27 Co 332/2025

Plný text

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jana Podaného a Mgr. Vladimíra Soukupa ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem adresa Adresa žalobkyně adresa zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o určení věcného břemene, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 23. 9. 2025, č. j. 21 C 130/2025-155

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8 600 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

1. Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 23. 9. 2025, č. j. 21 C 130/2025-155 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“), zamítl žalobu, aby bylo určeno, že pozemek parc. č. , hodnota, , vodní plocha, o evidované výměře 452 m2, nacházející se v k. ú. , adresa, , obec , adresa, , a zapsaný na LV č. , hodnota, vedeném pro uvedené katastrální území a obec Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrálním pracovištěm , adresa, , je zatížen právem odpovídajícím věcnému břemeni - služebnosti cesty, a to ve prospěch pozemku parc. č. , hodnota, , zahrada, o evidované výměře 1 351 m2, nacházejícího se v k. ú. , adresa, , obec , adresa, , a zapsaného na LV č. , hodnota, vedeném pro uvedené katastrální území a obec týmž katastrálním úřadem, a to v rozsahu stanoveném geometrickým plánem č. , hodnota, , vypracovaným , jméno FO, (výrok I.). Současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 15 064,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám tehdejší právní zástupkyně žalovaného (výrok II.).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, , který nabyla darovací smlouvou ze dne 11. 9. 2020 od svého otce , jméno FO, , a že žalovaný je vlastníkem sousedního pozemku parc. č. , hodnota, v témže katastrálním území, který nabyl kupní smlouvou č. , č. účtu, s právními účinky vkladu ke dni 29. 10. 2019. Dále zjistil, že , právnická osoba, nabyl pozemek parc. č. , hodnota, darovací smlouvou ze dne 12. 4. 1994 po rozdělení původního pozemku parc. č. , hodnota, . Soud prvního stupně právně vyšel z ustanovení § 3028 odst. 1, § 3066, § 498 odst. 1, § 995, § 1091 odst. 2, § 1095, § 1096, § 1107, § 1260 odst. 1, § 1262 odst. 1 a § 1276 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu k mimořádnému vydržení uzavřel, že podle samotných tvrzení žalobkyně musel případné mimořádné vydržení tvrzeného práva odpovídajícího služebnosti nastat již za doby vlastnictví panujícího pozemku jejím právním předchůdcem , jméno FO, , nikoli až ve prospěch žalobkyně. Dovodil proto, že žalobkyně si nemůže započíst jeho držbu ve svůj prospěch a sama nemohla tvrzenou služebnost vydržet. Za této situace soud prvního stupně považoval za nadbytečné zabývat se dalšími spornými otázkami, zejména délkou a kvalitou držby, a další důkazní návrhy účastníků neprovedl. O nákladech řízení rozhodl podle úspěchu ve věci ve smyslu § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání. Namítala především, že soud prvního stupně nesprávně přenesl na projednávanou věc závěry judikatury týkající se určení vlastnického práva konkrétní osoby, ačkoli ona se nedomáhala určení, že sama osobně vydržela služebnost, nýbrž určení objektivního právního stavu, že služebný pozemek je zatížen služebností ve prospěch pozemku panujícího. Podle žalobkyně proto není rozhodné, zda právo vydržela ona, její právní předchůdce, popřípadě zda se doba jeho držby započítává, rozhodující má být existence služebnosti jako práva váznoucího na služebném pozemku a svědčícího každému vlastníku pozemku panujícího. Podle jejího názoru je nesprávný závěr, že už jen z tvrzení o délce držby vyplývá nedůvodnost žaloby. Žalobkyně namítala, že její právní předchůdci začali pozemek parc. č. , hodnota, užívat již v roce 1993, kdy s vědomím a souhlasem obce , adresa, zbudovali vjezd na pozemek. Od té doby jej užívali k průchodu a průjezdu na panující pozemek a udržovali jej. Zdůrazňovala, že obec , adresa, dne 30. 6. 1993 rozhodla o povolení zhotovení vjezdů a přípisem ze dne 7. 7. 1993 o tom , adresa, vyrozuměla. Podle žalobkyně tak předchůdci jednali v přesvědčení, že vykonávají právo odpovídající služebnosti cesty ve prospěch nově vymezovaných pozemků. Poukazovala na letecké snímky z let 2004 až 2021, fotografie vjezdu, výslechy svědků znalých místních poměrů a na to, že užívání nebylo vlastníkem služebného pozemku po dlouhou dobu rušeno. V doplnění odvolání po poučení odvolacího soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. žalobkyně uvedla, že držbu tvrzené služebnosti dovozuje ze zbudování a dlouhodobého udržování vjezdu, ze souhlasu obce , adresa, a ze skutečnosti, že předchůdci i žalobkyně po dlouhou dobu pozemek nerušeně užívali k průchodu a průjezdu jako přístup k pozemku parc. č. , hodnota, . Namítala, že nebylo prokázáno, že by šlo o výprosu, když výprosa nebyla mezi stranami výslovně sjednána a institut výprosy byl do právního řádu výslovně znovu vtělen až občanským zákoníkem účinným od 1. 1. 2014. Dále namítala, že při mimořádném vydržení není třeba prokázat právní důvod držby a jedinou limitací je prokázaný nepoctivý úmysl, jehož důkazní břemeno tíží toho, kdo vydržení popírá. Žalobkyně rovněž argumentovala k posouzení aplikace § 1107 o. z. a tvrdila, že v době nabytí služebného pozemku žalovaným bylo z faktického stavu pozemku seznatelné, že je cesta užívána k průjezdu k jiným pozemkům, je udržována a na věci proto vázne nezapsaná závada v podobě služebnosti cesty, kterou tedy žalovaný měl a mohl z těchto okolností zjistit. Navrhla zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popřípadě změnu rozsudku tak, že žalobě bude vyhověno a přiznání náhrady nákladů řízení.

4. Žalovaný s odvoláním žalobkyně nesouhlasil. Uvedl, že nebyla prokázána držba tvrzeného věcného práva, nýbrž nanejvýš faktické užívání pozemku z jiného právního důvodu, konkrétně na základě souhlasu obce, tolerance či výprosy. Namítal dále, že nebyla prokázána ani dvacetiletá vydržecí doba, když přístup k pozemku byl dříve zajištěn i jinak a žalovaný nemohl a neměl vědět o existenci nezapsané služebnosti. Poukázal rovněž na to, že z listin, zejména z darovacích smluv a listin týkajících se jiných služebností, nevyplývá, že by účastníci či jejich právní předchůdci považovali předmětné užívání za věcné právo odpovídající služebnosti cesty. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku a přiznání náhrady nákladů řízení.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a shledal odvolání žalobkyně nedůvodným.

6. Posouzením dosavadního obsahu spisu soudu prvního stupně odvolací soud nezjistil, že by řízení před soudem prvního stupně trpělo některou ze zmatečnostních vad řízení uvedených v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř. či jinou vadou řízení, která by měla nebo mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, k nimž je odvolací soud povinen přihlížet i z úřední povinnosti.

7. Soud prvního stupně založil své rozhodnutí primárně na úvaze o nemožnosti započtení vydržecí doby právního předchůdce žalobkyně v situaci, kdy by tento předchůdce sám právo vydržel, aniž by se dostatečně zabýval předcházející otázkou, zda žalobkyně a její právní předchůdci jako vlastníci předmětného pozemku vůbec byli držiteli práva odpovídajícího služebnosti cesty a po jakou dobu. Tato okolnost však nevedla ke zrušení rozhodnutí, neboť odvolací soud po poučení účastníků podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. zopakoval a doplnil dokazování právě k této rozhodné otázce (srov. § 213, § 213b o. s. ř.). Při prvním jednání odvolací soud účastníky seznámil s uvedeným předběžným právním názorem, na němž soud prvního stupně vystavěl zamítavý výrok, avšak že za rozhodující považuje otázku, zda žalobkyně vůbec unesla břemeno tvrzení a důkazní ohledně samotné držby tvrzeného práva odpovídajícího služebnosti. Proto byla žalobkyně postupem podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. vyzvána, aby doplnila rozhodná skutková tvrzení a důkazní návrhy k tomu, z jakých konkrétních okolností dovozuje držbu tvrzeného práva, jak se tato držba navenek projevovala (demonstrovala) a z jakých okolností měl či mohl žalovaný při nabytí vlastnického práva k pozemku parc. č. , hodnota, dovodit existenci nezapsané závady. Žalobkyně v doplněném vyjádření setrvala v podstatě na dosavadní argumentaci a důkazních návrzích. Nové, právně významné skutečnosti způsobilé odstranit odvolacím soudem vytýkaný deficit netvrdila. Odvolací soud proto přistoupil k doplnění dokazování jen v rozsahu potřebném pro právní posouzení věci.

8. Odvolací soud podle § 213 odst. 2, 3, 4 o. s. ř. zopakoval a doplnil dokazování sdělením , právnická osoba, , adresa, ze dne 7. 7. 1993, notářským zápisem ze dne 12. 4. 1994 o darovací smlouvě, notářským zápisem ze dne 11. 9. 2020 o darovací smlouvě, smlouvou o zřízení služebnosti inženýrské sítě vztahující se rovněž k pozemku parc. č. , hodnota, , souvisejícími listinami stavebněprávní povahy a výpisy z katastru nemovitostí.

9. Ze sdělení , právnická osoba, , adresa, ze dne 7. 7. 1993 (na č. l. 56 spisu) bylo zjištěno, že zastupitelstvo obce na svém zasedání dne 30. 6. 1993 rozhodlo ve věci výjezdu na pozemek č. , hodnota, a , hodnota, povolit , adresa, zhotovení vjezdů na uzavřené parcely s tím, že vjezdy povedou přes pozemky č. , hodnota, a , hodnota, .

10. Z notářského zápisu ze dne 12. 4. 1994, sp. zn. NZ , Anonymizováno, , N , Anonymizováno, (na č. l. 25-29 spisu), bylo zjištěno, že , jméno FO, darovala , jméno FO, mimo jiné pozemek parc. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, , adresa, pozemek parc. č. , hodnota, v témže katastrálním území, oba vzniklé rozdělením původního pozemku parc. č. , hodnota, .

11. Z notářského zápisu ze dne 11. 9. 2020, sp. zn. N , Anonymizováno, , NZ , Anonymizováno, (na č. l. 28-29 spisu), bylo zjištěno, že , právnická osoba, a , tituly před jménem, , jméno FO, převedli na žalobkyni mimo jiné pozemek parc. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, . Dárci v této smlouvě uvedli, že na převáděném pozemku parc. č. , hodnota, vázne věcné břemeno zřízení, provozování, oprav a údržby zařízení distribuční soustavy ve prospěch společnosti , právnická osoba, ., a dále prohlásili, že k ostatním převáděným nemovitostem není ke dni uzavření smlouvy v katastru nemovitostí zapsáno žádné věcné břemeno, žádné zástavní právo ani jiné omezení.

12. Ze smlouvy o zřízení věcného břemene služebnosti uzavřené mezi , jméno FO, a společností , právnická osoba, . (na č. l. 33-36 spisu), bylo zjištěno, že touto smlouvou bylo ve prospěch společnosti , právnická osoba, . zřízeno věcné břemeno vztahující se k pozemku parc. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, .

13. Z územního souhlasu , právnická osoba, , adresa, ze dne 2. 4. 2014, č. j. , č. účtu, (na č. l. 36-37 spisu), bylo zjištěno, že byl společnosti , právnická osoba, . udělen souhlas s umístěním stavby kNN pro parc. č. , hodnota, , adresa, - , adresa, na pozemcích parc. č. , hodnota, , , hodnota, , , hodnota, a , hodnota, v k. ú. , adresa, .

14. Z vyrozumění o provedeném vkladu do katastru nemovitostí ve věci sp. zn. , č. účtu, (na č. l. 38 spisu) bylo zjištěno, že do katastru nemovitostí bylo zapsáno věcné břemeno vztahující se k pozemku parc. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, .

15. Ze souhlasu Stavebního úřadu , právnická osoba, , adresa, ze dne 26. 11. 1992, vydaného vůči , jméno FO, (na č. l. 61 spisu), bylo zjištěno, že byl udělen souhlas k rozdělení pozemku parc. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, za účelem jeho rozdělení mezi děti.

16. Ze smlouvy o zřízení služebnosti inženýrské sítě uzavřené mezi Českou republikou - , právnická osoba, jako povinným a , jméno FO, jako oprávněným (na č. l. 62-64 spisu) bylo zjištěno, že k pozemku parc. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, byla ve prospěch , jméno FO, zřízena služebnost inženýrské sítě spočívající v právu vést, provozovat a udržovat přes tento pozemek vodovodní a kanalizační přípojku pro pozemek parc. č. , hodnota, .

17. Z územního souhlasu k umístění kanalizační a vodovodní přípojky na pozemcích parc. č. , hodnota, , , hodnota, , , hodnota, a , hodnota, v k. ú. , adresa, (na č. l. 65 spisu) bylo zjištěno, že tento souhlas byl vydán pro umístění kanalizační a vodovodní přípojky pro pozemek parc. č. , hodnota, .

18. Z rozhodnutí , právnická osoba, , adresa, ze dne 21. 10. 2014, č. j. , č. účtu, , o povolení zvláštního užívání silnice III/10176 (na č. l. 68 spisu) bylo zjištěno, že bylo povoleno zvláštní užívání této silnice z důvodu umístění inženýrských sítí na akci , adresa, , , adresa, - kanalizační a vodovodní přípojka pro pozemek parc. č. , hodnota, .

19. Z výpisu z katastru nemovitostí k pozemku parc. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, ke dni 12. 9. 2013 (na č. l. 71 spisu) bylo zjištěno, že vlastníkem tohoto pozemku byla Česká republika a právo hospodaření s majetkem státu bylo zapsáno pro MNV , adresa, .

20. Z výpisu z katastru nemovitostí pro list vlastnictví č. , hodnota, pro obec a k. ú. , adresa, ke dni 18. 3. 2025 (na č. l. 72-76 spisu) bylo zjištěno, že ve prospěch pozemku parc. č. , hodnota, jsou v katastru nemovitostí zapsána jiná věcná břemena, a to věcné břemeno cesty a stezky ve vztahu k parcele č. , hodnota, a věcné břemeno zřízení, provozování, oprav a údržby zařízení distribuční soustavy ve prospěch společnosti , právnická osoba, .

21. Z téhož výpisu z katastru nemovitostí pro list vlastnictví č. , hodnota, pro obec a k. ú. , adresa, ke dni 18. 3. 2025 (na č. l. 72-76 spisu) bylo zjištěno, že žalobou tvrzená služebnost cesty přes pozemek parc. č. , hodnota, ve prospěch pozemku parc. č. , hodnota, v katastru nemovitostí zapsána není.

22. Z hlediska skutkového základu věci nebylo mezi účastníky v zásadě sporu o tom, že žalobkyně a její právní předchůdci sporný vjezd fakticky užívali. Rozhodnou mezi nimi však zůstala otázka, zda toto užívání mělo povahu výkonu práva odpovídajícího služebnosti cesty, anebo zda bylo odvozeno od jiného právního důvodu.

23. V daném případě však bylo zásadní především to, zda vůbec lze o držbě práva odpovídajícího tvrzené služebnosti cesty u žalobkyně a jejího právního předchůdce uvažovat, a to bez ohledu na její případné další hodnocení, zda se jednalo o držbu řádnou, poctivou a pravou, popřípadě zda tu byl či nebyl na straně držitele nepoctivý úmysl ve smyslu § 1095 občanského zákoníku. Primární otázkou zde bylo posouzení, zda žalobkyně, popřípadě její právní předchůdce, byli vůbec držiteli práva odpovídajícího tvrzené služebnosti cesty. Právě z tohoto důvodu odvolací soud vyzval žalobkyni k doplnění jejích tvrzení a důkazních návrhů v tomto směru, neboť soud prvního stupně uzavřel nedůvodnost žaloby z jiného právního důvodu. V tomto směru tedy odvolací námitka žalobkyně proti právnímu názoru soudu prvního stupně obstojí. Rozhodující však je, zda byl unesen důkaz o samotné držbě tvrzeného práva.

24. Podle § 987 občanského zákoníku držitelem je ten, kdo vykonává právo pro sebe.

25. Vlastnické právo drží podle § 989 odst. 1 občanského zákoníku ten, kdo se věci ujal, aby ji měl jako vlastník. Podle odst. 2 citovaného § 989 občanského zákoníku jiné právo drží ten, kdo je počal vykonávat jako osoba, jíž takové právo podle zákona náleží, a komu jiné osoby ve shodě s ním plní.

26. Podle § 991 občanského zákoníku držba je řádná, pokud se zakládá na platném právním důvodu. Kdo se ujme držby bezprostředně, aniž ruší cizí držbu, nebo kdo se ujme držby z vůle předchozího držitele nebo na základě výroku orgánu veřejné moci, je řádným držitelem.

27. Podle § 992 odst. 1 občanského zákoníku kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává, je poctivý držitel. Nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží.

28. Podle § 993 občanského zákoníku neprokáže-li se, že se někdo vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo že někdo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou, jde o pravou držbu.

29. Podle § 994 občanského zákoníku má se za to, že držba je řádná, poctivá a pravá.

30. Podle § 1089 odst. 1 občanského zákoníku drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví.

31. Podle § 1091 odst. 2 občanského zákoníku k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.

32. Podle § 1095 občanského zákoníku uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

33. Podle § 1096 občanského zákoníku nabyl-li někdo poctivě držbu od poctivého držitele, jehož držba se zakládá na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva (§ 1090 odst. 1), započítává se mu vydržecí doba jeho předchůdce. Podle odstavce 2 citovaného § 1096 občanského zákoníku při mimořádném vydržení se nástupci započte vydržecí doba poctivého předchůdce bez dalšího.

34. Podle § 1107 odst. 1 občanského zákoníku kdo nabude vlastnické právo, přejímá také závady váznoucí na věci, které jsou zapsány ve veřejném seznamu; jiné závady přejímá, měl-li a mohl-li je z okolností zjistit nebo bylo-li to ujednáno, anebo stanoví-li tak zákon.

35. Podle § 1257 odst. 1 občanského zákoníku věc může být zatížena služebností, která postihuje vlastníka věci jako věcné právo tak, že musí ve prospěch jiného něco trpět nebo něčeho se zdržet.

36. Podle § 1260 občanského zákoníku služebnost se nabývá smlouvou, pořízením pro případ smrti nebo vydržením po dobu potřebnou k vydržení vlastnického práva k věci, která má být služebností zatížena. Ze zákona nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci se služebnost nabývá v případech stanovených zákonem (odst. 1). Při vydržení služebnosti odpovídající veřejnému statku je vydržitelkou obec, na jejímž území se věc nalézá (odst. 2).

37. Podle § 1262 odst. 1 občanského zákoníku zřizuje-li se právním jednáním služebnost k věci zapsané ve veřejném seznamu, vzniká zápisem do takového seznamu.

38. Podle § 1274 odst. 1 občanského zákoníku služebnost stezky zakládá právo chodit po služebném pozemku nebo se po něm dopravovat lidskou silou a právo, aby jiní k oprávněné osobě přicházeli a od ní odcházeli nebo se lidskou silou dopravovali.

39. Podle § 1276 odst. 1 občanského zákoníku služebnost cesty zakládá právo jezdit přes služebný pozemek jakýmikoli vozidly.

40. Podle § 2189 občanského zákoníku přenechá-li půjčitel někomu bezplatně věc k užívání, aniž se ujedná doba, po kterou se má věc užívat, ani účel, ke kterému se má věc užívat, vzniká výprosa.

41. Podle § 3066 občanského zákoníku do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

42. Podle § 151o odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník č. 40/1964 Sb.“), věcná břemena vznikají písemnou smlouvou, na základě závěti ve spojení s výsledky řízení o dědictví, schválenou dohodou dědiců, rozhodnutím příslušného orgánu nebo ze zákona. Právo odpovídající věcnému břemenu lze nabýt také výkonem práva (vydržením); ustanovení § 134 zde platí obdobně. K nabytí práva odpovídajícího věcným břemenům je nutný vklad do katastru nemovitostí.

43. Podle § 151o odst. 2 občanský zákoník č. 40/1964 Sb. smlouvou může zřídit věcné břemeno vlastník nemovitosti, pokud zvláštní zákon nedává toto právo i dalším osobám.

44. Podle § 3028 odst. 1 občanského zákoníku se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti45. Podle § 3028 odst. 2 občanského zákoníku není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv věcných, jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

46. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dlouhodobě rozlišuje mezi samotným faktickým užíváním cizí nemovitosti a držbou práva odpovídajícího věcnému břemeni, resp. služebnosti. Již v rozsudku ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001, Nejvyšší soud výslovně uvedl, že přes cizí pozemek lze přecházet na základě různých právních důvodů, například závazkového vztahu, výprosy či veřejného užívání. Dále v citovaném rozsudku uvedl, že „[s]kutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni (např. přechází přes cizí pozemek) ještě neznamená, že je držitelem věcného práva. Předpokladem držby a vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni je oprávněná držba tohoto práva; držitel musí být tedy se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že vykonává právo odpovídající věcnému břemeni“.

47. Na tento závěr navázal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1568/2012, v němž zdůraznil, že vůle držet právo odpovídající věcnému břemeni musí být dána najevo vlastníku služebného pozemku a vlastník musí takový stav trpět. Nejvyšší soud dále konstatoval, že „[j]inak nemůže jít o držbu práva odpovídajícího věcnému břemeni, ale jen o chování, které by sice – pokud by byly splněny uvedené podmínky - mohlo být obsahem držby práva, je však realizováno z jiného právního důvodu (např. výprosa, obligace, veřejné užívání), nebo bez právního důvodu. Takové chování ovšem nemůže být kvalifikováno jako držba práva, a nemůže tedy vést k jeho vydržení.“ Tento právní závěr je plně použitelný i v poměrech nynější právní úpravy, neboť koresponduje s dikcí § 987 a § 989 odst. 2 občanského zákoníku. Tento závěr je použitelný i v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014. Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 4164/2018 zdůraznil, že dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu, který by mohl mít za následek vznik práva.

48. Z uvedeného plyne, že předpokladem vydržení služebnosti - řádného i mimořádného - není jakékoliv dlouhodobé chování, které by obsahově mohlo odpovídat služebnosti, nýbrž držba tohoto konkrétního práva. Teprve na tomto základě lze dále zkoumat délku držby, její případnou kvalitu a další zákonné podmínky vydržení, ať již podle starého (zákon č. 40/1964 Sb.) nebo nového občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.). Ani judikatura Nejvyššího soudu k mimořádnému vydržení na tom nic nezměnila. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, vyslovil, že podmínkou mimořádného vydržení podle § 1095 občanského zákoníku není poctivá držba ani oprávněná držba v dřívějším pojetí, nýbrž nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu přitom nese ten, kdo vydržení popírá. To však neznamená, že by odpadla základní podmínka vydržení, totiž samotná existence držby práva, když i toto rozhodnutí vychází z toho, že vůbec existuje (byla prokázána) držba práva, jež má být mimořádně vydrženo. Totéž plyne z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 22 Cdo 927/2023, v němž dovolací soud výslovně vztáhl úpravu mimořádného vydržení podle § 1095 a § 3066 občanského zákoníku i na služebnosti, a znovu zdůraznil, že rozhodující je absence nepoctivého úmyslu držitele. Stejný závěr pak Nejvyšší soud zopakoval i v usnesení ze dne 14. 1. 2025, sp. zn. 22 Cdo 3027/2024.

49. Recentní judikatura Nejvyššího soudu uvedenou linii dále potvrzuje. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2098/2023, bylo uzavřeno, že samotné faktické užívání cizího pozemku, je-li realizováno z jiného právního důvodu, například výprosou či místní zvyklostí, nebo bez právního důvodu, nelze považovat za držbu práva služebnosti a nemůže vést k řádnému ani mimořádnému vydržení této služebnosti. Ten, kdo se snaží proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno pouze výprosou, je držitelem v nepoctivém úmyslu a nemůže vydržet právo služebnosti. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2024, sp. zn. 22 Cdo 50/2024, bylo dále zdůrazněno, že jednání vlastníků dominantního a služebného pozemku směřující pouze k obligačnímu umožnění přístupu zakládá objektivní pochybnost o existenci věcného práva a vylučuje vydržení služebnosti; vydržecí doba služebnosti ve prospěch pozemku zároveň nemůže začít běžet dříve, než osoba uplatňující vydržení nabyde vlastnické právo k panující nemovitosti.

50. Odvolací soud nepřehlédl ani závěry, podle nichž samotná absence zápisu služebnosti v katastru nemovitostí sama o sobě neznamená nepoctivý úmysl držitele (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3305/2024). Tento závěr však žalobkyni nepomáhá, neboť odvolací soud nezakládá své rozhodnutí na pouhé absenci zápisu v katastru nemovitostí, nýbrž na neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene ohledně samotné existence držby práva odpovídajícího služebnosti cesty. Otázka nepoctivého úmyslu se může stát rozhodnou teprve tehdy, je-li prokázáno, že držba práva existovala.

51. Odvolací soud dále vycházel z toho, že zákonná domněnka podle § 994 občanského zákoníku se týká kvality držby, tedy její řádnosti, poctivosti a pravosti, nikoliv samotné existence držby určitého práva. Ten, kdo tvrdí, že vydržel služebnost, musí nejprve tvrdit a prokázat, že právo odpovídající služebnosti skutečně držel, tj. že jej vykonával jako osoba, které takové právo podle zákona náleží, a že toto chování bylo navenek rozeznatelné jako výkon věcného práva vůči vlastníkovi služebného pozemku. Teprve při prokázané existenci držby práva nastupují domněnky o její kvalitě, popřípadě otázka, zda byl prokázán nepoctivý úmysl vylučující mimořádné vydržení.

52. Žalobkyně by mohla být v tomto řízení úspěšná jen tehdy, pokud by tvrdila a prokázala, že ona sama nebo její právní předchůdci vykonávali přes pozemek parc. č. , hodnota, právo odpovídající služebnosti cesty jako osoby, jimž takové právo náleží, a že tato vůle byla navenek dána najevo tomu, kdo byl oprávněn takový výkon práva za vlastníka pozemku strpět nebo mu čelit. Taková skutková tvrzení a důkazy o nich však žalobkyně ani po poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nepředložila. Setrvala v podstatě na tom, že právní předchůdci žalobkyně vybudovali a užívali vjezd od roku 1993 na základě souhlasu obce , adresa, . Tím však sama popisovala faktické užívání cizího pozemku opřené o určitý jiný právní důvod, nikoli výkon práva z titulu služebnosti.

53. Taková tvrzení mohou svědčit o faktickém užívání cizího pozemku, o existenci souhlasu či tolerance, popřípadě o výprose nebo obligačním oprávnění, nikoliv však bez dalšího o držbě věcného práva služebnosti. Pouhé tvrzení, že po určitou dobu přes pozemek chodili a jezdili, nepostačuje. Pokud žalobkyně v odvolání namítala, že soud prvního stupně použil tuto judikaturu nepřiléhavě, lze jí potud přisvědčit, že uvedená rozhodnutí řeší až další podmínky mimořádného vydržení. V nyní projednávané věci však spor končí v neprospěch žalobkyně již na absenci prokázané držby práva odpovídajícího služebnosti.

54. Projednávanou věc totiž nedefinuje absence jakéhokoli právního důvodu užívání, nýbrž právě existence listiny ze dne 7. 7. 1993, na niž žalobkyně od počátku odkazuje jako na základ svého oprávnění. Z přípisu , právnická osoba, , adresa, ze dne 7. 7. 1993 vyplývá toliko to, že zastupitelstvo obce na zasedání dne 30. 6. 1993 povolilo , adresa, zhotovení vjezdů na pozemky , hodnota, a , hodnota, s tím, že vjezdy povedou přes pozemky parc. č. , hodnota, a , hodnota, . Z obsahu této listiny nevyplývá vůle zřídit věcné břemeno ani vůle umožnit výkon věcného práva služebnosti. Listina není smlouvou o zřízení služebnosti, neobsahuje identifikaci služebnosti jako věcného práva, neobsahuje vymezení práv a povinností vlastníka služebného pozemku a vlastníka panujícího pozemku ve věcněprávním režimu a nebyla ani podkladem pro zápis služebnosti do katastru nemovitostí (srov. § 151o občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.). Již tím se tato listina obsahově vzdaluje zřízení věcného práva ve prospěch panujícího pozemku k cizí (služebné) nemovitosti a současně vysvětluje, proč užívání sporného vjezdu nemuselo být a ani nebylo navenek projevováno jako výkon služebnosti. Stejně tak darovací smlouva ze dne 12. 4. 1994, na jejímž základě , právnická osoba, nabyl pozemek parc. č. , hodnota, , neobsahovala ujednání o předmětné služebnosti cesty přes pozemek parc. č. , hodnota, .

55. Odvolací soud nepovažuje za nutné dále zkoumat a kvalifikovat povahu jednání obsaženého v tomto přípisu z roku 1993. Není rozhodné, zda šlo o souhlas v soukromoprávním smyslu, určitou formu obligačního oprávnění (výprosa, dohoda), nebo veřejnoprávní dovolení terénní úpravy a užívání pozemku nebo o kombinaci obou oprávnění. Pro výsledek věci postačuje, že z jeho obsahu neplyne vůle stran zřídit na pozemku parc. č. , hodnota, jako služebném ve prospěch pozemku parc. č. , hodnota, jako panujícím trvalé věcné právo (služebnost). Listina nehovoří o věcném břemeni, o služebnosti, o panujícím a služebném pozemku, ani o zápisu práva do evidence nemovitostí. Jejím obsahem je jen povolení zhotovení vjezdu.

56. Již z tohoto důvodu nemohla tato listina sama o sobě založit závěr, že předchůdci žalobkyně vykonávali právo odpovídající služebnosti. Naopak z ní plyne, že své užívání pozemku odvozovali od jiného právního důvodu, a to od výslovného souhlasu obce. Přesně na takové situace dopadá výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu, podle níž samotné užívání cizího pozemku, opřené o jiný právní důvod, nemůže být bez dalšího pokládáno za držbu práva odpovídajícího věcnému břemeni či služebnosti.

57. Na tomto závěru nic nemění ani okolnost, že obec , adresa, měla v té době k pozemku, který byl ve vlastnictví státu právo hospodaření. Ani kdyby bylo vycházeno z toho, že obec byla oprávněna o způsobu užívání pozemku rozhodovat, stále z obsahu jejího sdělení nevyplývá vůle založit věcné právo ve prospěch určitého pozemku. Pro posouzení otázky držby je totiž podstatný právě způsob, jakým bylo užívání navenek legitimováno a vykonáváno. Zde šlo o užívání dovolené, nikoli o výkon tvrzeného věcného práva.

58. Žalobkyně se mýlí, pokud ze současné právní úpravy dovozuje, že již ze zákona jí svědčí domněnka držby předmětného práva odpovídajícího služebnosti cesty. Zákonem stanovená domněnka podle § 994 občanského zákoníku předpokládá nikoli samotnou existenci držby určitého práva, ale pouze to, že v případě existence držby určitého práva je tato držba řádná, poctivá a pravá. Jinými slovy, sama existence určité držby práva se neprezumuje. Avšak v případě, a pouze v takovém případě, že je tato držba práva prokázána, svědčí jí na základě dané zákonné domněnky uvedená zákonem předpokládaná kvalita, nebude-li prokázáno jinak. Bylo proto na žalobkyni, aby unesla břemeno tvrzení a důkazní již ohledně existence držby konkrétního tvrzeného práva. To se v projednávané věci nestalo.

59. Významná je v tomto směru i okolnost, že z provedených listin vyplývá, že , právnická osoba, v jiných případech standardním způsobem smluvně zřizoval a zapisoval věcná břemena a služebnosti, a to i ve vztahu k pozemku parc. č. , hodnota, . Tato okolnost oslabuje tvrzení žalobkyně, že samotný přípis obce z roku 1993 mohl být objektivně vnímán jako titul ke zřízení takového věcného práva nebo že následné užívání vjezdu bylo navenek vykonáváno jako držba takto zřízené služebnosti. Rovněž to, že z dalších listin je patrné, že právní předchůdci žalobkyně znali institut věcného břemene a způsob jeho zřízení a zápisu. Takový význam má i obsah darovací smlouvy z roku 2020. Dárci v ní výslovně deklarovali jiné, v katastru nemovitostí zapsané věcné břemeno, avšak o nyní tvrzené služebnosti cesty přes pozemek parc. č. , hodnota, se ve smlouvě nehovoří. Byla zřízena a do veřejného seznamu zapsána jiná věcná břemena, zejména služebnost inženýrské sítě a věcné břemeno cesty a stezky ve prospěch pozemků parc. č. , hodnota, a parc. č. , Anonymizováno, přes pozemek parc. č. , hodnota, . Skutečnost, že v případě tvrzené služebnosti přes pozemek parc. č. , hodnota, k žádnému obdobnému právnímu jednání ani zápisu nedošlo, je další okolností svědčící proti závěru, že by účastníci či jejich předchůdci drželi právě věcné právo služebnosti, a nikoliv pouze užívali pozemek se souhlasem, tolerancí nebo v rámci místních poměrů. Za této situace se již jeví nadbytečným podrobně řešit, od kdy přesně byl vjezd fakticky užíván, zda nepřetržitě po dobu dvaceti let, zda v pozdější době nezarostl či zda přístup k pozemku žalobkyně byl nebo nebyl zajištěn i jinudy. Všechny tyto okolnosti by byly relevantní až tehdy, pokud by byla prokázána samotná držba práva odpovídajícího služebnosti. Není-li splněn tento základní předpoklad, není třeba zabývat se dalšími podmínkami vydržení a provádět k těmto otázkám další dokazování.

60. Odvolací soud proto nepřisvědčil odvolací námitce, že souhlas obce , adresa, z roku 1993 je třeba považovat za věcněprávní základ výkonu služebnosti. Pokud žalobkyně tvrdí, že výprosa tehdy nebyla výslovně upravena v občanském zákoníku, není tato námitka důvodná. Již před účinností občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. bylo v judikatuře ustáleno, že přecházení nebo přejíždění přes cizí pozemek může být realizováno na základě výprosy či prostého souhlasu, aniž by tím vznikalo věcné právo. Výprosa jako právní kvalifikace prostého, nezávazného a kdykoliv odvolatelného dovolení užívání cizí věci nebyla v právní praxi neznámá; občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 ji pouze výslovně kodifikoval v § 2189.

61. Není důvodná ani odvolací námitka, že nebyla prokázána výprosa, a proto je nutno vycházet z držby práva služebnosti. Důkazní břemeno ohledně existence držby konkrétního práva tíží toho, kdo z ní vyvozuje vydržení. Žalobkyně nemůže úspěšně stavět svou argumentaci na tom, že žalovaný neprokázal výprosu, jestliže sama neprokázala primární skutečnost, že ona nebo její právní předchůdci drželi právo odpovídající služebnosti. K závěru o neexistenci držby služebnosti postačuje zjištění, že tvrzené projevy navenek se vyčerpávají ve faktickém užívání pozemku k průchodu a průjezdu a v jeho údržbě, což je chování slučitelné s více právními důvody, zejména se souhlasem, tolerancí, výprosou, místní zvyklostí či veřejným užíváním, a samo o sobě nevyjadřuje vůli držet věcné právo služebnosti.

62. Žalobkyně dále tvrdila, že vjezd byl zbudován a udržován jako jediný účelný přístup k panujícímu pozemku a že bez něj by rozdělení původního pozemku bylo neúčelné. Ani tato okolnost však neprokazuje držbu služebnosti. Potřeba přístupu k pozemku může být relevantní pro jiné právní instituty, zejména pro zřízení nezbytné cesty, případně pro posouzení účelnosti rozdělení pozemků, nikoliv však sama o sobě pro vznik nebo držbu věcného práva služebnosti. Vydržení služebnosti nemůže být založeno pouze na tom, že přístup přes cizí pozemek je pro vlastníka panujícího pozemku praktický, výhodný nebo dlouhodobě využívaný z jiného důvodu.

63. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce, že soud prvního stupně vyložil judikaturu v rozporu se smyslem mimořádného vydržení. Mimořádné vydržení skutečně chrání dlouhodobý faktický stav a nevyžaduje prokázání právního důvodu, na němž se držba zakládá. To však neznamená, že by postačilo prokázat jakýkoli dlouhodobý faktický stav. Předmětem vydržení je právo, a proto musí být prokázána držba tohoto práva. U služebnosti cesty se držba neprojevuje jen tím, že někdo přes cizí pozemek chodí nebo jezdí, nýbrž tím, že tak činí jako nositel věcného práva ve prospěch určitého panujícího pozemku a že tato držební vůle je navenek seznatelná vůči vlastníkovi služebného pozemku. Takový projev zde prokázán nebyl.

64. Je rovněž třeba odlišit otázku započtení vydržecí doby právního předchůdce od otázky samotné existence držby práva. Žalobkyně správně namítá, že žalobou se nedomáhá určení, kdo přesně služebnost vydržel, ale určení, že služebnost existuje ve prospěch panujícího pozemku. Tato námitka však nemůže vést k vyhovění žalobě, protože odvolací soud dospěl k závěru, že právní předchůdci žalobkyně ani žalobkyně se držiteli tvrzené služebnosti nestali. Z téhož důvodu nejsou důvodné ani námitky týkající se rozsahu dokazování. Soud prvního stupně sice neprovedl všechny navržené důkazy k délce a intenzitě užívání vjezdu, avšak odvolací soud po doplnění a zopakování dokazování dospěl k závěru, že ani prokázání dlouhodobého, nerušeného a pravidelného užívání vjezdu by samo o sobě nemohlo změnit právní posouzení věci, pokud by nebylo zároveň prokázáno, že se jednalo o navenek projevenou držbu věcného práva služebnosti. Výslechy svědků a letecké snímky směřující převážně k prokázání faktického užívání a údržby cesty proto nebyly způsobilé prokázat právně rozhodnou skutečnost, kterou je držba práva, nikoliv pouhé užívání.

65. Žalobkyně neunesla důkazní břemeno ani ohledně okolností významných z hlediska § 1107 odst. 1 občanského zákoníku. Tvrzená služebnost nebyla v době nabytí vlastnického práva žalovaným zapsána ve veřejném seznamu. Přesto žalobkyně ani po výslovném poučení odvolacího soudu neuvedla konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možno uzavřít, že žalovaný mohl nebo měl z okolností zjistit existenci právě nezapsané služebnosti jako věcné závady, nikoli jen faktického stavu spočívajícího v existenci vjezdu či v užívání části pozemku jinou osobou. Ani z tohoto hlediska by proto žaloba nemohla obstát. K argumentaci žalobkyně podle § 1107 občanského zákoníku odvolací soud uvádí, že toto ustanovení předpokládá existenci závady váznoucí na věci. Má-li jít o nezapsanou služebnost vzniklou vydržením, musí být prokázáno, že služebnost skutečně vznikla. Protože odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně ani její právní předchůdci právo odpovídající služebnosti cesty nevydrželi, nemohla na pozemku parc. č. , hodnota, váznout nezapsaná závada v podobě vydržené služebnosti. Již z tohoto důvodu se žalobkyně nemůže úspěšně dovolávat přechodu takové závady na žalovaného. Nad rámec toho odvolací soud dodává, že pouhá existence upraveného vjezdu, zjevné stopy užívání či udržovaná cesta nemusí být pro nabyvatele služebného pozemku objektivně seznatelným projevem nezapsané služebnosti. Takové skutečnosti mohou stejně tak nasvědčovat tolerovanému užívání, sousedské výpomoci, výprose, faktickému přístupu bez právního důvodu nebo jinému obligačnímu či veřejnoprávnímu režimu. Jestliže navíc v katastru nemovitostí žádná služebnost přes pozemek parc. č. , hodnota, zapsána nebyla, převodní listiny o ní nemluvily a žalobkyně ani její předchůdci nedali vlastníkovi služebného pozemku navenek najevo, že uplatňují věcné právo, nelze uzavřít, že žalovaný měl a mohl z okolností zjistit existenci v katastru nemovitostí jako veřejném seznamu nezapsané věcné závady.

66. Lze tedy shrnout, že nebyla prokázána sama držba práva odpovídajícího služebnosti cesty přes pozemek parc. č. , hodnota, ve prospěch pozemku parc. č. , hodnota, . Prokázáno bylo jen faktické užívání pozemku opřené o jiný důvod, který nemůže vést k řádnému či mimořádnému vydržení služebnosti. Vyhovění žalobě též brání § 1107 občanského zákoníku.

67. Správný byl i výrok soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci před soudem prvního stupně plný úspěch a náleží mu proto podle § 142 odst. 1, § 151 odst. 1 o. s. ř. plná náhrada nákladů potřebných k účelnému bránění práva. Soud prvního stupně správně určil jejich výši, lhůtu i místo plnění (srov. § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř.).

68. Ze shora uvedených důvodů tedy odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, byť ve věci samé zčásti z jiných právních důvodů, než které vedly soud prvního stupně k zamítnutí žaloby.

69. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 a § 149 odst. 1 o. s. ř., neboť i v odvolacím řízení měl žalovaný plný úspěch. Náklady odvolacího řízení žalovaného tvoří odměna advokáta za dva úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném v době rozhodování (převzetí a příprava zastoupení, účast při jednání dne 9. 4. 2026), při tarifní hodnotě 65 000 Kč podle § 9 odst. 3 písm. c) advokátního tarifu, tedy 2 x 3 700 Kč podle § 7 advokátního tarifu, dále 2 x 450 Kč jako paušální náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem 8 300 Kč. K tomu náleží žalovanému ještě paušální náhrada hotových výdajů za jeho osobní účast při odvolacím jednání dne 12. 2. 2026 v době, kdy nebyl zastoupen advokátem, ve výši 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Celkem tak náklady odvolacího řízení činí 8 600 Kč.

70. O místě plnění bylo rozhodnuto podle § 149 odst. 1 o. s. ř. a o lhůtě k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

71. Nebyly tvrzeny ani zjištěny důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř., které by odůvodňovaly, byť částečné nepřiznání náhrady nákladů řízení procesně úspěšné straně.