27 Co 96/2025

Plný text

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně proti žalované: Jméno žalované Anonymizováno sídlem Adresa žalované o zaplacení 260 000 Kč o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 4.2.2025, č.j. 21 C 205/2024-21,

I. Rozsudek soudu prvého stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 4.2.2025, č.j. 21 C 205/2024-21 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“), zamítl žalobu z 29. 11. 2024, kterou se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení částky 260 000 Kč jakožto náhrady nemajetkové újmy, jež jí měla vzniknout z důvodu „nepřiměřeně uloženého vysokého trestu odnětí svobody a odpracování 280 hod nucených prací žalobkyně“, o němž rozhodla žalovaná (jakožto , Anonymizováno, ) v trestním řízení vedeném s žalobkyní jako obžalovanou rozsudkem č.j. 3 T 70/2023-244. Soud prvního stupně věc posuzoval za použití § 78 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“), § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“) a § 81 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), a za použití judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na niž v rozsudku odkázal, a dospěl k závěru o neopodstatněnosti uplatněného nároku. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v daném případě trestní rozsudek č. j. 3 T 70/2023-244, jímž žalovaná jako , Anonymizováno, dne 22. 3. 2023 v trestní věci žalobkyně (jakožto obžalované) rozhodla, nabyl dne 24.1.2019 právní moci. Odvolání žalobkyně proti danému rozsudku bylo Krajským soudem v Praze usnesením č.j. 13 To 307/2023-266 ze dne 5.12.2023 zamítnuto. Soud prvního stupně s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 25 Cdo 705/2019, uveřejněný pod číslem 97/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 97/2020“), připomněl, že v případě zásahu do osobnosti člověka při výkonu veřejné moci je nutno pečlivě rozlišovat okruh osob povinných k náhradě nemajetkové újmy. Vykoná-li neoprávněný zásah do osobnosti člověka některý ze subjektů uvedených v § 3 zákona č. 82/1998 Sb. při výkonu veřejné moci, který je mu svěřen, odpovídá za tento zásah a případnou újmu stát, a to v případě, že se tak za podmínek stanovených tímto zákonem stalo nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Zákon č. 82/1998 Sb. pak definuje podmínky vzniku odpovědnosti státu, neboť u řady zákroků při výkonu veřejné moci z povahy věci dochází k zásahům do osobnosti jednotlivce – typicky například trestní stíhání (a úkony s ním spojené) - stát ale z důvodu veřejného zájmu tyto zásahy aprobuje. V takových případech, pokud zákon nestanoví jinak, nemá dotčený subjekt právo na náhradu. Odlišit od těchto případů je třeba situace, kdy počínání osoby vystupující v pozici některého ze subjektů uvedených v § 3 zákona č. 82/1998 Sb., je natolik vadné, že je nelze vůbec považovat za jednání v rámci výkonu veřejné moci; takové jednání se nazývá exces. Za případnou újmu pak neodpovídá stát, ale sama osoba, která se excesivního postupu dopustí. V souzeném případě však soud prvního stupně žádné excesivní jednání na straně žalované neshledal. Žalobu proto jako nedůvodnou zamítl. O nákladech řízení rozhodl dle zásady procesního úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen „o.s.ř.“).

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včas odvolání. Namítala podjatost ve věci rozhodujícího soudce, protože na něj také podala žalobu „z důvodu lživých a ničím nepodložených informací o žalobkyni a o jejím bratrovi, matce a otci, kteří by žalobkyni prý měli pomoci nejen finančně, ale i s bydlením, i když otec je již 4 roky po smrti a matka žije v jedné domácnosti spolu s bratrem a jeho družkou a 2 malými nezletilými dětmi“. Dle žalobkyně dále soud nerespektoval ustanovení § 285 odst. 3 insolvenčního zákona, podle něhož má majitel povinnost k žalobkyni nabídnout jí podobný náhradní byt, jak potvrdil i Krajský soud v Praze usnesením ze dne 7. 10. 2021 č.j. 19 Co 146/2021-131. Dle žalobkyně soud upřednostňuje žalovanou jako , Anonymizováno, , aniž by se však lidsky zamyslel nad tím, že žalovaná nejednala v souladu s uvedeným usnesením č.j. 19 Co 146/2021-131, Jímž bylo rozhodnuto o zastavení exekuce o vyklizení bytu. Žalovaná , Anonymizováno, dle žalobkyně nejednala lidsky, když jí uložila trest obecně prospěšných prací v místě bydliště, kde žalobkyni znají, navíc se z toho žalobkyně psychicky zhroutila a nemohla vykonávat ani svoji dosavadní práci. Žalobkyně má za to, že se žádného trestného činu nedopustila, neoprávněně v bytu nepřebývá, pouze stále čeká, až majitel splní svou povinnost dle insolvenčního zákona a nabídne jí podobný náhradní byt. Vychází přitom ze shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Praze a zmiňované právní úpravy v § 285 odst. 3 insolvenčního zákona. Ze strany žalované , Anonymizováno, došlo také k chybě, pokud ne vyčkala na výsledek řízení, které žalobkyně zahájila žalobu u určení neplatnosti kupní smlouvy týkající se předmětného bytu, ve kterém bydlí. Proto byla odsouzena žalovanou nesprávně a nespravedlivě. V závěrečné řeči navrhovala, že by byla ráda, aby rozhodnutí trestního soudu bylo zrušeno. Navrhovala změnit rozsudek soudu prvého stupně a žalobě vyhovět.

3. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání žalobkyně poukázala na to, že žalobkyně patrně žaluje všechny soudce, kteří nerozhodli dle jejích představ. Odvolání žalobkyně je jen opakováním její obhajoby v trestním řízení, jež bylo pravomocně skončeno. K uložení obecně prospěšných prací uvedla, že se jedná o alternativní trest, po jeho vykonání by se na žalobkyni hledělo, jako by odsouzena nebyla, což je v její prospěch, nejedná se o trest, který by byl ukládán za velice závažné trestné činy, jak žalobkyně také v odvolání uváděla. Navrhla potvrzení rozsudku soudu prvého stupně.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobkyně nedůvodným.

5. V daném případě odvolací soud předně připomíná, že podle § 14 odst. 4 o.s.ř. důvodem pro podjatost soudce není jeho dřívější postup v řízení či jeho rozhodování v jiných věcech. Námitky žalobkyně o podjatosti soudce z toho důvodu, že na něj měla podat žalobu pro „lživá“ tvrzení o tom, že by případně žalobkyni mohli pomoci členové rodiny, kdy žalobkyně toto „doporučení“ soudce má za nereálné, mají svůj původ zjevně právě v postupu soudce v řízení, v jeho neformálním sdělení názoru na možná řešení situace žalobkyně. Nejedná se o žádný důvod podjatosti pro poměr soudce k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům ve smyslu § 14 odst. 1 o.s.ř., ale zjevně jen o nepřípustné napadání uvedeného postupu soudce v řízení. Rovněž jen samo rozhodnutí žalobkyně zažalovat soudce pro tyto okolnosti nezakládají důvod jeho podjatosti. Námitku podjatosti tedy vyhodnotil odvolací soud jako neopodstatněnou.

6. Soud prvního stupně správně v daném případě zdůraznil specifika nároku na náhradu nemajetkové újmy, k níž mělo dojít při výroku veřejné moci, a speciální úpravu obsaženou v zákoně č. 82/1998 Sb., kdy v daném směru se odkazuje zejména na přiléhavě citovanou judikaturu Nejvyššího soudu v jeho rozhodnutí R 97/2020. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedůvodnosti podané žaloby již z důvodu zjevného nedostatku pasivní legitimace na straně žalované s přihlédnutím k uvedené, na věc dopadající speciální právní úpravě odpovědnosti státu dle zákona č. 82/1998 Sb. Z ní jasně vyplývá, že za škodu způsobenou při výkonu státní moci neodpovídají poškozenému osoby, jichž stát k plnění svých úkonů použil, nýbrž (za splnění zákonných podmínek) pouze stát a ten je také ve vztahu k poškozenému výlučně nositelem povinnosti k náhradě škody (srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.1.2012, sp.zn. 25 Cdo 4744/2010). Nicméně v tomto konkrétním případě nelze nadto na základě dosavadního zjištěného stavu uvažovat ani o tom, že by došlo k jakémukoli nezákonnému rozhodnutí či nesprávnému úřednímu postupu.

7. Názor žalobkyně, že k neoprávněnému zásahu došlo tím, že , Anonymizováno, svým rozsudkem v trestním řízení porušila § 285 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „insolvenční zákon“ nebo „IZ“), ve znění pozdějších předpisů, nadto nebyl správný.

8. Podle § 285 odst. 3 insolvenčního zákona při vyklizení podle odstavce 2 (tj. při plnění povinnosti dlužníka vyklidit zpeněženou nemovitost, kterou používá k bydlení své rodiny) přísluší dlužníku stejná bytová náhrada jako při výpovědi nájmu bytu dané nájemci pro hrubé porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu.

9. Citované ustanovení sice ve svém textu stále stanoví, že při vyklizení bytu náleží dlužníku bytová náhrada jako při výpovědi nájmu bytu dané nájemci pro hrubé porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu. Protože však zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, již právo na bytovou náhradu při výpovědi nájmu bytu z důvodu hrubého porušení povinností nájemce nezakládá, je uvedené pravidlo obsoletní, zastaralé, a v daném případě se již neuplatní [viz usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 8 Tdo 597/2021 ze dne 22.6.2021 a komentář k citovanému ustanovení § 285 IZ in: SPRINZ, Petr, JIRMÁSEK, Tomáš, ŘEHÁČEK, Oldřich, VRBA, Milan, ZOUBEK, Hynek a kol. Insolvenční zákon. 1. vydání (4. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 11.].

10. Odvolací soud dále připomíná vázanost soudu dotčeným pravomocným rozhodnutím v trestním řízení.

11. Podle § 135 odst. 1 o.s.ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.

12. Žalobkyně fakticky svou žalobu o náhradu nemajetkové újmy v částce 260 000 Kč opřela pouze o svůj nesouhlas s obsahem odsuzujícího rozsudku v trestním řízení, v němž žalovaná jako , Anonymizováno, rozhodla v prvním stupni a shledala žalobkyni vinnou ze spáchání přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku. Žalobkyně však přehlíží, že uvedený rozsudek nebyl zrušen ani v následném odvolacím řízení, v němž bylo naopak odvolání žalobkyně zamítnuto, ani nebyl odklizen jinak, jak sama potvrdila při jednání odvolacího soudu. Jedná se tak o pravomocné rozhodnutí, závazné nejen pro žalobkyni, ale v souladu s § 135 odst. 1 o.s.ř. i pro všechny jiné soudy.

13. Žalobkyně současně ani netvrdí žádné jednání žalované, v němž by bylo lze spatřovat excesivní postup v jí zpochybňovaném trestním řízení a trestním rozsudku, jímž rozhodla žalovaná. Za takovýto exces nelze považovat případný jiný náhled trestního soudu na další užívání bytu žalobkyní oproti náhledu soudu exekučního tak, jak byl vyjádřen v odůvodnění žalobkyní opakovaně připomínaného rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 7.10.2021, č.j. 19 Co 146/2021-171. Jednání žalované jakožto , Anonymizováno, v souvislosti s jejím rozhodováním v daném trestním řízení bylo projevem výkonu funkce , Anonymizováno, , tedy její činnosti při působení veřejné moci. Neoprávněnost případného zásahu do osobnostních práv žalobkyně, k němuž by došlo v rámci (řádného, nikoli excesívního) výkonu daného úředního oprávnění je z povahy věci vyloučena. I v případě nezákonného, nesprávného rozhodnutí by pak žalovaná sama žalobkyni za škodu utrpěnou v této souvislosti neodpovídala.

14. Řízení o žalobě na ochranu osobnosti neslouží a nemůže být prostředkem k revizi rozhodnutí soudu v jiném řízení, v němž žalobkyně nebyla úspěšná cestou řádných (případně i mimořádných) opravných prostředků. Civilní soud v rámci žaloby o ochranu osobnosti (náhradu nemajetkové újmy za tvrzený zásah do osobnostních práv žalobkyně) nemůže revidovat pravomocné rozhodnutí soudu z trestního řízení, ani „trestat“ soudkyni uložením povinnosti náhrady nemajetkové újmy za to, jak pravomocně rozhodla. Nicméně, právě to se jeví být hlavním důvodem podání nynější žaloby o náhradu nemajetkové újmy 260 000 Kč proti žalované soudkyni, o čemž svědčí i návrh žalobkyně v rámci její závěrečné řeči, aby rozhodnutí trestního soudu bylo zrušeno. Jen subjektivní pocit nespravedlnosti, který žalobkyně pro dané odsouzení pociťuje, uplatněný nárok založit nemůže.

15. Závěr soudu prvního stupně o nedůvodnosti podané žaloby tak byl správný. Napadený zamítavý rozsudek byl proto podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrzen, včetně rovněž správného rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, přiznaných procesně úspěšné žalované, kdy v podrobnostech se pro stručnost odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

16. O nákladech řízení před odvolacím soudem bylo rozhodnuto dle § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř. a procesně úspěšné žalované byla přiznána jejich náhrada opět ve výši 300 Kč za jeden úkon spočívající v písemném vyjádření k odvolání žalobkyně, a to dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o.s.ř. a podle § 89a exekučního řádu.