25 Co 290/2025

Plný text

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Renáty Lukešové a soudců JUDr. Václava Nekoly a Mgr. Kláry Hrobské ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně, narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 354 000 Kč, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 4. 2025, č. j. 4 C 15/2024-127,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 83 807,23 Kč; jinak se v tomto výroku a ve výroku I. potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení 49 319,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

1. Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 4. 2025, č. j. 4 C 15/2024-127, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 354 000 Kč (výrok I.), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 68 123 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného (výrok II.).

2. Soud prvního stupně poukázal na to, že mezi účastníky panoval spor, z jakého právního důvodu (titulu) žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 354 000 Kč, když dle žalobkyně šlo o zápůjčku dle ustanovení § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle žalovaného pak o „spravedlivou kompenzaci“ za vzdání se nároků v pozůstalostním řízení po jeho otci. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl s odkazem na ustanovení § 2055 odst. 1 o. z., § 2390 o. z. a § 2991 o. z. k závěru, že mezi účastníky nebyla prokázána existence smlouvy o zápůjčce a že poskytnuté finanční prostředky byly žalovanému předány v návaznosti na vypořádání pozůstalosti, aniž by žalobkyně při jejich poskytnutí vyjádřila vůli na jejich vrácení. Žalobkyně poskytla peněžní prostředky dobrovolně, bez předchozí žádosti žalovaného a v návaznosti na proběhlé pozůstalostní řízení, v němž se žalovaný vzdal svého dědického podílu. Tento závěr podporuje jak časová souvislost mezi skončením pozůstalostního řízení a poskytnutím prostředků, tak obsah elektronické komunikace mezi účastníky, v níž sama žalobkyně označovala poskytnuté prostředky jako část hodnoty, které se žalovaný vzdal. Na základě těchto skutečností soud prvního stupně dovodil, že právním důvodem plnění bylo darování, nikoli zápůjčka. Nešlo ani o bezdůvodné obohacení, neboť plnění mělo od počátku právní důvod, který neodpadl. Žalobkyně si při poskytnutí prostředků nevyhradila jejich vrácení a požadavek na vrácení uplatnila až s časovým odstupem v souvislosti se svou finanční situací, přičemž taková následná změna postoje nemůže měnit původní právní důvod plnění; odvolání daru je navíc možné pouze za splnění zákonných podmínek, které nebyly tvrzeny ani prokázány. Soud prvního stupně nehodnotil finanční prostředky zasílané žalovaným jako důkaz o dílčích splátkách zápůjčky (§ 2394 o. z.)., neboť z elektronické komunikace mezi účastníky naopak vyplynulo, že žalovaný v minulosti poskytoval žalobkyni finanční pomoc v rámci běžných rodinných vztahů. Žalobkyně ze svého účtu žalovanému zaslala dne 6. 12. 2021 dvakrát 70 000 Kč, žalovaný obratem téhož dne vrátil žalobkyni pouze částku, kterou mu žalobkyně zaslala zřejmě omylem duplicitně.

3. Soud prvního stupně dále neshledal důvodnou ani námitku, kterou žalobkyně zpochybňovala pravost a pravdivost (obsahovou správnost) elektronické komunikace mezi účastníky. Žalobkyně popírala její pravost ve zcela obecné rovině, aniž by např. tvrdila, že se nejednalo o její uživatelský účet, či že bylo do jejího účtu neoprávněně zasaženo ze strany třetí osoby apod. Naproti tomu žalovaný na podporu pravosti předmětné komunikace předložil notářský zápis vyhotovený podle § 79 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „notářský řád“), který zachycuje přihlášení žalovaného na jeho účty v aplikacích Messenger a WhatsApp, zobrazení profilu uživatele Jméno žalobkyně a dále komunikaci s ní. Notářský záznam sice sám o sobě neprokazuje, že původcem předmětných zpráv je právě žalobkyně, ale je významným důkazem o autenticitě proběhlé komunikace. Zohlednil též, že se komunikace netýkala jen finančních prostředků, dále proběhla několik let před zahájením soudního řízení, a lze tak prakticky vyloučit, že by nyní do předmětné komunikace zpětně bylo zasahováno. Její obsah pak koresponduje i s dalšími v řízení provedenými důkazy.

4. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně. Namítala, že je stižen procesními vadami, spočívajícími zejména v tom, že soud prvního stupně účastníkům nepředestřel své předběžné právní a skutkové hodnocení věci, nevyjasnil otázku rozložení důkazního břemene a neumožnil účastníkům na jeho úvahy reagovat, čímž porušil princip předvídatelnosti rozhodnutí. Soud prvního stupně neprovedl navržené důkazy z její strany, zejména výslech svědkyně jméno FO a její účastnický výslech, které byly způsobilé prokázat existenci zápůjčky, a tím jí znemožnil unést důkazní břemeno, ačkoliv jí v tomto směru poučoval. Z předloženého prohlášení jméno FO se podává, že má přímé informace od žalovaného, proto bylo povinností soudu prvního stupně důkaz provést, a to i přes zjištění o negativním vztahu svědkyně k žalovanému, a následně se s ním vypořádat v hodnocení důkazů (nikoliv předjímat jeho obsah). Je-li obsah právních jednání sporný, je potřeba provést k jeho vyjasnění vyčerpávající dokazování, včetně účastnických výslechů, a zkoumat vůli stran tohoto jednání (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 337/2023). Odvolání dále směřuje proti nesprávnému rozložení důkazního břemene, kdy soud prvního stupně nepřenesl důkazní povinnost na žalovaného, který tvrdil darování, ani nepožadoval konkretizaci darovací smlouvy. Případné neprokázání zápůjčky ještě automaticky neznamená, že šlo darování. I při darování jako dvoustranném právním jednání musí existovat shodná vůle stran k bezúplatnému převodu vlastnického práva z dárce na obdarovaného. Žalovaný netvrdil uzavření konkrétní darovací smlouvy konkrétního obsahu, natož aby své tvrzení prokázal. Nesprávně přisoudil žalobkyni důkazní břemeno ohledně pravosti a správnosti elektronické komunikace, přestože tuto komunikaci předložil žalovaný. Notářským zápisem mohlo být osvědčeno pouze to, že listinná podoba odpovídá elektronické podobě, nikoliv, že takto reálně komunikace účastníků proběhla. I kdyby z ní bylo možné vycházet, nelze akceptovat hodnocení použité soudem prvního stupně Soud prvního stupně učinil nesprávná skutková zjištění, neboť soud nevyhodnotil důkazy v jejich vzájemných souvislostech, opomenul podstatné platby ze strany žalovaného (100 000 Kč a 16 000 Kč) a jejich význam, a dospěl pak ke spekulativnímu závěru o tzv. duplicitní platbě 70 000 Kč. Časově platby proběhly tak, že jí žalovaný nejprve vrátil 70 000 Kč (šlo o vrácení části zápůjčky) a teprve poté mu poslala 2 x 70 000 Kč, což zcela vylučuje, že by jí žalovaný vracel omylem poslanou duplicitní platbu. Žalobkyně reagovala uvedenými platbami na požadavek žalovaného, že tyto peníze potřebuje. Právě uvedené platby prokazují, že mezi ní a žalovaným byla uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě níž mu poskytla platbami celkem 540 000 Kč, kdy žalovaný jí vrátil celkem 186 000 Kč a ve zbytku 354 000 Kč zůstal dlužen. Současně žalobkyně namítá, že se soud prvního stupně nevypořádal s jejím alternativním nárokem na vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně v odvolacím řízení navrhla důkaz opatrovnickým spisem a rozsudkem v uvedené věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. spisová značka, kde žalovaný tvrdil, že se v letech 2018 až 2021 potýkal s finančními problémy a že z dědictví obdržel pouze 3 x 50 000 Kč. S ohledem na výše uvedené žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a přiznal jí náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

5. V nedatovaném písemném vyjádření, připojeném k podání právního zástupce ze dne 11. 5. 2026, žalobkyně poukázala mimo jiné na to, že žalovaný lže, pokud tvrdí, že nebyl obeznámen s termínem jednání o dědictví, když notářka mu volala před ní a on jí uvedl, že se dědictví vzdává. Následně jí volal, že nemá na nájem, mzdy pracovníkům, na daně a odvody, a ona mu řekla, že mu pomůže, ale musí jí peníze vrátit. Koresponduje to s usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 19. 4. 2021, sp. zn. 42 P 59/2019, kde žalovaný uvádí, že mu poslala 3 x 50 000 Kč, ale ona mu na jeho prosbu poslala dne 8. 3. 2021 částku 400 000 Kč. Celé jeho vyjádření je zmatené a nepochopitelné, je to lež. Na jeho prosbu, jestli může ještě počkat, mu dne 6. 12. 2021 vrátila 70 000 Kč, dále půjčila a poslala dalších 70 000 Kč tím, že jí vše musí vrátit. Nebyl to žádný omyl, ani dar. Dále poukázala na odsouzení žalovaného v minulosti a jeho další „negativní“ chování, z něhož dle ní plyne, že za to mu nemohla darovat peníze.

6. Žalovaný se k odvolání vyjádřil s tím, že navrhuje potvrzení napadeného rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení. Námitka žalobkyně k pravosti a správnosti elektronické komunikace mezi žalobkyní a žalovanou nemůže najít své opodstatnění. Aby žalovaný zaměnil nebo částečně upravil elektronickou komunikaci mezi účastníky, musel by „nabourat“ servery společnosti Facebook nebo WhatsApp, což je v poměrech žalovaného fakticky i teoreticky nemožné. Návrhy nových důkazů (zejm. elektronickým sdělením datum) byly učiněny až po koncentraci řízení a neměly by být v odvolacím řízení připuštěny.

7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou a proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné, přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 212 a § 212a o. s. ř. a neshledal odvolání žalobkyně opodstatněným, resp. shledal nedostatky pouze v nákladovém výroku.

8. Z hlediska skutkových zjištění soud prvního stupně správně vycházel z toho, že žalobkyně byla manželkou jméno FO, zemřelého dne 11. 9. 2020, který byl otcem žalovaného. Na základě dohody o rozdělení pozůstalosti schválené usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 21. 1. 2021, sp. zn. spisová značka, č. j. Anonymizováno které nabylo právní moci dne 21. 1. 2021, nabyla žalobkyně po zůstaviteli veškerý majetek i veškerá pasiva. Žalovaný z dědictví ničeho nežádal, ani nenabyl. Žalobkyně se takto stala výlučnou vlastnicí mimo jiné pozemku parc. č. hodnota, jehož součástí je stavba pro rodinnou rekreaci č. ev. Anonymizováno, a pozemku parc. č. Anonymizováno v katastrálním území adresa, vše zapsáno na Anonymizováno. Ve vztahu k těmto nemovitostem uzavřela žalobkyně se společností právnická osoba dne datum smlouvu o výhradním poskytování realitních služeb, ve které byl i žalovaný uveden jako budoucí prodávající a měl souhlasit s prodejem.

9. Z účtu žalobkyně č. ú. č. účtu odešlo na účet žalovaného č. účtu v období od března 2021 a prosince 2021 celkem 540 000 Kč, konkrétně 400 000 Kč dne 8. 3. 2021, dvakrát 70 000 Kč dne 6. 12. 2021, z účtu žalovaného na účet žalobkyně pak odešlo v období od listopadu 2021 do ledna 2022 celkem 186 000 Kč, konkrétně 100 000 Kč dne 23. 11. 2021, 70 000 Kč dne 6. 12. 2021, 16 000 Kč dne 2. 1. 2022. U platby ze dne 6. 12. 2021 ve výši 70 000 Kč ve prospěch účtu žalovaného je uvedena žalobkyní jako plátcem poznámka „datum“. Ostatní platby nejsou opatřeny žádnou poznámkou. Žalobkyně vyzvala žalovaného k vrácení částky 354 000 Kč předžalobní výzvou ze dne 25. 1. 2024. Na podporu své argumentace žalobkyně předložila úředně ověřené čestné prohlášení jméno FO, bývalé přítelkyně žalovaného, podle kterého se jí žalovaný svěřil, že si v době covidu půjčil od žalobkyně peníze s tím, že jí je vrátí. Čestné prohlášení dále obsahuje řadu invektiv na adresu žalovaného (např. že je to „Anonymizováno).

10. Odvolací soud ve smyslu § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování některými listinami, konkrétně notářským zápisem notáře tituly před jménem jméno FO ze dne 15. 4. 2025, sp. zn. Anonymizováno Anonymizováno, a k němu připojenou konverzací (v příloze) mezi žalobkyní a žalovaným v rámci chatových aplikací Messenger a WhatsApp, jimiž žalovaný prokazoval autenticitu (pravost) dříve předložené komunikace, zachycené jako screenshoty a vytištěné v listinné podobě. Uvedeným notářským zápisem pak notář osvědčil, že se žalovaný dne 8. 4. 2025 za přítomnosti notáře přihlásil na stolním počítači v notářské kanceláři ve webovém prohlížeči ke svému účtu na stránce Anonymizováno za pomoci dvoufázového ověření, zobrazil komunikaci s uživatelem „Jméno žalobkyně“, kterou postupně nasnímal, přičemž snímky byly učiněny přílohou zápisu. Z facebookového profilu uživatele Jméno žalobkyně je patrné datum narození Datum narození žalobkyně WhatsApp nainstaloval žalovaný do počítače počítačový program WhatsApp, do něhož se za pomoci mobilního telefonu přihlásil a nasnímal komunikaci s uživatelem – žalobkyní (v příloze č. 5 zápisu). Při rozkliknutí detailu uživatelky bylo patrné její telefonní číslo tel. číslo.

11. Z komunikace z aplikace Messenger z období od 5. 3. 2018 do 17. 9. 2022 (v části od 26. 4. 2022 do 10. 8. 2022 totožné s přílohou notářského zápisu) plyne, že se žalobkyně 5. 3. 2018 poptávala ohledně zapůjčení peněz, s poukazem na to, aby žalovanému nevznikl nějaký problém, přičemž žalovaný v konverzaci zmiňuje, že žalobkyně již požadovala 150 000 Kč. Žalovaný tuto částku odsouhlasil, žalobkyně 20. 3. 2018 potvrdila, že obdržela 100 000 Kč, avšak 50 000 Kč nikoliv. Žalovaný potvrdil poskytnutí druhé zmíněné částky prostřednictvím bankomatu. Dne 26. 4. 2022 požádala žalobkyně žalovaného o finanční pomoc s tím, že jí zvýšili nájem a má nedoplatky na teplo a studenou vodu. Již žádala o příspěvek na bydlení, nemá žádnou rezervu, kdyby věděla, jaká bude situace, tak „by si nechala něco více“. Žádala o 5 000 Kč s tím, že to vrátí z důchodu. Ve zprávě ze dne 27. 4. 2022 poukázala na to, že se na ni žalovaný asi zlobí, udělala vloni chybu a musí za to platit, ale také mu vloni poslala peníze, i když nic nechtěl. Byl covid a neměl žádné akce, potřeboval je, nyní potřebuje pomoc ona. Žalovaný stejný den reagoval, že nyní prostě nemá, nemá na osobním účtu nic, nezaplatil ani DPH, protože na něj neměli. Musí počkat na výdělky z akci v květnu. Dále žalobkyně popsala, že má důchod včetně vdovského ve výši 15 600 Kč a nájem s poplatky skoro 10 000 Kč (konverzace 28. 4. 2022) a poprosila o zaslání alespoň 5 000 Kč na nedoplatky na vodu a elektřinu s tím, že příští měsíc bude mít příspěvek na bydlení a o tisíc korun vyšší důchod, takže už od žalovaného nebude nic chtít (viz konverzace ze dne 21. 5. 2022). Ve zprávě v aplikaci WhatsApp ze dne 3. 10. 2022 žalobkyně mimo jiné zmínila svou nevědomost o změně zákona v roce 2020, kdy daň z prodeje chaty platí prodávající, na což jí makléř neupozornil a přišla jí výzva finančního úřadu včetně pokuty. Musela si na to vzít úvěr, ale nezvládá to finančně. Dále upřesnila finanční transakce mezi nimi a uvedla výslovně: „Já jsem ti poslala 400 sta tisíc, i když ses je vzdal. 23.11.21 jsi mi na mou prosbu poslal 100 000. 6.12.21 jsi mi poslal 70.000 tis. 6.12.21 jsem ti je vrátila a poslala jsem ti ještě jednou 70.000 tis. Celkem jsem ti vrátila 140.000 tis ze 170.000, co jsi mi poslal ty“. Dále konstatovala, že se kvůli zdražení dostala do finančních problémů a byla by ráda, kdyby jí pomohl a poslal těch 70 000 Kč, aby mohla zaplatit úvěr, měla na zubaře a jídlo. Na to reagoval žalovaný dne 4. 10. 2023 s tím, že žalobkyni ještě posílal 12. 1. 2022 částku 16 000 Kč a tedy má od něj + 46 000 Kč. Nyní si píše o dalších 70 000 Kč, ale on nemá volné peníze. Nechával vše na žalobkyni, výsledkem jsou dluhy. Poukázal na to, že se kamarád žalobkyně makléř napakoval a on mu to splácet nemůže. V reakci z téhož dne žalobkyně namítla, že se dělí jak aktiva, tak i pasiva. Brali si s manželem půjčku na chatu a zbylo zaplatit 95 590 Kč. Podle notářského zápisu se žalovaný aktiv vzdal a ničeho nežádal, ale zůstalo na zaplacení ČS zbytek zmíněné půjčky, dle zápisu napůl, tj. 47 795 Kč ona a 45 795 Kč on. Konstatovala, že jí žalovaný poslal 100 000 + 70 000 + 16 000, tj. 186 000 Kč. Ona mu vrátila 140 000 Kč + 47 759 Kč, které za něj zaplatila, tedy celkem 187 795 Kč. Ona mu nic nedluží, naopak on jí těch 47 759 Kč. Docela se jí to dotklo s tím, že „já ti pošlu 400 000, i když ses jich vzdal a ty mě tak obviníš.“ Ve zprávě ze dne 16. 10. 2023 pak žalobkyně zdůraznila, že se k tomu žalovaný staví velmi nevstřícně, takže jí buď zaplatí polovinu pasiva 47 000 Kč, nebo polovinu půjčky, kterou si musela vzít, jinak to bude konzultovat s právníkem a může se stát, že ji bude muset vrátit i těch 400 000 Kč, kterých se „vzdal“.

12. Odvolací soud dále ve smyslu § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování odborným vyjádřením ze dne 22. ledna 2026, vyhotoveným na žádost odvolacího soudu tituly před jménem jméno FO, soudním znalcem z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, z něhož zjistil, že webové rozhraní WhatsApp funguje jako zrcadlo mobilního zařízení, přičemž zprávy jsou synchronizovány z telefonu a ukládány lokálně v zařízení účastníků, a že technicky není možné dodatečně změnit obsah komunikace z roku 2023 tak, aby se změna projevila u druhé strany při zobrazení dne 15. 4. 2025 prostřednictvím WhatsApp Web či aplikace na PC. Případná úprava obsahu je pouze teoreticky možná zásahy do lokální databáze mobilního zařízení jednoho uživatele, které vyžadují hluboké odborné znalosti z oblasti databází, kryptografie a forenzní analýzy a které běžný uživatel není schopen provést, přičemž by se takový zásah projevil jen u jedné strany komunikace a bylo by nutné řešit nesrovnalosti v časových údajích a šifrovacích datech. Řada „novějších telefonů (mladších cca deset let, tj. snad všechny aktuálně užívané) vůbec neumožní přístup k databázi a k šifrovacím klíčům. Ve vztahu k aplikaci Messenger pak znalec uvedl, že obsah komunikace z roku 2022 nelze technicky dodatečně změnit tak, aby se změna projevila u druhé strany při zobrazení dne 15. 4. 2025 na messenger.com, neboť komunikace je synchronizována s centrální serverovou databází, kde jsou starší zprávy fixní, a dodatečná editace je omezena pouze na krátké období po odeslání zprávy (15 min), přičemž případná editace se zobrazuje jako upravená u obou stran komunikace. S ohledem na vznesené námitky k tomuto vyjádření ze strany žalobkyně předvolal odvolací soudu znalce k podání ústního znaleckého posudku, následně pak vzhledem ke změně postoje žalobkyně k posuzované elektronické komunikaci (zpětvzetí námitky její správnosti) odvolací soud od výslechu znalce upustil.

13. Dále k otázce průběhu pozůstalostního řízení po zůstaviteli tituly před jménem jméno FO, datum, doplnil odvolací soud dokazování protokolem o jednání před soudní komisařkou tituly před jménem jméno FO, sp. zn. spisová značka, ze dne datum, z něhož plyne, že za účastníky tohoto jednání byla přítomna osobně pouze žalobkyně jako pozůstalá manželka, žalovaný byl zastoupen z její strany na základě plné moci Žalobkyně i v zastoupení žalovaného dědictví neodmítla a uplatnila za oba výhradu soupisu. Majetek spadající do zaniklého SJM žalobkyně a pozůstalého byl oceněn na částku 1 012 781,82 Kč (zahrnoval mimo jiné shora citované nemovitosti zapsané na adresa v obvyklé ceně 600 000 Kč a prostředky na bankovních účtech ve výši 208 449,82 Kč) a dluhy z titulu pohledávky právnická osoba. na úvěru žalobkyně činily celkem 95 590,85 Kč. K jedné polovině aktiv a pasiv pozůstalosti žalobkyně uzavřela se žalovaným, kterého zastupovala, dohodu o rozdělení pozůstalosti tak, že žalobkyně převzala veškerá aktiva vyčíslená na částku 586 590,91 Kč s povinností hradit ½ pohledávky právnická osoba. ve výši 47 795,43 Kč. Žalovaný z pozůstalosti ničeho dle dohody nežádal a ničeho nenabyl.

14. Odvolací soud shledal nepřípustnými v odvolacím řízení žalobkyní navržené důkazy rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. spisová značka, včetně dalších listin z opatrovnického spisu, dále sdělením anonymizováno, když tyto nebyly uplatněny před soudem prvního stupně a nespadají pod výluky ze zásady neúplné apelace dle § 205a o. s. ř., tj. byly uplatněny opožděně. Nelze se ztotožnit s tvrzením žalobkyně, že jimi má být zpochybněna věrohodnost tvrzení žalovaného, neboť žalobkyně se těmito „novými“ důkazy pokouší prokázat jiný skutkový stav věci, než jak byl z provedeného dokazování zjištěn soudem prvního stupně. Žalobkyně byla před soudem prvního stupně řádně poučena ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. ve vztahu k nezbytnosti prokázat tvrzený právní důvod poskytnutí peněz žalovanému - zápůjčku a dále též o koncentraci řízení, avšak zmíněné důkazy v návaznosti na daná poučení nenavrhla. Nejde ani o důkazy, které vznikly dle jejich datování po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (dle § 205a písm. f) o. s. ř.), a v případě důkazů, o nichž se dozvěděl účastník až po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně (jak tvrdila žalobkyně), nejde o důkazy uplatnitelné v odvolacím řízení, ale pouze žalobou na obnovu řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003).

15. Podle § 556 odst. 1 a 2 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (odst. 1). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (odst. 2).

16. Podle § 2055 odst. 1 a 2 o. z. darovací smlouvou dárce bezplatně převádí vlastnické právo k věci nebo se zavazuje obdarovanému věc bezplatně převést do vlastnictví a obdarovaný dar nebo nabídku přijímá (odst. 1). Plnění z pouhé společenské úsluhy není darováním, je-li z chování stran zřejmé, že se nechtějí smluvně vázat (odst. 2).

17. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

18. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).

19. Podle § 2992 o. z. byl-li splněn dluh, a to i předčasně, nebylo-li uplatněno právo, ač uplatněno být mohlo, nebo učinila-li jedna osoba něco ve svém výlučném a osobním zájmu či na vlastní nebezpečí, nevzniká povinnost obohacení vydat; to platí i v případě, že jedna osoba obohatí druhou s úmyslem ji obdarovat nebo obohatit bez úmyslu právně se vázat.

20. Podle § 2997 odst. 1 o. z. dlužník, který plnil dluh nežalovatelný nebo promlčený nebo takový, který je neplatný pro nedostatek formy, nemá právo na vrácení toho, co plnil. Právo na vrácení nemá ani ten, kdo jiného obohatil s vědomím, že k tomu není povinen, ledaže plnil z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl.

21. Z ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že soud není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést. Je tedy oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z nich, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány (rozhodná skutečnost již v dosavadním řízení byla bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena) jinými důkazy (srov. například usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Co 344/71, publikované ve Sborníku stanovisek IV, s. 1084-1085, nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95 a ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1898/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3604/2024).

22. Podstatou liberačního důvodu upraveného v ustanovení § 2997 odst. 1, větě druhé, o. z. je vědomé plnění bez právního důvodu, a podmínky jeho aplikace se tak logicky vylučují s přítomností omylu, tj. nesprávného přesvědčení ochuzeného, že plněním vyrovnává svůj dluh vůči obohacenému. Předpokladem vyloučení nároku na vrácení toho, co obohacený nabyl je, aby si plnitel v okamžiku, kdy poskytuje plnění, byl vědom, že nemá povinnost plnit. Musí se jednat o vědomost prokázanou, nikoliv jen presumovanou. Nepostačuje, že ochuzený měl a mohl vědět, že plní nedluh, a stejně tak je irelevantní, že si omyl o existenci dluhu sám zavinil. Pro uplatnění daného liberačního důvodu je třeba postavit najisto, že plnitel neměl žádných pochybností, že jej k poskytnutí sporných hodnot nic nezavazuje, respektive je nutno bezpečně vyvrátit, že bylo plněno v mylném domnění o existenci smlouvy mezi stranami. Podle konstantní judikatury dovolacího soudu týkající se rozložení důkazního břemene účastníků ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení platí, že žalobce, jenž uplatňuje nárok na vrácení určité částky, uváděje, že ji žalovanému předal, tíží důkazní břemeno o uskutečnění předání; na žalovaném naopak je, aby tvrdil a prokazoval existenci právního důvodu, na jehož základě si směl převzaté prostředky ponechat. Nepříznivé procesní následky stavu nejistoty ohledně důvodnosti prokázaného pohybu aktiv jsou tedy v obdobných situacích vyvozovány vůči příjemci plněn (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2026, sp. zn. 28 Cdo 2748/2025).

23. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu prvního stupně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 354 000 Kč z titulu zápůjčky poskytnuté žalovanému v částkách 400 000 Kč a dvakrát 70 000 Kč. Žalovaný se žalobou nesouhlasil v plném rozsahu, když poukazoval na darování finančních prostředků od žalobkyně jako kompenzace nároků z dědictví po jeho zemřelém otci a manželu žalobkyně. Bylo tak s ohledem na ustálenou rozhodovací praxi k rozložení důkazního břemene na žalobkyni, jestliže uplatnila nárok na peněžité plnění vůči žalovanému vyplývající ze smlouvy o zápůjčce, která nebyla z jeho strany vrácena, aby nejen tvrdila, ale též prokázala, jak dohodu stran o tomto dočasném přenechání zastupitelné věci, tj. shodnou vůli obou stran (konsensus) v tomto směru, tak i skutečné odevzdání předmětu půjčky žalovanému jako dlužníkovi (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2939/2020). Naopak na žalovaném jako tvrzeném obdarovaném (k uvedené částce 400 000 Kč) leželo důkazní břemeno ve vztahu k darování. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (formulované již ve vztahu k výkladu § 628 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jen „obč. zák.“; viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 33 Odo 515/2001), dochází k darování (donatio) smlouvou uzavřenou mezi dárcem a obdarovaným. Dárce bezplatně poskytuje nebo se zavazuje poskytnout obdarovanému určitý majetkový prospěch, aniž by k tomu měl právní povinnost, a obdarovaný tento dar přijímá. Darovací smlouva je dvoustranným právním jednáním, k jehož pojmovým znakům náleží předmět daru, bezplatnost a dobrovolnost. Pro darování je pojmově významný záměr (úmysl) darovat, jenž se (jako vnitřní přesvědčení) zjišťuje skutečnostmi vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se navenek projevuje (viz citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2748/2025).

24. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně dne 8. 3. 2021 bezhotovostním převodem na účet žalovaného poskytla 400 000 Kč, a dne 6. 12. 2021 dvě částky po 70 000 Kč, přičemž jedna z nich s poznámkou žalobkyně, že jde o „částečné vrácení“. Žalovaný pak prokazatelně dne 23. 11. 2021 zaslal žalobkyni na její účet částku 100 000 Kč, dne 6. 12. 2021 částku 70 000 Kč a dne 2. 1. 2022 pak částku 16 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žádná ze stran netvrdila uzavření dohody (ať již o zápůjčce nebo o darování) v písemné podobě, bylo nezbytné přistoupit k výkladu těchto právních jednání účastníků podle pravidel dle ustanovení § 556 odst. 1 a 2 o. z. za účelem vyhodnocení, zda šlo o smluvní nebo bezesmluvní plnění mezi účastníky. Žalobkyně k prokázání existence smlouvy o zápůjčce, tj. k existenci konsenzu smluvních stran na dočasném poskytnutí finančních prostředků, navrhla důkaz svou účastnickou výpovědí a dále výslechem svědkyně jméno FO, bývalé přítelkyně žalovaného, která by měla mít informace od žalovaného o povaze a obsahu daného právního vztahu účastníků sporu, když její čestné prohlášení nebylo pro námitky žalovaného použitelné jako důkaz (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3067/2020). Žalovaný oproti tomu předložil vzájemnou elektronickou komunikaci účastníků z let 2018, dále 2021 a 2022, která se dotýkala přímo této otázky, tj. důkaz zachycující v případě jeho prokazatelné autenticity bezprostřední projevy vůle účastníků z doby dotčených jednání nebo z doby časově předcházející a navazující. Žalobkyně před soudem prvního stupně nepopřela původnost dané komunikace z její strany (pravost), ale namítala absenci její správnosti, tedy že obsah uvedeného listinného důkazu neodpovídá skutečnosti (jak proběhla). Lze přisvědčit námitce žalobkyně, že předmětným notářským zápisem nebyla osvědčena ze strany žalovaného správnost uvedených listin (konkrétně „nepravdivost a obsahovou nesprávnost komunikace“), ale pouze jejich pravost, tj. že se v elektronické podobě nachází na účtu žalovaného v podobě, v jaké je na listinách předložených soudu prvního stupně zachycena. Bylo na žalovaném, aby ve smyslu § 565 věty první o. z. prokázal správnost daných listin, neboť z nich vyvozoval pro sebe příznivé následky a nešlo o listiny žalobkyní podepsané. Pokud soud prvního stupně z tohoto důkazu vyšel, přičemž tento byl důkazem pro rozhodnutí klíčovým, aniž by proběhlo v tomto směru dokazování (k důkazním návrhům žalovaného po poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř.), pak postupoval nesprávně. Neobstojí pak hodnocení soudu prvního stupně, že žalobkyně nevznesla jakoukoliv relevantní námitku, která by zpochybňovala pravost elektronické komunikace, tedy že by nebyla její autorkou (to opravdu namítáno nebylo) a že koresponduje s dalšími důkazy (aniž by uvedl jakými). Námitka žalobkyně byla dostatečně určitá a nevyžadovala bližší odůvodnění. Odvolací soud vedl žalovaného v rámci poučovací povinnosti k návrhu důkazů v tomto směru (v rámci přípravy odvolacího jednání) a na jejich základě bylo vypracováno odborné vyjádření tituly před jménem jméno FO, soudního znalce z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, k otázce technických možností změnitelnosti dané komunikace v elektronické podobě v uváděných aplikacích. Vzhledem k tomu, že žalobkyně vzala námitku správnosti dané komunikace zpět, upustil odvolací soud od výslechu tohoto znalce při odvolacím jednání (s ohledem na vznesené námitky vůči odbornému vyjádření), a vycházel z uvedené komunikace účastníků zachycené v listinné podobě jako z autentického důkazu. Znalec fakticky vyloučil (i v poměrech žalovaného) technickou možnost změny obsahu této komunikace oproti tomu, jak byla žalobkyní či žalovaným učiněna.

25. Z této komunikace je patrné (viz výslovná vyjádření žalobkyně ze dne 3. 10. 2023 a 4. 10. 2023), že žalobkyně poskytla žalovanému částku 400 000 Kč, aniž by ji o tuto žalovaný výslovně žádal, a aniž by očekávala její návratnost, a to jako určitý „Anonymizováno“ z důvodu, že se žalovaný zcela vzdal dědického podílu po zemřelém otci nemalé hodnoty (zhruba 269 000 Kč dle odhadu hodnoty pozůstalosti, reálně v řádu několika set tisíc s ohledem na prodejní cenu chaty a podíl žalovaného na ¼ hodnoty). Žalobkyně ve svém autentickém výčtu vzájemných plateb určeném žalovanému tuto částku řadila mimo finanční prostředky, které by spadaly mezi prostředky vypořádávající poskytnuté výpomoci mezi nimi. Označuje je opakovaně jako peníze, kterých se žalovaný vzdal, v kontextu průběhu dědického řízení, na které neuplatnil svůj nárok z titulu dědického podílu, nikoliv jako peníze, které by jí měl v budoucnu vracet. Odlišná interpretace poskytnutých plateb se v komunikaci žalobkyně objevuje až ve zprávě ze dne 16. 10. 2023, kde hovoří o možnosti, že jí je bude muset vrátit, po poradě s právníkem, a to za situace, kdy jí žalovaný nevyhověl v další žádosti o poskytnutí finanční pomoci. Je nelogické, aby žalobkyně „prosila“ o zaslání částky 100 000 Kč a 70 000 Kč a následně v den obdržení druhé z uvedených částek (dne 6. 12. 2021) žalovanému „vrátila“ celkem 140 000 Kč ze 170 000 Kč poskytnutých, jak výslovně v komunikaci uvádí, pokud by jí žalovaný v té době již dlužil ze zápůjčky 400 000 Kč a mohla požadovat jejich vrácení.

26. Z obsahu předložené komunikace lze dovodit, že to byla žalobkyně, kdo opakovaně od žalovaného žádala finanční výpomoc a ten jí vyhověl (např. v roce 2018 částka 150 000 Kč, 23. 11. 2021 částka 100 000 Kč). Žalobkyně mu naopak zjevně v různém rozsahu na tyto částky zpětně plnila. Sama žalobkyně pak vyčíslila, že jí žalovaný poskytl na její žádost (zjevně v kontextu její špatné finanční situace, viz popis ve zprávách z dubna 2022) celkem 186 000 Kč a ona mu vrátila 140 000 Kč, k tomu následně připočítávala polovinu dluhu z půjčky na zděděnou chatu ve výši 47 795 Kč, aniž by zohlednila, že se za žalovaného jako zmocněnkyně vzdala jak aktiv, tak i pasiv dědictví, a nabyla vše výlučně sama. Z výše uvedeného je tak patrné, že v případě plateb žalovaného v částkách 100 000 Kč, 70 000 Kč a 16 000 Kč nešlo o platby na tvrzené zápůjčky v celkové výši 540 000 Kč poskytnuté dne 8. 3. 2021 a 6. 12. 2021, i s účinky konkludentního uznání dluhu ve smyslu § 2054 odst. 2 o. z. Žalobkyně v uvedené komunikaci dala žalovanému jasně najevo, jaký byl její úmysl v rámci poskytnuté platby 400 000 Kč, tedy že mu poskytla tyto peněžní prostředky, aniž by očekávala protiplnění, přičemž toto vyjádření nepřipouští odlišný výklad (v kontextu celé komunikace), jak se o něj žalobkyně ve svých tvrzení pokouší (že šlo o poukaz „na nezodpovědné a nesvědomité chování žalovaného“). Takto žalovaný finanční prostředky přijal a ponechal si je pro vlastní potřeby. Je tak správný dílčí závěr soudu prvního stupně, že ve vztahu k této částce nešlo o zápůjčku (absence shodného projevu vůle stran finanční prostředky zapůjčit). Lze přisvědčit za dané situace i závěru soudu prvního stupně, že ze strany žalobkyně šlo o darování finančních prostředků, když již v rozsudku ze dne 30. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo/2001 Nejvyšší soud uzavřel, že projev vůle darovat věc může být vyjádřen i jinak, než slovy, tedy konkludentně, jestliže takový konkludentní způsob nevzbuzuje pochybnosti o tom, jakou vůli chtěl subjekt projevit. Uzavření darovací smlouvy lze tak dovodit tehdy, předali-li subjekt druhému subjektu finanční hotovost, aniž přitom dal najevo úmysl požadovat ji zpět, resp. byl-li předávající srozuměn s tím, že mu příjemce tyto prostředky nevrátí a použije je pro svoji potřebu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp, zn. 33 Cdo 3374/2015). Žalovaný tvrdil ve svém vyjádření, že zaslané prostředky představovaly kompenzaci za přenechané dědictví, kterou lze považovat po právní stránce za darování ve smyslu § 2055 o. z., přičemž svůj úmysl darovat, vyjádřený uvedeným bezhotovostním převodem, žalobkyně mimo jiné následně explicitně popsala v dotčené komunikaci ze října 2022. Předmětné právní jednání žalobkyně v podobě zaslání finančního obnosu na účet žalovaného (8. 3. 2021) bezprostředně navazovalo na skončení dědického řízení, v němž žalobkyně nabyla díky součinnosti žalovaného (poskytnutí plné moci k zastupování, vzdání se dědického podílu) značný majetek, proto tvrzení o vnímání platby žalovaným odpovídá okolnostem případu. Za těchto okolností nebylo nezbytné tvrdit a prokazovat shodné výslovné projevy vůle smluvních stran, které by vyústily ve výslovnou dohodu o obsahu darovací smlouvy k určitému datu. Jak správně konstatoval soud prvního stupně, případné naplnění zákonných podmínek pro vrácení daru nebylo žalobkyní tvrzeno ani prokázáno, v tomto směru pak nestíhala soud prvního stupně poučovací povinnost ve smyslu § 118a o.s.ř.), když by šlo již od jiný skutek.

27. I v případě absence prokazatelného konsenzu stran (z konkludentního projevu vůle stran) ohledně poskytnutí a jemu odpovídajícímu přijetí daru by šlo ve vztahu k částce 400 000 Kč s ohledem na postoj žalobkyně (zjevná vědomost o absenci povinnosti k plnění žalovanému, úmysl kompenzovat mu vzdání se podílu na dědictví) o bezdůvodné obohacení na straně žalovaného ve smyslu § 2992 o. z. v podobě tzv. „plnění na vlastní nebezpečí“, konkrétně s úmyslem obohaceného obdarovat nebo obohatit bez úmyslu právně se vázat (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 82/2019, publik. ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek po č. 10/2020), kde by se uplatnila výluka z povinnosti k jeho vydání žalované. Žalobkyně zjevně neočekávala v případě této platby protiplnění od žalovaného, natož vrácení zaslaných finančních prostředků v budoucnu (v době poskytnutí). Z ničeho neplyne, že by tak činila na základě skutečného nebo domnělého vzájemného závazku.

28. Ostatní částky poskytnuté žalovaným žalobkyni představují návratné finanční prostředky v rámci jeho výpomoci a na ně navazující částečné vrácení (viz komunikace účastníků ze dne 23. 10. 2022 a 24. 10. 2022). Na tom nemůže nic změnit ani následný obrat žalobkyně v jejím postoji a odlišné vnímání situace, které je patrné i ze zaslaného osobního vyjádření žalobkyně v odvolacím řízení. Za těchto okolností, kdy měly soudy k dispozici autentické písemné vyjádření žalobkyně z doby, kdy nebyly vztahy mezi účastníky narušeny, bylo nadbytečné provádět důkaz výslechem žalobkyně. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že jde o důkaz nižší důkazní síly, kde se výrazně stírá hranice žalobních tvrzení a vlastní výpovědi, zde ještě zjevně ovlivněná negativním postojem žalobkyně vůči žalovanému jako člověku, k němuž měla do určité doby blízký vztah. S ohledem na shora uvedená relevantní skutková zjištění, vyplývající z uceleného řetězce důkazů, bylo též nadbytečné provádět důkaz výslechem svědkyně jméno FO, bývalé přítelkyně žalovaného, k otázce povahy vzájemných finančních závazků účastníků sporu, kdy měla získat informace z vyjádření žalovaného v době soužití (tzv. nepřímé svědectví). Nelze se ztotožnit s námitkou žalobkyně, že odepřením provedení tohoto důkazu (nebo i její účastnickou výpovědí) jí byla odňata možnost prokázat její tvrzení o poskytnutí žalované zápůjčky či zápůjček, ačkoliv v tomto směru byla soudem prvního stupně poučena a byla tak porušena zásada rovnosti stran. Soud i po doplnění návrhů na dokazování na základě poučení o důkazním břemenu váží, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést. Bez ohledu na žalovaným namítaný a dokládaný ambivalentní vztah svědkyně k žalovanému dospěl odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně k závěru o nadbytečnosti tohoto důkazu, když skutkový stav věci byl v potřebném rozsahu zjištěn z jiných odpovídajících důkazů, bezprostředních a tím i vyšší důkazní síly. Nedošlo tak k předjímání obsahu důkazu a jeho případné nepoužitelnosti, aniž by byl tento proveden, jak namítá žalobkyně.

29. Žaloba pak byla zamítnuta nikoliv z důvodu neunesení důkazního břemen žalobkyní, ale že soud prvního stupně shledal jiný právní důvod pro poskytnutí finančních prostředků žalobkyní žalovanému (přisvědčil tvrzení žalovaného, byť to v úvodu odst. 22. komplikovaně vyjádřil). Soud prvního stupně se nedopustil ničeho, co by činilo jeho rozhodnutí pro žalobkyni překvapivým. O takovou situaci by šlo jen tehdy, pokud by při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně, tedy jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení, což zde nenastalo. Soud nemá podle dlouhodobě ustálené judikatury povinnost poučovat účastníka o tom, jaká další tvrzení má případně uvést a jaké důkazy navrhnout, aby byl se svým nárokem nebo obranou úspěšný, ale jen o tom, že jím poskytnutá tvrzení jsou nedostatečná pro posouzení věci nebo že neunáší břemeno důkazní (§ 118a o. s. ř.). S ohledem na výše uvedené shledal odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé správným.

30. Odvolací soud se dále s ohledem na rozsah podaného odvolání žalobkyně zabýval správností navazujícího výroku o nákladech řízení, když Ústavní soud vyslovil ve svém stanovisku ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 nepřípustnost aplikace zákazu reformace in peius ve vztahu k výroku o nákladech řízení, tj. potvrdil možnost jejich změny i v neprospěch odvolatele. Soud prvního stupně uzavřel, že náklady řízení na straně žalovaného činí 68 123 Kč, když zahrnují náklady na důkaz (na vypracování notářského zápisu) ve výši 6 655 Kč s DPH, dále odměnu právního zástupce dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), a to za jeden hlavní úkon právní služby po 9 740 Kč (§ 7 bod 6 advokátního tarifu), při celkem 5 úkonech (převzetí a příprava - § 11 odst. 1 písm. a), odpor do platebního rozkazu vyjádřením a písemné podání ze dne 15. 4. 2025 - § 11 odst. 1 písm. d), účast na jednáních soudu ve dnech 10. 3. 2025 a 29. 4. 2025 - § 11 odst. 1 písm. g), jeden režijní paušál po 300 Kč a čtyři režijní paušály po 450 Kč, navýšeno o 21 % DPH. Naopak nepovažoval za účelně vynaložené náklady na úkon právní služby související s účastí advokáta na jednání u mediátorky, byť toto setkání nařídil soud prvního stupně. Zohlednil povahu sporu, který není po skutkové ani právní stránce nikterak komplikovaný, jakož i podstatu mediace, která je primárně určena samotným stranám konfliktu, nikoliv jejich právním zástupcům. S tímto názorem se však odvolací soud neztotožnil, když jednání před mediátorem je ve své podstatě stále jednáním s protistranou ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. i) advokátního tarifu, obdobně jako kdyby proběhlo bez účasti tohoto odborníka a je nepochybně právem účastníka být při něm zastoupen (je při něm řešen vlastní spor). Nelze se ani ztotožnit s názorem, že daný spor je po skutkové a právní stránce jednoduchý, když v takovém případě by i vlastní nařízení mediace ze strany soudu bylo nadbytečné.

31. S ohledem na výše uvedené tak odvolací soud shledal oproti soudu prvního stupně účelně vynaložené náklady plně úspěšného žalovaného na celkem 6 úkonů právní služby při odměně advokáta po 9 740 Kč za úkon (v souladu s výčtem soudu prvního stupně a dále účast při jednání s protistranou u mediátorky dne 11. 12. 2024), paušální náhrady za 3 úkony po 300 Kč a za 3 úkony po 450 Kč. V rámci dalších náhrad pak přísluší žalovanému náhrada za ztrátu času cestami jeho advokáta k mediačnímu jednání v částce 8 x 100 Kč a cestovní náhrada ve výši 2 272,17 Kč. Cestovné bylo přiznáno za cestu osobním vozidlem zn. SPZ s průměrnou spotřebou 5,5 l/100 km, při ceně Nafty Motorové (dle TP) v roce 2024 ve výši 38,70 Kč za litr a opotřebení 5,60 Kč/km dle vyhl. č. 398/2023 Sb., za jednu cestu z adresa a zpět 294 km. Celkem činí účelně vynaložené náklady žalovaného 83 807,23 Kč včetně 21 % DPH.

32. Odvolací soud s ohledem na výše uvedené podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil výrok II. v částce nákladů řízení přiznaných žalovanému a jinak potvrdil tento výrok i výrok I. ve věci samé jako věcně správné.

33. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. tak, že odvolací soud přiznal plně úspěšnému žalovanému náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud neshledal důvody pro výjimečnou aplikaci § 150 o. s. ř., byť žalobkyně neúspěšně žádala v rámci odvolacího řízení o přiznání osvobození od soudních poplatků z důvodu nepříznivé majetkové situace, kdy však v tomto směru při projednávání odvolání žádná odpovídající tvrzení neuvedla. Odvolací soud pak z moci úřední neshledal okolnosti případu, pro které by měl přistoupit k plnému nebo částečnému nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení procesně úspěšnému žalovanému. Žalobkyně si podle obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně (s ohledem na skutkový a právní stav věci) musela být vědoma rizik spojených s odvoláním a narůstajícími náklady sporu. Náklady odvolacího řízení žalovaného se sestávají z odměny za čtyři úkony právní služby po 9 740 Kč dle § 6 odst. 1, § 7 advokátního, čtyř náhrad hotových výdajů za 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu (ve znění od 1. 1. 2025), ve spojení s jeho ustanovením § 11 odst. 1 písm. k), g) advokátního tarifu, a to za sepis písemného vyjádření k výzvě soudu dne 18. 12. 2025 a písemného vyjádření ze dne 17. 6. 2026, za účast na jednáních ve dnech 4. 3. 2026 a 12. 6. 2026, a DPH 21 % dle § 137 odst. 3 o. s. ř. z odměn a hotových výdajů ve výši 8 559,60 Kč. Celkové náklady vzniklé žalovanému v odvolacím řízení činí 49 319,60 Kč a byly přiznány obecné třídenní lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku lze podat u Okresního soudu Praha-západ dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky, a to do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, když přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.