27 Co 72/2026

Plný text

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Terezy Zvolánkové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 106 188,37 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti výroku II. a III. rozsudku Okresního soudu Praha-západ č.j. 8 C 291/2025-30 ze dne 14.1.2026

I. Rozsudek soudu prvního se v napadené části výroku II. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku úrok z prodlení ve výši 12 % ročně jdoucí z částky 55 000 Kč od 14.8.2025 do zaplacení; jinak se rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku II. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 2 581 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ č. j. 8 C 291/2025-30 ze dne 14. 1. 2026 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 55 000 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), dále že žaloba se částečně zamítá v částce 51 188,37 Kč a dále v kapitalizovaném a zákonném úroku z prodlení ve výši 4 345,10 Kč, kapitalizovaném úroku ve výši 5 613,86 Kč, zákonném úroku z prodlení z částky 35 000 Kč od 29.4.2025 do zaplacení ve výši 14,75 %, v úroku 14,75 % ročně z částky 35 000 Kč od 29.4.2025 do zaplacení, v kapitalizovaném zákonném úroku z prodlení ve výši 2 763,63 Kč, v kapitalizovaném úroku ve výši 2 980,37 Kč, v zákonném úroku z prodlení z částky 18 329,17 Kč od 29.4.2025 do zaplacení ve výši 14,75 % a v úroku 14,75 % ročně z částky 18 329,17 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení (výrok II.), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Ze smluv o spotřebitelském úvěru a souvisejících listin soud prvního stupně zjistil, že žalovanému byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč a 35 000 Kč, že žalovaný tyto úvěry nesplácel a že po postoupení pohledávek na žalobkyni a podle předžalobní výzvy ze dne 29. 7. 2025 byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužných částek nejpozději do 13. 8. 2025.

3. Po právní stránce soud prvního stupně posuzoval věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Citoval § § 86 a dále též § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, podle něhož poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná, soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu a spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dále vycházel z § 2991 odst. 1 a 2 o. z., podle něhož ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil, přičemž bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl.

4. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala při posouzení úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí. Podle soudu rezignovala zejména na řádné zjištění a posouzení výdajů žalovaného, neboť částka 3 000 Kč měsíčně při nájemním bydlení měla vyvolat pochybnosti pro svou zjevnou nepřiměřenost. Právní předchůdkyně žalobkyně měla při úvěrech nikoli zcela zanedbatelné výše postupovat obezřetněji a požadovat doložení výdajů žalovaného například nájemní smlouvou nebo úplným výpisem z účtu. Proto soud uzavřel, že úvěrové smlouvy jsou absolutně neplatné, nicméně v řízení bylo prokázáno, že žalovaný obdržel ze smluv uzavřených dne 25. 5. 2023 a 29. 6. 2023 částky 20 000 Kč a 35 000 Kč, tedy celkem 55 000 Kč, a že žalovaný netvrdil ani neprokázal žádnou úhradu žalobkyni nebo její právní předchůdkyni. Žalobkyni proto jako postupnici přiznal nárok na vrácení poskytnuté jistiny ve výši 55 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z. Ve zbytku žalobu zamítl.

5. Ve vztahu k příslušenství soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný se dosud nedostal do prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení. Vyšel z názoru, že vzhledem k § 87 zákona o spotřebitelském úvěru určí splatnost až soud a před právní mocí rozhodnutí soudu nemůže být dlužník v prodlení. Lhůtu k plnění jistiny stanovil podle § 160 o. s. ř. jako třicetidenní s ohledem na výši přiznané částky a na to, že poměry žalovaného nebyly soudu pro jeho pasivitu známy. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť účastníci byli ve věci v podstatě stejně úspěšní.

6. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala včasné odvolání pouze žalobkyně, a to jen proti části výroku II., kterou byla zamítnuta žaloba na zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 55 000 Kč od 5.6.2025 dále, ve výši 14,75 % ročně. Žalobkyně výslovně nenapadla závěr soudu prvního stupně o neplatnosti úvěrových smluv pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti žalovaného, ani zamítnutí dalších smluvních nároků. Žalobkyně namítala, že povinnost žalovaného vrátit poskytnutou jistinu nevznikla až rozhodnutím soudu o neplatnosti smluv, nýbrž již dříve, a to na základě výzvy k vrácení peněžitého dluhu. Tvrdila, že žalovaný byl k plnění vyzván již v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 28. 4. 2025, které mu bylo podle žalobkyně odesláno dne 22. 5. 2025, přičemž nejpozději třetí den po odeslání se mělo dostat do jeho dispoziční sféry; po marném uplynutí desetidenní lhůty měl být žalovaný od 5. 6. 2025 v prodlení. Dále poukazovala na předžalobní výzvu ze dne 29. 7. 2025, kterou měl být žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky se lhůtou do 13. 8. 2025.

7. Žalobkyně dále namítala, že žalovaný v řízení netvrdil ani neprokázal, že by nebylo v jeho možnostech poskytnutou jistinu ve stanovené lhůtě vrátit. Dovolávala se závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1902/2025, podle nichž skutečnosti o možnostech spotřebitele splnit dluh spočívající ve vydání bezdůvodného obohacení jsou skutečnostmi ve prospěch spotřebitele a procesní břemeno tvrzení a důkazní o nich nese spotřebitel. Žalobkyně dále odkazovala na judikaturu Ústavního soudu k rozložení důkazního břemene a na rozhodnutí jiných odvolacích soudů, podle nichž § 87 zákona o spotřebitelském úvěru nebrání prodlení spotřebitele, jestliže byl věřitelem vyzván k plnění a spotřebitel netvrdí ani neprokazuje, že požadovaná lhůta neodpovídala jeho možnostem.

8. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil a ani v odvolacím řízení neuvedl žádná tvrzení o tom, že by lhůta k vrácení jistiny uvedená ve výzvě žalobkyně nebyla přiměřená jeho možnostem, popřípadě že by žalobkyni po doručení výzvy navrhl jinou dobu nebo jiný způsob plnění.

9. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb. (dále jen „o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobkyně částečně opodstatněným.

10. Výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 55 000 Kč, a nenapadená část výroku II., kterou byly zamítnuty další nároky žalobkyně nad rámec zákonného úroku z prodlení z přiznané jistiny, nebyly odvoláním dotčeny a nabyly samostatně právní moci (§ 206 o. s. ř.), odvolací soud z nich proto vycházel. Předmětem odvolacího přezkumu proto byla pouze otázka, zda a odkdy se žalovaný dostal do prodlení s vrácením částky 55 000 Kč, a v jaké výši náleží žalobkyni zákonný úrok z prodlení.

11. Z hlediska skutkových zjištění odvolací soud vychází ze závěrů soudu prvního stupně o uzavření obou úvěrových smluv, poskytnutí částek 20 000 Kč a 35 000 Kč žalovanému, postoupení pohledávek na žalobkyni, absenci jakékoli tvrzené či prokázané úhrady ze strany žalovaného a o nedostatečném posouzení jeho úvěruschopnosti ze strany právní předchůdkyní žalobkyně. Tato zjištění ani nebyla v odvolacím řízení sporná.

12. Odvolací soud podle § 213 o. s. ř. pouze zopakoval část dokazování listinami významnými pro posouzení výzvy k plnění a jejího doručení. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 28. 4. 2025 a souvisejících podkladů nebylo možné bezpečně dovodit, že by již tato listina byla první řádnou a žalovanému řádně doručenou výzvou k vydání bezdůvodného obohacení v rozsahu poskytnuté jistiny. Obsahově sice řádnou výzvu obsahuje, byl označen celkový dluh i navrhovaná (požadovaná) lhůta k plnění, nicméně neodpovídá předloženému dokladu o odeslání (téměř o měsíc později, než došlo k vyhotovení výzvy, navíc ze strany žalobkyně a nikoli její předchůdkyně, která je obsahově původcem výzvy). Jinak řečeno, k doručence nebyla přiřaditelná odpovídající výzva a k tvrzené a doložené výzvě spojené s oznámením o postoupení pohledávky nebylo prokázáno odpovídající doručení. Proto nebylo možné vycházet při určení počátku prodlení z data 5. 6. 2025, jak se žalobkyně domáhá.

13. Odvolací soud se ztotožňuje také s právním posouzením soudu prvního stupně v tom, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála požadavkům § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nezjistila a neověřila dostatečně výdajovou stránku hospodaření žalovaného a neprovedla reálné porovnání jeho příjmů, výdajů a dosavadních dluhů. Důsledkem tohoto postupu je neplatnost úvěrových smluv podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a omezení nároku žalobkyně na vrácení poskytnuté jistiny. V této části postupoval soud prvního stupně věcně správně.

14. Podle § 570 odst. 1 o. z. působí právní jednání vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde. Podle § 573 o. z. má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Podle § 1958 odst. 2 o. z. není-li ujednána doba plnění, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení, ledaže nemůže plnit v důsledku prodlení věřitele. Podle § 1970 o. z. po dlužníku, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný; výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením a neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

15. Podle § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Ke dni 1. 7. 2025 činila repo sazba rozhodná pro druhé pololetí roku 2025 4 %, a zákonný úrok z prodlení proto činí 12 % ročně a nikoli 14,75 %.

16. Z hlediska odvolacích námitek odvolací soud především nesdílí závěr soudu prvního stupně, že v případě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru pro porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele může být splatnost jistiny založena až rozhodnutím soudu v tomto řízení a že před právní mocí takového rozhodnutí nemůže být spotřebitel v prodlení. Takový závěr by vedl k vnitřně rozpornému výsledku, neboť kdyby žalovaný nebyl v prodlení a dluh nebyl splatný, nebylo by možné žalobkyni přiznat ani samotnou jistinu jako již splatné plnění. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je třeba vyložit tak, aby nebyla směšována hmotněprávní doba plnění s pariční lhůtou podle § 160 o. s. ř. Pariční lhůta upravuje pouze vykonatelnost soudního rozhodnutí, nikoli vznik splatnosti hmotněprávního nároku. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 sice řeší některé dílčí otázky této problematiky, avšak podle názoru odvolacího soudu neposkytuje úplné řešení situace, kdy věřitel spotřebitele řádně vyzve k vrácení poskytnuté jistiny a spotřebitel proti přiměřenosti určené doby plnění nijak nevystoupí.

17. Smyslem § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je ochrana spotřebitele v tom, aby nemusel vrátit poskytnutou jistinu v době, která neodpovídá jeho možnostem. Tato ochrana však nepůsobí tak, že by spotřebitel mohl jen svou pasivitou zabránit vzniku splatnosti a prodlení. Věřitel musí spotřebitele řádně vyzvat k vrácení poskytnuté jistiny, přičemž výzva musí být určitá co do požadovaného plnění a doby, v níž má být splněno, a musí se dostat do dispoziční sféry spotřebitele. Teprve poté je na spotřebiteli, aby v přiměřené době, bez zbytečného odkladu, vyvolal spor o to, zda věřitelem určená doba plnění odpovídá jeho možnostem. Ustanovení § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru předpokládá právě takový spor o přiměřenou dobu plnění. Není-li spotřebitelem vyvolán, platí doba plnění vymezená řádnou výzvou věřitele jako doba nesporně přiměřená.

18. Právě spotřebitel má k dispozici informace o svých příjmech, sociálních a majetkových poměrech a o svých možnostech plnit. Proto na něm leží procesní povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že lhůta uvedená věřitelem není přiměřená jeho možnostem. Tomu odpovídají i závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1902/2025, jak argumentovala žalobkyně. Pokud spotřebitel takový spor vyvolá a věřitel jeho návrh neakceptuje, je namístě samostatné konstitutivní rozhodnutí soudu o určení doby plnění podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru; změní-li se později poměry, přichází v úvahu postup podle § 87 odst. 3 téhož zákona. Jestliže však spotřebitel žádný spor nevyvolá, není třeba, aby věřitel nejprve podával určovací žalobu o stanovení doby plnění. V projednávané věci žalovaný žádné tvrzení o nepřiměřenosti lhůty neuplatnil, nevyvolal spor o přiměřenost doby plnění a nenavrhl jinou dobu ani jiný způsob plnění.

19. Z předžalobní výzvy ze dne 29. 7. 2025, jejího obsahu a dokladů o jejím odeslání odvolací soud zjistil, že první řádná a řádně doručená výzva k plnění, způsobilá vyvolat splatnost povinnosti žalovaného vrátit poskytnutou jistinu v částce 55 000 Kč, byla až tato předžalobní výzva. Skutečnost, že šlo o předžalobní výzvu, nebrání tomu, aby měla též hmotněprávní účinky, obsahuje-li určitý požadavek na zaplacení zbytku dluhu a stanoví-li konkrétní dobu plnění. Touto výzvou byla žalovanému poskytnuta lhůta k plnění do 13. 8. 2025, jak uzavřel i soud prvního stupně. Žalovaný proti této výzvě nijak nevystoupil, nenamítl nepřiměřenost požadované doby plnění a neučinil žalobkyni žádný návrh na jinou dobu nebo jiný způsob splnění dluhu. Za této situace je třeba považovat dobu do 13. 8. 2025 za nesporně přiměřenou dobu k vrácení jistiny podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

20. Marným uplynutím této lhůty se žalovaný dostal od 14. 8. 2025 do prodlení s plněním peněžitého dluhu. Žalobkyni proto od tohoto dne náleží zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. a § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve výši 12 % ročně. Odvolání žalobkyně je proto důvodné v rozsahu, v němž se domáhala přiznání tohoto úroku z prodlení z částky 55 000 Kč od 14. 8. 2025 do zaplacení, ve zbytku nikoli.

21. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku II. podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 55 000 Kč od 14. 8. 2025 do zaplacení. V rozsahu, v němž byla žaloba na úrok z prodlení zamítnuta za dobu před 14. 8. 2025 a nad sazbu 12 % ročně, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, byť z jiných důvodů, než které uvedl soud prvního stupně.

22. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo třeba s ohledem na částečnou změnu rozsudku znovu rozhodnout podle § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 151 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k výsledku řízení před soudem prvního stupně, v němž byl poměr úspěchu a neúspěchu účastníků v zásadě stejný i po aktuální změně, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

23. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla v odvolacím řízení úspěšná pouze částečně, neboť jí nebyl přiznán úrok z prodlení v celém požadovaném rozsahu od 5. 6. 2025 a v požadované sazbě 14,75 % ročně, avšak uspěla v převážné části. Při stanovení poměru úspěchu a neúspěchu odvolací soud kapitalizoval předmět odvolacího řízení, tedy požadovaný i přiznaný úrok z prodlení, ke dni rozhodnutí odvolacího soudu. Protože žalobkyni byl přiznán úrok z prodlení až od pozdějšího data a v nižší sazbě, než požadovala, činí její čistý úspěch v odvolacím řízení 29,6 %. Celkové účelně vynaložené náklady žalobkyně v odvolacím řízení sestávají ze soudního poplatku za odvolání ve výši 1 000 Kč a z nákladů právního zastoupení. Odměna advokáta činí za dva úkony právní služby po 2 740 Kč celkem 5 480 Kč; k tomu náleží paušální náhrada hotových výdajů za dva úkony právní služby po 450 Kč, tedy 900 Kč. Náklady právního zastoupení bez daně z přidané hodnoty tak činí 6 380 Kč. Protože zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalobkyni také náhrada této daně ve výši 21 %, tedy 1 339,80 Kč. Spolu se soudním poplatkem činí celkové náklady odvolacího řízení 8 719,80 Kč. Podle alikvotního úspěchu žalobkyně v odvolacím řízení jí proto byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení ve výši 2 581 Kč, splatná do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního zástupce podle § 149 odst. 1 o.s.ř. a § 160 odst. 1 o.s.ř. Žádný důvod k odepření či snížení náhrady podle § 150 o.s.ř. odvolací soud neshledal.