64 CO 86/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jany Vyletové a soudců Mgr. Timma Šmehlíka a JUDr. Anny Grimové ve věci žalobce: ; jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti; žalovaným: ; 1. jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa 2. titul jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa oba zastoupeni advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 114 491 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce a prvé žalované proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 1. 12. 2021, č. j. 5 C 171/2021-92

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I v části, v níž bylo prvé žalované uloženo zaplatit žalobci 1 142,10 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od [datum] do zaplacení, mění tak, že v tomto rozsahu se žaloba zamítá.

II. Ve zbývající části výroku I a ve výrocích II, III a V se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.

III. Prvá žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 5 593 Kč k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Prvá žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1 951,50 Kč k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku.

V. Žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 11 761,20 Kč k rukám zástupce druhého žalovaného do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem částečně vyhověl žalobě a prvé žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 66 142,10 Kč s úrokem z prodlení, který ve výroku vymezil (výrok I), zamítl žalobu vůči prvé žalované o zaplacení 48 348,90 Kč s úrokem z prodlení (výrok II), zcela zamítl žalobu vůči druhému žalovanému (výrok III), prvé žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 7 457,76 Kč (výrok IV) a žalobci uložil povinnost zaplatit druhému žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 24 634,39 Kč. Vzal za prokázané tvrzení žalobce, že s žalovanou jako nájemkyní uzavřel nájemní smlouvu, kterou jí přenechal do užívání byt nacházející se v domě vlastněném žalobcem. Žalobce vypověděl nájem žalované dopisem z [datum]. Výpověď byla dána důvodně a nájem skončil dnem [datum]. Za období [datum] – [datum] přísluší dle § 2251 odst. 1 občanského zákoníku (o. z.) žalobci nájemné sjednané, od [datum] do [datum] jde již o plnění dle § 2295 o. z. Tedy i za měsíc květen [rok] přísluší žalobci 5 000Kč, jakož i za červen [rok] až květen [rok] včetně, tj. souhrnná částka 65 000 Kč (13 x 5 000 Kč). Na zálohách žalobce požadoval 49 491 Kč, vycházeje z ujednání obsaženého v nájemní smlouvě. Za období od [datum] do [datum] může úhradu za služby spojené s užíváním bytu žalobce nárokovat nikoli jako součást bezdůvodného obohacení za užívání bytu ve výši sjednaných záloh, ale pouze ve výši skutečně čerpaných služeb. Žalobce neprovedl vyúčtování energií, byť žalovaná koncem května [rok] předmět nájmu opustila (jak tvrzeno v žalobě a žalovanou nerozporováno). Žalobci nic nebránilo zaznamenat stavy vodoměrů, plynoměrů apod., zrealizovat vyúčtování a to zaslat žalované, i přes jejich neuspokojivé vzájemné vztahy. Žalobce má proto nárok vůči žalované pouze na poměrnou část záloh za období [datum] – [datum], což v daném případě představuje částku 1 142,10 Kč. Odmítl obranu žalované spočívající v námitce, kterou proti žalovanému nároku započetla pohledávku ve výši 2 000 000 Kč. Ke zjištění existence, ale i výše žalovanou započítávané pohledávky by bylo zapotřebí provedení rozsáhlého dokazování, které by nepřiměřeně prodlužovalo řízení o pohledávce uplatněné žalobou. Jednostranně nelze započítávat pohledávky nejisté nebo neurčité, neboť započtení sleduje odstranění vzájemných pohledávek zúčastněných osob, nikoli vyvolávání nejasností a následných sporů. Nedůvodným soud shledal i apel žalované na ustanovení § 6 odst. 2 a § 8 o. z. ve vztahu k jednání žalobce, pro které žalovaná odvolala darování předmětné nemovitosti. I pokud by k urážkám ze strany žalobce došlo, pak nic nebránilo žalované, aby rodinný dům ve vlastnictví žalobce vyklidila, což neučinila a nadále tento užívala, aniž by cokoli za užívání žalobci hradila. Nelze se proto nyní odvolávat na ustanovení § 6 odst. 2 o. z. Za zjevné zneužití práva žalobce nelze mít požadavek poskytnutí peněžitého plnění z titulu bezdůvodného obohacení za užívání nemovité věci ve vlastnictví žalobce (§ 8 o. z.). Žalobu proti druhému žalovanému soud posoudil podle ustanovení § 1872 a následující, § 2991 odst. 1, 2 a § 2295 o. z. Výčet solidárně zavazovacích důvodů je taxativní, solidární závazek může vniknout ze smlouvy, ze zákona anebo podle soudního rozhodnutí. V daném případě solidární závazek (žalovaných) nevznikl žádným ze shora uvedených způsobů. Žalovaná po skončení nájmu užívala předmět nájmu nadále, stíhá ji proto povinnost hradit náhradu ve výši ujednaného nájemného a skutečně spotřebovaných energií žalobci dle § 2995 o. z. Tato povinnost však již nestíhá ty, co s ní na základě nájemního vztahu předmět nájmu užívali a to ani po skončení nájmu. Výrok o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovanou je odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., mezi žalobcem a žalovaným ust. § 142 odst. 1 o. s. ř.

2. Rozsudek napadli včasným odvolání žalobce a prvá žalovaná.

3. Odvolání žalobce směřuje ve věci samé vůči výroku II a III rozsudku soudu prvního stupně. Soud prvního stupně žalobu vůči prvé žalované částečně zamítl s odůvodněním, že žalobce nevyúčtoval energie, které žalovaná spotřebovala při užívání bytové jednotky i po skončení nájemního vztahu. Vyúčtování nebylo možné provést. V domě se nacházející bytové jednotky nemají svá měřidla a nájemní smlouva předvídá rozpočítání dle počtu osob, které jednotlivé jednotky užívají. Bez součinnosti žalovaných nebylo možné vyúčtování provést. Součinnost poskytnuta nebyla. Žalovaná si (do svého vlastnictví) nárokovala celý dům a její vztahy s žalobcem byly vypjaté. Jestliže kvůli neposkytnutí součinnosti žalované nebylo možno energie vyúčtovat, nemůže jít nedostatek vyúčtování k tíži žalobce. Ve vztahu k výroku III, jímž byla zamítnuta žaloba proti druhému žalovanému, vytkl žalobce soudu prvního stupně nesprávné posouzení věci. Pokud soud uvádí, že by připuštění solidárního závazku žalovaných vedlo k absurdní situaci, kdyby ve všech případech po skončení nájmu a nevyklizení jeho předmětu mohli být žalováni společně a nerozdílně s bývalým nájemcem všichni členové domácnosti, a to v rozporu s ust. § 2295 o. z., dle žalobce takový závěr absurdní není. Obohacení bez právního titulu vzniká u všech osob a to„ až do souhrnné výše nájemného“. Absurdním by bylo, pokud původní nájemce by byl nesolventní a nebylo by na něm fakticky možné nájemné vymoci, avšak na ostatních, solventních spolu žijících osobách, by toto zákon zapovídal. Dle žalobce uvedené ustanovení je nutné vykládat nikoliv jako pokračování v platbách nájemného, ale jako stanovení výše náhrady za užívání bytové jednotky. Navrhl zrušení rozsudku soudu prvního stupně v napadené části a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

4. Prvá žalovaná odvoláním napadla výrok I rozsudku soudu prvního stupně. Vytýká mu s odkazem na ust. § 205 odst. 1 písm. b) o. s. ř., že se nezabýval tím, zda žalobce postupoval v rozporu s § 6 odst. 2 o. z., a zda se současně nejednalo z jeho strany o zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. Řešení otázky, zda se žalobce vůči žalované choval tak, jak žalovaná tvrdí a k čemuž předkládá důkazy, nebylo závazně vyřešeno v jiném řízení před Okresním soudem v Klatovech, sp. zn. 9 C 257/2018. Soud prvního stupně se těmito tvrzeními zabývat měl a měl k tomu provést navržené důkazy. Pokud by tak učinil, nebylo by možno námitku započtení odmítnout s tím, že dokazování její existence a výše by nepřiměřeně prodlužovalo řízení o pohledávce uplatněné žalobou. Navrhla, aby v napadeném výroku byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a žaloba byla i vůči ní zcela zamítnuta.

5. Žalobce ve vyjádření k odvolání prvé žalované navrhl potvrzení jí napadeného výroku I. Nárok tvrzený žalovanou neexistuje a pohledávka namítnuta jí na obranu vůči nárokům žalobce byla soudem prvního stupně správně odmítnuta jako neurčitá a nepodložená. Žalovaná protiprávně užívala bytovou jednotku v domě žalobce, ničeho nehradila, vyvolávala konflikty a snažila se žalobce z domu vystrnadit. Pokud by skutečně mělo docházet k jí tvrzené újmě, nic jí nebránilo byt opustit. V předmětné době byla polovičním vlastníkem domu na adrese [obec a číslo], který byl prázdný, a disponovala s ním pouze žalovaná.

6. Také žalovaní ve svém vyjádření k odvolání žalobce navrhli potvrzení žalobcem napadených výroků rozhodnutí soudu prvního stupně. Žalobce si za období po zániku nájemní smlouvy nemůže nárokovat smluvní plnění, a protože tak učinil, byla žaloba zamítnuta v tomto rozsahu správně. Tvrzení žalobce, dle kterého je v případech, na které dopadá ust. § 2295 o. z. možné žalovat nejen bývalého nájemce, ale i všechny osoby, které s ním bydlí z titulu bezdůvodného obohacení je očividný nonsens.

7. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. Odvolání žalobce důvodné není, odvolání žalované je pak důvodné toliko v poměrně malé části.

8. V přezkoumávané věci se žalobce domáhá zaplacení 114 491 Kč s úrokem z prodlení na základě tvrzení, že je vlastníkem domu v [adresa], v němž se nachází samostatná bytová jednotka, kterou žalovaní užívali na základě nájemní smlouvy ze dne [datum], uzavřené mezi žalobcem a prvou žalovanou. Ve smlouvě bylo sjednáno nájemné ve výši 5 000 Kč měsíčně a úhrady za služby ve výši 3 807 Kč měsíčně. Nájemní smlouva zanikla dle žalobce k [datum]. Žalobou nárokované plnění představuje náhradu bezdůvodného obohacení za užívání bytové jednotky žalovanými v době od května [rok] do května [rok], kdy bytovou jednotku opustili, a to ve výši 8 807 Kč (součet plnění sjednaných ve smlouvě za každý měsíc tohoto období).

9. Druhý žalovaný se v řízení bránil především námitkou nedostatku pasivní legitimace ve vztahu k uplatněnému nároku. Prvá žalovaná poukázala jednak na absenci vyúčtování plnění souvisejících s užíváním bytové jednotky a dále namítla k započtení na svou obranu pohledávku v celkové výši 2 000 000 Kč, představující náhradu žalobcem jí způsobené nemajetkové újmy dle § 2956 a násl. o. z. Nemajetková újma jí byla způsobena nepřijatelným chováním žalobce, který ji sprostě nadával, urážel a vyhrožoval. V důsledku toho trpí psychickými problémy, jakož i dalšími zdravotními neduhy.

10. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí věci. Jeho skutkové závěry vycházejí z řádně provedených a v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. zhodnocených důkazů, přičemž pokud jde o tvrzení, jimiž žalobce odůvodnil uplatněný nárok, tato nebyla žalovanými v podstatě zpochybňována (a žalovaná tak nečiní ani v podaném odvolaní). Závěry o skutkovém stavu věci soud náležitě odůvodnil (viz zejména odstavce 5 a 6 odůvodnění přezkoumávaného rozsudku) a odvolací soud vůči nim nemá jakýchkoliv výhrad. Postačí proto shrnout, že i odvolací soud vyšel z toho, že mezi žalobcem a žalovanou vznikl na základě smlouvy ze dne [datum] nájemní vztah k bytu nacházejícím se v přízemí domu [číslo] v [obec] jehož výlučným vlastníkem v rozhodné době byl žalobce. Žalobce vlastnické právo k domu nabyl před uzavřením nájemní smlouvy, na základě darovací smlouvy, kterou mu dům byl darován právě prvou žalovanou (matkou žalobce). Žalovaná zpochybnila vlastnické právo žalobce, tvrdila, že na ni přešlo zpět, neboť dar účinně odvolala pro nevděk. V jiném řízení se z tohoto důvodu domáhala určení svého vlastnického práva k domu, její žaloba byla pravomocně zamítnuta. Nájemní vztah k bytu skončil nejpozději v den [datum], kdy byla podle zjištění soudu prvního stupně doručena žalované výpověď nájemní smlouvy, kterou žalobce dal žalované v souladu s ust. § 2291 o. z. Žalovaná se dostala do prodlení s odevzdáním předmětu nájmu (bytu), které trvalo po celou v žalobě vymezenou dobu, tj. do května [rok] včetně. Nájemné bylo v nájemní smlouvě sjednáno ve výši 5000 Kč měsíčně. Žalobce jako pronajímatel dosud neprovedl vyúčtování plnění, které souvisí s užíváním bytu.

11. Z náležitě zjištěného stavu věci soud prvního stupně učinil také v zásadě správné právní závěry, s nimiž se odvolací soud, s jedinou výjimkou popsanou níže, rovněž ztotožňuje. Do skončení nájemního vztahu měl žalobce proti žalované jakožto nájemkyni právo na úhradu nájemného ve výši 5000 Kč měsíčně, poté (tj. od [datum] do [datum]) měl právo na totéž plnění podle ustanovení § 2295 o. z. jež stanoví, že pronajímatel má právo na náhradu ve výši ujednaného nájemného, neodevzdá-li nájemce byt pronajímateli v den skončení nájmu až do dne, kdy nájemce pronajímateli byt skutečně odevzdá. Za předmětnou dobu tak žalobce může požadovat vždy 5000 Kč, tj v součtu za žalované období 65 000 Kč spolu s úrokem z prodlení, na který má žalobce právo podle § 1970 o. z. ve spojení s ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Žalovaná se do prodlení dostala vždy 16. dne každého kalendářního měsíce, neboť náhrada nájemného je splatná stejně, jako by bylo splatné nájemné podle ukončené nájemní smlouvy.

12. Soud prvního stupně správně posoudil i otázku pasivní legitimace žalovaných ve věci. Za trvání nájemní smlouvy je osobou povinnou k úhradě nájemného výlučně nájemce - žalovaná. Také po skončení nájemního vztahu se žalobce může náhrady podle §2295 o. z., pouze vůči žalované. Toto ustanovení, jak správně posoudil soud prvního stupně, obsahuje normu, která je ve vztahu k obecné právní úpravě bezdůvodného obohacení normou zvláštní a nárok žalobce je třeba posoudit podle něj v souladu s pravidlem lex specialis derogat legi generali. Povinnost k úhradě náhrady dle ust. § 2295 o. z. vzniká v důsledku prodlení bývalého nájemce s odevzdáním bytu, který byl předmětem nájmu, proto je to právě (bývalý) nájemce, kdo je povinen ji (bývalému) pronajímateli zaplatit. Pro vznik solidární odpovědnosti osob, které by v tomto období užívaly byt společně s bývalým nájemcem, není dán zákonný důvod (zmíněné ustanovení ani žádná jiná norma jim jakoukoliv povinnost neukládá). Pouze na okraj odvolací soud dodává, že ani před účinností občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. se pronajímatel nemohl domáhat náhrady za užívání předmětu nájmu na základě neplatné (či jinak zrušené) nájemní smlouvy proti jiné osobě, než s kterou nájemní smlouvu sjednal (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2084/2010 či sp. zn. 33 Odo 1108/2004). Není tak ani právně významné, zda, případně v jakém rozsahu druhý žalovaný byt užíval (žalovaný užívání bytu popíral, tvrdil, že v něm prvou žalovanou pouze příležitostně navštěvoval). Žaloba je vůči němu v celém rozsahu neopodstatněná a odvolání žalobce proti výroku III důvodné není.

13. Důvodné není odvolání žalobce ani vůči výroku II rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba proti prvé žalované zamítnuta v části, v jaké žalobce nárokoval úhradu ceny plnění spojených s užívání bytu (tzv.„ energie“ či„ služby“). Za trvání nájemního vztahu má pronajímatel právo na její zaplacení na základě ust. § 2247 o. z. Jestliže po skončení nájemního vztahu nájemce byt nadále užívá a spotřebovává přitom služby s užíváním bytu spojené, obohacuje se tím na úrok pronajímatele, a to v rozsahu ceny jím spotřebovaných plnění. Žalobce v řízení sice prokázal, že žalovaná v předmětné době byt užívala, ovšem a to přes poučení soudu prvního stupně, neprokázal, v jakém rozsahu žalované služby spojené s užívání bytu zajistil. V důsledku toho nebylo možno zjistit výši bezdůvodného obohacení žalované, k jehož vydání by žalovaná měla být podle ust. § 2991 o. z. zavázána. Žalobce nemůže požadovat v nájemní smlouvě dohodnutou měsíční platbu ve výši 3 807 Kč, neboť po účinnosti její výpovědi již žalovaná nebyla k této platbě povinna. Jeho námitka, že vyúčtování nebylo možné provést pro nedostatek součinnosti žalované, neobstojí. Odvolací soud nevidí žádný důvod, proč by žalobce, poté co žalovaná byt vyklidila, nemohl zjistit a zaznamenat stavy měřidel včetně těch, která byla umístěna v bytě užívaném žalovanou. Žalobce v řízení ani netvrdil, že by odpočty provedl, a to ani u těch měřidel, k nimž měl přístup po celou dobu (což byla podle vyjádření žalobce při jednání před odvolacím soudem všechna měřidla vyjma plynoměru). Odvolací soud má za to, že hlavní překážkou provedení vyúčtování plnění spotřebovaných žalovanou nebyl nedostatek její součinnosti, nýbrž to, že žalobce stavy na počátku a konci předmětného období (či alespoň co nejdřív po jeho uplynutí, jakmile vyklizení bytu žalovanou zjistil) nezaznamenal. Bez toho, že by bylo zjištěno (a to na základě tvrzení žalobce v případě jejich spornosti na základě jím označených důkazů), jaká plnění (v jakém množství) byla v rozhodné době spotřebována„ za celý dům“, není možné stanovit ani podíl žalované na jejich spotřebě (provést vyúčtování), ať už podle pravidel sjednaných účastníky v nájemní smlouvě, nebo podle obecně závazných právních předpisů. Žalobě tak v této části nelze ani vůči prvé žalované vyhovět, neboť žalobce neunesl břemeno důkazu ohledně rozsahu plnění, která žalovaná získala na úkor žalobce, jenž je jako vlastník domu zajistil, bez spravedlivého důvodu.

14. Naproti tomu odvolací soud shledal částečně opodstatněným odvolání prvé žalované proti výroku I rozsudku a to v rozsahu, v jakém bylo žalované uloženo zaplatit poměrnou část úhrady za plnění spojená s užívání bytu za dobu od [číslo] do [datum], tedy za dobu, kdy podle zjištění soudu prvního stupně nájemní vztah účastníků ještě trval, a to ve výši 1 142,10 Kč (s úrokem z prodlení z tohoto základu). Se soudem prvního stupně lze souhlasit v tom, že v tomto rozsahu žalované skutečně vznikla povinnost tuto úhradu žalobci zaplatit do [datum], neboť se k tomu v nájemní smlouvě platně zavázala. Soud prvního stupně nesprávně pominul, že ujednání nájemní smlouvy o povinnosti žalované platit žalobci 3 807 Kč měsíčně představuje z hlediska právního posouzení povinnost k platbě záloh na služby s bytem spojené ve smyslu ust. § 2251 odst. 1 věta druhá o. z. Žalovaná se tak skutečně dostala do prodlení, pokud v soudem prvního stupně uvedeném rozsahu zálohu v květnu [rok] neuhradila. Avšak i ohledně služeb, které žalobce zajistil v době trvání nájemního vztahu, byl jakožto pronajímatel povinen provést vyúčtování podle zákona č. 67/2013 Sb. a to, dle § 7 zmíněného předpisu, nejpozději do čtyř měsíců po skončení zúčtovacího období. Jestliže tuto povinnost nesplnil, pak po [datum], kdy byl povinen provést vyúčtování služeb za rok [rok], se již zaplacení v nájemní smlouvě sjednaných záloh domáhat nemůže (viz např. rozhodnutí NS sp. zn. 25 Cdo 1977/2015). Žalobce, který je v prodlení s provedením vyúčtování, nemůže požadovat úhradu za plnění spojená s užíváním bytu nejen od [datum], ale ani za dobu, kdy ještě nájemní vztah trval. Rozhodnutí soudu prvního stupně v tomto rozsahu správné není.

15. Ve zbývajícím rozsahu je odvolání žalované neopodstatněné. Odvolací soud se plně ztotožňuje s tím, jak se soud prvního stupně vypořádal s její obranou spočívající v námitce započtení pohledávky ve výši 2 000 000 Kč. Žalovanou tvrzená pohledávka je„ učebnicovým“ příkladem pohledávky, jejíž započtení vylučuje ustanovení § 1987 odst. 2 o. z., dle kterého pohledávka, která je sporná a nejistá k započtení způsobilá není. Žalovaná tvrdí, že jednáním žalobce utrpěla újmu na svých přirozených právech, v důsledku čehož vzniklo právo na její odčinění přiznáním zadostiučinění v penězích v rozsahu 2 000 000 Kč. K závěru, zda jí takové právo skutečně náleží, by bylo nutno zkoumat všechny okolnosti, které jsou významné z hlediska rozhodné právní úpravy; tak je vedle obecných předpokladů odpovědnosti za způsobenou újmu především v ustanoveních § 2951 odst. 2, § 2956 a § 2957 o. z. Veškeré okolnosti, které jsou podle těchto ustanovení právně významné, jsou mezi stranami sporné; žalobce popírá, že by se jakéhokoliv protiprávního jednání vůči žalované vůbec dopustil. I kdyby byla tvrzení žalované ohledně jednání žalobce prokázána, pak aby bylo možné dospět k závěru, že k započtení proti pohledávce žalobce došlo, bylo by nutno dále zkoumat, zda žalobce skutečně zasáhl do přirozených práv žalované, jaká újma jí v důsledku toho vznikla, zda k jejímu odčinění je nutné poskytnout zadostiučinění v penězích nebo zda je možný jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy, a teprve poté by bylo možno stanovit konkrétní výši pohledávky žalované při zohlednění všech kritérií určených v ust. § 2957 o. z. Je zcela evidentní, že by bylo zapotřebí nejen podstatně doplnit tvrzení žalované, ale především vést rozsáhlé dokazování k jejich prokázání. Již poměrně početná judikatura k výkladu ust. § 1987 odst. 2 o. z. vyložila, že smyslem zákazu započtení nejistých a neurčitých pohledávek spočívá zejména v ochraně věřitele před tím, aby řízení o jím uplatněné pohledávce bylo zdržováno složitým prokazováním protipohledávek dlužníkových. Lze-li očekávat, že by námitka započtení s ohledem na obtížnost zjišťování existence a výše započítávané pohledávky nepřiměřeně prodlužovala řízení o pohledávce uplatněné žalobou, je možné konstatovat nekompenzabilitu započítávané pohledávky pro nejistotu a neurčitost (viz např. rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 5711/2017 či sp. zn. 31 Cdo 684/2020). Závěr soudu prvního stupně, že namítaná pohledávka žalované je k započtení nezpůsobilá je v souladu s touto judikaturou a odvolací soud jej plně sdílí. Proto nepochybil ani tím, že neprovedl žalovanou označené důkazy, jimiž chtěla existenci a výši započítávané pohledávky prokázat.

16. Konečně zjevně neopodstatněná je i námitka žalované odůvodněná úvahou, že soud není vázán závěry, k nimž dospěl soud v jiném řízení vedeném před Okresním soudem v Klatovech pod sp. zn. 9 C 257/2018 (jehož předmětem byla žaloba na určení vlastnického práva k domu žalobce) ohledně jednání žalobce vůči ní a jeho právních důsledků z hlediska ust. 6 a § 8 o. z. Soud prvního stupně se ovšem s obranou žalované odkazující na uvedená ustanovení občanského zákoníku v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí řádně vypořádal – shledal ji nedůvodnou (viz bod 10 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud s jeho názorem i zdůvodněním souhlasí a dodává jen to, že žalobce tím, že se vůči žalované domáhá splnění nároku, který je předmětem tohoto řízení, netěží ze svého nepoctivého či protiprávního činu ani z protiprávního stavu který vyvolal, jak má namysli ust. § 6 odst. 2 o. z., nýbrž v souladu s právem vykonává (a nikoliv zneužívá) své vlastnické právo k domu, v němž žalovaná protiprávně setrvává i poté, co k tomu pozbyla právní důvod.

17. Odvolací soud proto shrnuje, že z vyložených důvodů jako věcně správné podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil výrok III rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zcela zamítnuta žaloba vůči druhému žalovanému (včetně výroku V o nákladech řízení mezi těmito účastníky), výrok II a v části, v jaké bylo prvé žalované uloženo zaplatit žalobci 65 000 Kč s úrokem z prodlení, také výrok I přezkoumávaného rozsudku. Ve zbývajícím rozsahu, tj. pro zaplacení 1 142,10 Kč s úrokem z prodlení, odvolací soud výrok I rozsudku soudu prvního stupně podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl.

18. O nákladech odvolacího řízení mezi žalobcem a druhým žalovaným rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. Druhý žalovaný byl v odvolacím řízení plně úspěšný a má proti žalobci právo na náhradu nákladů, které v něm účelně vynaložil. Ty sestávají z odměny jeho zástupce za dva úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání žalobce a účast na jednání před odvolacím soudem) ve výši určené dle § 7, § 12 odst. 4 adv. tarifu ve výši 4 560 Kč za každý úkon, náhrady hotových výdajů zástupce po 300 Kč za každý úkon a náhrady DPH, které je zástupce žalovaných plátcem. V součtu činí náklady žalovaného v odvolacím řízení 11 761,20 Kč.

19. Jelikož odvolací soud částečně změnil rozhodnutí ve věci samé ve vztahu k žalobci a prvé žalované, rozhodl podle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. o nákladech řízení mezi těmito účastníky před soudy obou stupňů. V důsledku částečné změny výroku I se změnil poměr procesního úspěchu účastníků ve věci; nadále měl v řízení převažující úspěch žalobce a to v rozsahu 56% zatímco prvá žalovaná toliko v rozsahu 44% předmětu řízení (který zůstal před soudy obou instancí nezměněn). Žalobci tak proti prvého žalované náleží podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. náhrad 12% nákladů, které mu v řízení vnikly. Pokud jde o náklady účelně vynaložené žalobcem v řízení před soudem prvního stupně, ty soud prvního stupně správně vymezil a vyčíslil částkou 46 611,35 Kč (viz bod 14 odůvodnění napadeného rozsudku); 12% z této částky je 5 593 Kč, které odvolací soud uložil žalované zaplatit výrokem III tohoto rozsudku. V odvolacím řízení žalobci vzniklo právo na náhradu odměny jeho zástupce za tři úkony právní služby, a to ve výši 3 060 Kč za sepis odvolání proti výroku II rozsudku soudu prvního stupně (tarifní hodnota 48 348,90 Kč), 3 780 Kč za sepis vyjádření žalobce vůči odvolání žalované proti výroku I rozsudku (tarifní hodnota 66 142,10 Kč) a ve výši 5 700 Kč za účast na jednání před odvolacím soudem (tarifní hodnota 114 491 Kč). Dále má právo na náhradu hotových výdajů svého zástupce ve výši tří režijních paušálů po 300 Kč za odvedené DPH. V součtu činí náklady žalobce v řízení před odvolacím soudem 16 262,40 Kč, 12% odpovídá 1 951,50 Kč přisouzených žalobci výrokem IV tohoto rozsudku.