21 Co 50/2026

Plný text

Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Soukupa a Mgr. Zuzany Hemelíkové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO: IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 16 400 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti výrokům II. a III. rozsudku Okresního soudu Anonymizováno ze dne Anonymizováno , č. j. Anonymizováno ,

I. Rozsudek soudu I. stupně se v napadeném věcném výroku II. potvrzuje.

II. V závislém nákladovém výroku III. se rozsudek soudu I. stupně mění jen ve výši přiznaných nákladů řízení, která činí 340 Kč, jinak se potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Ve shora označené věci soud I. stupně napadeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni částku 9 900 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od , datum, (výrok I.) a náhradu nákladů řízení ve výši 280 Kč (výrok III.) a v rozsahu částky 6 500 Kč žalobu zamítl (výrok II.).

2. Podle odůvodnění tohoto rozsudku se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 16 400 Kč s tím, že dne , datum, uzavřeli smlouvu o vzdělávání a na základě rozhodnutí o přijetí ředitelem školy zveřejněného formou seznamu uchazečů pod přiděleným registračním číslem s výsledkem přijímacího řízení se stal žalovaný ke dni , datum, žákem školy provozované žalobkyní. Podle smlouvy o vzdělávání byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni školné ve výši 22 800 Kč za školní rok 2024/2025 do , datum, . Dne , datum, žalovaný uznal svůj dluh a uzavřel s žalobkyní dohodu o splátkách, podle které měl uhradit zbývající dluh ve výši 19 800 Kč ve splátkách se splatnostní poslední splátky dne , datum, . V dohodě si účastníci sjednali smluvní pokutu ve výši 500 Kč pro případ prodlení přesahující 14 dní, 1 000 Kč pro případ prodlení přesahující 30 dní a 5 000 Kč pro případ prodlení přesahující 90 dní. Prodlení dlužníka přesahuje 90 dní, žalobkyně se tedy domáhá smluvní pokuty v celkové výši 6 500 Kč. Kromě toho se žalobkyně domáhá zákonného úroku z prodlení od , datum, do zaplacení. Žalovaný uhradil pouze 12 900 Kč, zbývající dluh ve výši 9 900 Kč neuhradil ani přes písemné upomínky. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Z provedených důkazů soud I. stupně zjistil, že se účastníci ve smlouvě o vzdělávání uzavřené dne , datum, dohodli, že žalobkyně bude žalovanému poskytovat vzdělávání za úplatu. Povinnost žalovaného zaplatit školné podle odstavce 4 smlouvy vzniká do 15 dnů od vydání rozhodnutí o přijetí ke vzdělávání nebo nabytí jeho účinnosti, podle toho, co nastane dříve. Výše školného činí dle odstavce 6 částku 22 800 Kč za každý školní rok. Žalovaný se v odstavci 7 zavázal, že v případě prodlení s plněním peněžního závazku zaplatí žalobkyni smluvní pokutu ve výši 500 Kč při prodlení delším než 14 dnů, ve výši 1 000 Kč při prodlení delším než 30 dnů a 5 000 Kč při prodlení delším než 90 dnů. Podle odstavce 12 ukončením vzdělávání nezaniká povinnost žalovaného doplatit případné dlužné školné. Žalovaný se přihláškou ke vzdělávání ze dne , datum, přihlásil ke vzdělávání ve škole provozované žalobkyní k nástavbovému studiu. Podle sdělení o konání přijímací zkoušky ze dne , datum, adresovaného žalovanému mu bylo pro účely přijímacího řízení přiděleno registrační číslo , hodnota, . Výsledky přijímacího řízení ze dne , datum, obsahují seznam uchazečů podle přiděleného registračního čísla s výsledkem přijímacího řízení, u uchazeče s registračním číslem , hodnota, je uvedeno „přijat“. V odstavci 1 dohody o splátkách uzavřené účastníky dne , datum, žalovaný uznal svůj dluh vůči žalobkyni ve výši 19 800 Kč z titulu nedoplatku školného za školní rok 2024/2025 a v odstavci 2 se ho zavázal splatit v šesti splátkách po 3 300 Kč se splatností vždy k 25. dni v měsíci s poslední splátkou splatnou , datum, . V odstavci 4 se účastníci dohodli na jednorázovém smluvním úroku ve výši 1 500 Kč za odklad a rozložení plateb do splátek s okamžitou splatností a v odstavci 5 na smluvní pokutě pro případ prodlení žalovaného s platbou jakékoliv splátky ve výši 500 Kč při prodlení delším než 14 dní, 1 000 Kč při prodlení delším než 30 dní a 5 000 Kč při prodlení delším než 90 dní, přičemž maximální výše smluvní pokuty je 6 500 Kč. V odstavci 6 se dohodli na zesplatnění celého dluhu ke dni , datum, v případě prodlení s platbou jakékoliv splátky ke dni , datum, . Dopisem ze dne , datum, žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě neuhrazeného školného za školní rok 2024/2025 ve výši 9 900 Kč a smluvní pokuty ve výši 6 500 Kč do , datum, .

4. Na základě výše uvedeného soud I. stupně dospěl k následujícím závěrům o skutkovém stavu. Žalobkyně provozuje soukromou střední školu, na kterou se dne , datum, přihlásil žalovaný. Stejného dne uzavřel s žalobkyní smlouvu o vzdělávání, jíž se zavázal k úhradě školného ve výši 22 800 Kč za školní rok. Poté prošel úspěšně přijímacím řízením, jehož výsledek byl zveřejněn dne , datum, . Žalovaný na školné uhradil pouze část, a tak s žalobkyní uzavřel dne , datum, dohodu o splátkách, v níž uznal svůj dluh za nezaplacené školné ve výši 19 800 Kč a zavázal se ho uhradit ve splátkách s poslední splátkou splatnou , datum, . Kromě toho se zavázal uhradit žalobkyni jednorázově poplatek ve výši 1 500 Kč s okamžitou splatností a smluvní pokuty při prodlení s platbou jakékoliv splátky, a to ve výši 500 Kč při prodlení delším než 14 dní, 1 000 Kč při prodlení delším než 30 dní a 5 000 Kč při prodlení delším než 90 dní, maximálně však 6 500 Kč. Zároveň se dohodli, že v případě prodlení žalovaného s platbou splátky k , datum, dojde , datum, k zesplatnění celého dluhu. Žalovaný splátky řádně neplnil a částka 9 900 Kč zůstala neuhrazena. Dopisem ze dne , datum, žalobkyně žalovaného vyzvala k doplacení zbytku dluhu a vzhledem k prodlení přesahujícího 90 dní rovněž k zaplacení smluvní pokuty ve výši 6 500 Kč.

5. Soud I. stupně na zjištěný skutkový stav aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), konkrétně ust. , Anonymizováno, , § 1811 odst. 1, § 1812 odst. 1, 2, § 1813 odst. 1, 2, § 1815 a § 1970 o.z. Vztah mezi účastníky posoudil jako vztah spotřebitelský, neboť vycházel z nálezu Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. , Anonymizováno, , podle něhož poskytování vzdělávání jako veřejné služby soukromým subjektem nevylučuje aplikaci spotřebitelského práva, pokud je škola podnikatelem a žák vystupuje jako nepodnikající fyzická osoba. V projednávané věci žalobkyně vystupuje jako podnikatel poskytující vzdělání za úplatu, zatímco žalovaný je fyzickou osobou, který službu využívá mimo rámec podnikatelské činnosti. Jedná se tedy o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem, na který se uplatní ustanovení občanského zákoníku na ochranu spotřebitele.

6. Žalobkyně se žalobou domáhala dvou různých nároků, jednak úhrady dlužného školného ve výši 9 900 Kč a jednak úhrady smluvní pokuty za prodlení ve výši 6 500 Kč. Nárok na úhradu dlužného školného soud I. stupně shledal po právu. Vzhledem k tomu, že žalovaný dluh uznal v dohodě o splátkách, podle ust. , Anonymizováno, se má za to, že dluh v rozsahu uznání v době uzavření dohody o splátkách trval. Žalobkyně uvedla, že žalovaný na uznaný dluh plnil pouze 9 900 Kč, žalovaný se k žalobě nevyjádřil a netvrdil, že by dluh zanikl nebo byl uhrazen z větší části, proto soud shledal tento nárok žalobkyně důvodným. Stejně tak je po právu i požadavek na zákonný úrok z prodlení z této částky. Vzhledem k zesplatnění dluhu podle dohody o splátkách ke dni , datum, vznikl žalobkyni nárok na úrok z prodlení od následujícího dne, tedy od , datum, . Výše úroku se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb., podle něhož činí zákonný úrok z prodlení pro dané období 12,75 % ročně. V této části soud tedy žalobě vyhověl.

7. Důvodným však neshledal soud I. stupně nárok na zaplacení smluvní pokuty. Přestože smluvní pokuta je i ve spotřebitelském právu obecně dovoleným právním institutem, je třeba vždy posuzovat vzájemnou rovnováhu práv a povinností smluvních stran, tedy je třeba zjišťovat, zda případná nerovnováha v právech a povinnostech není v neprospěch spotřebitele, případně i to, zda je tato nerovnováha přiměřená. Důsledkem závěru o nepřiměřené nerovnováze ve vzájemných právech a povinnostech je, že soud k takovému smluvnímu ujednání v případě sporu účastníků smlouvy nepřihlíží, ledaže by se sám spotřebitel, tedy žalovaný, aplikace takového nepřiměřeného jednání výslovně dovolal, k čemuž v posuzovaném případě nedošlo.

8. Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , dovodil, že při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty je nutno zohlednit okolnosti, za nichž došlo k porušení povinnosti, závažnost porušení, výši způsobené škody a zájmy věřitele. Posouzení přiměřenosti tedy nelze omezit jen na zkoumání samotného ujednání, nýbrž je třeba vždy zohlednit konkrétní výši požadované sankce a její poměr k hlavnímu dluhu a okolnostem případu. V posuzovaném případě činí žalobkyní požadovaná smluvní pokuta částku 6 500 Kč, což představuje přibližně 65 % z dlužného školného. Smluvní pokuta je navíc sjednána jako pevná částka, odstupňovaná pouze podle délky prodlení, přičemž po překročení 90 dnů prodlení činí celkem 6 500 Kč bez ohledu na výši dlužné částky. Výše sankce tak neodráží skutečný rozsah porušení povinnosti, a proto v případě nižšího dluhu může představovat výrazně nepřiměřenou sankci. Při procentuálním poměření v projednávané věci pokuta po 90 dnech prodlení odpovídá úroku ve výši přibližně 0,72 % denně z dlužné částky, tedy asi 263 % ročně. V ustálené rozhodovací praxi se přitom dlouhodobě považují za nepřiměřené i pokuty odpovídající mnohem nižším sazbám. Ujednání o smluvní pokutě, a to jak v dohodě o splátkách, tak ve smlouvě o vzdělávání, nadto tíží výlučně žalovaného jako spotřebitele, zatímco na straně žalobkyně nebyla sjednána žádná povinnost obdobného druhu, která by vyvažovala její postavení. Naopak žalovaný jako spotřebitel měl podle dohody o splátkách ještě další povinnost uhradit jednorázový smluvní úrok za rozložení plateb do splátek. Takové nastavení práv a povinností účastníků zjevně narušuje rovnováhu smluvního vztahu v neprospěch spotřebitele, čímž naplňuje znaky zneužívající smluvní klauzule.

9. Kromě výše samotné sankce soud I. stupně přihlédl i k její formulaci, která je z hlediska srozumitelnosti a jednoznačnosti problematické, a to jak ve smlouvě o vzdělávání, tak v dohodě o splátkách. V ujednání chybí jasné vysvětlení, jak se jednotlivé sankce kumulují, zda se uplatňují opakovaně, jak se sčítají a jak se posuzují jednotlivé délky prodlení. Není například zřejmé, zda sankce za prodlení delší než 90 dní zahrnuje i sankce za prodlení delší než 15 a 30 dní, což by znamenalo, že při 90denním prodlení je žalovaný sankcionován třikrát, nebo zda každá sankce začíná běžet až po té předchozí. Mechanismus neosvětluje ani stanovení maximální celkové výše. V praxi tak může dojít k účtování více sankcí za totéž porušení povinnosti. Taková formulace přitom ztěžuje spotřebiteli pochopení rozsahu jeho povinností a v konečném důsledku dále prohlubuje nerovnost smluvních stran.

10. Soud I. stupně reflektoval též zvláštní povahu vztahu mezi stranami a to, že žalobkyně poskytuje vzdělávání jako veřejně prospěšnou činnost, byť jako soukromý subjekt. Povinnost platit školné na straně žalovaného představuje protihodnotu za poskytování vzdělávání, které má nejen ekonomickou, ale i společenskou funkci. Poskytovatele vzdělávání proto není možné vnímat čistě optikou běžného věřitele, který by z prodlení žáka těžil prostřednictvím výrazně sankčních ujednání. Funkce smluvní pokuty by tak měla být zejména motivační, nikoliv příliš represivní, a to v rozumném a přiměřeném rozsahu.

11. Po zvážení všech výše uvedených okolností soud I. stupně uzavřel, že požadavek žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši 6 500 Kč je nepřiměřený, když došlo k nepřiměřenému porušení rovnováhy v právech a povinnostech stran, a posuzovaná smluvní pokuta nebyla nijak vyvážena ve prospěch spotřebitele. Již samotný zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně naplňuje dostatečným způsobem všechny funkce sankce a další sankční plnění by představovalo nepřiměřené trestání žalovaného. Soud tedy dospěl k závěru, že ujednání o smluvní pokutě ve smlouvě o vzdělávání i v dohodě o splátkách je ujednáním zneužívajícím ve smyslu ust. § 1813 o.z., k němuž se podle ust. § 1815 o.z. nepřihlíží. Proto v této části žalobu zamítl.

12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně podle ust. § 142 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Žalobkyně měla úspěch ve věci v 60 %, žalovaný ve 40 %, žalobkyni proto náleží právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 20 %. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a paušální náhrady nezastoupeného účastníka podle ust. § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. za 2 úkony po 300 Kč (předžalobní výzva a návrh na vydání elektronického platebního rozkazu). Celkem tedy vznikly žalobkyni náklady ve výši 1 400 Kč. 20 % z této částky činí částku 280 Kč.

13. Proti výrokům II. a III. tohoto rozsudku podala odvolání žalobkyně a namítá, že vztah mezi žalobkyní a žalovaným je vztah veřejnoprávní. Žalobkyně v souladu s ust. § 123 odst. 1 a 4 školského zákona (dále jen ŠZ) stanovila svým jednostranným rozhodnutím výši úplaty za vzdělávání (dále jen školné). Své rozhodnutí pak zveřejnila na úřední desce přístupné i dálkovým způsobem. Žalovaný podal přihlášku ke vzdělávání a tím započalo správní řízení (§ 165 odst. 2 písm. f/ ŠZ). Následně byl žalovaný poučen o výši školného sdělením o konání přijímací zkoušky. Správní řízení vyvrcholilo rozhodnutím o přijetí žalovaného ke vzdělávání podle ust. § 60j odst. 6 ŠZ. O povinnosti hradit školné a o jeho výši byl žalovaný opět poučen na seznamu přijatých uchazečů, který nahrazuje písemné rozhodnutí o přijetí (§ 60j odst. 6 ŠZ). Z uvedeného plyne, že povinnost hradit školné vznikla žalovanému postupem podle školského zákona, nikoli na základě spotřebitelské smlouvy. Nebyla zde žádná smluvní volnost stran, žádné občanskoprávní jednání smluvních stran, nýbrž vrchnostenský vztah správního orgánu a žadatele. Konstatování výše školného v listině nazvané Smlouva o vzdělávání má pouze deklarující charakter. Tuto smlouvu smluvní strany uzavřely proto, aby tento veřejnoprávní závazek utvrdily smluvní pokutou, a oproti tomu, že škola zaručila žalovanému (žákovi) vyšší práva při vzdělávání, než mu garantuje školský zákon (např. body 9. a 10. smlouvy). Nález Ústavního soudu sp. zn. , Anonymizováno, řeší vztah mezi uchazečem a soukromou vysokou školou, kde se neuplatní veřejnoprávní režim přijetí ani veřejnoprávní stanovení úplaty za vzdělávání. Aplikace nálezu na případ střední školy je proto contra legem. Soud I. stupně zcela přehlédl, že školský zákon přiznává soukromé střední škole postavení správního orgánu ve věci rozhodnutí o přijetí ke vzdělávání (§ 165 odst. 2 písm. f/ ŠZ).

14. Pokud by přesto byl správný závěr, že vztah mezi žákem soukromé střední školy a soukromou střední školou je spotřebitelský, pak bychom obecně bylo nutno počítat s tím, že se může jednat o vztah na základě spotřebitelské smlouvy uzavírané distančním způsobem. V dnešní době totiž drtivá většina žáků podává přihlášky ke vzdělávání prostřednictvím elektronického systému , Anonymizováno, , který provozuje , Anonymizováno, (§ 60c ŠZ). Přijetí závěru, že smlouva o vzdělávání je spotřebitelskou smlouvou, by vedlo k absurdnímu výsledku, že by nezletilý žák mohl prostřednictvím zákonného zástupce odstoupit od „smlouvy o vzdělávání“ podle ust. § 1829 o.z., a tím by mu zanikl status žáka, a to i v době kdy ještě koná povinnou školní docházku (§ 39 ŠZ). Školský zákon však zná pouze taxativní způsoby ukončení vzdělávání (§ 66 a § 68 ŠZ), které neumožňují jednostranné odstoupení z civilněprávního důvodu. Takový výklad by byl nepřípustným obcházením kogentní úpravy veřejného práva, zejména v případě žáka plnícího povinnou školní docházku.

15. Odvolatelka setrvává na svém názoru, že ujednání o smluvní pokutě je formulováno dostatečně jasně, určitě a srozumitelně a že smluvní pokuta je přiměřená. Soud I. stupně ji přepočítává toliko na procenta ve vztahu ke skutečné dlužné částce, nikoli k částce celého utvrzeného dluhu. Dále nebere v úvahu absolutní částku smluvní pokuty a fakt, že smluvní pokuta je paušalovaná náhrada skutečně vzniklé škody. Žalované nesporně vznikly náklady materiální i personální v souvislosti s vymáháním pohledávky. Podle ust. § 2051 o.z. nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. Žalovaný však žádný návrh soudu neučinil a soud se ani v rámci důkazního řízení nezabýval otázkou, zda a jaká výše škody žalobkyni vznikla.

16. Ve vztahu k nákladovému výroku odvolatelka soudu I. stupně vytýká, že nesprávně aplikoval ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobkyně měla plný úspěch ohledně hlavního nároku (školné) a neúspěch se týkal pouze vedlejšího ujednání o smluvní pokutě. Podle judikatury Nejvyššího soudu ČR má být úspěch poměřován podle toho, zda bylo vyhověno hlavnímu nároku. Soud tedy krátil náklady řízení v rozporu s principem procesního úspěchu.

17. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví v plném rozsahu, případně aby jej v části týkající se smluvní pokuty a nákladů řízení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

18. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, včas a obsahuje zákonem předvídané náležitosti (§ 201, § 202, § 204 odst. 1, § 205 o.s.ř.), přezkoumal v napadeném rozsahu rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které jeho vyhlášení předcházelo, podle ust. § 212, § 212a odst. 1, 3, 5 o.s.ř. Přitom věc projednal a rozhodl za splnění podmínek ust. § 214 odst. 3 o.s.ř. bez nařízení jednání, neboť odvolání bylo podáno z důvodu nesprávného právního posouzení věci, žalobkyně s tímto postupem vyjádřila souhlas podáním ze dne , datum, a žalovaný k se výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím o odvolání bez nařízeného jednání, nevyjádřil, proto odvolací soud jeho souhlas v souladu s ust. § 101 odst. 4 o.s.ř. předpokládal.

19. Odvolací soud shledal, že soud I. stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu I. stupně, tak jak je ve svém rozhodnutí správně popsal, a pro stručnost na rozhodnutí soudu I. stupně v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem I. stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu I. stupně.

20. Při právním posuzování zjištěného skutkového stavu soud I. správně postupoval podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.21. , Anonymizováno22. Podle ust. § 1811 odst. 1 o.z. veškerá sdělení vůči spotřebiteli musí podnikatel učinit jasně a srozumitelně v jazyce, ve kterém se uzavírá smlouva.

23. Podle ust. § 1812 odst. 2 věty prvé o.z. k ujednáním odchylujícím se v neprospěch spotřebitele od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží.

24. Podle ust. § 1813 odst. 1 o.z. zneužívající jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o hlavním předmětu závazku ani pro posouzení přiměřenosti vzájemného plnění, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

25. Podle ust. § 1813 odst. 2 o.z. zneužívající povaha ujednání se posoudí zejména s ohledem na povahu předmětu závazku, na ostatní smluvní ujednání a na všechny okolnosti při uzavření smlouvy, i s ohledem na ujednání obsažená v jiné smlouvě, na které dané ujednání závisí.

26. Podle § 1815 o. z. ke zneužívajícímu ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

27. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního I., že právní vztah mezi účastníky je třeba posuzovat jako vztah soukromoprávní, na nějž dopadá úprava zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, včetně ustanovení na ochranu spotřebitele.

28. Předně je třeba odlišit veřejnoprávní rovinu projednávané věci od roviny soukromoprávní. Podle ust. § 165 odst. 2 písm. f) zákona č. 561/2004 Sb., školský zákon, ředitel školy rozhoduje o přijetí ke vzdělávání ve střední škole v oblasti státní správy. Tomu odpovídá i ust. § 183 odst. 3 školského zákona, podle něhož krajský úřad plní úkoly nadřízeného správního orgánu ředitelů škol při rozhodování o právech a povinnostech v oblasti státní správy podle tohoto zákona. Z uvedeného plyne, že rozhodnutí o přijetí uchazeče ke vzdělávání má veřejnoprávní povahu.

29. Předmětem tohoto řízení však není přezkum rozhodnutí o přijetí žalovaného ke vzdělávání, nýbrž peněžitý nárok žalobkyně spočívající v úhradě sjednaného školného, poplatku a smluvní pokuty. Tento nárok nevyplývá z vrchnostenského rozhodování školy, nýbrž ze smluvního ujednání mezi účastníky, tedy ze soukromoprávního závazkového vztahu. Tento závěr odpovídá i systematice školského zákona. Podle jeho ust. § 123 odst. 1 lze vzdělávání ve středních školách, které nejsou zřízeny státem, krajem, svazkem obcí nebo obcí, poskytovat za úplatu, která je příjmem právnické osoby vykonávající činnost dané školy. Zákon tedy výslovně předpokládá, že vedle veřejnoprávně regulovaného přijetí ke vzdělávání existuje i majetkový vztah spočívající v úplatě za poskytované vzdělávání. Povinnost hradit školné proto nelze považovat za veřejnoprávní povinnost uloženou výkonem veřejné moci, nýbrž za povinnost smluvní.

30. Správně proto soud I. stupně vyšel z toho, že na posouzení tohoto vztahu dopadá občanský zákoník. Podle ust. , Anonymizováno, se ustanovení o ochraně spotřebitele použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel, a na závazky z nich vzniklé. Spotřebitelem je podle ust. § 419 o.z. každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Pro účely ochrany spotřebitele se podle ust. § 420 odst. 2 o.z. za podnikatele považuje také každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností. V projednávané věci žalobkyně vystupovala při uzavírání smlouvy o vzdělávání jako právnická osoba poskytující vzdělávání za úplatu v rámci své činnosti, zatímco žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, která tuto službu využívala mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu povolání. Odvolací soud proto souhlasí se soudem I. stupně, že mezi účastníky vznikl vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem.

31. Na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že vzdělávání je činností vykonávanou ve veřejném zájmu a že přijetí ke vzdělávání podléhá veřejnoprávní regulaci. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. , Anonymizováno, , samotná okolnost, že škola vykonává činnost ve veřejném zájmu, nevylučuje, aby ve smluvním vztahu týkajícím se úplatného poskytování vzdělávání vystupovala jako podnikatel a aby nárok na školné měl soukromoprávní povahu. Odvolací soud má za to, že tato argumentace, byť byla vyslovena ve vztahu k soukromé vysoké škole, je přiléhavá i v poměrech soukromé střední školy, neboť i zde je rozhodující úplatná povaha poskytované vzdělávací služby a smluvní základ uplatněného nároku.

32. Jestliže tedy soud prvního stupně posoudil nárok žalobkyně podle občanského zákoníku, zejména s přihlédnutím k jeho ust. , Anonymizováno, , § 1970, § 1811, § 1812, § 1813 a § 1815, učinil tak správně.

33. Předmětem odvolacího přezkumu nicméně zůstal výlučně nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši 6 500 Kč sjednané ve smlouvě o vzdělávání, resp. v navazující dohodě o splátkách. Odvolací soud předně uvádí, že je nutné odlišovat posouzení zneužívající povahy smluvního ujednání podle ust. § 1813 o.z. od moderace nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty podle ust. § 2051 o.z. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , na nějž soud I. stupně poukázal, řeší primárně moderaci smluvní pokuty a vychází z toho, že soud při aplikaci ust. § 2051 o.z. nezkoumá nepřiměřenost samotného ujednání, nýbrž přiměřenost konkrétního uplatněného nároku. Tento judikatorní závěr je správný, nicméně v nyní projednávané věci je třeba přednostně posoudit, zda ujednání o smluvní pokutě vůbec obstojí v režimu ochrany spotřebitele.

34. Nejvyšší soud ČR ve své judikatuře opakovaně připustil, že také ujednání o smluvní pokutě může být ve spotřebitelské smlouvě zneužívající, jestliže v rozporu s požadavkem poctivosti zakládá významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. Současně zdůraznil požadavek transparentnosti a srozumitelnosti sankčních ujednání a dovodil, že nepříznivá ujednání nesmějí být konstruována tak, aby spotřebiteli nebyl zřejmý jejich skutečný obsah a dopad. V přezkoumávané věci je smluvní pokuta sjednána jako pevná částka odstupňovaná podle délky prodlení, přičemž po překročení stanovené doby prodlení činí celkem 6 500 Kč bez přímé vazby na výši dlužného plnění. Takové nastavení samo o sobě vede k tomu, že sankce dopadá různě intenzivně podle výše dluhu, aniž by tuto rozdílnou intenzitu jakkoli zohledňovalo. U nižších dlužných částek tak může mít smluvní pokuta mimořádně zatěžující a zjevně nepřiměřený dopad. V nyní projednávané věci činí požadovaná smluvní pokuta podstatnou část samotného dlužného školného. Takto nastavená sankce se svými důsledky výrazně vzdaluje běžné motivační a zajišťovací funkci smluvní pokuty a nabývá převážně represivního charakteru.

35. Nadto mechanismus smluvní pokuty není formulován dostatečně jasně a srozumitelně. Ze smluvního textu nevyplývá jednoznačně, zda se jednotlivé sankční stupně sčítají, zda sankce za delší prodlení zahrnuje již předchozí stupně, anebo zda jde o samostatné nároky vznikající vedle sebe. Stejně tak není bez dalšího zřejmý celkový mechanismus výpočtu a konečný rozsah možné sankce. Takto formulované ujednání neumožňuje spotřebiteli spolehlivě předvídat, jaký majetkový následek pro něj prodlení vyvolá. Právě požadavek předvídatelnosti a transparentnosti je přitom v poměrech spotřebitelských smluv zásadní. Sankční ujednání, které je nejasné co do svého mechanismu, nebo umožňuje více výkladů v neprospěch spotřebitele, neodpovídá požadavku poctivosti a srozumitelnosti. Za situace, kdy text ujednání připouští odlišné interpretace, je třeba podle ust. § 1812 odst. 1 o.z. zvolit výklad pro spotřebitele nejpříznivější; již sama tato interpretační nejistota však podporuje závěr o významné nerovnováze v neprospěch žalovaného.

36. Odvolací soud přisvědčuje rovněž závěru soudu I. stupně, že posuzované ujednání zatěžuje toliko žalovaného jako spotřebitele, aniž by smluvní dokumentace obsahovala odpovídající, srovnatelně účinné mechanismy vyvažující postavení stran. K tíži žalovaného navíc podle obsahu smluvní dokumentace působí i další platební povinnosti spojené s rozložením dluhu do splátek. Souhrnně tak byla smluvní dokumentace nastavena způsobem, který zesiluje postavení žalobkyně, aniž by spotřebiteli poskytoval přiměřenou smluvní protiváhu.

37. Ze všech těchto důvodů odvolací soud, shodně se soudem I. stupně, uzavírá, že ujednání o smluvní pokutě v projednávané věci v rozporu s požadavkem poctivosti zakládá významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch žalovaného jako spotřebitele. Ujednání je proto třeba posoudit jako zneužívající ve smyslu § 1813 o.z. a žalobkyni z něj nelze přiznat požadované plnění.

38. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadeném věcném výroku II. podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

39. Nedůvodnou shledal odvolací soud rovněž námitku žalobkyně směřující proti závislému výroku o náhradě nákladů řízení, konkrétně proti aplikaci ust. § 142 odst. 2 o.s.ř.

40. Podle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

41. Především nelze přisvědčit názoru odvolatelky, že nárok na smluvní pokutu je pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení toliko nevýznamným akcesorickým doprovodem nároku na školné. Judikatura Nejvyššího soudu ČR ustáleně vychází z toho, že smluvní pokuta je samostatným majetkovým nárokem se samostatným skutkovým základem a není příslušenstvím pohledávky (srov. např. rozsudek sp. zn. , spisová značka, ). Již z tohoto důvodu nelze neúspěch žalobkyně v části týkající se smluvní pokuty pominout jako právně nevýznamný. Stejně tak neobstojí teze, že procesní úspěch žalobkyně měl být poměřován výlučně podle toho, zda jí bylo vyhověno co do nároku, který sama označuje za hlavní. Je-li v jednom řízení uplatněno více nároků se samostatným skutkovým základem, promítá se tato okolnost i do rozhodování o náhradě nákladů řízení; úspěch ve věci proto nelze bez dalšího posuzovat pouze podle jednoho z těchto nároků. Tento závěr se podává i z usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, , podle něhož je nutno samostatné nároky pro procesní účely brát odděleně, a z usnesení Ústavního soudu sp. zn. , Anonymizováno, , které akceptovalo postup, při němž se úspěch ve věci pro účely nákladového výroku posuzuje u každého samostatného nároku zvlášť.

42. V projednávané věci tak žalobkyně nebyla plně úspěšná v celém předmětu řízení, neboť vedle nároku na zaplacení školného uplatnila též samostatný nárok na zaplacení smluvní pokuty, v němž úspěch neměla. Nešlo tedy o situaci, kdy by žalobkyně neuspěla jen v nepatrné části téhož nároku nebo pouze v jeho příslušenství, nýbrž o neúspěch ve vztahu k dalšímu samostatně uplatněnému peněžitému nároku. Za tohoto stavu byl dán důvod pro postup podle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř.

43. Soud I. stupně však přiznal žalobkyni poměrnou část jejích nákladů řízení v nesprávné výši. Správná hodnota náhrady za úkon nezastoupeného účastníka je totiž od , datum, 450 Kč. Při tomto závěru odvolací soud vychází z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , podle něhož jestliže ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od , datum, stanoví, že náhrada za vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné přísluší ve výši 450 Kč, představovalo by přiznávání náhrady týchž výdajů nezastoupenému účastníku toliko ve výši 300 Kč návrat k bezdůvodnému rozlišování mezi stranami civilního sporu podle toho, zda jsou, či nejsou zastoupeny zástupcem ve smyslu ust. § 137 odst. 2 o.s.ř. Takto vzniklou mezeru v právu je pak zapotřebí vyplnit analogickou aplikací předpisu svou povahou a účelem nejbližšího, tj. ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a nezastoupenému účastníku přiznat v situacích, na něž by jinak dopadalo ust. § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb., srovnatelnou náhradu, jaká by za shodných okolností náležela straně zastoupené advokátem. Žalobkyni tak náleží náhrada nákladů řízení před soudem I. stupně ve výši 20 % z částky 1 700 Kč (2 úkony po 450 Kč), tj. 340 Kč.

44. Z těchto důvodů odvolací soud za přiměřeného použití ust. § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil závislý nákladový výrok III. jen ve výši přiznaných nákladů řízení, která činí 340 Kč, jinak jej podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

45. Výrok I. rozsudku soudu I. stupně odvoláním napaden nebyl a nabyl tak samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o.s.ř.).

46. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud za použití ust. § 224 odst. 1 o.s. ř. podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy v odvolacím řízení úspěšnému žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.