva žalované navíc vypověděl, že tento článek smlouvy od počátku neměl v úmyslu plnit, že ho považuje za neplatný, avšak to žalovaná druhé smluvní straně před uzavřením smlouvy nesdělila, byť smlouvu připravila. Navíc se předseda představenstva žalované dle své výpovědi domníval, že následně dojde k dospecifikování ujednané provize dle jednostranného mínění žalované. Skutečná vůle žalované tak ve vztahu k tomuto ujednání byla zcela evidentně jiná, než jak ji popisuje žalovaná ve svých podáních. Kdyby zprostředkovateli bylo známo, že žalovaná dané ustanovení považuje (mylně) za neplatné, nebo že její vůlí je toto smluvní ustanovení neplnit a v budoucnu o podmínkách tohoto ustanovení vyvolat další jednání, tak by smlouvu o zprostředkování nikdy neuzavřel. Pokud tedy žalovaná v řízení tvrdila, že jejím úmyslem bylo plnit za splnění podmínky, že by zprostředkovatel přestup hráče do jiného kubu zprostředkoval, z výpovědí jejího předsedy vyplynulo, že tomu tak nebylo.

19. V dalším řízení soud doplnil dokazování stran výkladu ustanovení čl. II odst. 4 smlouvy o zprostředkování, avšak pouze důkazy navrženými účastníky do 30 dnů od přípravného jednání, tj. do datum, a to e-mailem předsedy představenstva na č. l. 11 a dopisem žalované ze dne datum na č. l. 19, přiloženými již k žalobě, výslechem předsedy představenstva žalované a výslechem fotbalových agentů jméno FO a jméno FO navrženými žalovanou k prokázání svých tvrzení o obvyklé praxi ve fotbalu, a dále za podmínek stanovených v § 118a odst. 1 věta třetí o. s. ř. důkazy navržené žalobkyní ke zpochybnění tvrzení žalované o obvyklé fotbalové praxi a zpochybnění věrohodnosti výslechů předsedy jejího představenstva jakož i posledně zmíněných svědků, výslechem jméno FO, jeho čestným prohlášením, výtiskem z internetových stránek žalované na č. l. 152 a novinovými články na č. l. 159, č. l. 526 a č. l.

537. Naproti tomu soud nepřihlédl k novým tvrzením žalované uvedeným výše, jakož i k důkazním návrhům učiněným v podání ze dne 9. 2. 2024 na č. l. 544, neboť byly učiněny po lhůtě dle § 114c odst. 4 věty druhé o. s. ř. ve spojení s §118b odst. 1 věty první o. s. ř., neboť první výzva k doplnění skutkových tvrzení byla adresná a zcela přesná, přičemž zároveň podmínky pro jejich provedení dle § 118b odst. 1 věty třetí o. s. ř. splněny nejsou.

20. Předně je třeba uvést, že zrušení prvostupňového rozsudku bez dalšího neruší koncentraci řízení nastalou po přípravném či prvním jednání ve věci dle § 118b odst. 1 věta první či druhá o. s. ř.; ruší se pouze koncentrace dle § 119a o. s. ř., čemuž odpovídá povinnost soudu prvního stupně před vyhlášením dalšího rozsudku ve věci poskytnout stranám poučení podle § 119a odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1830/2019, a též Svoboda, K., a kol.: Občanský soudní řád: komentář. Druhé vydání. Praha : C. H. Beck, 2017, str. 524), nikoli však dle § 118b odst. 1 o. s. ř.

21. Soud se neztotožňuje s názorem žalované, která se ve svém odvolání domáhala další výzvy s poučením podle § 118a odst. 3 o. s. ř. v tom směru, že když neprokázala tvrzení o svém úmyslu, měla být vyzvána k doplnění dalších důkazních návrhů k prokázání svého sporného tvrzení. Žalovaná už totiž o své procesní povinnosti k prokázání sporných tvrzení jak o společném úmyslu stran, tak o obvyklé praxi ve fotbalu poučena byla na přípravném jednání. Názor, dle něhož je soud povinen dávat účastníkovi výzvy a poskytovat mu poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. opakovaně či vícečetně je sice v právní veřejnosti velice rozšířený, nicméně nesprávný hned z několika důvodů.

22. Taková povinnost předně neplyne ze samotného znění § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Smyslem a účelem těchto ustanovení je zabránit vyhlášení překvapivého rozsudku. Za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené rozhodovací praxi soudů považováno takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, a usnesení ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010).

23. V posuzované věci však taková procesní situace nenastala; žalovaná byla na přípravném jednání vyzvána k doplnění svých výše uvedených sporných tvrzení, doplnění důkazních návrhů a byla poučena o hrozícím procesním neúspěchu, nesplní-li tyto povinnosti. Za této situace – kdy žalovaná byla vyzvána k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů – lze jen sotva tvrdit, že žalované byla upřena možnost skutkově či právně argumentovat, a zároveň za situace, kdy byla upozorněna, že nedoplní-li nebo neprokáže-li svá sporná tvrzení, nebude ve sporu úspěšná, ona by je nedoplnila či neprokázala a ve sporu by proto prohrála, šlo by jen sotva tvrdit, že by rozhodnutí pro ni bylo překvapivým.

24. Ani z judikatury Nejvyššího soudu, dle níž „poučení o důkazní povinnosti podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. soud poskytne nejen účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz nebo který sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý prokázat sporné tvrzení, ale i tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve věci úspěšný,“ nelze povinnost k opakované výzvě a poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. dovodit. Nehledě na to, že tento názor byl v právní literatuře opakovaně podrobován přesvědčivé kritice (např. Lavický, P.: Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. Praha : Leges, 2017, str. 58-59), citovaná právní věta říká jen to, že účastník, který neprokázal své sporné tvrzení by měl být postupem dle § 118a odst. 3 o. s. ř. vyzván k doplnění důkazních návrhů; o četnosti či opakování takových výzev citovaná věta neříká vůbec nic. Nejvyšší soud přitom zjevně vychází z předpokladu, že účastníku se takové výzvy v řízení ještě nedostalo, a poté, co nepodal úspěšný důkaz o svém tvrzení, se mu výzvy a poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. dostává poprvé a naposled. To ostatně odpovídá procesním okolnostem v Nejvyšším soudem souzených věcech.

25. V pilotním rozsudku ze dne datum, sp. zn. Anonymizováno, v němž dovolání zamítl, neboť postup odvolacího soudu, který protistranu dovolatele poté, co své sporné tvrzení neprokázala, poprvé bezvadně vyzval k doplnění důkazních návrhů, neshledal porušením, ale naplněním § 118a odst. 3 o. s. ř. a § 213b odst. 1 o. s. ř. Naproti tomu rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. Anonymizováno, Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu mimo jiné proto, že odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný neunesl důkazní břemeno, aniž by odvolací soud postupoval podle § 118a odst. 3 o. s. ř. a § 213b odst. 1 o. s. ř. Zatímco tedy v první zmiňované věci dovolání zamítl proto, že účastníku, který své sporné tvrzení neprokázal, se výzvy a poučení dostalo právě jednou, ve druhé zmiňované věci rozhodnutí odvolacího soudu zrušil z toho důvodu, že dovolatel ve sporu prohrál pro neunesení důkazního břemene, aniž by se mu dané výzvy a poučení dostalo alespoň jednou.

26. Názor o povinnosti k opakování výzvy k doplnění tvrzení či důkazních návrhů stran skutečností, na něž se už jedna taková výzva vztahovala, navíc stojí v kolizi se zásadou koncentrace řízení. Smyslem a účelem koncentrace řízení je urychlení řízení uzavřením výčtu skutečností a důkazních prostředků, jejichž provedením k důkazu mají být dané skutečnosti prokázány, a to stanovením okamžiku, k němuž tvrzení o těchto skutečnostech a důkazní návrhy k jejich prokázání mají být podány. Názor o povinnosti k opakovaným výzvám a poučením v případě neprokázání sporného tvrzení účinky koncentrace ve svých důsledcích zcela vylučuje a umožňuje řízení protahovat do nekonečna.

27. Absurdní důsledky takového názoru zřetelně vystoupí do popředí v této myslitelné situaci: Účastník je v řízení vyzván k tomu, aby prokázal určitou skutečnost a je poučen o následcích spojených s nesplněním takové výzvy podle § 118a odst. 3 o. s. ř., účastník navrhuje prokázat danou skutečnost provedením důkazu (a), poté nastává koncentrace řízení a po ní účastník navrhuje prokázat své tvrzení provedením důkazu (b). Soud k důkaznímu návrhu důkazním prostředkem (b) nepřihlíží, protože byl učiněn po koncentraci řízení, avšak důkaz důkazním prostředkem (a) provede, nicméně dospěje k závěru, že důkaz o účastníkově tvrzení nebyl důkazem (a) úspěšně podán. Soud poté přistupuje k opakované výzvě dle § 118a odst. 3 o. s. ř., účastník vzápětí navrhuje provedení důkazu důkazními prostředky (b) a (c).

28. Soud si může následně počínat dvěma způsoby, buď provede důkaz oběma důkazními prostředky (b) a (c), což odůvodní tím, že byly odpovědí na jeho vlastní výzvu dle třetí výjimky z koncentrace stanovené v poslední větě § 118a odst. 1 o. s. ř., nebo provede důkaz důkazním prostředkem (c), avšak důkazním prostředkem (b) nikoli, což odůvodní opožděností takového důkazního návrhu. Obě varianty mají absurdní důsledky, neboť v prvním případě soud bez rozumného důvodu vyhoví důkaznímu návrhu, k němuž podle jasného ustanovení zákona neměl přihlížet, zároveň setřením rozdílu mezi včasným a opožděným důkazním návrhem ve svých důsledcích zruší účinky koncentrace řízení. Přitom je třeba mít na paměti, že jestliže by důkaz důkazním prostředkem (a) byl úspěšný, žádného dalšího dokazování by nebylo potřeba pro nadbytečnost; jestliže by důkaz důkazním prostředkem (a) byl neúspěšný, žádný další důkazní návrh by už z principu nemohl být posouzen jako opožděný – stačilo by, aby provedení důkazu účastník k opakované výzvě navrhl znovu. Naproti tomu ve druhém případě by soud svým postupem založil jen těžko obhajitelný rozdíl mezi důkazním návrhem (b) a důkazním návrhem (c). Provedení důkazu důkazním prostředkem (b) by vyloučil v podstatě jen proto, že jej účastník učinil v mezidobí mezi koncentrací a poskytnutím opakované výzvy a poučení, čímž by však do svého rozhodování zavedl prvek nahodilosti. Jen těžko najít rozumný důvod, proč by důkaz důkazním prostředkem (b) neměl být proveden jen proto, že jej účastník navrhl předtím, než byl k tomu vyzván, když navíc taková výzva je reakcí na dosavadní neplnění svých procesních povinností.

29. Úvaha žalované je však nesprávná především proto, že vychází z nesprávného předpokladu, že první rozsudek byl založen na tom, že žalovaná o svém tvrzení neunesla důkazní břemeno. Je však rozdíl mezi tím, kdy je určité tvrzení prokázané, neprokázané, nebo vyvrácené. V prvním případě bylo zjištěno, že tvrzená skutečnost nastala, ve druhém panují pochybnosti, zda tvrzená skutečnost nastala či nenastala a ve třetím bylo zjištěno, že tvrzená skutečnost nenastala. První, jakož i tento rozsudek jsou však založeny na zjištěném skutkovém stavu odpovídajícím tvrzení žalobkyně – žalovaná si s jméno FO sjednala třetí splátku provize zcela jednoznačně tak, že se jedná o odměnu za zprostředkování přestupu z Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno do právnická osoba. Tvrzení žalované tím bylo vyvráceno, neboť je neslučitelné se zjištěným skutkovým stavem.

30. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu však postup podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 532/06, nebo usnesení ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010). Jelikož však v souzené věci nebylo napoprvé, ani napodruhé rozhodnuto podle objektivního důkazního břemene, ale na základě zjištěného skutkového stavu, postup podle § 118a odst. 3 o. s. ř. proto nepřicházel v úvahu i z tohoto samostatně stojícího důvodu.

31. Jak je už uvedeno výše, soud se ani po doplnění dokazování neměl důvodu odklonit od svého závěru o skutkovém stavu uvedeného v odstavcích 26 – 36 prvního rozsudku. Zcela ve shodě s prvním rozsudkem dospěl k závěru, že společným úmyslem jméno FO v postavení fotbalového agenta jméno FO a žalované coby fotbalového klubu, bylo ujednání, dle něhož třetí splátka provize dle čl. II odst. 4 smlouvy o zprostředkování přestupu je odměnou za zprostředkování přestupu jméno FO do klubu žalované, a to ve výši 10 % z přestupové částky vyplacené žalované jako odměna za přestup do dalšího klubu dle smlouvy o přestupu uzavřené mezi fotbalovými kluby. Zprostředkovatel přestup do klubu žalované zprostředkoval, poté jméno FO přestoupil do Anonymizováno Anonymizováno za 5 200 000 eur. Třetí splátka provize zprostředkovatele tudíž činí 520 000 eur (viz zejména 26. – 30. a 34. odstavec odůvodnění prvního rozsudku).

32. Výklad zastávaný žalobkyní předně favorizuje samotná smlouva. Ta v čl. I odst. 1 jasně specifikuje povinnost zprostředkovatele „zprostředkovat přestup pana jméno FO […] z klubu Anonymizováno Anonymizováno do právnická osoba“ s tím, že dle I odst. 2 smlouvy zprostředkování bude splněno registrací hráče za klub právnická osoba u Anonymizováno. Dané ustanovení zároveň jasně říká, že za zprostředkování náleží zprostředkovateli provize. Provizi pak upravuje čl. II smlouvy a rozkládá ji do třech splátek.

33. Z toho, že se v čl. I smlouvy mluví jen o provizi „dle čl. II odst. 1“ nelze dovozovat žádné zásadní závěry, protože to je jen projev nedostatku péče, kterou strany (či spíše žalovaná, která její text vypracovala) textaci smlouvy věnovaly. Kdyby za zprostředkování přestupu do Plzně měla náležet jen odměna dle čl. II odst. 1 smlouvy a současně odměna dle čl. II odst. 4 smlouvy by měla náležet za zprostředkování přestupu do dalšího klubu, smlouva by obsahovala výkladovou mezeru, protože by vůbec neříkala, za co náleží odměna dle čl. II odst. 3 smlouvy.

34. Čl. II odst. 4 smlouvy navíc vůbec neupravuje další přestup (není v něm nic řečeno o povinnosti zprostředkovatele zprostředkovat přestup do dalšího klubu, ani nic bližšího o podmínkách vzniku nároku na provizi (obdobně jako je tomu v čl. I odst. 2); toto ustanovení upravuje pouze výši odměny, kdy navíc umístění zmínky „nad již vyplacené částky zájemcem zprostředkovateli,“ nedává ve variantě, dle níž se jedná o odměnu za zprostředkování přestupu ze žalované do dalšího klubu, vůbec žádný smysl (co by měla úplata za další plnění společného s odměnou vyplacenou za první plnění? – k tomu viz níže v tomto rozsudku).

35. Smluvní ujednání je tak zcela jasné a nedávalo žádný smysl vyzývat žalobkyni, aby jinými důkazními prostředky prokazovala společný úmysl stran, když jej prokázala už samotnou smlouvou. V této souvislosti asi není třeba zdůrazňovat, že písemné smlouvy se sepisují právě proto, aby strany měly potvrzení o tom, jak se dohodly, mj. jiné pro případ, že by mezi nimi došlo ke sporu, a tedy že by nedávalo smysl v případě, že by jedna se stran svou vůli zapřela, uzavřít, že smlouva jako důkaz je k ničemu, a že by obě strany musely kvůli tomu prokazovat, na čem se dohodly.

36. Naproti tomu však platí, že i když je právní jednání jasné z hlediska objektivního významu užitých slov, je možné, že strany jim subjektivně přisoudily jiný význam. I Nejvyšší soud argumentuje tím, že: „výkladu podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu,“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1850/2017).

37. Bylo proto v dispozici žalované, aby tvrdila a prokázala, že smluvní strany dané ustanovení mínily jinak, než plyne z objektivního významu slov užitých ve smlouvě. Její tvrzení však byla vyvrácena, protože zjištěné skutečnosti jejím tvrzením odporují.

38. Soud předně odkazuje na své úvahy uvedené v 40. odstavci prvního rozsudku, zejména, že žalovaná, ač argumentovala, že dané ujednání je neplatné, současně na přípravném jednání nabízela výkladové alternativy předmětného smluvního ujednání, nechtěla uvést, který výklad odpovídá jí projevené vůli, a sledovala, který výklad více zapůsobí. O neunesení důkazního břemene nemůže být vůbec řeč, již v prvním rozsudku se uvádí, že ze svědeckých výpovědí jméno FO a jméno FO se podává, že úmyslem stran bylo sjednat třetí splátku provize za původní zprostředkování přestupu do klubu žalované. jméno FO explicitně vypověděl, že: „Zde jsme za přestup domluvili relativně nižší částku a říkali jsme si, že pokud jméno FO přestoupí do áčka, neboť třeba jeden z deseti hráčů do áčka přestoupí, a tedy když bude úspěšný, tak budeme úspěšní i my. Že bych se podílel na přestupu pana jméno FO do dalšího klubu nebylo předmětem dohody,“ a navíc oba toto ujednání věrohodně odůvodnili tím, že bylo zájmem žalované posunout odměnu na pozdější dobu, až hráč vytvoří žalované určitý příjem, přičemž právě takový nákup hráče s odloženými náklady je hospodářským účelem sell-on fee klauzulí, jak je popisuje i sportovně-právní literatura (viz např. Nick de Marco: TPO in Football: What it is, how it is developing, and what it should be. Sports Law Bulletin, 6. 1. 2020).

39. Z toho se pak ve 49. odstavci prvního rozsudku činí závěr, že zprostředkovatel „zprostředkovat přestup jméno FO do Anonymizováno Anonymizováno nemusel, a proto je nerozhodné, že jméno FO byl agentem jméno FO pouze do konce roku 2011, že v době přestupu do Anonymizováno Anonymizováno jeho agentem už nebyla ani společnost Anonymizováno právnická osoba., ani že nevykonal žádnou činnost ve vztahu k hráči, nepodílel se na dalším rozvoji a přestupní podmínky do Anonymizováno Anonymizováno vyjednal někdo jiný,“ v 61. odstavci prvního rozsudku se uvádí, že „žalovaná se ve třetí splátce provize zavázala zaplatit za zprostředkování profesionální smlouvy mezi jméno FO a žalovanou, nikoli za zprostředkování smlouvy o přestupu mezi žalovanou a jiným klubem,“ a konečně v 68. odstavci se pak uvádělo, že vyslýchat fotbalové agenty nebylo třeba, protože „jméno FO si se žalovanou třetí splátku provize neujednal tak, jak žalovaná tvrdí, že je obvyklé.“ 40. Nejdříve soud doplnil dokazování listinami, které byly k dispozici už v době rozhodování odvolacího soudu, a to e-mailem předsedy představenstva žalované a dopisem jejího právního zástupce.

41. E-mail ze dne datum na č. l. 10, je odpovědí na e-maily ze dne datum a datum, jimiž jméno FO vyzval žalovanou o sdělení přestupové částky za přestup jméno FO, z níž je vypočítávána provize dle čl. II odst. 4 smlouvy o zprostředkování za účelem výpočtu nároků na úhradu sjednané provize. Zmíněným e-mailem ze dne datum odpověděl za žalovanou jméno FO, její předseda představenstva, že nárok jméno FO na úhradu provize neuznává. Uzavřená smlouva nebyla z jeho strany nikdy plněna, o čemž svědčí mimo jiné i to, že na jejím základě právnická osoba nikdy neuhradila žádnou odměnu (viz též 35. odstavec prvního rozsudku).

42. V dopisu ze dne datum na č. l. 19 uvádí PZ žalované, že žalovaná nárok žalobkyně neuznává, což odůvodnil doslova takto: „jméno FO nikdy nevykonal žádnou činnost, kterou by bylo možné považovat za zprostředkování podle zákona nebo podle smlouvy a k přestupu hráče do právnická osoba došlo bez přispění pana jméno FO. jméno FO tak našemu klientovi neposkytl plnění, které mělo být předmětem smlouvy a základním předpokladem pro vyplacení sjednané provize, a z tohoto důvodu ani náš klient panu jméno FO nikdy neposkytl žádné plnění předvídané smlouvou (pan jméno FO našemu klientovi konečně nikdy ani na úhradu jakéhokoli plnění ze smlouvy nevystavil daňový doklad). S ohledem na výše uvedené se předmět smlouvy nikdy nerealizoval (a ani již nemůže realizovat) a panu jméno FO tak nemohl vzniknout nárok na jakékoli plnění dle smlouvy včetně nároku na zaplacení provize dle čl. II odst. 4 smlouvy.“ 43. Dle názoru soudu, je-li při výkladu čl. II odst. 4 smlouvy o zprostředkování přestupu spornou otázkou, zda se jedná o provizi za přestup do klubu žalované, nebo z klubu žalované do dalšího klubu, předseda představenstva žalované a její právní zástupce popsali stanovisko žalované naprosto výstižně, v podstatě lépe to už napsat ani nemohli.

44. Ostatně kdyby žalovaná smlouvu uzavírala v přesvědčení, že provize náleží za zprostředkování přestupu ze žalované do dalšího klubu dle druhé jí nabízené výkladové varianty, uvedené dopisy by musely znít úplně jinak.

45. Dopis právního zástupce žalované žalobkyni by mohl znít např. takto: „Vážení, v návaznosti na Váš dopis ze dne datum Vám sděluji, že klient Váš požadavek na úhradu částky 520 000 eur neuznává. Nárok dle čl. II odst. 4 smlouvy o zprostředkování přestupu je totiž podmíněn provedením zprostředkovací činnosti při přestupu pana jméno FO z právnická osoba. do dalšího klubu, k čemuž však nedošlo. jméno FO totiž zprostředkoval pouze přestup pana jméno FO z Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno do právnická osoba., a proto náš klient panu jméno FO, resp. jím založené a jím ovládané společnosti Anonymizováno právnická osoba., zaplatil toliko provize sjednané pod čl. II odst. 1 a odst. 3 smlouvy o zprostředkování přestupu. Jelikož přestup pana jméno FO z právnická osoba., do Anonymizováno Anonymizováno zprostředkovala společnost právnická osoba., nikoli pan jméno FO, nárok na zaplacení provize dle čl. II odst. 4 smlouvy o zprostředkování přestupu mu nevznikl; navíc i kdyby tento přestup zprostředkoval, bylo by třeba odečítat již vyplacené částky. Výskyt smluvních doložek, v nichž dochází k ujednání výše provize v případě zprostředkování dalšího přestupu je v obchodním prostředí profesionálního soutěžního fotbalu zcela běžný, jejich význam nebývá smluvními stranami nikterak sporován a je pro nás velikým překvapením, že Vás pan jméno FO při uzavírání smlouvy o postoupení pohledávek na tuto skutečnost neupozornil. S pozdravem tituly před jménem jméno FO, advokát.“ 46. Kdyby platila druhá výkladová alternativa nabízená žalovanou, nemusela by žalovaná argumentovat, že dané ujednání je neurčité, a proto neplatné, nebylo by třeba zapírat, že jméno FO zprostředkoval přestup jméno FO z Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno do právnická osoba., což mimochodem žalovaná sporovala ještě ve svém závěrečném návrhu, neboť by to nemělo vliv vůbec na nic. Žalovaná by navíc elegantně vysvětlila, proč zaplatila společnosti Anonymizováno právnická osoba., první dvě splátky provize a nemusela by se ztrapňovat tvrzením, že „faktury, které žalobkyně k žalobě přikládá, nebyly vystaveny panem jméno FO, ale společností Anonymizováno právnická osoba., a stejně tak poukázání plateb ze strany žalované bylo provedeno nikoli na účet pana jméno FO, ale na účet společnosti Anonymizováno právnická osoba., která není stranou smlouvy, ani účastníkem tohoto řízení a jakékoli vztahy mezi žalovaným a touto společností a dokumenty s nimi související jsou tak pro účely tohoto řízení irelevantní,“ (podání ze dne datum na č. l. 39, v poznámce pod čarou na str. 3), tedy jinak řečeno, že žalovaná zaplatila společnosti Anonymizováno právnická osoba. dne datum částku 2 000 eur, dne 20. 8. 2010 částku 1 786 eur a dne datum částku 2 000 eur coby první splátku provize, a dále dne datum částku 5 388,90 eur coby druhou splátku provize jen tak nazdařbůh, aniž by tato společnost s věcí měla cokoli společného, a to navíc v situaci, kdy zprostředkování neprovedl ani pan jméno FO.

47. K nesmyslnosti takového počínání se soud již vyjadřoval v 50. odstavci prvního rozsudku, na který v této souvislosti odkazuje. Už ze samotné souhry výše uvedených okolností je naprosto jasné, že provize dle čl. II odst. 4 smlouvy náleží za zprostředkování přestupu do klubu žalované a nikoli z klubu žalované do dalšího klubu. Opačný výklad je totiž tak absurdní, že nikoho – ani samotnou žalovanou – až do přípravného jednání ani nenapadlo, že by se mohla žalobě bránit i tímto způsobem.

48. Vymlouvat se přitom nejde ani na to, že druhý dopis psal právní zástupce žalované, a to jednak proto, že jednání zmocněnce je přičitatelné zmocniteli (§ 436 odst. 1 o. z.), a taktéž proto, že předseda představenstva žalované při svém účastnickém výslechu potvrdil, že obsah korespondence psané advokátem žalované znal. Celý dopis je navíc napsán v intencích e-mailu předsedy představenstva, jenž i svou vlastní odpověď postavil na tom, že jméno FO smlouvu nesplnil, a proto podle ní nikdy nic nedostal, což jednoduše nelze chápat jinak, než že nesplněním smlouvy se rozumí zprostředkování přestupu jméno FO do žalované, pročež žalovaná jméno FO nikdy nezaplatila první dvě splátky provize a tudíž nezaplatí ani tu třetí, protože v případě, že by se jednalo o zprostředkování přestupu ze žalované do dalšího klubu, nevyplacení prvních dvou splátek provize by asi sotva mohlo „o něčem svědčit.“ 49. V 25. odstavci prvního rozsudku soud sumarizoval četná protiřečení ve skutkových tvrzeních žalované. Žalovaná jednoduše nemůže logicky konzistentně tvrdit, že sporné ujednání nelze vyložit žádným způsobem za současného nabízení různých výkladových alternativ, mezi nimiž lze rozhodnout, že pan jméno FO přestup nezprostředkoval, ale současně jej zprostředkoval ve střetu zájmů jednáním pro obě strany, že žalovaná se společností Anonymizováno právnická osoba. žádnou smlouvu neuzavřela, ale současně, že smlouva byla postoupena či zrušena a uzavřena nová, atd.

50. Ač to není v občanském soudním řádu výslovně vyjádřeno, v občanském soudním řízení mají účastníci povinnost činit – i když ze svého úhlu pohledu – pravdivé a úplné skutkové přednesy (k principu poctivosti v civilním řízení soudním viz např. např. Lavický, P.: Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. Praha : Leges, 2017, str. 54, nebo Věcný záměr civilního řádu soudního, 2017, str. 45). Požadavek na pravdivost skutkových tvrzení přitom inherentně obsahuje požadavek na jejich logickou koherenci.

51. Nad vzájemně si odporujícími skutkovými tvrzeními lze dokonce uvažovat tak, že vedou ve smyslu § 43 odst. 2 věty druhé o. s. ř. k závěru o neurčitosti podání pro logické rozpory v nich s tím, že nebyly-li by tyto po předchozím upozornění odstraněny, k tvrzení by se podle tohoto ustanovení nepřihlíželo, a tedy by se ani nevedlo dokazování těchto tvrzení.

52. Konzervativnější přístup vychází z § 132 části věty za středníkem o. s. ř., dle něhož soud v řízení přihlíží mimo jiné ke všemu, co účastníci uvedli, přičemž protiřečivost, a tedy nejméně částečná nepravdivost skutkových tvrzení není ničím, co by se mělo vyhnout hodnocení. Takového hodnocení se žalované poprvé dostalo již ve druhé polovině 67. odstavce prvního rozsudku.

53. V dalším řízení se spory v tvrzeních žalované či rozpory mezi tvrzeními žalované a (dokonce i jí předkládanými) důkazy jen prohlubovaly, když například žalovaná na jedné straně tvrdila, že v obvyklé fotbalové obchodní praxi bylo neobvyklé a současně zakázané, aby agenti dostávali od klubu odměnu jako podíl na jakékoli budoucí přestupové hodnotě hráče, a že současně bylo obvyklé a nařízením Anonymizováno přikázané, aby tato částka byla sjednána v paušální výši, což na druhé straně sama žalovaná zjevně neučinila, protože provize je určena podílem z přestupové částky. I kdyby měl soud přihlížet k tvrzením o čl. 29 odst. 1 nařízení o hrářských agentech z roku 2008, již samotným vyhodnocením těchto tvrzení by bylo patrné, že se věci nijak netýkají - ustanovení, kterého se žalovaná dovolává, sell-on fee klauzule nezakazuje; pouze zakazuje klubu, do něhož hráč přestupuje, aby plnil podle smlouvy o přestupu k rukám fotbalového agenta zastupujícího klub, z něhož hráč přestupuje, a to ani k vyrovnání dluhu klubu, jež agent zastupuje, vůči agentovi. To, že když žalovaná tvrdí, že se zprostředkování musí odehrát po dobu dvouleté platnosti smlouvy s agentem, tak zaměňuje smlouvu o zprostředkování přestupu se smlouvou o zastupování (fotbalového klubu agentem) už soud ani nehodlá blíže komentovat.

54. Když žalovaná z údajné obvyklosti takové praxe dovozuje, že mezi ní a jméno FO bylo domluveno, že jméno FO vzniknou další provizní nároky jen tehdy, pokud v době jejich splnění bude jméno FO zastupovat jméno FO podle smlouvy o zastupování, je třeba poukázat na to, že jméno FO uzavřel s jméno FO standardní smlouvu o zastupování dne datum na dobu do datum (viz standardní smlouva o zastupování ze dne datum na č. l. 56), přičemž v době od datum do datum jméno FO zastupovala jako agent společnost Anonymizováno právnická osoba. (viz standardní smlouva o zastupování ze dne datum na č. l. 59), přičemž zároveň z výtisku ze stránek Anonymizováno.Anonymizováno na č. l. 526 se podává, že po přestupu z Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno do právnická osoba jméno FO hostoval nejdříve v Anonymizováno, pak v adresa a v Anonymizováno, resp. Anonymizováno Anonymizováno, nastoupil ke třem utkáním, v nichž odehrál víc jak 40 minut až v sezóně 2013/2014. Uvedené koresponduje i s článkem vytištěným z internetových stránek žalované na č. l. 533, v němž se uvádí, že jméno FO je hráčem Anonymizováno adresa už 5 let, avšak po hostováních v různých koutech země až letos na jaře razantně vstoupil na tuzemskou fotbalovou scénu. S tím korespondují i skutečnosti uvedené v 33. odstavci prvního rozsudku, že společnost Anonymizováno právnická osoba., druhou splátku provize fakturovala v roce 2014 a žalovaná podle této faktury uhradila dne datum částku 5 388,90 eur. Nehledě na to, že tvrzení žalované se opětovně rozcházejí s jejím vlastním jednáním, je zcela zřejmé, že žalovaná trvání právního vztahu zastoupení hráče zprostředkovatelem za (ani ve smlouvě nevyslovenou) podmínku pro vznik provizních nároků nepovažovala, protože druhou splátku provize zaplatila v době, kdy zprostředkovatel agentem hráče už nebyl.

55. S tvrzením žalované se zásadním způsobem rozchází účastnická výpověď jméno FO, předsedy představenstva žalované. Předseda představenstva žalované ve své účastnické výpovědi potvrdil, že jméno FO přestup jméno FO do Anonymizováno zprostředkoval, což žalovaná jinak zapírá, rovněž potvrdil, že žalovaná zaplatila jméno FO, resp. Anonymizováno právnická osoba., první dvě splátky provize po 150 000 Kč a že se jednalo o platby nikoli nesouvisející, ale za samotný přestup a za odehrané zápasy. jméno FO taktéž potvrdil, že nezletilí hráči mohou hostovat, což je další skutečnost, kterou žalovaná zapírala (viz 64. odstavec prvního rozsudku).

56. Jestliže měl jméno FO prokázat tvrzení žalované, dle něhož „žalovaná při podpisu smlouvy vycházela zcela pochopitelně z předpokladu, že panu jméno FO vznikne právo na zaplacení další částky vázané na další přestup hráče dle čl. II odst. 4 smlouvy pouze tehdy, pokud pan jméno FO v době platnosti smlouvy pro žalovanou tento další přestup hráče zprostředkuje,“ tak se tak v žádném případě nestalo.

57. Jestliže by soud měl vycházet z jeho výpovědi, tak by musel uzavřít, že smlouva obsahovala ujednání, dle něhož agent bude mít nárok na další přestupní bonus ve výši 10 % z dalšího přestupu za předpokladu, že bude agentem hráče a bude s ním mít uzavřenou smlouvu, avšak zároveň toto ujednání tam být nemělo, protože bylo v rozporu s předpisy Anonymizováno, což jméno FO, který smlouvu za žalovanou podepsal, věděl. Musela by tam být uvedena paušální částka, na níž se však žalovaná s jméno FO nedomluvila, a to celé proto, že předpokládal, že k přestupu hráče do 18 let nedojde, a kdyby došlo, tak by muselo dojít k „dospecifikování“ výše provize, což dle jeho mínění znamená, že výši provize bude jméno FO moci jednostranně určit. Asi není třeba zdůrazňovat, že takové pojetí smluvního jednání je prima facie nemravné a nepoctivé, a tudíž nemůže požívat právní ochrany.

58. Jeho výpověď je však, pokud jde o význam daného smluvního ujednání, zcela nevěrohodná, a to pro četné rozpory jak v rámci ní samotné, tak s jinými provedenými důkazy.

59. Předně jeho východisko, že předpisy Anonymizováno je zakázáno sjednat provizi určenou 10 % z budoucího transferu i 10 % ze současného transferu, tj. takového, který agent zprostředkoval, odporuje úplně všem svědeckým výpovědím, ať už svědků navržených žalobkyní či žalovanou. Vypověděl sice, že to, že nařízení FIFA tento typ ujednání zakazuje by měl vědět každý, kdo působí ve fotbalovém prostředí, o jaký předpis konkrétně jde však říct neuměl, i navzdory tomu, že absolvoval školení a tyto předpisy si sám pravidelně studuje.

60. Navíc z některých částí účastnické výpovědi předsedy představenstva žalované je patrné, že taková ujednání považuje za neplatná, resp. v rozporu s předpisy Anonymizováno, jen pokud jde o nezletilé hráče. Poprvé se to naznačuje z jeho tvrzení, že smlouvu za žalovanou napsal externí právní zástupce, konkrétně partnerka majitele paní adresa, která měla právní vzdělání, u mládeže se tehdy takové smlouvy neuzavíraly, tak do textu převzala ustanovení ze smluv pro profesionální hráče, čímž je mimochodem řečeno, že ve smlouvách profesionálních hráčů se takové doložky vyskytovaly, a dále to plyne též z dalšího tvrzení, dle něhož „já jsem věděl, že u mládežníků je to nepovolený způsob odměňování agentů, avšak v té době adresa nebyla zavedenou značkou a nedělala přestupy tohoto formátu, čili mám na mysli, že nepřiváděla profesionální hráče, u nichž by takový způsob odměňování byl sjednán procentem z přestupní částky za zprostředkování dalšího klubu, když hráč jde ven,“ a dále „věděl jsem, že kdyby docházelo k dalšímu přestupu, musela by být sjednána konkrétní částka, za kterou k přestupu dojde a navíc jsem předpokládal, že k přestupu hráče do 18 let nedojde.“ 61. jméno FO si navíc odporuje i v popisu okolností, za nichž jméno FO přestoupil do Anonymizováno, když na jedné straně uvádí, že s jméno FO to s ohledem na jeho tělesnou konstituci nevypadalo nijak závratně, hrál ve druholigových klubech ve adresa a podobně, prvních 7 let to nevypadalo, že by mohl hrát v zahraničí, avšak na druhé straně zdůrazňuje ojedinělost ujednání o provizi ve výši 150 000 Kč za samotný přestup a dalších 150 000 Kč za odehrané zápasy za nezletilého hráče bez profesionálního statusu, a že ho jméno FO po obchodní stránce tlačil, kam žalovaná nechtěla, a že jí stanovoval ultimátní podmínky, jinak k přestupu nedojde, což je jednoduše v nesouladu s představou žalované, že jméno FO neměl v předmětné době na výběr, neměl nabídky z jiných klubů a do Anonymizováno sám chtěl. Bylo-li by tomu tak, jméno FO by si asi sotva mohl dovolit žalovanou obchodně kamsi tlačit a stanovovat jí podmínky, při jejichž neakceptaci ke zprostředkování nedojde. S tvrzením žalované, že hráč neměl nabídky z jiných klubů, jinak vyvráceným už v prvním rozsudku, není v souladu ani výpověď v té části, v níž předseda představenstva uvedl: „Určitě jsme nebyli jediní, komu tohoto hráče pan jméno FO nabízel, nicméně po určité době už musel uzavřít dohodu s námi, protože rodiče, které pan jméno FO osobně znal chtěli, aby hráč nastoupil do Anonymizováno.“ Jestliže by však rodiče hráče chtěli, aby syn nastoupil do Anonymizováno, vyjednávací pozici jméno FO by to oslabovalo, nikoli posilovalo.

62. V těch částech výpovědi, v nichž jméno FO zdůrazňuje, že v současné době jsou poměry ve fotbalu jiné, že si agenti sjednávají do smluv provize za zprostředkování dalšího přestupu paušální částkou, současně říká, že v minulosti panovaly poměry jiné. Soud nevěří ani jeho interpretaci termínu, „nad již vyplacené částky,“ že by měly být z třetí splátky provize odečteny, tomu se však soud věnuje samostatně níže.

63. Posouzení věrohodnosti svědků fotbalových agentů jméno FO a jméno FO musí vycházet z jejich tvrzení, že ví, čeho se spor týká, jedná se o spor právnická osoba. s fotbalovým agentem o zaplacení provize za přestup jméno FO. Že jde právě o přestup jméno FO se svědkové dozvěděli jeden od druhého, tzn. tak, že svědkové seděli před svými výslechy společně na chodbě, ani jeden z nich nevěděl, že se jedná o spor o zaplacení provize za přestup jméno FO, ale pak to jméno FO řekl jméno FO a ten se to tedy dozvěděl od jméno FO, a pak jméno FO stejnou informaci podal jméno FO a ten se tedy o tom, že jde o přestup jméno FO, dozvěděl od jméno FO.

64. Oba svědkové přiznali, že se s jméno FO znají dlouhodobě, setkali se s ním v nedávné době (jméno FO na začátku ledna 2024 a jméno FO dne datum, když jejich výslech byl proveden dne datum). Navíc z výtisku z webových stránek Anonymizováno na č. l. 152 plyne, že jméno FO se žalovanou úzce spolupracuje, přičemž zastupuje řadu hráčů hrajících u žalované (přinejmenším 6). Z novinového článku na č. l. 159 plyne, že jméno FO byl agentem všech hráčů, kteří v roce 2008 přišli do Anonymizováno ze Anonymizováno adresa, což mělo být přičítáno dobrým vztahům jméno FO s tehdejším majitelem žalované panem Anonymizováno. Úzkou spolupráci se žalovanou nepopíral ani fotbalový agent jméno FO, když uvedl, že s panem jméno FO se zná osobně po dobu cca 15 let, přičemž do Anonymizováno adresa zprostředkoval spoustu hráčů.

65. Ani jedna z těchto svědeckých výpovědí není plně souladná s tvrzeními žalované; je tomu spíše naopak. Předně oba svědkové poukazovali na širokou smluvní volnost ve vztazích mezi fotbalovými kluby a fotbalovými agenty, a především oba vypověděli, že jsou odměňováni procenty z přestupových částek (nikoli tedy paušální částkou), avšak každý z nich v odlišných souvislostech. 66. jméno FO o provizi určenou procenty z přestupové částky z dalšího prodeje hráče mluvil v souvislosti s přestupy hráče do zahraničí a zdůrazňoval, že fotbalový agent musí mít s hráčem podepsanou smlouvu o zastupování v době dalšího přestupu. Podobně i u jiných způsobů odměňování vypovídal, že musí hráče zastupovat, jinak mu např. Anonymizováno adresa přestala platit 2x ročně paušální provizi. To, že by bylo běžné, aby agent musel zprostředkovat další přestup a procenty určená provize mu náležela za tento další přestup z jeho svědecké výpovědi v žádném případě nevyplývá, právě naopak, uvedl: „Abych dostal 10 % z přestupové částky, musím mít platnou smlouvu s hráčem. K dotazu, zda musím udělat ještě něco, odpovídám, že to je vše.“ 67. Svědek navíc vypověděl, že domluvu o provizi určenou procentem z přestupové částky považuje za běžnou a myslí si, že takové ujednání je povolené. Výše provize se běžně pohybuje od 5 % do 10 % z přestupové částky, záleží na tom, co si agent vyjedná. Pokud jde o praxi tohoto fotbalového agenta se žalovanou, výslovně vypověděl, že v případě odchodu hráče, jehož přestup k žalované zprostředkoval, do dalšího klubu, měl se žalovanou sjednánu provizi 10 % z přestupové částky. Zcela nevěrohodně vyznívá jeho (až později vypovězená) zmínka, že by se musel na odchodu hráče podílet. Jeho výpověď v této části působila dojmem křečovité snahy obhájit stanoviska žalované, především odporuje tomu, co svědek uváděl dříve, kdy zaplacení provize podmiňoval pouze trváním smlouvy o zastupování s hráčem a ničím jiným.

68. Na druhé straně asi lze věřit jeho výpovědi v části, v níž uvedl, že je-li nezletilý hráč perspektivní, je o jeho zastupování mezi agenty zájem, čímž mimochodem popřel výpověď jméno FO v části, v níž mluvil, že je zcela výjimečné, aby nezletilí hráči měli agenty. 69. jméno FO vypověděl, že bývá odměňován na základě dohody s fotbalovými kluby, jedná se o paušální částky nebo procenta, záleží na individuálním jednání. Způsob určení odměny se odvíjí klub od klubu, někdy je to procento z budoucího přestupu, někdy se odvíjí z měsíčního platu hráče, což mu platí klub, někdy je to fixní částka. Někdy to bývá tak, že když fotbalista od klubu odchází do třetího klubu, tak dostává procenta z přestupové částky, někdy to bývá kombinace, že má fixní částku, a potom, když zprostředkuje přestup do dalšího klubu, tak má z toho procenta.

70. Zároveň však uvedl, že kluby a fotbaloví agenti si sjednávají procenta z přestupových částek tak, že se jedná o odměnu za zprostředkování do původního klubu, že když toho hráče pořád zastupuje, tak to tak prý může být.

71. Předpisy Anonymizováno a Anonymizováno, které by měl znát, prý povolují ujednání o odměně procentem z dalšího přestupu, zda to bylo povoleno v roce 2008 – 2009 si nepamatoval. Poté, co byl dotázán, zda mu něco říká third party ownership se do své výpovědi zcela zapletl a v rozporu se vším, co uváděl do té doby, začal tvrdit, že v současné době agenti nemůžou držet procenta z dalšího přestupu, ale že staré smlouvy jsou platné, přičemž z nich může vyplývat nějaké procento držení, současně však, že v současné době to zakázané není, když zprostředkuje hráče do dalšího klubu tak může mít sjednané procento. Poté vůbec nedokázal vysvětlit, v čem má spočívat změna, k níž dle jeho mínění mělo dojít v roce 2015. Nejdříve tvrdil, že v obou případech (to je před i po roce 2015) může mít sjednaná procenta, ale musí hráče zastupovat a zařídit další přestup, pak zase tvrdil, že v režimu nových smluv si procento z transferové částky sjednat nesmí, poté zase tvrdil, že může.

72. Ani jeho svědecká výpověď proto není úspěšným důkazem o tvrzení žalované, dle něhož je obvyklé ujednat ve smlouvě o zprostředkování přestupu hráče do klubu provizi určenou procentem z přestupové částky podmíněnou zprostředkováním přestupu hráče do dalšího klubu.

73. Svědkovi však lze věřit v části, v níž popisuje obecné souvislosti vyjednávání o smlouvě o zprostředkování a také celého procesu zprostředkování. Z těchto částí se podává, že na začátku procesu klub poptává hráče a oslovuje agenta, který hráče zastupuje, případně agent nabízí hráče klubu a má-li fotbalový klub předběžně zájem, agent osloví hráče, zda má zájem přestoupit do konkrétního klubu, a jestliže ano, začne vyjednávání o výši jeho mzdy, délce kontraktu, jeho pozici v klubu, atd. Také si fotbalový klub vyzkouší hráče v tréninkovém kempu a teprve poté dojde k vyjednávání o výši odměny agenta a uzavření smlouvy o zprostředkování a smlouvy o přestupu.

74. Je třeba poznamenat, že tento popis činností agenta přesně odpovídá tomu, co v souzeném případě vykonal jméno FO, jak je to popsáno v 28. odstavci prvního rozsudku a hodnoceno v 56. a 57. odstavci prvního rozsudku.

75. Za účelem zpochybnění věrohodnosti účastnické výpovědi výše uvedených svědků navrhla žalovaná provedení důkazu výslechem jméno FO a jeho čestným prohlášením. Z jeho čestného prohlášení ze dne datum na č. l. 532 plyne, že v roce 2009 i letech následujících bylo běžné vázat výplatu jednotlivých částí provize agenta při přestupu hráče na splnění dohodnutých podmínek (závislých především na výkonech hráče), přičemž v některých případech byla výplata provize podmíněna přestupem hráče do dalšího klubu, která se potom vypočítala z dohodnuté přestupové částky. V takovém případě nebylo rozhodné, zda při tomto dalším přestupu byl původní agent pořád agentem hráče a zda se podílel na vyjednání dalšího přestupu. 76. jméno FO vypověděl v intencích svého čestného prohlášení, i když ne tak kategoricky. I on poukázal na široce realizovanou smluvní volnost ve vztazích mezi kluby a agenty, že způsoby odměňování agentů se často liší případ od případu. Když agent zajišťuje přestup hráče do klubu, tak má odměnu sjednanou zpravidla fixní částkou, někdy se však jedná také o bonusy a procenta z dalšího přestupu. Bonusy za odehrané zápasy nebyly úplně běžné, naproti tomu však procenta z dalšího přestupu byly běžnou praxí. Jestliže by se agent ve smlouvě o zprostředkování do prvního klubu současně zavázal, že zprostředkuje další přestup, vystavil by se nejistotě, protože by v době dalšího přestupu už nemusel být agentem hráče. I fotbalový klub v Anonymizováno v minulosti uzavíral takové smlouvy, že agent zprostředkuje přestup do Anonymizováno klubu a v době dalšího přestupu musel být ještě agentem hráče k tomu, aby dostal procenta z dalšího prodeje za zprostředkování přestupu do klubu v Anonymizováno. Tím se klub snažil vyhnout tomu, aby se nestalo to, co se zřejmě stalo v Anonymizováno, že z přestupové částky by 10 % šlo hráči, 10 % novému agentovi a 10 % starému agentovi, avšak tato limitace byla pokaždé smluvně ujednána.

77. Svědek vypověděl, že znal případ, kdy při vstupu hráče do klubu v případě jeho dalšího prodeje do dalšího klubu bylo sjednáno procento z přestupové částky tak, že agent musel i tento další přestup zprostředkovat; v nich bylo dojednáno, že agentovi náležela určitá procenta, třeba 5 % z dalšího přestupu za zprostředkování přestupu do klubu, a dále, že získá kupříkladu 10 % z přestupové částky v případě, že zařídí další přestup. jméno FO však také záleželo na smluvních ujednáních a na tom, co se agentovi či klubu povedlo vyjednat.

78. V roce 2015 došlo k zákazu Anonymizováno, kdy Anonymizováno tuto otázku regulovala tak, že po účinnosti jejího si třetí osoby nemohly sjednávat procenta z dalšího přestupu hráče, avšak všechny smlouvy uzavřené do té doby zůstaly v platnosti. Procenta z dalšího přestupu si tak v současnosti mohou sjednávat už jen kluby a samotní hráči, avšak stále se to děje i ve vztahu mezi kluby a agenty.

79. Poté, co si svědek přečetl smlouvu na č. l. 17 k jejímu článku II odst. 4 uvedl, že se jedná o klasickou sell-on fee klauzuli, o procenta z budoucího prodeje. Když hráč přestoupí, patří agentovi 10 % z dalšího prodeje. Kdyby to chtěl chápat tak, že agent musí zařídit i další přestup, mělo by to být ve smlouvě výslovně uvedeno. Pokud jde o slova „nad již vyplacené částky“, jedná se o standardní věc, jež se do smluv dává, že se z provize vypočtené podle procenta z přestupové částky odpočítá, co klub agentovi vyplatil podle jiných ujednání a vyplacená částka se tedy poníží např. o fixní odměnu.

80. Svědkovi lze věřit jeho tvrzení, že sjednání sell-on fee klauzule ve smlouvě o zprostředkování přestupu mezi klubem a agentem, dle níž agentovi náleží provize určená procentem z přestupové částky do dalšího klubu, přičemž se však jedná o provizi za zprostředkování do původního klubu, je ve fotbalové obchodní praxi zcela běžné. Jeho výpověď v žádném případě nezpochybňuje to, že nepůsobil v českém fotbalovém prostředí, nebo že nemá přístup k českým smlouvám. Ostatně sama žalovaná se stran fotbalové praxe dovolávala nařízení Anonymizováno, která jsou pro národní federace závazná a národní federace jsou povinny je implementovat do svých vlastních předpisů. Už jen z toho důvodu se praxe napříč státy nemůže příliš lišit. Věrohodnost jeho svědecké výpovědi nesnižuje ani to, že o věci mluvil s jméno FO a tituly před jménem jméno FO, ani to, že viděl smlouvu, když psal své čestné prohlášení; na rozdíl od jméno FO a jméno FO kontakt se stranou řízení a určité povědomí o sporu alespoň přiznal.

81. Pokud jde o výklad slov „nad již vyplacené částky“ užitých v čl. II odst. 4 smlouvy o zprostředkování přestupu, resp. u posouzení otázky, zda z provize ve výši 520 000 eur mají být odečteny částky 5 786 eur a 5 388,90 eur v tom smyslu, jak o tom mluvili jméno FO či jméno FO, je třeba předně poukázat na to, že jakékoli odečítání již vyplacených provizí od provize určené procentem z přestupové částky dává dobrý smysl jen a jen tehdy, jedná-li se o provizi za zprostředkování do původního klubu, a nikoli za zprostředkování do dalšího klubu.

82. V takovém případě by provize určená procentem z přestupové částky vytvářela nepřekročitelnou horní hranici toho, co agent může za zprostředkování přestupu do původního klubu při přestupu hráče do dalšího klubu obdržet, přičemž pokud by se tento další přestup buď vůbec nerealizoval, nebo realizoval, ale za nízkou přestupovou částku, zůstala by agentovi pouze fixní odměna, případně jiné ujednané provizní bonusy. Takový postup by byl odůvodněn tím, že je-li hospodářským účelem sell-on fee klauzule umožnit nákup hráče s odloženými náklady s tím, že nabude-li hráč na hráčském trhu na hodnotě a bude-li dále prodán se ziskem, podělí se prodávající klub s agentem o tento zisk v podstatě za to, že ho svou předchozí zprostředkovací činností (do původního klubu) vůbec umožnil, ale tento předpoklad se nenaplní a hráč vyšší hodnoty nenabude, ani agent za další přestup už žádnou další provizi nezíská.

83. Naproti tomu měla-li by být provize určená procentem z dalšího přestupu podmíněná zprostředkováním tohoto dalšího přestupu, nedávalo by vůbec žádný smysl, aby provize za toto další plnění byla snížena o provizi vyplacenou za původní plnění, jež je na původním plnění v podstatě nezávislé a nesouvisející. Bylo-li v předchozím řízení starostí žalované, že byla-li by provize určená procentem z přestupové částky sjednána za zprostředkování přestupu do původního klubu, byl by agent bezpracně odměněn i za přestup do dalšího klubu (což je mimo jiné zjevně nesprávné i z toho hlediska, že když se jedná o odměnu za zprostředkování přestupu do původního klubu, tak nemůže být získána bezpracně), zde by tomu mohlo být přesně naopak – fotbalový agent by mohl zprostředkovat další přestup, přičemž po odečtení již vyplacených provizí za zprostředkování předchozího přestupu by výše jeho provize mohla vycházet nulová nebo i záporná, a tedy jinak řečeno by práci pro fotbalový klub odvedl zadarmo. K tomu lze dodat, že přestupová částka je určována hodnotou hráče na hráčském trhu a nikoli jen úsilím fotbalového agenta při vyjednávání o smlouvě o přestupu. Úvahy žalované či jejího předsedy představenstva o tom, že by tyto částky měly být odečteny, jsou proto zároveň zpochybňováním jejího vlastního tvrzení, že provize měla náležet za zprostředkování nikoli původního, ale dalšího přestupu.

84. Při posouzení této otázky proto soud vyšel z již provedených důkazů. Z doslovného výkladu daného smluvního ujednání plyne, že 10 % z přestupové částky by mělo být vyplaceno nad rámec již vyplacených částek. jméno FO ani jméno FO o odečtení již vyplacených částek nemluvili, zcela zjevně počítali s tím, že bude zaplacená částka celá. Výpovědi jméno FO, jméno FO a jméno FO jsou v části tohoto se týkající nevěrohodné, a tudíž nepoužitelné. jméno FO vypověděl, že by dané částky měly být odečteny, nicméně současně poukázal, že záleží na konkrétním smluvním ujednání. Zároveň sportovně-právní literatura zná obě varianty (viz např. Frans de Weger: Sell-on clauses in light of FIFA and CAS jurisprudence. Football Legal, 06/2020, str. 25). I zde se připouští zásadní význam široké míry smluvní autonomie, přičemž se rozlišují sell-on fee klauzule (z tohoto hlediska) dvojího druhu, a to tzv. „profit sharing sell-on clauses,“ tj. takové sell-on fee klauzule, při nichž dochází k onomu odečtení, a naproti tomu sell-on fee klauzule, při nichž vzniká oprávnění „to a percentage of the total transfer compensation,“ tedy takových, při nichž k onomu odečtení nedochází.

85. I kdyby o této otázce panovaly pochybnosti, bylo by třeba poukázat na § 266 odst. 4 obch. zák., dle něhož projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila. V poměrech souzené věci, i když návrh provizního schématu jako takového pocházel od jméno FO, jelikož za žalovanou smlouvu sepsala její právní zástupkyně, partnerka majitele paní adresa, která měla právní vzdělání a která text smlouvy převzala ze šablony ze smluv pro profesionální hráče, je patrné, že těchto výrazů v jednání použila poprvé žalovaná.

86. Pokud jde o jiné námitky žalované, soud má za to, že se jimi v prvním rozsudku zabýval dostatečně, s čímž ostatně odvolací soud souhlasil (viz 6. odstavec usnesení ze dne datum). V otázce údajného převodu podnikání jméno FO na společnost Anonymizováno právnická osoba., je poukaz žalované na § 272 odst. 2 obch. zák. zřejmě případný, nicméně na závěru, že žalovaná svá tvrzení o zrušení a uzavření nové smlouvy se společností Anonymizováno právnická osoba. uvedla po koncentraci řízení, ani na tom, že by takový krok nedával vůbec smysl, kdyby zprostředkování již bylo provedeno (tím spíše, že by nebylo vůbec provedeno) nic nemění. Na přípravném jednání žalovaná uvedla doslova toto: „Žalovaná se společností Anonymizováno právnická osoba. smlouvu neuzavřela, se společností Anonymizováno právnická osoba. nebyla uzavřena nikdy žádná smlouva, společnost Anonymizováno právnická osoba. žalované nikdy ničeho neplnila,“ do koncentrace řízení svá tvrzení nezměnila. První tvrzení o tom, že by mělo dojít k převodu podnikání jméno FO na společnost Anonymizováno právnická osoba. žalovaná uvedla na jednání dne datum (tedy ani ne konkrétně tak, že by byla smlouva dohodou zrušena a uzavřena nová, ale že původní smlouva pozbyla účinnosti a zanikla), a tudíž k tomuto tvrzení nelze podle § 118b odst. 1 věta třetí o. s. ř. přihlédnout.

87. Zkoumat pravost mezinárodního hráčského pasu nebylo vůbec potřeba, neboť to, že jméno FO přestoupil do žalované z Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno bylo prokázáno jinými důkazy, zejména prokazujícími, že k vyrovnání tréninkové kompenzace došlo mezi žalovanou a tímto fotbalovým klubem a nově také např. výtiskem z internetových stránek Anonymizováno.cz na č. l.

526. Ostatně však ani uvedení nesprávného údaje by k neplatnosti smlouvy pro nemožnost plnění nevedlo (viz 63. odstavec prvního rozsudku).

88. Soud tedy dospěl k závěru, že žalovaná a jméno FO se dohodli, že třetí splátka provize bude zaplacena za zprostředkování přestupu jméno FO z Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno do právnická osoba. Z dokazování plyne, že obě smluvní strany to takto chtěly. Kdyby se jednalo o ujednání ve fotbalové obchodní praxi neobvyklé, nic by to na ujednání neměnilo; takové ujednání je však zcela obvyklé.

89. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně měla ve věci plný procesní úspěch, a proto jí náleží náhrada 100 % nákladů řízení. Výše náhrady nákladů řízení žalobkyně činí 1 708 049,67 Kč přisouzených již prvním rozsudkem, kdy soud pro stručnost na odůvodnění náhrady těchto nákladů odkazuje na první rozsudek. Žalovaná v dalším řízení prosoudila dalších 642 767,91 Kč. Jedná se o náklady právního zastoupení žalobkyně advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 odst. 1 a 2 AT z tarifní hodnoty ve výši 520 000 eur přepočtené v souladu s § 8 odst. 1 AT na české koruny dle kurzu vyhlášeného ČNB k datu započtení každého z níže uvedených úkonů právní služby: datum úkon kurz ČNB tarifní hodnota v Kč ust. AT sazba v Kč datum písemné podání ve věcí samé 24,05 12 506 000 § 11 odst. 1 písm. d) 49 340 datum písemné podání ve věcí samé 24,675 12 831 000 § 11 odst. 1 písm. d) 49 460 datum účast na jednání (3x) 25,35 13 182 000 § 11 odst. 1 písm. g) 148 740 datum písemné podání ve věcí samé 25,27 13 140 400 § 11 odst. 1 písm. d) 49 580 datum písemné podání ve věcí samé 25,2 13 104 000 § 11 odst. 1 písm. d) 49 580 datum účast na jednání 25,285 13 148 200 § 11 odst. 1 písm. g) 49 580 datum písemné podání ve věcí samé 25,325 13 169 000 § 11 odst. 1 písm. d) 49 580 datum písemné podání ve věcí samé 25,275 13 143 000 § 11 odst. 1 písm. d) 49 580 datum účast na jednání 25,275 13 143 000 § 11 odst. 1 písm. g) 49 580 spolu: 521 490 90. Dále právnímu zástupci žalobkyně náleží náhrada hotových výdajů k 12 úkonům právní služby podle § 13 odst. 3 AT v paušální výši po 300 Kč, tj. 3 600 Kč (12 x 300 Kč).

91. Právnímu zástupci žalobkyně též náleží cestovní náhrady v celkové výši 4 323,15 Kč za cesty k jednáním dne 14. 2. 2024, 20. 3. 2024 a 22. 4. 2024 pokaždé za ujetých 189 km z Anonymizováno do Anonymizováno a zpět automobilem Anonymizováno s průměrnou spotřebou paliva 5,3 l/100 km, Natural 95; v ceně 38,20 Kč/l paliva a 5,60 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 398/2023 Sb. po 1 441,05 Kč, vše podle § 13 odst. 5 AT.

92. Náhrada za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 písm. a) AT za čas strávený cestou na jednání a zase zpět ve výši dle § 14 odst. 3 AT činí celkem 1 800 Kč (6 půlhodin x 3 cesty x 100 Kč).

93. Jelikož právní zástupce žalobkyně je plátcem DPH, je třeba ve smyslu § 151 odst. 2 o. s. ř. poskytnout též náhradu této daně, a to z odměny ve výši 521 490 Kč, režijního paušálu ve výši 3 600 Kč, náhrady za promeškaný čas ve výši 1 800 Kč a náhrady cestovného ve výši 4 323,15 Kč, spolu 531 213,15 Kč. Při sazbě DPH ve výši 21 % činí náhrada DPH 111 554,76 Kč. Náhrada nákladů právního zastoupení po vyhlášení prvního rozsudku tak spolu činí 642 767,91 Kč (521 490 Kč + 3 600 Kč + 4 323,15 Kč + 1 800 Kč + 111 554,76 Kč).

94. Náhrada nákladů řízení tak celkem činí 2 350 817,58 Kč (1 708 049,67 Kč + 642 767,91 Kč).

95. Státu vznikly náklady odpovídající tlumočnému tlumočnice jméno FO ve výši 1 307 Kč přiznané jí usnesením ze dne datum na č. l. 371 a ve výši 7 070 Kč přiznané jí v usnesení ze dne datum na č. l. 409, a dále náklady odpovídající svědečnému svědka jméno FO přiznanému usnesením ze dne datum na č. l.

659. U žalované nejsou splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, a proto je povinna podle výsledku řízení tyto náklady státu nahradit.

96. Pariční lhůty byly stanoveny podle § 160 odst. 1 o. s. ř.; náhradu nákladů řízení žalobkyně je třeba zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu Plzeň-město. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.