21 Co 24/2026

Plný text

Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Soukupa a Mgr. Zuzany Hemelíkové ve věci žalobce: Jméno žalobce , IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A , sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Anonymizováno , IČO Anonymizováno sídlem Anonymizováno zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení částky 2 500 000 Kč s příslušenstvím, o vzájemném návrhu žalovaného na úhradu částky 500 000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Anonymizováno ze dne Anonymizováno , č.j. Anonymizováno

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. a II. potvrzuje; ve výroku III. se mění pouze ve výši přiznaných nákladů řízení, která činí částku 267 841 Kč, jinak se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 50 215 Kč, a to k rukám jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Ve shora označené věci soud prvního stupně napadeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost uhradit žalobci částku 2 500 000 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 2 500 000 Kč od , datum, do zaplacení ve výši 15 % ročně (výrok I.), zamítl vzájemný návrh, jímž se žalovaný domáhal uložení žalobci povinnosti uhradit žalovanému částku 500 000 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 500 000 Kč od , datum, do zaplacení ve výši 12 % ročně (výrok II.) a rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce náklady řízení ve výši 303 052 Kč (výrok III.).

2. Podle odůvodnění tohoto rozsudku je předmětem řízení nárok žalobce na zaplacení částky 2 500 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně je stavební firma, předmětem činnosti jsou zejména stavební práce spojené s realizací lokalit pro bydlení třetích osob. Jednou z lokalit, kde žalobce působil, byla a je lokalita , Anonymizováno, , k. ú. , adresa, . Jako zhotovitel infrastruktury v této lokalitě s žalovaným uzavřela , datum, dohodu o složení kauce, v jejímž rámci se zavázala nejpozději do 3 dnů ode dne podpisu dohody složit na účet žalovaného kauci 2 500 000 Kč. Žalovaný se zavázal kauci účetně oddělit od vlastních financí, řádně ji spravovat a nakládat s ní pouze v souladu s dohodou (čl. IV). Kauce byla složena pro případ, že by žalobce neodstranil vytknuté vady žalovaným přebrané infrastruktury řádně a včas, v tomto případě by žalovanému vzniklo právo na odstranění dosud existujících vad a nedodělků dle seznamu vad stavby (příloha dohody) prostřednictvím třetí osoby, která měla být případně vybrána postupem dle z. č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, formou zjednodušeného podlimitního řízení, jediným kritériem pro hodnocení nabídky třetí osoby měla být cena. Na úhradu platby za odstranění vad a nedodělků dle seznamu vad stavby, ve výši v místě a čase obvyklé, byl případně žalovaný oprávněn použít kauci dle dohody. Žádný takový postup žalovaný nesporně nezrealizoval. V čl. VI dohody strany výslovně sjednaly, že „bez ohledu na shora uvedené platí, že v případě, že město nezrealizuje postupem dle této Dohody práce k odstranění dosud existujících vad a nedodělků podle seznamu vad stavby nejpozději do , datum, , má město povinnost vrátit celou dosud nevyčerpanou část kauce do 5 pracovních dnů , Anonymizováno, .“. Žalovanému tedy vznikla zcela nesporná povinnost dnem , datum, kauci vrátit žalobci v plném rozsahu. Dopisem z , datum, žalobce vyzvala žalovaného k vrácení kauce, aby , datum, byla dlužná částka v plném rozsahu připsána, na což reagoval pouze právní zástupce žalovaného dopisem z , datum, , žalovaný vrácení kauce odmítl. Žalobce se pokusil ještě jednou žalovaného vyzvat k úhradě dlužné částky e-mailem z , datum, , kde též nabídla smírné řešení věci, a dopisem z , datum, . Všechny pokusy o smírné řešení věci zůstaly oslyšeny, žalovaný odmítá dlužnou částku vydat.

3. Žalovaný namítal, že žalobce nesplnil své povinnosti odstranit vady a nedodělky vyplývající z plánovací smlouvy a dohody o složení kauce, a to ve sjednané lhůtě. Uvedl, že ke dni , datum, zůstala řada vad neodstraněna, a to jak stavebních, tak i v oblasti předání potřebné dokumentace, přičemž žalobce opakovaně deklaroval jejich odstranění, aniž by tomu odpovídal skutečný stav věci. Za této situace měl žalovaný za to, že byl oprávněn využít kauci k odstranění vad prostřednictvím třetí osoby, a nemohl být proto v prodlení s jejím vrácením. Současně považoval postup žalobkyně za účelový a rozporný s dobrými mravy, neboť podle jeho názoru směřoval k tomu, aby po uplynutí lhůty stanovené v dohodě požadovala vrácení celé kauce. Dále uvedl, že proti nároku žalobkyně započetl svou pohledávku ve výši 3 000 000 Kč dle plánovací smlouvy, čímž podle jeho názoru došlo k zániku nároku žalobkyně a současně ke vzniku zbývající pohledávky ve výši 500 000 Kč, kterou uplatnil vzájemným návrhem. Navrhl proto zamítnutí žaloby a vyhovění vzájemnému návrhu.

4. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Účastníci uzavřeli dne , datum, plánovací smlouvu pro lokalitu , adresa, , jejímž předmětem byla realizace technické a dopravní infrastruktury pro výstavbu rodinných domů. Součástí smlouvy byl závazek žalobce investovat do veřejné infrastruktury částku 3 000 000 Kč, případně tuto částku uhradit žalovanému, pokud nedojde k dohodě o realizaci těchto investic ve stanovené lhůtě. Pozdějšími dodatky došlo k dílčím úpravám smluvního vztahu. Dne , datum, uzavřeli účastníci dohodu o složení kauce, na jejímž základě žalobce složil žalovanému částku 2 500 000 Kč k zajištění odstranění vad a nedodělků stavební infrastruktury. Žalobce se zavázal tyto vady odstranit nejpozději do , datum, , jinak byl žalovaný oprávněn zajistit jejich odstranění prostřednictvím třetí osoby a použít k tomu složenou kauci. Současně bylo ujednáno, že pokud žalovaný neprovede odstranění vad tímto způsobem nejpozději do , datum, , je povinen nevyčerpanou část kauce žalobci vrátit. Ze správních rozhodnutí soud prvního stupně zjistil, že na stavbu komunikací bylo vydáno stavební povolení dne , datum, , které nabylo právní moci dne , datum, , a následně dne , datum, rozhodnutí o změně stavby před dokončením. Stavba byla kolaudována dne , datum, . Z provedených důkazů dále vyplynulo, že žalovaný opakovaně vytýkal žalobci neodstraněné vady a nedodělky a vyzýval ho k jejich odstranění. Žalobce naopak vyzýval žalovaného k vrácení kauce s poukazem na to, že žalovaný ve sjednané lhůtě nezajistil odstranění vad prostřednictvím třetí osoby. Dopisem ze dne , datum, žalovaný oznámil žalobci započtení své pohledávky ve výši 3 000 000 Kč dle plánovací smlouvy proti pohledávce žalobce na vrácení kauce ve výši 2 500 000 Kč a vyzval ho k úhradě rozdílu 500 000 Kč. Žalobce existenci této pohledávky popřel a trval na vrácení kauce.

5. Soud prvního stupně ve věci rozhodoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném a účinném znění (dále jen o. z.) a za použití zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů.

6. Poté odkázal na , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , § 1746 odst. 2 o. z., § 1958 odst. 1 a 2 o. z., , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , § 1968 o. z., § 1970 o. z. a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř.

7. Soud prvního stupně posoudil právní vztah účastníků tak, že dohoda o složení kauce představuje inominátní smlouvu ve smyslu § 1746 odst. 2 o. z. se zajišťovací funkcí, jejímž účelem bylo zajistit odstranění vad stavebního díla. Z jejího obsahu dovodil, že žalovaný byl oprávněn kauci použít k odstranění vad prostřednictvím třetí osoby, nevyužije‑li však tohoto oprávnění ve sjednané lhůtě do , datum, , vzniká mu povinnost nevyčerpanou kauci žalobci vrátit. Jelikož žalovaný netvrdil ani neprokázal, že by kauci k tomuto účelu skutečně použil, a naopak uplatnil započtení jiné pohledávky, dospěl soud k závěru, že jeho povinnost k vrácení kauce byla dána.

8. Námitku žalovaného, že žalobce vykonává své právo v rozporu s dobrými mravy, soud prvního stupně neshledal důvodnou. Zdůraznil, že toto smluvní ujednání i rozhodné lhůty si účastníci sjednali sami a žalovaný nebyl slabší stranou. Jednání žalobce spočívající ve vedení jednání o odstranění vad nelze hodnotit jako rozporné s dobrými mravy.

9. Ve vztahu k námitce započtení soud dovodil, že pohledávka žalovaného má základ v plánovací smlouvě, kterou posoudil jako smlouvu smíšené povahy s prvky práva veřejného i soukromého. Pro posouzení její důvodnosti bylo rozhodné, zda byla pohledávka splatná a způsobilá k započtení. Soud prvního stupně přitom uzavřel, že splatnost pohledávky dle čl. 5.2 plánovací smlouvy nastala již v návaznosti na právní moc stavebního povolení z roku 2017, nikoli až vydáním rozhodnutí o změně stavby před dokončením v roce 2021, neboť takový výklad neodpovídá jazykovému ani systematickému pojetí smluvního ujednání.

10. Za tohoto výkladu se pohledávka žalovaného stala splatnou dne , datum, a v době, kdy byla v roce 2023 započítána, již byla promlčena v obecné tříleté promlčecí lhůtě. Promlčená pohledávka přitom nebyla způsobilá k započtení, neboť v době, kdy se měla setkat s pohledávkou žalobkyně, již nesplňovala podmínku vymahatelnosti. Započtení tak nemohlo vyvolat zamýšlené účinky a nemohlo vést k zániku nároku žalobkyně.

11. Na základě uvedeného soud prvního stupně žalobě na zaplacení částky 2 500 000 Kč vyhověl, zatímco vzájemný návrh žalovaného na zaplacení 500 000 Kč jako nedůvodný zamítl; současně žalobci přiznal i nárok na úrok z prodlení odpovídající prodlení žalovaného s vrácením kauce.

12. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodováno podle § 142 odst. 1 o.s.ř., dle nějž účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů řízení potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

13. Proti tomu rozsudku podal odvolání žalovaný a namítl především nesprávné právní posouzení věci soudem prvního stupně. Nesouhlasil se závěrem o splatnosti jeho pohledávky dle čl. 5.2 plánovací smlouvy a tvrdil, že soud nesprávně vyložil pojem „stavební povolení“, když rozhodný okamžik spojil s původním stavebním povolením z roku 2017, nikoli až s rozhodnutím o změně stavby před dokončením z roku 2021. Dle jeho názoru tak pohledávka nebyla v době započtení promlčena a byla způsobilá k započtení. V návaznosti na to žalovaný namítal, že započtení provedl řádně a že v jeho důsledku došlo k zániku nároku žalobce, přičemž současně vznikl jeho nárok na doplatek ve výši 500 000 Kč, uplatněný vzájemným návrhem. Nesouhlasil proto se zamítnutím tohoto návrhu. Dále namítal, že soud nesprávně posoudil otázku promlčení, když nepřihlédl k tomu, že námitka promlčení byla žalobcem uplatněna opožděně, až po provedení započtení. Žalovaný rovněž setrval na svém tvrzení, že žalobce nesplnil povinnost odstranit vady a nedodělky ve sjednané lhůtě, a že svým postupem účelově prodlužovala jednání mezi stranami, čímž znemožnil žalovanému realizovat odstranění vad z kauce. Uplatnění nároku na vrácení kauce proto považoval za výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Konečně brojil i proti výroku o náhradě nákladů řízení, který považoval za nesprávný. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne a žalobci uloží povinnost zaplatit žalovanému částku 500 000 Kč z titulu vzájemného návrhu, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; alternativně navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

14. Žalobce ve vyjádření k odvolání uvedl, že odvolání žalovaného považuje za nedůvodné jak po stránce právní, tak skutkové. Zdůraznil, že mezi účastníky nebyla sporná existence povinnosti žalovaného vrátit kauci, přičemž spor byl veden výlučně o tvrzený nárok žalovaného uplatněný započtením a vzájemným návrhem. Žalobce setrval na stanovisku, že pohledávka žalovaného dle plánovací smlouvy nevznikla, a i kdyby vznikla, byla v době započtení již promlčena. V této souvislosti zdůraznil, že splatnost této pohledávky se odvíjí od právní moci stavebního povolení z roku 2017, nikoli od pozdější změny stavby, a že běh promlčecí lhůty nemohl být tímto rozhodnutím ovlivněn. Odmítl výklad žalovaného, podle něhož by bylo možné počátek běhu lhůt vázat na změnu stavby před dokončením, neboť takové ujednání smlouva neobsahuje, a pokud by takovou vůli strany měly, mohly ji výslovně sjednat. Dále uvedl, že žalovaný nemůže současně akceptovat plnění žalobce spočívající v realizaci infrastruktury a zároveň po něm požadovat peněžité plnění, které mělo tuto povinnost nahradit, a to navíc po uplynutí promlčecí lhůty. Uzavřel, že soud prvního stupně věc posoudil správně, a navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil a žalovanému uložil povinnost nahradit náklady odvolacího řízení.

15. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (žalovaným) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201 o.s.ř.), a že žalovaným uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody [ § 205 odst. 2 písm. d) a g) o.s.ř.], přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v § 212, věta prvá o.s.ř. a § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., tj. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 212a odst. 5 o.s.ř.), dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, pokud jde o rozhodnutí ve věci samé (výroky I. a II.); v případě nákladového výroku (výroky III.) má za to, že odvolání je opodstatněné.

16. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, , podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

17. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí a v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.

18. Soud prvního stupně vystihl ve svém rozsudku projednávanou problematiku věcně správně a způsobem zcela vyčerpávajícím a náležitým vyložil, které skutečnosti při svém rozhodování vzal za prokázané, o které opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a jaký z nich učinil závěr o skutkovém stavu spolu s přesvědčivým právním hodnocením (§ 157 odst. 2 o.s.ř.). Pokud jde o hodnocení provedených důkazů, tak soud prvního stupně vycházel zcela ze zásady volného hodnocení důkazů, upravené v § 132 o.s.ř. a své závěry zformuloval naprosto jasně, srozumitelně a přesvědčivě. Toto hodnocení tedy nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti.

19. Ve světle výkladu podaného soudem prvního stupně proto odvolací námitky odvolatele směřující převážně k nesprávnému právnímu posouzení věci nemohou nikterak obstát.

20. Je třeba přisvědčit správnosti závěru soudu prvního stupně, který ze znění dohody o složení kauce správně dovodil, že žalovaný byl oprávněn použít složenou kauci k odstranění vad prostřednictvím třetí osoby, avšak neučinil‑li tak do , datum, , vznikla mu povinnost nevyčerpanou část kauce žalobkyni vrátit. Je přitom nesporné, že žalovaný netvrdil ani neprokázal, že by kauci k odstranění vad skutečně použil, a svoji obranu založil výlučně na tvrzeném započtení jiné pohledávky. Za této situace soud prvního stupně správně uzavřel, že podmínky pro vrácení kauce byly splněny.

21. Odvolatel v odvolání opětovně namítal, že žalobce svým postupem účelově prodlužoval jednání a domáhá se práva v rozporu s dobrými mravy.

22. Odvolací soud se dále ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že námitka žalovaného o rozporu výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy není důvodná. Účastníci si sami sjednali jasný smluvní mechanismus čerpání kauce včetně konečné lhůty, přičemž žalovaný měl po celou dobu možnost zajistit odstranění vad prostřednictvím třetí osoby a kauci k tomuto účelu použít. Skutečnost, že mezi účastníky probíhala další jednání, nemůže sama o sobě založit závěr o zneužití práva či rozporu s dobrými mravy, které by vedly k odepření právní ochrany nároku žalobkyně.

23. Odvolací soud rovněž považuje za správné i právní posouzení soudu prvního stupně ohledně započtení pohledávky žalovaného.

24. Pohledávka žalovaného ve výši 3 000 000 Kč byla v řízení uplatněna jednak jako obrana započtením co do výši 2 500 000 Kč, jednak jako samostatný vzájemný návrh co do výše 500 000 Kč.

25. Podstatou odvolání je nesouhlas odvolatele s právním posouzením jeho pohledávky dle čl. 5.2 plánovací smlouvy, zejména pokud jde o okamžik její splatnosti. Ani této námitce však nelze přisvědčit. Ze smluvního ujednání jednoznačně plyne, že splatnost pohledávky je vázána na právní moc stavebního povolení a následné uplynutí sjednané lhůty, nikoli na vydání rozhodnutí o změně stavby před jejím dokončením. Výklad žalovaného neodpovídá jazykovému vyjádření smlouvy ani její systematice a nevyplývá ani z projevené vůle stran. Lze souhlasit se soudem prvního stupně, že pojem „stavební povolení“ je nutno vykládat v jeho obvyklém právním významu, tedy jako rozhodnutí podle § 115 stavebního zákona, a nelze jej rozšiřovat na jiné instituty stavebního práva. Odvolací soud proto souhlasí se soudem prvního stupně, že pokud účastníci chtěli splatnost pohledávky vázat na pozdější rozhodnutí o změně stavby, museli by to ve smlouvě výslovně projevit. Takový projev vůle však ze smluvního textu nevyplývá a nelze jej dovozovat ani výkladem podle § 556 a násl. o. z.

26. Odvolací soud uzavírá, že pohledávka žalovaného se stala splatnou již dnem vydání stavebního povolení dne , datum, , a soud prvního stupně tuto otázku posoudil správně.

27. Z toho vyplývá, že pohledávka žalovaného byla při aplikaci obecné tříleté promlčecí lhůty promlčena nejpozději dne , datum, , zatímco započtení bylo učiněno až v říjnu 2023. Námitka žalovaného, že námitka promlčení byla uplatněna opožděně, není důvodná, neboť jde o prostředek procesní obrany, který je typicky uplatňován právě až v reakci na uplatnění pohledávky druhou stranou, resp. na námitku započtení. Jelikož promlčení nastalo ještě předtím, než se pohledávka žalovaného mohla setkat s pohledávkou žalobce, nebyla tato pohledávka způsobilá k započtení ve smyslu , Anonymizováno, , a započtení proto nemohlo vyvolat zamýšlené právní účinky.

28. Ze shora uvedených důvodů správně soud prvního stupně nevyhověl ani vzájemnému návrhu žalovaného na zaplacení částky 500 000 Kč, neboť tento návrh byl založen na pohledávce, která nebyla způsobilá k soudní ochraně z důvodu jejího promlčení.

29. Ani námitka odvolatele, že soud prvního stupně neprovedl jím navrhované svědecké důkazy, neobstojí. Předně odvolací soud připomíná, že soud není povinen provést všechny účastníky řízení navržené důkazy. Tento závěr plyne jednak z § 120 odst. 1, věty druhé o. s. ř., jakož i z ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu ČR (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. , Anonymizováno, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Soud prvního stupně dostatečně odůvodnil, proč další navržené důkazy neprovedl. Odvolací soud má shodně se soudem prvního stupně za to, že jde o důkazy nadbytečné; pro danou věc a její posouzení irelevantní. Soud prvního stupně provedené důkazy přesvědčivě posoudil a opřel o ně své závěry. Odvolací soud považuje veškeré v rámci daného řízení provedené dokazování za dostatečné, provedené důkazy tvoří ucelený komplex, jenž je dostatečným podkladem pro rozhodnutí ve věci samé, a proto odvolací soud neshledal důvod pro doplnění dokazování, když rozhodující skutkové okolnosti byly zjištěny z listinných důkazů a právní posouzení věci bylo založeno především na výkladu smluvních ujednání. Navrhované výslechy svědků nemohly na těchto závěrech ničeho změnit, a jejich neprovedení proto nelze považovat za vadu řízení.

30. Odvolací soud proto uzavírá, že soud prvního stupně rozhodl ve věci samé správně a jeho právní posouzení obstojí i ve světle odvolacích námitek i vyjádření žalobce, která naopak správnost napadeného rozhodnutí přesvědčivě podporuje.

31. Odvolateli se správnost závěrů soudu prvního stupně nepodařilo zvrátit, a proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

32. Pokud jde o výrok týkající nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.), konkrétně pak o výši přiznaných nákladů řízení, kdy dle soudu prvního stupně byl tarifní hodnotou součet předmětů řízení ve výši 5 500 000 Kč, představující 2 500 000 Kč za žalobní návrh a 3 000 000 Kč za vzájemný návrh, neobstojí.

33. Je sice pravdou, že pokud vedle žalobního návrhu byl v řízení uplatněn též vzájemný návrh, vychází soud z obou těchto tarifních hodnot, jelikož každý z návrhů představuje samostatný nárok (pohledávka žalobce na vrácení kauce a pohledávka žalovaného na úhradu příspěvku na infrastrukturu), nicméně soud prvního stupně mylně vycházel z toho, že vzájemný návrh činil částku 3 000 000 Kč. Toto však neodpovídá obsahu spisu, když předmětem vzájemného návrhu byla pouze částka 500 000 Kč, neboť co do částky 2 500 000 Kč byla pohledávka uplatněna jako procesní obrana.34. „Hlavní rozdíl mezi uplatněním vzájemné pohledávky započtením a žalobou navzájem jest v tom, že započtení má účel čistě obranný, že žalovaný touto obranou nemůže chtíti nic jiného, než odraziti útok žalobcův a že při této obraně nemůže žalobce nikdy býti odsouzen k plnění vzájemného nároku, nýbrž nejvýše jen může býti se svou žalobou v důsledku započtení vzájemné pohledávky zamítnut; kdežto žaloba navzájem má ráz útočný, a žádá přímo odsouzení předního žalobce, ať jest osud žaloby přední jakýkoliv“ (srov. rozhodnutí NS ČSR ze dne , datum, , , Anonymizováno, ).

35. Bylo proto namístě při rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky postupovat tak, že žalobce byl ve vztahu k žalobnímu návrhu 2 500 000 Kč zcela úspěšný, stejně tak ve vztahu k vzájemnému návrhu 500 000 Kč, a proto tarifní hodnotou je součet těchto předmětů řízení 3 000 000 Kč. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že pro úkony žalobce učiněné do uplatnění vzájemného návrhu žalovaným je však tarifní hodnotou pouze částka 2 500 000 Kč.

36. Náklady řízení před soudem prvního stupně se proto sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 125 000 Kč a z odměny právního zástupce za 3 úkony právní služby po 18 300 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis předžalobní upomínky, podání žalobního návrhu – vše uplatněno před podáním vzájemného návrhu a před , datum, ) a za 3 úkony právní služby po 20 300 Kč (účast na ústním jednání dne , datum, , písemné vyjádření ve věci samé, účast na ústním jednání dne , datum, – vše uplatněno po podání vzájemného návrhu a po , datum, ); a z náhrady hotových výdajů za 3 úkony právní služby učiněné před , datum, po 300 Kč a za 3 úkony právní služby učiněné po , datum, po 450 Kč dle § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a), d), g), § 13 odst. 4 (ve znění před a po , datum, ) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů. K takto určeným nákladům přistupuje podle § 137 odst. 3 o.s.ř. daň z přidané hodnoty 21 % ve výši 24 790,50 Kč. Celkově tak náklady řízení před soudem prvního stupně činí částku po zaokrouhlení 267 841 Kč.

37. Proto odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil pouze ohledně přiznané výše náhrady nákladů řízení; ve zbývajícím rozsahu ho podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

38. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy odvolatel nebyl s odvoláním ve věci samé úspěšný. Žalobci náleží náhrada nákladů odvolacího řízení v plném rozsahu, a to v celkové výši 50 215 Kč. Tyto náklady se sestávají z odměny právního zástupce za 2 úkony právní služby po 20 300 Kč (vyjádření k odvolání a účast na ústním jednání dne , datum, ); a z náhrady hotových výdajů za 2 úkony právní služby po 450 Kč dle § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a), d), g), § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů. K takto určeným nákladům přistupuje podle § 137 odst. 3 o.s.ř. daň z přidané hodnoty 21 % ve výši 8 715 Kč.

39. Náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen uhradit k rukám právního zástupce žalobce (§ 149, odst. 1 o. s. ř.). Lhůtu k plnění soud určil podle § 160, odst. 1 o. s. ř. do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

40. Písemné vyhotovení rozsudku je ve správném znění, když byla zároveň, podle ust. § 164 o.s.ř., provedena oprava zřejmé nesprávnosti v označení výroků, obsažených v protokolu o ústním jednání ze dne , datum, . V tomto případě bylo možné chybu opravit přímo ve stejnopise, neboť byla zjištěna dříve, než byl rozsudek písemně vyhotoven.