21 C 205/2024

Plný text

Okresní soud v Příbrami rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Petrem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně proti žalované: Jméno žalované Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno v Anonymizováno sídlem Adresa žalované o zaplacení 260 000 Kč

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá, aby jí žalovaná zaplatila 260 000 Kč, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatil žalované na náhradě nákladů řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se podáním ze dne 29. 11. 2024, doručeným soudu dne 29. 11. 2024 domáhá odškodnění za nemajetkovou újmu, která ji vznikla rozsudkem ze dne 22. 3. 2023, č. j. , spisová značka, . Žalobkyně podává žalobu z důvodu „nepřiměřeně uloženého vysokého trestu odnětí svobody a odpracování 280 hod nucených prací žalobkyně“. Žalobkyně nebyla před tím nikdy soudně z žádného přečinu obviněna a trestána a vedla poctivý řádný život, kdy se starala o své nezletilé dítě a chodila do práce. Žalobkyně se stále cítí nevinna z přečinu nezákonného přebývání v bytové jednotce, kterou koupil majitel od insolvenční správkyně, která nedodržela předem daná předkupní práva s opomenula ji upozornit, že majitel má dle § 285 odst. 3 povinnost nabídnout podobný náhradní byt, jak to ostatně potvrdili Krajský soud usnesením ze dne 7. 10. 2021, č. j. , spisová značka, , když zrušil exekuci na vystěhování z bytu. Žalobkyně toto rozhodnutí obsáhle cituje. Žalovaná spolu s probačním úředníkem „žalobkyni nahlásili v místě jejího bydliště práci, kterou má povinnost vykonat, aniž by se lidsky zamyslely nad tím, že jí v místě bydliště všichni znají a budou na ni hledět, jako na někoho, kdo spáchal velký třesný čin, když má odnětí svobody a 280 hod. prací.“2. Z uvedených důvodu žalobkyně žádá po žalované odškodné za způsobená psychická traumata způsobená předmětným rozsudkem. Ta byla stupňována s pomocí probačního úředníka ve zhoršený zdravotního stav (, Anonymizováno, , Anonymizováno, , která se stále stupňuje, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , , Anonymizováno, atd.). Odškodné činí 260 000 Kč (16 měsíců od rozsudku ze dne 22. 8. 2023 pod č. j. , spisová značka, , rozdíl při plném a polovičním úvazku, tj. 15 000 Kč za měsíc – 16 x 15 000 Kč). Jedná se o kompenzaci za to, že žalobkyně nemohla zvládnout plný úvazek a musela vykonávat pouze poloviční. Za 4 měsíce v pracovní neschopnosti požaduje 4 x 5 000 Kč.

3. Žalovaná žalovaný nárok neuznává. Žalovaná postupovala ve věci vedené pod sp. zn. , spisová značka, jako soudkyně v souladu se zákonem, což bylo potvrzeno soudem druhého stupně. Žalovaná nesouhlasí s tím, že by žalobkyni vznikla škoda, nicméně uznává, že žalobkyni uznala vinou a odsoudila ji k trestu obecně prospěšných prací.

4. Z provedeného dokazování se podává:i. Žalovaná jako soudkyně Okresního soudu vydala rozsudek ze dne 22. 3. 2023, č. j. , spisová značka, (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“), podle něhož je žalobkyně vinna, že v době od 9. 3. 2021 nejméně do 1.9.2022 v , adresa, , soustavně užívala bez oprávnění k bydlení bytovou jednotku číslo , Anonymizováno, /, Anonymizováno, nacházející se v domě číslo popisné , Anonymizováno, , která je součástí pozemku parcelní číslo stavební , Anonymizováno, - zastavěná plocha a nádvoří zapsaného na listu vlastnictví , Anonymizováno, pro obec a katastrální území , adresa, u , právnická osoba, pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště , adresa, , ačkoliv si byla vědoma toho, že k jejímu užívání nemá souhlas majitele bytové jednotky, kterým je od 17. 9. 2019 do současné doby společnost , Anonymizováno, , adresa, , , Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., IČ: , IČO, , která je od 21. 4. 2022 přejmenovaná na obchodní firmu , právnická osoba, , přičemž dne 8. 1. 2019 se prokazatelně dověděla, že usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 3. ledna 2019 číslo jednací: , spisová značka, bylo zastaveno řízení o jejím odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 11. dubna 2018 číslo jednací: , spisová značka, , podle kterého byla povinna vyklidit a vyklizenou nemovitost odevzdat vlastníkovi bytové jednotky do 15-ti dnů od právní moci rozsudku, uvedené rozhodnutí o vyklizení bytu nabylo právní moci dne 24. 1. 2019 a vykonatelnosti dne 9. 2. 2019, obžalovaná rozsudek Okresního soudu nerespektovala a v úmyslu užívat bytovou jednotku jako svou vlastní ji nadále užívala k bydlení, tedy protiprávně užívala byt jiného čímž spáchala přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 62 odstavec 1, § 63 odstavec 1 trestního zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 280 (dvě stě osmdesáti) hodin. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 5. 12 .2023 a vykonatelnosti dne 5. 12. 2023 (prokázáno tímto rozsudkem).ii. Krajský soud v Praze odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně usnesením ze dne 5. 12. 2022, č. j. 13 To 307/2023-266, zamítl. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 5. 12. 2023 a je vykonatelné (prokázáno citovaným usnesením).iii. Žalovaná jako , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, vydala dne 10. 7. 2024 usnesení č. j. , spisová značka, , kterým podle § 336a odstavec 4 trestního řádu nařídila žalobkyni výkon trestu obecně prospěšných prací o výměře 280 hodin uložený jí rozsudkem soudu prvního stupně pomocnými pracemi pro poskytovatele , právnická osoba, ., IČO , IČO, , sídlem , adresa, , který je odsouzená povinna vykonat osobně a bezplatně ve svém volném čase nejpozději do jednoho roku ode dne nástupu výkonu tohoto trestu, který soud stanovuje dnem 1. 8. 2024. Odsouzená bude vykonávat druh práce: úklid veřejných prostor obcí, čistění lesa.iv. Provedení jiných důkazů považoval soud s ohledem na svůj níže uvedený právní závěr o nedostatku pasivní legitimaci žalované za nadbytečné.

5. Podle § 78 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“) odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření a nesprávným úředním postupem se řídí zvláštním právním předpisem (odstavec 1). Zvláštní právní předpis stanoví, kdy a v jaké míře může být na soudci vymáhána regresní úhrada (odstavec 2).

6. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

7. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 25 Cdo 705/2019, uveřejněného pod číslem 97/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 97/2020“) se podává:i. Do osobnosti člověka, resp. do jejích jednotlivých složek, jak jsou demonstrativně vypočteny v § 81 odst. 2 o. z., může být neoprávněně zasaženo nejen subjektem jednajícím v oblasti soukromého práva, ale i subjektem, který je povolán k výkonu veřejné moci a jedná ve sféře práva veřejného. Tyto dva případy je však třeba pečlivě rozlišovat právě s ohledem na okruh osob povinných k náhradě nemajetkové újmy, jak správně dovodil odvolací soud. Vykoná-li neoprávněný zásah do osobnosti člověka některý ze subjektů uvedených v § 3 zákona č. 82/1998 Sb. při výkonu veřejné moci, který je mu svěřen, odpovídá za tento zásah a případnou újmu stát, a to v případě, že se tak za podmínek stanovených tímto zákonem stalo nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Tehdy je zákon č. 82/1998 Sb. v poměru speciality k občanskému zákoníku, neboť upravuje užší množinu neoprávněných zásahů do osobnosti člověka, a občanský zákoník se užije jen podpůrně v otázkách, které nejsou tímto zvláštním předpisem upraveny. V § 31a zákona č. 82/1998 Sb. je přitom založen výslovně nárok na náhradu nemajetkové újmy, jehož povaha je odvozena od téhož východiska jako obecný nárok na ochranu před zásahy do osobnostních práv, tedy jde o odčinění nepříznivého dopadu do osobnostní (nikoliv majetkové) sféry poškozeného zasahujícího především jeho čest, vážnost, důstojnost, projevy osobní povahy, ale i soukromí, osobní svobodu, život a zdraví. Podstatné je, že zákon č. 82/1998 Sb. definuje podmínky vzniku odpovědnosti státu (viz zmocnění v čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod), neboť u řady zákroků při výkonu veřejné moci z povahy věci dochází k zásahům do osobnosti jednotlivce – typicky například trestní stíhání (a úkony s ním spojené) - stát ale z důvodu veřejného zájmu tyto zásahy aprobuje. V takových případech, pokud zákon nestanoví jinak, nemá dotčený subjekt právo na náhradu. Na druhé straně stojí zásahy, které ačkoliv provedeny při výkonu veřejné moci, naplňují definici nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu a jedině tehdy vzniká poškozenému právo na odčinění újem z nich vzniklých. Nároku vyplývajícího z takového zásahu do osobnosti se nelze domáhat podle § 81 a násl. o. z. (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1191/08, a ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. I ÚS 904/08), nýbrž se uplatní režim zákona č. 82/1998 Sb. a občanský zákoník se užije toliko subsidiárně [srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3370/2014, a zejména rozsudek téhož soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015, publikovaný pod č. 28/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sbírka“), bod 31, či rozsudek ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5848/2016, a konečně rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, č. 125/2011 Sbírky].ii. Od toho je potřeba odlišit případy, kdy počínání osoby vystupující v pozici některého ze subjektů uvedených v § 3 zákona č. 82/1998 Sb., je natolik vadné, že je nelze vůbec považovat za jednání v rámci výkonu veřejné moci; takové jednání se nazývá exces. Za případnou újmu pak neodpovídá stát, ale sama osoba, která se excesivního postupu dopustí. Pro posouzení, zda o exces šlo, je rozhodující, zda jednání (či opomenutí) mělo místní, časový a především věcný (vnitřní účelový) vztah k činnosti (úkolům) osoby vykonávající veřejnou moc. V případě excesu se jedná o takovou činnost, kterou škůdce sledoval výlučně uspokojování svých zájmů či potřeb, popřípadě zájmů třetích osob, jež nesouvisejí s jeho úkoly (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 896/2009, publikovaný pod C 9025 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck, dále též jen “Soubor”). Ani to, že došlo k porušení zákona, a to dokonce v takové intenzitě, že byl případně spáchán trestný čin nebo přestupek, však automaticky neznamená, že se o exces jedná (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 670/2005, uveřejněný pod č. 49/2007 Sbírky), jestliže se jednající osoba dopustila trestného činu jednáním, jehož účelem bylo splnění služebních povinností či svěřených úkolů, byť krajně neadekvátním způsobem. Aby šlo o tzv. exces, musí jednání vybočovat z plnění úkolů dané osoby natolik, že jím vůbec není sledován výkon veřejné moci. Dovolací soud tak v minulosti například jako exces hodnotil činnost policistů, která naplňovala znaky trestného činu loupeže (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2699/2010, Soubor C 10128). Naopak dovolací soud neshledal exces z nesprávného úředního postupu soudního exekutora, který v rozporu s § 46 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, neprovedl výplatu celé vymožené pohledávky oprávněnému, ač byl odsouzen trestním soudem za to, že dlouhodobě nerozlišoval mezi vlastními a cizími prostředky, které mu byly svěřeny v rámci jeho exekutorské činnosti (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2082/2015, č. 90/2017 Sbírky). Za exces pak nejsou v rozhodovací praxi dovolacího soudu standardně považována ani různá pochybení policejních orgánů spočívající například v porušení povinnosti policisty chránit bezpečnost osob a majetek (rozsudek ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1314/2013, Soubor C 15140), ve vydání vydané či odňaté věci třetí osobě bez příslušného rozhodnutí (rozsudek ze dne 29. 4. 2014, sp zn. 30 Cdo 2262/2013) či v nesprávném poučení vyšetřovatele o nutné obhajobě (rozsudek ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2272/99, Soubor C 348).

8. V projednávané věci měla žalovaná žalobkyni způsobit nemajetkovou újmu vydáním rozsudku soudu prvního stupně. Žalobkyně však při uplatňování svého nároku opomenula, že v takovém případě je to Česká republika, která za toto jednání žalované nese odpovědnost. Jinak tomu je v případě, že se jedná o judikaturou dovozený exces v jednání konkrétní úřední osoby. Z tvrzení žalobkyně však extensivnost jednání žalované nevyplývá.

9. K námitce žalobkyně, že „žalovaná spolu s probačním úředníkem žalobkyni nahlásili v místě jejího bydliště práci, kterou má povinnost vykonat, aniž by se lidsky zamyslely nad tím, že jí v místě bydliště všichni znají a budou na ni hledět, jako na někoho, kdo spáchal velký třesný čin, když má odnětí svobody a 280 hod. prací.“, soud uvádí, že s rozhodnutím soudu o tom, že byl trestný čin spáchán a že jej spáchala určitá osoba, je vždy spojeno určité společenské odsouzení pachatele. Je tomu tak proto, že trestný čin je nejzávažnější protiprávní jednání, kterého se ve společnosti může její člen dopustit. Pokud tedy žalobkyně cítí odsudek společnosti za spáchaný trestný čin, rozhodnutí trestního soudu na ní působí tak, jak by mělo. Ostatně soud nepovažuje trest obecně prospěšných prací (na rozdíl od trestu odnětí svobody) za příliš společenský dehonestující.

10. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 151 odst. 1 za použití § 142 odst. 1 a § 142a odst. 1 o. s. ř. tak, že ve věci zcela úspěšné žalované přiznal nárok na náhradu nákladů řízení. Při rozhodování o nákladech řízení soud postupoval podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení. Náklady řízení představuje paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za vyjádření žalované ve věci (§ 2 odst. 3 vyhlášky).