23 Co 279/2025

Plný text

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Kučery a soudců JUDr. Ireny Sekavové a Mgr. Filipa Janka ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně, narozena Datum narození žalobkyně, bytem Adresa žalobkyně, zastoupena advokátkou Jméno advokátky, sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozen Datum narození žalovaného, bytem Adresa žalovaného, zastoupen advokátem Jméno advokáta, sídlem Adresa advokáta o zaplacení 900 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 20. 6. 2025, č. j. 10 C 365/2024-304,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 80 751 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupkyně žalobkyně.

II. Ve výroku I. se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení 67 113 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupkyně žalobkyně.

1. Okresní soud v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 6. 2025, č. j. 10 C 365/2024 - 304, stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 641 953,50 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 14,75 % ročně od 12. 10. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Výrokem II. zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 258 046,50 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 0,25 % ročně od 12. 10. 2024 do zaplacení a dále do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částek v tomto výroku uvedených. Výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení částky představující polovinu nájemného, které bylo hrazeno v období od 1. 10. 2022 do 30. 6. 2023 za pronájem nemovitostí v katastrálním území a obci adresa, které jsou v dosud nevypořádaném společném jmění manželů (účastníků). Nájemné bylo hrazeno k rukám žalovaného. Žalobkyně se domáhala jedné poloviny z jí tvrzené výše takto zaplaceného nájemného 1 800 000 Kč, tj. 900 000 Kč. Mezi účastníky bylo nesporné, že jejich manželství zaniklo rozvodem dne 22. 9. 2022 a společné jmění manželů nebylo dosud vypořádáno. Nesporné bylo i to, že předmětné pozemky a hala v adresa tvoří součást jejich společného jmění a že nájemné za uvedené období bylo uhrazeno ve výši 1 300 000 Kč na podnikatelský účet žalovaného jako osoby samostatně výdělečně činné. Soud prvního stupně uzavřel, že nájemní smlouva ze dne 1. 1. 2019 není platná, neboť předmět nájmu v ní nebyl dostatečně určitě vymezen. Tato skutečnost však dle závěru soudu prvního stupně nebrání tomu, že mezi stranami byla jiná nájemní dohoda, na jejímž základě bylo nájemné fakticky hrazeno. Za stavu, kdy příjmy z nájmu z uvedených nemovitostí jsou výnosem z majetku náležejícího do dosud nevypořádaného společného jmění manželů, shledal soud prvního stupně důvodnou žalobu ve výši 650 000 Kč, představující polovinu výše přijatého nájemného. Částečně shledal důvodnou námitku započtení uplatněnou žalovaným, a to v rozsahu částky 8 046,50 Kč, představující jednu polovinu částky uhrazené žalovaným jako daň z uvedených nemovitých věcí po rozvodu manželství účastníků. Nedůvodnou shledal námitku započtení žalovaného ve zbylém rozsahu, tedy ve výši 546 667,56 Kč, představující polovinu tvrzených investic do uvedených nemovitostí. Tento závěr odůvodnil tím, že žalovaný neprokázal (ani netvrdil), že jím uváděné finanční prostředky použil na opravu společného majetku účastníků, naopak na účtu podnikající fyzické osoby žalovaného se nacházely výrazně vyšší částky, než představovalo přijaté nájemné. Žalovaným předložené faktury byly vystaveny k úhradě vždy žalovanému jako podnikající fyzické osobě, nikoliv žalovanému jako fyzické osobě, který je účastníkem tohoto řízení. Žalovaný jako fyzická podnikající osoba dle závěru soudu prvního stupně není účastníkem řízení, a proto nemůže případné náklady či jejich část vůči žalobkyni v daném řízení uplatnit. Nad to soud prvního stupně uzavřel, že i kdyby výdaje byly skutečně vynaloženy na opravy nemovitosti účastníků, žalobkyně je neodsouhlasila a v souladu s ustanovením § 1136 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) nemá žalovaný právo na jejich náhradu. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, za stavu, kdy věc posoudil jako spor svou povahou obdobný vypořádání společného jmění, kde nelze určit plně úspěšnou stranu.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně (proti výroku I. a výroku III.) podal včas odvolání žalovaný, který soudu prvního stupně vytýkal především, že nepřihlédl k jeho tvrzením a důkazům o tom, že v rozhodném období vynaložil značné náklady na správu a údržbu areálu v adresa, které souvisely s povinností pronajímatele udržovat pronajaté nemovitosti ve stavu způsobilém k užívání pro podnikání nájemce. Poukazoval na to, že již v podání ze dne 12. 3. 2025 tvrdil a dokládal náklady ve výši 1 101 381,61 Kč, avšak soud k těmto důkazům fakticky nepřihlédl, a to ani k doplnění žalovaného ze dne 16. 6. 2025, které bylo učiněno na výzvu soudu. Soud prvního stupně dle žalovaného tím neúplně zjistil skutkový stav, neboť se zabýval pouze přijatým nájemným, nikoli náklady, které bylo nutné zohlednit. Soudu prvního stupně vytýkal, že porušil zásadu rovnosti účastníků, kdy po žalovaném požadoval mnohem vyšší důkazní standard než po žalobkyni, která k důkazu označila pouze nájemní smlouvu (o které soud prvního stupně navíc uzavřel, že je neplatná) naproti tomu žalovaný předložil daňová přiznání, DPH i další důkazy prokazující vynaložené náklady v jím tvrzení výši. Žalovaný tento postup považuje za nespravedlivý, pokud rozhodné skutečnosti prokazoval v zásadě pouze on, ačkoli tato povinnost ze zákona tíží žalobkyni. Za procesní vadu považuje také to, že žaloba byla uplatněna jako nárok z bezdůvodného obohacení, ale soud ji posoudil jako otázku vypořádání společného jmění manželů. Soud prvního stupně měl tedy buď vyčkat výsledku samostatně vedeného řízení o vypořádání společného jmění nebo nárok posuzovat čistě jako bezdůvodné obohacení. Za nesprávné skutkové zjištění považoval žalovaný závěr soudu, že nebylo prokázáno skutečné vynaložení nákladů doložených fakturami. Podle žalovaného je nelogické předpokládat, že by faktury v tak vysoké částce nebyly uhrazeny, aniž by mu z toho vznikly odpovídající dluhy. Nesouhlasil se závěrem, že žalobkyně nedala souhlas k opravám a údržbě areálu, když podle něj z dřívějšího chování žalobkyně vyplýval minimálně konkludentní souhlas. Soudu prvního stupně vytýkal, že nesprávně rozlišoval mezi žalovaným jako fyzickou osobou a žalovaným jako podnikající fyzickou osobou, ačkoli jde o jediný právní subjekt. I kdyby byl nárok žalobkyně posuzován jako bezdůvodné obohacení, podle žalovaného mohlo vzniknout nejvýše v rozsahu rozdílu mezi přijatým nájemným a jím vynaloženými náklady. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že i v tomto rozsahu bude žaloba zamítnuta, případně ho zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

3. Žalobkyně podala odvolání proti nákladovému výroku III., když poukazovala na to, že se jedná o žalobu na plnění, nikoliv směřující k vydání konstitutivního rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, respektive společného jmění manželů. Za tohoto stavu tedy mělo být o náhradě nákladů řízení rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tedy podle úspěchu ve věci.

4. K odvolání žalovaného se vyjádřila tak, že žalovaný neprokázal, že jím tvrzené investice byly vynaloženy v souvislosti s předmětným pronájmem nemovitostí, že o tom byla žalobkyně informována a že vyslovila souhlas. Poukazovala na to, že se nejednalo o náklady na záchranu věci či výdaje, které by byly spoluvlastníkům ku prospěchu. Z žalovaným předložených faktur ani nevyplývá, v jakém období měly být tvrzené práce provedeny (některé z faktur byly vystaveny ještě před rozhodným obdobím). K žalovaným tvrzenému rozporu s § 18 odst. 1 o. s. ř., že vyšší důkazní nároky byly kladeny na žalovaného, poukazovala na to, že rozdíl vyplýval z povahy tvrzených skutečností, kdy tvrzení žalovaného byla od počátku proměnlivá, pochybná a účelová. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. jako správný potvrdil a změnil v nákladovém výroku III. tak, že žalobkyni bude přiznána náhrada nákladů řízení.

5. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné. Důvodné shledal odvolání žalobkyně proti výroku o náhradě nákladů řízení. Rozsudek soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden ve výroku II., a v tomto rozsahu tedy nabyl samostatně právní moci.

6. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vycházel z takto zjištěného skutkového stavu: účastníci jsou bývalí manželé, jejichž manželství bylo pravomocně rozvedeno rozsudkem soudu prvního stupně datum. Za doby trvání manželství nabyli předmětné pozemky zapsané na listu vlastnictví č. hodnota v katastrálním území a obci adresa z jejich společných prostředků. Tvoří proto součást jejich společného jmění manželů, které dosud nebylo vypořádáno. Na jednom z pozemků, parc. č. st. Anonymizováno, byla za doby trvání manželství účastníků postavena z jejich společných prostředků hala, která je proto rovněž součástí jejich dosud nevypořádaného společného jmění manželů. Předmětné pozemky byly za trvání manželství účastníků pronajaty společnosti Jméno žalovaného., která zde sídlí, a která hradila nájemné na účet podnikající fyzické osoby Jméno žalovaného, IČO: IČO. Účastníci tyto prostředky využívali pro potřeby rodiny. Po rozvodu manželství účastníků přijímal toto nájemné za dobu od října 2022 do června 2023 výlučně žalovaný a za uvedené období mu takto bylo vyplaceno celkem 1 300 000 Kč, a to na účet podnikající fyzické osoby Jméno žalovaného, IČO: IČO. Žalovaný po rozvodu manželství účastníků jako výdaj na předmětné nemovitosti uhradil daň z nemovitých věcí za rok 2023 ve výši 16 093 Kč. Žalobkyně žalovaného vyzvala k vyplacení poloviny přijatých finančních prostředků, žalovaný však neplnil ani částečně.

7. Odvolací soud se s takto zjištěným stavem ztotožnil. Shledal správným i právní posouzení věci soudem prvního stupně, že žalobkyně se materiálně domáhala vypořádání výnosu z majetku náležejícího do zaniklého a dosud nevypořádaného společného jmění manželů a takový nárok nelze posoudit jako běžný nárok z bezdůvodného obohacení mezi dvěma cizími osobami, ale v návaznosti na úpravu zaniklého a nevypořádaného společného jmění manželů v souladu s ustanovením § 736, 740 a 742 o. z. Tento závěr odpovídá i judikatuře Nejvyššího soudu, zejména rozsudku ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5703/2015, podle kterého při braní plodů a užitků z majetku náležejícího do zaniklého a nevypořádaného společného jmění manželů nevzniká mezi bývalými manželi zpravidla závazkový vztah z bezdůvodného obohacení, ale jde o majetkovou hodnotu vypořádávanou mezi nimi. Současně však platí, že takový nárok mohl být uplatněn i samostatně a není bez dalšího vyloučen jen proto, že mezi účastníky probíhá i samostatné řízení o vypořádání společného jmění manželů. V tomto směru lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3210/2018. Námitka žalovaného, že řízení mělo být přerušeno či žaloba zamítnuta, proto není důvodná.

8. Soud prvního stupně správně uzavřel, že při rovnosti podílu podle § 742 o. z. náleží žalobkyni polovina přijatého nájemného, tedy částka 650 000 Kč, snížená o polovinu nesporně zaplacené daně z nemovitých věcí, tedy o 8 046,50 Kč. Závěr soudu prvního stupně o výši částky, ve které je nárok žalobkyně důvodný je dle odvolacího soudu správný a odvolací soud proto v tomto směru odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který se podrobně všemi důvody i námitkami zabýval.

9. Pokud jde o obranu žalovaného spočívající v tvrzených investicích do společné věci, shledal odvolací soud pochybení v postupu soudu prvního stupně, který uzavřel, že žalovaný netvrdil, tedy ani neprokázal, že namítané finanční prostředky investoval do oprav společného majetku účastníků, aniž by za stavu, kdy toto neměl ze strany žalovaného prokázáno, žalovaného v tomto směru poučil ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. Soud prvního stupně tedy řízení v této části zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř.]. Žalovaný po odvolacím soudem poskytnutém poučení dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. doplnil tvrzení a označil důkazy k uplatněné námitce započtení ohledně investic do dosud nevypořádaného společného jmění manželů, a to uvedením výše jednotlivých plateb s označením subjektu, kterým byly platby poukazovány a označením důkazů (vystavených faktur, které již byly žalovaným v řízení před soudem prvního stupně založeny ve spise). Odvolací soud však uzavřel, že ani po doplnění tvrzení v odvolacím řízení žalovaný neprokázal v potřebném rozsahu, že jím tvrzené výdaje byly konkrétně a skutečně vynaloženy právě na společné nemovitosti účastníků, že šlo o práce provedené v právně relevantním období a že šlo o náklady nutné nebo objektivně ku prospěchu společné věci. Žalovaný neuvedl přesně jednoznačně konkrétní práce, které byly provedeny, označil jen obecně jako „opravy či stavební práce v areálu, rekonstrukce budovy“. Uvedl, že se jednalo o částečnou rekonstrukci budovy, která se na místě nacházela několik desítek let a z tohoto důvodu tedy probíhala postupná rekonstrukce, týkající se zejména střechy, krovu, souvisejících stavebních prací a elektroinstalace. Jako nezbytné pro užívání nemovitostí k účelu nájmu bylo pořízení kamerového systému a odlučovače ropných látek. Setrval na tvrzení, že souhlas žalobkyně byl dán konkludentně, neboť s průběžnou rekonstrukcí bylo započato již za trvání manželství účastníků a žalobkyně byla s prováděním rekonstrukce srozuměna a nikdy vůči ní nic nenamítala.

10. Odvolací soud v tomto směru uzavřel, že žalovaný neprokázal ani skutečnou úhradu, případně jejich přímou souvislost s předmětnou společnou věcí, když samotná existence faktury ještě neprokazuje skutečné vynaložení nákladů. Rovněž nebylo prokázáno, že se jedná o náklad nahraditelný ve vztahu mezi bývalými manžely. Řada žalovaným označených dokladů sama o sobě nevypovídá dostatečně o tom, jaké konkrétní práce byly provedeny, na které stavby či pozemku, kdy byly provedeny a zda souvisely právě s areálem, který byl předmětem nájmu. To platí zvláště u položek označených jen obecně jako „opravy v areálu“, „stavební práce“, „materiál“, případně u položek, u nichž nelze z listin bez dalšího zjistit přímou vazbu na společnou věc. To platí i pro žalovaným uplatněný náklad na odlučovač ropných látek, kdy i z tvrzeníc žalovaného plyne, že šlo o zařízení sloužící provozu podnikatelské činnosti nájemce, tedy společnosti Jméno žalovaného Takový výdaj bez dalšího nelze považovat za náklad nutný k záchraně společné věci ani za náklad, který by byl sám o sobě ve smyslu § 1136 o. z. nárokovatelný vůči žalobkyni. Stejně tak dokumenty týkající se kontrolní prohlídky stavebního úřadu z listopadu 2025 nejsou způsobilé prokázat, že v rozhodném období od října 2022 do června 2023 žalovaný vynaložil konkrétní nutné náklady právě v jím tvrzeném rozsahu. Tyto listiny prokazují pouze to, že v roce 2025 byly prováděny udržovací práce, nikoliv však to, že již v rozhodném období šlo o bezprostředně nutné zásahy o záchraně věci. Ani fotodokumentace a satelitní snímky neumožňují bezpečný skutkový závěr o tom, kdy přesně byly konkrétní práce provedeny a zda odpovídají těm položkám, které žalovaný v řízení uplatňuje.

11. Rozhodující je však i skutečnost, že žalovaný neprokázal souhlas žalobkyně s tvrzenými zásahy a náklady do společné věci. Lze přesvědčit argumentaci žalovaného, že dohoda spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí může být bezformální, tedy i ústní či konkludentní, jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu, zejména rozsudku ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4347/2007, ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4455/2008, ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4201/2017. To však neznamená, že lze v projednávané věci bez dalšího dovodit obecný a neomezený souhlas žalobkyně s jakýmikoli pozdějšími investicemi. Aby bylo možno učinit závěr o existenci konkludentního souhlasu, muselo by být prokázáno takové konkrétní chování žalobkyně, ze kterého by bezdůvodných pochybností vyplývala její vůle souhlasit s konkrétními investicemi, jejich rozsahem, cenou a časovým provedením i po zániku manželství. Takový závěr však z tvrzení žalovaného ani z provedených důkazů neplyne. V tomto směru lze odkázat na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 498/2011, podle kterého musí být konkludentní projev vůle určitý a nevzbuzující pochybnosti. Pouhá skutečnost, že za trvání manželství byly na areálu průběžně prováděny některé práce a žalobkyně proti nim výslovně nevystoupila, neprokazuje, že po zániku manželství souhlasila s konkrétními investicemi, které žalovaný nyní uplatňuje jako základ své obrany v daném řízení.

12. Žalovaný současně neprokázal, že šlo o náklady, které bylo třeba vynaložit na záchranu věci nebo o náklady objektivně k prospěchu obou účastníků v rozsahu předpokládaném § 1136 o. z. Samotná existence veřejnoprávní povinnosti vlastníka udržovat stavbu v řádném stavu ještě automaticky nezakládá soukromoprávní nárok jednoho spoluvlastníka proti druhému na náhradu částky takových výdajů. Za tohoto stavu se tedy odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že z žalovaným tvrzených nákladů byla prokázána pouze zaplacená daň z nemovitých věcí, tedy investice, jejíž výše i souvislost se společnou věcí byla mezi účastníky nesporná.

13. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku I. jako správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

14. Odvolací soud však shledal důvodné odvolání žalobkyně proti nákladovému výroku III. Soud prvního stupně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení založil na závěru, že projednávaná věc má povahu řízení typu iudicium duplex, a proto nelze vycházet ze zásady úspěchu ve věci. Odvolací soud se s tímto závěrem neztotožnil. I když daná věc má hmotněprávní souvislost s vypořádáním výnosu ze zaniklého a dosud nevypořádaného společného jmění manželů, procesně se jedná o žalobu na zaplacení konkrétní peněžité částky. Předmětem rozhodnutí soudu není konstitutivní vypořádání celého společného jmění účastníků, ale rozhodnutí o určitém nároku na plnění vymezeném žalobním petitem. V takovém případě nelze dle odvolacího soudu bez dalšího aplikovat nákladový režim typický pro řízení o vypořádání společného jmění manželů, ale je třeba při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházet ze zásady úspěchu ve věci podle § 142 o. s. ř. V daném případě byla žalobkyně ve věci převážně úspěšná, je tedy třeba vycházet z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě byla žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně úspěšná v rozsahu 71 %, neúspěšná v rozsahu 29 %. Žalobkyně má tedy právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v řízení před soudem prvního stupně v rozsahu 42 %. Žalobkyni vznikly náklady na zaplaceném soudním poplatku ve výši 36 000 Kč a náklady právního zastoupení. Náklady právního zastoupení žalobkyně představuje odměna za 10 úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (příprava a převzetí zastoupení, kvalifikovaná předžalobní výzva, písemná žaloba, dvě vyjádření ve věci samé, účast zástupkyně žalobkyně u čtyř jednání soudu prvního stupně, z nichž jedno v délce přesahující dvě hodiny) po 11 900 Kč podle § 8 odst. 1, § 7 bod 6. advokátního tarifu, tři režijní paušály po 300 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024 a sedm režijních paušálů po 450 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025, náhrada cestovného v souvislosti s cestou zástupkyně žalobkyně z místa sídla advokátní kanceláře k jednání soudu prvního stupně a zpět v celkové výši 3 844 Kč, náhrada za promeškaný čas v souvislosti s účastí zástupkyně u tří jednání soudu prvního stupně za 15 započatých půlhodin (v souvislosti s každým jednáním pět započatých půlhodin) po 150 Kč podle § 14 odst. 1, 3 advokátního tarifu a 21% DPH ve výši 27 120 Kč (po zaokrouhlení). Celková výše nákladů žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně tedy činí 192 264 Kč. Z takto vzniklých nákladů náleží žalobkyni náhrada v rozsahu 42 %, tedy ve výši 80 751 Kč.

15. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byla žalobkyně v plném rozsahu úspěšná a má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Žalobkyni v odvolacím řízení vznikly náklady na právním zastoupení, a to odměna za 4 úkony právní služby podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (písemné vyjádření k odvolání žalovaného, účast zástupkyně žalobkyně u dvou jednání odvolacího soudu a písemné vyjádření k žalovaným doplněným tvrzení odvolacího řízení) po 10 900 Kč podle § 8 odst. 1, § 7 bod 5. advokátního tarifu (z předmětu odvolacího řízení, tj. částky 641 953,50 Kč), odměna ve výši 1/2, tj. 5 450 Kč podle § 11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu (odvolání žalobkyně proti výroku o náhradě nákladů řízení), pět režijních paušálů po 450 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu, cestovné ke dvěma jednáním odvolacího soudu v celkové výši 2 862 Kč, náhrada za promeškaný čas v souvislosti s účastí zástupkyně žalobkyně u dvou jednání odvolacího soudu celkem za 12 započatých půlhodin po 150 Kč a 21% DPH ve výši 11 151 Kč. Celková výše nákladů žalobkyně v odvolacím řízení činí 67 113 Kč. Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Okresního soudu v Berouně za podmínek ustanovení § 237 o. s. ř.