23 Co 19/2026

Plný text

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Kučery a soudců JUDr. Ireny Sekavové a Mgr. Filipa Janka ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO: IČO žalobkyně, sídlem Adresa žalobkyně zastoupena advokátkou Jméno advokátky, sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované, narozena Datum narození žalované, bytem Adresa žalované, , zastoupena advokátem Jméno advokáta, sídlem Adresa advokáta o zaplacení 947 424,20 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 11. 8. 2025, č. j. 16 C 101/2024 – 552,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se žaloba, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 947 424,20 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně od 2. 11. 2021 do zaplacení, s úrokem ve výši 3,54 % ročně z této částky od 1. 10. 2021 do zaplacení, zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 4 350 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení 450 Kč a 138 485 Kč k rukám zástupce žalované, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované separované náklady odvolacího řízení vzniklé v souvislosti s jednáním odvolacího soudu dne 28. 4. 2026 ve výši 15 367 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalované.

1. Okresní soud Praha – západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 8. 2025, č. j. 16 C 101/2024 – 552, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 947 424,20 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně od 2. 11. 2021 do zaplacení a s úrokem ve výši 3,54 % ročně z této částky od 1. 10. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Výrokem II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení 301 410,94 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně vyplývající ze smlouvy o hypotečním úvěru, kterou žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně dne 11. 11. 2009. Právně věc posoudil soud prvního stupně jako úvěrovou smlouvu uzavřenou mezi účastníky podle § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále „obch. zák.“). Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná z úvěru vyčerpala finanční prostředky ve výši 1 252 876,89 Kč. Výši nesplacené jistiny převzal ze znaleckého posudku tituly před jménem jméno FO, která dlužnou jistinu stanovila ve výši žalované částky. Uvedený znalecký posudek byl předložen v předchozím řízení mezi účastníky, které bylo vedeno u soudu prvního stupně pod sp. zn. 18 C 168/2018, ve kterém byla žaloba zamítnuta za stavu, že tehdejší zesplatnění úvěru nebylo účinné. V daném řízení však soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně úvěr znovu a platně zesplatnila ke dni 30. 9. 2021, což žalované písemně oznámila přípisem z 1. 10. 2021. Soud prvního stupně neshledal důvodnými námitky žalované. Námitku promlčení odmítl s odůvodněním, že smlouva o úvěru je absolutním obchodem a s ohledem na aplikaci právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (s ohledem na skutečnost, že smlouva o hypotečním úvěru byla uzavřena v roce 2009) se v daném případě uplatní čtyřletá promlčecí doba v souladu s ust. § 397 obch. zák. Námitku nedostatku oprávnění žalobkyně k zesplatnění odmítl soud prvního stupně s tím, že s pohledávkou přešla na žalobkyni z právní předchůdkyně i práva s ní spojená. Námitku neplatnosti úvěrové smlouvy pro nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalované soud rovněž odmítl, když v době uzavření úvěrové smlouvy nebyl součástí tuzemského právního řádu ani zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a rovněž dospěl k závěru, že tvrzení žalované, že v době uzavření smlouvy o hypotečním úvěru neměla k dispozici občanský průkaz, se prokázalo jako nepravdivé. Svědeckou výpovědí vzal za prokázané, že smlouva byla uzavřena standardním postupem, kdy v daném případě se jednalo o refinancování původního úvěru, kdy žalovaná předchozí úvěr s vyšší splátkou řádně splácela, což ostatně činila i v případě předmětného úvěrového závazku od uzavření smlouvy až do roku 2018. Důvodnou neshledal soud prvního stupně ani námitku res iudicata, tj. věci již pravomocně rozsouzené, když v předchozí věci účastníků vyplývající z téhož úvěrového závazku, byla žaloba žalobkyně zamítnuta, avšak jsem závěrem, že úvěr dosud zesplatněn řádně nebyl. Pokud žalobkyně následně úvěr zesplatnila, není dána překážka věci rozhodnuté.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala včas odvolání žalovaná, která namítala, že soud prvního stupně se řádně nevypořádal s námitkou věci rozsouzené a poukazovala na skutečnost, že žalobkyně podala proti žalované již celkem 10 žalob (z toho dva insolvenční návrhy, některé vzala zpět, případně byly zastaveny poté, kdy žalobkyně nedoplnila k výzvě soudu podání a že v dané věci bylo již ve třech případech pravomocně rozhodnuto. Namítala, že nedošlo k účinnému zesplatnění úvěru, neboť přípis o zesplatnění jí nebyl nikdy doručen a pouhé předložení listiny a podacího lístku podle žalované neprokazuje účinnost zesplatnění. Na podporu své obrany předložila informaci právnická osoba. ke sledované zásilce s číslem uvedeným na podacím lístku, dle které šlo o zásilku převzatou do přepravy právnická osoba. až dne 28. 3. 2025. Namítla dále, že pokud nebylo zesplatnění účinné, může žalobkyně, případně žádat jen jednotlivé splátky, které nejsou promlčené. Nesouhlasila ani s přiznáním smluvního úroku ve výši 3,54 % po roce 2016, když tato sazba byla zvolena jen na pětileté fixační období od 1. 11. 2011 a po 31. 10. 2016 tedy žalobkyně již nemohla z této sazby bez dalšího vycházet. Namítla částečné promlčení pohledávky, kdy při podání žaloby dne 12. 3. 2024 jsou promlčeny splátky splatné od 1. 5. 2018 do 29. 2. 2020. Nesouhlasila ani s přiznáním náhrady nákladů řízení žalobkyni s tím, že žalované nebyla řádně zaslána předžalobní výzva. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba bude v plném rozsahu zamítnuta.

3. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalované navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako správného. Ve shodě se soudem prvního stupně neshledala důvodné námitky žalované, kdy i s poukazem na rozhodnutí exekučních soudů není dána podle žalobkyně ani překážka věci rozsouzené či překážka věci zahájené. Za nedůvodnou považovala i námitku žalované proti provedeným důkazům, když znalecký posudek znalkyně tituly před jménem jméno FO na výši dlužné částky nepochybně lze použít i v daném řízení (byť byl žalovanou předložen v řízení shodných účastníků vedeném pod sp. zn. 18 C 168/2018), neboť určuje stav k říjnu 2018 a žalovaná sama nepopírá, že od dubna 2018 žádné splátky na hypoteční úvěr neplatila. Nedůvodná je podle žalobkyně i námitka, že žalobkyně nemůže zesplatnit úvěr, pokud není držitelem bankovní licence, když spolu s postupovanou pohledávkou přešlo na žalobkyni i právo zesplatnění. Ztotožnila se s posouzením věci soudem prvního stupně, i pokud jde o námitku promlčení.

4. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné.

5. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností Anonymizováno a. s. byla dne 11. 11. 2009 uzavřená smlouva o hypotečním úvěru, na základě které žalovaná čerpala úvěr ve výši 1 252 876,89 Kč. Na úvěr hradila splátky do 17. 4. 2018. V roce 2014 došlo k přejmenování právní předchůdkyně žalobkyně na Anonymizováno která pohledávku za žalovanou postoupila smlouvou ze dne 20. 3. 2018 na společnost IT právnická osoba. (žalované oznámeno přípisem z 28. 3. 2018), následně smlouvou z 10. 4. 2018 byla pohledávka postoupena na žalobkyni. V řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 18 C 168/2018 byla zamítnuta žaloba žalobkyně na zaplacení 991 000 Kč, jako dlužné částky z předmětné úvěrové smlouvy, a to z důvodu, že zesplatnění úvěru učiněné právní předchůdkyni žalobkyně dne 27. 7. 2016 nebylo účinné, neboť žalovaná nebyla v tvrzeném prodlení, když žalovaná uhradila na předmětný úvěr vyšší částku, než v jaké měla předepsané celkové splátky. V tomto rozsahu nebylo o skutkovém stavu mezi účastnicemi sporu. Podle odvolacího soudu zůstala sporná otázka, jaká konkrétní část pohledávky je uplatněna v daném řízení, z jakých jednotlivých splátek se skládá a zda nastala splatnost celé žalované částky v důsledku účinného zesplatnění úvěru, učiněného žalobkyní dne 30. 9. 2021. Žalobkyně byla v tomto směru odvolacím soudem v souladu s ustanovením § 118a o. s. ř. poučena k úpravě a doplnění žalobních tvrzení tak, že její dosavadní tvrzení nepostačují k závěru, z jakých jednotlivých částí se žalovaná částka skládá, jaké jednotlivé splátky měly být žalovanou uhrazeny a kdy nastala jejich splatnost. Žalobkyně podáním ze dne 31. 3. 2026 však uvedla pouze souhrnné údaje o výši čerpaného úvěru, počtu splátek, úrokových sazbách v jednotlivých obdobích a souhrnných úhrada žalované na jistinu, úroky a poplatky. Současně tvrdila, že zůstatek jistiny ke dni 17. 4. 2018 činil 945 442,94 Kč, přestože žalobou uplatnila částku 947 424,20 Kč, aniž by tento rozdíl vysvětlila. Nejasné a rozporné je i tvrzení o 188 splátkách počínající dnem 18. 5. 2018. Uvedené doplnění tedy obsahuje pouze souhrnné údaje po časových úsecích, nikoliv individualizaci žalobního nároku po jednotlivých splátkách a nadto je vnitřně rozporné. Kromě rozporů v uhrazených částkách žalobkyně ve stanovené lhůtě nespecifikovala poměr jistiny a úroku z úvěru v případě jednotlivých (dlužných) splátek. Z tohoto důvodu nelze přezkoumat, do jaké míry žalobkyní udávané poměry jistiny úvěru a úroku z úvěru (byť v souhrnných částkách) odpovídají skutečnosti a jaká část úvěru (byť případně pouze co do jistiny) uhrazena nebyla. Žalobkyně v podstatě vychází ze souhrnné částky, tak, jak byla uváděna v jiném řízení účastníků, aniž by bylo najisto postaveno, z jakých dílčích neuhrazených splátek sestává. Není zřejmé, v jakém rozsahu zahrnuje i splátky, které žalovaná vůči její osobě považuje za již promlčené. Ani další doplnění, ke kterému byl žalobkyni dán prostor, uvedené rozpory neodstranilo a nesplňuje požadavky na úplné skutkové vylíčení věci. Žalobkyně předložila excelovou tabulku obsahující část splátkového kalendáře, nadto ještě s rozporným tvrzením o tom, že se má od května 2018 jednat o částky žalovanou uhrazené, přestože ve svém žalobním návrhu a rovněž ve svém přípisu ze dne 31. 3. 2026 žalobkyně tvrdí, že žalovaná splácela úvěr pouze do 17. 4. 2018. Tento rozpor nelze odstranit ani poukazem na „písařskou chybu“, jak žalobkyně učinila při závěrečném vyjádření u jednání odvolacího soudu. Není zřejmé, zda jde o hypotetický splátkový kalendář, o přehled splátek splatných, či o přehled splátek údajně uhrazených a není z tohoto podání patrný vztah k žalované částce. Žalobkyně tedy povinnost tvrzení nesplnila a odvolací soud proto uzavřel, že žalobkyně ani po řádném poučení podle § 118a o. s. ř. neuvedla všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a neunesla tedy břemeno tvrzení.

6. Za shora uvedené procesní a skutkové situace, kdy již shora uvedené důvody postačují k závěru o nedůvodnosti žaloby, se odvolací soud již podrobněji nezabýval dalšími odvolacími námitkami žalované (které jsou shodné jako v řízení před soudem prvního stupně). Nad rámec shora uvedeného odvolací soud pouze uvádí, že se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě není dána překážka věci rozhodnuté, neboť v žalovanou uváděném předchozím řízení obou účastnic, které před soudem prvního stupně bylo vedeno pod sp. zn. 18 C 168/2018 byla předmětem řízení odlišná částka, a to vycházející i z jiného skutkového základu, když právní posouzení věci se vztahovalo k podmínkám zesplatnění úvěru z 27. 7. 2016. Překážku věci rozsouzené nezakládá ani výsledek řízení, ve kterém bylo řízení zastaveno poté, kdy nebyl žádnou ze stran podán návrh na pokračování v řízení přerušeného podle § 110 o. s. ř. V tomto směru odvolací soud odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně lze posoudit námitku žalované, že žalobkyně nemá právo úvěr zesplatnit, neboť není držitelem licence poskytnout úvěr, neboť tato skutečnost je nerozhodná za stavu, kdy na žalovanou spolu s pohledávkou je nepochybně postoupeno i právo dluh zesplatnit. Pokud žalovaná namítala, že jí nebyla řádně zaslána předžalobní výzva, odvolací soud poukazuje na význam a smysl předžalobní výzvy v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, kdy účelem je, aby podání žaloby nebylo pro žalovaného účastníka překvapivé a dlužníkům, aby bylo umožněno dobrovolné uhrazení dluhu ještě před zahájením soudního řízení. V některých případech tedy nemusí být předžalobní výzva zasílána formálně před každou žalobou. V daném případě, i s ohledem na to, že soudní řízení mezi účastnicemi o pohledávku vyplývající z předmětné úvěry hypoteční úvěrové smlouvy probíhají po dobu několika let, není postoj žalobkyně vůči žalované tedy překvapivý. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, pokud jde o námitku promlčení v tom směru, že v daném případě s ohledem na datum uzavření úvěrové smlouvy je třeba vycházet z právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, a tedy úvěrovou smlouvu posoudit podle § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, kdy podle § 397 je promlčecí doba čtyřletá. Pokud byl úvěr žalobkyní zesplatněn k 1. 10. 2021, dosud nesplatné splátky se tímto staly najednou splatnými a od tohoto okamžiku od této části dluhu počala běžet čtyřletá promlčecí doba. Splátky, u kterých však nastala splatnost ještě před zesplatněním, se promlčují samostatně od svých vlastních splatností. S ohledem na shora uvedený závěr, že žalobkyně nesplnila povinnost tvrzení, se odvolací soud námitkou žalované o promlčení splátek od 18. 5. 2018 (poslední uhrazená splátka dle tvrzení obou účastnic byla 17. 4. 2018) kdo 11. 3. 2020 (žaloba byla podána 12. 3. 2024) nezabýval, neboť žalobkyně, jak již bylo shora uvedeno, žalovanou částku v tomto směru nijak nekonkretizovala.

7. Odvolací soud ze všech shora uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl.

8. Vzhledem k tomu, že byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. znovu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. V řízení před soudem prvního stupně byla v plném rozsahu úspěšná žalovaná, a podle § 142 odst. 1 o. s. ř. má právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů. Náklady řízení žalované sestávají z náhrady hotových výdajů nezastoupeného účastníka za čtyři úkony vykonané do 31. 12. 2024 (odpor proti platebnímu rozkazu, písemné vyjádření ve věci samé ze dne 27. 10. 2024 a účast žalované u dvou jednání soudu prvního stupně) po 300 Kč podle § 1, 2 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., tj. 1 200 Kč a za sedm úkonů vykonaných od 1. 1. 2025 (účast u pěti jednání soudu prvního stupně, z nichž jedno délkou přesáhlo dvě hodiny, závěrečný návrh k výzvě soudu zaslaný v písemné podobě) po 450 Kč (podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2638/2025), tj. 3 150 Kč. Celková výše nákladů žalované v řízení před soudem prvního stupně činí 4 350 Kč. Další žalovanou požadované náklady za tři písemná podání odvolací soud nepřiznal, neboť se obsahem nejednalo o podání ve věci samé.

9. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. I v odvolacím řízení byla v plném rozsahu úspěšná žalovaná, která má podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů. Žalované v odvolacím řízení vznikly náklady na zaplaceném soudním poplatku ve výši 47 372 Kč, náhrada hotových výdajů nezastoupeného účastníka za jeden úkon (písemné odvolání) po 450 Kč a dále náklady právního zastoupení, a to odměna za šest úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 písm. b), g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (převzetí věci, včetně první porady s klientem, písemné doplnění odvolání, účast zástupce žalované u dvou jednání odvolacího soudu a dvě písemná vyjádření ve věci samé) po 12 100 Kč podle § 8 odst. 1, § 7 bod 6. advokátního tarifu, šest režijních paušálů po 450 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu a 21 % DPH ve výši 15 813 Kč. Celková výše nákladů odvolacího řízení žalované činí 138 935 Kč (v souladu s ust. § 151 odst. 4 o. s. ř. bez nákladů, které žalované vznikly v souvislosti s jednáním odvolacího soudu dne 28. 4. 2025, o kterých bylo rozhodnuto jako o „separovaných nákladech“), z nichž částku 450 Kč uložil odvolací soud k úhradě žalobkyni k rukám žalované, ve zbylém rozsahu, tj. 138 485 Kč k rukám zástupce žalované, který je advokátem.

10. Odvolací soud rozhodl i o náhradě nákladů odvolacího řízení žalované, vzniklých v souvislosti s jednáním odvolacího soudu dne 28. 4. 2026 podle § 147 odst. 1 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení může soud uložit účastníku nebo jeho zástupci, aby hradili náklady řízení, které by jinak nevznikly, jestliže je způsobili svým zaviněním. V projednávané věci bylo jednání odvolacího soudu dne 17. 3. 2026 odročeno na 28. 4. 2026 za účelem doplnění tvrzení, případně dokazování poté, co byla žalobkyně v souladu s ustanovením § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. odvolacím soudem poučena o nutnosti doplnění žalobních tvrzení. Žalobkyně na poučení reagovala písemným podáním doručeným odvolacímu soudu dne 31. 3. 2026, které bylo následně doručeno zástupci žalované, tento se k němu podáním ze dne 22. 4. 2026 písemně vyjádřil. Písemné podání ze dne 31. 3. 2026 měl zástupce žalobkyně při jednání dne 28. 4. 2026 v úmyslu obsáhle ústně doplnit o specifikaci každé splátky za dobu několika let, tedy v rozsahu, v jakém mělo být žalobkyní doplněno tvrzení již v reakci na poučení odvolacího soudu. S ohledem na rozsah doplnění a umožnění reakce žalované na toto doplnění následně reagovat a rovněž umožnění odvolacímu soudu se řádně a odpovídajícím způsobem s doplněnými tvrzeními seznámit a posoudit jejich význam pro další postup v odvolacím řízení, nebylo za této procesní situace možné jednání věcně provést a bylo odročeno na 19. 5. 2026. Potřeba odročení jednání byla tedy vyvolána procesním postupem žalobkyně, které nic nebránilo v tom, aby všechna potřebná tvrzení uvedla již v podání (v pořadí prvním), kterým reagovala na předchozí poučení odvolacího soudu. Náklady, které žalované vznikly marnou účastí u takto odročeného jednání jsou dle závěru odvolacího soudu náklady, které by jinak nevznikly. Proto odvolací soud uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované separované náklady odvolacího řízení vzniklé v souvislosti s odročením jednání dne 28. 4. 2026. Výše náhrady byla stanovena podle § 151 odst. 2 o. s. ř. částkou 15 367 Kč, představující odměnu za jeden úkon právní služby (účast při jednání) po 12 100 Kč, jeden režijní paušál ve výši 450 Kč, náhradu za promeškaný čas ve výši 150 Kč (vzhledem ke zpoždění jednání v délce přesahující 30 minut) a 21 % DPH ve výši 2 667 Kč. Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Okresního soudu Praha – západ za podmínek ustanovení § 237 o. s. ř.