23 Co 74/2026

Plný text

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Kučery a soudců JUDr. Ireny Sekavové a Mgr. Filipa Janka ve věci žalobce: Jméno žalobce, narozen Datum narození žalobce, bytem Adresa žalobce, zastoupen advokátkou Jméno advokátky, sídlem Adresa advokátky proti žalované: Anonymizováno - Jméno žalované, IČO: IČO žalované, sídlem Adresa žalované, o nahrazení projevu vůle, o odvolání účastníků proti rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 19. 12. 2025, č. j. 34 C 13/2024 – 233,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se výroku II. mění tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 73 060 Kč; jinak se v tomto výroku a ve výroku I. potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení 16 214 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce.

1. Okresní soud Praha – východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 12. 2025, č. j. 34 C 13/2024 – 233, nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“) k pozemkům parc. č. Anonymizováno, parc. č. Anonymizováno, parc. č. Anonymizováno a velikosti spoluvlastnického podílu ve výši jedné poloviny vzhledem k celku, vše zapsáno v evidenci katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště adresa-východ pro obec a katastrální území adresa s tím, že žalobce je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě a má na základě rozhodnutí Okresního úřadu adresa, Pozemkového úřadu ze dne 14. 10. 1998, č. j. Anonymizováno, a rozhodnutí Okresního úřadu adresa-východ, Pozemkového úřadu ze dne 15. 11. 2000, č. j. Anonymizováno nárok na nabytí vlastnického práva k tzv. náhradním pozemkům za pozemky nevydané v restituci z důvodu existence překážek uvedených v § 11 odst. 1 zákona o půdě. Výrokem II. stanovil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 54 111,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce.

2. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce je oprávněnou osobou podle § 4 zákona o půdě, které v souladu s ustanovením § 11a tohoto zákona vznikl nárok na vydání náhradních pozemků v rozsahu hodnoty nevydaných pozemků. Výše dosud nevypořádaného restitučního nároku žalobce činí 499 403,50 Kč, a v tomto rozsahu je žalovanou jeho nárok evidován. Uzavřel, že v postupu žalované lze shledat liknavý přístup k uspokojení nároku žalobce, když žalobce byl v rámci snahy o uspokojení svého celkového restitučního nároku dostatečně aktivní, v minulosti se jeho nárok dařilo částečně uspokojit ve veřejných nabídkách, přesto zůstal stále nevyčerpán. Opakovaně žalovanou urgoval kvůli vyřízení celého jeho nároku. Část nároku, která je uplatněna v daném řízení, vyšla najevo až v roce 2016 a ačkoliv původní oprávněná osoba, Jméno žalobce starší, zemřel již v roce 2001, o evidenci dané části restitučního nároku byl žalobce vyrozuměn až v roce 2016, kdy vyrozumění bylo adresováno jeho zemřelému předkovi. Žalobce danou část nároku nabyl až rozhodnutím v rámci řízení o dodatečném projednání dědictví v roce 2021 a teprve od té doby se mohl pokusit o uspokojení nově nabytého nároku ve veřejných nabídkách.

3. Soud prvního stupně neshledal zákonné překážky pro rozhodnutí o vydání žalobcem požadovaných konkrétních pozemků, když vzal za prokázané, že nabídka náhradních pozemků v adresa (tedy v okrese, ve kterém se nacházely nevydané pozemky) byla od roku 2021 omezená. Přihlédl i k tomu, že žalobce je vlastníkem dalších pozemků v uvedené obci a katastrálním území a v okolí hospodaří. I když u pozemků parc. č. Anonymizováno bylo v minulosti rozhodnuto o jejich nevydání z důvodu, že v katastru byli vedeni nedostatečně identifikováni vlastníci, nepředstavují historická rozhodnutí o jejich nevydání nepřekonatelnou překážku za stavu, kdy původní důvody nevydání odpadly (pozemky byly následně převedeny na stát). Soud prvního stupně neshledal překážku ani u pozemku parc. č. Anonymizováno v tom, že jde pouze o spoluvlastnický podíl, neboť ostatní spoluvlastníci mají uzavřenou ohledně uvedeného pozemku pachtovní smlouvu, a to se smluvním partnerem, se kterým má uzavřenou pachtovní smlouvu i žalobce na pozemky ve stejném katastrálním území. Za stavu, kdy znaleckým posudkem určená obvyklá cena všech převáděných pozemků činí 92 310,25 Kč, a jejich převodem tedy nedojde k přečerpání restitučního nároku žalobce, soud prvního stupně žalobě vyhověl a nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků. Žalobci přiznal náhradu nákladů řízení v plném rozsahu, s tím, že neshledal jako účelné tři úkony vykonané zástupcem žalobce, a to písemná vyjádření z 7. 5. 2024, 15. 10. 2025 a 28. 11. 2025.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání žalobce i žalovaná. Žalobce podal odvolání proti nákladovému výroku II., kdy nesouhlasil s tím, že soudem prvního stupně mu nebyla přiznána odměna za další 3 úkony právní služby, a to 3 písemná podání. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku II. změnil a přiznal mu náhradu nákladů řízení v plné výši, a to ve výši 73 059,80 Kč.

5. Žalovaná podala včas odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně v celém rozsahu. Nezpochybňovala výši nároku žalobce, namítala však, že nebyly splněny podmínky její liknavosti ani svévole vůči žalobci a žalobci proto podle jejího názoru nevznikl nárok na přímý převod náhradních pozemků. Poukazovala rovněž na to, že sporné pozemky byly v řízení před pozemkovým úřadem označeny jako nevydávané a žalobci za ně měla vzniknout náhrada, nikoliv nárok na jejich opětovné převedení. Tvrdila, že žalobci nabízela dostatek vhodných náhradních pozemků ve veřejných nabídkách, kterých se však, podle ní, žalobce dostatečně nezúčastnil. Poukazovala na to, že právní předchůdce žalobce byl při své účasti ve veřejných nabídkách v řadě případů úspěšný. Neúspěch v jednotlivých nabídkách podle žalované proto neprokazuje nemožnost uspokojení nároku. Poukazovala rovněž na to, že žalobce se soustředil pouze na konkrétní katastrální území, kde byl náhradních pozemků nedostatek, aniž by se účastnil nabídek i v jiných katastrálních územích. O nevydání pozemku bylo pravomocně rozhodnuto a tato rozhodnutí nebyla napadena žalobou. Namítala i možné duplicitní plnění, neboť žalobce u Obvodního soudu pro adresa požaduje finanční náhradu z rozhodnutí, které se týká i pozemku parc. č. Anonymizováno. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu v plném rozsahu zamítl.

6. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalované navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného (se změnou výše žalobci přiznaných nákladů řízení ve výroku II.). Zdůraznil, že žalobou se domáhal náhradních pozemků za dosud nevypořádaný restituční nárok z rozhodnutí z let 1998 a 2000, kdy část nevypořádaného restitučního nároku, která je předmětem daného řízení, na něj přešla až usnesením o dodatečném projednání dědictví v roce 2021. Již od roku 2002 však disponoval jinou částí restitučního nároku a aktivně ji vypořádával, úspěšně se účastnil 22 veřejných nabídek. Odmítl tvrzení žalované, že se aktivně žádných veřejných nabídek neúčastnil. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o posouzení liknavosti žalované, kterou soud prvního stupně neposuzoval pouze podle omezené nabídky pozemků, ale podle celkového postupu žalované. Poukázal na to, že žalovaná byla přes jeho urgence dlouhodobě nečinná. Nesouhlasil ani s tvrzením žalované, že po celou dobu požadoval náhradní pozemky jen z jednoho katastrálního území, neboť ve veřejných nabídkách získal pozemky i v jiných okresech (například adresa). Nesouhlasil ani s námitkou žalované, že požadované pozemky nejsou vhodné, neboť byly dříve předmětem rozhodnutí o naturální restituci. Zdůraznil, že se nedomáhá zvrácení těchto rozhodnutí ani naturálního vydání původních pozemků, ale pouze toho, že stejné pozemky mají být použity jako pozemky náhradní k uspokojení jiného existujícího nároku. Nejde o vydání pozemků, ale o jejich převod oproti hodnotě nevypořádaného restitučního nároku za stavu, kdy důvody pro jejich nevydání odpadly. K řízení probíhajícímu u Obvodního soudu pro adresa uvedl, že toto nemá na danou věc vliv, neboť jde o jiný nárok a jiné rozhodnutí.

7. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 212, § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce proti nákladovému výroku II. je důvodné. Nedůvodné shledal odvolání žalované.

8. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci, provedené důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech a ze zjištěného skutkového stavu vyvodil správné právní závěry. Odvolací soud neshledal ani takové vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobce je oprávněnou osobou podle zákona o půdě, ani o tom, že mu svědčí dosud nevypořádaný restituční nárok v celkové výši 499 403,50 Kč, vzniklý na základě rozhodnutí Okresního úřadu Praha-východ, Pozemkového úřadu, ze dne 14. 10. 1998, č. j. Anonymizováno, a ze dne 15. 11. 2020, č. j. Anonymizováno. Spornou zůstala otázka, zda jsou v projednávané věci splněny podmínky pro nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu, konkrétně určených náhradních pozemků, a zda žalovaná při uspokojování nároků žalobce postupovala liknavě či svévolně a zda žalobcem označené pozemky jsou k převodu vhodné.

9. Podle § 11a odst. 1 zákona o půdě se oprávněným osobám, kterým nelze vydat původní pozemky, převádějí jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak. Judikatura dovolacího i Ústavního soudu však ustáleně dovozuje, že při liknavém, svévolném či diskriminačním postupu státu při uspokojování restitučního nároku se oprávněná osoba může domáhat převodu konkrétního vhodného pozemku i mimo veřejnou nabídku. Současně platí, že oprávněná osoba obecně nemá právo na výběr konkrétního pozemku; tento závěr však nebrání výjimečnému soudnímu řešení tam, kde standardní mechanismus uspokojení nároku v důsledku postupu povinného subjektu selhal. Obtíže při uspokojování restitučních nároků nelze tedy přenášet na oprávněné osoby.

10. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v projednávané věci jsou podmínky pro takový výjimečný postup splněny. Z provedeného dokazování plyne, že žalobce i jeho právní předchůdce se dlouhodobě domáhali vypořádání restitučních nároků, žalovanou opakovaně urgovali a žalobce se v minulosti veřejných nabídek účastnil, přičemž část nároku touto cestou uspokojil. Byla prokázána jeho soustavná aktivita vůči žalované i omezená nabídka vhodných pozemků v rozhodném období po roce 2021. Na žalobci proto za těchto okolností nebylo možno spravedlivě požadovat, aby i nadále setrvával výlučně v režimu veřejných nabídek, pokud dosud nevypořádaná část jeho nároku zůstávala neuspokojena. Námitka žalované, že žalobce nebyl dostatečně aktivní, není důvodná. Soud prvního stupně správně vyšel z toho, že žalobce se veřejných nabídek účastnil a část nároku takto úspěšně uspokojil. Nelze proto uzavřít, že by byl pasivní. Naopak z jeho postupu v dlouhodobém časovém horizontu je patrná snaha domoci se vypořádání restitučního nároku. Právě skutečnost, že žalobce v minulosti v nabídce uspěl, jeho aktivní přístup potvrzuje a vyvrací tvrzení žalované, že nevyužíval zákonný mechanismus k uspokojení nároku. Pro danou část nároku je dále podstatné, že žalobce se o existenci této části restitučního nároku dozvěděl až na základě sdělení z roku 2016, přičemž k jejímu přechodu na žalobce došlo po dodatečném projednání dědictví pravomocně až v roce 2021. Teprve od tohoto okamžiku mohl žalobce reálně usilovat o uspokojení právě tohoto nároku účastí ve veřejných nabídkách. Soud prvního stupně přitom správně zjistil, že nabídka náhradních pozemků nejen v adresa byla od tohoto roku zjevně omezená. Tuto objektivní okolnost sice žalovaná sama o sobě zcela neovlivní, avšak její důsledky nelze přenášet k tíži oprávněné osoby. Povinností státu je zajistit takovou strukturu nabídky náhradních pozemků, aby nároky oprávněných osob byly uspokojovány v přiměřené době, což je jedním ze základních východisek soudní praxe. Nelze přehlédnout ani další okolnosti, ze kterých soud prvního stupně dovodil liknavý charakter postupu žalované. Původní oprávněná osoba zemřela již v roce 2001, avšak sdělení o evidenci další části nevypořádaného nároku bylo v roce 2016 adresováno právě jí. Tato okolnost sama o sobě sice není jediným důvodem pro závěr o liknavosti, ve spojení s dlouhodobým neuspokojením nároku, omezenou nabídkou vhodných pozemků a opakovanými urgencemi žalobce však takový závěr podporuje. Odvolací soud proto ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že v daném případě nelze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se i nadále bez dalšího domáhal uspokojení svého nároku výlučně účastí ve veřejných nabídkách.

11. Důvodnou neshledal odvolací soud ani námitku žalované, že žalobce požadoval náhradní pozemky výlučně v jediném katastrálním území, když z dokazování vyplynulo, že žalobce v minulosti nabyl náhradní pozemky i v jiných lokalitách. Skutečnost, že v nyní projednávané věci usiloval o pozemky v území, kde hospodaří a má majetkové vazby, sama o sobě nebrání vyhovění žalobě.

12. Důvodná není ani odvolací námitka žalované, že žalobcem vybrané pozemky nejsou k převodu vhodné proto, že o nich bylo v minulosti pravomocně rozhodnuto jako o pozemcích naturálně nevydatelných. Tato argumentace přehlíží rozdíl mezi naturální restitucí původně odňatých nemovitostí a převodem jiných pozemků k uspokojení již existujícího nároku na náhradní plnění. V daném řízení totiž nejde o přezkum ani zvrácení těchto rozhodnutí, ale o posouzení, zda uvedené pozemky jsou za současného stavu vhodné a převoditelné jako pozemky náhradní k uspokojení jiného, dosud nevypořádaného restitučního nároku žalobce. Žalobce se domáhá tedy pouze toho, aby mu byly pozemky, které jsou nyní ve vlastnictví státu nebo v příslušnosti hospodařit žalované, převedeny jako pozemky náhradní k částečnému uspokojení jiného, dosud nevypořádaného nároku. Samotná skutečnost, že určitý pozemek nebylo možno v minulosti vydat v režimu naturální restituce, bez dalšího nevylučuje jeho pozdější použití jako pozemku náhradního. Rozhodující je, zda k datu rozhodování soudu existuje zákonná překážka jeho převodu podle zákona o půdě nebo zákona č. 503/2012 Sb. Soud prvního stupně se podle odvolacího soudu touto otázkou zabýval dostatečně. U pozemků parc. č. Anonymizováno vyšel správně ze zjištění, že překážka, pro niž nebyly v minulosti vydány, spočívala ve vlastnictví fyzických osob, avšak tato překážka již odpadla. Pozemky jsou nyní ve vlastnictví státu a nebylo prokázáno, že by jejich převodu bránila některá ze zákonných výluk podle § 11 odst. 1 zákona o půdě nebo § 6 zákona č. 503/2012 Sb. o Státním pozemkovém úřadu. Ani žalovaná netvrdila žádnou jinou konkrétní, v současnosti existující, zákonnou překážku převodu těchto pozemků, když setrvala pouze na argumentu vycházejícím z historických rozhodnutí o jejich nevydání.

13. Pokud jde o spoluvlastnický podíl o velikosti jedné poloviny na pozemku parc. č. Anonymizováno, samotná okolnost, že se jedná o podíl na pozemku ve spoluvlastnictví státu a dalších osob, nečiní tento pozemek automaticky nevhodným k vydání. Vhodnost takového pozemku k jeho vydání je třeba posuzovat individuálně podle konkrétních poměrů věci. V daném případě soud prvního stupně zjistil, že pozemek není z převodu vyloučen, je zemědělsky využitelný a jeho hospodářské využití je reálně možné a nejde o pozemek, u kterého by byla zjištěna některá z překážek uvedených v § 6 zákona č. 503/2012 Sb. Soud prvního stupně správně přihlédl i k tomu, že ostatní spoluvlastníci mají k témuž pozemku uzavřen pachtovní vztah se stejným subjektem, s nímž má uzavřen pachtovní vztah i žalobce k jiným pozemkům v daném katastrálním území; převodem spoluvlastnického podílu tak nevzniká stav, který by činil takový převod zjevně nevhodným nebo právně neproveditelným. Odvolací soud se s takovým závěrem soudu prvního stupně ztotožnil.

14. Odvolací soud nepřesvědčil ani námitce žalované o údajném duplicitním plnění ve vztahu k pozemku parc. č. Anonymizováno. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce v této věci uplatňuje převod náhradních pozemků k uspokojení nevypořádaného restitučního nároku plynoucího z rozhodnutí z let 1998 a 2000. Řízení vedené u Obvodního soudu pro adresa se týká peněžité náhrady za nevydání pozemků podle jiných rozhodnutí, mimo jiné i rozhodnutí z roku 2020. Již z tohoto důvodu nelze bez dalšího uzavřít, že by předmětem obou řízení bylo totožné plnění. Především však v tomto řízení nebylo prokázáno, že by žalobci již byla za pozemek parc. č. Anonymizováno peněžitá náhrada pravomocně přiznána a vyplacena tak, že by tím jeho nárok byl v příslušném rozsahu vypořádán. Pouhá existence jiného, dosud neskončeného řízení, sama o sobě neznamená, že by žalobci bylo přiznáno dvojí plnění. Převodem pozemku přisouzených rozsudkem soudu prvního stupně se naopak v odpovídajícím rozsahu dosud nevypořádaný nárok žalobce snižuje. Odvolací námitka žalované je tedy v této části předčasná a nedůvodná.

15. Odvolací soud proto uzavřel, že soud prvního stupně správně dovodil, jak existenci dosud nevypořádaného restitučního nároku žalobce, tak splnění podmínek pro jeho částečné uspokojení přímým převodem konkrétních vhodných pozemků. Za stavu, kdy hodnota žalobcem požadovaných pozemků je 92 310,25 Kč, tedy zjevně nižší, než výše jeho nevypořádaného restitučního nároku (499 403,50 Kč), převodem těchto pozemků nedochází k přečerpání nároku žalobce.

16. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. ve výroku I. jako věcně správný potvrdil a pro stručnost odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který se všemi námitkami žalované uplatněnými v odvolání již zabýval.

17. Odvolací soud shledal důvodné odvolání žalobce proti nákladovému výroku II. Soud prvního stupně zcela správně rozhodoval o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a v řízení plně úspěšnému žalobci přiznal náhradu nákladů řízení. Náklady žalobce v řízení před soudem prvního stupně jsou tvořeny náklady právního zastoupení, kdy odměna za 1 úkon právní služby podle § 9 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu činí 4 820 Kč. Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, pokud jde o počet účelně vykonaných úkonů zástupkyní žalobce v řízení před soudem prvního stupně. Na rozdíl od soudu prvního stupně považuje za účelné i další 3 úkony spočívající v písemných vyjádřeních. Písemné vyjádření ze dne 7. 5. 2024 je replikou k vyjádřením žalované a původně druhé žalované (právnická osoba) k žalobě a jejím obsahem jsou argumenty k námitkám žalovaných v uvedeném vyjádření obsažených. Podání ze dne 15. 10. 2025 je svým obsahem reakcí na podání žalované, ve kterém žalovaná uvádí důvody, pro které nepovažuje předmětné pozemky jako vhodné náhradní pozemky a dále vyjádřením ke znaleckému posudku k ocenění náhradních pozemků, které bylo zástupkyni žalobce spolu s vyjádřením žalované zasláno. Obsahem podání ze dne 28. 11. 2025 je reakce na výzvu soudu k označení konkrétních listin restitučního spisu, které byly navrženy k důkazu. Žalobce v uvedeném podání kromě označení konkrétních listin podrobně uvádí důvody, pro které má být důkaz těmito částmi restitučního spisu proveden. Odvolací soud tedy uzavírá, že žalobci v řízení před soudem prvního stupně vznikly další (kromě soudem prvního stupně přiznaných) náklady, a to odměna ze 3 úkony právní služby po 4 820 Kč podle § 9 odst. 4 a § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu za shora uvedená 3 písemná vyjádření, 1 režijní paušál po 300 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024 a 2 režijní paušály po 450 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 a dále 21 % DPH ve výši 3 289 Kč (po zaokrouhlení), tedy náklady v celkové výši 18 949Kč. Celková výše účelně vynaložených nákladů žalobce v řízení před soudem prvního stupně tedy činí 73 060 Kč. Odvolací soud z těchto důvodů rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku II. podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil, pokud jde o výši náhrady nákladů řízení. Ve zbylém rozsahu, tedy pokud jde o lhůtu a místo plnění, podle § 219 o. s. ř. jako správný potvrdil.

18. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1, § 151 o. s. ř. V odvolacím řízení byl v plném rozsahu úspěšný žalobce, kterému náleží plná náhrada účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Žalobci vznikly v odvolacím řízení náklady na právním zastoupení, a to odměna za 2 úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. g), k) advokátního tarifu (účast zástupce žalobce u jednání odvolacího soudu a písemné vyjádření k odvolání žalovaného) po 4 820 Kč podle § 9 odst. 4 advokátního tarifu a odměna za 1 úkon v poloviční výši podle § 11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu (odvolání žalobce proti nákladovému výroku rozsudku soudu prvního stupně) po 2 410 Kč podle § 9 odst. 4 advokátního tarifu, 3 režijní paušály po 450 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu a 21 % DPH ve výši 2 814 Kč. Žalobci, tedy v odvolacím řízení vznikly náklady v celkové výši 16 214 Kč. Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání proti výroku I. do dvou měsíců ode dne doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Okresního soudu Praha-východ za podmínek ustanovení § 237 o. s. ř. Proti výroku II. není dovolání přípustné.