23 Co 4/2026

Plný text

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Kučery a soudkyň JUDr. Ireny Sekavové a Mgr. Pavlíny Černé ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozena Datum narození žalobkyně , bytem Adresa žalobkyně , zastoupena advokátem Jméno advokáta , sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozen Datum narození žalovaného , bytem Adresa žalovaného , zastoupen advokátkou Jméno advokátky , sídlem Adresa advokátky o určení neexistence zástavního práva a zákazu zatížení nemovitých věcí, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Anonymizováno ze dne Anonymizováno ,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení 7 345 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně.

1. Okresní soud v , Anonymizováno, (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , určil, že zástavní právo a zákaz zatížení nemovitých věcí, které byly zapsány do katastru nemovitostí na základě smlouvy o zřízení zástavního práva a zákazu zcizení nebo zatížení ze dne , datum, ve prospěch žalovaného k následujícím nemovitostem: pozemku parc. č. st. 433, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. 94, pozemku parc. č. 162/5, ostatní plocha, vše zapsáno na LV číslo , hodnota, v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště , adresa, , katastrální území a obec , adresa, , neexistují (výrok I.). Výrokem II. stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 45 018,70 Kč, k rukám jejího zástupce, do tří dnů od právní moci rozsudku. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na určení neexistence zástavního práva a zákazu zatížení nemovitých věcí (zapsaných na LV č. , hodnota, pro katastrální území a obec , adresa, u , právnická osoba, pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště , adresa, ) s tím, že zástavní smlouva a zákaz zatížení nemovitosti k nemovitostem, které jsou v jejím vlastnictví, byly uzavřeny spolu se smlouvou o zápůjčce dne , datum, , kterou žalobkyně uzavřela s , jméno FO, . Na základě této smlouvy byla žalobkyni poskytnuta zápůjčka ve výši 393 000 Kč, když uzavření smlouvy o zápůjčce žalobkyně poptala na základě internetové nabídky společnosti , právnická osoba, .cz, za kterou prostřednictvím SMS žalobkyni kontaktoval jednatel společnosti , jméno FO, . Poskytnutí úvěru potvrdil s tím, že se žalobkyně měla dostavit do sídla společnosti , právnická osoba, , kde jí však byly předloženy smlouvy, v nichž jako zapůjčitel nebyla uvedena společnost , právnická osoba, , ale fyzická osoba , jméno FO, . Žalobkyně se však domnívá, že se jednalo o spotřebitelský úvěr, neboť oba společníci společnosti , právnická osoba, , , jméno FO, a , jméno FO, uzavírají obdobné smlouvy opakovaně, vystupují v nich jako zapůjčitele oni samotní. Vzhledem k tomu, že byla porušena povinnost zkoumat řádně úvěruschopnost žalobkyně, je uvedená smlouva v rozporu s dobrými mravy, a to rovněž z toho důvodu, že úroková sazba ve smlouvě byla čtyřikrát vyšší než průměrná úroková sazba a zároveň byly sjednány v rozporu s dobrými mravy smluvní pokuty ve výši 0,25 % denně a částka 30 000 Kč. Vzhledem k neplatnosti smlouvy o zápůjčce je dle žalobkyně neplatná i zástavní smlouva a zákaz zatížení nemovitosti. Soud prvního stupně uzavřel, že na smlouvu o zápůjčce ze dne , datum, se vztahuje zákonná úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právnická osoba oprávněná k poskytnutí spotřebitelského úvěru sjednání závazku zprostředkovala a konečný poskytovatel zápůjčky obdobné závazky sjednával opakovaně za účelem vlastního výdělku (příslušenství), byť bez patřičných oprávnění. Za stavu, že nebylo prokázáno, že před uzavřením smlouvy došlo k řádnému ověření úvěruschopnosti žalobkyně v souladu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je tato smlouva v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Zástavní právo a zákaz zatížení nemovitosti jsou akcesorickými nároky ze smlouvy o zápůjčce, za shora uvedeného stavu tedy není platně sjednán ani tento závazek žalobkyně. Za tohoto stavu soud prvního stupně shledal žalobu v plném rozsahu důvodnou.

2. Proti tomuto rozsudku podal včas odvolání žalovaný, který nesouhlasil s posouzením závazku soudem prvního stupně podle zákona o spotřebitelském úvěru, neboť smlouvu o zápůjčce nelze za spotřebitelský úvěr považovat. Zdůraznil, že , jméno FO, jako zapůjčitel vystupoval jako fyzická osoba spravující své osobní úspory, skutečnost, proč použil formulářový vzor jako v případech uzavření smlouvy o úvěru společností , právnická osoba, vysvětlil ve své svědecké výpovědi. Žalovaný soudu prvního stupně vytýkal, že se nevypořádal s argumentací žalovaného i svědka , jméno FO, , že na poskytnutí půjčky žalobkyně naléhala, a ze strany jednatele společnosti , právnická osoba, , , jméno FO, , byla informována, proč nemůže být smlouva uzavřena s touto společností. Na danou věc tedy je třeba uplatnit korektiv dobré víry. Poukázal na to, že v průběhu odvolacího řízení byla pohledávka postoupena na další subjekt, zástavní právo dosud nebylo do katastru nemovitostí vloženo, vkladové řízení probíhá. Dále poukázal na výsledek exekučního řízení, kdy rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo k návrhu žalobkyně jako povinné exekuční řízení ve prospěch žalované jako oprávněného zastaveno, bylo odvolacím soudem zrušeno s tím, že i v exekuční věci se soud prvního stupně nedostatečně věnoval charakteru smlouvy o zápůjčce a tomu, zda se jedná o spotřebitelský závazek či nikoliv. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

3. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného s poukazem na skutkový stav, kdy společnost , právnická osoba, s licencí České národní banky k poskytování úvěru láká zájemce o úvěr; u osob – vlastníků nemovitostí, kteří nejsou úvěruschopní využívají této skutečnosti tak, že jim jsou poskytovány zápůjčky fyzickou osobou za současného uzavření zástavní smlouvy. Právní předchůdce žalovaného věděl, že žalobkyně není úvěruschopná, přesto tímto způsobem postupoval. Jednatelé společnosti , právnická osoba, takovým způsobem postupují opakovaně, a to za účelem zisku. Zajištění zápůjčky bylo zprostředkováno společností , právnická osoba, , která za to dostala pravděpodobně zaplaceno a za tohoto stavu je takový závazkový vztah třeba posuzovat dle zákona o spotřebitelském úvěru s povinností poskytovatele úvěru řádně zkoumat úvěruschopnost úvěrovaného pod sankcí neplatnosti smlouvy.

4. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

5. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vycházel z těchto skutkových zjištění: žalobkyně z důvodu finanční potřeby dne , datum, na internetových stránkách společnosti , právnická osoba, vyplnila formulář s žádostí o poskytnutí spotřebitelského úvěru. V návaznosti na to byla kontaktována jednatelem společnosti , jméno FO, prostřednictvím SMS zprávy a po poskytnutí základních informací jím byl úvěr přislíben s tím, že se má osobně dostavit do sídla společnosti. Vzhledem k tomu, že nebyla vyhodnocena jako úvěruschopná, po zvážení okolností jí jednatel společnosti , jméno FO, nabídl poskytnutí zápůjčky, neboť žalobkyně na poskytnutí finančních prostředků naléhala a neměla jinou možnost získání finančních prostředků. Zápůjčka byla ve výši 393 000 Kč, přičemž 43 000 Kč mělo být zaplaceno na náklady spojené s uzavřením smlouvy. Úroky byly sjednány fixně ve výši 746 220 Kč. Smlouva o zápůjčce byla uzavřena mezi žalobkyní a , jméno FO, označeným jako fyzická osoba dne , datum, a k zajištění pohledávky ze smlouvy o zápůjčce vyplývající byla téhož dne uzavřena zástavní smlouva k nemovitostem ve vlastnictví žalobkyně a zákaz zatížení předmětných nemovitostí. , jméno FO, uzavřel opakovaně totožné smlouvy jako s žalobkyní s jinými osobami, a to vždy jako fyzická osoba, kdy v písemné podobě se liší pouze jména, označení nemovitostí, výše poskytnutých částek a částek k zaplacení. Formulářově obdobné smlouvy uzavíral i druhý společník, , jméno FO, (nejméně v 15 případech v době od , datum, do , datum, ) a v několika málo případech i bratr a otec , jméno FO, . Pohledávka za žalobkyní i se zástavním právem byla , jméno FO, postoupena na společnost , právnická osoba, , jejímž jednatelem je , jméno FO, (společník , právnická osoba, ) a následně na žalovaného. Činnost , jméno FO, a , jméno FO, je prověřována Českou národní bankou a orgány činnými v , podezřelý výraz, pro podezření z neoprávněného podnikání.

6. Odvolací soud se s takto zjištěným skutkovým stavem ztotožnil. Správným shledal i právní posouzení věci soudem prvního stupně, který se nejprve za stavu, kdy předmětem řízení je určovací žaloba, zabýval tím, zda je dán naléhavý právní zájem na takovém určení. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě je naléhavý právní zájem žalobkyně dle § 80 o. s. ř. dán, neboť zástavní právo a zákaz zatížení k nemovitosti žalobkyně je zapsán v katastru nemovitostí, přičemž tato situace vyjadřuje nejistotu v právních vztazích žalobkyně, kterou nelze napravit jinak.

7. Odvolací soud shledal správným postup soudu prvního stupně, pokud jako předběžnou otázku řešil platnost smlouvy o zápůjčce za stavu, kdy zástavní právo a zákaz zatížení nemovitosti, jejichž určení neexistence se žalobkyně v daném řízení domáhá, jsou akcesorickým nároky ze smlouvy o zápůjčce.

8. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně má za to, že smlouvu o zápůjčce, kterou žalobkyně uzavřela s právním předchůdcem žalovaného, je třeba posoudit jako smlouvu o spotřebitelském úvěru podle zákona č. , Anonymizováno, . V řízení bylo prokázáno, že uzavření smlouvy bylo zprostředkováno společností , právnická osoba, , která měla oprávnění České národní banky k poskytování úvěru, když žalobkyně tuto společnost prostřednictvím její internetovém stránky oslovila s žádostí o poskytnutí spotřebitelského úvěru. Jednatelem , jméno FO, byla následně vyzvána k tomu, aby se k uzavření smlouvy dostavila do sídla společnosti. V řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by žalobkyně měla v úmyslu získat finanční prostředky od jakéhokoliv subjektu (tedy například i fyzické osoby či právnické osoby bez oprávnění k poskytování úvěru). Jednatel žalobkyně následně využil finanční tíseň žalobkyně (jak sám uvedl, žalobkyně na poskytnutí zápůjčky naléhala) a uzavřel smlouvu s žalobkyní, nikoliv jako jednatel jménem úvěrující společnosti , právnická osoba, , ale jako fyzická osoba, a to za účelem zisku. To vyplývá z okolností uzavření půjčky i následného postupu, kdy pohledávka za žalobkyní byla postoupena na společnost, jejímž jednatelem byl druhý společník společnosti , právnická osoba, (který, jak bylo prokázáno, uzavřel obdobné smlouvy s dalšími fyzickými osobami, a to opakovaně). Za stavu, kdy bylo prokázáno, že osoba jednatele , jméno FO, (stejně tak jako druhého společníka , jméno FO, ) uzavřela obdobným způsobem další smlouvy o zápůjčce s jinými žadateli o poskytnutí úvěru, a to včetně smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem v jejich vlastnictví, lze uzavřít, že právní předchůdce žalovaného vykonával výdělečnou činnost, která vykazuje znaky podnikatele a byť tuto činnost vykonával neoprávněně (tedy bez příslušného živnostenského nebo jiného oprávnění) lze jej považovat za podnikatele. Takový závěr je zcela v souladu se konstantní judikaturou, zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , ve kterém Nejvyšší soud vyslovil závěr, že v definičním vymezení podnikatele je v novém pojetí podnikatele opuštěná dřívější podmínka, podle níž je podnikatelem osoba nadaná podnikatelským oprávněním pod pojem „věřitel“ definovaný v zákoně o spotřebitelském úvěru je třeba zahrnout všechny osoby, které fakticky činnost vykonávají, bez ohledu na to, zda mají příslušné oprávnění či nikoliv. O spotřebitelský úvěr podle § 2 zákona o spotřebitelském úvěru půjde tedy nejen v případě poskytnutí finanční služby spotřebiteli, ale i v případě jejího zprostředkování spotřebiteli. O spotřebitelský úvěr se tedy jedná vždy, pokud je věřitelem ze smlouvy, ve které se spotřebitelský úvěr sjednává, poskytovatel, avšak i tehdy, pokud v procesu úvěrování spotřebitele vystupuje zprostředkovatel jako prostředník v takovém případě jde o spotřebitelský úvěr, i když věřitelem ze smlouvy, ve které se tento úvěr sjednává, není poskytovatel. Pokud se tedy jedná v daném případě o spotřebitelský vztah, kdy žalovaný (právní předchůdce žalovaného) jako poskytovatel úvěru měl povinnost před poskytnutím úvěru náležitě prověřit poměry dlužníka – spotřebitele a posoudit jeho schopnost splácet úvěr. Úvěr smí spotřebiteli poskytnout pouze tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudí a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. Při zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně právní předchůdce žalovaného dospěl k závěru, že žalobkyně není úvěru schopná, přesto jí bylo úvěr poskytnut, tedy byla porušena povinnost vyplývající z ustanovení § 85 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Podle § 87 odst. 1 uvedeného zákona je v případě, že poskytovatel poskytne spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věta druhá, je smlouva neplatná.

9. Odvolací soud se tedy ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že smlouva o zápůjčce uzavřená mezi žalobkyní a , jméno FO, dne , datum, je neplatná, a za tohoto stavu, kdy zástavní právo a zákaz zatížení nemovitosti jsou akcesorickým nároky k uvedené smlouvě, není platně sjednán ani tento závazek žalobkyně.

10. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, když pro stručnost odkazuje na důvody uvedené soudem prvního stupně v odůvodnění rozsudku, neboť námitky žalovaného uplatněné v odvolacím řízení byly totožné s tvrzeními žalovaného v řízení před soudem prvního stupně, se kterými se soud prvního stupně již ve svém rozhodnutí vypořádal.

11. Důvodné neshledal odvolací soud ani námitky žalovaného týkající se průběhu exekučního řízení účastníků a postoupení pohledávky žalovaným na další subjekt. Skutečnost, že odvolacím soudem bylo zrušeno rozhodnutí soudu prvního stupně v exekuční věci účastníků nemá pro danou věc význam, neboť důvodem zrušení byl chybný postup soudu prvního stupně, který o návrhu žalobkyně (v exekučním řízení v postavení povinné) rozhodl bez nařízení jednání, ačkoliv exekučním titulem byl notářský zápis a obě strany navrhovaly provedení důkazů, nařízení jednání vyžaduje. Pokud jde o postoupení pohledávky (včetně zástavního práva a zákazu zatížení nemovitosti) žalovaným na další subjekt v průběhu odvolacího řízení, ani tato skutečnost nemá na rozhodnutí odvolacího soudu vliv, neboť ke dni rozhodnutí odvolacího soudu nedošlo ke změně zápisu v katastru nemovitostí.

12. Rozsudek soudu prvního stupně byl jako správný podle § 219 o. s. ř. potvrzen i v nákladovém výroku II., kdy v řízení před soudem prvního stupně úspěšná žalobkyně má podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů. Žalobkyni vznikly náklady na zaplaceném soudním poplatku a náklady právního zastoupení, tedy účelně vynaložené náklady. Soudem prvního stupně byly náklady žalobkyně správně určeny a jejich výše odpovídá vyhlášce č. 177/1996 Sb., advokátnímu tarifu.

13. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř. I v odvolacím řízení byla v plném rozsahu úspěšná žalobkyně, které vznikly náklady na právním zastoupení, a to odměna za jedeno úkon právní služby (účast zástupce žalobkyně u jednání odvolacího soudu) podle § 11 odst. 1 písm. g) ve výši 5 620 Kč podle § 9 odst. 4, § 7 bod 5. advokátního tarifu, 1 režijní paušál ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu a 21 % DPH ve výši 1 275 Kč (po zaokrouhlení). Celková výše nákladů žalobkyně v odvolacím řízení tedy činí 7 345 Kč. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. v zákonné délce tří dnů a místo plnění v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř., k rukám zástupce žalobkyně, který je advokátem.