64 Co 576/2024

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Vyletové a soudců Mgr. Timma Šmehlíka a JUDr. Anny Grimové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému Anonymizováno Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného , IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného o 15 315,01 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně do rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 1. 8. 2024, č. j. 10 C 189/2024-11 Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II mění tak, že je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni 10 586,52 Kč s úrokem z prodlení 15 % ročně od 10. 3. 2024 do zaplacení. V části výroku II, kterým byla žaloba o zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky 10 586,52 Kč ve výši 167,5 % ročně zamítnuta, se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 4 728,09 Kč a částku 1 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. (výrok I). Žalobu o zaplacení částky 10 586,52 Kč smluvního úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 10 043,34 Kč od 10. 3. 2024 zamítl (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Soud vycházel ze zjištění, že mezi účastníky byla 22. 12. 2023 uzavřena smlouva o úvěru na podporu a rozvoj podnikání, podle které poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč. Žalovaný měl peněžní prostředky vrátit ve třech měsíčních splátkách po 4 821,75 Kč. Žalovaný zaplatil jen 5 271,91 Kč. Soud prvního stupně hodnotil smlouvu o úvěru jako neplatnou, protože všechna ujednání tvořící její obsah mají jediný účel, a to maximálně navýšit částku následně požadovanou po žalované. A to i za situace, kdy žalovaný byl v pozici podnikatele (§ 433 o. z.). Poplatek, který měl žalovaný za poskytnutí peněžních prostředků zaplatit činí 47,65 % poskytnuté částky, a to v kombinaci s úrokem z prodlení ve výši 0,5 % denně do zaplacení, to je 182,5 % ročně, ačkoli zákonný úrok z prodlení je 15 % ročně. Další sankcí byla smluvní pokuta ve výši 50 % dlužné částky. Protože soud považoval smlouvu úvěru jako neplatnou smlouvu, nárok žalobkyně posuzoval z titulu bezdůvodného obohacení (§ 2993 o. z.) a přiznal žalobkyni právo na zaplacení rozdílu mezi poskytnutým úvěrem a částkou, kterou žalovaný zaplatil. přiznal žalobkyni náklady spojené uplatněním pohledávky a ve zbytku žalobu zamítl.

2. Proti rozsudku podala odvolání žalující společnost. Napadala pouze výrok pod bodem II a III rozsudku soudu prvního stupně. Namítala závěr soudu o neplatnosti smlouvy. Tvrdila, že smlouvu o úvěru žalovaný uzavřel dobrovolně a byl obeznámen se sjednanými smluvními podmínkami a souhlasil s nimi. Sankce jsou obsaženy ve smlouvě samotné. Žalobkyně proto nesouhlasila s tím, že by zneužívala svého postavení jen z toho důvodu, že podniká v poskytování úvěrů a žalovaný nikoliv. I přes vysokou roční sazbu úroků nelze přehlédnout, že ve věci je úrok sjednán nikoliv z poskytnutých peněžních prostředků, ale za konkrétní časové období, které je relativně krátké a je vyjádřen pevnou částkou. Půjčená částka je nízká a krátká doba splatnosti také výrazně přispívá k tomu, že se RPSN jeví jako velmi vysoká. V daném věci žalobkyně poskytla žalovanému 10 000 Kč a on měl vrátit 14 765,25 Kč, a to včetně poplatků i zisku žalobkyně. Ujednání proto nelze považovat za takové, které výrazně znevýhodňuje spotřebitele a je ve zjevném rozporu s dobrými mravy. Pokud měl soud prvního stupně zato, že je smluvní pokuta nepřiměřeně vysoká, mohl její výši na návrh dlužníka snížit. Nelze však dospět k úplnému zrušení smluvní pokuty pro její nepřiměřenou výši, která by byla v rozporu s dobrými mravy. Úvěr není zajištěn, nebyl sepsán notářský zápis a sjednání smluvní pokuty není zcela nepřiměřené. Odkazovala i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Odo 438/2005, podle jehož závěru měl soud prvního stupně případně smluvní pokutu zamítnout jen částečně a zbytek smluvní pokuty žalobkyni přiznat. Navrhovala, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II tak, že žalobkyni přizná nárok v plném rozsahu.

3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, to je ve výroku II a souvisejícím výroku III, včetně předcházejícího řízení, přihlédl k důvodům uvedeným v odvolání žalobkyně a dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu v napadené části není věcně správné. O odvolání rozhodl bez jednání se souhlasem účastníků5. Soud prvního stupně ve shodě s jejími účastníky posuzoval smlouvu podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, o smlouvě o úvěru. Správně také dovodil, že jde o vztah mezi podnikatelem, který peněžní prostředky poskytl žalovanému v rámci výkonu svého podnikání a žalovaným, který nebyl v pozici spotřebitele, takže jednotlivá ujednání smlouvy nelze posuzovat podle právních norem zajištujících ochranu spotřebitele. Přesto dovodil neplatnost smlouvy s odkazem na ustanovení § 433 občanského zákoníku. Jeho závěr, že tato smlouva je jako celek neplatná pro rozpor s dobrými mravy, odvolací soud ale za správný nemá.

6. Žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky na nákup zboží ve výši 10 000 Kč a žalovaný měl tyto prostředky vrátit ve třech po sobě jdoucích měsíčních splátkách ve výši 4 465,25 Kč a poplatek 300 Kč za posouzení žádosti o úvěru. Soud prvního stupně stavěl neplatnost celé smlouvy za zjištění o nepřiměřené výši poplatku, který činil 47,65 % poskytnutého úvěru na dobu tří měsíců Nehodnotil však to, že žalovaný je podnikatelem, který prostředky nutně potřeboval na nákup materiálu k podnikání, žalobkyně mu vyšla vstříc. Žalovaný se pak zavázal vrátit tyto peníze ve výši 10 000 Kč do tří měsíců. Jako podnikatel byl povinen se s obsahem smlouvy dobře seznámit a pokud svoji povinnost ze smlouvy nesplnil zcela, ale jen ve výši 5 271,91 Kč, není důvod, aby následky v podobě povinností ze smlouvy nenesl. Z těchto zjištění nelze dovodit, že by žalobkyně využila závislosti žalovaného, který v daném případě nebyl slabší stranou, ale byl podnikatelem, který nutně potřeboval prostředky pro své podnikání. Nelze přehlédnout, že žalobkyně požaduje nikoli tzv. běžící úrok z dosud nevrácené části úvěrovaných prostředků, ale jen úrok do doby splatnosti dluhu podle smlouvy pevnou částkou. Úvěr nebyl jinak zajištěn, než smluvní pokutou ve výši poloviny dluhu, což také není ujednání, které by bylo možné hodnotit tak, že žalobkyně využila závislosti žalovaného k dosažení nerovnováhy ve vzájemných vztazích. Odvolací soud proto dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že uzavřená smlouva o poskytnutí úvěru netrpí vadami, které by ji činily neplatným jednáním v celém rozsahu.

7. Jediným ujednáním, které vybočuje z mezí daných rovnováhou stran, je vzhledem k zajištění pohledávky smluvní pokutou, ujednání o výši úroku z prodlení. Takové ujednání však nepůsobí neplatnost celé smlouvy. Zde odvolací soud odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 2029/2018. Je-li ujednání o výši úroku z prodlení neplatné pro nepřiměřenost jeh výše, pak náleží žalobkyni právo na úrok z prodlení v zákonné výši, to je v době, kdy se žalovaný dostal do prodlení, kdy úrok z prodlení činil 15 % ročně.

8. Odvolací soud proto změnil výrok II rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Žalobkyně požadovala zaplacení jistiny 10 000 Kč, poplatku 43,34 Kč, smluvní pokuty 5 021,67 Kč, celkem 15 315,01 Kč. Výrokem I bylo žalobkyni přiznáno právo na plnění ve výši 4 728,09 Kč. Zbývající částka představuje smluvní pokutu, zbývající dluh na úrocích a jistině a poplatku. Proto odvolací soud změnil zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni ještě 10 586,52 Kč, avšak s úrokem z prodlení jen ve výši 15 % ročně od 10. 3. 2024 do zaplacení. Ve zbývající části byl zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně představující úrok z prodlení ve výši 167,5 % ročně jako správný potvrzen.

9. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 224 odst. 2 o. s. ř. Ani před soudem prvního stupně ani v řízení odvolacím úspěch žalobkyně nepřevýšil její neúspěch tak, aby jí vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Podle obsahu spisu soud zjistil, že žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly, proto soud žádnému z nich právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznal.