25 Co 11/2026

Plný text

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Renáty Lukešové a soudců Mgr. Kláry Hrobské a JUDr. Václava Nekoly ve věci žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený opatrovnicí Jméno opatrovnice, narozenou Datum narození opatrovnice bytem Adresa opatrovnice zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovaným:

1. Jméno žalované, narozený Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B 2. Jméno advokáta C, IČ: IČO advokáta C sídlem Adresa advokáta C o nemateriální újmu 3 100 000 Kč, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 17. 1. 2025, č. j. 36 C 33/2018-452, I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném výroku III. mění tak, že žalovaný je povinen plnit částku náhrady nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobce, v napadeném výroku IV. se mění tak, že výše náhrady nákladů řízení státu činí 10 063 Kč; jinak se v těchto výrocích a v napadeném výroku II. potvrzuje. II. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit České republice na účet Okresního soudu Praha – východ soudní poplatek ve výši 9 000 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku s tím, že v rozsahu plnění uhrazeného jedním ze žalovaných zaniká povinnost plnit druhého z nich. III. Žalovanému 1) a 2) se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává.

1. Okresní soud Praha - východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 1. 2025, č. j. 36 C 33/2018-452, uložil 1. žalovanému a 2. žalované povinnost zaplatit žalobci 500 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 500 000 Kč od 6. 12. 2012 do zaplacení s tím, že v rozsahu plnění poskytnutém jedním ze žalovaných zaniká povinnost plnit druhého z nich, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 3 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 3 100 000 Kč od 6. 12. 2012 do zaplacení (výrok II.), uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 82 750 Kč s tím, že v rozsahu plnění poskytnutém jedním ze žalovaných zaniká povinnost plnit druhého z nich, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok III.), a dále žalovaným uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu Praha - východ náhradu nákladů řízení státu 2 264,20 Kč s tím, že v rozsahu plnění poskytnutém jedním ze žalovaných zaniká povinnost plnit druhého z nich, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok IV.).

2. Žalobce se žalobou domáhal náhrady nemajetkové újmy za smrt obou svých rodičů při dopravní nehodě ze dne 12. 2. 2012, kterou zavinil 1. žalovaný. Po 2. žalované se žalobce domáhal téhož nároku jako po pojistiteli škůdce. Žalobce původně požadoval nemateriální újmu celkem 4 000 000 Kč s příslušenstvím, soud prvního stupně nyní rozhodoval po nálezu Ústavního soudu o zbytku žalobcem uplatněného nároku, konkrétně o částce 3 600 000 Kč s příslušenstvím. Po rekapitulaci dosavadních výsledků řízení, provedl soud prvního stupně dokazování a podrobně rozebral českou i evropskou judikaturu vztahující se k uplatněnému nároku. Zdůraznil, že je třeba vycházet ze zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník platný do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Pokud by věc byla posuzována dle ustanovení § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dvacetinásobek průměrné měsíční mzdy v roce 2011 činil 486 380 Kč. Žalobce by tak včetně posledního rozhodnutí měl obdržet částku 972 760 Kč, což je dvojnásobek částky uvažované dle o. z. Soud prvního stupně neshledal, že by 1. žalovaný způsobil dopravní nehodu z hrubé nedbalosti či úmyslně z touhy ublížit. Při srovnání s nárokem sestry žalobce soud prvního stupně dovodil, že újma žalobce byla vážná, avšak nedosáhla zcela intenzity újmy jeho sestry, která s rodiči dlouhodobě žila ve společné domácnosti, byla s nimi v každodenním kontaktu a jejich smrt zásadně změnila její rodinný, pracovní i osobní život. Soud prvního stupně uzavřel, že přiměřené je přiznat žalobci další navýšení nemateriální újmy o částku 500 000 Kč, nikoli žalobcem požadovaných 3 600 000 Kč. Přiznáním této částky je dle soudu prvního stupně zajištěn princip proporcionality při srovnání s jinými obdobnými náhradami nemajetkových újem a zároveň bylo vzato v úvahu, že v důsledku škodní události žalobce přišel o dvě nejbližší osoby.

3. Proti shora uvedenému rozsudku podal včas odvolání žalobce, a to pouze proti výrokům II. a III. s tím, že zopakoval skutkový děj vzniku újmy žalobci, citoval z trestních rozsudků. Konstatoval, že žalovaný se písemně pozůstalým prostřednictvím svého právního zástupce omluvil, avšak pouze formálně, jinak zůstal nečinný. Shrnul svůj zdravotní stav počínaje jeho vlastní nehodou, tvrzením o péči jeho rodičů o jeho osobu, včetně úhrady jeho potřeb. Zdůraznil nezastupitelnost jejich role v jeho životě. Skutečnost, že mu pomáhali, jak s osobní péčí, tak se zajištěním lékařské péče a v úředních záležitostech. Zdůraznil, že v době úmrtí bylo jeho matce 69 let a otci 72 roků, byli zdrávi a mohli se dožít průměrného věku dožití v České republice. Žalobce dále shrnul rozhodnutí soudu prvního, druhého stupně a soudů Nejvyššího a Ústavního, a to jak v řešené věci, tak ve věci jeho sestry, která je jeho opatrovnicí. Žalobce poukázal na svůj zdravotní stav, míru péče obou rodičů, jeho závislost na jejich péči a rovněž i ekonomickou závislost a mimořádnou míru újmy způsobenou okamžitou ztrátou obou starajících se rodičů. V důsledku absence rodičů v životě utrpěla jeho důstojnost nenávratně. Žalobce uvedl, že za adekvátní částku odškodnění nemajetkové újmy způsobené smrtí obou jeho rodičů považuje dvojnásobek dvacetinásobku průměrné mzdy za rok předcházející smrti rodičů dovozených judikaturou, a to za každého z jeho rodičů, tedy částku 1 945 520 Kč. Žalobce navrhl, aby nad rámec výroku I. mu bylo přiznáno dalších 565 000 Kč, včetně příslušenství, neboť právě tato výše se mu jeví jako adekvátní míře utrpěné trvalé újmy na jeho právech a je v souladu s recentní judikaturou. Má za to, že v zásadě jde přesně o oněch 400 000 Kč na odškodnění jeho sestře, které soud prvního stupně a odvolací soud žalobci přiznaly v roce 2021, rozhodnutími soudu prvního stupně a krajského soudu. Žalobce nesouhlasil s výpočtem náhrady nákladů řízení a poukázal na skutečnost, že dříve byla újma dle § 2959 přiznávána dle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, advokátní tarif (dále jen „AT“). V souvislosti s tím poukázal na rozhodování Nejvyššího soudu dle § 9 AT a následně na judikaturu Ústavního soudu, která tento postup shledala nesprávným. Závěrem navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. tak, že uloží žalovaným povinnost zaplatit žalobci 3 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z této částky od 6. 12. 2012 do zaplacení s tím, že v rozsahu plnění poskytnutém jedním z žalovaných zaniká povinnost plnit druhého z nich, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Dále, aby odvolací soud uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ze základu podle skutečně žalobci přiznaného plnění celkem s tím, že plněním jednoho z nich zanikne povinnost druhého z nich. Rovněž požádal o přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

4. Z vyjádření 1. žalovaného k odvolání žalobce se podává, že rozsudek soudu prvního stupně považuje za věcně správný. Konstatoval, že žalobce ve svém odvolání rekapituluje skutkové okolnosti dopravní nehody, při které zemřeli rodiče žalobce, namítá nepřiměřeně mírný trest 1. žalovaného v trestním řízení, věnuje se jeho majetkové trestné činnosti. 1. žalovaný konstatuje, že majetková trestná činnost, kterou by případně 1. žalovaný páchal v období po řešené tragické dopravní nehodě, nemá s nárokem žalobce uplatněný v tomto řízení žádnou příčinnou souvislost. Trest zákazu činnosti udělený v souvislosti s nehodou znamenal pro 1. žalovaného ukončení podnikání a v důsledku toho ztrátu příjmu. Žalobce zdůraznil svoji sociální situaci a jeho závislost na příspěvku na živobytí, nicméně v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 8 se domohl plnění na výživném, celkem ve výši 2 362 633 Kč. Žalobce zdůraznil svoji závislost na péči rodičů od roku 2010, kterou dal do souvislosti s mírou intenzity vztahů se zemřelými rodiči. Žalobcova argumentace stran tvrzení intenzity vztahů se zesnulými rodiči je příliš obecná na to, aby bylo možno učinit závěr, že se jednalo o vztahy intenzivnější, než s nimi měla jeho sestra.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou a proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek v napadeném rozsahu podle § 212 a § 212a o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není opodstatněné.

6. Proti shora uvedenému rozsudku podali včas odvolání 1. žalovaný i 2. žalovaná, a to shodně proti výrokům I., III. a IV. Následně 1. žalovaný a 2. žalovaná vzali svá odvolání v celém rozsahu zpět a soud prvního stupně řízení o jejich odvolání zastavil usnesením ze dne 18. 11. 2025, č. j. 36 C 33/2018-540. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu výroku I. nepřezkoumával a tento samostatně nabyl právní moci § 206 odst. 2 o. s. ř.

7. Odvolací soud rekapituluje, že původně byla žaloba na náhradu nemajetkové újmy podána společně s dalšími pozůstalými po rodičích žalobce (dcerou, vnučkami a zetěm zemřelých) v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 3 C 50/2015. Nárok žalobce byl usnesením Okresního soudu Praha – východ ze dne 21. 11. 2017, č. j. 3 C 50/2015-278, vyloučen k samostatnému projednání a rozhodnutí z důvodu pochybností soudu prvního stupně o způsobilosti žalobce se řádně účastnit probíhajícího řízení. Na základě závěrů znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce bylo zjištěno, že žalobce nebyl v důsledku organické poruchy osobnosti a závislosti na alkoholu schopen podat žalobu ani udělit plnou moc advokátovi, není schopen plnohodnotné účasti v řízení, jeho ovládací schopnosti jsou podstatně ztíženy a v důsledku toho i jeho schopnosti rozpoznávací. Žalobce byl rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 28. 11. 2018, č. j. 26 Nc 518/2018-93, který nabyl právní moci dne 1. 2. 2019, částečně omezen ve svéprávnosti. Žalobce se původním žalobním návrhem domáhal zaplacení odškodnění 3 000 000 Kč, podáním ze dne 5. 8. 2019 rozšířil žalobu o 500 000 Kč za každého ze zemřelých rodičů, celkem o 1 000 000 Kč. Následně rozšířil žalobu o zákonný úrok z prodlení z částky 4 000 000 Kč od 6. 12. 2012 (od vyhlášení rozsudku v trestní věci ze dne 6. 12. 2012). V řízení již bylo o uplatněném nároku žalobce celkem na 4 000 000 Kč rozhodnuto soudem prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 1. 2021, č. j. 36 C 33/2018–209, soud prvního stupně vzal v úvahu jako základ nároku žalobce již vyplacenou částku 480 000 Kč, která přibližně odpovídá dvacetinásobku přiměřené měsíční mzdy zveřejněné právnická osoba v roce 2011 (20 x 24 319 Kč). S ohledem na konkrétní okolnosti případu pak považoval za spravedlivé ji navýšit postupem podle § 11 a násl. obč. zák. o částku 200 000 Kč, kdy dále vzal v úvahu, že zásahem 1. žalovaného došlo k úmrtí dvou žalobci nejbližších osob současně, významnou míru existenční závislosti žalobce (finanční, sociální, osobní) na zemřelých, vzhledem k jeho psychickému (i fyzickému) onemocnění omezujícím ho v každodenním životě. Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 7. 2021, č. j. 25 Co 120/2021-253, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku III. změnil tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci 200 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 400 000 Kč od 6. 12. 2012 do zaplacení s tím, že v rozsahu plnění jednoho z nich zaniká povinnost druhého z nich plnit. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 11. 1. 2024, č. j. 25 Cdo 3751/2023-306, odmítl. Ústavní soud nálezem ze dne 20. 6. 2024, sp. zn. I. ÚS 837/24 rozhodl tak, že „usnesením Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3751/2023-306 ze dne 11. ledna 2024, rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 25 Co 120/2021-253 ze dne 21. července 2021 v rozsahu, kterým bylo „potvrzeno“ zamítnutí žaloby co do částky 3 600 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,5 % ročně od 6. prosince 2012 do zaplacení, a rozsudkem Okresního soudu Praha-východ č. j. 36 C 33/2018-209 ze dne 15. ledna 2021 v rozsahu, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele co do zaplacení částky 3 600 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,5 % ročně od 6. prosince 2012 do zaplacení bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod“. Proto ve výroku II. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2024, č. j. 25 Cdo 3751/2023-306, rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 25 Co 120/2021-253 ze dne 21. 7. 2021 v rozsahu, kterým bylo „potvrzeno“ zamítnutí žaloby co do částky 3 600 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,5 % ročně od 6. prosince 2012 do zaplacení a kterým bylo rozhodováno o nákladech řízení, a rozsudek Okresního soudu Praha-východ č. j. 36 C 33/2018-209 ze dne 15. ledna 2021 v rozsahu, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele co do zaplacení částky 3 600 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,5 % ročně od 6. prosince 2012 do zaplacení a kterým bylo rozhodováno o nákladech řízení, zrušil. Ústavní soud odůvodnil své rozhodnutí zjištěným extrémním nepoměrem mezi odškodněním přiznaným dvěma sourozencům na základě téže škodní události, bez podstatných odlišností a na základě totožné prejudikatury, tedy v rozporu s požadavky na spravedlivé rozhodnutí. Částku přisouzenou žalobci považoval Ústavní soud v kontextu případu za nepřiměřeně nízkou. V podrobnostech ohledně předcházejících rozhodnutí odkazuje odvolací soud na odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně v bodech 43 až 51.

8. Soud prvního stupně po provedeném dokazování zjistil následující skutkový stav: Dne 12. 2. 2012 způsobil 1. žalovaný dopravní nehodu, při níž na místě zemřeli rodiče žalobce Alena a jméno FO. 1. žalovaný byl rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 6. 12. 2012, č. j. 1 T 97/2012-93, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2013, č. j. 10 To 36/2013-208, pravomocně uznán vinným usmrcením z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „t. z.“), neboť nesplnil zákonnou povinnost dostatečně sledovat situaci v silničním provozu před sebou a nedodržel bezpečnou vzdálenost. Jel rychleji než vozidla v levém jízdním pruhu. Žalobce v současné době trpí těžkým, trvalým poškozením činnosti centrální nervové soustavy, od roku 2011 docházel k lékaři v doprovodu své matky, později v doprovodu sestry, s diagnózou poruchy osobnosti a chování způsobené poškozením a dysfunkcí mozku (důsledek jeho nehody z roku 2010). Není plně soběstačný, potřebuje dohled nad běžnými životními činnostmi, doprovod k lékaři, není schopen vést samostatný život, pokud jde o zacházení s penězi, údržbou domácnosti, zabezpečení stravy a úklidu. Byl zjištěn chronický abuzus alkoholu, opakovaně byl hospitalizován v Psychiatrické nemocnici adresa s diagnózou organická porucha osobnosti – poruchy osobnosti a chování způsobené poškozením a dysfunkcí mozku a delirium nevyvolané alkoholem, ale nasedající na difuzní axorální poranění. Žalobce má přetrvávající následky po šikmé fraktuře krčku femuru a implantátu kyčelního kloubu, trpí samotou, po smrti rodičů mu vypomáhá sestra. Byl mu přiznán 3. stupeň invalidity, nepobírá invalidní důchod (nesplnil potřebnou dobu pojištění), od roku 2012 pobírá dávku hmotné nouze – příspěvek na živobytí. Objekt, ve kterém žalobce bydlí nevyhovuje hygienickým nárokům, není napojen na vodovod s pitnou vodou, je odpojen přívod elektřiny. Zemřelí rodiče o žalobce pravidelně pečovali, pomáhali mu finančně, s vedením domácnosti, doprovázeli ho k lékaři, vařili mu. 1. žalovaný žalobci ničeho nezaplatil, od roku 2017 podniká v oboru klempířství a oprava karoserií, výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona a od 23. 8. 2017 (po upuštění od zbytku výkonu trestu zákazu řízení motorových vozidel) v oboru silniční motorová doprava. V době nehody měl 1. žalovaný uzavřeno pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla Anonymizováno u 2. žalované. 2. žalovaná žalobci před podáním žaloby vyplatila odškodnění 2 x 240 000 Kč podle § 444 obč. zák. za smrt každého z rodičů.

9. S takto zjištěným skutkovým stavem se odvolací soud zcela ztotožňuje, pro stručnost na jednotlivá skutková zjištění soudu prvního stupně odkazuje, když takto zjištěný skutkový stav je dostačující pro rozhodnutí ve věci.

10. Soud prvního stupně věc správně posuzoval podle obč. zák., neboť podle § 3079 odst. 1 o. z., se právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, posuzuje podle dosavadních právních předpisů. V tomto případně ke škodní události, od které žalobce odvíjí svůj nárok, došlo dne 12. 2. 2012.

11. Soud prvního stupně správně posoudil žádost žalobce o postup dle § 3079 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). jako nedůvodnou s tím, že nebyly zjištěny takové okolnosti, které by aplikací obč. zák. vedly ve smyslu ustanovení § 2 odst. 3 o. z. k rozporu s dobrými mravy a ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. 1. žalovaný spáchal nedbalostní trestný čin, nikoli úmyslný trestný čin a nezachoval se krutě ani bezohledně. Odvolací soud na správné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v bodě 18. a 19. rozsudku v plném rozsahu odkazuje.

12. Podle § 11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.

13. Podle § 13 odst. 1, 2 a 3 obč. zák. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.

14. Podle § 444 odst. 3 písm. b) obč. zák. za škodu usmrcením náleží pozůstalým jednorázové odškodnění každému dítěti 240 000 Kč.

15. Odvolací soud opakuje, pokud jde o základ nároku, že 1. žalovaný se dopustil zaviněného protiprávního jednání, pro které byl pravomocně odsouzen. Závěrem o vině žalovaného jako pachatele trestné činnosti je civilní soud vázán ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 26 Odo 407/2006, ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2705/2006). K úmrtí rodičů žalobce došlo v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním 1. žalovaného, který tak zasáhl do práva na soukromí představujícího rodinný život žalobce. Základ nároku žalobce je tak dán, o této skutečnosti mezi účastníky řízení není sporu.

16. Odvolací soud v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v bodech 24. a 25. a zejména na bod 26, ve kterém soud prvního stupně provedl podrobný právní rozbor právní úpravy obč. zák. účinné do 31. 12. 2013 a popsal její rozdílnost ve vztahu k o. z. Soud prvního stupně správně při stanovení výše nemajetkové újmy vzniklé žalobci v souvislosti s náhlým úmrtím obou jeho rodičů postupoval volnou úvahou dle § 136 o. s. ř. s tím, že svůj postup podrobně popsal a hodnotil konkrétní specifické okolnosti řešeného případu (viz bod 25. až 38. rozsudku). Soud prvního stupně pro zachování principu proporcionality hodnotil jak konkrétní okolnosti případu, tak je zároveň podrobně porovnal s konkrétní judikaturou jak vyšších soudů, tak i Evropského soudu. Vzal v úvahu skutečnost, že žalobce najednou přišel o obě jemu nejbližší osoby, které mu poskytovaly pomoc v souvislosti s nepříznivým zdravotním stavem. Bylo prokázáno, že oba rodiče mu byli nápomocni jak s péčí o jeho osobu, o domácnost, tak mu pomáhali i finančně. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že intenzita péče o žalobce nebyla a nemohla ani být srovnatelné intenzity jako péče o společnou domácnost s jeho sestrou a zejména s péčí o obě nezletilé vnučky, nicméně pro žalobce byla podstatná a důležitá. Rovněž lze souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že s ohledem na věk zemřelých rodičů nemohl žalobce do budoucna očekávat shodnou intenzitu péče, mohl však alespoň spoléhat na jejich přítomnost. Pokud jde o nárok žalobce na výživu bylo v řízení účastníky učiněno nesporným, že tento byl uspokojen v jiném řízení částkou 2 362 000 Kč.

17. Odvolací soud shrnuje, že žalobce na nárok na nemajetkovou újmu za náhlou smrt obou nadstandardně pečujících rodičů obdržel částku 480 000 Kč od 2. žalované před podáním žaloby, částka 200 000 Kč včetně příslušenství mu byla přiznána prvním shora uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně, částka 200 000 Kč včetně příslušenství mu byla přiznána prvním shora uvedeným rozsudkem Krajského soudu. Soud prvního stupně se pečlivě zabýval porovnáním péče obou zemřelých o sestru žalobce, její rodinu (bod 57) a o žalobce a učinil precizní posouzení uplatněného nároku žalobce. Odvolací soud poukazuje zejména na jeho zjištění o tom, jak žalobce přistupoval ke svým zdravotním potížím ještě za života obou rodičů (stálé požívání alkoholu), ale na způsob a rozsah péče zemřelých rodičů o žalobce. Je třeba zdůraznit, že primární funkcí náhrady za újmu vzniklou usmrcením a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je poskytnutí satisfakce na zmírnění duševního utrpení vzniklého zásahem do osobní a osobnostní sféry sekundární oběti nikoli reparace škody. Dle odvolacího soudu soud prvního stupně správně stanovil výši dalšího odškodnění nemajetkové újmy žalobce částkou 500 000 Kč. Odvolací soud takto celkem stanovenou výši náhrady nemajetkové újmy považuje za souladnou s principem proporcionality s jinými obdobnými případy v rozsudku soudu prvního stupně popsanými (68. až 71.). Zároveň je proporcionalita zachována i ve vztahu k plnění, kterého se na odškodnění nemajetkové újmy dostalo sestře žalobce.

18. Soud prvního stupně správně žalobci spolu s přiznanou částkou přiznal i nárok na zákonný úrok z prodlení, kdy tento nárok s ohledem na závěr o omezení svéprávnosti žalobce nemohl být promlčen. Úrok z prodlení byl přiznán ve správné výši 7,5 % ročně od 6. 12. 2012 do zaplacení v souladu s nařízením vlády č. 142/1994 Sb. a č. 163/2005 Sb.

19. K odvolacím námitkám žalobce, že soud prvního stupně nedostatečně zohlednil závažnost jednání 1. žalovaného, zejména že šlo o řidiče z povolání, jízdu vysokou rychlostí v hustém provozu, „podjíždění“ kolony, náraz rozměrným vozidlem zezadu a usmrcení dvou osob, odvolací soud konstatuje, že tato námitka je relevantní v rozsahu, v němž míra zavinění a okolnosti zásahu patří mezi kritéria pro stanovení výše náhrady nemajetkové újmy. Soud prvního stupně však z těchto skutkových okolností vycházel, když vyšel z odsuzujícího trestního rozsudku 1. žalovaného, vzal v úvahu okolnosti dopravní nehody, kterou však vyhodnotil jinak než žalobce. 1. žalovaný byl pravomocně odsouzen pro nedbalostní, nikoli úmyslné jednání. Tragická dopravní nehoda sama o sobě nevede k několikanásobnému zvýšení náhrady újmy, pokud nejsou dány mimořádné okolnosti na straně škůdce (např. úmysl takovou nehodu způsobit), což v tomto případě zjištěno nebylo. Žalobce dále namítal, že 1. žalovaný mu neposkytl reálnou satisfakci, nepomáhal dostatečně po nehodě, snažil se přenést odpovědnost na zemřelou řidičku, jeho omluva byla pouze formální a slíbenou částku 100 000 Kč nikdy nezaplatil. Lze obecně říci, že postoj škůdce je jedním z kritérií pro stanovení výše relutární satisfakce. V dané věci je možné žalobci přisvědčit v tom, že mu 1. žalovaný neposkytl žádné peněžní plnění a že jeho omluva měla omezenou satisfakční hodnotu, zvláště když nabídnutá částka nebyla následně uhrazena. Soud prvního stupně však nepřehlédl, že 1. žalovaný zaslal žalobci omluvný dopis, vzal v úvahu neuskutečněné plnění, a i jeho obhajobu v trestním řízení. Samotné popírání viny či podání opravného prostředku však nelze bez dalšího hodnotit jako přitěžující okolnost, neboť jde o výkon práva obžalovaného na obhajobu. Postoj 1. žalovaného tak nemohl působit ve prospěch snížení přiznané náhrady újmy, ale nemohl odůvodnit ani její navýšení. K námitce žalobce, že jeho újma nedosahuje zcela újmy jeho sestry a že dopad smrti rodičů byl v jeho případě závažnější než u sestry, případně minimálně srovnatelný odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně se pečlivě zabýval otázkou proporcionality i ve vztahu mezi žalobcem a jeho sestrou, jak shora uvedeno. Sestra žalobce žila s rodiči ve společné domácnosti, denně se s nimi stýkala, denně jí pomáhali s domácností právnická osoba a umožňovali jí tak pracovní realizaci. Jejich ztrátou přišla o partnery v životě, o osoby, které jí umožnily pracovat, o prarodiče, kterým mohla svěřit své děti bez obav, a kteří o ně i nadstandardně pečovali. Žalobce byl na rodičích závislý v důsledku svého zdravotního stavu, nestýkal se s nimi tak intenzivně. K námitce žalobce, že soud neměl zohledňovat jeho předchozí životní okolnosti, včetně problémů s alkoholem nebo skutečnosti, že před vlastní nehodou dlouhodobě nepracoval, lze uvést, že předchozí zdravotní a sociální stav žalobce je relevantní proto, že zvyšoval jeho závislost na rodičích (i ekonomickou, v důsledku ztráty práva na invalidní důchod, která byla řešena v jiném řízení). Soud prvního stupně zdravotní stav žalobce a skutečnost, že se jeho životní podmínky úmrtím obou rodičů významně zhoršily zjistil dostatečně a promítl ji do posouzení výše náhrady újmy. Nelze však přehlédnout, že předmětem řízení byla náhrada nemajetkové újmy za zásah do rodinného života, nikoli reparace celkové sociální a zdravotní situace žalobce ani náhrada nákladů budoucí péče. K námitce žalobce, že soud prvního stupně dostatečně nezohlednil skutečnost, že ztratil oba rodiče současně, odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně se touto otázkou podrobně zabýval. Pluralitu zemřelých nepominul, pouze ji nevyhodnotil jako důvod pro vícenásobné navýšení částky požadované žalobcem. Násobení základní částky je podle judikatorních východisek vyhrazeno mimořádným excesivním případům (jak je v rozsudku soudu prvního stupně uvedeno). Pro úplnost odvolací soud konstatuje, že se žalobce domáhal, aby výsledná náhrada odpovídala alespoň dvojnásobku judikatorního základu za každého rodiče, tedy částce 1 945 520 Kč. Formálně se však domáhal změny výroku II. v celém rozsahu, tedy přiznání dalších 3 100 000 Kč. Soud prvního stupně stanovil výslednou náhradu tak, že žalobce obdržel celkem 1 380 000 Kč. Tato částka není sice totožná s částkou přiznanou sestře, ale netvoří extrémní nepoměr, který byl vytčen nálezem Ústavního soudu. Rozdíl přibližně 100 000 Kč ve srovnání se sestrou žalobce byl soudem prvního stupně vysvětlen individuálními rozdíly v povaze vztahu, soužití a dopadu smrti rodičů do každodenního života obou sourozenců.

20. Odvolací soud uzavírá, že 1. žalovaný způsobil dopravní nehodu, v důsledku které došlo k úmrtí obou rodičů žalobce, odpovídá tak za vzniklé duševní útrapy žalobci a vznikla mu povinnost je uhradit dle zásad slušnosti. 2. žalovaná žalobci odpovídá jako pojistitel 1. žalovaného za škodu způsobenou provozem vozidla. Soud prvního stupně postupoval správně pokud rozhodl o povinnosti žalovaných zaplatit stanovené částky tak, že v rozsahu plnění jednoho z nich zaniká povinnost plnění druhého (tzv. falešná solidarita) neboť 1. žalovaný je povinen přiznanou částku uhradit z titulu nároku na nemajetkovou újmy, jako osoba, která zavinila smrt rodičů žalobce a zasáhla tak do jeho soukromého života podle § 13 odst. 2 obč. zák. a 2. žalovaná z titulu přímého nároku poškozeného vůči pojistiteli škůdce podle § 9 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění za škodu způsobenou provozem vozidla. Lhůta k plnění byla správně stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., když byla zohledněna výše částky.

21. Odvolací soud zdůrazňuje, že výše náhrady nemajetkové újmy není výsledkem matematického výpočtu, nýbrž volné úvahy soudu, která musí být přiměřená, individualizovaná a srovnatelná s obdobnými případy. Soud prvního stupně tuto úvahu precizně provedl, vycházel z relevantních hledisek a své závěry dostatečně odůvodnil. Poukázal na jiná rozhodnutí Nejvyššího soudu, která pokud přiznávala vyšší než dvojnásobnou částku na náhradě nemajetkové újmy vycházela z jiného skutkového stavu, než jak byl zjištěn v řešené věci. Proto lze uzavřít, že nepřiznání dalších 3 100 000 Kč, případně ani dalších 565 000 Kč, nepředstavuje zjevnou nepřiměřenost v úvaze soudu. Přiznaná částka zároveň odpovídá potřebě odstranit výrazný nepoměr mezi částkami přiznanými sourozencům, nikoli je automaticky dorovnat či převýšit.

22. S ohledem na shora uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v meritorním napadeném výroku II. podle § 219 o. s. ř. potvrdil a změnil jej dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve výroku III. ohledně místa plnění náhrady nákladů řízení žalobci a ve výši náhrady nákladů řízení státu. Žalobce je právně zastoupen a platebním místem je dle § 149 odst. 1 o. s. ř. právní zástupce účastníka. Náhrada nákladů řízení za znalečné byla uložena zaplatit v celém rozsahu žalovaným, neboť stanovení výše náhrady nemajetkové újmy je úvahou soudu a při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je třeba vycházet ve věci z plného úspěchu žalobce, tedy i plného úspěchu ve smyslu § 148 odst. 1 o. s. ř. V řízení před soudem prvního stupně byl plně úspěšný žalobce a vzniklo mu tak právo vůči žalovaným na plnou náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 3 o. s. ř. Jejich výše byla soudem prvního stupně správně stanovena a odvolací soud pro stručnost odůvodnění tohoto rozsudku na tento výpočet včetně právní kvalifikace (vyhláška č. 177/1996 Sb., advokátní tarif – dále jen „AT“) odkazuje. Soud prvního stupně rovněž správně určil lhůtu k plnění této povinnosti (§ 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.). K námitkám žalobce a odkazům v jeho podání na judikaturu Ústavního soudu s tím, že je třeba při stanovení tarifní hodnoty postupovat dle § 8 odst. 1 AT s ohledem na ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., odvolací soud konstatuje, že argumentace žalobce rozhodnutími Ústavního soudu je nepřípadná, neboť se domáhá nikoli nemateriální újmy na zdraví dle 2958 o. z., jejíž výši lze stanovit předem (viz právě většina žalobcem uvedených rozhodnutí Ústavního soudu, např. sp. zn. III. ÚS 3004/24, sp. zn. II ÚS 58/25, sp. zn. IV. ÚS 1391/24 as., navíc dle AT platného od 1. 1. 2025 je nyní i v těchto případech třeba postupovat dle § 9a odst. 1 písm. a) AT), ale nemateriální újmy dle § 2959 o. z., kdy stanovení její výše je výlučně úvahou soudu a soud prvního stupně proto postupoval správně při stanovení tarifní hodnoty podle § 9 odst. 4 písm. a) AT a podle § 9a odst. 1 písm. a) AT.

23. Odvolací soud rozhodl o přenosu soudního poplatku, neboť žalobce byl v řízení od poplatku osvobozen dle § 11 odst. 2 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), jeho návrhu bylo částečně vyhověno a jsou naplněny i další podmínky ustanovení § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích pro tzv. přenos povinnosti zaplatit soudní poplatek za žalobu. Proto odvolací soud rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit České republice na účet soudu prvního stupně soudní poplatek ve výši 9 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výše soudního poplatku byla stanovena dle položky č. 3 písm. b) Sazebníku soudních poplatků (Příloha k zákonu o soudních poplatcích, 1 % z celkem přiznané částky 900 000 Kč)).

24. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř., § 142 odst. 1 o. s. ř. a nepřiznal v odvolacím řízení v zásadě úspěšným žalovaným náhradu nákladů odvolacího řízení. 2. žalovaná se náhrady nákladů odvolacího řízení zcela vzdala a v případě 1. žalovaného odvolací soud postupoval dle § 150 o. s. ř s ohledem na okolnosti případu, kdy žalobce je nemajetnou a závislou osobou na péči druhých, omezený ve svéprávnosti a 1. žalovaný jeho utrpení zavinil. Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu Praha – východ. Dovolání je přípustné v případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.