41 A 101/2025

Rubrum

č. j. 41 A 101/2025- 89 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Oulíkové a soudců Richarda Galise a Miroslava Makajeva ve věci žalobce: Ing. L. K. bytem X zastoupený advokátem JUDr. Janem Burešem, Ph.D. sídlem Václavské náměstí 807/64, 110 00 Praha 1 proti žalovaným:

1. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje sídlem Na Baních 1535, 156 00 Praha 5 2. Policie České republiky, Policejní prezidium České republiky sídlem Strojnická 935/27, 170 89 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, takto:

Výrok

I. Určuje se, že zásah žalovaného 1 spočívající v provedení identifikačních úkonů podle § 65 odst. 1 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, v řízení vedeném pod sp. zn. KRPS-245407/TČ-2021-010083, a to sejmutí daktyloskopických otisků žalobce, pořízení fotografií a popisu žalobce a odběr biologického vzorku umožňujícího získání informací o genetickém vybavení žalobce dne 1. 10. 2025 za účelem zařazení a uchovávání osobních údajů žalobce v databázích Policie České republiky, byl nezákonný. Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. U. 2 41 A 101/2025

II. Určuje se, že zásah žalovaného 2 spočívající v uchovávání daktyloskopických otisků žalobce, kriminalistických fotografií a popisu žalobce, vzorků biologického materiálu žalobce a informací o genetickém vybavení žalobce (profilu DNA) v databázích Policie České republiky získaných v souvislosti s provedením identifikačních úkonů podle § 65 odst. 1 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, dne 1. 10. 2025 v rámci trestního řízení vedeného žalovaným 1 pod sp. zn. KRPS-245407/TČ-2021- 010083, je nezákonný.

III. Žalovanému 2 se přikazuje zlikvidovat veškeré vzorky a osobní údaje žalobce získané v souvislosti s provedením identifikačních úkonů podle § 65 odst. 1 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, dne 1. 10. 2025 v rámci trestního řízení vedeného žalovaným 1 pod sp. zn. KRPS-245407/TČ-2021-010083, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaný 1 a 2 jsou povinni žalobci nahradit náklady řízení ve výši 32 673,50 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Jana Bureše, Ph.D., advokáta.

Odůvodnění

Žaloba 1. Žalobce se žalobou na ochranu před nezákonným zásahem podle § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), upravenou k výzvě soudu podáním ze dne 2. 6. 2026, domáhá, aby soud určil, že zásah žalovaného 1 spočívající v provedení identifikačních úkonů podle § 65 odst. 1 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o policii“) v rámci trestního řízení vedeného pod sp. zn. KRPS-245407/TČ-2021-010083, a to sejmutí jeho daktyloskopických otisků, pořízení jeho fotografií a popisu a odebrání biologického vzorku umožňujícího získání informací o jeho genetickém vybavení dne 1. 10. 2025 za účelem zařazení a uchovávání osobních údajů žalobce v databázích Policie České republiky, byl nezákonný. Současně se domáhá, aby soud určil, že uchovávání daktyloskopických otisků, fotografií, popisu, biologických vzorků a informací o genetickém vybavení žalobce získaných v souvislosti s provedením výše uvedených identifikačních úkonů je nezákonné, a žádá, aby soud přikázal žalovanému 2 veškeré takto získané vzorky a osobní údaje zlikvidovat.

2. Žalobce s odkazy na judikaturu správních soudů, Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) a Soudního dvora Evropské unie (SDEU) namítá, že § 65 zákona a o policii nelze aplikovat plošně. Žalovaný je povinen vždy v konkrétním případě svůj postup odůvodnit a postupovat přiměřeně při šetření práva na soukromí a informační sebeurčení zakotveného v čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Účelem shromažďování vzorků a informací je případná budoucí identifikace při recidivě pachatele. Je tedy třeba posoudit, zda u konkrétního obviněného existuje riziko, že bude trestnou činnost opakovat a že zajištěné vzorky a informace mohou být v tomto směru využity. Podstatná je přitom povaha trestné činnosti, jíž se měl obviněný dopustit, i další okolnosti, například kriminální minulost nebo osoba obviněného. Zajištění vzorků se nabízí zejména u pachatelů závažné násilné trestné činnosti či recidivistů, což není případ žalobce. Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. U. 3 41 A 101/2025 3. Žalobce argumentuje, že vzhledem k charakteru údajné trestné činnosti popsané v usnesení o zahájení trestního stíhání ho lze jen stěží usvědčovat otisky prstů či vzorkem DNA. Zdůrazňuje, že je trestně stíhán pro majetkový trestný čin, který měl spočívat v tom, že měl údajné poškozené uvést v omyl či využít jejich omylu v souvislosti s poskytnutím úvěru v roce 2019 a prodejem jejich nemovitostí v roce 2020. Jde v podstatě o právní posouzení, zda lze v jeho právních jednáních spatřovat trestný čin. Žalobce je přesvědčen, že informace získané identifikačními úkony jsou pro účely předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti anebo stíhání trestných činů nebo zajišťování bezpečnosti České republiky, veřejného pořádku nebo vnitřní bezpečnosti zcela nevyužitelné a jejich odebrání a další uchovávání je neopodstatněné. Provedení identifikačních úkonů tedy dle žalobce nebylo nezbytné k dosažení účelu předvídaného § 65 zákona o policii. Žalobce ani z kriminalistického hlediska není osobou nijak rizikovou, aby bylo nezbytné přistoupit k provedení identifikačních úkonů a zasáhnout tak do jeho práva na informační sebeurčení. Potenciální nezbytnost identifikačních úkonů dle žalobce snižuje i doba, která uplynula od údajného spáchání trestného činu, okolnost, že je osobou zcela bezúhonnou, jakož i doba více než osmi měsíců od zahájení trestního stíhání. Žalovaný 1 dle žalobce postupoval nezákonně, neboť k identifikačním úkonům přistoupil automaticky a paušálně, aniž provedl správní uvážení ohledně jejich důvodnosti, účelu, zákonnosti a přiměřenosti. O tom svědčí i absence jakéhokoli zdůvodnění, respektive jeho odmítnutí žalovaným 1 před provedením odběru.

4. Žalobce též namítá, že § 65 zákona o policii je nepřiměřeně široký a v rozporu s čl. 8 Úmluvy a ústavním pořádkem. K tomu cituje rozsudek ESLP ze dne 4. 12. 2008 ve věci S. a Marper proti Spojenému království, stížnosti č. 30562/04 a č. 30566/04. Domnívá se, že česká právní úprava je obdobná jako právní úprava ve Velké Británii, u níž ESLP konstatoval porušení čl. 8 Úmluvy. Přinejmenším nelze § 65 zákona o policii vykládat izolovaně tak, že poskytuje neomezenou možnost provádět identifikační úkony vůči jakémukoliv obviněnému z úmyslného trestného činu bez zkoumání účelu úkonů a bez ohledu na povahu a závažnost trestného činu. Je třeba důsledně hodnotit nezbytnost provedení tohoto úkonu a jeho účelnost a přistoupit k němu pouze v případech, kdy lze očekávat skutečnou využitelnost odebraných vzorků v praxi. K tomu v případě žalobce nedošlo.

5. Žalobce také považuje za nedostatečnou úpravu nakládání s odebranými vzorky a možnosti domoci se likvidace vzorků a údajů získaných provedením identifikačních úkonů. Má za to, že postup žalovaného byl v rozporu i s právem EU. Poukazuje na rozsudek velkého senátu SDEU ze dne 30. 1. 2024 ve věci C-118/22 a na řízení ve věci C-57/23 týkající se postupu Policie České republiky.

6. Žalobce též vytýká žalovanému 1, že při provedení identifikačních úkonů uplatňoval rozdílný přístup k jednotlivým obviněným a že policisté se chovali nevhodně a v rozporu s požadavky § 9 zákona o policii. K tomu cituje některá vyjádření policistů v návaznosti na jeho nesouhlas s provedením identifikačních úkonů a požadavek na zdůvodnění postupu. Vyjádření žalovaného 1 7. Žalovaný 1, s jehož vyjádřením se následně ztotožnil žalovaný 2, navrhuje žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Uvádí, že při rozhodování o postupu dle § 65 zákona o policii přihlédl k povaze trestné činnosti. K identifikačním úkonům se zpravidla přistupuje tak, aby mohly být provedeny v návaznosti na jiné úkony, které jsou prováděny za fyzické Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. U. 4 41 A 101/2025 přítomnosti obviněné osoby. V případě žalobce byly provedeny v návaznosti na jeho výslech jako obviněného. Skutečnost, že v případě trestných činů ohrožujících život, zdraví či bezpečnost osob je relativně vyšší pravděpodobnost zanechání biologické stopy na místě činu, a zpracování a uchování identifikačních údajů je tudíž významné pro ztotožnění pachatele budoucích trestných činů, neznamená, že u trestných činů hospodářské povahy je význam biologických stop při odhalování těchto činů a jejich pachatelů marginální. K tomu odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2013, č. j. 10 A 30/2010-67. Provedení identifikačních úkonů je vhodné zejména u recidivistů, mohou však být provedeny i u osoby podezřelé nebo obviněné z úmyslné trestné činnosti, která se v minulosti trestné činnosti nedopustila, a to u jakékoliv úmyslné trestné činnosti. K tomu poukazuje na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 6. 2025, č. j. 52 A 9/2025-26. Dále cituje rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 2. 4. 2020, č. j. 2 As 164/2019-30, v němž se uvádí, že při omezení uchovávání osobních údajů na závažné trestné činy násilného nebo drogového charakteru by policie nemohla dostát své zákonem stanovené roli a že při posuzování recidivy se nelze omezit na recidivu stejnorodou. Zpracovávání osobních údajů policií je účinným prostředkem prevence recidivy, jejíž riziko je naplněno především u pachatelů úmyslných trestných činů, u nichž je zvýšená pravděpodobnost budoucí potřeby ztotožnění podle zanechaných stop.

8. Česká právní úprava je odlišná oproti úpravě posuzované ESLP ve věci S. a Marper proti Spojenému království. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 7/18, právní úprava v zákoně o policii vyhovuje minimálním požadavkům na zákonný podklad pro zásah do práva na ochranu soukromého života. Formální podmínky zákona byly splněny. U žalobce byly provedeny identifikační úkony poté, co byl ukončen jeho výslech jako osoby obviněné ze spáchání úmyslného trestného činu. Žalobce byl obviněn z úmyslné trestné činnosti zvlášť závažného charakteru, která měla být páchána souhrnem jednotlivých dílčích útoků v období téměř dvou let. Žalovaný 1 nesouhlasí s žalobcem, že se v jeho věci z principu nejedná o případ, ve kterém by bylo možné uvažovat o využití znalosti otisků prstů či genetické informace. Oprávnění policie podle § 65 zákona o policii je vázáno na úmyslné trestné činy, není omezeno na protiprávní jednání násilné či sexuální povahy a není vyloučeno ani v případě obvinění z hospodářského protiprávního jednání. Argumentace žalobce je založena na předpokladu, že existuje pouze speciální nebo druhová recidiva. Tak tomu však není, neboť právní teorie i praxe znají také recidivu nestejnorodou. Otisky prstů či stopy DNA jsou nadto využitelné nejen v případě násilné trestné činnosti, ale mají svůj význam i pro trestnou činnost tzv. bílých límečků (hospodářská trestná činnost, korupční činy apod.), neboť umožňují např. ztotožnění osob, které manipulovaly s doličnými předměty v podobě různých listin, obálek, peněžních prostředků, trezorů apod. Účelem identifikačních úkonů je umožnit identifikaci osob, které se vyskytovaly u skutkových dějů spjatých se spáchanou trestnou činností. Nelze ani bez dalšího tvrdit, že by se osoby podezřelé ze spáchání hospodářské trestné činnosti nemohly zúčastnit i jiné trestné činnosti, například násilné. K tomu žalovaný 1 odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2018, č. j. 11 A 2/2017-69.

9. Získávání osobních údajů podle § 65 zákona o policii je zásahem do osobnostních práv a podléhá korektivu přiměřenosti dle § 11 zákona o policii. V rámci respektování požadavku přiměřenosti policejní orgány před provedením identifikačních úkonů vždy zvažují účelnost takového postupu, jelikož je nepřípustné, aby docházelo k odebírání identifikačních údajů Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. U. 5 41 A 101/2025 paušálně od všech osob obviněných ze spáchání úmyslných trestných činů. V případě žalobce žalovaný 1 přihlédl zejména k individuální a typové závažnosti stíhaného zvlášť závažného zločinu podvodu spáchaného ve spolupachatelství fyzickými osobami a právnickou osobou postupnými plánovanými a koordinovanými navazujícími kroky, a to po vzájemné dohodě a se společným úmyslem získat pro sebe neoprávněně nemovitosti, přičemž měla být způsobena škoda velkého rozsahu ve výši 22 990 159 Kč. Žalovaný 1 nesouhlasí s žalobcem, že by nezbytnost získání identifikačních údajů byla značně snížena dobou, která uplynula od údajného spáchání trestného činu a od zahájení trestního stíhání. Policejní orgány činily rozsáhlá personální a finanční šetření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a směřující ke zjištění jeho pachatelů. Po zahájení trestního stíhání bylo třeba vypořádat stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, námitky proti osobě znalce nebo formulaci otázek znalci položených. Teprve následně byli předvoláni všichni obvinění, aby k věci vypovídali. Nezákonným zásahem by naopak bylo provedení identifikačních úkonů v okamžiku, kdy nebylo zřejmé, že byl spáchán trestný čin, případně jaká osoba jej měla spáchat. Žalovaný 1 v případě trestné činnosti žalobce zohlednil též vysokou míru společenské škodlivosti. Přestože žalobce nemá kriminální minulost, žalovaný 1 dospěl k závěru, že provedení identifikačních úkonů je na místě.

10. Žalovaný 1 připouští, že před provedením identifikačních úkonů pochybil, když nedokázal žalobci sdělit účel provedení identifikačních úkonů, byť o to žádal. Je přesvědčen, že v následném jednání však pochybení shledávat nelze. K namítanému porušení zásady zdvořilosti uvádí, že dle vyjádření zasahujícího policisty to byl zástupce žalobce, kdo projevoval nesouhlas s provedením identifikačních úkonů, přičemž eskaloval konflikt. Některé fráze citované v žalobě jsou dle žalovaného 1 nepřesné a vytržené z kontextu. Žalovaný 1 upozorňuje, že také advokáti jsou vázáni etickým kodexem. Žalovaný 1 odmítá, že by se jeho přístup k jednotlivým obviněným lišil. Identifikační úkony byly provedeny u všech obviněných. Připouští, že u jednoho obviněného byly identifikační úkony provedeny až v následujícím termínu po vypořádání písemné námitky proti postupu žalovaného. Žalovaný 1 nepostupoval dle § 114 zákona o policii, neboť na místě nebyl toho dne dostatek policistů, kteří by byli schopni překonat aktivní odpor obviněného s přihlédnutím k jeho fyzické kondici. Žalovaný 1 není povinen poskytovat informace o probíhajícím trestním řízení, pokud by jejich poskytnutí ohrozilo či zmařilo účel trestního řízení. Není tedy jeho povinností sdělovat žalobci důvody, pro které byl či nebyl konkrétního dne proveden úkon směřující vůči jinému obviněnému a případně kdy bude proveden. Další podání účastníků řízení 11. Žalobce v replice namítá, že žalovaný 1 pomíjí recentní judikaturu správních soudů, která dovodila, že policie je povinna před přistoupením ke zpracování osobních údajů zohlednit mimo jiné dosavadní trestnou činnost pachatele, typovou i individuální závažnost trestné činnosti, v souvislosti s níž má dojít k odběru vzorku, i osobu pachatele včetně jeho věku. Obdobná kritéria považuje při hodnocení, zda je zpracování osobních údajů (zcela) nezbytné, za podstatná též judikatura SDEU. K tomu okazuje na rozsudky správních soudů a SDEU.

12. Žalobce je přesvědčen, že podmínka proporcionality a legitimního účelu provedeného zásahu nebyla splněna. Byť žalovaný 1 ve vyjádření zmiňuje požadavek přiměřenosti, Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. U. 6 41 A 101/2025 z odmítnutí zdůvodnění postupu před provedením identifikačních úkonů je zřejmé, že žalovaný 1 k nim v případě žalobce přistoupil paušálně a žádnou úvahu ohledně proporcionality a účelnosti neučinil. Žalobce též odmítá, že by jeho zástupce (obhájce) eskaloval konflikt, nedodržoval pravidla zdvořilosti či povinnost advokáta spočívající v poctivém, čestném a slušném chování. K tomu odkazuje na pořízenou nahrávku. Ta dokládá, že tvrzení a citace v žalobě jsou přesné, nejsou vytržené z kontextu a zástupce žalobce byl sice neústupný, ale zdvořilý a slušný. Důvody neprovedení identifikačních úkonů v případě R. J. ihned po jeho výslechu, které žalovaný 1 uvedl ve vyjádření, považuje žalobce za nepravdivé. Je přesvědčen, že důvodem byl nesouhlas s jejich provedením ze strany jeho obhájkyně a dohoda s policistou, že o provedení identifikačních úkonů bude rozhodnuto po vyhodnocení námitek, které obhájkyně písemně zašle. Tento obviněný je běžné postavy, nevystupoval nijak agresivně či zarputile a v době ukončení výslechu bylo na služebně plno příslušníků ve službě.

13. V podání ze dne 2. 6. 2026 žalobce k výzvě soudu upravil žalobu, která původně směřovala pouze proti žalovanému 1, tak, že v části týkající se uchovávání identifikačních údajů směřuje proti žalovanému 2. Žalobce doplnil, že na jeho případ dopadají závěry rozsudku NSS ze dne 14. 5. 2026, č. j. 7 As 68/2024-63, podle nichž nestačí naplnit formální znaky § 65 zákona o policii, ale je nutné zvážit proporcionalitu potenciálního zásahu do práva na informační sebeurčení a posoudit naprostou nezbytnost shromažďování biometrických a genetických údajů se zohledněním všech relevantních skutečností, jako jsou zejména povaha a závažnost údajného trestného činu, pro který je sděleno obvinění, konkrétní okolnosti tohoto trestného činu, případná souvislost uvedeného trestného činu s jinými probíhajícími řízeními, předcházejícími soudnímu řízení, anebo individuální profil dotčené osoby. Zdůrazňuje, že dle NSS v rámci typicky hospodářských či jiných nenásilných trestných činů spáchaných do té doby netrestanými osobami bude zpravidla obtížné dovodit přiměřenost odběru na základě uvedených kritérií. Žalobce opakuje, že žalovaný 1 před provedením identifikačních úkonů v citovaném rozsudku popsaná kritéria nezvažoval.

14. Žalovaný 2 se ve vyjádření ze dne 10. 6. 2026 připojil k vyjádření žalovaného 1. Jednání 15. Během jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích.

16. Žalobce zdůraznil, že žalovaný 1 odmítl provedení identifikačních úkonů před jejich provedením zdůvodnit nad rámec odkazu na zákonné ustanovení. V reakci na doplnění pověřené pracovnice žalovaného 1, že o provedení identifikačních úkonů nerozhodoval přímo kpt. B., ale jeho nadřízený, což mohl být důvod, proč nebyl schopen postup blíže vysvětlit, žalobce poukázal na to, že kpt. B. žalobce vyzval, aby se identifikačním úkonům podrobil, a měl si tedy být vědom právních aspektů. Navíc byl na místě přítomen i mjr. K., který žalobci sdělil, že nemusí mít zdůvodnění, neboť mají oprávnění dle zákona o policii. To dle žalobce vystihuje přístup žalovaného 1.

17. Pověřená pracovnice žalovaného 1 doplnila, že souhlasí s žalobcem v tom, že provedení identifikačních úkonů představuje zásah do osobnostních práv a nelze je provádět u všech obviněných z úmyslných trestných činů. V tomto případě má za to, že zejména s ohledem na povahu trestné činnosti, z níž byl žalobce obviněn (závažnost, délku doby, po níž probíhala, a kolika útoky byla spáchána), žalovaný 1 postupoval v souladu se zákonem. Pro Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. U. 7 41 A 101/2025 provedení identifikačních úkonů není třeba, aby měl obviněný záznam v opisu z evidence rejstříku trestů. Dodala, že dva jiní obvinění, D. D. a J. O., záznam měli. Závěrem žalovaná poukázala na vysokou míru recidivy v České republice s tím, že se vždy nejedná o recidivu stejnorodou a nikdy nelze s určitostí říci, že se daná obviněná osoba nedopustí trestní činnosti.

18. Soud při jednání provedl důkaz usnesením žalovaného 1 ze dne 31. 1. 2025, č. j. KRPS- 245407-646/TČ-2021-010083, usnesením Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 15. 7. 2025, č. j. KZV 9/2025 – 225, předvoláním žalobce k výslechu ze dne 1. 9. 2025 č. j. KRPS- 245407-801/TČ-2021-010083, výzvou k dostavení se za účelem provedení identifikačních úkonů č. j. KRPS-245407-832/TČ-2021-010083, vyrozuměním o termínech vyšetřovacích úkonů ze dne 4. 9. 2025, č. j. KRPS-245407-814/TČ-2021-010083, protokolem o výslechu žalobce ze dne 1. 10. 2025, záznamem o provedení identifikačních úkonů č. j. KRPS-245407- 861/TČ-2021-010083, žádostí o provedení identifikačních úkonů č. j. KRPS-245407-871/TČ- 2021-011481-KON, opisem z evidence rejstříku trestů fyzických osob vyžádaným dne 9. 6. 2023 pro osobu žalobce a Pokynem policejního prezidenta č. 275/2016 ze dne 15. prosince 2016, o identifikačních úkonech.

19. Usnesením žalovaného 1 ze dne 31. 1. 2025, č. j. KRPS-245407-646/TČ-2021-010083, bylo zahájeno trestní stíhání žalobce dle § 160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů pro spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a) a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, spáchaného ve spolupachatelství. Žalobce jako jednatel společnosti Kolešov PS s.r.o. měl spolu s dalšími obviněnými postupnými plánovanými a koordinovanými navazujícími kroky v úmyslu se vzájemně obohatit na úkor poškozených P. a P. L. v letech 2018 až 2020 využít jejich omylu a uvést je v omyl, kdy úvěrem od EXPRES FLOW s.r.o. odstartovali řetězec navyšujících se úvěrů, který vyústil v prodej nemovitostí poškozených společnosti Kolešov PS s.r.o. zastoupené žalobcem a uzavření nájemní smlouvy na dobu určitou mezi poškozenými a společností Kolešov PS. Tímto jednáním měli poškozené připravit o vlastnictví nemovitostí v hodnotě 25 797 950 Kč, přičemž rozdíl oproti částkám, které poškození obdrželi, tedy způsobená škoda, měl činit 22 990 159 Kč. Konkrétně žalobce měl v úmyslu se obohatit uvést poškozené v omyl tím, že nechal do kupní smlouvy s Kolešov PS v rozporu s předchozí dohodou zapsat, že se prodává i pozemek p. č. XA v k.ú. X, a když měli poškození výhrady ke znění smlouvy, právní zástupce Kolešov PS jim telefonicky přislíbil, že dodatkem ke kupní smlouvě se to vyřeší, dodatek však nebyl sjednán. Dále měl žalobce v úmyslu se obohatit uvést poškozené v omyl tím, že přislíbil jejich právnímu zástupci, že zesplatněný úvěr bude ve výši 8 000 000 Kč, ale do kupní smlouvy uvedl částku 9 828 103 Kč, stanovením nepřiměřeně nízké kupní ceny v kupní smlouvě ve výši 11 500 000 Kč (cena nemovitostí na základě znaleckého posudku byla určena ve výši 25 797 950 Kč, z toho cena pozemku p. č. 255 ve výši 8 515 090 Kč) a příslibem, že když poškození prodají svůj rodinný dům, společnost Kolešov PS s nimi uzavře nájemní smlouvu, aby v něm mohli trvale bydlet, nájemní smlouva však byla uzavřena jen na dobu určitou (od 1. 7. 2020 do 31. 12. 2020). Usnesením Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 15. 7. 2025 byla jako nedůvodná zamítnuta stížnost žalobce proti výše uvedenému usnesení. Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. U. 8 41 A 101/2025 20. Žalobce byl dne 1. 9. 2025 předvolán k výslechu jako obviněný na 1. 10. 2025 (předvolání č. j. KRPS-245407-801/TČ-2021-010083). Výzvou ze dne 19. 9. 2025, č. j. KRPS-245407- 832/TČ-2021-010083, byl žalobce vyzván, aby se dostavil 1. 10. 2025 k provedení identifikačních úkonů podle § 65 odst. 1 zákona o policii. Současně byl poučen o povinnosti uposlechnout výzvy a oprávnění policisty překonat případný odpor dle § 114 zákona o polici. Vyrozuměním ze dne 4. 9. 2025, č. j. KRPS-245407-814/TČ-2021-010083, byl obhájce žalobce vyrozuměn o termínech vyšetřovacích úkonů. Ve vyrozumění je uvedeno, že v případě pěti obviněných včetně žalobce budou po jejich výslechu provedeny identifikační úkony. Dne 1. 10. 2025 byl žalobce vyslechnut jako obviněný, vypovídal k věci, výslech byl ukončen v 13:07 hodin (protokol o výslechu žalobce ze dne 1. 10. 2025). Žalobce s odkazem na zásadu audiatur et altera pars navrhl protokol o výslechu k prokázání svého pohledu na trestní věc s tím, že obvinění považuje za nedůvodné (např. kupní smlouvu sjednávali právní zástupci obou stran). Soud obsah odpovědí a stanovisko žalobce k tomu, zda jeho jednání naplnilo skutkovou podstatu trestného činu, nepovažoval za rozhodné pro posouzení této věci. V tomto řízení soud nerozhoduje o vině žalobce, přičemž k otázce zákonnosti provedení identifikačních úkonů a uchovávání získaných osobních údajů žalobce měli všichni účastníci možnost se vyjádřit, což též učinili. Se žalobcem byly dne 1. 10. 2025 provedeny identifikační úkony (záznam č. j. KRPS-245407-861/TČ-2021-010083). V případě obviněného Radka Jalovičára byly identifikační úkony provedeny dne 20. 10. 2025 (záznam na žádosti č. j. KRPS-245407-871/TČ-2021-011481-KON). Z opisu z evidence rejstříku trestů fyzických osob ze dne 9. 6. 2023 vyžádaného pro účely trestního řízení vyplývá, že v něm nebyly žádné informace o odsouzeních žalobce.

21. Podle Pokynu policejního prezidenta č. 275/2016 ze dne 15. prosince 2016, o identifikačních úkonech, mj. čl. 16 odst. 1 písm. a) bodu 1, čl. 17 a čl. 77 odst. 4 a 5, osobní údaje získané identifikačními úkony spravuje a o jejich likvidaci rozhoduje Policejní prezidium České republiky, úřad služby kriminální policie a vyšetřování.

22. Soud neprovedl důkaz audionahrávkou situace na služebně dne 1. 10. 2025, kterou předložil žalobce, a výslechem žalobce, neboť mezi účastníky nebylo sporné, že přes žádost žalobcova zástupce žalovaný 1 před provedením identifikačních úkonů nad rámec odkazu na zákonné ustanovení nezdůvodnil potřebu provedení identifikačních úkonů, nadto soud nepovažuje tuto skutečnost ani konkrétní dění na služebně, které předcházelo provedení identifikačních úkonů, včetně konkrétních slov jednotlivých osob, za rozhodné pro posouzení zákonnosti samotného provedení identifikačních úkonů (viz níže). Soud též neprovedl důkaz listinami, které se týkaly postupu žalovaného 1 v souvislosti s identifikačními úkony jiného obviněného, neboť jej též nepovažuje za rozhodný pro posouzení věci. Za relevantní nepovažuje soud ani skutečnost, že obhájce nebyl vyrozuměn o plánovaných identifikačních úkonech ve vyrozumění o termínech vyšetřovacích úkonů ze dne 1. 9. 2025, ani tuto listinu tedy neprovedl k důkazu. Soud též neprovedl důkaz opisy z rejstříku trestů obviněných D. D. a J. O., neboť samotnou okolnost, že dva obvinění měli předchozí záznam v opisu z rejstříku trestů (která vyplývala i z usnesení o zahájení trestního stíhání, v němž jsou uvedena i zjištění z opisů rejstříku trestů, podle nichž byli D. D. J. O. v roce 2021 odsouzeni za přečin podvodu a D. D. dále v roce 2022 za přečin lichvy) bez jakéhokoli dalšího tvrzení ohledně souvislosti těchto záznamů s osobou žalobce soud nepovažoval za rozhodnou. Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. U. 9 41 A 101/2025 Posouzení věci soudem 23. Podle § 82 odst. 1 s. ř. s. každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásah“) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.

24. Podle § 65 odst. 1 písm. a) zákona o policii může policie při plnění svých úkolů pro účely budoucí identifikace u osoby obviněné ze spáchání úmyslného trestného činu nebo osoby, které bylo sděleno podezření pro spáchání takového trestného činu, snímat daktyloskopické otisky, zjišťovat tělesné znaky, provádět měření těla, pořizovat obrazové, zvukové a obdobné záznamy a odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení.

25. Podle odstavce 5 téhož ustanovení policie osobní údaje získané podle odstavce 1 vymaže, jakmile jejich zpracovávání není nezbytné pro účely předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti anebo stíhání trestných činů nebo zajišťování bezpečnosti České republiky, veřejného pořádku nebo vnitřní bezpečnosti.

26. Proti provedení identifikačních úkonů ve smyslu § 65 odst. 1 zákona o policii lze brojit žalobou na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu dle § 82 a násl. s. ř. s. V rámci této žaloby se lze domáhat též odstranění případných trvajících důsledků takového zásahu v podobě výmazu takto získaných osobních údajů z příslušných policejních databází. Aby byla zajištěna účinná možnost nápravy, lze se domáhat zajištění likvidace získaných identifikačních údajů i tehdy, kdy je jejich další uchovávání přičitatelné jiné součásti veřejné správy, resp. útvaru policie (viz rozsudky NSS ze dne 15. 4. 2026, č. j. 7 As 172/2022-198, body 55 až 57, ze dne 24. 4. 2026, č. j. 5 As 163/2022-83, body 44 a 45, či ze dne 14. 5. 2026, č. j. 7 As 68/2024-63, body 15 až 18).

27. Žalobce podal žalobu ve lhůtě dvou měsíců od provedení identifikačních úkonů, žaloba je tedy včasná (§ 84 odst. 1 s. ř. s.). Žaloba je přípustná dle § 85 s. ř. s., neboť její podání není podmíněno vyčerpáním prostředku nápravy v podobě žádosti o výmaz uchovávaných osobních údajů dle § 29 odst. 2 zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů (viz judikatura NSS citovaná v předchozím bodu), a splňuje všechny formální požadavky na ni kladené.

28. Pokud jde o otázku pasivní legitimace, podle ustálené judikatury NSS při provádění identifikačních úkonů podle § 65 zákona o policii plní policejní orgány úkoly v oblasti veřejné správy spočívající v tom, že vytvářejí a spravují databázi údajů využitelných při pátrání po trestné činnosti a jejím potírání. Jednání policejního orgánu tak spadá do plnění úkolů v oblasti veřejné správy (viz např. rozsudky NSS ze dne 10. 11. 2015, č. j. 9 As 168/2015-41, ze dne 13. 12. 2017, č. j. 1 As 13/2017-93, ze dne 22. 1. 2020, č. j. 7 As 389/2019-13, ze dne 17. 5. 2022, č. j. 9 As 124/2018-46, či usnesení NSS ze dne 11. 3. 2020, č. j. Nad 22/2020-35, a ze dne 17. 5. 2022, č. j. Nad 71/2022-88, z recentní judikatury např. bod 29 rozsudku NSS ze dne 24. 4. 2026, č. j. 5 As 163/2022-83). Judikatura NSS je též ustálená v tom, že předvolání k identifikačním úkonům a jejich samotné provedení lze v rámci Policie České republiky přičítat krajskému ředitelství policie, které úkon provedlo (viz např. výše uvedené usnesení Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. U. 10 41 A 101/2025 č. j. Nad 71/2022-88, rozsudky č. j. 7 As 389/2019-13, bod 11, č. j. 5 As 163/2022-83, bod 29, nebo ze dne 14. 5. 2026, č. j. 7 As 68/2024-63, bod 21).

29. Žalobce v souladu s touto judikaturou v žalobě označil jako žalovaného Policii České republiky, Krajské ředitelství Středočeského kraje, které provedlo identifikační úkony. Žalovaný 1 nezpochybňuje, že identifikační úkony provedl a vyplývá to i z předložených listin (výzvy k dostavení se za účelem provedení identifikačních úkonů a záznamu o jejich o provedení, které žalovaný 1 předložil).

30. V rozsudku ze dne 14. 5. 2026, č. j. 7 As 68/2024-63, NSS potvrdil, že ve vztahu k takto označenému žalovanému lze vyslovit nezákonnost zásahu spočívajícího v provedení identifikačních úkonů. Není však možné mu přikázat odstranit případné trvající důsledky nezákonného zásahu spočívající v uchovávání získaných identifikačních údajů, neboť není správcem odebraných údajů (spravujícím orgánem ve smyslu § 24 a násl. zákona o zpracování osobních údajů) a uchovávání údajů mu není přičitatelné. Za jednotlivé činnosti (provedení identifikačních úkonů a uchovávání odebraných vzorků a z nich získaných informací) dle NSS odpovídají různé správní orgány – útvary policie. V takové situaci, kdy jednání a jeho následky jsou přičitatelné různým součástem veřejné správy a žalobce označil pouze některé z nich, je soud povinen jej na tuto skutečnost upozornit v souladu s usnesením rozšířeného senátu NSS ze dne 9. 12. 2014, č. j. Nad 224/2014-53, vyzvat k doplnění žalovaného a v případě úpravy žaloby poskytnout dalšímu žalovanému možnost, aby k otázce uchovávání vzorků a získaných informací předložil své vyjádření k žalobě. To je významné zejména proto, že i v případě, kdy provedení identifikačních úkonů bylo nezákonné, mohou nastat okolnosti, které způsobí, že další uchovávání získaných osobních údajů bude nezbytné (bod 33 rozsudku NSS ze dne 24. 4. 2026, č. j. 5 As 163/2022-83).

31. Soud v souladu s výše uvedeným právním názorem NSS vysloveným v rozsudku č. j. 7 As 68/2024-63 upozornil žalobce, že jím označeného žalovaného lze považovat za pasivně legitimovaného pouze ve vztahu k provedení identifikačních úkonů, nikoli ve vztahu k požadavku na odstranění důsledků tohoto zásahu, které jsou přičitatelné jinému útvaru Policie České republiky – Policejnímu prezidiu České republiky, které spravuje osobní údaje získané identifikačními úkony a rozhoduje o jejich případném výmazu [viz např. rozsudky NSS ze dne 18. 3. 2026, č. j. 2 As 24/2024-27, či ze dne 21. 11. 2025, č. j. 21 As 121/2025-36, a žalovaným 2 předložený Pokyn policejního prezidenta č. 275/2016 ze dne 15. prosince 2016, o identifikačních úkonech, např. čl. 16 odst. 1 písm. a) bod 1, čl. 77 odst. 4 a 5]. Tento náhled odpovídá i názoru předběžně vyjádřenému v rozsudku NSS ze dne 26. 5. 2026, č. j. 2 As 147/2022-85. Žalobce v návaznosti na výzvu soudu upravil žalobu a doplnil označení druhého žalovaného, jehož soud následně přibral do řízení.

32. Soud dodává, že z dlouhodobé ustálené judikatury NSS vyplývá, že výzvu či provedení identifikačních úkonů lze přičíst konkrétnímu útvaru Policie České republiky, který pravomoc svěřenou zákonem policii (v pozici správního orgánu) vykonal, tedy typicky krajskému ředitelství policie. I pro osoby, vůči nimž úkony směřují, je tento útvar jasně určitelný (viz výzva k dostavení se za účelem provedení identifikačních úkonů). Nejedná se však o útvar, který v rámci Policie České republiky odpovídá za další uchovávání získaných vzorků a údajů, jež se může stát nezbytným, a tedy zákonným, byť byl prvotní úkon stižen nezákonností, a rozhoduje o případné likvidaci. Soud si je vědom, že zákon svěřuje kompetence policii jako celku, neshledává však důvod se odchýlit od výše popsané ustálené Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. U. 11 41 A 101/2025 judikatury NSS. Tím, že soud jedná jako s žalovanými se dvěma útvary policie (tím, který provedl identifikační úkony, a tím, který řídí její činnost a rozhoduje o dalším osudu získaných vzorků a údajů), je policii poskytnut prostor obhájit svou činnost a současně je zajištěno, aby případná povinnost odstranit trvající důsledky zásahu byla uložena útvaru, který za uchovávání vzorků v rámci policie odpovídá a je schopen danou povinnost splnit.

33. Podle ustálené judikatury NSS (srov. např. rozsudek ze dne 14. 9. 2017, č. j. 1 Afs 217/2017- 34, a tam citovanou judikaturu) je namístě ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout tehdy, pokud jsou kumulativně splněny všechny podmínky stanovené v tomto ustanovení. Žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ správního orgánu v širším smyslu) správního orgánu, který není rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka).

34. Provedení identifikačních úkonů, a tedy získání osobních údajů dotčené osoby, zasahuje do práva na respektování soukromého života dle čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy, jehož součástí je i právo na informační sebeurčení (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 7/18, či rozsudek ESLP ze dne 11. 6. 2020 ve věci P. N. proti Německu, č. 74440/17).

35. Úprava obsažená v § 65 odst. 1 zákona o policii byla Ústavním soudem v obecné rovině shledána souladnou s ústavním pořádkem (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 7/18). Pokud jde o soulad s unijním právem, soud neshledává důvod odchýlit se od závěrů vyslovených v rozsudku NSS ze dne 15. 12. 2025, č. j. 5 As 327/2022-48, č. 4726/2026 Sb. NSS., v návaznosti na rozsudek SDEU ze dne 20. 11. 2025, JH proti Policejnímu prezidiu, ve věci C-57/23, podle nichž „právo České republiky upravující shromažďování, uchování a výmaz osobních údajů (včetně údajů biometrických a genetických), jak je vykládáno dostupnou a dostatečně předvídatelnou judikaturou správních soudů, stanovuje dostatečně minimální podmínky zpracováních těchto osobních údajů tak, aby mohlo sloužit coby právní základ zpracování ve smyslu čl. 8 a čl. 10 směrnice 2016/680 (resp. coby jiný oprávněný důvod pro zpracování ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie).“ Tyto závěry byly vysloveny i při zohlednění judikatury ESLP. V podrobnostech soud odkazuje na odůvodnění citovaného rozsudku NSS a na ně navazující judikaturu NSS (např. body 87 a násl. rozsudku NSS ze dne 15. 4. 2026, č. j. 7 As 172/2022-198). K žalobcem obecně namítané nedostatečnosti právní úpravy nakládání s odebranými vzorky a údaji a možnosti domoci se jejich likvidace soud plně odkazuje na body 102 až 112 rozsudku č. j. 7 As 172/2022-198. Soud shrnuje, že českou právní úpravu provádění identifikačních úkonů a následného uchovávání získaných identifikačních údajů, jak je vykládána judikaturou správních soudů, lze považovat za dostatečnou a souladnou s evropským právem.

36. Z § 65 odst. 1 a 5 zákona o policii tak, jak je vykládán ustálenou judikaturou správních soudů, vyplývá, že policie nemůže odebrat vzorky podle § 65 odst. 1 zákona o policii, nejsou-li nezbytné pro účely předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti anebo stíhání trestných činů nebo zajišťování bezpečnosti České republiky, veřejného pořádku nebo vnitřní bezpečnosti [cíle ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/680 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů příslušnými orgány za účelem prevence, vyšetřování, odhalování či stíhání trestných činů Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. U. 12 41 A 101/2025 nebo výkonu trestů, o volném pohybu těchto údajů a o zrušení rámcového rozhodnutí Rady 2008/977/SVV]. Současně judikatura správních soudů výkladem dovodila požadavky, jejichž cílem je dodržování zásady minimalizace zpracování osobních údajů [čl. 4 odst. 1 písm. c) směrnice 2016/680] a přiměřenosti zásahu do práv subjektů údajů.

37. Hledisky, z jejichž pohledu se v individuálních případech zvažuje, zda je konkrétní zpracování osobních údajů nezbytné a zda je zásah do práv subjektu údajů přiměřený, jsou zejména dosavadní trestná činnost pachatele, typová i individuální závažnost trestné činnosti, v souvislosti s níž má dojít k odběru vzorku, a osoba pachatele (viz bod 24 rozsudku č. j. 5 As 327/2022-48 a v něm citovanou judikaturu, dále též např. bod 20 rozsudku NSS ze dne 30. 1. 2026, č. j. 5 As 161/2022-30, či bod 23 rozsudku NSS ze dne 26. 2. 2026, č. j. 2 As 173/2021-35). Obdobná kritéria považuje při hodnocení, zda je zpracování osobních údajů (zcela) nezbytné, za podstatná též judikatura Soudního dvora (srov. bod 84 rozsudku ve věci C-57/23, či bod 132 rozsudku SDEU ze dne 26. 1. 2023 ve věci C-205/21).

38. Správní orgán musí potřebnost a přiměřenost provedení identifikačních úkonů podle § 65 zákona o policii zvažovat k okamžiku jejich provedení (rozsudek NSS ze dne 13. 5. 2026, č. j. 6 As 14/2023-43). To, že žalovaný před jejich provedením nezbytnost a přiměřenost neodůvodnil, však ještě nutně neznamená nezákonnost provedeného zásahu, neboť žalovaný může svůj postup ozřejmit v řízení před soudem (viz body 11 až 13 rozsudku NSS ze dne 28. 11. 2022, č. j. 10 As 300/2022-20).

39. Soud však musí na základě skutečností plynoucích z vyjádření žalovaného 1 a předložených listin konstatovat, že neposkytují dostatečný podklad pro závěr o přiměřenosti a nezbytnosti provedeného zásahu.

40. Soud souhlasí s žalovanými, že trestná činnost, z níž byl žalobce obviněn, je velmi závažná. Jedná se o zvlášť závažný zločin, který měl žalobce spáchat s cílem se obohatit jako člen organizované skupiny, jímž měla být způsobena škoda velkého rozsahu (přesahující 20 milionů korun, tedy více než dvojnásobně přesahující škodu velkého rozsahu), za který trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody v délce pět až deset let. Jednotlivé provázané kroky měly být realizovány po delší dobu a sám žalobce měl poškozené uvést v omyl ohledně skutečností zásadních pro výši škody. Je však třeba vzít v úvahu, že se nejednalo o násilnou, ale majetkovou trestnou činnost, a žalobce byl osobou do té doby netrestanou (viz kopie opisu z evidence rejstříku trestů opatřená pro účely trestního řízení, v němž byl obviněn z výše popsaného trestného činu, ze dne 9. 6. 2023). Jak uvádí NSS, v rámci typicky hospodářských či jiných nenásilných trestných činů spáchaných do té doby netrestanými osobami bude zpravidla obtížné dovodit přiměřenost odběru na základě výše uvedených kritérií (viz např. rozsudky NSS ze dne 18. 5. 2022, č. j. 5 As 254/2019-49 a č. j. 5 As 241/2019-46, a výše zmíněné rozsudky č. j. 7 As 68/2024-63 a č. j. 2 As 147/2022- 85), byť nelze vyloučit, že v některých případech může být vzhledem ke konkrétním okolnostem provedení identifikačních úkonů vyhodnoceno jako nezbytné a přiměřené (viz rozsudek NSS ze dne 30. 5. 2022, č. j. 4 As 27/2018-55, v němž NSS akceptoval provedení identifikačních úkonů o obviněného ze zločinu podvodu, který se ovšem opakovaně dopouštěl majetkové trestné činnosti a opakovaně způsobil značnou škodu). Ve věci řešené v žalovaným 1 odkazovaném rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2013, č. j. 10 A 30/2010-67, a následně NSS v navazujícím rozsudku ze dne 30. 4. 2014, č. j. 4 As 168/2013-40, se jednalo o uchovávání osobních údajů osoby pravomocně odsouzené za Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. U. 13 41 A 101/2025 několik trestných činů k trestu odnětí svobody 6 let, která se měla dopouštět další úmyslné trestné činnosti, což zvyšovalo pravděpodobnost recidivy. V tomto případě v době provedení identifikačních úkonů uplynulo od ukončení jednání, jímž se měl žalobce dopustit trestného činu, z něhož byl obviněn, cca 5 let. Z tvrzení žalovaných a předložených listin neplyne, že by byl žalobce odsouzen nebo obviněn z jiného trestného činu, ani že by byl spojen s dalšími prověřovanými věcmi. Z tvrzení žalovaných a předložených listin též nevyplývá konkrétní důvodná obava, že žalobce spáchal nebo by mohl páchat další trestnou činnost, zejména pak takovou, u níž by pro její odhalení a usvědčení pachatele mohly být údaje získané identifikačními úkony nezbytné. Trestná činnost, z níž byl žalobce obviněn, ani nebyla takového charakteru, že by pro odhalení nebo usvědčení jejího pachatele měly být zásadní v databázi uchovávané osobní údaje. Žalovaný 1 při jednání soudu poukázal na skutečnost, že dva jiní obvinění v dané trestní věci měli záznam v opisu z rejstříku trestů, nijak však nevysvětlil, jakou relevanci mají mít záznamy u dvou jiných obviněných pro hodnocení osoby žalobce.

41. Pokud žalovaný obecně poukazuje na to, že otisky prstů či stopy DNA mohou mít význam i v případě tzv. trestných činů bílých límečků, neboť umožňují například ztotožnit osoby, jež manipulovaly s doličnými předměty, a že existuje i nestejnorodá recidiva a nelze bez dalšího tvrdit, že by se osoby podezřelé ze spáchání hospodářské trestné činnosti nemohly zúčastnit i jiné trestné činnosti, například právě násilné, je třeba připomenout, že samotná skutečnost, že nelze vyloučit opakování trestné činnosti, nepostačuje. Není třeba prokazovat, že u žalobce taková recidiva nehrozí, naopak je třeba osvědčit, že v jeho individuálním případě je pravděpodobné opakování či gradování trestné činnosti, pro jejíž odhalení či usvědčení pachatele je uchovávání osobních údajů významné (viz např. výše uvedené rozsudky NSS č. j. 2 As 24/2024-27, bod 24, a č. j. 7 As 172/2022-198, bod 128, a v nich citovanou judikaturu). K tomu však žalovaní žádná konkrétní individualizovaná tvrzení a důkazy nepředložili.

42. K citaci žalovaného 1 z rozsudku č. j. 2 As 164/2019-30 ve vyjádření k žalobě je třeba upozornit, že jde o rekapitulaci argumentace stěžovatele, Ministerstva vnitra, v kasační stížnosti, nikoli závěrů soudu. V obecné rovině lze žalovanému 1 přisvědčit, že provedení identifikačních úkonů je možné i v případě jiné než násilné či drogové trestné činnosti a není nutná recidiva, musí však existovat konkrétní skutečnosti, na jejichž základě vyvstane nezbytnost zpracování osobních údajů. NSS i v odkazovaném rozsudku zdůraznil potřebu v každém konkrétním případě individuálně vyhodnotit, do jaké míry lze do budoucna předpokládat potřebu využít získané vzorky a údaje. Jako nedůvodnou naopak odmítl argumentaci tehdejšího stěžovatele, že není vyloučeno obdobné jednání v budoucnu. Vyložil, že logika věci je totiž opačná. Ne, že by nemělo být vyloučeno obdobné jednání v budoucnu, aby byl odůvodněn trvající zásah do práv jedince, ale sama osoba pachatele, způsob páchání trestné činnosti, jeho trestní minulost a konkrétně zjištěné okolnosti musí podpořit závěr o tom, že opakování trestné činnosti naopak hrozí či je lze očekávat a uchování vzorků DNA či jiných osobních údajů je pro posouzení této hrozící trestné činnosti významné. Riziko opakování trestné činnosti či její eskalace totiž není vyloučeno nikdy, a to ani u pachatelů nedbalostní trestné činnosti. Provedení identifikačních úkonů tedy nelze zdůvodnit obecným poukazem na vysokou míru recidivy v České republice s tím, že nikdy nelze s určitostí říci, že se daná obviněná osoba nedopustí trestní činnosti, bez individualizace ve vztahu k žalobci. Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. U. 14 41 A 101/2025 43. Soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, z tvrzení žalovaných ani z předložené části trestního spisu, kterou žalovaný 1 předložil, nevyplynuly takové okolnosti, které by v tomto případě odůvodnily nezbytnost a přiměřenost provedení identifikačních úkonů dle § 65 zákona o policii. Soud proto podle § 87 odst. 2 s. ř. s. určil, že jejich provedení bylo nezákonným zásahem.

44. Vzhledem k tomu, že provedení identifikačních úkonů bylo nezákonné a ani žalovaný 2 netvrdil a neprokázal žádné skutečnosti, pro které by se uchovávání takto získaných vzorků a údajů stalo nezbytným, soud určil též nezákonnost jejich uchovávání a přikázal žalovanému 2 všechny takto získané vzorky a identifikační údaje žalobce zlikvidovat, tedy zajistit zničení vzorků a výmaz údajů z databází Policie České republiky. Žalovaný 2 se přes výzvu při jednání soudu k navržené lhůtě k odstranění důsledků zásahu nevyjádřil a neuvedl žádné skutečnosti, pro které by nebylo možné v žalobcem navržené lhůtě 3 dnů zničení vzorků a výmaz údajů provést. Soud tak stanovil lhůtu pro obnovení stavu před nezákonným zásahem v navržené délce 3 dnů.

45. Pro úplnost soud dodává, že zákon nestanoví, že by podmínkou provedení identifikačních úkonů bylo v případě vyjádření nesouhlasu s jejich provedením poskytnout lhůtu k podání písemných námitek či stížnosti a vypořádat je. Odlišný procesní postup předcházející provedení identifikačních úkonů v případě jednoho jiného obviněného nemá vliv na posouzení zákonnosti samotného provedení identifikačních úkonů dle § 65 odst. 1 zákona o policii, které je předmětem tohoto řízení. Žalobce netvrdí, že by ve skutkově obdobných případech jiných obviněných žalovaný 1 vůbec identifikační úkony neprováděl.

46. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce byl ve věci plně úspěšný, a proto má právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení proti neúspěšným žalovaným. Náhradu nákladů řízení žalobce tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, odměna advokáta za pět úkonů právní služby po 4 620 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, repliky a podání obsahující úpravu žaloby a účast na soudním jednání) podle § 7 bodu 5, § 9 odst. 5 a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, tedy ve výši 23 100 Kč, a náhrada hotových výdajů za pět uvedených úkonů právní služby po 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem 2 250 Kč. Zástupcem žalobce vyúčtovaná odměna a náhrada hotových výdajů za účast při identifikačních úkonech není nákladem řízení před soudem, tedy nákladem, který by musel žalobce vynaložit v souvislosti se soudním řízením správním. Zástupce žalobce je plátcem DPH, součástí nákladů řízení je tedy náhrada této daně ve výši 21 % z odměny a náhrady hotových výdajů, tedy z částky 25 350 Kč, ve výši 5 323,50 Kč. Celkem tak náhrada nákladů řízení činí 32 673,50 Kč. Žalovaní jsou povinni zaplatit tuto částku žalobci ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 54 odst. 7 s. ř. s.) k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve spojení s § 64 s. ř. s.). Byť je uchovávání důsledkem nezákonného provedení identifikačních úkonů, žalovaní netvoří nerozlučné společenství (i v případě, kdy provedení identifikačních úkonů je nezákonné, mohou nastat okolnosti, které způsobí, že další uchovávání bude nezbytné). Proto povinnost k náhradě nákladů nebyla žalovaným uložena společně a nerozdílně. Soud neshledal důvody odchýlit se od lhůty k plnění obvykle stanovované správními soudy, pokud jde o náklady řízení, v délce 30 dnů, kterou považuje za přiměřenou pro provedení úhrady nákladů řízení správními orgány. Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. U. 15 41 A 101/2025 Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze 25. června 2026 Lenka Oulíková v. r. předsedkyně senátu Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. U.