21 Co 22/2026

Plný text

Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Soukupa a Mgr. Zuzany Hemelíkové ve věci žalobců: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného , IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení částky 152 033 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 23. října 2025 č. j. 12 C 313/2024-165,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku náklady odvolacího řízení ve výši 18 561 Kč.

1. Ve shora označené věci se žalobce žalobou podanou dne 25. 11. 2024 domáhal na žalovaném zaplacení částky 152 033 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 18. 9. 2022 do zaplacení. V žalobě uvedl, že žalovaný byl insolvenčním správcem , Anonymizováno, , adresa, , IČO , IČO, , se sídlem v , adresa, (dále jen „bytové družstvo“ nebo „dlužník“). Žalobce je spolu se svou manželkou , tituly před jménem, , jméno FO, posledním členem bytového družstva. Insolvenční řízení bylo zahájeno dlužnickým insolvenčním návrhem podaným likvidátorkou bytového družstva dne 27. 7. 2020, usnesením ze dne 29. 3. 2021 Městský soud v Praze jako soud insolvenční konstatoval úpadek bytového družstva, prohlásil na jeho majetek konkurs a do funkce insolvenčního správce jmenoval žalovaného. Žalobce dne 23. 10. 2020 přihlásil v insolvenčním řízení vůči bytovému družstvu 10 pohledávek v celkové výši 556 673,14 Kč. Žalovaný jako insolvenční správce uznal nejpozději ke dni 29. 6. 2021, kdy vydal upravený seznam přihlášených pohledávek všech věřitelů v rámci zvláštního přezkumného jednání, pohledávku žalobce v celkové výši 321 821,01 Kč. Dne 14. 4. 2021 podal žalovaný jako insolvenční správce proti žalobci a jeho manželce k Obvodnímu soudu pro , adresa, žalobu o zaplacení částky 197 737,20 Kč z titulu neuhrazených plateb do fondu oprav a neuhrazených vyúčtování za služby za období od dubna 2018 do března 2021. Uvedený byt užíval žalobce se svou manželkou jako člen bytového družstva a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2019, č. j. 74 Cm 71/2018-80, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2021, č. j. 4 Cmo 298/2019-154, jim byl převeden do vlastnictví. Obvodní soud pro Prahu 10 žalobu o zaplacení částky 197 737,20 Kč zamítl s ohledem na procesní obranu žalobce spočívající v námitce započtení svých pohledávek vůči bytovému družstvu přihlášených do insolvenčního řízení a žalovaným jako insolvenčním správcem uznaných, s tím, že na tento zápočet byl žalovaný upozorňován již před podáním žaloby, a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 152 033 Kč. Rozsudek nabyl právní moci dne 13. 9. 2022 a vykonatelnosti dne 17. 9. 2022.

2. Žalobce v žalobě tvrdil, že žalovaný jako insolvenční správce porušil svou povinnost uvedenou v § 36 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) (dále jen „IZ“) jednat s péčí řádného hospodáře, když podal vůči žalobci a jeho manželce žalobu o zaplacení částky 197 737,20 Kč, ačkoliv věděl, že žalobce disponuje pohledávkou za bytovým družstvem nejméně ve výši 321 821,01 Kč, tj. výrazně vyšší, než je žalovaná pohledávka, a při vědomí, že žalobce učiní námitku započtení, po jejímž uplatnění žalovaná pohledávka zanikne. Tím způsobil žalobci a jeho manželce škodu ve výši odpovídající přisouzené náhradě nákladů řízení, tj. 152 033 Kč. Vzhledem ke specifičnosti řízení o žalobě na zaplacení nelze náhradu nákladů řízení exekučně vymáhat, majetek bytového družstva je nepatrný a nelze z něho náhradu nákladů řízení uspokojovat.

3. Žalovaný se proti žalobě bránil tím, že při výkonu funkce insolvenčního správce neporušil žádnou povinnost, v důsledku níž by žalobci vznikla škoda, za kterou by žalovaný odpovídal. Uvedl, že k podání žaloby přistoupil právě proto, aby řádně plnil veškeré povinnosti insolvenčního správce spočívající ve včasném vymáhání pohledávek insolvenčního dlužníka. Aby předešel promlčení pohledávky, byl nucen žalobu vůči žalobci a , tituly před jménem, , jméno FO, podat, neboť dobrovolnou úhradu odmítali. Byť žalobce v rámci dřívější komunikace s likvidátorem insolvenčního dlužníka avizoval případné započtení oproti jeho pohledávkám vůči BD, před podáním žaloby k žádnému započtení nedošlo a k započtení ze strany žalovaného nebylo možné přistoupit, neboť by takový postup mohl být posouzen jako poškozování ostatních věřitelů. K započtení ze strany žalobce došlo až v průběhu řízení, pokud by k němu došlo před zahájením řízení, žalovaný by tuto skutečnost samozřejmě zohlednil. Nadto je z uvedeného rozsudku patrné, že žalovaná pohledávka insolvenčního dlužníka byla oprávněná, když veškeré námitky žalovaných vyjma námitky započtení byly shledány nedůvodnými. V průběhu řízení bylo jednáno i o smírném vyřešení sporu, avšak žalobce trval na meritorním rozhodnutí ve věci, kvůli žalobci a jeho manželce musela být jednání odročována, čímž bylo řízení zbytečně prodlužováno a náklady řízení navyšovány. Žalobce s manželkou dokonce nesouhlasili s částečným zpětvzetím žaloby, byť bylo v jejich prospěch. Přiznaná náhrada nákladů řízení byla v rámci insolvenčního řízení zařazena do pohledávek za majetkovou podstatou, tedy jednalo se o pohledávku, která by byla uspokojována přednostně před ostatními nezajištěnými věřiteli v rámci insolvenčního řízení bytového družstva. S ohledem na stav insolvenčního řízení dlužníka však tato pohledávka nemohla být uspokojena z důvodu nedostatečné majetkové podstaty. Žalovaný má tedy za to, že při výkonu funkce insolvenčního správce dlužníka bytového družstva neporušil žádnou svou povinnost, svou funkci vykonával s náležitou péčí s cílem dosáhnout co nejvyššího uspokojení všech nezajištěných věřitelů, nikoliv pouze žalobce, který byl jedním z nich. Žalobci žádná škoda nevznikla, a i pokud by mu vznikla, nejednalo se o škodu vzniklou v příčinné souvislosti se zaviněným jednáním žalovaného. To, že žalobci přiznaná náhrada nákladů řízení nemohla být v rámci insolvenčního řízení dlužníka uhrazena, nebylo způsobeno pochybením žalovaného, ale v důsledku nedostatečného majetku dlužníka, jehož zpeněžení by mohlo vést k uspokojení věřitelů dlužníka.

4. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 41 304,90 Kč (výrok II.).

5. Podle odůvodnění tohoto rozsudku soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že byl žalovaný dne 29. 3. 2021 ustanoven insolvenčním správcem bytového družstva, jehož úpadek byl řešen konkursem. Jako insolvenční správce družstva podal proti žalobci a jeho manželce dne 14. 4. 2021 žalobu na zaplacení 197 737,20 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazených plateb do fondu oprav družstva a neuhrazených vyúčtování za služby, splatných v nejstarší části k 15. 4. 2018. Žalobce s manželkou do insolvenčního řízení družstva přihlásili přihláškou P1 pohledávky ve výši 556 673,14 Kč, které správce, dlužník ani žádný z věřitelů nepopřel v rozsahu 321 821,01 Kč. Žalobce s manželkou proti družstvu uplatňovali pohledávky ve výši 244 743,33 Kč, v dopisu ze dne 20. 3. 2018 avizovali jejich budoucí započtení a v dopisu ze dne 10. 5. 2018 uvedli, že uplatňují zápočet, aniž by konkretizovali splatné pohledávky družstva, kterých se mělo započtení týkat, resp. uvedli, že se jedná o zálohy na služby spojené s užíváním bytu a platby do fondu údržby a oprav od měsíce dubna 2018, aniž by tyto byly vyčísleny. Ve vyjádření ze dne 31. 5. 2021 žalobce a jeho manželky uvedli s odkazem na předchozí dopisy, že zápočet byl uplatněn. Při jednání konaném v nalézacím řízení dne 22. 3. 2022 žalobce a jeho manželka uvedli, že započítávají žalovanou pohledávku družstva proti svým pohledávkám přihlášeným do insolvenčního řízení v rozsahu 197 737,20 Kč. Při jednání dne 17. 5. 2022 pak vůči pohledávce družstva ve výši 189 570 Kč namítli k započtení pohledávku z insolvenčního řízení P1.1 ve výši 119 162,86 Kč v plné výši, na pohledávku družstva ve zbývající výši 70 407,14 Kč pak započetli svoji pohledávku P1.2 ve výši 124 375,52 Kč. Rozsudkem ze dne 26. 7. 2022, který nabyl právní moci dne 13. 9. 2022, bylo nalézací řízení částečně zastaveno, částečně byla žaloba zamítnuta, a žalovanému jako insolvenčnímu správci bylo uloženo zaplatit žalobci a jeho manželce náhradu nákladů řízení v částce 152 033 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Tato pohledávka byla v insolvenčním řízení zahrnuta do konečné zprávy jako pohledávka za majetkovou podstatou, k jejímu ani částečnému uspokojení nedošlo kvůli nízkému výtěžku zpeněžení majetkové podstaty družstva.

6. Soud prvního stupně posoudil věc podle § 36 odst. 1 a § 37 odst. 1 insolvenčního zákona a připomněl, že odpovědnost insolvenčního správce za škodu je objektivní. Její vznik předpokládá současné splnění tří podmínek: porušení povinnosti při výkonu funkce, vznik škody a příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody. Porušení povinnosti může spočívat buď v porušení zákona či rozhodnutí soudu, nebo v tom, že správce nepostupoval s odbornou péčí. Soud současně zdůraznil, že jde o osobní majetkovou odpovědnost insolvenčního správce, takže případná náhrada škody by byla hrazena z jeho vlastního majetku. Žalobce spatřoval porušení povinnosti v tom, že žalovaný podal proti němu a jeho manželce žalobu na zaplacení pohledávky, přestože proti ní podle jeho názoru bylo možné započíst jeho vlastní přihlášené a zjištěné pohledávky. Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že žalovaný svou povinnost postupovat s odbornou péčí neporušil. Jako insolvenční správce byl povinen usilovat o co nejvyšší uspokojení věřitelů, a tedy i vymáhat pohledávky dlužníka a bránit jejich promlčení. V době podání žaloby přitom pohledávka družstva vůči žalobci a jeho manželce dosud nezanikla započtením a ani žalovanému nemohlo být známo, že by již k platnému zápočtu došlo. Dřívější dopisy žalobce a jeho manželky soud nevyhodnotil jako řádný kompenzační projev, protože obsahovaly jen oznámení budoucího záměru započíst pohledávky, případně nedostatečně určité vymezení započítávaných pohledávek; navíc se mělo jednat i o pohledávky tehdy ještě budoucí nebo nesplatné. K účinnému započtení tak podle soudu došlo až v průběhu nalézacího řízení v roce 2022. Z toho soud dovodil, že podání žaloby nebylo nedůvodné ani v rozporu s požadavkem odborné péče. Soud dále přisvědčil žalovanému v tom, že sám nemohl započtení provést, protože by tím neoprávněně zvýhodnil žalobce jako jednoho z přihlášených věřitelů na úkor ostatních. Dokud žalobce a jeho manželka sami započtení neuplatnili, byla pohledávka družstva způsobilá k soudnímu vymáhání a mohla sloužit k uspokojení věřitelů. Za irelevantní proto soud označil i námitku, že majetková podstata byla nedostatečná a že žalobci mohly vzniknout náklady nalézacího řízení, které později nebylo možno uspokojit. To podle soudu nemění nic na tom, že žalovaný měl povinnost pohledávku vymáhat. Protože žalobce neprokázal základní předpoklad odpovědnosti, tedy porušení povinnosti žalovaným při výkonu funkce insolvenčního správce, nebylo možno dovodit ani příčinnou souvislost se vznikem tvrzené škody, a soud žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a přiznal v řízení úspěšnému žalovanému náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátem celkem ve výši 41 304,90 Kč.

7. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, ve kterém namítl, že žalovaný porušil zákonné povinnosti, jež pro něj jako insolvenčního správce vyplývají z insolvenčního zákona, a tím založil svou odpovědnost za vzniklou škodu. Zopakoval, že žalovaný podal proti žalobci a jeho manželce žalobu o zaplacení částky 197 737,20 Kč ve snaze vymoci tuto částku do majetkové podstaty dlužníka, přestože věděl o existenci vzájemné pohledávky žalobce za dlužníkem ve výši přes 300 000 Kč, kterou sám jako insolvenční správce uznal co do pravosti i výše. Již tato skutečnost znamenala, že jakýkoli nárok dlužníka vůči žalobci bude moci být zcela pokryt započtením. Od počátku tak bylo zřejmé, že žaloba nemůže být úspěšná, neboť případná pohledávka dlužníka za žalobcem by byla v plné výši zaniklá započtením. Skutečnost, že formální prohlášení o započtení pohledávek žalobce bylo učiněno (z opatrnosti) až po podání žaloby, není právně významná, rozhodující je, že zde existovala kompenzačně způsobilá pohledávka žalobce a žalovaný o ní věděl. Žalobce ostatně žalovaného na existenci své pohledávky a svůj úmysl započíst ji předem upozorňoval. Podání žaloby za takové situace bylo jednáním contra lege artis. Žalovaný přitom měl k dispozici legitimní postup, jak řešit domnělý nárok dlužníka vůči žalobci, aniž by riskoval vznik škody komukoli z věřitelů. Tím bylo popření přihlášené pohledávky žalobce při přezkumném jednání. Pokud byl žalovaný přesvědčen, že započtení nemá být uznáno či že pohledávka žalobce nemá být přiznána v plné výši, mohl tuto pohledávku popřít a vyvolat tím incidenční spor o její pravost či výši. Insolvenční zákon v incidenčním sporu chrání insolvenčního správce tím, že žádnému z účastníků nelze přiznat náhradu nákladů řízení proti správci, byť by byli procesně úspěšní. Správce by tedy v případě neúspěchu nenesl riziko povinnosti hradit náklady řízení protistraně. Žalovaný však zvolil cestu, kdy vymáhal pohledávku dlužníka žalobci v klasickém sporném řízení. Tím vystavil majetkovou podstatu riziku povinnosti hradit náklady řízení v případě neúspěchu a zároveň tím obešel procesní rámec insolvenčního řízení, když namísto toho, aby spor proběhl jako incidenční, proběhl jako běžné civilní řízení, ve kterém platí obecné pravidlo úspěchu ve věci. Výsledkem tohoto nesprávného postupu bylo, že žalobci byla jako procesně úspěšné straně přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 152 033 Kč, které však nemohly být z majetkové podstaty uspokojeny, neboť na ně nezbyl dostatek prostředků. Částka 152 033 Kč tak představuje skutečnou škodu (újmu), která žalobci vznikla v příčinné souvislosti s nesprávným postupem žalovaného.

8. Soud prvního stupně podle odvolatele neúplně či mylně zjistil skutkový stav, případně z provedených důkazů vyvodil nesprávné skutkové závěry. Především se tak stalo v otázce posouzení okolností, za nichž žalovaný podal žalobu o zaplacení částky 197 737,20 Kč, a ohledně vědomosti žalovaného o započtení pohledávky žalobce. Ze spisu, zejména z obsahu žaloby o zaplacení a vyjádření žalobce k ní, vyplynulo, že žalovaný podával žalobu s plným vědomím existence významné protihodnoty na straně žalobce. Soud prvního stupně však tuto skutečnost podcenil. Pokud snad považoval za rozhodné, že formální úkon započtení byl učiněn až v průběhu řízení, pominul, že žalovaný byl na možnost započtení předem upozorněn a mohl a měl s ním počítat. Soud prvního stupně též nevyhodnotil správně otázku vzniku škody. Žalobce doložil, že mu bylo pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 17 C 151/2021, přiznáno vůči bytovému družstvu právo na náhradu nákladů řízení ve výši 152 033 Kč. Zároveň prokázal, že tato pohledávka nemohla být vymožena, ať už exekučně či v insolvenčním řízení pro nedostatek majetku. Škoda ve výši 152 033 Kč proto byla způsobena jednáním žalovaného, neboť kdyby nepodal bezdůvodnou žalobu, žádná taková pohledávka by žalobci nikdy nevznikla. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl.

9. Žalovaný se podle svého vyjádření k odvolání s napadeným rozsudkem zcela ztotožňuje. Odvolání žalobce je podle jeho přesvědčení v převážné míře polemikou s právním posouzením věci soudem prvního stupně, s níž se soud prvního stupně řádně vypořádal. Novým argumentem je pouze uvedení možnosti údajného legitimního postupu žalovaného bez riskování vzniku škody, kterou však žalovaný považuje za lichou. Insolvenční správce je povinen postupovat při výkonu funkce svědomitě a s odbornou péčí a vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře. K naplnění této povinnosti patří i vymáhání pohledávek dlužníka a předcházení jejich promlčení. V posuzované věci soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný evidoval pohledávku dlužníka splatnou (v nejstarší části) již k 15. 4. 2018 a žalobu podal dne 14. 4. 2021. Žalobce v odvolání opírá nedůvodnost žaloby o tvrzené předchozí započtení, resp. o avizovaný záměr započtení. K platnému započtení ze strany žalobce a jeho manželky před podáním žaloby však nedošlo, zejména proto, že v dopisech z roku 2018 nebyly dostatečně určitě specifikovány pohledávky dlužníka, které měly zaniknout, a zároveň se zjevně mělo jednat i o pohledávky budoucí, dosud nesplatné. K započtení došlo až v průběhu řízení, což ostatně žalobce ve svém odvolání sám několikrát potvrzuje. Tomu odpovídá i aplikace občanského zákoníku, podle něhož se k prohlášení o započtení učiněnému pod podmínkou nebo s doložením času nepřihlíží a k započtení jsou způsobilé jen pohledávky, které lze uplatnit před soudem; pohledávka nejistá nebo neurčitá způsobilá není. Za tohoto stavu nelze žalovanému vytýkat porušení odborné péče jen proto, že žalobce měl současně vůči dlužníkovi vyšší pohledávku a v minulosti avizoval záměr ji započíst. Dokud ji platně a určitě nezapočetl, nemohl žalovaný na budoucí započtení spoléhat a rezignovat na vymáhání majetku dlužníka ve prospěch všech věřitelů.

10. Ani argumentace žalobce, že žalovaný měl postupovat cestou popření přihlášené pohledávky žalobce a vyvolat tak incidenční spor, nemůže podle žalovaného obstát. Popření přihlášené pohledávky je procesní nástroj určený k řešení sporu o pravost, výši či pořadí přihlášené pohledávky. Nejde však o nástroj, který by automaticky nahradil vymáhání konkrétní peněžité pohledávky dlužníka vůči třetí osobě. V projednávané věci byla předmětem řízení u Obvodního soudu pro Prahu 10 pohledávka dlužníka za žalobcem z titulu neuhrazených plateb. Vymáhání takové pohledávky není obcházením insolvenčního řízení, ale standardním výkonem funkce insolvenčního správce. Postup navrhovaný žalobcem by znamenal, že insolvenční správce nebude vymáhat pohledávky dlužníka, ale pouze popírat pohledávky věřitelů. To však nemusí vést k dosažení co nejvyššího uspokojení věřitelů a v konkrétních okolnostech naopak může být v rozporu s jejich společným zájmem. Incidenční spor by navíc neřešil spor o pohledávku dlužníka vůči žalobci. Žalovaný tak odmítá, že by svým postupem obcházel procesní rámec insolvenčního řízení. Jeho postup byl v souladu s insolvenčním zákonem a běžnou praxí při vymáhání pohledávek dlužníka. Skutečnost, že přiznaná náhrada nákladů řízení nemohla být žalobci uhrazena z důvodu, že majetková podstata dlužníka následně nepostačovala k jejímu uspokojení, nemůže založit odpovědnost insolvenčního správce za škodu. Nejedná se o následek protiprávního jednání žalovaného, nýbrž o důsledek objektivního nedostatku v majetkové podstatě dlužníka. Pro posouzení řádnosti postupu insolvenčního správce je rozhodné, zda v době podání žaloby šlo o pohledávku, která existovala a byla podle tehdy dostupných informací uplatnitelná a jejíž vymáhání bylo v zájmu věřitelů. Insolvenční správce nemůže rezignovat na vymáhání pohledávky dlužníka jen proto, že protistraně by v případě jejího procesního úspěchu mohly vzniknout náklady.

11. Žalovaný se tedy zcela ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že žalobce v řízení neprokázal splnění základních předpokladů odpovědnosti insolvenčního správce. I kdyby žalobci vznikla újma spočívající v neuspokojení náhrady nákladů řízení přiznané v nalézacím řízení, žalobce neprokázal, že by taková újma vznikla v příčinné souvislosti s porušením povinnosti žalovaného při výkonu funkce, neboť porušení povinnosti žalovaného prokázáno nebylo. Žalovaný tak navrhuje, aby byl napadený rozsudek odvolacím soudem potvrzen.

12. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201 o.s.ř.), přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které vydání rozsudku přecházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

13. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným skutkovým i právním závěrům. V odůvodnění napadeného rozsudku přehledně uvedl, z jakých skutečností vycházel, které skutečnosti považoval za prokázané a jakými úvahami byl veden při právním posouzení věci. Rovněž hodnocení důkazů odpovídá zásadě volného hodnocení důkazů a odvolací soud neshledal v tomto směru žádné pochybení.

14. Odvolací soud proto při svých závěrech o skutkovém stavu věci vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně tak, jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 ze dne 16. 11. 2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

15. Podle § 36 odst. 1 IZ je insolvenční správce povinen při výkonu funkce postupovat svědomitě a s odbornou péčí; je povinen vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře. Společnému zájmu věřitelů je povinen dát při výkonu funkce přednost před zájmy vlastními i před zájmy jiných osob.

16. Podle § 37 odst. 1 IZ insolvenční správce odpovídá za škodu nebo jinou újmu, kterou dlužníku, věřitelům nebo třetím osobám způsobil tím, že při výkonu své funkce porušil povinnosti, které jsou mu uloženy zákonem nebo rozhodnutím soudu, jakož i tím, že při jejím výkonu nepostupoval s odbornou péčí. Této odpovědnosti se insolvenční správce zprostí, jen když prokáže, že škodě nebo jiné újmě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm bylo možné spravedlivě požadovat se zřetelem k průběhu insolvenčního řízení.

17. Podle § 1982 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává vůči pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh.

18. Podle § 1983 občanského zákoníku se k prohlášení o započtení učiněném pod podmínkou nebo s doložením času nepřihlíží.

19. Podle § 1987 odst. 2 občanského zákoníku není pohledávka nejistá nebo neurčitá způsobilá k započtení.

20. Z citovaných ustanovení plyne, že jedním ze základních předpokladů odpovědnosti insolvenčního správce za škodu je porušení povinnosti při výkonu funkce, přičemž v projednávané věci žalobce spatřuje takové porušení v tom, že žalovaný podal proti němu a jeho manželce žalobu o zaplacení částky 197 737,20 Kč, ačkoli věděl o existenci jiné pohledávky žalobce přihlášené do insolvenčního řízení a o tvrzeném záměru žalobce tuto pohledávku započíst. S tímto názorem se však odvolací soud neztotožňuje. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaný evidoval vůči žalobci a jeho manželce pohledávku, která byla alespoň zčásti splatná již dne 15. 4. 2018, a žalobu na její zaplacení podal dne 14. 4. 2021, tedy těsně před uplynutím obecné promlčecí lhůty. Za této situace byl žalovaný jako insolvenční správce naopak povinen učinit kroky k jejímu zachování a vymožení, neboť jiný postup by mohl vést ke zmaření majetkové hodnoty náležející do majetkové podstaty, a tím k oslabení možnosti uspokojení věřitelů.

21. Odvolací soud nepřehlédl, že žalobce a jeho manželka již dříve vůči bytovému družstvu uplatňovali vlastní pohledávky a že v korespondenci z roku 2018 avizovali jejich zápočet. To však samo o sobě nepostačuje k závěru, že v době podání žaloby již vymáhaná pohledávka bytového družstva neexistovala nebo že žalovaný musel vycházet z jejího zániku. Pokud tedy soud prvního stupně dospěl k závěru, že dopisy žalobce a jeho manželky z března a května 2018 nepředstavovaly řádné a určité prohlášení o započtení, neboť obsahovaly pouze budoucí záměr započtení, a nebyly v nich dostatečně určitě vymezeny pohledávky, proti nimž má být započtení uplatněno, navíc šlo v té době zčásti ještě o pohledávky nesplatné, jedná se o závěr zcela správný. Soud prvního stupně také správně dovodil, že k účinnému započtení došlo až v průběhu nalézacího řízení před Obvodním soudem pro Prahu 10, v době podání žaloby tak žalovaný jako insolvenční správce nevymáhal pohledávku již zaniklou započtením.

22. Námitka žalobce, že žaloba byla od počátku zjevně neopodstatněná jen proto, že žalovaný věděl o existenci vyšší přihlášené pohledávky žalobce, rovněž nemůže obstát. Samotná existence vzájemné pohledávky ani vědomost o deklarovaném úmyslu ji v budoucnu započíst bez dalšího nemůže vést k zániku pohledávky dlužníka. Započtení představuje jednostranné právní jednání, jehož účinky nastávají teprve tehdy, je-li vůči druhé straně řádně a určitě uplatněno. Insolvenční správce proto nemohl vycházet pouze z předpokladu, že věřitel svého práva na započtení v budoucnu skutečně využije, a na základě toho rezignovat na vymáhání pohledávky náležející do majetkové podstaty. Přiléhavý je rovněž závěr soudu prvního stupně, že žalovaný sám nemohl jednostranně přistoupit k započtení přihlášené pohledávky žalobce proti pohledávce bytového družstva, neboť by tím fakticky zvýhodnil žalobce jako jednoho z věřitelů na úkor ostatních. Dokud započtení neuplatnil sám žalobce a jeho manželka, byla pohledávka bytového družstva způsobilá k vymáhání a mohla v případě úspěchu sloužit k uspokojení věřitelů podle pravidel insolvenčního řízení.

23. Důvodná není ani odvolací argumentace, podle níž měl žalovaný místo podání žaloby popřít přihlášenou pohledávku žalobce a vyvolat incidenční spor. Popření přihlášené pohledávky slouží výlučně k řešení sporů o pravost, výši či pořadí přihlášené pohledávky věřitele. Nejde o procesní nástroj nahrazující vymáhání pohledávek náležejících do majetkové podstaty ani prostředek, jehož účelem je eliminace procesních rizik spojených s případným neúspěchem ve sporu vedeném jménem dlužníka. V projednávané věci nicméně žalovaný nevymáhal pohledávku spornou a skutečnost, že žalobce disponoval vlastní přihlášenou pohledávkou vůči bytovému družstvu sama o sobě nepředstavuje důvod pro její popření, ani neopravňovala žalovaného rezignovat na vymáhání majetku náležejícího do majetkové podstaty. Přijetí této argumentace by v důsledku znamenalo, že by insolvenční správce mohl zcela rezignovat na vymáhání pohledávek dlužníka vůči věřitelům disponujícím vlastními přihlášenými pohledávkami a namísto toho pouze účelově vyvolávat incidenční spory. Takový postup však není v souladu s insolvenčním zákonem a byl by pouze obtížně slučitelný s povinností insolvenčního správce postupovat s odbornou péčí a usilovat o co nejvyšší uspokojení věřitelů.

24. Jestliže žalobce v odvolání namítá, že žalovaný musel předem počítat se vznikem nákladů řízení, které následně nebude možno z majetkové podstaty uspokojit, ani s tím se odvolací soud neztotožnil. Pro posouzení řádnosti postupu insolvenčního správce je rozhodné, zda v době, kdy činil příslušný procesní krok, postupoval v souladu se svými zákonnými povinnostmi a se zájmem věřitelů. Samotná možnost, že v případě procesního neúspěchu vznikne protistraně právo na náhradu nákladů řízení, nemůže bez dalšího vést k závěru, že podání žaloby bylo porušením odborné péče, jestliže šlo o vymáhání dosud existující a splatné pohledávky dlužníka.

25. Odvolací soud tedy zcela souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že v projednávané věci nebyla prokázána příčinná souvislost mezi tvrzeným pochybením žalovaného a vznikem škody, jejíž náhrady se žalobce domáhá. Nebylo-li prokázáno porušení povinnosti žalovaného při výkonu funkce insolvenčního správce, není dán základ jeho odpovědnosti podle § 37 odst. 1 IZ. Již z tohoto důvodu nemůže obstát ani tvrzení o příčinné souvislosti mezi postupem žalovaného a újmou tvrzenou žalobcem. Bezprostřední příčinou neuspokojení pohledávky žalobce z titulu náhrady nákladů řízení byl toliko nedostatek prostředků v majetkové podstatě bytového družstva, nikoliv protiprávní postup žalovaného.

26. Odvolací soud se tedy zcela ztotožňuje se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, rozsudek soudu prvního stupně tedy podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil, přičemž žádné pochybení neshledal ani v závislém nákladovém výroku II.

27. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšnému žalovanému vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátem podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) (dále jen „AT“). Ty jsou tvořeny dvěma úkony po 7 220 Kč spočívajícími ve vyjádření k odvolání ze dne 27. 1. 2026 podle § 11 odst. 1. písm. d) AT a účasti na jednání dne 13. 5. 2026 podle § 11 odst. 1 písm. g) AT, když výše odměny za úkon právní služby je dána § 7 bod 5. AT, a dvěma náhradami hotových výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT. Dále byla žalovanému podle § 137 odst. 3 o.s.ř. a § 14a AT přiznána 21% daň z přidané hodnoty z výše uvedených položek ve výši 3 221,40 Kč. Celkové náklady žalovaného tedy činí za tuto část řízení (po zaokrouhlení) 18 561 Kč a jejich náhrada byla žalovanému přisouzena v obecné pariční lhůtě v souladu s § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř. na zákonné platební místo podle § 149 odst. 1 o.s.ř.