23 Co 23/2026

Plný text

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Kučery a soudkyň JUDr. Ireny Sekavové a Mgr. Pavlíny Černé ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně, a. s., IČO: IČO žalobkyně, sídlem Adresa žalobkyně, proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozen Datum narození žalovaného, bytem Adresa žalovaného, t.č. ve výkonu trestu Anonymizováno o zaplacení 175 955,49 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 31. 10. 2025, č. j. 9 C 226/2025 – 64,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části výroku II. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 147 659 Kč ve výši 12 % ročně od 20. 2. 2025 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku; jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 7 939 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení 3 248 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 10. 2025, č. j. 9 C 226/2025 – 64, stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 147 659,34 Kč, do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Výrokem II. zamítl žalobu do částky 28 231,66 Kč, úroku ve výši 17,4 % ročně z částky 70 000 Kč od 10. 2. 2025 do 20. 3. 2025, s úroku ve výši 12, 75 % ročně z částky 70 000 Kč od 20. 2. 2025 do zaplacení, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 70 000 Kč od 21. 3. 2025 do zaplacení a kapitalizovaného úrokem ve výši 3 008,50 Kč, úroku 17,4 % ročně z částky 80 583,29 Kč od 10. 2. 2025 do 20. 3. 2025, s úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 80 583,29 Kč od 20. 2. 2025 do zaplacení, s úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 80 583,29 Kč od 21. 3. 2025 do zaplacení a kapitalizovaného úroku ve výši 3 008,50 Kč, úroku ve výši 17,9 % ročně z částky 19 872,20 Kč od 10. 2. 2025 do 10. 3. 2025, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 19 872,20 Kč od 20. 2. 2025 do zaplacení, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 19 872,20 Kč od 11. 3. 2025 do zaplacení a kapitalizovaného úroku ve výši 1 113,47 Kč, úroku ve výši 18,9 % ročně z částky 5 000 Kč od 10. 2. 2025 do 4. 5. 2025, úroku ve výši 12 % ročně z částky 5 000 Kč od 20. 2. 2025 do zaplacení, úroku ve výši 12% ročně z částky 5 000 Kč od 5. 5. 2025 do zaplacení a kapitalizovaného úroku ve výši 179,55 Kč a co do částky 500 Kč. Výrokem III. stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení 7 939 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně vyplývající ze smlouvy o úvěru, kterou (jako rámcovou) uzavřela s žalovaným dne 21. 8. 2016, a na základě které ve spojení s dodatky č. hodnota až 30, byla žalovanému poskytnuta finanční částka v celkové výši 175 891 Kč. Žalovaný neplnil povinnosti vyplývající z úvěrové smlouvy řádně, uhradil pouze částku 28 231,66 Kč (za období od 20. 12. 2023 do 20. 11. 2024 zaplatil ve splátkách celkem 12 440 Kč, za období od 20. 1. 2024 do 20. 11. 2024 celkem 12 834 Kč a za období od 20. 2. 2024 do 10. 11. 2024 zaplatil celkem 2 957,66 Kč), shledal soud prvního stupně žalobu důvodnou ve výši rozdílu vzájemně poskytnutých plnění, tj. 147 659,34 Kč, když uzavřel, že žalobkyně porušila povinnost, kterou jí ukládá § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a to řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného. Za tohoto stavu shledal úvěrovou smlouvu (resp. dílčí dodatky, na základě kterých bylo žalovanému poskytnuto finanční plnění) uzavřenou mezi účastníky absolutně neplatnou a poskytnuté vzájemné plnění účastníků posoudil jako bezdůvodné obohacení. Žalobě bylo tedy vyhověno v částce 147 659,34 Kč, a to bez příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení, kdy soud prvního stupně uzavřel, že nárok na zákonné úroky z prodlení vzniká až v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny, což v daném případě nenastalo.

2. Proti tomuto rozsudku, a to proti části zamítavého výroku II., podala včas odvolání žalobkyně, která nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, pokud jde o zákonné úroky z prodlení. Vytýkala soudu prvního stupně nesprávnou aplikaci ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru obsahující zvláštní úpravu času plnění úvěrové smlouvy. Žalobkyně má za to, že pravidla o čase splnění povinnosti spotřebitele vydat bezdůvodné obohacení z neplatné úvěrové smlouvy nelze chápat jako absolutní odchylku od obecné úpravy splatnosti dluhu, ale jen jako její korektiv. Toto pravidlo se uplatní pouze tehdy, jestliže se v konkrétním případě prokáže, že s ohledem na své majetkové poměry není spotřebitel objektivně schopen splnit dluh bez zbytečného odkladu po doručení výzvy věřitele. V ostatních případech platí obecné pravidlo, že dluh je splatný bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele a prodlení nastává marným uplynutím této doby. Je to tedy právě spotřebitel, kdo nese procesní povinnost tvrdit, jaké jsou jeho majetkové poměry a jaké jsou jeho možnosti dluh splnit a k těmto tvrzením navrhovat důkazy. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně však zcela jednoznačný závěr, že nebylo v možnostech žalovaného uhradit dluh na výzvu žalobkyně, není. Naopak soudem je uvedeno, že žalovaný byl v řízení „zcela nečinný“ a že v možnostech soudu nebylo zjistit majetkové poměry žalovaného, jeho možnosti a schopnosti, a právě z tohoto důvodu mu byla stanovena delší lhůta k plnění. V příkrém rozporu s takovým zjištěním je konstatování soudu prvního stupně, že žalovaný se k žalobě vyjádřil a uvedl, že se nachází ve výkonu trestu a je ve věznici pracovně zařazen, takže má možnost předmětné úvěry alespoň částečně splácet. Žalobkyně poukazovala i na rozpor mezi odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, pokud jde o stanovenou lhůtu k plnění, kdy soudem prvního stupně je zmiňována patnáctidenní lhůta, avšak ve výroku rozsudku je lhůta k plnění žalovanému stanovena v délce 30 dnů. Žalobkyně tedy s ohledem na to, že žalovaný neunesl břemeno důkazní a tvrzení ohledně prokázání skutečností o svých možnostech splatit požadovanou částku navrhla, aby rozsudek soudu prvního stupně byl v části zamítavého výroku II, pokud jde o zákonný úrok z prodlení změněn a žalobkyni přiznán úrok z prodlení z přiznané částky 147 659,34 Kč od 20. 2. 2025 do zaplacení, a to ve výši 12,75 %.

3. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné. Rozsudek soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden ve výroku I. a v části výroku II. (vyjma zákonného úroku z prodlení z přiznané částky). V tomto rozsahu tedy rozsudek soudu prvního stupně nabyl samostatně právní moci.

4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vycházel z takto zjištěného skutkového stavu: Účastníci uzavřeli dne 21. 8. 2016 rámcovou smlouvu číslo hodnota, na základě které se žalobkyně zavázala poskytovat žalovanému bankovní služby dle jeho požadavků žalovaného. Těmito službami bylo zejména zřízení a vedení běžného účtu č. č. účtu a poskytnutí kontokorentu na tomto účtu a dále poskytnutí úvěrů. Za poskytnuté služby se žalovaný zavázal hradit poplatky stanovené Ceníkem žalobkyně. Obchodní podmínky žalobkyně obsahovaly bližší úpravu práv a povinností účastníků. Žalobkyně byla oprávněna odstoupit od rámcové smlouvy nebo jiné jednotlivé smlouvy, pokud žalovaný podstatným způsobem porušil své smluvní nebo zákonné povinnosti, které souvisejí s bankovním službami. Odstoupením od rámcové smlouvy tato smlouva zaniká, a to okamžikem doručení písemného odstoupení žalovanému. Dodatkem č. hodnota ze dne 23. 1. 2023 byl žalovanému na jeho žádost zřízen kontokorent na běžném účtu číslo č. účtu do výše 5 000 Kč. Dodatky č. hodnota, 29 a 30 byly žalovanému na jeho žádost schváleny úvěry IBAN ve výši 70 000 Kč (s měsíční splátkou 1 244 Kč, splatnou od 20. 11. 2023, se sjednanou úrokovou sazbou 17, 4 % ročně), IBAN ve výši 80 891 Kč (s měsíční splátkou 1 426 Kč, splatnou od 20. 1. 2024, se sjednanou úrokovou sazbou 7, 4 % ročně) a IBAN ve výši 20 000 Kč (s měsíční splátkou 363 Kč, splatnou od 20. 2. 2024, se sjednanou úrokovou sazbou 17, 9 % ročně. Žalovanému byla zaslána na účet celkem částka ve výši 170 891 Kč. Žalovaný na úvěry za období od 20. 12. 2023 do 20. 11. 2024 zaplatil ve splátkách celkem 12 440 Kč, za období od 20. 1. 2024 do 20. 11. 2024 zaplatil ve splátkách celkem 12 834 Kč a za období od 20. 2. 2024 do 10. 11. 2024 ve splátkách celkem 2 957,66 Kč. Ke dni zesplatnění činila nezaplacená jistina 175 455,30 Kč a kapitalizovaný nezaplacené úroky 7 758,15 Kč. Žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného z účtu žalovaného č. č. účtu vedeného u Air banky a.s. se mimo jiné podává, že žalovaný měl v období od 1. 10. 2002 do 31. 12. 2022 a od 1. 8. 2023 až 31. 12. 2023 pravidelný příjem v částce cca 26 000 Kč, byl lustrován v registrech BRKI/NRKI, interním blacklistu a insolvenčním rejstříku bez záznamu. Žalovaný v době poskytnutí předmětných úvěrů již jiné splácel.

5. Odvolací soud se s takto zjištěným skutkovým stavem ztotožnil. Shledal správným i právní posouzení věci soudem prvního stupně, který vycházel z ustanovení § 2395 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), dle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit. Dále je věc třeba posoudit podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, s ohledem na postavení účastníků, kdy žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) je právnickou osobou, jejímž předmětem činnosti je poskytování úvěru a žalovaný je v pozici spotřebitele. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že uvedená úvěrová smlouva je v celém rozsahu neplatná, neboť žalobkyně porušila svou povinnost náležitě prověřit poměry dlužníka – spotřebitele a posoudit jeho schopnost splácet úvěr. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru smí spotřebiteli poskytnout úvěr jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudí a z tohoto zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. V daném případě právní předchůdkyně žalobkyně zcela rezignovala na shora uvedenou povinnost a úvěruschopnost žalovaného žádným relevantním způsobem nezkoumala. Za tohoto stavu se tedy odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně porušila povinnost posouzení s odbornou péčí úvěruschopnosti a z tohoto důvodu je úvěrová smlouva uzavřená mezi účastníky neplatná jako celek. Právním jednáním smluvním stran došlo k narušení veřejného pořádku tím, že byl porušen § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť součástí veřejného pořádku je mimo jiné i ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné a mezi takové nepochybně spotřebitelé patří, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno a vystupují také jako slabší strana. Za stavu, kdy bylo prokázáno, že žalobkyně porušením povinnosti zkoumání úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí jednala v rozporu se zákonem a dále byla naplněna podmínka zjevného narušení veřejného pořádku, je smlouva o úvěru uzavřena mezi žalobkyní a žalovaným absolutně neplatným právním jednáním ve smyslu ustanovení § 588 o. z. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního jednání od samého počátku a na právní jednání se hledí jako by nikdy nevzniklo. V ustanovení § 2991 o. z. je upraveno bezdůvodné obohacení tak, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. S ohledem na absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, tedy plnění, které si žalobkyně a žalovaný navzájem poskytli, představuje plnění z neplatného právního jednání a takové plnění je bezdůvodným obohacením ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 2 o. z., které jsou si smluvní strany povinny podle § 2993 o. z. vzájemně vydat. Ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru stanoví zvláštní splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého absolutně neplatnou smlouvou o spotřebitelském úvěru v důsledku porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele. Podle tohoto zákonného ustanovení je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Břemeno tvrzení a důkazní o tom, že není v možnostech a schopnostech spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu ihned, nese v plném rozsahu spotřebitel. Odvolací soud má za to, že pokud spotřebitel břemeno tvrzení a důkazní ohledně toho, že nebylo a není v jeho možnostech a schopnostech vrátit dlužnou jistinu bez zbytečného odkladu, neunese (mimo jiné třeba i proto, že je v řízení pasivní, nedostavuje se k jednání a nemůže být tedy soudem v souladu s ustanovením § 118a o. s. ř. poučen) pak lze vycházet ze stavu, že v možnostech a schopnostech spotřebitele bylo vrátit dluh bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele. Nároky na úroky z prodlení se poté odvíjí od výzvy věřitele. Tento závěr není v rozporu se závěry rozsudku soudu Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (na který poukazoval ve svém odůvodnění soud prvního stupně), neboť v něm dovolací soud řešil stav, kdy soudy odvozovaly splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení primárně od výzvy věřitele, aniž by se možnostmi a schopnostmi spotřebitele jistinu vrátit zabývaly, ačkoli v daném případě byl spotřebitel aktivní, řádně se zúčastnil jednání a uváděl potřebná tvrzení.

6. V daném případě žalovaný sice nebyl v řízení po celou dobu zcela pasivní, reagoval na žalobu, avšak neprokázal nemožnost plnění ani na výzvu žalobkyně. Sám uvedl, že je ve výkonu trestu odnětí svobody pracovně zařazen, nevyjádřil se k výši příjmu, případným úsporám ani k dalším svým závazků či jiným okolnostem, které by případnou nemožnost plnění odůvodňovaly. Za tohoto stavu žalovaný neunesl dle závěru odvolacího soudu břemeno tvrzení o tom, že v jeho možnostech nebylo vrátit dlužnou jistinu bez zbytečného odkladu po výzvě žalobkyně. Výzva žalobkyně se do sféry žalovaného dostala nejpozději dne 3. 2. 2025, a tím, že ze strany žalovaného nebylo plněno ve stanovené lhůtě, do 19. 2. 2025, dostal se dnem následujícím po uplynutí této lhůty, tj. 20. 2. 2025 do prodlení s úhradou jistiny. Z tohoto důvodu má tedy žalobkyně nárok na zaplacení zákonných úroků z prodlení ze soudem přiznané dlužné jistiny ve výši 147 659,34 Kč od 20. 2. 2025 do zaplacení. Úrok z prodlení byl odvolacím soudem přiznán v zákonné výši ke dni 20.2. 2025, tj. 12 % ročně.

7. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v části zamítavého výroku II. v souladu s ustanovením § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil, tedy co do zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 147 659,34 Kč za dobu od 20. 2. 2025 do zaplacení, tak, že v této části žalobě vyhověl. Pokud žalobkyně požadovala přiznání zákonného úroku v prodlení ve výši 12, 75 % ročně, v rozsahu úroku 0,75 % ročně od 20. 2. 2025 do zaplacení z částky 147 659,34 Kč bylo odvolání nedůvodné a v této části výroku II. byl rozsudek soudu prvního stupně jako správný podle § 219 o. s. ř. potvrzen.

8. Vzhledem k tomu, že byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, postupoval odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. a znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. V řízení před soudem prvního stupně byla žalobkyně neúspěšná pouze v nepatrné části, a má proto právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady žalobkyně v celkové výši 7 939 Kč sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 7 039 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 900 Kč představující 300 Kč za každý ze tří úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky (předžalobní výzva; žaloba, vyjádření).

9. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byla úspěšná žalobkyně, která má právo na náhradu nákladů vzniklých v odvolacím řízení. Náklady žalobkyně v odvolacím řízení představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 2 948 Kč a náklady nezastoupeného účastníka podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb. ve výši 300 Kč za podané písemné odvolání podle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky. Celková výše nákladů odvolacího řízení žalobkyně činní 3 248 Kč. Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Okresního soudu v Mladé Boleslavi za podmínek ustanovení § 237 o. s. ř.