21 Co 31/2025

Plný text

Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Sommera a Mgr. Vladimíra Soukupa ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 103 180,92 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 30. července 2024, č. j. 218 C 39/2024-97,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni plnou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 13 818,20 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „prvostupňový soud“) svým rozsudkem ze dne 30. července 2024, č. j. 218 C 39/2024-97, rozhodl tak, že výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 103 180,92 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 782,35 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 12 465,91 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně jdoucím z částky 103 180,92 Kč od datum do zaplacení, a s úrokem ve výši 25,08 % ročně jdoucím z částky 101 135,92 Kč od datum do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku, a dále výrokem II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 44 494 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že se žalobkyně domáhala zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že mezi společností právnická osoba IČO IČO, a žalovaným byla dne datum uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty č. hodnota (dále také jen „Smlouva“). Smluvní stranou na straně věřitele se následně od datum stala právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba, IČO IČO (dříve pod názvem právnická osoba, dále také jen „Banka“). Nedílnou součástí Smlouvy jsou obchodní podmínky, se kterými se žalovaný dle prohlášení ve Smlouvě seznámil, a dále sazebník. Na základě Smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec ve výši 20 000 Kč a byla mu poskytnuta kreditní karta Anonymizováno, jejímž prostřednictvím byl žalovaný oprávněn čerpat peněžní prostředky až do výše úvěrového rámce. Čerpaný úvěr se žalovaný zavázal splácet v měsíčních minimálních splátkách sestávajících z 5 % z částky, která byla vyčerpána v předchozím měsíci, z vyúčtovaných poplatků, z částek po splatnosti a z částky přečerpání úvěrového rámce. Konkrétní výše měsíční splátky tak nebyla konstantní a byla vždy uvedena ve výpisu ke kreditní kartě spolu s datem splatnosti. Čerpané prostředky se žalovaný zavázal vrátit včetně úroků, poplatků za bankovní služby, poplatku za pojištění úvěru, bylo-li sjednáno a dále poplatků za odeslané upomínky, ve výši uvedené v sazebníku. Žalovaný prostřednictvím kreditní karty průběžně čerpal peněžní prostředky, přičemž byl povinen nepřekročit sjednaný úvěrový rámec. Žalovaný nicméně nehradil sjednané splátky řádně a včas, proto Banka dne datum ukončila Smlouvu a vyzvala žalovaného k okamžité úhradě dlužné částky, která ke dni ukončení činila 115 646,83 Kč. Úrok pak činil 25,08 % ročně. Následně byla pohledávka za žalovaným Bankou postoupena na žalobkyni, a to s účinností ke dni datum, což bylo žalovanému oznámeno dopisem zaslaným dne datum. Žalobkyně proto požaduje po žalovaném zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 101 135,92 Kč, poplatků ve výši 2 045 Kč, kapitalizovaných úroků z úvěru ve výši 12 465,91 Kč a kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 3 782,35 Kč, dále úrok z úvěru ve výši 25,08 % ročně z dlužné jistiny úvěru od datum do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 8,50 % ročně z dlužné částky 103 180,92 Kč (jistina úvěru + poplatky) od datum do zaplacení.

3. Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že uplatněný nárok v celém rozsahu neuznává, neboť Smlouvu považuje za neplatnou, nebyla dostatečně posouzena jeho úvěruschopnost a úrok je příliš vysoký. Dále uvedl, že úvěr má již splacený, nadto přeplacený a na straně žalobkyně proto vzniklo bezdůvodné obohacení, které by mu měla vydat. Žalobkyně v reakci na vyjádření žalovaného uvedla, že Smlouva byla uzavřena před účinností zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, a rovněž zákona č. 257/2016 Sb., tedy v době, kdy povinnost posuzovat úvěruschopnost nebyla výslovně zakotvena zákonem. V tomto smyslu odkázala i na zákaz retroaktivního působení právních předpisů. Nadto uvedla, že Banka úvěruschopnost žalovaného posuzovala individuálně, a dále doplnila, kdy docházelo k navyšování úvěrového rámce žalovaného a na jaké částky.

4. Soud prvního stupně věc projednal na jednání dne datum, kterého se účastnila pouze žalobkyně, když žalovaný se z jednání omluvil s tím, že souhlasil, aby bylo rozhodnuto v jeho nepřítomnosti. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci. S účinností ke dni datum byla na žalobkyni postoupena žalovaná pohledávka vůči žalovanému, o čemž byl žalovaný informován oznámením ze dne datum. Žalovaný byl před uzavřením Smlouvy účastníkem smlouvy k právnická osoba. kartě, jejíž zůstatek ve výši 13 299 Kč byl ke dni datum převeden na kreditní kartu žalovaného pod číslem smlouvy Anonymizováno. Žalovanému byl po přezkoumání úvěruschopnosti poskytnut úvěrový rámec ve výši 20 000 Kč, který byl následně postupně navyšován. Žalovaný se vedle splátek úvěru zavázal hradit i poplatky spojené s úvěrem a úrok, jehož výši stanovovala Banka v sazebníku úhrad, po navýšení úvěrového rámce na 67 000 Kč činila výše povinné minimální splátky 2 % z vyčerpané částky. Žalovaný úvěr průběžně čerpal i splácel, přičemž využíval plnou výši úvěrového rámce. V průběhu roku 2018 začalo docházet k nepovolenému přečerpání úvěrového rámce. K poslednímu čerpání došlo datum, od té doby byly hrazeny nepravidelné dílčí splátky, konečný zůstatek činil ke dni datum celkem 119 429,18 Kč (včetně kapitalizovaných úroků z prodlení a úroků z úvěru). Dne datum Banka celou pohledávku zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě celkové částky 115 646,83 Kč nejpozději do datum.

5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení § 3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), na základě čehož dospěl k závěru, že na spornou věc budou dopadat právní předpisy účinné do datum. Dále proto vycházel z ustanovení § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníků, ve znění účinném do datum (dále jen „ObchZ“), § 502 ObchZ, § 506 ObchZ, § 273 odst. 1 ObchZ a § 369 odst. 1 ObchZ. Ve světle těchto ustanovení pak soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o úvěru, na základě které mu byl poskytnut revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem postupně navyšovaným až na částku 150 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto prostředky splácet způsobem stanoveným ve smlouvě. Žalovaný tak nicméně včas a řádně neučinil a úvěr nesplatil. K námitkám žalovaného soud prvního stupně nepřihlédl, a to předně z toho důvodu, že úvěrová smlouva byla uzavřena platně v souladu s tehdy platnými právními předpisy. Banka v rámci své úvěrové strategie zkoumala úvěruschopnost žalovaného, ovšem i kdyby tomu tak nebylo, neměla by tato absence za následek neplatnost úvěrové smlouvy, neboť v době jejího uzavření žádné zákonné ustanovení sankci neplatnosti smlouvy v souvislosti s porušením povinnosti řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka nestanovilo. Soud prvního stupně proto uložil žalovanému zaplatit žalobkyni nesplacenou jistinu úvěru společně s poplatky, smluvními úroky i se zákonným úrokem z prodlení.

6. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), tak, že procesně plně úspěšné žalobkyni přiznal jejich náhradu v plné výši a uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 44 494 Kč. Ta sestává ze zaplaceného soudního poplatku v částce 4 128 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna podle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do datum (dále jen „AT ve znění účinném do datum“) z tarifní hodnoty ve výši 103 180,92 Kč sestávající z částky 5 260 Kč za každý z šesti úkonů uvedených v § 11 odst. 1 AT ve znění účinném do datum, včetně šesti paušálních náhrad po 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT ve znění účinném do datum a DPH z částky 33 360 Kč ve výši 7 006 Kč.

7. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání, a to do celého jeho rozsahu, přičemž navrhnul, aby jej odvolací soud zrušil. Své odvolání odůvodnil tím, že soud prvního stupně věc nesprávně posoudil, když měl Smlouvu posoudit jako neplatnou, současně nevzal v úvahu § 122 spotřebitelského zákona, podle kterého úroky a pokuty z prodlení mohou být maximálně do výše 50 % jistiny. V žádosti o odročení jednání ze dne datum pak doplnil, aby odvolací soud vzal v úvahu neplatnost smlouvy, jelikož žalobkyně nedostatečně posoudila příjmy žalovaného, podle výpisů pak bylo zaplaceno více než vypůjčeno.

8. Žalobkyně se k odvolání vyjádřila tak, že navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného a řádně odůvodněného. Žalovaný podle ní v odvolání neuvádí nic relevantního, jeho tvrzení jsou lichá, neprokázaná a účelová. Žalobkyně se proto plně ztotožňuje s napadeným rozhodnutím a současně navrhla, aby odvolací soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni plnou náhradu nákladů odvolacího řízení.

9. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o. s. ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o. s. ř.), a že žalovaným uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody [ust. § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř.], přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212 o. s. ř. a § 212a odst. 1 a 3 o. s. ř., tj. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o. s. ř.), přičemž tak učinil v rámci nařízeného jednání podle § 214 odst. 1 o. s. ř. a aniž by zopakoval nebo doplnil dokazování podle ust. § 213 o. s. ř. poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Odvolací soud předně shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně tak, jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne datum, sp. zn. spisová značka, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

11. Po právní stránce věc odvolací soud posoudil podle následujících ustanovení právních předpisů.

12. Podle § 3028 odst. 1 o. z. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle odst. 3 citovaného ustanovení není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

13. Podle § 497 ObchZ se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle § 502 odst. 1 ObchZ od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Nejsou-li takto úroky stanoveny, je dlužník povinen platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Jestliže strany sjednají úroky vyšší než přípustné podle zákona nebo na základě zákona, je dlužník povinen platit úroky ve výši nejvýše přípustné. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se v pochybnostech má za to, že sjednaná výše úroků se týká ročního období.

15. Podle § 506 ObchZ je-li dlužník v prodlení s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, je věřitel oprávněn od smlouvy odstoupit a požadovat, aby dlužník vrátil dlužnou částku s úroky. Odstoupení věřitele od smlouvy nemá vliv na zajištění závazků z této smlouvy.

16. Podle § 273 odst. 1 ObchZ lze část obsahu smlouvy určit také odkazem na všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi nebo odkazem na jiné obchodní podmínky, jež jsou stranám uzavírajícím smlouvu známé nebo k návrhu přiložené.

17. Podle § 369 odst. 1 ObchZ je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak určené předpisy práva občanského. Věřitel má vedle úroků z prodlení nárok na úhradu minimální výše nákladů spojených s uplatněním své pohledávky v rozsahu a za podmínek stanovených nařízením vlády.

18. Povinnost zkoumat úvěruschopnost spotřebitele pak byla do českého právního řádu výslovně zavedena až s účinností od datum, a to zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále také jen „zákon o spotřebitelském úvěru z roku 2010“). Tato povinnost byla stanovena v § 9 tohoto zákona, nicméně nikoliv pod sankcí neplatnosti úvěrové smlouvy. Důsledkem porušení této povinnosti byla pouze odpovědnost věřitele za správní delikt, za který mu mohla být uložena pokuta ve smyslu § 20 odst. 2 písm. a) a odst. 5 písm. b) tohoto zákona. V přechodných ustanoveních pak bylo stanoveno, že právní vztahy týkající se spotřebitelského úvěru vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se řídí dosavadními právními předpisy. Sankce v podobě neplatnosti úvěrové smlouvy pak byla tímto zákonem stanovena až s účinností od datum. Aktuálně je tato povinnost upravena zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění, který nabyl účinnosti dne datum, a to v jeho § 86 a 87 (dále také jen „zákon o spotřebitelském úvěru z roku 2016“).

19. Ve světle výše citovaných ustanovení právních předpisů pak odvolací soud shledal, že soud prvního stupně učinil ve věci správná skutková zjištění a souhlasit lze také s jeho právním závěrem o platnosti úvěrové smlouvy. Její platnost je třeba posuzovat dle právní úpravy účinné v době jejího uzavření, tj. ke dni datum. K tomuto datu však právní předpisy nestanovovaly povinnost věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy o úvěru, a už vůbec ne pod sankcí neplatnosti úvěrové smlouvy. Z uvedeného plyne, že úvěrová smlouva uzavřená mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla v každém případě platná. Nadto okolnost, že žalovaný úvěr řádně splácel až do roku 2018, tj. přes 10 let, naznačuje, že v době uzavření smlouvy úvěruschopný byl. K tomu odvolací soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka, ve kterým Nejvyšší soud uzavřel, že v poměrech zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016 nelze smlouvu o úvěru považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet (resp. že mu úvěr neměl být poskytnut). Nejvyšší soud dále shledal, že pokud v dané věci odvolací soud neplatnost smlouvy založil výlučně na porušení povinnosti žalovanou posoudit úvěruschopnost, aniž vzal v úvahu, zda, resp. že předchůdce žalobkyně byl schopen úvěr splatit (což nebylo nijak zpochybněno), posoudil věc neúplně, a proto nesprávně.

20. Nedůvodná je pak i námitka žalovaného, že úrok z úvěru a úrok z prodlení je příliš vysoký. K tomu odvolací soud předně uvádí, že smluvní úrok 25,08 % ročně nevybočuje z výše úroků sjednávaných u úvěrů z kreditních karet, jak plyne ze statistik Anonymizováno, které odvolací soud považuje za skutečnosti obecně známé, jež nepodléhají dokazování. Nelze tak dovodit, že by požadavek žalobkyně na zaplacení takového úroku představoval výkon práva, který by byl v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívající právní ochrany ve smyslu § 265 ObchZ.

21. Odkaz žalovaného na § 122 zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016 je také nepřípadný, neboť předně dle jeho přechodných ustanovení se tento zákon užije pouze na práva a povinnosti ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené po nabytí jeho účinnosti, a dále se toto ustanovení týká pouze omezení výše poplatků z prodlení, úroků z prodlení a smluvních pokut, nikoliv na úroky. Oproti tomu se pak žalobkyně domáhá zaplacení poplatků ve výši 2 045 Kč, což není v rozporu s citovaným ustanovením. Žalovaný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z dlužné částky pak rovněž není v rozporu s právními předpisy.

22. Soud prvního stupně tedy zcela správně uzavřel, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla platně sjednána smlouva o úvěru, kterou žalovaný následně přestal řádně a včas splácet. Jelikož byl žalovaný v prodlení ve smyslu § 506 ObchZ, odstoupila žalobkyně od smlouvy o úvěru, v důsledku čehož jí vůči žalovanému vzniklo právo na vrácení nejen dlužné jistiny úvěru, ale i sjednaného úroku a poplatků, a konečně i úroku z prodlení, jak správně dovodil už soud prvního stupně.

23. Odvolací soud proto postupoval podle § 219 o. s. ř. a výrokem I. tohoto rozsudku napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil, a to včetně akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení. Tímto výrokem soud prvního stupně podle § 142 o. s. ř. správně přiznal procesně plně úspěšné žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení ve výši 44 494 Kč, kterou vypočetl v souladu s příslušnými ustanoveními AT ve znění účinném do datum. Lhůta k jejich plnění i platební místo byly rovněž uloženy v souladu se zákonem (§ 160 odst. 1 o. s. ř. a § 149 odst. 1 o. s. ř.).

24. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud výrokem II. tohoto rozsudku podle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. a procesně plně úspěšné žalobkyni přiznal jejich plnou náhradu vůči žalovanému. Dle obsahu spisu jde o náklady právního zastoupení žalobkyně, představované odměnou za zastupování advokátem za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání ze dne datum a účast na jednání před odvolacím soudem dne datum), přičemž vzhledem k datu poskytnutí právních služeb odvolací soud postupoval při jejich vyčíslení dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění od datum (dále jen „AT“). Při tarifní hodnotě podle § 8 odst. 1 AT ve výši peněžitého plnění, které je předmětem sporu, činí sazba odměny za jeden úkon právní služby dle § 7 bodu 5. částku 5 260 Kč, při dvou úkonech jde tedy o částku 10 520 Kč, dále jde o paušální náhradu hotových výdajů advokáta dle § 13 odst. 4 AT za 2 úkony právní služby v celkové výši 900 Kč, a v neposlední řadě o částku připadající na DPH z obou těchto částek dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 151 odst. 2 o. s. ř. ve výši 2 398,20 Kč, neboť zástupce žalobkyně je advokátem, který je společníkem právnické osoby zřízené za účelem výkonu advokacie, která je plátkyní DPH. Celkem jde o částku ve výši 13 818,20 Kč včetně DPH. Lhůtu k plnění odvolací soud určil v souladu s § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., platební místo pak v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení, a to prostřednictvím Okresního soudu v Kladně. Dovolání je přípustné, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž vyřešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.