22 Co 78/2026

Plný text

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kateřiny Boudníkové a soudkyň Mgr. Jany Pokorné Stejskalové a JUDr. Terezy Dobešové ve věci žalobce: Jméno žalobce, IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupen Jméno Zástupce A, advokátem sídlem Anonymizováno proti žalovaným:

1. Jméno žalované, narozený dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupen Jméno Zástupce B, advokátem sídlem Anonymizováno 2. Jméno advokáta A, narozena dne Datum narození advokáta A bytem Adresa advokáta A, zastoupena Jméno Zástupce C, advokátem sídlem Anonymizováno 3. Jméno advokáta B, narozený Datum narození advokáta B bytem Adresa advokáta B zastoupen Jméno Zástupce D, advokátem sídlem Anonymizováno 4. Jméno advokáta C, narozený Datum narození advokáta C bytem Adresa advokáta C zastoupen Jméno Zástupce E, advokátem sídlem Anonymizováno o zaplacení 726 203 Kč s příslušenstvím, 729 993 Kč s příslušenstvím, 726 203 Kč s příslušenstvím a 729 993 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 19. 9. 2025, č. j. 13 C 375/2024-286 I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1., žalované 2. a žalovanému 4. náhradu nákladů odvolacího řízení, a to každému ve výši 22 085 Kč, k rukám zástupce žalovaného 1., žalované 2. a žalovaného 4. do 15 dnů od právní moci rozsudku. III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 3. na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 28 241 Kč, k rukám zástupce žalovaného 3. do 15 dnů od právní moci rozsudku.

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném 1. zaplacení částky 726 203 Kč se 12,75 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 1. 12. 2024 do zaplacení, po žalované 2. zaplacení částky 729 993 Kč s 12,75 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 1. 12. 2024 do zaplacení, po žalovaném 3. částky 726 203 Kč s 12,75 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 1. 12. 2024 do zaplacení a po žalovaném 4. částky 729 993 Kč s 12,75 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 2. 12. 2024 do zaplacení (výrok I.). Výrokem II. pak soud prvního stupně uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému 1. plnou náhradu nákladů řízení ve výši 50 326,32 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného 1., výrokem III. uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 2. plnou náhradu nákladů řízení ve výši 50 326,32 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované 2., výrokem IV. uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému 3. plnou náhradu nákladů řízení ve výši 42 362,10 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného 3. a výrokem V. uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému 4. plnou náhradu nákladů řízení ve výši 50 326,32 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného 4.

2. Z obsahu spisu vyplývá, že celkem čtyřmi žalobami podanými u soudu se žalobce domáhal po každém z žalovaných uložení povinnosti zaplatit mu shora uvedenou částku včetně příslušenství, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout tím, že každý z žalovaných jakožto člen žalobce užíval atriový byt – bytovou jednotku v katastrálním území adresa v období od 5. 6. 2016 do 27. 4. 2021 bez právního důvodu. V případě žalovaného 1. se jednalo o bytovou jednotku č. Anonymizováno, v případě žalované 2. o bytovou jednotku číslo Anonymizováno, v případě žalovaného 3. o bytovou jednotku Anonymizováno a v případě žalovaného 4. o bytovou jednotku č. Anonymizováno. Tyto bytové jednotky byly každému ze žalovaných přenechány k užívání na základě nájemních smluv (u žalovaných 1. a 3. ze dne 26. 6. 2003, u žalovaných 2. a 4. ze dne 1. 7. 2003). Tyto smlouvy byly uzavřeny v návaznosti na dřívější nájemní smlouvy, uzavřené v roce 1998 mezi žalobcem a společností Anonymizováno., podle níž měl žalobce pronajaté pozemky, na kterých provedl výstavbu bytových domů. Tato smlouva však byla posléze shledána neúčinnou a následně i absolutně neplatnou, přičemž žalobci byla uložena povinnost dotčené pozemky vyklidit, a to rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, č. j. spisová značka. V důsledku konkurzního řízení vedeného proti společnosti Anonymizováno. byly nemovitosti včetně předmětných bytových jednotek zahrnuty do konkursní podstaty úpadce (Anonymizováno, a žalobce byl navíc posléze na základě žalob konkursního správce zavázán k vydání bezdůvodného obohacení ve prospěch konkursní podstaty, a to za období od 5. 6. 2016 do 31. 12. 2018 ve výši 18 261 187 Kč (rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 3. 2022, č. j. 4 C 69/2019-527 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2022, č. j. 21 Co 228/2022-566) a za období od 1. 1. 2019 do 25. 8. 2021 ve výši 18 318 500 Kč (rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. 10. 2022, č. j. 13 C 431/2021-177 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2024, č. j. 23 Co 81/2024-436), tedy celkem 36 579 687 Kč. Protože předmětné bytové jednotky fakticky užívaly jiné osoby než žalobce, domáhá se žalobce vydání bezdůvodného obohacení po těchto osobách, tedy i po žalovaných, kteří shora uvedené bytové jednotky v rozhodném období užívali. Základ nároku spatřuje žalobce v neplatné nájemní smlouvě, na základě které si účastníci již plnili. Není rozhodné, že na základě neplatné nájemní smlouvy nemohlo být užívací právo řádně přenecháno, neboť žalobce v přesvědčení o platnosti nájemních smluv fakticky přenechal žalovaným právo užívání a žalovaní toto přijali, čímž získali majetkový prospěch spočívající v užívacím právu k věci, za něž by byli v případě platnosti smlouvy povinni poskytnout úplatu ve formě nájemného. Výše bezdůvodného obohacení pak vycházela ze znaleckého posudku vypracovaného Anonymizováno. č. hodnota ze dne 29. 1. 2019, který byl vypracován pro potřeby řízení vedeného u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 4 C 69/2019, v němž se správce konkursní podstaty Anonymizováno domáhal vydání bezdůvodného obohacení po žalobci, a to pro období od 5. 6. 2016 do 31. 12. 2018, a dále ze znaleckého posudku téhož znalce vyhotoveného pro účely řízení vedeného u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 13 C 431/2021, v němž se správce konkursní podstaty Anonymizováno. domáhal vydání bezdůvodného obohacení po žalobci, a to pro období od 1. 1. 2019 do 25. 8. 2021. S ohledem na tyto znalecké posudky vyčíslil žalobce nárok za žalovanými ve výši, jak je uvedeno shora, což odpovídá podílu každého ze žalovaných na celkové částce, kterou byl žalobce povinen uhradit do konkursní podstaty Anonymizováno 3. V průběhu řízení žalobce doplnil svá tvrzení. Zdůraznil, že uplatněný nárok žalobce za každým z žalovaných odpovídá podílu každého z žalovaných na celkové částce bezdůvodného obohacení, kterou byl žalobce povinen zaplatit do konkursní podstaty Anonymizováno., ponížené o částku odpovídající nájemnému zaplacenému dle absolutně neplatné nájemní smlouvy, přičemž tento nárok je dán dle § 2994 o. z. ve spojení s § 3002 odst. 1 o. z. a § 2999 odst. 2 o. z. Žalobce byl nucen vydat správci konkursní podstaty v plném rozsahu bezdůvodné obohacení odpovídající tržnímu nájemnému v daném místě a čase, ačkoliv on sám, na rozdíl od žalovaných, žádnou nemovitou věc neužíval. Dle § 2994 o. z. pak mohl správce konkursní podstaty požadovat plnění též po žalovaných (s ohledem na absenci dobré víry), a protože se tak nestalo, zakládá to regresní nárok uplatněný žalobcem v tomto řízení; § 2994 o. z. pak řeší právě vzájemné vypořádání neoprávněného disponenta a skutečného uživatele. Žalobci tak vzniká nárok na náhradu za přenechané užívací právo vůči každému z žalovaných vypočtené dle § 2999 odst. 2 o. z. a současně povinnost žalobce vydat žalovaným přijaté úplaty za umožnění užívat předmětnou bytovou jednotku, tedy sjednané nájemné dle absolutně neplatné nájemní smlouvy. Nelze se ztotožnit s tím, že by vymáhání předmětné pohledávky po žalovaných bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobce toliko vymáhá, veden povinností péče řádného hospodáře, povinnosti, které od počátku měli (pokud někdo) žalovaní. Dále nesouhlasí s tím, že nárok je promlčen, neboť okamžikem rozhodným pro běh subjektivní promlčecí doby nemůže být vědomost o vyklizení předmětných nemovitých věcí, avšak až okamžik právní moci rozsudků na zaplacení, neboť až tehdy je dána vědomost žalobce o jeho pasivní legitimaci ohledně tohoto nároku vůči správci konkursní podstaty Anonymizováno v pozici vlastníka užívané nemovité věci, případně až od samotné úhrady bezdůvodného obohacení předmětnému správci konkursní podstaty. Námitka promlčení je navíc v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobce by byl sankcionován za to, že se co nejdéle snažil procesně bránit vůči správci konkursní podstaty a chránit své členy a regresní žaloby podal až v okamžiku, kdy bylo jisté, že jeho povinnost k plnění skutečně nastala. Žalovaní navíc v rozhodném období, za které je plnění požadováno, nebyli v dobré víře, neboť již v roce 2008, kdy byla pravomocně zamítnuta vylučovací žaloba ve vztahu k nemovitosti, kde se nacházely předmětné bytové jednotky, už žalovaní museli vědět, že jimi užívané bytové jednotky náleží do konkursní podstaty Anonymizováno 4. Žalovaní 1., 2. a 4. navrhli žalobu zamítnout. Předně namítli, že nárok uplatněný žalobcem je promlčený. Ze samotných tvrzení žalobce je zřejmé, že nejpozději ke dni vydání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018 mu muselo být zřejmé, že nájemní smlouva, na základě které měl sám žalobce jakožto „disponent“ příslušné byty (včetně předmětných bytových jednotek) pronajaté od úpadce Anonymizováno. jakožto vlastníka, je neplatná. Nejpozději vyhlášením usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. III. ÚS 2766/18 (který přezkoumával shora uvedený rozsudek Nejvyššího soudu), tak byla dána vědomost žalobce o absenci právního titulu k užívání předmětných nemovitých věcí, vzniku bezdůvodného obohacení a totožnosti osob povinných k jejich vydání. Pokud byla žaloba podána až na sklonku roku 2024, resp. na počátku roku 2025, stalo se tak zjevně až po uplynutí tříleté promlčecí doby. Žalovaní 1., 2. a 4. dále odmítli, že by žalobci nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůbec vznikl. Nárok uplatněný správcem konkursní podstaty úpadce Anonymizováno žalobci vycházel z povahy věci z § 2999 odst. 1 o. z., který upravuje právo ochuzeného na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny, není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými je však třeba vycházet toliko z § 2999 odst. 2 o. z., podle kterého platí, že plní-li ochuzený za úplatu, poskytne se náhrada ve výši této úplaty. Žalobce jako disponent proto nemůže požadovat po žalovaných jako faktických uživatelích náhradu ve výši obvyklé ceny. Z povahy věci nemůže žalobci svědčit jakýsi regresní nárok vůči žalovaným a dalším členům bytového družstva na uhrazení plné výše částky, kterou sám byl povinen uhradit třetí osobě. Žalobce byl jako bytové družstvo založen za účelem zajišťování bytových potřeb svých členů; jeho činnost a jednání přitom řídí a vykonávají jeho orgány. Žalovaným jako členům bytového družstva vůbec nesvědčilo právo činit jakékoliv úkony ve vztahu k majetku bytového družstva. V souvislosti s užíváním předmětných bytových jednotek nebyli a ani nemohli být v právním vztahu s jinou osobou než žalobcem. Splnili všechny podmínky k tomu, aby jim žalobce poskytl do nájmu družstevní byt, a tudíž měli právo na nerušený výkon práva užívat předmětnou bytovou jednotku. V rozhodném období od 5. 6. 2016 do 27. 4. 2021 plnili veškeré podmínky členů bytového družstva stanovené zákonem a stanovami; mimo jiné uhradili veškeré finanční závazky spojené se svým členstvím v bytovém družstvu, včetně nájemného, což ostatně žalobce i sám potvrzuje. Je třeba pak naopak dovozovat, že je to žalobce, který neplnil své povinnosti bytového družstva, neboť neumožnil nerušený výkon jejich práva užívat bytové jednotky.

5. Žalovaný 3. rovněž navrhl žalobu zamítnout. Namítl, že o předmětné věci již bylo v podstatě rozhodnuto jinak, než jak je v petitu žaloby uvedeno, jelikož pravomocnými rozsudky bylo rozhodnuto tak, že povinnost k vydání bezdůvodného obohacení tíží právě žalobce. Žalovaný nárok není ani v souladu s obecně chápanými morálními principy. Žalovaný 3. je členem družstva (respektive od roku 2018 jsou členy družstva jeho právní nástupci), a je tak zcela nepochybně slabší stranou; náleží mu proto ochrana plynoucí z jeho postavení spotřebitele. Žalobce nepostupoval ve věci v souladu se zákonem ani s konkrétními rozhodnutími soudů. Tak tomu bylo i v případě dispozic žalobce s předmětnými bytovými jednotkami, které žalobce od samého počátku a po celou dobu vědomě pronajímal v rozporu se zákonem. Žalobce se pak neřídil ani rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4470/2015, kterým mu byla uložena povinnost předmětné bytové jednotky vyklidit. Žalovaný 3. pak za předmětnou bytovou jednotku již uhradil částku, která při zohlednění inflace značně přesahuje její současnou obvyklou cenu. Žaloba se jednoznačně příčí dobrým mravům. Právním titulem k užívání předmětné bytové jednotky žalovaným 3. je nájemní smlouva ze dne 26. 6. 2003 uzavřená mezi žalobcem a žalovaným 3. Tuto nájemní smlouvu vyhotovil a žalovanému 3. předložil žalobce, přičemž mimo jiné prohlásil, že vlastníkem předmětné bytové jednotky je on, tedy žalobce. Je to tedy žalobce, kdo svým nepravdivým prohlášením uvedl žalovaného 3. v omyl a kdo způsobil neplatnost smlouvy. Rovněž žalovaný 3. vznesl námitku promlčení. Rozsudky, kterými bylo žalobci uloženo zaplatit bezdůvodné obohacení, nerozhodovaly o žádných skutečnostech, které by mohly mít vliv na běh promlčecích lhůt. Žalobce o existenci bezdůvodného obohacení již dávno věděl, a to již v době, kdy uzavíral nájemní smlouvy se svými členy. Předmětné nemovité věci totiž byly dne 14. 9. 1999 zapsány do konkursní podstaty. Přitom, je-li do konkursní podstaty sepsán majetek, který užívá třetí osoba, vzniká této osobě na úkor konkursní podstaty majetkový prospěch. I kdyby tomu tak však nebylo, zcela nepochybně se žalobce dozvěděl o všech rozhodných skutečnostech nejpozději dne 16. 12. 2021, kdy mu byla doručena výzva k vydání bezdůvodného obohacení ze strany správce konkursní podstaty úpadce. Není zřejmé, o co žalobce opírá svou aktivní legitimaci ve věci. Ustanovení § 2994 o. z. není na věc vůbec aplikovatelné, a to z důvodu, že v předmětné věci se ničeho nedomáhá vlastník, což hypotéza § 2994 o. z. výslovně předpokládá.

6. Soud prvního stupně usnesením ze dne 24. 6. 2025, č. j. 13 C 375/2024-211 spojil všechna řízení vedená samostatně proti každému z žalovaných (pod sp. zn. 13 C 375/2024, sp. zn. 13 C 3/2025, sp. zn. 13 C 7/2025 a sp. zn. 13 C 62/2025) do společného řízení.

7. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu ve vztahu ke každému z žalovaných a žalobci uložil povinnost zaplatit každému z žalovaných náhradu nákladů řízení.

8. Z nesporných tvrzení a provedených listinných důkazů (dohod o nájmu bytu ze dne 26. 6. 2003 a ze dne 1. 7. 2003, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, č. j. 29 Cdo 4470/2015-682, rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 3. 2022, č. j. 4 C 69/2019-527, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2022, č. j. 21 Co 228/2022-566, rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. 10. 2022, č. j. 13 C 431/2021-177 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2024, č. j. 23 Co 81/2024-436) učinil soud prvního stupně tato skutková zjištěn: Žalovaný 1., žalovaná 2. a žalovaný 4. byli v období od 5. 6. 2016 do 27. 4. 2021 členy žalobce a na základě toho uživateli bytových jednotek, a to žalovaný 1. bytové jednotky č. Anonymizováno , k. ú. adresa, dle nájemní smlouvy ze dne 26. 6. 2003, žalovaná 2. bytové jednotky č. Anonymizováno, k. ú. adresa, dle nájemní smlouvy ze dne 1. 7. 2003, a žalovaný 4. bytové jednotky č. Anonymizováno, k. ú. adresa, dle nájemní smlouvy ze dne 1. 7. 2003. Žalovaný 3. byl pak členem žalobce v období od 5. 6. 2016 do 20. 6. 2018, přičemž dohodou ze dne 20. 6. 2018 byl členský podíl žalovaného 3. převeden na jeho děti. Žalovaný 3. užíval v uvedeném období bytovou jednotku č. 721/1, a to dle nájemní smlouvy ze dne 26. 6. 2003. V každé z nájemních smluv žalobce prohlásil, že je vlastníkem pronajímaného bytu, přičemž se smluvní strany dále dohodly, že žalobce jako pronajímatel přenechává příslušnému žalovanému byt k užívání na dobu neurčitou za úplatu ve výši 512 Kč měsíčně. Všechny tyto bytové jednotky byly společně s dalšími bytovými domy sepsány v roce 1999 do konkursní podstaty Anonymizováno. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4470/2015, byla změněna předchozí rozhodnutí soudů o žalobě konkursního správce úpadce Anonymizováno. na vyklizení několika bytových domů, postavených žalobcem na zmíněných pozemcích, a to tak, že žalobě vyhověl. Nejvyšší soud totiž dospěl k závěru, že žalobce (tam v procesním postavení žalovaného) neměl k užívání předmětných nemovitostí žádný právní titul, a že obrana založená na dobré víře a legitimním očekávání převodu nemovitostí nemůže obstát. Nejvyšší soud zdůraznil, že žalobce po prohlášení konkursu na majetek úpadce Anonymizováno po zařazení nemovitostí do konkursní podstaty s těmito nemovitostmi nakládal bez souhlasu správce konkursní podstaty, čímž porušil § 18 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání. Uzavřené nájemní smlouvy s vedlejšími účastníky byly proto shledány absolutně neplatnými. Nejvyšší soud rovněž konstatoval, že tzv. příslib převodu nemovitostí, na který se žalobce odvolával, nebyl učiněn v souladu se zákonem, neboť chyběl souhlas konkursního soudu se zpeněžením mimo dražbu, což je nezbytný předpoklad platnosti takového právního úkonu, a žalobce navíc jakožto člen věřitelského výboru měl být s těmito pravidly obeznámen. Nejvyšší soud uzavřel, že žalobce (tam v procesním postavení žalovaného) nejednal v omluvitelném omylu, a tudíž nemohl být v dobré víře. Nejvyšší soud rovněž neshledal, že by výkon práva mohl být v tomto případě omezen korektivem dobrých mravů, a doplnil, že riziko investic do výstavby nelze přenášet na ostatní konkursní věřitele, kteří pravidla konkursního řízení dodrželi. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 3. 2022, č. j. 4 C 69/2019-527, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2022, č. j. 21 Co 228/2022-566, a potvrzením o úhradě bylo prokázáno, že žalobce vyplatil do konkursní podstaty úpadce Anonymizováno částku 18 261 187 Kč s příslušenstvím, a to jako bezdůvodné obohacení za období od 5. 5. 2016 do 31. 12. 2018, kdy žalobce bez právního důvodu užíval zmíněné pozemky. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. 10. 2022, č. j. 13 C 431/2021-177, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2024, č. j. spisová značka, a potvrzením o úhradě bylo prokázáno, že žalobce vyplatil do konkursní podstaty úpadce Anonymizováno částku 18 318 500 Kč s příslušenstvím, a to jako bezdůvodné obohacení za období od 1. 1. 2019 do 27. 4. 2021, kdy žalobce bez právního důvodu užíval zmíněné pozemky.

9. Po stránce právní se soud prvního stupně nejprve zabýval vznesenou námitkou promlčení a shledal ji důvodnou. Dle soudu prvního stupně je třeba počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty klást ke dni 24. 7. 2018, kdy nabyl právní moci rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 29 Cdo 4470/2015 ze dne 27. 6. 2018, v němž bylo definitivně rozhodnuto, že nájemní smlouvy, které žalobce uzavřel se svými členy, jsou absolutně neplatné. Ve smyslu § 621 o. z. byla právě v uvedený den (nejpozději 24. 7. 2018) splněna podmínka, že žalobce získal vědomost, že k tvrzenému bezdůvodnému obohacení došlo, jakož i o osobě povinné k jejímu vydání. Nelze pak vázat počátek běhu promlčecí doby na pravomocné skončení řízení, ve kterých se správce konkursní podstaty domáhal po žalobci vydání bezdůvodného obohacení za neoprávněné užívání nemovitostí. Námitka promlčení nemůže být v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobci nic nebránilo nároky u soudu uplatnit dříve, než tak učinil.

10. K nároku samotnému, který žalobce koncipoval jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení z důvodu, že žalovaní fakticky užívali předmětné atriové byty, a to na základě neplatných nájemních smluv, pak soud prvního stupně uvedl, že je třeba postupovat dle § 2999 odst. 2 o. z. Podle tohoto zákonného ustanovení by výše náhrady neodpovídala obvyklé ceně, ale výši sjednané úplaty, neboť výše úplaty nebyla důvodem neplatnosti předmětné nájemní smlouvy. Protože výše úplaty byla řádně ze strany žalovaných uhrazena, nemohl být předmětný nárok žalobce důvodný. Pokud žalobce svůj nárok koncipoval jako specifický nárok plynoucí z § 2994 o. z. jako zvláštní regresní právo svědčící tomu, kdo neoprávněně dal věc k užívání nebo požívání jinému, soud prvního stupně uzavřel, že z tohoto ustanovení takové právo dovodit nelze. Uvedené ustanovení totiž zakládá oprávnění vlastníka věci požadovat vydání bezdůvodného obohacení (peněžité náhrady) jak po osobě, která dala jeho věc neoprávněně do užívání jinému, tak i po faktickém uživateli. Vztah mezi neoprávněným disponentem a koncovým uživatelem (zde žalovanými) toto ustanovení vůbec neřeší.

11. O náhradě nákladů účastníků řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že ve věci zcela úspěšným žalovaným 1., 2. a 4. náleží plná náhrada nákladů řízení, které jsou tvořeny náklady za zastoupení advokátem. Za zastupování žalovaného 1. v části řízení do spojení věcí ke společnému řízení mu náleží podle § 6 odst. 1, § 7 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“) odměna ve výši 11 220 Kč za každý ze dvou úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě,) a podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč za každý tento úkon, a 21 % DPH, celkem tedy 28 241,40 Kč. Pokud jde o odměnu za úkony právní služby po spojení věcí ke společnému řízení, vyšel soud prvního stupně z toho, že je třeba vycházet i po spojení věcí z tarifní hodnoty 726 203 Kč u žalovaného 1., u žalované 2. a žalovaného 4. pak z tarifní hodnoty 729 993 Kč, což shodně vychází na odměnu ve výši 11 220 Kč za každý úkon právní služby. Spojení věcí v daném případě nemá vliv na výpočet výše odměny dle § 8 odst. 1 advokátního tarifu, neboť tarifní hodnota se posuzuje zvlášť ve vztahu ke každému z žalovaných, neboť se jedná o čtyři zcela samostatné nároky. Bylo však třeba zohlednit to, že žalované 1., 2. a 4. zastupoval tentýž advokát. Dle § 12 odst. 4 advokátního tarifu jde-li o společné úkony při zastupování nebo obhajobě dvou nebo více osob, náleží advokátovi za druhou a každou další takto zastupovanou nebo obhajovanou osobu snížená mimosmluvní odměna. Mimosmluvní odměna se snižuje za druhou osobu o 20 %, za třetí osobu o 40 %, za čtvrtou osobu o 60 % a za pátou a každou další osobu o 80 %. Soud prvního stupně při výpočtu postupoval tak, že odměnu, která činí dle tarifní hodnoty 11 220 Kč, ponížil pro žalovanou 2. o 20 % na částku 8 976 Kč a pro žalovaného 4. na částku 6 732 Kč (o 40 %). Tyto částky následně sečetl a za každý úkon právní služby po spojení věcí ke společnému řízení pak přiznal každému z žalovaných částku 26 928 Kč, a to za vyjádření ze dne 15. 9. 2025 a účast na jednání soudu dne 19. 9. 2025. Dále přiznal paušální náhradu hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 450 Kč za každý ze dvou shora uvedených úkonů právní služby. Protože žalobce je plátcem DPH, přiznal soud prvního stupně rovněž 21 % DPH z uvedených částek. Celkové náklady řízení žalovaných 1., 2. a 4. za zastoupení v řízení po spojení věcí činí 66 254, 76 Kč, na každého pak připadá jedna třetina, tj. 22 084, 92 Kč. Soud prvního stupně tak přiznal žalovanému 1. náhradu nákladů řízení ve výši 50 326,32 Kč (28 241,40 Kč + 22 084,92 Kč). Stejně pak postupoval soud prvního stupně při výpočtu nákladů řízení žalované 2. a žalovaného 4.

12. Pokud jde o žalovaného 3., zde soud prvního stupně vyšel při výpočtu nákladů za zastoupení advokátem z tarifní hodnoty 726 203 Kč a stanovil, že žalovanému 3. náleží náhrada sestávající se z odměny advokáta ve výši 11 220 Kč (dle § 7 a § 8 odst. 1 advokátního tarifu) za celkem 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě a účast na jednání soudu), dále paušální náhrada hotových výdajů za tyto 3 uvedené úkony právní služby ve výši 450 Kč za každý (dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu) a 21 % DPH, celkem tedy 42 362,10 Kč.

13. Povinnost k plnění náhrady nákladů řízení soud prvního stupně stanovil na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), a to ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku, tedy v delší než pariční lhůtě, aby měl žalobce dostatečný časový prostor k úhradě.

14. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce včasné odvolání. V něm namítl, že klíčovým závěrem, proti kterému brojí, je nesprávnost posouzení soudem prvního stupně vznesené námitky promlčení. Soud prvního stupně nesprávně dovozuje, že nárok žalobce je promlčen, protože nejpozději dnem právní moci rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4470/2015, tj. 23. 7. 2018, počala plynout promlčecí lhůta k vydání bezdůvodného obohacení. Tento závěr je však nesprávný, neboť až do okamžiku, než žalobce uhradil ekvivalent nájemného konkursnímu správci, ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaných nedošlo. Vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení, jakož i vědomost o dalších podmínkách rozhodných pro stanovení okamžiku běhu promlčecí doby k jednotlivým dílčím nárokům na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovaným tak žalobce mohl nabýt (a nabyl) nejdříve okamžikem samotné úhrady bezdůvodného obohacení předmětnému správci konkursní podstaty, neboť až tehdy jeho nyní vymáhaná pohledávka vznikla. Do tohoto okamžiku pak nemohla počít běžet ani promlčení lhůta. Po celou tuto dobu totiž mohl správce konkursní podstaty kdykoliv požadovat prostředky po žalovaných jako skutečných uživatelích, tzn. v takovém případě by pak žádný nárok žalobci ani nevznikl. Stanovení počátku promlčecí lhůty soudem prvního stupně ke znalosti rozsudku na vyklizení je proto nesprávné. Stran promlčecí lhůty uvádí, že do okamžiku, než uhradil prostředky do konkurzní podstaty, se na něm žalovaní bezdůvodně obohatit nemohli, protože rozsudek o vyklizení otázku pasivní legitimace k vydání bezdůvodného obohacení vůbec neřeší. Vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení, jakož i vědomost o dalších podmínkách rozhodných pro stanovení okamžiku běhu subjektivní promlčecí lhůty dle ustanovení § 621 o. z. nabyl žalobce vždy nejdříve k okamžiku vyhlášení rozsudku odvolacím soudem. Teprve na základě shora uvedených pravomocných rozsudků byl žalobce povinen vydat nárok na bezdůvodné obohacení vůči správci konkursní podstaty. Správce konkursní podstaty se v jakýkoliv okamžik až do zaplacení mohl libovolně domáhat vydání ekvivalentu nájemného po žalovaných; pokud by tak učinil, žádný nárok by žalobci za žalovanými nevznikl. Kdyby disponent nemohl po uživateli požadovat náhradu za užívání věci, dostalo by se faktickému uživateli nespravedlivé výhody v podobě zcela bezplatného užívání cizí věci, a to v situaci, kdy se vlastník rozhodne vznést požadavek na náhradu pouze vůči disponentovi, anebo v souladu s § 2994 o. z. vůči dobrověrnému uživateli vůbec nemůže právo z bezdůvodného obohacení uplatnit. Žalobce dále nesouhlasí s tím, že již od okamžiku vydání rozsudku na vyklizení mu měly být známy skutečnosti rozhodné pro uplatnění nároku, pročež mu měla od téhož okamžiku začít plynout promlčecí lhůta. Nárok uplatněný žalobcem v tomto řízení je nárokem dle § 2994 o. z. Žalobce nabyl (a mohl nabýt) vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení, jakož i o dalších podmínkách rozhodných pro stanovení okamžiku běhu subjektivní promlčecí lhůty nejdříve okamžikem úhrady bezdůvodného obohacení předmětnému správci konkursní podstaty. Rozsudek o vyklizení v žádném případě neříká nic o vypořádání mezi subjekty podle § 2994 o. z. Rovněž je třeba vzít do úvahy, že žalobce nikdy nemohl svoji povinnost dle rozsudku na vyklizení splnit, neboť mu tato povinnost byla stanovena k cizím věcem, ke kterým již neměl žádný právní vztah, a nemohl se tak např. vůči žalovaným domáhat vyklizení (cizí věci) soudní cestou. Výklad soudu prvního stupně by žalobce vedl do procesní pasti – buď by podal žalobu na žalované ještě předtím, než by žalobce plnil správci konkursní podstaty, anebo by jeho nárok na vydání bezdůvodného obohacení od žalovaných byl promlčen. Neměl by tak – dle výkladu soudu prvního stupně – reálně možnost účinně nárok za žalovanými uplatnit. Dle žalobce je námitka promlčení vznesená žalovanými v rozporu s dobrými mravy, a to z toho důvodu, že žalovaní by totiž v takovém případě těžili z vlastního protiprávního jednání ve smyslu § 6 odst. 2 o. z., neboť to byli právě žalovaní, kteří skutečně užívali bytovou jednotku náležející do konkursní podstaty bez platného právního důvodu. Dle žalobce je plnění požadováno na základě § 2994 o. z. ve spojení s § 2999 odst. 2 věta za středníkem o. z. Jsou zde dány důvody pro výluku předpokládanou § 2999 odst. 2 věta za středníkem o. s. ř., neboť výše úplaty sjednané v (neplatné) nájemní smlouvě byla jistě ovlivněna skutečností, že nájemné bylo sjednáno jako ke družstevnímu bytu, přestože se o družstevní byt v důsledku neplatnosti vůbec nejednalo. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

15. V průběhu řízení žalobce dále odvolání doplnil tak, že podstata věci spočívá v nerovnováze mezi třemi subjekty – konkursním správcem, žalobcem a žalovanými – tedy v tom, že žalobce uhradil konkursnímu správci náhradu za užívání bytů, ačkoliv je sám neužíval, zatímco žalovaní byty fakticky užívali bez odpovídající úhrady. Tím vznikla situace, kdy žalobce nese majetkovou zátěž bez prospěchu a žalovaní naopak získávají prospěch bez nákladů, což je podle žalobce v rozporu se zákazem dvojího prospěchu a vyžaduje právní korekci. Ve vztahu ke správci konkursní podstaty jako vlastníkovi předmětných bytových jednotek jsou žalobce jako disponent a žalovaní jako faktičtí uživatelé v postavení solidárních dlužníků, z čehož plyne, že věřitel mohl požadovat celé plnění po kterémkoli z nich. Skutečnost, že plnění poskytl výhradně žalobce, je pouze otázkou vnějšího vztahu, která však nezbavuje žalované odpovědnosti ve vztahu vnitřním. V tomto vnitřním vztahu mezi spoludlužníky je rozhodující, kdo měl z užívání prospěch, přičemž žalobce zdůrazňuje, že byty neužíval, zatímco žalovaní ano. Je tedy zřejmé, že konečnou tíži plnění mají nést žalovaní a žalobci náleží regres v plném rozsahu jím uhrazené částky, neboť zaplatil více, než odpovídá jeho podílu, a to dle § 1876 odst. 2 o. z. Dobrá víra na straně žalovaných v rozhodném období je vyloučena, neboť nejpozději od roku 2015 museli být seznámeni s tím, že nemovité věci (včetně předmětných bytových jednotek) náleží do konkursní podstaty a že žalobce není oprávněn s nimi nakládat. Tato skutečnost byla zjistitelná z veřejných evidencí i z celé řady dalších zdrojů, jako jsou soudní řízení, členské schůze či informace o zamýšlených dražbách. Žalovaní (s výjimkou žalovaného 1.) pak byli vedlejšími účastníky řízení na vyklizení, přičemž toto řízení se vedlo již od roku 2001. Z tohoto řízení plyne i vědomost žalovaných coby vedlejších účastníků o tom, že domy byly sepsány (v roce 2008 pravomocně) do konkursní podstaty. Žalobce dále uvedl, že právní kvalifikace nároku není rozhodující, neboť jej lze podřadit jak pod bezdůvodné obohacení, tak pod regres mezi solidárními dlužníky; v obou případech jde o situaci, kdy žalobce plnil za žalované to, co měli plnit sami. V daném případě je navíc třeba aplikovat výjimku z § 2999 odst. 2 o. z., neboť výše úplaty sjednaná v nájemní Anonymizováno), nikdy by výše nájemného nemohla být sjednána pouze v symbolické výši. Výše úplaty tak byla důvodem neplatnosti přímo determinována. Pro případ neúspěchu žalobce navrhl zohlednit při rozhodování o nákladech řízení skutečnost, že žalovaní se podíleli na udržování protiprávního stavu a sami z něj čerpali prospěch.

16. Žalovaní 1., 2 a 4 navrhli napadený rozsudek potvrdit. Nesouhlasí s tím, že by žalobce za ně cokoliv plnil. Žalobce jako bytové družstvo vykonával faktické i právní panství nad bytovými jednotkami prostřednictvím svých členů a současně od nich po celou dobu inkasoval plnění v podobě nájemného. Nelze proto dovozovat, že by žalovaní získali „dvojí prospěch“ spočívající v užívání bytu bez odpovídajícího protiplnění. Naopak, žalovaní byty užívali jako členové družstva v souladu se stanovami a nájemní smlouvou a za toto užívání řádně hradili sjednané nájemné, které odpovídalo zákonným požadavkům na úhradu účelně vynaložených nákladů družstva. Z povahy bytového družstva přitom vyplývá, že jeho hospodaření je neoddělitelně spojeno s jeho členy. Plnění poskytované družstvem třetím osobám je ve svém důsledku plněním jeho členů, stejně jako užívání majetku družstva probíhá prostřednictvím těchto členů. Tato specifika podle žalovaných vylučují aplikaci konstrukcí typických pro běžné obligační vztahy, zejména úvah o bezdůvodném obohacení v rozsahu tvrzeném žalobcem. Žalovaní dále odmítli názor žalobce, že by mu svědčil regresní nárok vůči žalovaným z titulu údajné dlužnické solidarity. Upozornili na to, že vztah mezi konkursním správcem a žalobcem a vztah mezi žalobcem a žalovanými mají odlišnou právní povahu, a nelze je proto mechanicky propojovat. I pokud by žalobce plnil za žalované, mohl by po nich požadovat nanejvýš částku odpovídající sjednanému nájemnému, které však žalovaní již uhradili. Žalobce proto nemůže legitimně požadovat jakékoli další plnění nad tento rámec. Žalobce hradil správci konkursní podstaty bezdůvodné obohacení, které vzniklo na straně samotného žalobce tím, že jako bytové družstvo disponoval s vymezeným okruhem věcí (bytových jednotek), které prostřednictvím svých členů (tj. i žalovaných) užíval a v této souvislosti od svých členů čerpal nebo mohl čerpat úplatu. Povinnost žalobce nahradit správci konkursní podstaty bezdůvodné obohacení nevznikla až nabytím právní moci rozsudků ukládající toto plnění, ale již v okamžiku, kdy on sám takto bez právního titulu disponoval s bytovými jednotkami. Stejně tak na straně osob, jimž žalobce přenechal bytové jednotky k užívání, teoreticky mohla vzniknout povinnost k vydání bezdůvodného obohacení toliko v době, kdy samy užívaly bytovou jednotku, a to jen v případě, že by se skutečně na úkor žalobce bezdůvodně obohatily, např. pokud by mu nezaplatily sjednané nájemné. V daném případě se žalobce coby disponent v souvislosti s umožněním užívání předmětných bytových jednotek fakticky dohodl s žalovanými na finančním protiplnění, které bylo žalovanými také řádně uhrazeno. K námitce žalobce o absenci dobré víry pak uvedli, že bytovou jednotku užívali na základě platných nájemních smluv uzavřených s družstvem, k jejichž uzavření měli ze zákona i ze stanov právo. Po celou dobu jednali v důvěře ve správnost právního stavu a řádně plnili své povinnosti, zejména placení nájemného. Tvrzení o nedostatku dobré víry proto považují za zcela nedůvodné. Odmítli též námitku žalobce, že by jimi vznesená námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy, či by těžili z nepoctivého jednání. Zdůraznili, že jako členové bytového družstva jednali tak, jak se vůči žalobci zavázali, přičemž sami nemohli nikterak ovlivnit majetkové dispozice bytového družstva. Nesouhlasili s tím, aby v případě neúspěchu žalobce bylo stran rozhodování o nákladech řízení postupováno podle § 150 o. s. ř., neboť žalobce neuvádí žádné objektivní důvody, které by takový postup odůvodňovaly.

17. Žalovaný 3. rovněž navrhl, aby byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Soud prvního stupně správně posoudil námitku promlčení, neboť nejpozději z předžalobních výzev správce konkursní podstaty měl žalobce vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení i jeho výši. Námitka promlčení potom nemůže být v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobci nic nebránilo v tom, aby se svých nároků domáhal dříve, než nakonec učinil. Ani samotná obrana žalovaného 3. není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 6 odst. 2 o. z. Byl to naopak žalobce, který uzavíral se svými členy nájemní smlouvy v době, kdy již nemovité věci (v nichž se bytové jednotky nacházely) byly sepsány do konkursní podstaty úpadce Anonymizováno (sepsány byly v roce 1999). Od samého počátku tedy postupoval v rozporu se zákonem, přičemž nerespektoval ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, kterým bylo uloženo žalobci předmětné nemovité věci vyklidit, když žádné opatření k naplnění tohoto rozhodnutí nepřijal. Pokud žalobce namítá, že žalovaní nemohli být v dobré víře, uvádí žalovaný 3., že po celou dobu jednal v důvěře v žalobce, který do poslední chvíle zpochybňoval postup správce konkursní podstaty, relevanci jím podaných žalob, nenavrhl řešení situace po neúspěchu s excindační žalobou, stejně jako i v případě žaloby na vyklizení. Žalovaný 3. jako slabší strana neměl šanci žádným způsobem (kvalifikovaně) ovlivňovat postup žalobce v této věci, a to i vzhledem k omezenému množství informací, které žalobce svým členům poskytoval. Je tak zcela nemravné dovolávat se ztráty dobré víry na straně žalovaného 3. Navíc žalovaný 3., při zohlednění inflace, uhradil za předmětný byt násobně více, než činí jako hodnota v dnešní době. Stejně jako ostatní žalovaní, ani žalovaný 3. nesouhlasí s moderací nákladů řízení dle § 150 o. s. ř., neboť k tomu žalobce nepředložil žádné relevantní argumenty.

18. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v intencích ustanovení § 212 o. s. ř. podle ustanovení § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je nedůvodné.

19. Po stránce skutkové se odvolací soud ztotožňuje se zjištěními učiněnými soudem prvního stupně. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalovaný 1., žalovaná 2. a žalovaný 4. byli v období od 5. 6. 2016 do 27. 4. 2021 členy žalobce, a na základě toho uživateli bytových jednotek, a to žalovaný 1. bytové jednotky č. Anonymizováno, k. ú. adresa, dle nájemní smlouvy ze dne 26. 6. 2003, žalovaná 2. bytové jednotky č. Anonymizováno, k. ú. adresa, dle nájemní smlouvy ze dne 1. 7. 2003, a žalovaný 4. bytové jednotky č. Anonymizováno, k. ú. adresa, dle nájemní smlouvy ze dne 1. 7. 2003. Žalovaný 3. byl pak členem žalobce v období od 5. 6. 2016 do 20. 6. 2018, přičemž dohodou ze dne 20. 6. 2018 byl členský podíl žalovaného 3. převeden na jeho děti. Žalovaný 3. užíval v uvedeném období bytovou jednotku č. Anonymizováno, a to dle nájemní smlouvy ze dne 26. 6. 2003. Žalovaní předmětné bytové jednotky užívali za úplatu, kterou po celou dobu užívání řádně hradili. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 3. 2022, č. j. 4 C 69/2019-527, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2022, č. j. 21 Co 228/2022-566, bylo prokázáno, že žalobce vyplatil do konkursní podstaty úpadce Anonymizováno, částku 18 261 187 Kč s příslušenstvím, a to jako bezdůvodné obohacení za období od 5. 5. 2016 do 31. 12. 2018, kdy žalobce bez právního důvodu užíval zmíněné pozemky. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. 10. 2022, č. j. 13 C 431/2021-177, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2024, č. j. 23 Co 81/2024-436, bylo prokázáno, že žalobce vyplatil do konkursní podstaty úpadce Anonymizováno., částku 18 318 500 Kč s příslušenstvím, a to jako bezdůvodné obohacení za období od 1. 1. 2019 do 27. 4. 2021, kdy žalobce bez právního důvodu užíval zmíněné pozemky. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4470/2015, byly změněny předchozí rozhodnutí soudů o žalobě konkursního správce úpadce Anonymizováno na vyklizení několika bytových domů, postavených žalobcem na zmíněných pozemcích tak, že této žalobě bylo vyhověno. Nejvyšší soud totiž ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že žalovaný (nyní žalobce) neměl k užívání předmětných nemovitostí žádný právní titul, a že obrana založená na dobré víře a legitimním očekávání převodu nemovitostí nemůže obstát. Nejvyšší soud zdůraznil, že žalovaný (nyní žalobce) po prohlášení konkursu na majetek úpadce Anonymizováno a po zařazení nemovitostí do konkursní podstaty s těmito nemovitostmi nakládal bez souhlasu správce konkursní podstaty, čímž porušil § 18 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání. Uzavřené nájemní smlouvy s vedlejšími účastníky byly proto shledány absolutně neplatnými. Nejvyšší soud rovněž konstatoval, že tzv. příslib převodu nemovitostí, na který se žalovaný (nyní žalobce) odvolával, nebyl učiněn v souladu se zákonem, neboť chyběl souhlas konkursního soudu se zpeněžením mimo dražbu, což je nezbytný předpoklad platnosti takového právního úkonu; žalovaný (nyní žalobce) navíc jakožto člen věřitelského výboru měl být s těmito pravidly obeznámen. Nejvyšší soud uzavřel, že žalované družstvo nejednalo v omluvitelném omylu, a tudíž nemohlo být v dobré víře. Nejvyšší soud rovněž neshledal, že by výkon práva mohl být v tomto případě omezen korektivem dobrých mravů, a doplnil, že riziko investic do výstavby nelze přenášet na ostatní konkursní věřitele, kteří pravidla konkursního řízení dodrželi.

20. Soud prvního stupně postupoval zcela správně, když na takto zjištěný skutkový stav aplikoval příslušná ustanovení o. z.

21. Dle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odstavce 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

22. Dle § 2994 dal-li někdo neoprávněně věc k užívání nebo požívání jinému, aniž ten byl v dobré víře, má vlastník nebo spoluvlastník věci vůči uživateli nebo poživateli právo na náhradu.

23. Dle § 2999 odst. 2 o. z. plnil-li ochuzený za úplatu, poskytne se náhrada ve výši této úplaty; to neplatí, zakládá-li výše úplaty důvod neplatnosti smlouvy nebo důvod pro zrušení závazku, anebo byla-li výše úplaty takovým důvodem podstatně ovlivněna.

24. Dle § 3002 odst. 1 o. z. plnila-li strana podle úplatné smlouvy, byť nebyla platná, není její právo na peněžitou náhradu vůči druhé straně ustanoveními § 3000 a 3001 dotčeno. To platí i v případě, že byl závazek z takové smlouvy zrušen. Dle odstavce 2 téhož ustanovení užíval-li věc nabytou podle úplatné smlouvy poctivý příjemce a je-li smlouva neplatná, poskytne druhé straně náhradu za užívání, avšak jen do výše odpovídající jeho prospěchu.

25. Dovolací soud při výkladu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 akcentoval, že při přenechání cizí nemovité věci k užívání jinému neoprávněnou osobou nezískává na úkor vlastníka bezdůvodné obohacení přímo faktický uživatel věci, ale subjekt, který tuto nemovitost (či její část) přenechává třetí osobě k užívání (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 16/2012, či jeho rozsudky ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3382/2014, a ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4753/2017). Na těchto závěrech Nejvyšší soud obecně setrvával i v případě, že mezi skutečným vlastníkem věci a jejím neoprávněným pronajímatelem neexistoval žádný smluvní vztah (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2265/2014, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 1089/2005). V režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 je podaný výklad nutné modifikovat ve světle § 2994 o. z., podle něhož dal-li někdo neoprávněně věc k užívání nebo požívání jinému, aniž ten byl v dobré víře, má vlastník nebo spoluvlastník věci vůči uživateli nebo poživateli právo na náhradu. Citované ustanovení na rozdíl od dřívější právní úpravy podmiňuje platnost shora naznačených tezí naplněním požadavku dobré víry, což má za následek, že není-li třetí osoba, jíž byla nemovitost (či její část) přenechána neoprávněně k užívání, v dobré víře, že ten, kdo jí dal předmětnou nemovitost k užívání, k tomu skutečně byl oprávněn, může vlastník požadovat vydání bezdůvodného obohacení jak po subjektu, který nemovitost neoprávněně přenechal jinému k užívání, tak po faktickém uživateli, jenž své užívací právo od tohoto subjektu odvozuje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1028/2018). Z dikce § 2994 o. z. potom vyplývá, že se nastíněná idea prosadí i v případě, že subjekt, jenž neoprávněně disponuje s cizí hodnotou, třetí osobě věc přenechal nikoli na základě smlouvy, nýbrž například v rámci společenské úsluhy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 493/2021).

26. Nabytí majetkového prospěchu nelze vázat pouze na faktické užívání věci, neboť majetkovou hodnotu představuje již samotné užívací právo (jež lze realizovat i jeho přenecháním třetí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2025, sp. zn. 26 Cdo 731/2025).

27. V řízení bylo prokázáno, že žalobce vydal správci konkursní podstaty Anonymizováno bezdůvodné obohacení za to, že umožnil užívání bytů svým členům, se kterými uzavřel nájemní smlouvy, následně shledané neplatnými, a to na základě rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 3. 2022, č. j. 4 C 69/2019-527, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2022, č. j. 21 Co 228/2022-566, za období od 5. 5. 2016 do 31. 12. 2018, a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. 10. 2022, č. j. 13 C 431/2021-177, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2024, č. j. 23 Co 81/2024-436, za období od 1. 1. 2019 do 27. 4. 2021. Bezdůvodné obohacení vzniklé žalobci (na úkor vlastníka) spočívalo v tom, že přenechal třetí osobě cizí věc (byt) k užívání, a to dle § 2991 odst. 2 o. z., neboť samotné užívací právo představuje majetkovou hodnotu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2025, sp. zn. 26 Cdo 731/2025).

28. Zákonné ustanovení § 2994 o. z. rozšiřuje možnost vlastníka věci, která je neoprávněně užívána (požívána), domáhat se vydání bezdůvodného obohacení vedle osoby, která dala věc do užívání nebo požívání, též vůči faktickému uživateli (poživateli) věci, a to za předpokladu, pokud faktický uživatel není v dobré víře. Jinými slovy, § 2994 o. z. není další zvláštní skutkovou podstatou bezdůvodného obohacení, ale rozšiřuje ochranu vlastníka, v případě neoprávněného užívání cizí hodnoty. Bylo právem správce konkursní podstaty úpadce Anonymizováno, aby zvolil, zda se bude domáhat vydání bezdůvodného obohacení za neoprávněné užívání předmětného atriového bytu po žalobci jako disponentovi dle § 2991 odst. 2 o. z. anebo po žalovaných jako faktických uživatelích, za podmínek dle § 2994 o. z., neboť v obou případech se (ve vztahu k vlastníkovi atriového bytu) jedná o vydání bezdůvodného obohacení z důvodu neoprávněného užívání cizí věci. Jak bylo v řízení prokázáno, žalovaní byli (s výjimkou žalovaného 1.) vedlejšími účastníky řízení, v němž byl vydán rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4470/2015, kterým bylo konstatováno, že nájemní smlouvy uzavřené žalobcem s jeho členy, tedy i s žalovanými, jsou absolutně neplatné. Od tohoto okamžiku tedy žalovaní nemohli být v dobré víře, že atriové byty užívají oprávněně (i žalovanému 1. tato skutečnost musela být nepochybně známa), a tudíž v této části nároku se mohl správce konkursní podstaty Anonymizováno domáhat plnění jak po žalobci, tak po žalovaných. Bylo však čistě volbou vlastníka věci (atriových bytů), zda půjde cestou uplatnění nároku po žalobci dle § 2991 odst. 2 o. z. či po jednotlivých faktických uživatelích pro období, kdy již nebyli v dobré víře, že byty užívají po právu, dle § 2994 o. z. Ustanovení § 2994 o. z. tak od určitého okamžiku rozšiřuje pasivní legitimaci obohacených subjektů vůči ochuzenému vlastníku, ale neupravuje způsob jejich vypořádání, pokud plnění ochuzenému vlastníku poskytne jen jeden z nich. Při vypořádání jejich vztahu proto bylo nezbytné posoudit způsob, kterým byla věc přenechána faktickému uživateli (tj. na základě smlouvy, která netrpí žádnou vadou či na základě smlouvy, která bude z jakéhokoliv důvodu shledána neplatnou či nicotnou).

29. Žalovaní užívali předmětný atriový byt na základě nájemní smlouvy uzavřené s žalobcem (ze dne 1. 7. 2003, resp. 26. 6. 2003), a to za úplatu sjednanou ve smlouvě. Uzavření těchto smluv jim bylo umožněno na základě toho, že byli členy žalobce jako bytového družstva. Základní povinností bytového družstva bylo jak v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, tak i v poměrech nové právní úpravy (účinné od 1. 1. 2014) zabezpečovat bytovou potřebu svých členů (viz § 221 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013, a § 733 odst. 2 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, ve znění pozdějších předpisů). Jestliže tedy žalobce umožnil žalovaným užívání předmětných atriových bytů, plnil tak povinnost bytového družstva vůči svým členům, tedy uspokojovat jejich bytovou potřebu, která mu vyplývá ze zákona a ze samotné podstaty bytového družstva. Tato povinnost i nadále trvala po vydání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, kterým byla žalobci uložena povinnost vyklidit byty, jejichž užívání svým členům, tedy i žalovaným, umožnil na základě nájemní smlouvy, byť absolutně neplatné. V takovém případě pro vzájemné vypořádání žalobce a žalovaných bylo třeba vyjít z toho, že žalobce umožnil žalovaným plnění právě na základě smlouvy, která byla shledána neplatnou. Jedná se tak o kondikci (nárok na vydání bezdůvodného obohacení) z plnění bez právního důvodu ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z., které je třeba vypořádat postupem dle § 2999 odst. 2 o. z., a žalovaní jsou tedy povinni vydat bezdůvodné obohacení odpovídající výši úplaty, která byla v nájemní smlouvě sjednána. Mezi účastníky nebylo sporné, že úplatu (nájemné) žalovaní po celou dobu, za kterou je plnění požadováno, plnili, a tudíž již žalobci žádný nárok nevznikl. Výše úplaty nepochybně nebyla důvodem neplatnosti nájemní smlouvy, jak mylně uvádí žalobce. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 27. 6. 2018 dovodil neplatnost této nájemní smlouvy zejména pro porušení § 18 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., tedy nakládání s majetkem úpadce bez souhlasu správce konkursní podstaty. Výše úplaty sjednaná mezi žalobcem a každým z žalovaných tak logicky nezpůsobila neplatnost této smlouvy, a tudíž není důvodu pro uplatnění zákonné výjimky vypořádání nároku z bezdůvodného obohacení pro případ neplatné úplatné smlouvy dle § 2999 odst. 2 část věty za středníkem o. z. Skutečnost, že výše úplaty odrážela existenci nájemního vztahu mezi účastníky, nic na tomto závěru nemění, neboť i pokud by výše sjednaného nájemného byla jiná, na závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy by se ničeho nezměnilo.

30. Pokud žalobce odkazoval na to, že je třeba při vypořádání nároku postupovat dle § 3002 odst. 1 o. z., s tímto závěrem lze souhlasit. Toto zákonné ustanovení totiž vylučuje aplikaci § 3000 a § 3001 o. z. pro případ neplatnosti úplatné smlouvy a výslovně uvádí, že je třeba při vypořádání vzájemných nároků postupovat dle § 2999 o. z., což odvolací soud v daném případě činí.

31. Je třeba zdůraznit, že žalobci nevznikl za žalovanými nárok na vydání bezdůvodného obohacení odpovídající plnění, které za to, že jako disponent umožnil užívání atriového bytu, byl povinen dle shora uvedených rozsudků zaplatit do majetkové podstaty úpadce Anonymizováno jako vlastníka atriového bytu. Žalobce totiž neplnil nedluh, sám se obohatil, když umožnil užívání bytů ve vlastnictví třetí osoby, čímž se bezdůvodně obohatil na úkor vlastníka atriových bytů jako ochuzeného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2025, sp. zn. 26 Cdo 731/2025). Plnění žalovaným – přenechání atriových bytů k užívání – žalobce poskytoval právě z důvodu existence nájemních smluv, které byly shledány absolutně neplatnými, a je tedy třeba při vypořádání bezdůvodného obohacení postupovat dle plnění poskytovaného dle neplatných nájemních smluv, jak je uvedeno shora. Neboli, obohacení žalovaných se zakládá výlučně na plnění, které jim žalobce poskytoval na základě uzavřených nájemních smluv; jedná se tak o nárok (kondikci) z plnění, a tudíž nelze uvažovat o kondikci nikoliv z plnění, např. plnění nedluhu, které je tím blokováno (srov. Melzer, Filip. Vypořádání bezdůvodného obohacení ze smluv neplatných pro nesvéprávnost. Právní rozhledy, 2025, č. 23-24).

32. Nelze souhlasit s argumentem žalobce, že jeho nárok je regresním nárokem dvou solidárně zavázaných dlužníků ve smyslu § 1876 odst. 2 o. z., když zákon solidární postavení mezi disponentem a faktickým uživatelem nestanoví. Vlastník atriového bytu si, pro určité období, mohl vybrat, zda se vydání bezdůvodného obohacení bude domáhat po žalobci (dle § 2991 odst. 2 o. z.) či po žalovaných (dle § 2994 o. z.). To, že se vlastník bytu, mohl domáhat (pro určité období vymezené právní moci rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, který přerušil dobrou víru žalovaných) vydání bezdůvodného obohacení i po žalovaných, kteří již nebyli v dobré víře, že předmětné atriové byty užívají na základě platného právního titulu, neznamená nic jiného, než že se rozšiřuje ochrana vlastníka věci. Následkem plnění disponenta (žalobce) zanikl v rozsahu plnění dluh žalovaných (faktických uživatelů) ve vztahu k vlastníkovi atriového bytu, nezakládá však mezi nimi pravou solidaritu. Navíc žalobce svou argumentací směřuje k tomu, že to byli výlučně žalovaní, kdo se bezdůvodně obohatili tím, že fakticky předmětný atriový byt užívali, ačkoliv to byl žalobce, který umožnil žalovaným užívání předmětných bytů, čímž nezákonným způsobem vyřešil svoji povinnost vůči žalovaným jakožto svým členům uspokojit jejich bytovou potřebu (a to i po vydání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, který mu ukládal povinnost vyklidit všechny byty), a tím jeho vlastníkovi znemožnil realizaci vlastnického práva.

33. Nelze vyloučit, že v důsledku toho, že žalovaní užívali předmětné atriové byty, aniž žalobci (dle jeho tvrzení) poskytovali adekvátní protiplnění, mohla vzniknout žalobci škoda. V takovém případě by bylo na žalobci, aby tvrdil a prokázal existenci všech složek nároku z odpovědnosti na náhradu škody, zejména to, že každý z žalovaných dopustil protiprávního jednání na úkor žalobce (což není složkou nároku na vydání bezdůvodného obohacení), výši škody a příčinnou souvislost mezi tímto protiprávním jednáním a vzniklou škodou. Žalobce v tomto směru žádná tvrzení v řízení neuváděl, naopak zdůraznil, že shledává základ nároku právě v tom, že byl nucen vydat bezdůvodného obohacení za užívání atriového bytu vlastníkovi, ačkoliv fakticky je užívali žalovaní. Soud byl těmito skutkovými tvrzeními vázán, přičemž nebylo na místě poučit žalobce o možném jiném právním posouzení dle § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť by tím byla žalobní tvrzení překročena a šlo by o zcela jiný skutek.

34. Z výše uvedených důvodů shledal odvolací soud shodně jako soud prvního stupně nárok uplatněný žalobou jako nedůvodný. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který shledal uplatněný nárok promlčeným, dospěl odvolací soud k závěru, že nárok žalobce za žalovanou vůbec nevznikl. Z tohoto důvodu se odvolací soud již nezabýval argumentací o promlčení žalovaného nároku, stejně tak, že uplatněná námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy.

35. Odvolací soud se ztotožnil též se soudem prvního stupně, pokud jde o nákladový výrok, kterým byla uložena povinnost žalobce zaplatit náhradu nákladů řízení žalovaným dle § 142 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud neshledal důvody pro změnu tohoto výroku z důvodu aplikace § 150 o. s. ř., jak navrhoval žalobce. Je třeba zdůraznit, že žalobce nebyl k podání předmětné žaloby „donucen“ žalobou, kterou na něj podal správce konkursní podstaty úpadce Anonymizováno, jak tvrdí, a vynucoval tak splnění povinností, které měli od počátku žalovaní. Jak bylo podrobně uvedeno shora, žalobce byl ve vztahu k vlastníkovi atriového bytu povinen k vydání bezdůvodného obohacení, jak mu bylo ostatně soudy uloženo. Ve vztahu k žalovaným mu žádný nárok na vydání bezdůvodného obohacení nevznikl, a tudíž není důvodu žalovaným, kteří se v řízení úspěšně bránili, náklady řízení nepřiznat. Skutečnost, že situace byla vyvolána dlouhotrvajícím konkursním řízení ve věci úpadce Anonymizováno není důvodem zvláštního zřetele hodným pro postup dle § 150 o. s. ř.; pokud nepřiměřenou délkou řízení (bude-li shledána) byla žalobci způsobena škoda, je na místě postupovat dle zákona č. 82/1998 Sb. a domáhat se v příslušném řízení odškodnění. V této souvislosti odvolací soud připomíná, že to byl ostatně i žalobce, kdo přispěl k celkové délce nejistoty, neboť i přes uloženou povinnost vyklidit byty ve vlastnictví úpadce Anonymizováno s., tedy i atriových bytů, nikterak v tomto směru promptně nekonal, ať už výzvou k vyklizení bytů anebo požadavkem na tržní nájemné.

36. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

37. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., v souladu s § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaní byli ve věci zcela úspěšní, a potom jim náleží náhrada nákladů řízení v plném rozsahu. Tyto náklady se sestávají z odměny advokáta a paušální náhrady hotových výdajů, a to u každého z žalovaných za celkem 2 úkony právní služby a paušální náhrady hotových výdajů (vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu). U každého z žalovaných se pak výše odměny odvíjí od výše nároku, který vůči němu žalobce uplatňoval, který je tarifní hodnotou, přičemž výše odměny činí v souladu s § 6, § 7 a § 8 odst. 1 advokátního tarifu 11 220 Kč u každého z žalovaných za jeden úkon právní služby. Protože žalovaní 1., 2. a 4. jsou zastoupeni jedním advokátem, je třeba jim v souladu s § 12 odst. 4 advokátního tarifu přiznat odměnu krácenou o aritmetický průměr procentních hodnot uvedených v tomto ustanovení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2025, sp. zn. 25 Cdo 1552/2025). Protože advokát zastupoval v tomto řízení 3 žalované, činí aritmetický průměr hodnot, o který je třeba odměnu krátit 20 % [(0 + 20 % +40 %) / 3 = 20 %]. Výše odměny za jeden úkon právní služby pro každého z žalovaný 1., 2. a 4. tak činí 8 976 Kč. Každému z žalovaným 1., 2. a 4. tak náleží náhrada za zastupování advokátem 2 x odměna ve výši 8 976 Kč, 2 x jedna třetiny paušální náhrady hotových výdajů (paušální náhrada hotových výdajů činí dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu 450 Kč, jedna třetina činí 150 Kč), a to dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014, a 21 % DPH, celkem tedy (po zaokrouhlení) 22 085 Kč. Žalovanému 3. pak náleží náhrada za zastupování advokátem, a to odměna ve výši 11 220 Kč a paušální náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu), dále 21 % DPH z uvedených částek, celkem 28 241 Kč.

38. Odvolací soud nepřiznal odměnu a paušální náhradu hotových výdajů za úkony právní služby představující doplňování vyjádření k odvolání, neboť se jednalo o opakování argumentace uváděné v průběhu řízení, a tudíž se nejednalo o nezbytný a účelný úkon právní služby.

39. Lhůta k plnění byla určena podle § 160 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř., neboť ke stanovení delší lhůty neshledal odvolací soud žádný důvod; místo k plnění náhrady nákladů řízení bylo určeno podle § 149 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu Praha-západ, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí nebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.