26 Co 16/2026

Plný text

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Burešové a soudců Mgr. Daniely Jandové a JUDr. Tomáše Němce ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Anonymizováno , IČO Anonymizováno sídlem Anonymizováno zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o umožnění vstupu, zdržení se zásahů a o dalších povinnostech, o odvolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 24. 11. 2025, č. j. 16 C 7/2023-560,

I. Odvolací řízení o odvolání žalobkyně proti výrokům II., III. a IV. napadeného rozsudku se zastavuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném výroku I. potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 11. 2025, č. j. 16 C 7/2023-560, výrokem I. uložil žalovanému povinnost umožnit žalobkyni vstup do sklepního prostoru v objektu č. p. , Anonymizováno, , v rámci stavby č. p. , Anonymizováno, a , Anonymizováno, stojící na pozemku parc. č. , Anonymizováno, v katastrálním území , adresa, , ve kterém se nachází rozvod centrálního zásobování teplem, a to za účelem údržby rozvodného tepelného zařízení umístěného v této místnosti, tj. tepelných zařízení vstupujících do tohoto sklepního prostoru z venkovního prostoru, regulační stanice s hlavními uzávěry, sběrače a rozdělovače (hlavní uzel). Výrokem II. žalobu zamítl v části, v níž se žalobkyně domáhala umožnění vstupu do téhož prostoru i za účelem údržby pod stropem vedených hlavních rozvodů teplé a cirkulační vody a hlavních ležatých rozvodů ústředního vytápění vstupujících napravo a nalevo do okolních vchodů, na které jsou jednotlivá stoupací potrubí napojena. Výrokem III. žalobu zamítl v části, v níž se žalobkyně domáhala, aby bylo žalovanému uloženo zdržet se bez jejího souhlasu uzavírání smluv se třetími osobami za účelem údržby tepelných zařízení umístěných v místnosti centrálního zásobování teplem ve sklepním prostoru v objektu č. p.

753. Výrokem IV. žalobu zamítl v části, v níž se žalobkyně domáhala, aby bylo žalovanému uloženo zdržet se výhrůžek odpojováním odběratelů žalobkyně spojených s vynucováním uzavření smlouvy o strpění a užívání předmětných zařízení. Výrokem V. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že bytový komplex , adresa, až , Anonymizováno, v , Anonymizováno, byl v době své výstavby navržen a realizován jako stavebně a technicky propojený celek zásobovaný teplem ze soustavy centrálního zásobování teplem prostřednictvím výměníkové stanice VS , var. symbol, . V objektu dnešního č. p. , Anonymizováno, byla v suterénu vybudována uzavřená strojovna, v řízení označovaná jako místnost CZT, v níž mělo probíhat měření a regulace tepelné energie. Rozvod tepla byl řešen systémem , Anonymizováno, tak, že z rozvodného místa v této místnosti vedly dvě samostatné přívodní a zpětné větve do dalších navazujících objektů a na jednotlivá ležatá potrubí byla napojena stoupací potrubí pro každý objekt. Na základě projektové, stavební a kolaudační dokumentace soud prvního stupně uzavřel, že tzv. pata objektu se v dané věci nenachází na vnější hraně obvodové zdi, nýbrž právě v místnosti CZT, v místě hlavního uzlu a původního umístění měřičů. Dále zjistil, že žalobkyně je právní nástupkyní dřívějších provozovatelů tepelné soustavy, je držitelkou licence na rozvod tepelné energie pro území Kladna a nadále dodává teplo do objektů navazujících na dům spravovaný žalovaným. Objekty č. p. , Anonymizováno, -, Anonymizováno, se v lednu 2020 od soustavy centrálního zásobování teplem odpojily a přešly na vlastní způsob vytápění, přičemž ve stavebním řízení bylo stanoveno, že technologie v místnosti přívodu CZT i hlavní rozvody zůstanou zachovány a bude ponechán přístup pracovníků CZT k měřičům a uzávěrům. Po odpojení domu žalovaného žalobkyně přesunula měřicí zařízení do vstupní šachty před objektem, předala žalovanému klíče od prostoru s topným uzlem a žalovaný jí následně přístup do místnosti CZT neumožňoval. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalovaný uzavřel se společností , právnická osoba, smlouvu o základním servisu teplovodního zařízení a následně požadoval po vlastnících sousedních objektů platby za strpění teplovodního zařízení a podíl na hrazení nákladů jeho údržby.

3. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil zejména podle § 505 a § 509 zákona č. 89/2012, občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle § 2 odst. 2 písm. c), § 76, § 77, § 87 a § 98 zákona č. 458/2000 Sb., energetický zákon, jakož i podle § 1189, § 1190 a § 1194 o. z. Současně přihlédl i k historické právní úpravě, zejména k vyhlášce č. 38/1963 Sb., o zřizování a provozování zařízení pro výrobu a rozvod tepla, zákonu č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny a nař. vl. č. 80/1957 Sb., k jeho provedení, zákonu č. 89/1987 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě tepla a zákonu č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetice. Dospěl k závěru, že zařízení v místnosti CZT nemá jednotný právní režim a je třeba rozlišit úsek od vstupu vedení do objektu po hlavní uzel a navazující rozvody za hlavním uzlem. Ve vztahu k prvnímu z těchto úseků uzavřel, že jde o funkčně, technicky i historicky souvislou část rozvodného tepelného zařízení, která je součástí tepelné přípojky žalobkyně a k níž žalobkyni svědčí oprávnění provozu, údržby a přístupu, a to jednak z historicky vzniklého oprávnění k umístění a provozu zařízení v cizí nemovitosti, jednak z aktuální úpravy práv držitele licence na rozvod tepelné energie. Dále uzavřel, že žalovaný je v tomto rozsahu pasivně legitimován, neboť jako společenství vlastníků jednotek vykonává správu domu, rozhoduje o přístupu do společných prostor, a právě on žalobkyni přístup k zařízení fakticky odpíral. Ve vztahu k dalším rozvodům za hlavním uzlem soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně neprokázala takový hmotněprávní titul, který by odůvodňoval uložení povinnosti žalovanému umožnit přístup i k této části zařízení, a žalobu v tomto rozsahu zamítl. Žalobou žádaný zákaz uzavírání smluv se třetími osobami zamítl s odůvodněním, že samotné uzavření smlouvy se třetí osobou ještě bez dalšího nepředstavuje rušební zásah do práv žalobkyně. Nárok na zákaz výhrůžek odpojováním odběratelů zamítl s poukazem na to, že pouhé vyhrožování budoucím zásahem není způsobilým předmětem zápůrčí ochrany.

4. Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba účastníci. Žalobkyně napadla výroky II., III. a IV., žalovaný napadl výroky I. a V. rozsudku soudu prvního stupně.

5. Žalobkyně ve svém odvolání proti výrokům II., III. a IV. namítala zejména neúplnost skutkových zjištění, nesprávné hodnocení intenzity zásahů žalovaného a nesprávné právní posouzení věci ve vztahu k navazujícím rozvodům za hlavním uzlem, k uzavírání smluv se třetími osobami a k výhrůžkám odpojováním odběratelů. Uváděla, že soud prvního stupně neprovedl všechny navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, zejména důkazy směřující k prokázání rozsahu a intenzity zásahů žalovaného do jejího oprávnění. Ve vztahu k výroku II. zdůrazňovala, že žalovaný je jediným subjektem, který právně i fakticky ovládá přístup do společných prostor domu, v nichž jsou umístěny i navazující neměřené úseky vedení tepelné energie, a proto mu měla být uložena povinnost umožnit žalobkyni i přístup k nim. Ve vztahu k výroku III. namítala, že její žalobní návrh nesměřoval proti jakýmkoli smlouvám žalovaného, nýbrž proti takovým smlouvám, jimiž žalovaný neoprávněně zasahuje do výlučného oprávnění žalobkyně zajišťovat údržbu zařízení, které je součástí rozvodné soustavy nebo jímž prochází neměřená tepelná energie. Zdůrazňovala, že nejde o „pouhé uzavření smlouvy“, nýbrž o projev konkrétního zásahu do jejích práv a do vztahů s jejími odběrateli. Ve vztahu k výroku IV. namítala, že se nejednalo jen o abstraktní výhrůžky, ale o opakované, vážné a konkrétní útoky vůči jejím odběratelům, spojené s požadavky na úhrady a s hrozbami ohrožení dodávek tepla, a že zvolený žalobní prostředek byl důvodný. Navrhla, aby odvolací soud při zachování výroku I. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., III. a IV. tak, že žalobě bude i v tomto rozsahu vyhověno.

6. Žalovaný ve svém odvolání proti výroku I. a v jeho doplněních namítal, že řízení před soudem prvního stupně je zatíženo zásadními procesními vadami, neboť soud podle jeho názoru opatřoval důkazy z vlastní iniciativy, vycházel ze skutečností, které nebyly dokazovány, a za nesporné označil skutečnosti, jež mezi účastníky nesporné nebyly. Dále namítal, že výrok I. je neurčitý, nevykonatelný a v rozporu s dispoziční zásadou, neboť nevymezuje dostatečně přesně rozsah, způsob a podmínky požadovaného vstupu a soud jím navíc podle jeho názoru rozhodl o jiném nároku, než jak byl žalobou uplatněn. Po věcné stránce tvrdil, že zařízení umístěné v objektu č. p. , Anonymizováno, není rozvodným tepelným zařízením žalobkyně, nýbrž odběrným tepelným zařízením domu, případně součástí společných částí budovy, a že žalobkyně neprokázala ani vlastnické, ani užívací právo k tomuto zařízení ani právní titul ke vstupu do domu. Popíral rovněž existenci historicky vzniklého oprávnění odpovídajícího věcnému břemeni, případně tvrdil jeho zánik v důsledku změn vlastnických poměrů. Poukazoval na prohlášení vlastníka, na obsah kupních smluv k jednotkám, na dlouhodobou smluvní praxi mezi účastníky, na smlouvu o zajištění havarijní služby, na vlastní tvrzení žalobkyně o tom, že rozvody za patou objektu nejsou jejím majetkem, i na závěry Energetického regulačního úřadu. Dále namítal nedostatek své pasivní věcné legitimace s tím, že povinnost strpět umístění zařízení a umožnit přístup k němu by případně stíhala pouze samotné vlastníky jednotek, nikoli společenství vlastníků. Navrhl proto, aby odvolací soud napadený výrok I. změnil tak, že žalobu i v této části zamítne a žalovanému přízná právo na náhradu nákladů řízení.

7. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalovaného navrhla potvrzení napadeného výroku I. jako věcně správného. Uvedla, že soud prvního stupně provedl dokazování v mezích § 120 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a řádně objasnil technickou i právní povahu sporného zařízení. Zdůraznila, že úsek zařízení od vstupu vedení do objektu po hlavní uzel v místnosti CZT tvoří funkční součást rozvodu tepelné energie sloužícího i k dodávce tepla třetím osobám, a nelze jej proto považovat za pouhé odběrné zařízení domu žalovaného. Namítla, že její oprávnění k provozu, údržbě a přístupu vyplývá jak z historicky vzniklého právního titulu zachovaného přechodnými ustanoveními energetického zákona, tak z aktuální právní úpravy práv držitele licence na rozvod tepelné energie. K námitce neurčitosti výroku uvedla, že výrok přesně vymezuje prostor, zařízení i účel vstupu, a je proto dostatečně určitý a vykonatelný. Za nedůvodnou označila i námitku nedostatku pasivní legitimace žalovaného s tím, že právě žalovaný jako společenství vlastníků vykonává správu domu, rozhoduje o přístupu do společných prostor a žalobkyni vstup fakticky odepírá.

8. Žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobkyně navrhl potvrzení napadených zamítavých výroků jako věcně správných. Setrval na stanovisku, že žalobkyně neprokázala právní titul k navazujícím rozvodům za hlavním uzlem, že pouhé uzavírání smluv se třetími osobami nepředstavuje samo o sobě rušební zásah do jejích práv a že zákaz výhrůžek odpojováním neodpovídá povaze ochrany poskytované zápůrčí žalobou. Současně poukazoval na to, že soud prvního stupně již ve vztahu k těmto nárokům správně dovodil buď nedostatek hmotněprávního titulu žalobkyně, nebo nevhodnost zvoleného petitu.

9. V průběhu odvolacího řízení žalobkyně vzala dne 10. 5. 2026 své odvolání proti výrokům II., III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně v plném rozsahu zpět.

10. Podle § 207 odst. 2 o. s. ř., dokud o odvolání nebylo rozhodnuto, je možno vzít je zpět; v takovém případě odvolací soud odvolací řízení zastaví. Za této procesní situace proto odvolací soud řízení o odvolání žalobkyně proti výrokům II., III. a IV. napadeného rozsudku zastavil.

11. Předmětem odvolacího přezkumu tak zůstal toliko napadený výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, a to z podnětu odvolání žalovaného.

12. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou a včas (§ 202 a contr., § 201, § 204 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád /dále jen ,,o. s. ř.“/), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení, které jeho vydání předcházelo podle ust. § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného proti výroku I. napadeného rozsudku není důvodné.

13. Důvodná není námitka žalovaného, že v řízení není pasivně legitimován.

14. Podle § 1194 odst. 1 o. z. je společenství vlastníků právnickou osobou založenou za účelem zajišťování správy domu a pozemku; při naplňování svého účelu je způsobilé nabývat práva a zavazovat se k povinnostem.

15. Podle § 1189 odst. 1 o. z. správa domu zahrnuje vše, co je v zájmu všech spoluvlastníků nutné nebo účelné pro řádnou péči o dům a pozemek jako funkční celek a zachování nebo zlepšení společných částí.

16. Podle § 1190 o. z. je osobou odpovědnou za správu domu právě společenství vlastníků.

17. V projednávané věci bylo prokázáno, že právě žalovaný jako osoba odpovědná za správu domu rozhodoval o režimu vstupu do společných prostor, žalobkyni přístup k předmětnému zařízení neumožňoval a vůči žalobkyni v této otázce vystupoval. Byl tedy subjektem, který byl schopen výkon oprávnění žalobkyně fakticky blokovat. Za této situace je žalovaný pasivně legitimován k uložení povinnosti umožnit žalobkyni vstup do spravovaných prostor.

18. Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že zákonná povinnost strpět umístění a provoz zařízení a umožnit přístup k němu směřuje primárně vůči vlastníkům nemovitosti. V poměrech domu s jednotkami je to právě žalovaný jako osoba odpovědná za správu domu, kdo jedná navenek, organizuje a fakticky ovládá přístup do společných prostor. V projednávané věci nejde o abstraktní určení existence nebo neexistence práva vůči všem myslitelným subjektům, nýbrž o uložení konkrétní povinnosti tomu, kdo dům spravuje a kdo přístup ke spornému prostoru reálně ovládá.

19. Důvodná není ani námitka žalovaného, že závěr o jeho pasivní legitimaci je v rozporu s tím, že soud prvního stupně zamítl žalobu co do navazujících rozvodů za hlavním uzlem. Rozdíl mezi oběma částmi zařízení nespočívá v otázce, kdo ovládá přístup do prostoru, nýbrž v odlišném právním režimu obou úseků a v odlišně vymezeném hmotněprávním titulu, z něhož žalobkyně svůj nárok dovozovala. To, že ve vztahu k další části rozvodů soud prvního stupně dospěl k závěru o nutnosti účasti dalších subjektů, nijak nevyvrací závěr, že ve vztahu k úseku vymezenému ve výroku I. je žalovaný osobou pasivně legitimovanou.

20. Žalovaný dále namítal procesní vady napadeného rozsudku, uvedl, že soud prvního stupně porušil projednací zásadu tím, že opatřoval důkazy z vlastní iniciativy, vycházel ze skutečností, které nebyly dokazovány, a některé sporné okolnosti mylně označil za nesporné. Tato námitka důvodná není.

21. Podle § 120 odst. 2 o. s. ř. může soud provést i jiné než účastníky navržené důkazy, jsou-li potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu. V projednávané věci nebyla sporná pouze otázka faktického umístění zařízení, nýbrž především jeho technická povaha, funkční určení, historický vznik, stavební řešení a právní režim. K objasnění těchto otázek bylo nezbytné vycházet ze stavební, technické, kolaudační, katastrální a evidenční dokumentace vztahující se ke vzniku a uspořádání celé tepelné soustavy i k následným změnám způsobu vytápění. Provedením dokazování uvedenými listinami tedy nešlo o nepřípustné nahrazování procesní aktivity žalobkyně, nýbrž o doplnění skutkového podkladu v rozsahu potřebném pro správné právní posouzení věci.

22. Důvodná není ani výtka, že soud prvního stupně vzal za nesporné skutečnosti, jež účastníci za nesporné neučinili. Z obsahu napadeného rozhodnutí je zřejmé, že soud prvního stupně za nesporné označil především základní technické a provozní okolnosti, zejména vedení rozvodů, umístění hlavního uzlu, skutečnost odpojení objektů č. p. , Anonymizováno, od soustavy CZT, postavení žalobkyně jako držitelky licence a dosavadní faktický režim přístupu k zařízení. Otázka vlastnictví sporného zařízení, jeho právní povahy a existence právního titulu k přístupu naopak mezi účastníky nesporná nebyla a soud prvního stupně ji ani za nespornou nepovažoval; naopak ji výslovně řešil jako spornou a právně významnou. Jestliže přitom některé dílčí skutkové okolnosti zařadil mezi nesporné stručněji, nejde o vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

23. Důvodná není ani námitka žalovaného, že výrok I. je neurčitý, nevykonatelný nebo že jím byla porušena dispoziční zásada.

24. Výrok I. dostatečně určitě vymezuje objekt, do něhož má být vstup umožněn, konkrétní sklepní prostor, zařízení, jehož se vstup týká, i účel vstupu, tedy údržbu přesně označeného tepelného zařízení. Nezakládá žalobkyni obecné a neomezené oprávnění vstupovat do domu žalovaného, nýbrž pouze právo vstoupit do přesně označeného prostoru za přesně vymezeným účelem. Z hlediska vykonatelnosti je proto takové vymezení dostatečně určité.

25. Odkazy žalovaného na judikaturu vztahující se k vymezení rozsahu a způsobu výkonu služebností nejsou v této věci přiléhavé. V posuzované věci nejde o soudní zřízení nové soukromoprávní služebnosti ani o vymezování obsahu smluvního věcného břemene, nýbrž o soudní ochranu oprávnění, které žalobkyni svědčí z právního režimu zařízení umístěného v cizí nemovitosti a z práv držitele licence na rozvod tepelné energie.

26. Neobstojí ani výtka, že soud prvního stupně rozhodl o jiném nároku, než jaký byl žalobou uplatněn. Žalobkyně se domáhala přístupu k zařízení v místnosti CZT a soud prvního stupně žalobě v tomto rozsahu zčásti vyhověl, zatímco ve zbytku ji zamítl. Tím žalobní návrh nezměnil, nýbrž o něm v rámci vymezeného nároku rozhodl jen částečně. Nejde tedy o porušení dispoziční zásady, ale o přípustné částečné vyhovění žalobě a částečné zamítnutí její zbývající nedůvodné části.

27. Nadto je výkon přiznaného oprávnění již ze zákona omezen povinností držitele licence na rozvod tepelné energie co nejvíce šetřit práva vlastníků dotčených nemovitostí a povinností vstup nebo vjezd na jejich nemovitosti jim oznámit (§ 76 odst. 8 energetického zákona), což dále vylučuje závěr, že by soud přiznal žalobkyni neurčité nebo neomezené oprávnění.

28. Zásadní část odvolací argumentace žalovaného směřovala proti závěru soudu prvního stupně, že zařízení umístěné v objektu č. p. , Anonymizováno, v rozsahu od vstupu vedení do objektu po hlavní uzel nepředstavuje pouhé odběrné tepelné zařízení domu žalovaného, nýbrž zařízení, k němuž žalobkyni svědčí oprávnění provozu, údržby a přístupu. Ani tato námitka není důvodná.

29. Odvolací soud považuje skutkové závěry soudu prvního stupně, pokud jde o v odvolacím řízení projednávanou napadenou část rozsudku soudu prvního stupně, za správné, a proto pro stručnost odkazuje na velmi pečlivé a podrobné odůvodnění napadeného rozsudku a souhlasí i s právními závěry soudu prvního stupně tak, jak se podávají z napadeného rozsudku, na tyto rovněž pro stručnost odkazuje.

30. Mimo jiné se odvolací soud ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že je třeba důsledně odlišit samotnou místnost ve sklepním prostoru jako stavební část domu, od právního režimu technologického zařízení v této místnosti umístěného. To, že určitý prostor je společnou částí domu, samo o sobě ještě neznamená, že každé zařízení v něm umístěné je současně součástí domu nebo odběrným zařízením sloužícím výlučně tomuto domu.

31. Podle § 2 odst. 2 písm. c) energetického zákona je odběrným tepelným zařízením zařízení připojené ke zdroji tepelné energie nebo k rozvodnému tepelnému zařízení a určené pro odběr tepelné energie a spotřebu tepelné energie v objektu nebo jeho části. Předávací stanicí je zařízení pro přeměnu parametrů tepelné energie pro potřeby jednoho nebo více objektů; předávací stanice je samostatnou věcí a není součástí budovy, ve které je umístěna. Rozvodným tepelným zařízením je zařízení pro dopravu tepelné energie tvořené tepelnými sítěmi, předávacími stanicemi a tepelnými přípojkami; předávací stanice nebo tepelná přípojka jsou částí rozvodného tepelného zařízení v případě, že k nim má distributor tepelné energie vlastnické nebo užívací právo; částí rozvodného tepelného zařízení jsou s ním související řídicí a zabezpečovací systémy a systémy přenosu dat.

32. Již z této zákonné úpravy vyplývá, že samotné umístění zařízení uvnitř stavby bez dalšího nevede k závěru, že jde o odběrné tepelné zařízení domu nebo o součást budovy. Tomu odpovídá i obecná soukromoprávní úprava.

33. Podle § 505 o. z. je součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být od věci odděleno, aniž se tím věc znehodnotí.

34. Podle § 509 o. z. pak liniové stavby, zejména energetická vedení, a jiné předměty, které ze své povahy pravidelně zasahují více pozemků, nejsou součástí pozemku; má se za to, že součástí liniových staveb jsou i stavby a technická zařízení, která s nimi provozně souvisejí.

35. Nelze proto bez dalšího přijmout závěr, že jen z důvodu fyzického umístění zařízení uvnitř domu přešlo toto zařízení do režimu společných částí domu.

36. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně přitom jasně plyne, že úsek zařízení od vstupu vedení do objektu č. p. , Anonymizováno, po hlavní uzel v místnosti CZT nebyl historicky koncipován jako vnitřní zařízení sloužící výlučně domu spravovaného žalovaným, nýbrž jako funkční součást systému, který zajišťuje přívod a další rozvedení tepelné energie do ostatních objektů bytového komplexu. Tuto funkci si uvedený úsek zachoval i po odpojení objektů č. p. , Anonymizováno, od centrální soustavy, neboť nadále zůstává významný pro zásobování dalších objektů. Právě proto bylo již ve stavebním řízení výslovně stanoveno, že technologie v místnosti přívodu CZT i hlavní rozvody zůstanou beze změn a že bude zachován přístup pracovníků CZT k měřičům a uzávěrům.

37. Důvodně proto soud prvního stupně dovodil, že alespoň úsek od vstupu vedení do objektu po hlavní uzel nelze považovat za pouhé odběrné zařízení domu spravovaného žalovaným. Není přitom rozhodné, že licence žalobkyně byla v některých podkladech graficky vyznačena pouze k vnější hraně objektu, ani to, že ve smlouvách o dodávce tepla bylo odběrné místo určeno na vnější hranici objektu. Takové vymezení je významné pro smluvní režim předání tepelné energie, nikoli pro vlastnický a funkční režim fyzického zařízení umístěného v budově. Stejně tak tvrzení žalobkyně v dřívější korespondenci, obsah internetových stránek žalobkyně nebo smlouva o havarijní službě nemohou změnit objektivní právní režim zařízení; nejvýše dokládají, jak účastníci v určitém období prakticky nahlíželi na rozhraní jejich provozních povinností; samy o sobě však nevytvářejí ani nepřenášejí vlastnické právo a nevedou k zániku oprávnění vyplývajícího ze zvláštní právní úpravy.

38. Odvolací soud se rovněž ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že pro rozhodnutí ve věci není nezbytné s konečnou platností řešit vlastnické právo ke každé jednotlivé armatuře nebo části zařízení. Předmětem řízení není určovací žaloba o vlastnictví k jednotlivým prvkům technologického celku, nýbrž ochrana oprávnění provozu a údržby zařízení nezbytného pro dodávku tepelné energie třetím osobám. Pro projednávanou věc proto postačuje závěr, že ve vztahu k úseku vymezenému ve výroku I. napadeného rozsudku, byly prokázány takové funkční, technické a právní vazby na rozvod tepelné energie, že žalobkyni k němu svědčí přinejmenším oprávnění jeho provozu, údržby a přístupu.

39. Žalovaný dále namítal, že žalobkyni nesvědčí historické oprávnění k umístění a provozu sporného zařízení, případně že takové oprávnění zaniklo. Ani tato námitka neobstojí.

40. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že technologický systém byl v dané podobě vybudován za předchozí právní úpravy, a že žalobkyně je právní nástupkyní dřívějšího provozovatele tepelné soustavy. Pro nynější rozhodnutí je podstatné, že podle § 98 odst. 4 energetického zákona, oprávnění k cizím nemovitostem, jakož i omezení jejich užívání, která vznikla před účinností tohoto zákona, zůstávají nedotčena. Zákon tedy výslovně zachovává dříve vzniklá oprávnění a vylučuje závěr, že by zanikla pouhou změnou právní úpravy nebo pozdější změnou vlastnických poměrů v dotčené nemovitosti.

41. Neobstojí ani námitka, že by historické oprávnění zaniklo splynutím. , adresa, a žalobkyně jsou odlišné právnické osoby se samostatnou právní osobností; samotná majetková účast obce v obchodní společnosti nezakládá jejich totožnost.

42. Stejně tak nelze přisvědčit námitce, že by případné historické oprávnění nemohlo přejít na právní nástupce dřívějšího provozovatele. Smyslem této úpravy bylo naopak zajistit kontinuitu provozu veřejně významné infrastruktury bez ohledu na následné institucionální a majetkové změny na straně provozovatele.

43. Odkazy žalovaného na prohlášení vlastníka a na režim společných částí domu nemohou vést k jinému závěru. Prohlášení vlastníka upravuje vnitřní vymezení práv mezi vlastníky jednotek a společnými částmi domu; samo o sobě však nemůže změnit právní režim zařízení, které je liniovou stavbou nebo její provozně související částí a k němuž svědčí jiné osobě zvláštní právní titul. Dosavadní vlastník budovy nemohl převést na vlastníky jednotek více práv, než sám měl. Jestliže tedy určitou část zařízení zatěžovalo či provázelo oprávnění ve prospěch provozovatele rozvodu tepla, nemohlo být pouhým prohlášením vlastníka vyloučeno.

44. Rozhodující otázkou je, zda žalobkyni svědčí právo vstupovat do nemovitosti žalovaného za účelem údržby zařízení vymezeného ve výroku I. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyni toto právo v rozsahu vymezeném ve výroku I. svědčí.

45. Podle § 76 odst. 5 písm. b) energetického zákona má držitel licence na rozvod tepelné energie právo vstupovat a vjíždět na cizí nemovitosti v souvislosti se zřizováním a provozem rozvodných tepelných zařízení.

46. Podle § 77 odst. 6 téhož zákona jsou vlastníci nemovitostí, v nichž je umístěno rozvodné tepelné zařízení nebo jeho část nezbytná pro dodávku třetím osobám, povinni umístění a provozování tohoto zařízení nadále strpět.

47. Podle § 87 odst. 6 energetického zákona jsou vlastníci nemovitostí povinni umožnit provozovateli zařízení přístup k pravidelné kontrole a provádění nezbytných prací na zařízení pro rozvod tepelné energie umístěném v jejich nemovitostech.

48. Podle § 76 odst. 8 energetického zákona je držitel licence na rozvod tepelné energie povinen při výkonu těchto oprávnění co nejvíce šetřit práva vlastníků dotčených nemovitostí a vstup nebo vjezd na jejich nemovitosti jim oznámit.

49. Zjištěný skutkový stav těmto zákonným předpokladům odpovídá. V domě, v němž žalovaný vykonává správu, je umístěna část zařízení nezbytná pro dodávku tepelné energie třetím osobám, žalobkyně je držitelkou licence na rozvod tepelné energie a zajišťuje dodávku tepla do dalších objektů. Bez přístupu k úseku zařízení od vstupu vedení do domu po hlavní uzel by nemohla plnit povinnost zařízení řádně provozovat a udržovat. Námitka žalovaného, že žalobkyně několik let přístup fakticky nevyužívala a že jej tudíž nepotřebuje, není případná. Skutečnost, že žalobkyně po určitou dobu řešila situaci provizorně přesunutím měřicího zařízení a že se svého přístupu musela domáhat soudní cestou, nevypovídá nic o zániku jejího oprávnění ani o nepotřebnosti přístupu k hlavnímu uzlu a souvisejícím armaturám.

50. Výrok I. proto nepředstavuje vytvoření nového práva žalobkyně, ale pouze soudní konkretizaci a ochranu práva, které jí již svědčí podle zvláštní právní úpravy a jehož výkon žalovaný fakticky blokoval.

51. Konečně neobstojí ani obecná námitka žalovaného, že žalobkyně jedná v rozporu s dobrými mravy, těží z vlastního nepoctivého postupu a zneužívá právo. Naopak to byl žalovaný, kdo po odpojení domu od soustavy CZT začal požadovat platby za strpění umístění zařízení a podíl na nákladech jeho údržby, přestože zařízení zůstalo významné pro zásobování dalších objektů a již ve stavebním řízení bylo výslovně stanoveno, že v místnosti přívodu CZT zůstane stávající technologie zachována a bude ponechán přístup pracovníkům CZT k měřičům a uzávěrům.

52. Odvolací soud tak uzavírá, že soud prvního stupně správně dovodil, že úsek zařízení od vstupu vedení do domu po hlavní uzel v místnosti CZT není pouhým odběrným zařízením domu žalovaného, že žalobkyni k tomuto zařízení svědčí přinejmenším právo jeho provozu, údržby a přístupu, že toto oprávnění má oporu jak v dříve vzniklém právním titulu zachovaném § 98 odst. 4 energetického zákona, tak v současné úpravě práv držitele licence na rozvod tepelné energie podle § 76, § 77 a § 87 energetického zákona, a že žalovaný je jako společenství vlastníků jednotek pasivně legitimován, neboť vykonává správu domu a fakticky rozhoduje o přístupu do společných prostor, v nichž se sporné zařízení nachází.

53. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně správného a řádně odůvodněného nákladového výroku.

54. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně procesně zavinila zastavení odvolacího řízení o svém odvolání proti výrokům II., III. a IV. tím, že je vzala zpět, zatímco žalovaný nebyl úspěšný se svým odvoláním proti výroku I., neboť tento výrok byl jako věcně správný potvrzen. V celkovém výsledku je tak procesní úspěch a neúspěch účastníků v odvolacím řízení částečný, proto odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.