23 Co 42/2026

Plný text

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Kučery a soudců JUDr. Ireny Sekavové a Mgr. Filipa Janka ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně, narozena Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená Jméno Zástupce A, advokátem sídlem Jandova 6, 190 00 Praha 9 proti žalované: Anonymizováno sídlem U Jméno žalované Anonymizováno zastoupená Jméno Zástupce B, advokátem sídlem Anonymizováno o určení vlastnického práva, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 11. 2025, č. j. 23 C 37/2024 - 120

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 14 689,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalované.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala určení, že je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. Anonymizováno a části pozemku parc. č. hodnota v obci adresa, zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. hodnota u právnická osoba pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště adresa, kde jsou evidovány jako vlastnictví žalované (dále též jen „sporné pozemky“), s tím, že tyto pozemky jsou déle než dvacet let žalobkyní a jejími právními předchůdci užívány jako celek pro účely bydlení a zahrady společně s pozemky parc. č. 301/1, parc. č. 301/3, parc. č. 302/1, parc. č. Anonymizováno, parc. č. Anonymizováno a parc. č. Anonymizováno, zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. hodnota pro katastrální území a obec adresa, jako vlastnictví žalobkyně. Žalobkyně uplatnila námitku mimořádného vydržení sporných pozemků ke dni 1. 1. 2019 s tím, že její právní předchůdci, pan jméno FO, narozený 19. 7. 1946, s manželkou jméno FO, společně nabyli vlastnictví k souboru výše označených nemovitostí kupní smlouvou uzavřenou dne 27. 1. 1973 a od tohoto dne měli v držbě i sporné pozemky až do 15. 1. 2012, kdy následně, na základě usnesení o dědictví ze dne 16. 1. 2012, č. j. spisová značka, pokračovala v držbě těchto pozemků i žalobkyně.

2. Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“), poté, co usnesením ze dne 21. 8. 2025, č. j. 23 C 37/2024 – 83, na základě částečného zpětvzetí žaloby zastavil řízení v části týkající se určení vlastnictví žalobkyně k části pozemku parc. č. hodnota v Anonymizováno, shora označeným rozsudkem (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“ nebo „napadený rozsudek“) zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. Anonymizováno v obci adresa, zapsaného u právnická osoba pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště adresa, na LV č. hodnota (výrok I.) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na nákladech řízení 54 116,04 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalované (výrok II.).

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že sporný pozemek parc. č. Anonymizováno evidovaný ve vlastnictví žalované, tvořil s nemovitostmi žalobkyně oplocený funkční celek a že jej adresa a jméno FO od koupě sousedních nemovitostí v roce 1973 užívali v dobré víře jako vlastní, takže po odstranění zákonných překážek vydržení majetku v socialistickém vlastnictví nabyli vlastnické právo ke spornému pozemku řádným vydržením nejpozději dne 1. 1. 2002. Žalobkyně měla na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť usilovala o sladění zápisu v katastru nemovitostí s tvrzeným skutečným stavem, její žaloba však nemohla obstát věcně, neboť dobu držby právních předchůdců do okamžiku, kdy se sami stali vlastníky, nelze započíst do vydržecí doby žalobkyně, protože již nešlo o držbu cizí věci směřující k vydržení, nýbrž o výkon vlastnického práva. Vlastnictví proto mohlo na žalobkyni přejít pouze děděním nebo převodní smlouvou, avšak sporný pozemek nebyl uveden ani v rozhodnutí o dědictví, ani v darovacích smlouvách; žalobkyně se může nanejvýš domáhat dodatečného projednání dědictví a určení, že pozemek patřil jejím právním předchůdcům. Žalobkyně pozemek nevydržela ani vlastní držbou zahájenou po dědictví v roce 2012: z dědictví nabyla pouze podíl 1/6 na sousedních nemovitostech, takže její případná dobrá víra se zpočátku nemohla vztahovat k celému pozemku, a především zanikla nejpozději 27. 5. 2020, kdy byla otázka vlastnictví projednávána na zastupitelstvu obce (žalované) a žalobkyni muselo být zřejmé, že obec si k pozemku činí vlastnický nárok; desetiletá vydržecí doba jí proto neuplynula, takže soud žalobu zamítl.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně v zákonné lhůtě odvolání. Vytýkala soudu prvního stupně nesprávné právní posouzení a vadu řízení. Namítala především to, že pokud soud dovodil, že její právní předchůdci adresa a jméno FO nabyli vlastnické právo ke spornému pozemku vydržením nejpozději dne 1. 1. 2002, měl následně posoudit jeho přechod na dědice podle hmotného práva účinného v době smrti jméno FO, podle něhož se dědictví nabývalo již smrtí zůstavitele, nikoli až rozhodnutím soudu. Skutečnost, že pozemek nebyl výslovně uveden v usnesení o dědictví, podle žalobkyně nevylučuje jeho přechod na dědice, nýbrž znamená pouze to, že šlo o opomenutý majetek náležející do společného jmění a pozůstalosti, přičemž žalobkyně již podala návrh na jeho dodatečné projednání. Závěr soudu, že žalobkyně není vlastnicí jen proto, že pozemek nebyl uveden v usnesení o dědictví ani v darovacích smlouvách, považuje za vnitřně rozporný s jeho zjištěním, že vlastnictví nabyli vydržením její právní předchůdci, a za odporující povaze univerzální sukcese i účelu určovací žaloby, jímž je deklarování skutečného právního stavu. Současně soudu prvního stupně vytýkala, že jí přes její výslovnou žádost neposkytl poučení podle § 118a o. s. ř. a neumožnil jí doplnit tvrzení a důkazy k rozsahu společného jmění, pozůstalosti a přechodu vlastnictví, ačkoli právě neprokázání tohoto přechodu následně učinil rozhodujícím důvodem zamítnutí žaloby, takže jeho rozhodnutí bylo překvapivé a řízení zatížené vadou. Navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl, případně ho zrušil a rozhodl o vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Žalovaná ve vyjádření k odvolání poukázala na to, že žalobkyně neprokázala své vlastnické právo, ani aktivní věcnou legitimaci, neboť sporný pozemek nebyl zahrnut do původního pozůstalostního řízení po jméno FO ani do následných darovacích smluv. Samotný závěr, že právní předchůdci žalobkyně mohli pozemek vydržet, podle žalované nepostačuje k prokázání jeho přechodu na žalobkyni, byť žalovaná nezpochybňuje zásadu nabytí dědictví smrtí zůstavitele, protože u opomenutého majetku je třeba nejprve pravomocně skončit dodatečné projednání pozůstalosti a určovací žalobou nelze jeho výsledek nahrazovat, takže nárok žalobkyně je přinejmenším předčasný. Dále namítala, že žalobkyně nemohla pozemek sama vydržet, neboť nejpozději v roce 2020 věděla, že jej za svůj považuje obec, což dokládají její žádost o odkup pozemku, následná jednání o kupní ceně i projektová dokumentace novostavby, která sporný pozemek nezahrnovala do navrženého oplocení. Za nedůvodnou žalovaná považovala rovněž námitku porušení poučovací povinnosti podle § 118a o. s. ř. Navrhovala potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení § 212 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí věci, provedené důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti v souladu s § 132 o. s. ř. a na jejich základě učinil správná skutková zjištění. Odvolací soud z těchto zjištění vychází a pro stručnost na ně odkazuje.

8. Soud prvního stupně správně uzavřel, že právní předchůdci žalobkyně jméno FO a jméno FO se v roce 1973 ujali držby sporného pozemku v dobré víře, že jej nabyli spolu se sousedními nemovitostmi. Byli tak oprávněnými držiteli ve smyslu § 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2012 (dále jen „obč. zák.“) a jejich držba splňovala předpoklady vydržení podle § 134 odst. 1 obč. zák. U nemovité věci činila vydržecí doba deset let, přičemž do ní bylo možné započíst i dobu oprávněné držby právního předchůdce podle § 134 odst. 3 obč. zák. Vydržení sporného pozemku bránila do 31. 12. 1991 tehdejší zákonná úprava, podle níž nebylo možné vydržet vlastnické právo k věcem v socialistickém vlastnictví. Tato překážka odpadla dnem 1. 1. 1992, kdy nabyl účinnosti zákon č. 509/1991 Sb. Podle ustálené judikatury se přitom do desetileté vydržecí doby podle § 134 odst. 1 obč. zák. započítává i doba oprávněné držby vykonávané před 1. 1. 1992, a to rovněž tehdy, šlo-li o věc ve státním vlastnictví, kterou podle předchozí právní úpravy nebylo možné vydržet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1998, sp. zn. 22 Cdo 2273/98, uveřejněný pod č. 50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže se právní předchůdci žalobkyně ujali oprávněné držby sporného pozemku dne 27. 1. 1973 a tuto držbu nepřetržitě vykonávali i dne 1. 1. 1992, byla k tomuto dni desetiletá vydržecí doba již naplněna. Závěr soudu prvního stupně, že právní předchůdci žalobkyně vlastnické právo ke spornému pozemku vydrželi, je tedy správný, soud prvního stupně však okamžik jeho nabytí nesprávně určil dnem 1. 1. 2002 namísto dne 1. 1. 1992. V důsledku započtení předchozí doby oprávněné držby nabyli právní předchůdci žalobkyně vlastnické právo ke spornému pozemku již dnem, kdy odpadla dosavadní zákonná překážka jeho vydržení.

9. Závěr o vydržení sporného pozemku právními předchůdci žalobkyně nebyl odvoláním zpochybněn a odpovídá výsledkům provedeného dokazování. Pozemky tvořily jeden oplocený funkční celek, sporný pozemek byl právními předchůdci žalobkyně dlouhodobě užíván a v řízení nevyšla najevo žádná okolnost, která by jejich dobrou víru před uplynutím vydržecí doby vyvracela. Jestliže však právní předchůdci žalobkyně vlastnické právo ke spornému pozemku sami vydrželi, nemůže si žalobkyně dobu jejich následné držby započítat do vlastní vydržecí doby, a to ani podle § 134 odst. 3 obč. zák., ani podle § 1092 či § 1096 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“). Uvedená ustanovení umožňují započíst držbu právního předchůdce jen tehdy, šlo-li na jeho straně stále o držbu cizí věci způsobilou vést k nabytí vlastnického práva vydržením. Okamžikem, kdy právní předchůdce splnil zákonné podmínky vydržení, nabyl vlastnické právo přímo ze zákona a jeho další faktické ovládání věci již nebylo držbou směřující k vydržení, nýbrž výkonem existujícího vlastnického práva. Není proto dána žádná další vydržecí doba právního předchůdce, která by mohla být započtena jeho právnímu nástupci. Ten musí prokázat jinou právní skutečnost, na jejímž základě vlastnické právo nabyté předchůdcem následně přešlo nebo bylo převedeno na něj.

10. Tento závěr výslovně formuloval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, uveřejněném pod č. 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož se do vydržecí doby pro řádné i mimořádné vydržení započte doba držby předchůdce jen tehdy, pokud předchůdce sám nesplnil podmínky vydržení a nestal se vlastníkem věci. Stejný závěr Nejvyšší soud následně zopakoval v usnesení ze dne 25. 3. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3385/2023. Žalobkyně by proto musela tvrdit a prokázat samostatnou právní skutečnost, na jejímž základě vlastnické právo nabyté jejími právními předchůdci na ni následně přešlo nebo bylo převedeno.

11. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně nenabyla vlastnické právo ke spornému pozemku vlastním řádným vydržením podle § 134 odst. 1 obč. zák., popřípadě § 1089 odst. 1 ve spojení s § 1090 odst. 1 a § 1091 odst. 2 o. z. Řádné vydržení nemovité věci předpokládá nepřerušenou desetiletou oprávněnou držbu podle obč. zák., popřípadě řádnou, poctivou a pravou držbu podle o. z. I kdyby se po smrti jméno FO v roce 2011 ujala žalobkyně držby sporného pozemku, její případná dobrá víra nemohla trvat po celou desetiletou vydržecí dobu. Nejpozději dne 27. 5. 2020, kdy byla otázka vlastnictví pozemku projednávána na zasedání zastupitelstva žalované za účasti žalobkyně, se žalobkyně dozvěděla o skutečnostech objektivně způsobilých vyvolat pochybnost, zda jí pozemek náleží. Tyto pochybnosti dále potvrzuje její žádost ze dne 1. 6. 2020 o odkoupení sporného pozemku od žalované. adresa víra žalobkyně proto nejpozději v uvedené době zanikla, tedy před uplynutím desetileté vydržecí doby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2024, sp. zn. 22 Cdo 50/2024).

12. Pokud jde o mimořádné vydržení podle § 1095 o. z., k nabytí vlastnického práva k nemovité věci je třeba nepřerušená držba po dobu dvaceti let; držitel nemusí prokázat právní důvod držby, vlastnické právo však nenabude, prokáže-li se mu nepoctivý úmysl. Ve smyslu § 3066 o. z. lze započíst i dobu držby vykonávanou před 1. 1. 2014, avšak vydržecí doba u nemovité věci nemohla skončit dříve než dne 1. 1. 2019. Z uvedeného vyplývá, že dobu, po kterou sporný pozemek po nabytí vlastnického práva drželi adresa a jméno FO jako jeho vlastníci, nelze žalobkyni započíst ani pro tento způsob nabytí vlastnického práva. Po vydržení pozemku jejími právními předchůdci již nešlo o držbu cizí věci, nýbrž o výkon jejich vlastnického práva, a nejednalo se tak o dobu způsobilou vést k dalšímu vydržení téhož vlastnického práva jinou osobou. Žalobkyně sama pak sporný pozemek po dobu dvaceti let nedržela a podmínky mimořádného vydržení proto nesplnila.

13. Důvodná není ani námitka, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo překvapivé a že soud porušil poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. Předmětem řízení bylo určení výlučného vlastnického práva žalobkyně, a bylo proto od počátku její povinností tvrdit a prokázat právní skutečnosti, z nichž nabytí tohoto práva dovozovala. Otázka, zda vlastnické právo vydržela sama žalobkyně, nebo zda je před ní nabyli její právní předchůdci a následně je na žalobkyni převedli či na ni přešlo děděním, tvořila vlastní podstatu projednávaného nároku a nemohla být pro žalobkyni nepředvídatelná.

14. Poučení podle § 118a o. s. ř. neslouží k tomu, aby soud za účastníka vytvářel nový skutkový základ žaloby, nahrazoval jeho procesní aktivitu nebo mu poskytoval návod, jakým jiným právním způsobem by mohl požadovaného výsledku dosáhnout. Žalobkyně byla po celé řízení zastoupena advokátem, uplatnila několik alternativních právních důvodů nabytí vlastnictví a měla možnost k otázce přechodu či převodu vlastnického práva tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat důkazy. Soud prvního stupně nadto nezamítl žalobu pro neunesení břemene tvrzení nebo důkazního břemene ve vztahu k okolnosti, jejíž význam žalobkyně nemohla předvídat, nýbrž na základě zjištěného skutkového stavu dospěl k právnímu závěru, že jí tvrzené skutečnosti nabytí výlučného vlastnictví neprokazují. Za této situace nebyl důvod k postupu podle § 118a o. s. ř.

15. Odvolací soud nicméně pro úplnost žalobkyni při odvolacím jednání poučil podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., že chce-li předejít případnému neúspěchu ve věci, je namístě tvrdit a prokázat, že sporný pozemek přešel do jejího vlastnictví jinak než dosud tvrzeným vydržením. Ani po tomto poučení však neuvedla jinou právní skutečnost, na jejímž základě by nabyla výlučné vlastnické právo k celému spornému pozemku, a v podstatě setrvala na dosavadním tvrzení, že jej nabyla děděním po jméno FO. Její zástupce uvedl, že vlastnické právo přešlo na žalobkyni smrtí zůstavitelky, a to „minimálně v rozsahu podílu o velikosti 1/16“, a poukázal na podaný návrh na dodatečné projednání pozůstalosti i na souhlas ostatních dědiců s tím, aby sporný pozemek připadl žalobkyni. Takto projevená vůle ostatních dědiců však sama o sobě není právní skutečností způsobilou založit výlučné vlastnické právo žalobkyně ke spornému pozemku, nebyla-li dosud vtělena do pravomocného rozhodnutí vydaného v řízení o pozůstalosti, popřípadě do jiného právního jednání, s nímž zákon spojuje převod vlastnického práva. Ani toto tvrzení však nemůže být podkladem pro vyhovění žalobě, neboť z něj nevyplývá, že žalobkyně nabyla výlučné vlastnické právo k celému spornému pozemku, jehož určení se domáhá.

16. Odvolací soud sice nepřehlédl námitku žalobkyně, že podle § 460 obč. zák. se dědictví nabývalo smrtí zůstavitele a rozhodnutí vydané v řízení o dědictví mělo deklaratorní povahu, avšak tato obecná zásada sama o sobě neumožňuje uzavřít, že se žalobkyně smrtí jméno FO stala výlučnou vlastnicí celého sporného pozemku. I kdyby sporný pozemek v okamžiku smrti zůstavitelky náležel do společného jmění manželů jméno FO a následně zčásti do pozůstalosti, bylo nutné nejprve vypořádat společné jmění a určit, komu a v jakém rozsahu připadl podíl zůstavitelky. Teprve na základě výsledku pozůstalostního řízení lze postavit najisto, který z dědiců a v jakém podílu vlastnické právo k opomenutému majetku nabyl. Z původního usnesení o dědictví vyplývá, že u nemovitostí, které byly v pozůstalostním řízení skutečně projednány, nabyla žalobkyně pouze spoluvlastnický podíl o velikosti jedné šestiny, zatímco další podíly nabyli jméno FO a jméno FO. Sporný pozemek v usnesení uveden nebyl. Ani za předpokladu, že byl opomenutým majetkem náležejícím do společného jmění manželů jméno FO, proto nelze bez jeho dodatečného projednání a vypořádání dovodit, že žalobkyně nabyla výlučné vlastnické právo k celému pozemku.

17. Na uvedeném závěru nic nemění, že žalobkyně po vyhlášení napadeného rozsudku podala návrh na dodatečné projednání pozůstalosti po jméno FO. Podání tohoto návrhu potvrzuje, že otázka nabytí opomenutého majetku jednotlivými dědici dosud nebyla v pozůstalostním řízení vyřešena, samo o sobě však neprokazuje, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí sporného pozemku. V tomto řízení nebyly tvrzeny ani prokázány takové skutečnosti, z nichž by bylo možné spolehlivě určit, komu a v jakém rozsahu připadl podíl jméno FO na tomto dosud neprojednaném majetku.

18. Výlučné vlastnické právo žalobkyně nelze dovodit ani z darovacích smluv uzavřených dne 30. 6. 2020. Jejich předmětem byly v nich výslovně označené spoluvlastnické podíly na pozemcích parc. č. Anonymizováno, nikoli sporný pozemek parc. č. Anonymizováno. Samotná skutečnost, že sporný pozemek byl fakticky užíván společně s převáděnými nemovitostmi, nepostačuje k závěru, že byl rovněž předmětem převodu vlastnického práva.

19. Žalobkyně tedy mohla nabýt nejvýše takové právo ke spornému pozemku, jaké na ni skutečně přešlo v důsledku dědění, popřípadě bylo následně převedeno darovacími smlouvami. V tomto řízení však nebylo prokázáno, že by na ni některým z uvedených způsobů přešlo výlučné vlastnické právo k celému pozemku, jehož určení se žalobou domáhá. V projednávané věci nebylo možné žalobě vyhovět ani v rozsahu případného spoluvlastnického podílu, neboť skutková tvrzení, provedené důkazy ani dosavadní výsledek pozůstalostního řízení neumožňují jeho rozsah spolehlivě určit.

20. Lze tak uzavřít, že ačkoli výsledky dokazování umožňují přijmout závěr, že vlastnické právo ke spornému pozemku vydrželi právní předchůdci žalobkyně, žalobkyně neprokázala, že toto právo následně v celém rozsahu nabyla děděním, převodem nebo vlastním vydržením. Výrok soudu prvního stupně, jímž byla žaloba na určení jejího výlučného vlastnictví zamítnuta, je proto věcně správný. Odvolací soud proto napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, včetně výroku o nákladech řízení. Jelikož žaloba nebyla důvodná, bylo soudem prvního stupně správně ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto o povinnosti žalobkyně nahradit žalované náklady řízení. Vyčíslená výše náhrady nákladů řízení nebyla žádným z účastníků výslovně napadena. Povinnost rozhodnout o nákladech řízení podle § 151 o. s. ř. i bez návrhu neznamená, že by se odvolací soud za situace, kdy potvrdí výrok o věci samé a kdy žádný z účastníků ani nenamítá nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech, musel zabývat správností rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení a při závěru o jeho nesprávnosti je změnit (srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24).

21. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná měla v odvolacím řízení plný úspěch, a náleží jí proto vůči žalobkyni náhrada účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Ty sestávají z odměny advokáta za dva úkony právní služby, a to vyjádření k odvolání a účast při jednání, po 5 620 Kč. Protože hodnotu sporného pozemku nebylo možné zjistit bez nepoměrných obtíží, vyšel odvolací soud z tarifní hodnoty podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT“); sazba odměny za jeden úkon právní služby činí podle § 7 bodu 5 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. g) a k) AT 5 620 Kč. Dále náklady sestávají ze dvou paušálních náhrad hotových výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT a z náhrady 21 % daně z přidané hodnoty ve výši 2 549,40 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. Celková výše náhrady činí 14 689,40 Kč. Proti tomuto rozsudku je za podmínek § 237 o. s. ř. ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Okresního soudu v Kladně.