21 Co 73/2026

Plný text

Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Soukupa a Mgr. Zuzany Hemelíkové ve věci žalobců: a) Jméno žalobce A, narozená dne Datum narození žalobce A bytem Adresa žalobce A b) Jméno žalobce B, narozený dne Datum narození žalobce B bytem Adresa žalobce B oba zastoupeni advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Anonymizováno Anonymizováno, Anonymizováno Anonymizováno sídlem Anonymizováno, Anonymizováno Anonymizováno, Anonymizováno Anonymizováno zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o určení vlastnického práva o odvolání žalobců proti rozsudku Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno – Anonymizováno Anonymizováno j. Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno/Anonymizováno – Anonymizováno ze dne 3. října 2025

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady odvolacího řízení ve výši částka.

1. Okresní soud adresa – západ (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „prvostupňový soud“) svým rozsudkem č.j. spisová značka ze dne datum rozhodl tak, že výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že jméno FO, narozená datum, r.č. RČ, posledně bytem adresa, zemřelá datum, byla ke dni svého úmrtí, tedy ke dni datum, vlastníkem pozemku parc. č. 435/3, podle geometrického plánu číslo hodnota–21/2016, který vypracovala právnická osoba a schválil právnická osoba pro Středočeský kraj pod číslem Anonymizováno – Anonymizováno/Anonymizováno–Anonymizováno, odděleného od pozemku Anonymizováno. č Anonymizováno Anonymizováno/Anonymizováno, zapsaného na listu vlastnictví č. hodnota, vedeném pro katastrální území adresa u právnická osoba pro Anonymizováno Anonymizováno. Výrokem II. uložil žalobcům povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši částka, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejího právního zástupce.

2. Žalobci se domáhali požadovaného určení s tvrzeními, podrobně uvedenými v odst. 1, 2 a 4 odůvodnění napadeného rozsudku. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby z důvodů, uvedených tamtéž v odst. 3.

3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami a výslechy svědků tak, jak je podrobně uvedeno v odst. 5 až 26 odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl ke skutkovému závěru, uvedenému tamtéž v odst. 28.

4. Prvostupňový soud odkázal na ust. § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), ust. § 129 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., platného do datum (dále jen „obč. zák.“), ust. § 130 odst. 1 obč. zák., ust. § 134 odst. 1 obč. zák., ust. § 134 odst. 2 obč. zák., ust. § 865 odst. 3 obč. zák., ust. § 872 odst. 1 věta první obč. zák., ust. § 872 odst. 6 obč. zák., ust. § 75 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním úřadu (stavební zákon), ve znění účinném od datum do datum a ust. § 4 odst. 2 zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, ve znění účinném do datum a zároveň na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu ČR. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., když jejich výši určil podle ust. § 6 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do datum (dále jen „SAT“) a ve znění účinném od datum (dále jen „AT“), ust. § 9 odst. 4 písm. b) SAT, ust. § 11 odst. 1 SAT a AT, ust. § 13 odst. 4 SAT a AT, ust. § 9 odst. 4 písm. a) AT, ust. § 11 odst. 2 AT, s poukazem na ust. § 14 odst. 1 písm. a) SAT pariční lhůtu určil podle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. a místo k plnění podle ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.

5. Na straně žalobců předně shledal naléhavý právní zájem na jimi požadovaném určení, neboť jiným způsobem nemůže dojít k následnému dodatečnému projednání dědického řízení a změně v zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí.

6. Uvedl, že k posouzení, zda zůstavitelka ke dni své smrti vlastnila sporný pozemek na základě vydržení, tedy zda jej nejméně deset let nepřetržitě držela v dobré víře, že jí patří, žalobce poučil, že neprokáží-li tyto skutečnosti, ponesou důsledky neunesení důkazního břemene. Vyšel z toho, že vlastnické právo k nemovitosti lze vydržet jen při oprávněné, nepřetržité držbě po dobu deseti let a že lze vydržet i část pozemku. Poukázal na to, že pokud držba začala před datum, lze do vydržecí doby započíst i dobu před tímto datem, ačkoli tehdy ještě nebylo možné vydržet pozemky ve státním vlastnictví. Na základě provedených důkazů uzavřel, že žalobci neprokázali ani nepřetržitou desetiletou držbu sporného pozemku, ani dobrou víru zůstavitelky. Konstatoval, že důkazy neumožnily jednoznačně potvrdit, že pozemek byl součástí oploceného a užívaného celku již od roku 1963, když užívání sporného pozemku bylo bezpečně doloženo až po výstavbě nové chaty a oplocení, řešeném v roce 1992. Uvedl, že fotografie ani další navržené důkazy nepovažoval za dostatečné. Při posouzení dobré víry zdůraznil, že ta se hodnotí objektivně, když nestačí subjektivní přesvědčení držitele, neboť rozhodné je, zda při obvyklé opatrnosti neměl mít pochybnosti o svém právu a dovodil, že zůstavitelka oprávněnou držitelkou nebyla. Zdůraznil, že z předložených map, plánů a dalších listin byl patrný skutečný tvar jejích pozemků i sporného pozemku, přičemž jejich společné oplocení vytvářelo nepřirozený rodné přijmení, který musel vzbuzovat pochybnosti. Akcentoval, že významná byla i výměra sporného pozemku 95 m², která představovala téměř 20 % plochy navíc oproti vlastněným pozemkům, což nelze považovat za zanedbatelné. Uvedl, že dalším důvodem byla skutečnost, že nová chata byla zčásti postavena na sporném pozemku bez dodržení příslušných stavebních povinností, zejména bez řádného zaměření. Připomněl, že pokud by zůstavitelka postupovala s obvyklou opatrností a v souladu s předpisy, musela by zjistit, že zasahuje na cizí pozemek. Konstatoval, že ani případná důvěra ve stavební povolení nemohla tento závěr změnit, protože stavební úřad neřešil průběh hranic pozemků. K dalším námitkám žalované, zejména zda byl sporný pozemek součástí obecní cesty a zda k jeho připlocení došlo až po datum, uvedl, že tyto otázky již nebylo nutné dále dokazovat, protože žalobci neunesli důkazní břemeno k základním podmínkám vydržení. Současně připomněl, že právní posouzení předběžné otázky v odůvodnění jiného rozhodnutí pro něj není závazné. Uzavřel, že žalobci neprokázali splnění podmínek vydržení podle ust. § 130 odst. 1 a ust. § 134 odst. 1 obč. zák. a že tedy zůstavitelka sporný pozemek ke dni datum nevydržela.

7. Proti tomuto rozsudku podali žalobci včas odvolání a předně zdůrazňovali, že sporný pozemek byl po desítky let oplocen a užíván spolu s pozemky parc. č. hodnota a 145 ve vlastnictví žalobců, resp. jejich předchůdkyně, a to nepřetržitě od roku 1963. Zopakovali proto svůj názor, uvedený v žalobě, tedy že vlastnické právo bylo vydrženo. Připomínali, že žalovaná tvrdila existenci obecní cesty, avšak připustila, že není dlouhodobě užívána. Soudu prvního stupně vytýkali, že neprovedl navržený důkaz – oznámení o zahájení stavebního řízení a že dospěl k nesprávným skutkovým i právním závěrům. Ve svém odvolání dále namítali naplnění podmínek mimořádného vydržení s tím, že držba trvala déle než dvacet let a nebyl prokázán nepoctivý úmysl, když judikatura Nejvyššího soudu ČR vyžaduje k jeho prokázání vědomé jednání, nikoliv pouhou nedbalost. Za významné označili i kritérium výměry připloceného pozemku, kdy nepoctivý úmysl bývá dovozován zpravidla při přesahu cca 50 %, což zde nenastalo. Prvostupňovému soudu dále vytýkali, že sice zjistil, že sporný pozemek byl součástí oploceného celku užívaného od roku 1963, ale přesto uzavřel, že držba nebyla oprávněná a že chyběla dobrá víra, zejména s poukazem na tvar a výměru pozemku a stavební řízení. Konstatovali, že tento závěr nemá oporu v důkazech, neboť z nich plyne, že oplocení odpovídalo faktickému užívání a výměra odpovídala pozemku parc. č. hodnota, takže nemohly vzniknout pochybnosti o vlastnictví. Akcentovali, že stavební úřad navíc považoval stavby i oplocení za realizované na tomto pozemku, což potvrzuje dobrou víru držby. Poukazovali rovněž na skutečnost, že soud prvního stupně nevymezil dostatečně předmět sporu a nevyzval je k doplnění tvrzení podle ust. § 118a o.s.ř., čímž zatížil rozhodnutí nepřezkoumatelností a dále neúplně zjistil skutkový stav, když neprovedl navržený důkaz reagující na tvrzení žalované, která navíc svá tvrzení neprokázala. Rozsudku vytýkali, že je zatížen vadami řízení, nesprávnými skutkovými zjištěními i nesprávným právním posouzením. Navrhli jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně, případně jeho změnu tak, že žalobě bude v plném rozsahu vyhověno a bude jim přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.

8. Žalovaná se k odvolání vyjádřila tak, že navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného s tím, že odvolací důvody nejsou naplněny. K námitce mimořádného vydržení konstatovala, že jde o nové tvrzení, uplatněné až v odvolacím řízení, k němuž nelze přihlížet. Uvedla, že navíc není důvodné, neboť vydržecí doba by neskončila dříve než datum, zatímco držba právní předchůdkyně skončila jejím úmrtím dne datum, takže podmínky mimořádného vydržení tedy splněny nebyly. K námitkám ohledně skutkových zjištění uvedla, že soud prvního stupně nijak nekonstatoval, že by sporný pozemek byl součástí oploceného celku, ale naopak uzavřel, že to nebylo prokázáno. Konstatovala, že i kdyby tomu tak bylo, nebyla splněna podmínka dobré víry, jejíž absenci prvostupňový soud podrobně odůvodnil. Stran tvrzení žalobců o shodném tvaru a výměře oplocených pozemků připomínala, že nemají oporu v provedených důkazech, neboť průběh oplocení nebyl prokázán, ale že důkazy svědčí o opaku. Zdůrazňovala, že rozdíly v tvaru byly natolik zjevné, že si jich právní předchůdkyně mohla být vědoma. Námitku neurčitosti předmětu sporu označila za nedůvodnou, neboť ten byl jasně vymezen žalobou i rozsudkem. Uvedla, že stejně tak nelze dovozovat dobrou víru z rozhodnutí stavebního úřadu, když prvostupňový soud ji dovodil z porušení stavebních předpisů a nedostatku náležité opatrnosti, nikoliv z obsahu těchto rozhodnutí. K neprovedení důkazu „prvotní výzvou stavebního úřadu“ poukazovala na to, že žalobci takový důkaz ve skutečnosti vůbec nenavrhli a jeho provedení by bylo navíc v rozporu se zásadou koncentrace řízení a nadto by na věci nic neměnil. Uzavřela, že soud prvního stupně správně dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobců podmínky vydržení nesplnila.

9. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalobci uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody [ust. § 205 odst. 2 písm. b), e) a g) o.s.ř.], přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., tj. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně tak, jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. spisová značka ze dne datum, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

11. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

12. Předmětem řízení bylo určení, zda byla zůstavitelka ke dni své smrti, tj. ke dni datum, vlastnicí sporného pozemku odděleného geometrickým plánem z pozemku žalované, a to z titulu vydržení. Soud prvního stupně nepochybil, pokud věc posuzoval podle ust. § 129, § 130 a § 134 obč. zák., nebo žalobci tvrdili nabytí vlastnického práva řádným vydržením podle dosavadní právní úpravy.

13. Podle ust. § 129 odst. 1 obč. zák. je držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní.

14. Podle ust. § 130 odst. 1 obč. zák. je oprávněným držitelem ten, kdo je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří; v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

15. Podle ust. § 134 odst. 1 obč. zák. se oprávněný držitel stává vlastníkem nemovitosti, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu deseti let; podle odstavce 3 se do této doby započte i doba oprávněné držby právního předchůdce.

16. Ustálená rozhodovací praxe současně připouští, že předmětem vydržení může být i část pozemku.

17. Odvolací soud souhlasí se závěrem prvostupňového soudu, že při posouzení věci bylo třeba vzít v úvahu i dobu držby před datum. Je však třeba přesně vyjádřit, že do datum nebyl pozemek způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva, nikoli však, že by dřívější držba byla bez právního významu. Judikatura Nejvyššího soudu ČR vychází z toho, že dřívější oprávněná držba se po datum započítává, trvala-li i nadále, a její právní význam se tak může projevit v režimu právní úpravy, účinné po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (srov. usnesení sp. zn. spisová značka ze dne datum, rozsudek sp. zn. spisová značka ze dne datum). Rozhodné proto nebylo pouze to, zda zůstavitelka splnila podmínky vydržení již ke dni datum, ale zda byly tyto podmínky splněny kdykoli do dne její smrti.

18. Pro úspěch žaloby tedy žalobci museli prokázat, že zůstavitelka, popřípadě spolu se svými právními předchůdci, vykonávala ke spornému pozemku nepřetržitou oprávněnou držbu po dobu alespoň deseti let. V tomto směru odvolací soud přisvědčuje soudu prvního stupně, že žalobci neunesli důkazní břemeno především ohledně oprávněnosti držby, tedy existence dobré víry zůstavitelky.

19. Judikatura Nejvyššího soudu ČR je ustálena v tom, že dobrá víra držitele se posuzuje objektivně, nikoli jen podle jeho osobního přesvědčení. Oprávněná držba se zakládá na omluvitelném omylu; nemůže se zakládat na takovém omylu, kterému se držitel mohl při běžné, obvyklé opatrnosti vyhnout. Držitel proto není oprávněným držitelem, jestliže při zachování náležité opatrnosti měl nebo mohl mít pochybnosti o tom, že mu věc patří (srov. rozsudky sp. zn. spisová značka ze dne datum a sp. zn. spisová značka ze dne datum či usnesení sp. zn. spisová značka ze dne datum). Stejně tak platí, že samotné oplocení pozemku bez dalšího dobrou víru nezakládá, neboť je jen jednou z okolností, kterou je třeba hodnotit spolu s okolnostmi nabytí, obsahem listin, znatelností hranice v terénu, poměrem výměr a dalším faktickým stavem (např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. spisová značka ze dne datum a sp. zn. spisová značka ze dne datum).

20. V projednávané věci z listinných důkazů, předložených samotnými žalobci, vyplývá, že rozsah vlastnictví zůstavitelky byl dlouhodobě vymezován konkrétními parcelami parc. č. hodnota a parc. č. st.

133. Ani jeden z nabývacích titulů se nevztahoval k pozemku žalované ani k jeho části, z níž byl později oddělen sporný pozemek. Stejně tak znalecký posudek z roku 1987 vymezoval právě tyto pozemky a jejich výměru. Ze situačních a mapových podkladů založených ve spise navíc vyplývá takové tvarové a prostorové vymezení pozemků, které muselo při obvyklé opatrnosti vyvolat pochybnost, zda plocha fakticky užívaná zůstavitelkou odpovídá rozsahu jejího vlastnictví. Odvolací soud proto považuje za přiléhavý závěr soudu prvního stupně, že tvar pozemků, jejich vzájemná poloha a obsah dostupných podkladů objektivně oslabují tvrzení o omluvitelném omylu ohledně průběhu hranice.

21. Významným hlediskem je i poměr výměry sporné části k výměře pozemků, které zůstavitelka podle listin vlastnila. Sporný pozemek o výměře 95 m² nepředstavuje zcela marginální odchylku, nýbrž nezanedbatelné navýšení užívané plochy. Judikatura sice nestanoví mechanickou hranici, při jejímž překročení by byla dobrá víra vždy vyloučena, avšak poměr plochy nabytého a skutečně drženého pozemku je jedním z podstatných kritérií při posuzování omluvitelnosti omylu a musí být hodnocen spolu s ostatními okolnostmi případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. spisová značka ze dne datum a rozsudek sp. zn. spisová značka ze dne datum). I z tohoto hlediska je závěr soudu prvního stupně o nedostatku dobré víry přiměřený.

22. Odvolací soud se ztotožňuje i se závěrem, že dobrou víru nelze dovodit ani z okolností spojených s výstavbou nové chaty a následnými stavebními řízeními. Samotné stavební povolení ani dodatečné povolení stavby neřeší závazně občanskoprávní otázku hranice mezi sousedními pozemky. Současně platí, že oprávněná držba se nemůže zakládat na omylu, kterému se mohl držitel při normální opatrnosti vyhnout. Jestliže zůstavitelka prováděla stavební činnost a nově řešila oplocení, bylo na místě od ní očekávat obezřetnost ohledně skutečného rozsahu pozemků, s nimiž nakládala. Okolnost, že nová stavba zčásti zasáhla na cizí pozemek, proto není důkazem dobré víry, nýbrž okolností, která její existenci zpochybňuje.

23. Ani tvrzení žalobců, že sporná část byla dlouhodobě užívána jako součást jednoho oploceného a funkčně souvisejícího celku, nemůže samo o sobě vést k jinému závěru. K úspěchu žaloby nestačilo prokázat samotné faktické užívání, nýbrž bylo třeba prokázat, že šlo po zákonem vyžadovanou dobu o držbu oprávněnou, opřenou o objektivně omluvitelný omyl o průběhu hranice. Takový závěr však z provedených důkazů nevyplývá. Za této situace nepochybil soud prvního stupně ani tehdy, jestliže neprováděl další dokazování k vedlejším okolnostem, které nemohly změnit nosný závěr o neprokázání oprávněné držby.

24. Pokud žalobci v odvolání nově namítli mimořádné vydržení, nemůže ani tato argumentace přivodit změnu napadeného rozsudku. V odvolacím řízení nelze uplatnit nový nárok (ust. § 216 odst. 2 o.s.ř.) a k novým skutečnostem a důkazům lze přihlédnout jen za podmínek uvedených v ust. § 205a o.s.ř. Jestliže žalobci mimořádné vydržení uplatnili až v odvolání, lze k němu přihlížet nejvýše jako k dodatečné právní argumentaci k témuž určovacímu nároku, nikoli jako k podkladu pro nové skutkové vylíčení věci (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. spisová značka ze dne datum). Tato námitka je v projednávané věci nadto nedůvodná i hmotněprávně. Podle ust. § 1095 o.z. lze vlastnické právo k nemovitosti mimořádně vydržet až po uplynutí dvojnásobné vydržecí doby, tedy po dvaceti letech, a podle ust. § 3066 o.z. se sice do této doby započte i držba před datum, avšak u nemovité věci nemůže mimořádné vydržení nastat dříve než uplynutím pěti let od nabytí účinnosti občanského zákoníku, tedy před datum; to odpovídá i závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. spisová značka ze dne datum. Protože je v této věci rozhodné, zda byla zůstavitelka vlastníkem již ke dni datum, nemohla k tomuto datu nabýt vlastnické právo mimořádným vydržením již z časových důvodů.

25. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud uzavírá, že žalobci neprokázali splnění podmínek vydržení podle ust. § 130 odst. 1 a ust. § 134 odst. 1 obč. zák. Nebylo prokázáno, že by zůstavitelka, popřípadě spolu se svými právními předchůdci, vykonávala ke spornému pozemku oprávněnou držbu založenou objektivně omluvitelnou dobrou vírou, a to ani k datum, ani v době pozdější až do dne své smrti. Za tohoto stavu nemohla nabýt vlastnické právo ke spornému pozemku řádným vydržením a námitka mimořádného vydržení jí rovněž nemohla prospět.

26. Soud prvního stupně proto nikterak nepochybil, když žalobu zamítl a odvolací soud proto jeho rozsudek jako věcně správný (včetně věcně správného akcesorického výroku o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. Konstatuje, že v této věci nenastaly mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly postup podle ust. § 150 o.s.ř. a že tedy o náhradě nákladů řízení rozhodl prvostupňový soud správně podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.

27. Prvostupňovému soudu lze vytknout jen to, že ve svém rozsudku opakovaně označoval žalobce a) a b) nesprávně jako „žalobkyně č.hodnota a žalobce č. hodnota“, tedy v rozporu s ust. § 24 odst. 1 Instrukce č. 4/2017 Ministerstva spravedlnosti ze dne datum, o soudních písemnostech. Odvolací soud je proto ve svém rozsudku označoval jako žalobkyně a) a žalobce b).

28. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšné žalované vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátem podle vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění, platném od datum (dále jen „AT“). Ty jsou tvořeny dvěma hlavními úkony po částka [ust. § 11 odst. 1, a to 1x podle písm. k) - vypracování vyjádření k odvolání, a 1x podle písm. g) - účast na jednání dne datum, když výše je dána ust. § 7 bod 5. AT, ve spojení s ust. § 9 odst. 4 písm. a) AT], a dvěma náhradami hotových výdajů po částka (ust. § 13 odst. 4 AT). Dále byla přiznána 21% daň z přidané hodnoty [ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. č. 235/2004 Sb. v platném znění] z výše uvedených položek ve výši částka (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady žalované tedy činí za tuto část řízení (po zaokrouhlení) částka a jejich náhrada jí byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku lze podat u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky, a to do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, když přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.